Roudnice nad Labem – 9. listopadu
Dušoval se, že toho jsou jeho poslední závody. Na mou duši, na psí uši. Na kočičí svědomí. To bylo před osmnácti lety. Od té doby jsme jej na oválech čas od času viděli. Osobnosti prostě nemůžou zavřít dveře jen tak potichu. Navíc on si v červnu splnil svůj sen, když participoval v dlouhodrážním OPEN v Mariánských Lázních. Tudy by se jeho kariéra měla ubírat dál. I proto se vlastně minulou sobotu ve Svitavách na rozlučku jen díval.

 

„Po dvaceti letech hodně cvičím, jsem hotovej,“ reaguje Patrik Linhart na otázku, proč nevyjel na ovál ve svitavské Cihelně. „Chtěl bych jezdit dlouhou dráhu, už jsem do toho nasypal hodně peněz. O penězích je to hodně.“

O dlouhé dráze snil již skoro před dvaceti lety. Zjara patnáctého roku se po lázeňském kilometru vozil při dni otevřených dveří. A v červnu se přihlásil na mistrovství republiky. Probil se až na semifinálovou úroveň a domů se vracel s desátým místem.

„Povedlo se mi sehnat peníze,“ pochlubí se. „A chtěl bych dlouhou jezdit i dál. Jsou v ní šance, na krátký mám už dveře zavřený. Chtěl bych poprosit Káču Kadlece, ať mi sežene nějaké volňásky. A uvidím.  Sám jsem na tom zvědavej, co bude.“

Ale ani krátké ovály Patrik Linhart neopouští. „Chtěl bych jet ligu za Svitavy,“ odhaluje plány nejen svoje, ale také klubu z Cihelny. „Bavili jsme se o tom. Uvidím, co z toho bude, zkusím se do toho opřít.“