Každý člověk je jiný, povahou, vzhledem, temperamentem, těch detailů je mnoho. Rád bych zavzpomínal na Jana Holuba nejstaršího. Poprvé jsem ho viděl naživo v šedesátých letech v Polepech, kde se za naším barákem jezdila plochá dráha. Bylo mi asi čtrnáct a Honza patřil mezi to nejlepší, co se dalo v Polepech vidět.
Ve svém životě se stal dvakrát mistrem republiky. Jednou to bylo právě v Polepech. Z Honzy se stal vynikající jezdec, který jezdil i v Anglii, okusil také světová finále a patřil k našim oporám. Moje dnešní vzpomínka nemá za cíl dokumentovat jeho slavnou kariéru, která je všem dobře známá.
Chci vzpomínat na něho jako na člověka. Byl obrovsky skromný, spíše tichý, férový chlap a super kamarád. Vyzařoval z něho nebývalý klid a harmonie. Nepamatuji se, že by někoho naštval. Byl velmi oblíbený, a to zcela právem. Po skončení své kariéry se začal věnovat svému synovi Janovi a posléze i vnukovi, též Janovi. Oba byli po svém tátovi a dědovi výborní závodníci.
Viděl jsem často v depu při závodech, jak se jim postupně oběma věnoval. Co všechno musel pro ně udělat. Jsem si stoprocentně jist, že jim to dojde právě teď, když ho navždy ztrácí. Vzpomínám, jak jsem před lety odjížděl na noc ze Mšena do Žarnovice komentovat Zlatou přilbu SNP.
Bylo půl čtvrté ráno, když jsem přijel do žarnovického depa a zaparkoval jsem vedle malého autíčka. Unavený jsem na sedačce usnul a v sedm hodin mně vzbudil hlomoz u vedlejšího auta. Podívám se z okna a vidím, jak právě uklízejí dva rozcuchaní borci. Nebylo těžké je oba poznat. Tam jsem pochopil, jak to děda s vnukem společně koulejí. Nádhera.
Osobně jsem se spíše na Jana chodil dívat. Utkal jsem se s ním na dráze jen párkrát, když končil karieru a ještě jezdil ligu. Porazil jsem ho jedinkrát v životě. Bylo to v Zohoru u Bratislavy. Tehdy tam jel i Standa Kubíček. Na šedé dráze se ve výjezdu v zatáčce po startu ocitl veliký nakopávák. Honza dobře startoval a nedal se předjet.
Jediná možnost byla vjet do té díry, které se Honza s obloukem vyhýbal stejně jako ostatní. Jezdil jsem druhý za ním a do té díry jsem vjel. Nakoplo mně to hrůzostrašně. Letěl jsem okolo něj a předjel ho. Byl to veliký risk, ale jiná možnost nebyla. Věděl jsem, že se nechce rozbít.
Vlastním krásnou knihu Ovál plný smyků, kterou napsal o Janu Holubovi Jan Kubec. Je moc pěkná. Když jsem začal moderovat, bylo pro mě velikou ctí ho brát k mikrofonu. Velmi špatně se mu mluvilo, ale navždy na to budu a rád vzpomínat. Nyní je v nebíčku a povídá si s Antonínem Švábem, Toníkem Kasperem starším i mladším, Lubošem Tomíčkem a všemi ostatními od ploché dráhy.
Jene, chci za sebe, ale myslím, že i za ostatní fandy za vše krásné poděkovat. Nezapomeneme. Čest Tvojí památce!
Foto: archív autora
