Diedenbergen – 22. června
Mnozí ještě máme v živé paměti semifinále mistrovství světa juniorských družstev, kde statečný boj našich mladých nadějí vyústil ve druhé místo. To vzhledem k systému soutěže neznamenalo ani postup, ani vyřazení ale nutnost čekat na výsledek druhého semifinále v Diedenbergenu a doufat, že druhý tým tam vybojuje méně než našich 38 bodů. Nutno předem dodat, že zmiňovaná naděje nabyla příliš vysoká. Zatímco v Pardubicích se čtyři mimořádně silná a vyrovnaná družstva seřadila v šestibodovém rozdílu mezi prvním a posledním, účast Slovinska plného neznámých nezkušených mladíčků neskýtala předpoklad dvakrát vyrovnaných bojů.
O postup se tak podle předpokladů mělo utkat trio Německo, Austrálie, Polsko. Velké napětí bylo před závodem cítit především z depa polské družiny. Zatímco Australané pod vedením manažera Craiga Boyce, bývalého medailisty ze světového finále jednotlivců, v pohodě čekali na příjezd své největší hvězdy Chrise Holdera z Loniga a Němci pilně pracovali, z našich severních sousedů nervozita doslova kapala. I předseda polské ploché dráhy Piotr Szymañski přiznával že jsou po čtvrtém místě ve finále mistrovství Evropy družstev do 19 let v Rawiczi pod velkým tlakem odborníků i fanoušků a případný neúspěch by mohl mít fatální důsledky.
Ke cti polského žužlu dlužno poznamenat, že tým situaci zvládl na jedničku. Už po prvé sérii jízd bylo v podstatě jasné, že pokud nedojde k nějaké mimořádné a nečekané situaci, například zranění některého z jezdců, nemusejí se závodníci s orlicí na vestě o účast ve finále obávat. Polská pětice byla opravdu výtečná a zcela bez slabin. Navíc naprosto vyrovnaná, body připisovali všichni. Pouze v jedné rozjížďce dojel jejich závodník hůř než na druhém místě. Jediný moment, kdy mohl kdo o polském postupu na chviličku zapochybovat, přišla v osmé jízdě. To Polák Grzegorz Zengota nemínil nechat místo u mantinelu předjíždějícímu Australanu Aaronu Sumnerovi a následné zaháknutí obou dvou skončilo velice ošklivým pádem, po kterém se oba aktéři dlouho nezvedali z dráhy. Jeden i druhý nakonec pokračovali v závodě, by Australanův výkon byl pádem v dalších bojích rozhodně poznamenán.
Otázkou tak zůstávalo druhé postupové místo. Ke zklamání slušně zaplněných tribun to byli domácí, kdo od začátku závodu tahali za kratší konec. Australané sice museli před závodem řešit problém se zraněním své opory Troye Batchelora, ale Kozza Smith, který ho zastoupil, byl náhradou velice kvalitní. Závodníci ze zeleného kontinentu si celou dobu drželi Němce od těla a s blížícím se koncem závodu bylo zřejmé, že je jen otázkou času, kdy přeskočí našich 38 bodů. V podstatě jasné bylo vše už po čtyřech sériích, kdy nasbírali 37 bodů a nebylo asi na stadionu nikoho, kdo by pochyboval, že na zbylé dva nedosáhnou.
Ty pak zajistil Chris Holder výhrou hned v následující jedenadvacáté rozjížďce. Právě v ten moment jsme ztratili i teoretickou naději a skončilo naše účinkování i sen o obhajobě bronzových medailí v letošním šampionátu juniorských družstev…
Určitě víc se čekalo od domácího Německa. Smůlou pro ně byla ještě před závodem ztráta Tobiase Busche, zraněného v páteční polské lize. Mladičký Erik Pudel je sice nepochybně talentovaný, ale ostřílenějšího kolegu nemohl nahradit výkonem ani zkušenostmi. Na druhé straně především od kapitána Kevina Wölberta jsme určitě viděli povedenější závody, než ten, který předvedl v neděli v hessenském Diedenbergenu. Víc se rozhodně čekalo i do Franka Fachera.
Samostatnou kapitolou bylo pak vystoupení slovinské ekipy. Jejich závodníci získali za celý závod čtyři body a jediný, jezdec schopný trochu držet krok se soupeři byl Matija Duh. Bez dalšího komentáře můžeme ponechat fakt, že všechny čtyři body získali po defektech, nebo pádech soupeřů, jediný vlastně na dráze nevybojovali. O lecčemž svědčí i fakt, že například Dalibor Bot jel dle slov slovinského manažera čtvrtý závod v životě…
Otázkou pak zůstává hlavně systém soutěže. Osobně se domnívám, že nejspravedlivější by bylo nechat postupovat z obou semifinálových závodů dvě nejlepší družstva a teprve poté určit zemi a dráhu, kde se finále uskuteční. Šlo by pochopitelně i ponechat stejně jako dosud finálového pořadatele dopředu s alternativou náhradníků pro případ, že se domácí nekvalifikují. Ještě nespravedlivější je však rozdílný termín semifinálových závodů. Výhoda družstva, které ví, kolik bodů k postupu potřebuje je jev naprosto nevídaný. Osobně nechápu, co vede FIM k tvrdošíjnému trvání na tomto nepochopitelném časovém rozdílu, když podobný problém dokázala odbourat například i naše kapříková fotbalová liga…
Foto: Zdeněk Flajšhanz
