Před 50 lety: Ove vopral Kocoura, ale Holub letěl ze schodů

Praha – Žižkov – 23. června 1965
Stojí-li dnes v termínovém kalendáři místo pořádání plochodrážních závodů Praha, všem je jasné, že v uvedený den musí zamířit na Markétu. Nicméně v současném intravilánu české metropole by nám na spočítání míst, kde se plochá dráha pořádala, nestačily prsty obou rukou. Před padesáti lety burácela plochodrážní Esa prakticky v samotném centru na stadiónu žižkovské Viktorky.

 

Zbořená kadibudka s možná větší účetní hodnotou než celý stadión

Je červen 1959 a na spořilovské Čafce se jede prvoligové klání KAMK Praha - město vs. KAMK Ostrava
Je červen 1959 a na spořilovské Čafce se jede prvoligové klání KAMK Praha – město vs. KAMK Ostrava

Pravěk československé ligy z let 1956 – 1962 neviděl soutěž na klubové bázi, kterou známe dnes. V dvojutkáních osmičlenných družstev se utkávaly výběry reprezentací jednotlivých krajů. Plochodrážníci KAMK Praha – město měli své útočiště na spořilovském stadiónu ČAFC.

Jenže plochodrážní dny Čafky měly být brzy sečteny. Ještě v šedesátém tu domácí vyhráli tři prvoligové závody. Doslova na padrť v nich rozdrtili výběry Ústí nad Labem, Plzně a Ostravy, a byť prohráli v Českých Budějovicích a s Rudou hvězdou v Pardubicích, stali se vicemistry republiky. Po zářijovém utkání s Ostravou však už není o závodech na Spořilově sebemenších zpráv.

Než ligová soutěž v dvaašedesátém zanikla, klub našel útočiště v Divišově či na Markétě. Díky jednokolovému systému bez odvet Pražané třikrát vyrazili na dráhu soupeře a dvakrát pořádali závod jinde. Nicméně tréninkové možnosti byly mizivé a každý závodník vyrážel trénovat dle svých možností a konexí.

Kluci z Čafky: zleva Antonín Kasper, Milan Wagner a František Ledecký
Kluci z Čafky: zleva Antonín Kasper, Milan Wagner a František Ledecký

Na podzim 1962 se však zdálo, že se blízká na lepší časy. Antonín Kasper uspořádal besedu v Chrášťanech, malé obci kousek od Prahy, kde tehdy žilo pouhých 620 obyvatel. Kdo si přečetl knihu Sekáček se zlatou přilbou aneb celý život u ploché dráhy, dobře chápe, že vyprávění mělo ohlas, byť Antonína Kaspera největší úspěchy teprve čekaly.

V Chrášťanech bylo hřiště místní TJ Sokol s nepoužívanou atletickou dráhou. A po přednášce Antonína Kaspera se obec rozhodla, že jej dá k dispozici právě plochodrážníkům. Slovo dalo slovo, lidé přiložili ruce k dílu, pomohlo zdejší jednotné zemědělské družstvo a počátkem sezóny 1963 se mohlo trénovat.

Všechno nebylo rozhodně ideální. Když zde poprvé bouřili svými motory Antonín Kasper, Hugor Rosák, Borek Řípa, Milan Wagner a další tři nováčci, jejichž jména dobový tisk nezaznamenal, chyběly na dvou třetinách dráhy mantinely. Trénovat se však dalo. A co víc Chrášťany ležely jen slabých šest kilometrů od konečné tramvaje číslo devět v Motole, tedy podstatně blíže než Slaný či Divišov, kam by jinak pražští závodníci museli vyrazit.

Milan Wagner v pohodlí svého domova v Lomnici nad Lužnicí
Milan Wagner v pohodlí svého domova v Lomnici nad Lužnicí

Zajímavá je i účetní hodnota stadiónu, která činila pouhých pět set korun v době, kdy průměrná hrubá měsíční mzda zaměstnanců v civilním sektoru národního hospodářství činila 1453 československých korun.

„Vybudovalo jej nadšení,“ čteme vysvětlení v  tehdejších novinách. „Všechno – práci i materiál – si hradili občané sami i s jezdci.“ Proč zanikl ambiciózní projekt založení základní organizace Svazarmu při JZD Chrášťany, nevíme. Jejími členy měli být nejen pražští závodníci a stavitelé stadiónu, ale i zhruba čtyřicet členů místního Sokola. Chrášťany se nestaly plošinářskou obcí, jak se žurnalistům v třiašedesátém mohlo zdát, a dnes nemáme informace o žádném plochodrážním závodě, který by se tu konal.

Soustředění na Čafce v dubnu 1958
Soustředění na Čafce v dubnu 1958

„Byl jsem tam trénovat,“ vybavuje si chrášťanský stadión Miloslav Verner. „Byla tam tráva, žádnej‘ podklad a do toho nasypali škváru. Bylo to bez bariér a já jsem tam srazil dřevěnej hajzlík, co tam stál. Blbě se zahejbalo a mě to vyneslo z dráhy. Tak jsem to zabalil a už jsem tam nebyl. Pak tam udělali bariéry a začali jezdit.“

Zbořením dřevěné toalety mohl vzhledem k ceně pořízení stadiónu způsobit finanční zemětřesení v účetnictví klubu, nicméně rozhodně nestál za krachem ambiciózních plánů. Možná však za nimi stáli samotní pražští plochodrážníci, protože někdy v té době objevili žižkovskou Viktorii.

 

Plochá dráha mezi fotbalovými brankami

V žižkovských závodech startovali také Antonín Šváb a Zdeněk Kovář
V žižkovských závodech startovali také Antonín Šváb a Zdeněk Kovář

Fotbalisté žižkovské Viktorie měli ve svých počátcích podobný osud jako později plochodrážníci. Stanovy klubu byly schváleny již roku 1904, nicméně až roku 1909 získal pozemky po bývalé cyklistické dráze Na Ohradě, aby si mohl postavit stadión. Na něm se hrálo až do roku 1928, než musel ustoupit bytové výstavbě a klub si vybudoval svůj současný stánek.

Jihočeský motoristický historik MUDr. Věnceslav Černý pracuje na biografii Milana Wagnera, který býval jedním z elitních závodníků KAMK Praha – město. Kamínky jeho vzpomínek dávají dohromady mozaiku, že plochodrážníci začali koketovat s dráhou na Žižkově již okolo roku 1962. Údajně se tam jezdily neoficiální závody a po zrušení soutěže družstev po roce 1963 i nějaká liga domluvená načerno.

Na žižkovské Viktorii se plochá dráha dostala nejblíže pražskému centru
Na žižkovské Viktorii se plochá dráha dostala nejblíže pražskému centru

Každopádně plochá dráha nebyla na Viktorce poprvé. V prvních letech druhé světové války tady fotbalisté mezi hrací plochou a tribunami postavili klopenou dráhu pro cyklisty. Fanoušci je za to proklínali, protože se hlavně z prostoru za brankami pronikavě snížila kvalita výhledu na hřiště. Každopádně v neděli 14. červenci 1946 sem dorazilo dvacet tisícovek diváků nikoliv na fotbal, ale na souboje československé plochodrážní elity.

Chyběl jen Franta Juhan, který byl na silničním závodě ve Švýcarsku. V klání o nejrychlejší kolo, které měřilo 381 metrů, triumfoval Václav Stanislav v sedle půllitrového JAPu. Dvěstěpadesátky se staly kořistí Václava Stanislava, třistapadesátky opanoval František Šeberka a cílem finále půllitrů se jako první prohnal opět Václav Stanislav jen o půldruhé sekundy před Miloslavem Špinkou.

Zájem publika byl fantastický
Zájem publika byl fantastický

„Viktorka byl plácek na fotbal, tam jsme se vešli do velikosti hřiště a neuměli jsme to jezdit,“ vzpomíná Miloslav Verner, který byl u počátků vzniku AMK Viktoria Speedway klubu Žižkov. Plochodrážníci si ve svém názvu nechali fotbalový název, protože doufali, že přilákají fandy kulatého míče také ke svému sportu.

Ve středu 23. června 1965 se konečně dočkali prvního závodu, který v duchu doby zapadal do oslav dvacátého výroční osvobození a konal se i na počest třetí celostátní Spartakiády. V rozjížďce s číslem dvě vytvořil Jan Holub rekord dráhy časem 59,8 sekund.

„Teď tam hraje Viktorka fotbal,“ vybaví si Jan Holub okamžitě při připomínce žižkovské plošiny. „Mantinely tam nebyly, akorát trubkový hrazení. Byla to extra malá dráha a pro mě nezvyklá. Sám jsem z toho byl překvapenej‘. Co si pamatuju, bylo tam dost diváků, na dnešní poměry hodně. Jen jsem tam jenom jednou, nic jinýho si nevzpomenu, že by se jelo.“

Start na Viktorce
Start na Viktorce

Závod se šestnácti borci se skládal z šestnácti jízd základního rozpisu, na něž navázalo finále čtyř nejlepších. V něm traťový rekord Jana Holuba padl. Antonín Šváb se dostal k metě za 55,2 sekundy před pardubickou legendou Rudolfem Havelkou, Janem Holubem a Františkem Ledeckým.

Při dotazu na podrobnosti však Jan Holub vrtí záporně hlavou. „Tonda nikdy nebyl technik,“ hodnotí nakonec vítěze. „Koukali jsme na něj divně, z kola byl zvyklej‘ jezdit natěsno. A tenkrát byly hlubiny, kde to nešlo. Vnes‘ do plochý dráhy tu razanci.“

 

Hluboké pády navzdory obrovským úspěchům

Startéra na Viktorii na snímku dělá Milan Wagner, který se tehdy léčil ze zlomené páteře po kolizi s Petrem Hanušem.
Startéra na Viktorii na snímku dělá Milan Wagner, který se tehdy léčil ze zlomené páteře po kolizi s Petrem Hanušem.

Úspěch červnového mítinku byl obrovský. Na září připravil AMK Žižkov další závod, který se však neuskutečnil. Ale ten další, jemuž dvojice východních Němců a dvojice Rakušanů dala mezinárodní rámec, ve čtvrtek 28. října skončil ještě větší slávou. Dorazilo pět tisíc diváků, což ani tehdy nebylo příliš běžné. Na stupních vítězů tehdy stanuli Antonín Kasper, Antonín Šváb a František Ledecký.

Žurnalisté se rozplývali v superlativech. „Tam, kde Ove ‚vopral‘ Kocoura“ byl titulek Signálu, jímž J. Novák vystihl atmosféru podniku. Kocour byla přezdívka Luboše Tomíčka, který dorazil prakticky po ose z Polska se sedmi stovkami kilometrů na tachometru, zatímco Ove nebyl fenomenální Fundin, ale Borek Řípa, jemuž se tak říkalo.

Plochodrážní motocykly bez tlumičů výfuků burácí v těsném sousedství žižkovských činžáků, i taková byla polovina šedesátých let
Plochodrážní motocykly bez tlumičů výfuků burácí v těsném sousedství žižkovských činžáků, i taková byla polovina šedesátých let

Borek Řípa bydlel na žižkovské Cimburkově ulici, a když v rozjížďce s číslem pět zvítězil před Lubošem Tomíčkem, ochozy se mohly zbláznit. Jan Holub nám bohužel tentokrát jako zdroj bližších informací neposlouží vůbec. Po pádu na schodech svého domu totiž ležel doma s pořádnými odřeninami a zlomenou nohou.

Plochá dráha na Žižkově však pěla labutí píseň. Fotbalisté se totiž rozhodli nahradit původní škvárový povrch trávou. Viktoria Speedway Klub proto zaklepal opět na Spořilově. „Začali jsme budovat dráhu na Čafce,“ vypráví Miloslav Verner. „Tenkrát na Letný bourali tribunu na přehlídky. Posbírali jsme prkna, odhřebovávali je a stavěli z nich mantinely.“

Miloslav Verner se okolo ploché dráhy pohybuje již více než půlstoletí
Miloslav Verner se okolo ploché dráhy pohybuje již více než půlstoletí

V sedmašedesátém se zdálo opět všechno úžasné. A tím spíše, když Viktoria vyhrála svou skupinu Poháru Světa motorů, jímž se k nám vracelo ligové zápolení, a postoupila do finále. V prosincovém duelu posléze porazila Rudou hvězdu a stala se neoficiálním šampiónem země. V osmašedesátém v první lize, již oficiálním šampionátu, získala bronz. V červnu na Spořilově závodila československá elita při třetím díle mistrovství republiky jednotlivců.

Jenže pak to začalo nanovo. Přišly neshody s vedením fotbalového klubu a pražští plochodrážníci neměli, kde jezdit. V devětašedesátém jela Viktoria jen dva prvoligové závody na Markétě a v Pardubicích, zbylé prohrála kontumačně. Napřesrok v březnu neuspěla v kvalifikaci s Kopřivnicí, pro niž našla domácí prostředí ve Slaném, a z druhé ligy se odhlásila. Klid našla až roku 1971 v Čakovicích, ale o tom si budeme vyprávět zase někdy jindy.

 

celostátní podnik na počest celostátní spartakiády – Praha Žižkov:

finále: 1. Antonín Šváb 12, 2. Rudolf Havelka 10, 3. Jan Holub 9, 4. František Ledecký 11; další pořadí: 5. Karel Polák 8, 6. Miroslav Šmíd 7, 7. Miloslav Špinka 6, 8. Miloslav Verner 5, 9. Jaroslav Mocek 5, 10. Bedřich Mareš 4, 11. František Richter 4, 12. Stanislav Hotový 3, 13. Karel Buřič 3, 14. Zdeněk Kovář 2, 15. Václav Pošvec 1, 16. Milan Meister 1; náhradníci Bohumír Bartoněk 5 a Richard Janíček DNR

Tým Viktorie, který roku 1967 dokázal porazit RH Praha: zleva kouč Jan Neruda, Antonín Kasper, Bohumír Bartoněk, na motocyklu kapitán Milan Wagner, Petr Hanuš, Miloslav Verner, Borek Řípa a Václav Verner.
Tým Viktorie, který roku 1967 dokázal porazit RH Praha: zleva kouč Jan Neruda, Antonín Kasper, Bohumír Bartoněk, na motocyklu kapitán Milan Wagner, Petr Hanuš, Miloslav Verner, Borek Řípa a Václav Verner.

Pražská plochodrážní kolbiště:

Letná: Traduje se, že právě tady se konala první plochá dráha na československém území, kterou zde v neděli 9. června 1928 vyhrál Zdeněk Pohl v sedle stroje Indian Daytona. Jenže jak už to s historickými primáty bývá, čas od času se vynoří nové informace. Motoklub vysokoškolského sportu ještě před závody na Letné na sklonku roku 1926 pořádal ve Strakově akademii, kde tedy byly studentské koleje, gymkhánu, jejíž součástí byla i plochá dráha na okruhu kolem zahrady. Z první půle dvacátých let známe i závody na mariánskolázeňském oválu a konec konců na cyklistickém velodromu v Bubnech závodily motocykly doleva ještě za časů císařpána.
 
Strahov: Na kalendáři byla neděle 14. května 1933, když Němec Kurt Füglein vyhrál první plochodrážní závod na pražském Strahově. Napřesrok vznikla tradice Velkých plochých drah, které i po změně názvu na Závod vítězství v sedmapadesátém lákaly davy diváků až do roku 1963. Spolu se Zlatou přilbou ČSR na dostihovém závodišti v Pardubicích představovaly vrchol sezóny, konaly se dvakrát do roka a v letech 1937 a 1938 měly dvě z nich status mistrovství Evropy. Za zmínku stojí i skutečnost, že se právě tady v neděli 2. září 1945 pořádal vůbec první motoristický závod po skončení druhé světové války či fakt, že na státní svátek 9. května 1963 v Praze debutovalo plochodrážní mistrovství světa. Po něm přišla desetiletá přestávka. Posledním podnikem na Strahově byl mezinárodní pouťák v rámci Spartakiády armád komunistických zemí, kdy v neděli 2. září 1973 triumfoval Milan Špinka.
 
Žižkov: Sokolský stadión zažil ve středu 11. dubna 1934 novátorský počin Aero Car Clubu Praha, který můžeme vnímat jako první historický pokus u nás vymezit hranici mezi krátkou a dlouhou drahou. V oficiálním programu pořadatelé jasně deklarovali, že nepořádají plochou dráhu, která se koná na delších tratích, ale dirt track s okruhem okolo 300 metrů. Senzaci obstaraly závody automobilů Aero a také premiéra umělého osvětlení, protože závod startoval úderem dvacáté hodiny. Zachovaly se útržkovité zmínky o pořádání dalších závodů včetně Malé ploché dráhy coby protipólu Strahova.
 
Vltava: Před stavbou soustavy přehrad v šedesátých letech, díky nimž se do horního toku vypouštějí spodní vody, které jsou poměrně teplé, Vltava běžně v Praze zamrzala. Na neděli 28. ledna 1951 si proto AK Praha 16 + 17 usmyslel uspořádat ledovou plochou dráhu na její zamrzlé hladině mezi Palackého a Železničním mostem. Ze záměru ovšem sešlo, stejně jako z plánů nechat vodu zmrznout na ploše strahovského stadiónu. Pražské publikum vidělo ledařské speciály v akci jen v hokejové sportovní hale v rámci show Šťastnou cestu mistrům světa v šedesátých letech.
 
Strašnice: Stadión Sokola TESLA viděl dle všeho jen jediný Memoriál Oldřicha Tůmy, který v září 1951 vyhrál Hugo Rosák. Vzhledem na dobové poměry ke kraťoučké délce 340 metrů se jezdily rozjížďky na šest kol. Zjara téhož roku plochodrážníci stadión zkoušeli, s největší pravděpodobností tréninkovým stylem.
 
Bělka: Zprávy o závodech na kraťoučké, pouze dvě stě padesát metrů dlouhé dráze poblíž dnešního Nuselského mostu jsou v zásadě ohraničeny říjnem 1947 s trojutkáním družstev s pořadím Praha – Plzeň – Pardubice a dubnem 1955, kdy tým Praha předčil výběr Pardubic. Díky malé délce se jízdy vypisovaly na pět kol.
 
Spořilov: Stadión ČAFC se stal útočištěm plochodrážníků KAMK Praha – město někdy v polovině padesátých let. První závod na zdejším ovále o délce 330 metrů máme doložen v sobotu 27. září 1957, kdy v přátelském střetnutí KAMK Praha – město porazil výběr KAMK Brno poměrem 41:25. Pravidelně se zde závodilo do šedesátého a znovu v letech 1967, kdy se sem plochá dráha vrátila ve své vrcholné podobě. Viktoria Žižkov si tady v prosinci 1967 zadělala vítězstvím nad RH Praha na vítězství v Poháru Světa motorů, napřesrok se na Spořilově konala i jedna zastávka seriálu mistrovství Československa jednotlivců.
 
Markéta: Současná Mekka české ploché dráhy se plochodrážníkům RH Praha dostala do užívání ve druhé polovině padesátých let. Prvním závodem se zdá prvoligové klání, v němž v neděli 7. května 1961 družstvo Severočeského KV Svazarmu porazilo domácí RH Praha 58:50. O dva dny později se konala první Velká cena Prahy, jejíž úlohu skvělého mezinárodního podniku v devětašedesátém převzal Memoriál Luboše Tomíčka. V jednasedmdesátém tady poprvé pořádali závod ranku světového šampionátu. Po několika rekonstrukcích dráhy i její infrastruktury stadión vyzrál do nádhery, kterou si zase v dubnu začneme pravidelně vychutnávat.
 
Chrášťany: Tréninková dráha, kde se nejel žádný oficiální závod, jejíž historie je popsána v textu.
 
Žižkov: Stadión Viktorie Žižkov, kde se závodilo již v neděli 14. července 1946 ve více kubaturách, jak bylo dobovým zvykem, na ovále o délce 381 metrů. Roku 1965 se tady plánovaly tři, ale odjely se dva plochodrážní podniky, o čemž je řeč v hlavní stati tohoto článku, poslední závod je zmiňován v neděli 22. května 1966, kdy Viktoria v přátelském duelu předčila Ústí nad Labem.
 
Čakovice: Fotbalisté Viktorie Žižkov již v padesátých letech vyfasovali za patronátní závod letňanskou Avii. To ještě produkovala letadla, nicméně po zavedení výroby nezaměnitelných modrých lehkých nákladních vozidel dle licence francouzského Saviem o dvě desítky pomohla i plochodrážníkům najít útočiště v Čakovicích. Prvním závodem zde v neděli 25. dubna 1971 byla první liga skupiny A, jež skončila výsledkem České Budějovice, Žižkov, Plzeň a Liberec. Tým záhy začal vozit název Čakovice a fungoval přes dvacet let. Lidé sem proudili i na kvalitní podniky. Viděli Dunajský pohár, Pohár míru a přátelství či Pohár Světa motorů a Bohumil Brhel ve dvaadevadesátém získal svůj první titul mistra republiky právě tady. Vzhledem k finančním trablům klub zanikl, posledním mítinkem se v neděli 19. září 1993 stala první liga
 
Kbely: AMK Čakovice se roku 1990 rozhodl uspořádat dvojdílný seriál mistrovství republiky na travnaté dráze na sportovním letišti přes ulici od toho vojenského se slavným muzeem. O víkendu 14. a 15. října se nejen strhla vyrovnaná bitva o titul mezi pardubickými závodníky Václavem Milíkem a Janem Schináglem, ale také dorazila nabídka Československé televize na přenos dalšího podniku, který se nakonec konal 23. října. Po nervy drásající finálové rozjížďce získal zlato Václav Milík a závod měl primát posledního závodu na trávě u nás. A aby těch superlativů nebylo málo, v devadesátém roce se poprvé a naposledy jelo dle dlouhodrážního rozpisu, protože předchozí ročníky travnatého mistrovství ve Vysokém Chlumci 1988 a 1989 byly vypsány dle modelu z klasických oválů.
 
Malá dráha Markéta: Plácek za první zatáčkou velké dráhy pamatuje ještě Simsony z konce osmdesátých let, ale na přelomu tisíciletí sloužil převážně jako parkoviště pro novináře během Grand Prix či Tomíčkových memoriálů. Roku 2005 tady Zdeněk Schneiderwind začal organizovat tréninky s půllitry, dokonce si tady sám přivodil frakturu klíční kosti. Renesanci zažila dráha až se stopětadvacítkami, jejichž zkušební závody se zde konaly v sobotu 20. října 2007. Miroslav Machek vyhrál závod o nejlepší čas na letmé kolo, Jakub Fencl triumfoval ve stíhacím závodě Shupa Cup a odvezl si i tisícovku za výhru v prvním ročníku Ceny vydavatele speedwayA-Z. V sezóně 2008 odstartoval Markéta Cup, jenž se stal inspirací pro šampionát kolibříků na malé dráze a stavbu minioválu v Chabařovicích, Divišově, Kostěnicích a Slaném.

Autor děkuje pp. MUDr. Věnceslavu Černému a Jaroslavu Hrubému za cenné doplňky do článku

Závodníci KAMK Praha - město: zleva Borek Řípa, Antonín Kasper, Fratnišek Ledecký, Petr Hanuš a Milan Wagner
Závodníci KAMK Praha – město: zleva Borek Řípa, Antonín Kasper, Fratnišek Ledecký, Petr Hanuš a Milan Wagner

Foto: MUdr. Věnceslav Černý a jeho archív a Mirek Horáček