Krásné Vánoce a do nového roku 2017 hodně zdraví, štěstí a spokojenosti přeje Stanislav Heršálek z Fuchs Oil Silkolene.

Krásné prožití vánočních svátků, klid, pohodu a hlavně zdraví do Nového roku přeje všem, kteří to s plochou dráhou myslí poctivě Miloslav Čmejla.

Praha – 9. prosince
Navzdory předvánočnímu shonu měla páteční Krč daleko do adventního šílenství pražského centra. Ovšem krušovická šalanda v rekonstruované restauraci U Čejpů duněla jako již bezmála osmdesát let své existence. Někdejší zájezdní hostinec na trase z Českých Budějovic do české metropole si jako místo svého setkání s přáteli a sponzory vybral Josef Franc.

Nicméně adventní období a pracovní povinnosti zredukovaly počet pozvaných hostů, kteří se v salónku nakonec usadili vedle Pražanova plochodrážního motocyklu. „Jsem rád, že jsme se sešli, máme spoustu omluvených,“ ujal se slova hostitel, který v sobě nezapřel zábavného společníka. „Dorazili ti nejhodnější.“

Josef Franc ve svém týmu poprvé uvítal také Adama Vandírka, logo jehož dopravní firmy BTS Express se bude objevovat na motocyklech a reklamních bannerech českého vicemistra. Večer měl spíše charakter setkání přátel a proslov Josefa France nebyl dlouhý.

„Chtěl bych slíbit, že trenérovi přivezu konečně toho mistra,“ říkal před přípitkem se skleničkou šampaňského v ruce. „Neberu dnešní večer formálně, je to děkovací večírek, ale jsem rád, že tady pokecáme. Vidáme se jen při závodech a tam jsou se mnou nervy.“

Termínem šalanda se kdysi označovala místnost, kde se bavila a odpočívala pivovarská chasa. Nicméně krušovický pivovar jej používá pro svůj nový gastronomický koncept. Slibuje zážitek z výborného piva, skvělé obsluhy, chutné kuchyně a unikátní atmosféry.

V krčské restauraci U Čejpů si hosté Josefa France všeho užili do sytosti. A plánovaná večerka se při bezprostředních rozhovorech sunula až kamsi za půlnoc. „Přeju vám hezký Vánoce,“ loučil se Josef Franc, aby jedním dechem neváhal žertovat poněkud zprofanovanou hláškou. „A myslím to upřímně!“

Foto: Antonín Škach

Praha – 18. listopadu
Odpolední sluníčko propůjčilo průčelí pražského kostela svatého Havla sytě oranžové tóny. Šortky podobných odstínů nosí servírky ze sousední restaurace Hooters. Tu si Matěj Kůs opět vybral jako místo svého každoročního setkání s přáteli a lidmi, kterým chtěl poděkovat. A na průběhu večera si dal záležet stejně jako italský architekt Giovanni Domenico Orsi počátkem osmnáctého století, kdy při přestavbě kostela stvořil další perlu barokní architektury české metropole.

 

Plochá dráha ve sklepním baru

„Oni mi pomáhají,“ reaguje Matěj Kůs na dotaz, proč svou akci nasměroval právě sem. A vskutku, sotva projdete hlavním vstupem, barman odpoví na jméno pražského závodníka pokývnutím hlavy. Jedním dechem vás pošle po schodech dolů do baru ve sklepě.

Místo kabátů tady na ramínkách visí tři kombinézy, do nichž se Matěj Kůs letos převlékal. Reklamní bannery, jimiž v sezóně děkoval za podporu na viditelných místech svých boxů, skvěle pasují do sklepních výklenků. A stejně tak jeden jeho motocykl pro kontinent a druhý pro Anglii.

Na čtveřici televizních obrazovek běží záznam zářijového duelu Premier League, v němž Newcastle předčil ambiciózní Somerset takřka o dvacet bodů a Matěj Kůs neprohrál jedinou jízdu. S Diamanty prožil Matěj Kůs svou nejlepší sezóny v monarchii Alžběty II. Shodou nešťastných okolností se však promotéři dohodli na snížení součtu average družstva. A tak Pražan musí hledat angažmá jinde, což v době uzavřených sestav připomíná sisyfovské úsilí.

Ale zpátky do Hooters. Přehlídce letošních trofejí vévodí modrý pohár z Tomíčkova memoriálu, na stole je i plaketa z finále KO Cupu či trofej za druhé místo v mistrovství republiky dvojic. Pozornost, zejména Angličanů ovšem poutá stylizovaná soška plochodrážníka z třetího finále individuálního českého šampionátu v Plzni.

Mechanik Milan Mihule už nevzpomíná na noční šichtu mezi dubnovými finály v Praze a v Pardubicích, ani na stíhací jízdu hradeckou dálnicí do Svítkova. „Přijeli jsme pozdě,“ dává k dobru historku o pardubickém pódiu svého závodníka. „Myslel jsem, že jen vyjdu schody v depu a tam někde vzadu bude volnej‘ box, takže to nebudu mít daleko. Jenže oni je přidělili podle čísel, takže jsem stejně musel dopředu.“

 

Báječná společnost

Vyhrazená místa v baru se pomalu zaplňují a Matěj Kůs má coby pozorný hostitel spoustu společenských povinností. „Moc to pro mě znamená, že jsme se tady sešli,“ opakuje a počet volných židlí stále klesá.

Nechybějí ani oba mechanici Milan Mihule a Jiří Sedláček. Anglický mechanik Andy s manželkou Jackie se nemohl dostavit, protože mu den před odletem umřela mamka. Objevují se také Tomáš Topinka, Pavel Kubeš, Martin Kurz či Michal Bursa.

Ze sponzorů nemůže chybět Zdeněk Stuchl z Foxinteriér Dřevoprodej,jehož doprovází Divočáci z Vejprnic,klubu nadšenců, kteří objíždějí Evropu na mopedech Stadion. A v neposlední řadě ředitel FuchsOil Jan Cholenský, který připomíná účast své společnosti v týmu Václava Milíka staršího.

„Rádi jsme to s Matějem vydrželi,“ baví společnost. „Já jsem odpůrce plochý dráhy, to vědí všichni, že tvrdím, kdo nejezdí traktorem a neorá, není sportovec. Nevěděl jsem, jestli se plochá dráha dá dělat s rozumem. Jsme rádi, že to Matějovi jde, a vážíme si, když něco řekne nebo udělá, má to hlavu a patu. I proto může stát oběma nohama na zemi a zvedat ruce nahoru.“

Zranění bohužel k ploché dráze patří a samozřejmě štěstěna na tandemu je potřebné, o čemž ví své MUDr. Daniel Klika.  „Když to štěstí nebude, máme aspoň to cétéčko,“ glosuje Matěj Kůs jeho přítomnost.

Ke stolu usedají také Justyna a Wieslaw Kaczor z Polska reprezentující svou značku WK Products. Ušanky z jejich produkce si nakonec bude odnášet každý z hostů coby výslužku. Obrovské entrée má Graeme Wilson se svým nejlepším přítelem a účetním Paulem Wilkinem, které doprovází Adam Richardson, jež pomáhal jako řidič na závody během letošní sezóny.

„Graeme s Paulem za mnou přiletěli do Prahy na pivo z Dubaje,“ uvádí je Matěj Kůs. Trojlístek severských Angličanů skvěle zapadá do společnosti. Servíruje se raut ve stylu Hooters. Na talířích jsou kuřecí křídla, vepřová žebra, saláty či hamburgery.

 

Čas díků

Jeden ze sloganů vyvedených v angličtině za zdi hlásá, že křídla se podávají proto, že žádný velký příběh neodstartoval pojídáním chleba. Kdo ví, zda to hostitel bere jako paralelu své stopětadvacítky odložené před dvanácti lety už po dvou závodech. Každopádně se má svým hostům, čím pochlubit.

Za uplynulých dvanáct sezón absolvoval přibližně 740 závodů, z čehož jich 72 připadlo na reprezentační starty a tři na velké ceny. Pamětní list s podepsanou fotografií závodníka připomíná i jeho traťové rekordy ze Žarnovice a Liberce, ale především více než dvě desítky titulů či dalších prestižních výsledků. Jenže Matěj Kůs, který se po osmé hodině vyhoupne na lavici, má na srdci zejména slova díků.

„Chtěl bych poděkovat všem, vážím si toho, v jakým složení jsme se tady sešli a co pro mě děláte, je těžké najít termín, který vyhovuje všem, Ti co tu s námi teď nejsou mám stále na telefonu a jsou tu s námi stejně.“ vyhlašuje. „Loni jsme slavili petiletý výročí Jirky Sedláčka, teď máme víc desetiletejch‘ výročí buď letos nebo příští rok. Letos s panem Cholenským a Fuchs Oilem nebo se Zdeňkem Stuchlem, či desetileté přátelství s Martinem Kurzem. Lidi z Foxinterieru byli první, kteří nám pomohli, za kterýma jsme ještě s tátou přišli s tím, že chceme jezdit plochou dráhu.“

Pražský závodník dává každému dárek, pro speciální hosty nechal vyrobit také zvláštní poháry. Odnáší si jej nejen Jan Cholenský či Foxinterier, ale i Martin Kurz, jenž před lety dopomohl k vzestupu ještě bezejmenného juniora.

„Byl první, co mě před lety dostal pořádně do Anglie.“ smeká Matěj Kůs před Pavlem Kubešem. „Justyna s Wieskem dělají taky kombinézy, co tady visí. Další je od Ádi Rymela. Milánek mě zase celou sezónu připravoval s Jirkou motorky.“

Nejlepší příběhy píše sám život. „Jirka Sedláček je můj kamarád,“ dokládá Matěj Kůs pravdivost tohoto tvrzení. „Náhodou se mnou v roce 2011 odjel do Argentiny jako kamarádský doprovod. A nakonec se mnou strávil pět let jako mechanik. A pomáhá mě dál i při svý práci.“

Story Graeme Wilsona je stejně obrovská jako její hrdina. „V sezóně 2013 jsem se zranil a měl jsem ten vůbec nejhorší rok,“ povzdechne si Matěj Kůs. „Další Sezónu mě nikdo nechtěl, záchranné lano mě tehdy hodil Berwick, v kterém jsem měl skvělou sezónu a chtěl pokračovat další rok. Jenže mě Brian Havelock stáhnul na 2015 do Redcaru a musel jsem závodit za něj. Bylo to ze dne na den, byl jsem v Austrálii a díky přechodu musel shánět nový sponzory. Obvolal jsem lidi co jsem znal a dostal číslo na Graema, ten mě to nezvedal, tak jsem mu napsal email, tak to tehdy celé začalo, řekl jsem, že za ním přiletím a potkáme se osobně.“

V tu chvíli pražský závodník věděl destinaci mezipřistání při svém návratu od protinožců. „Udělal jsem si zastávku v Dubaji,“ vypráví. „Čtyři dny před schůzkou se mi Graeme přestal ozývat. Ještě ve tři hodiny odpoledne jsem ještě nevěděl, jestli se vůbec potkáme. V půl šestý nakonec přijel Graemův řidič tmavší pleti a zamknul mě v Range Roveru. Po cestě jsem poslal kamarádovi mojí pozici přes WhatsApp, kdybych se ztratil, ať aspoň někdo ví, kde jsem. Odvezl mě před budovu a řekl ať jedu do třetího patra. Nakonec mě čekalo velké přivítání a Graeme tam opravdu byl. Potkal jsem díky tomu skvělého kamaráda, který co řekne dodrží. Je původem z Middlesbrough, proto má tak blízko k Redcaru. Ale i když jsem odešel z Redcaru, zůstal se mnou dál, čehož si moc vážím.“

 

Věčná dobrá nálada

Oficiality jsou u konce. Hosté dostávají trička a ušanky a zábava se posunuje opět do neorganizované podoby. Společnost se tříští. Pro někoho je už pozdě, jiný zase noc po třiadvacáté hodině pokládá za stále příliš mladou.

Ať tak či onak v Hooters s Matějem Kůsem uběhl večer jako střela. Sluníčko je dávno už za horama a kostel svatého Havla už osvětlují jeho umělé náhražky.

Dobrá nálada se však nechce účastníků setkání s Matějem Kůsem pustit, i když cestou na metro musí kličkovat mezi kalužemi večerního slejváku. Jiří Sedláček je poněkud překvapen, kolik lidí je stále ještě na Můstku. „Jako na Václaváku, viď?“ opáčí mu Milan Mihule.

Tečka za sezónou se Matěji Kůsovi náramně vydařila.

 

Foto: Antonín Škach

 

Praha – 5. listopadu
V sobotu úderem osmnácté hodiny začalo v budově Autoklubu v pražské Opletalově ulici vyhlášení mistrů republiky v motocyklových sportech. Klasicky se po přivítání hlavních představitelů AČR a představení sponzorů začalo sportovní mototuristikou. Pokračovalo se trialem, a poté přišla na řadu plochá dráha.

 

Útok na raut prodloužil přestávku

Předsedu SPD Petra Moravce, který byl v Římě na jednání plochodrážní komise FIM Europe, jeden z nejpovolanějších, mistr světa z roku 1974 Milan Špinka. Největším odběratelem pohárů měl být Václav Milík. Jenže se omluvil kvůli zdravotním důvodům. Celý večer tak za něho přebíral ocenění pardubický kouč Lubomír Vozár.

Až po vyhlášení juniorských šampionátů dorazil Patrik Mikel. Nezdržel se kocháním krás podvečerní Prahy, ale uvázl v koloně. Přiběhl až při představování endura a svůj pohár za titul v devatenáctkách převzal v tichosti od Milana Špinky.

Na pódiu nechyběli oba mistři stopětadvacítek, Petr Chlupáč a Filip Šifalda. Vedle Václava Milíka scházeli z extraligového družstva také Tomáš Suchánek a Krystian Pieszczek. Následovali ledaři, ve dvojících Lukáš Volejník a Vladimír Višváder a k nim přibyl mistr jednotlivců Andrej Diviš.

Lubomír Vozár přebíral pohár za dvojice opět sám. Pohár pro šampióna na dlouhé dráze zůstal na svém místě. Konferenciér sice vyřkl jméno Stephana Katta, ale nic se nedělo. A tak si Němec odveze pohár zřejmě až při některém podniku v Mariánských Lázních.

Zato juniorští mistři dvojic z pražské Markéty byli přítomni a mohli si vychutnat ovace osobně. Stejně tak Pavel Balšínek ve flattrackové kategorii Classic, zatímco místo Emanuela Marzotta dorazil na pódium Pavol Pučko.

Po vyhlášení mistrů v dalších kategoriích oznámil moderátor večera Karel Březina malinkou pětiminutovou pauzu na oddech. A to neměl dělat, protože hladové krky se vrhly na zatím přikrytý raut v celofánu, který si návštěvníci rádi dali mimo talíře a začali zobat tyto pochutiny. Až po třech výzvách od moderátora, sekretáře i Romana Ječmínka se lidi začali pomalu trousit zpět do sálu.

 

Josef Franc píchnul

To už se začali vyhlašovat borci, kteří v šampionátech světa a Evropy skončili do třetího místa. Za evropské stopětadvacítky si za třetí místo vyzvedl cenu Filip Šifalda a za první Jan Kvěch. Lubomír Vozár opět přebíral pohár místo Václava Milíka za vicemistra Evropy, ale druhý junior starého kontinentu Eduard Krčmář nechyběl.

Na to si dali plochodrážníci malý oddych, než přišlo na řadu vyhlášení mistrovství světa do třetího místa. Jako prvním předal poháry president AČR Roman Ječmínek členům bronzového dlouhodrážního družstva. Josef Franc se musel omluvit, protože cestou píchnul pneumatiku, ale ostatní jej zastoupili včetně manažera Milana Špinky.

Po ukončení vyhlášení se všichni odebrali rautu, již rozjedenému po předešlém nájezdu nenasytných kobylek hladových kobylek. Pivo a víno jistě nesměly chybět, někteří debatovali o již minulé sezoně, jiní, aby vydrželi přes půlnoc, si dali i pár dobrých káv. Nastala hodinu duchů a poslední návštěvníci se spokojeni rozjížděli do svých domovů.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Přelouč – 4. listopadu
Na první pohled se může zdát, že východočeská Přelouč velkou stopu na plochodrážní mapě naší republiky nezanechala. Plochá dráha sériových strojů plánovaná v šestapadesátém s největší pravděpodobností zůstala jen vytištěná v kalendáři. Nicméně v blízkých Břehách bydlel Jaroslav Machač, sídlí zde klan Hutlových a do Svítkova je to coby kamenem dohodil. Štamgasti v restauraci Zlatý soudek proto v pátek v podvečer ožili, když okolo nich procházely osobnosti ze sportu levých zatáček typu Evžena Erbana, Jaroslava Kocka, Tomáše Topinky či Václava Milíka staršího. Nechyběl ani jeho syn, který tady udělal společenskou tečku za úspěšnou sezónou.

 

 

V salónku přeloučské restaurace se pardubický závodník potkal se svými sponzory a fanoušky. „Je to poděkování, o výsledcích víme,“ zahájil akci jeho otec Václav. Výčet jeho letošních úspěchů je vskutku úctyhodný. Na vrcholu pyramidy trofejí samozřejmě ční stříbro z evropského šampionátu jednotlivců následované zlatými medailemi z mistrovství republiky jednotlivců, dvojic a družstev. Pozitivně je kvitoval také Evžen Erban, předseda pardubického klubu.

„Vašek je už kapitánem našeho týmu,“ rozhovořil se. „A náš nejlepší závodník. Chtěl bych mu poděkovat za výsledky v letošním roce, i když mě štve, že nebyl za Zlatý přilbě. Letos se má čím pochlubit. Je druhej‘ v Evropě, v novodobý Evropě, protože mistrovství Evropy už není jen taková druhá liga, ale je to na úrovni Grand Prix. Takovej‘ výsledek asi neočekával ani sám Vašek. Smůla ho provázela, že nepostoupil do challenge o Grand Prix. Vnímám ho, že je po Marku Loramovi nejlepší závodník. Mark měl srdce, udělal závod, i když neuměl odstartovat, ale jel. Byl mistrem světa, i když nevyhrál žádnou velkou cenu, ale v tomhle sportu je potřeba i kousek toho pokakanýho štěstíčka.“

Klubový patriotismus z hlasu Evžena Erbana byl pochopitelně evidentní. Nicméně Tomáš Topinka musí vnímat osobu Václava Milíka ze dvou protichůdných pozic. Jednak jako jeho trenér v rámci Centra sportu ministerstva vnitra, ale i jako kouč konkurenční extraligové Markéty Praha.

„Je to nejlepší závodník v Čechách,“ uvedl na jeho adresu. „Jeho výsledky jsou suprový. Praha prohrála extraligu s Vendou, ne s Pardubicema! Je super se na něho koukat, jak závodí, ale kdyby bylo někdy míň toho jeho úsilí na dráze, možná by ty výsledky byly lepší. Ale nechá si poradit, myslím, že si nechá poradit, takže se hlavně vyhejbat zraněním a dojde daleko.“

Václav Milík zpoza čestného místa u stolu:

„Rád bych poděkoval, že jste přišli. Moji fandové jezdí za mnou daleko, je super je vidět na tribuně. Opravdu děkuju, je to fajnový.“

Početné sponzory Václava Milíka zastupoval Josef Kesner. „Trošku mě mrzí vyloučení s Nickim na mistrovství Evropy,“ připomněl incident s dánským borcem. „Jinak ať je příští rok aspoň taková jako letos. Už je to známá osoba, není to žádnej‘ nějakej‘ Vašek z Čech. A děkuji Robertovi z Polska, je to super mechanik.“

Ostatně Robert Ruszkiewicz, díky němuž šlapaly motocykly Václava Milíka jako švýcarské hodinky, se také dostal ke slovu. „Fajnová sezóna skvělého závodníka,“ netajil se. „Na spolupráci jsme se dohodli za pět minut. Výsledky mluví za něho, mně se s ním pěkně pracuje. Stejně jako jeho táta, je fajn chlap. A celá jeho rodina taky, babičce děkuju za skvělé knedlíčky!“

Celá společnost se náramně dobře bavila i po skončení oficiálnější části. U řízků přišla na přetřes zkazka, proč Václav Milík starší nemá rád rajčata. Na řadu se dostaly i další příběhy, jichž se během závodění zažije celá spousta.

Foto: Antonín Škach