Sloboskoje – 10. prosince
Zatímco Češi ve švédském Strömsundu trhají svými led místních jezer již od soboty, Lukáš Hutla, Andrej Diviš a Jiří Wildt se k tréninku dostali až včera. Navíc typická ruská zima má začít ukazovat své nesmělé zoubky až ve druhé půli týdne a tak je možné, že ve středu budou mít volný den.
Pohodová cesta
Lukáš Hutla vyjel včera na led
Varování Němců, že Lotyši chtějí kauce na motocykly ve výši dvou tisíc euro, padlo na úrodnou půdu. Česká výprava zamířila do Ruska oklikou přes Estonsko. A přestože tachometr jejich dodávky natočil o čtyři stovky kilometrů navíc, delší trasa se rozhodně vyplatila.
„Objeli jsme Lotyšsko přes Estonsko relativně v pohodě,“ vypráví Lukáš Hutla. „Akorát jsme se museli vracet na úřad pro nějaký potvrzení, ale na hranici jsme stáli jen čtyři, pět hodin. Nepotřebovali jsme ani dokumenty od Antona Terebina a Petra Moravce. Rusové nám poradili, ať napíšeme, že motorky jsou home made, že s nima jedeme trénovat a vrátíme se. Nemuseli jsme tak dlouho čekat.“
Cesta probíhala poměrně v klidu. Pouze ještě na lotyšském území přestal pracovat motorek u stěrače, což české ledaře zbrzdilo jen o tři hodiny. Bylo teplo, silnice nestačil pokrýt mráz, což zvyšovalo cestovatelský komfort, ale na druhou stranu zvyšovalo obavy, jaké podmínky naleznou v cíli. Vždyť mrznout začalo nějakých sto kilometrů před cílem jejich cesty!
„Počasí nic moc,“ vraští Lukáš Hutla čelo ze Slobodskoje. „Je teplo. Až na středu hlásej‘ mínus sedm a teprve od čtvrtka má bejt přes den mínus tři a přes noc mínus deset až patnáct. Možná ve středu bude pauza, aby se nezničila dráha.“
Pravačka drží
Andrej Diviš a Jiří Wildt se chystají do akce na ruském ledu
Tréninkový kemp odstartoval včera dle svého plánu. „Na pásku jdeme až zejtra,“ líčí Lukáš Hutla. „Dneska jsme byli čtyřikrát, pětkrát na trati. Byl to fofr. Kluci jezdili mezi prvníma, já s Aarniem mezi posledníma. Žádnej‘ blázinec. V úterý bude víc lidí, přijeli kluci, co jeli ruskou ligu, Charly a Jasperem.“
Den proběhl v běžné rutině. „Trénovalo se v pohodě,“ popisuje přeloučský ledař. „Všechno jede, zkusil jsem si i starty, jen na druhý motorce byl problém s karburátorem. Byla zacpaná tryska, dostal se tam asi bordel nádrže, ale seřídili jsme to a v úterý vyzkouším. Uvidím, kterej‘ bude lepší, a pak vyndám svůj nejlepší motor, má nový ventily.“
Také ostatní Češi prožili pohodový den. „Andrej koupil novou motorku,“ pokračuje Lukáš Hutla. „Štelovali jsme vidlici, ale dobrý, Jirka taky. Já tu svou pravačku nemám ještě stoprocentní, ale cejtím se parádně. Bál jsem se, ale je to dobrý, i když to není ten ledařskej‘ motokros v dvaceticentimetrovejch‘ rigolech při mínus dvaceti.“
V sobotu se v polských Stanowicích konal již čtyřiadvacátý ročník Mikulášského závodu malých kubatur. Letos měl hodně na vlásku, protože již od pátku vydatně pršelo. Avšak ovál byl výtečně připraven a zkušení organizátoři dokázali bez jakéhokoliv omezení odjet oba závody v kubaturách 50 i 125 ccm. A tak se mohl český závodník naposledy v letošní sezóně postavit na pódium.
Vítězství připadlo Bartoszi Lewandowskemu, který v rozjezdu porazil Kewina Nycze, jenž také v základní části nepoznal hořkost porážky. Adam Nejezchleba (3 2 2 2) byl s přehledem třetí a po závodech spolu se svým otcem Zbyňkem nemohl vynaděkovat Shupa Teamu, který významnou měrou zapracoval na přípravě motocyklů pro tento závod.
Strömsund – 9. prosince
Po svém příjezdu do Strömsundu našla česká výprava čtyři dráhy, které tu vytyčil Franz Zorn. Jenže po oblevě nebyly ještě sjízdné, ačkoliv podmínky byly ideální a ledu bratru téměř třicet centimetrů. A tak si ledaři v pátek vyšli na procházku, ale o dalších víkendových dnech již bouřili svými motory.
Češí ledaři ve švédském leseV sobotu se šlo do první ostré akce
„V pátek jsme si dali takovou rozcvičovací asi devítikilometrovou procházku po okolí jednoho strömsundského jezera,“ vypráví Martin Málek, který Martina Běhala, Davida Lizáka a Roberta Růžičku doprovází coby mechanik. „Některým členům výpravy se výlet zdál delší, proto jsme si zkrátili cestu přes místní les. Bylo to sice dál, ale skvělou bažinatou cestou.“
První ostré akce se čeští ledaři dočkali v sobotu. „První den všichni přežili bez újmy,“ konstatuje Martin Málek. „Podmínky na jezeře byla skvělé, ani jsme moc nemrzli, bylo asi mínus dva a sluníčko.“
Společně s Čechy trénovali Franz Zorn, Němec Erwin Schuster a domácí Pierre Hallen. „Kluci se dostali na dráhu asi pětkrát,“ líčí jejich mechanik. „Zezačátku na nich bylo vidět, že jsou ještě trochu ztuhlí, ale závěr tréninku si užívali všichni jako na konci sezóny. A večer byla sauna.“
Zleva David Lizák, Robert Růžička a Martin Běhal
V noci na neděli se rtuť teploměru poněkud propadl dolů. „Přituhlo i na dráze,“ odtuší Martin Málek. „Sjeli se ještě další závodníci, Ove Olsen a Stefan Svensson, takže jich na jezeře bylo rovnou osm. Naši kluci se dostali na dráhu jen asi čtyřikrát, ale zase najeli šest, sedm ostrých kol, pokaždé se třemi starty. Franky připravil další skvělou dráhu se startovacím zařízením a docela se proháněl se Svenssonem a Hallenem. Naši kluci ale jezdili zatím jen spolu a nejvíce vítězství si připsal asi pan Modus Běhal.“
Nicméně včera začaly první potíže. „Přišly drobné technické trable, jako povolené šrouby, prasklé dráhy v kole a nefunkční tlumič řízení a jedna vadná svíčka,“ odtuší březolupský plochodrážník. „Nic, s čím bychom si neporadili. Jinak trochu strachu nahnal Robert Růžička, kdy ve vedení neustál nerovnosti na lajně a David Lizák se mu musel pohotově vyhýbat. Naštěstí to odnesla jen ohnutá stupačka Davida a roztržená kombinéza na ramenu Roberta.“
Češi pokračují v pobytu i dalších dnech, ale večerní návrat ze sauny jim poněkud pokazilo sněžení. Všichni proto napjatě očekávají, jak dnes budou ovály vypadat.
Včera měl hodně práce také Martin Málek coby mechanik výpravy
Před více než čtyřiceti lety trénoval v Čakovicích a posléze upravil pionýra na plochodrážní speciál pro svého syna Pavla, jehož posléze přivedl na Markétu. Jeho plochodrážní kariéra však skončila, než začala. Nicméně účinnost domino efektu se projevil až u jeho vnuka Pavla, který se po úspěšných letech se stopětadvacítkou a dvěstěpadesátkou letos konečně dočkal závodění s plnoobjemovým motocyklem. Inu, ve světě ploché dráhy se stává, že své jméno proslavíte až ve třetí generaci, čehož je příběh Pavla Kuchaře nejstaršího dokonalým případem.
Hrdinové z motokrosu i ploché dráhy
Pavel Kuchař nejstarší v dobách, kdy koketoval s kaskadérstvím
„Bydlel jsem v Horních Počernicích,“ ujímá se slova muž, jenž svou sportovní postavou a dlouhými černými vlasy a vousy rozhodně nezapadá do obecné koncepce českého důchodce. „Jako školák jsem chodil na motokros do Šárky dívat se na Součka a Čížka. To byli moje idoly.“
V šedesátých letech se ovšem začala psát plochodrážní historie pražské Markéty a on byl u toho. „Před mojí vojnou měla Markéta velitelství U Studánky,“ přibližuje. „Měl jsem strejdu, jmenoval se Šedivý, byl podplukovník. Sehnal nám lístky na plochou dráhu do vyhrazené části v zatáčce u depa. A mně se to zalíbilo.“
Sport levých zatáček měl během okamžiku nového nadšeného fanouška. „Jezdil ještě Luboš Tomíček,“ vzpomíná Pavel Kuchař. „Později Ivan Mauger nebo Mike Lee. Chodil jsem na ně koukat na Memoriál i na mistrovství světa. Jezdil jsem i do Čakovic, byl jsem tam už někdy v sedmdesátým roce. Jezdil jsem i do Mariánek a do Pardubic.“
A jak se tak díval na boje na oválech, do mysli se mu pomalu vkrádala myšlenka, jaké by to bylo, kdyby se k bílé pásce postavil sám. „Říkal jsem si, že pojedu smykem a ještě přitom budu mávat na holky,“ maloval si svou plochodrážní budoucnost v nejrůžovějších barvách. „Měl jsem už ale dvě děti, když jsem si řek‘ ‚zkusím to‘.“
Plochodrážní pokusy Pavla Kuchaře viděly Čakovice. „Bylo mi třicet, ale já jsem říkal, že mi je teprve šestadvacet,“ přibližuje detaily. „To ještě nebyly nafukovačky a já měl z těch prken respekt. Zkusil jsem to a zjistil jsem, že kdo na tom v životě neseděl, nepochopil o ploché dráze nic.“
Závodní kariéra však nastartována nebyla. „Nikdo si mě nevšim‘, nikdo mi neporadil,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Kdyby mi nepomoh‘ Standa Klenovec, nezvládnul bych to. Sice jsem tam rok vydržel a trénoval, ale pak jsem udělal plochodrážku synovi.“
Vlastní plochodrážní speciál
Pavel Kuchař prostřední u plochodrážní speciálu, jenž mu postavil jeho otec
V sedmdesátých letech koketovaly s výrobou malých plochodrážních motocyklů Považské strojírny, avšak k sériové výrobě nikdy nedošlo. A tak se v průběhu historie objevovaly různé amatérské konstrukce.
„Pavlovi bylo sedm a já mu udělal plochodrážku z pionýra,“ pochlubí se Pavel Kuchař. „Pionýra jsem oholil, rám jsem svařil z novejch‘ trubek, kluci v dílně v práci mi pomohli. V Čakovicích jsem dostal nádrž z plochodrážky, dal jsem nový řidítka. Udělal jsem nový sedlo, vyrobil jsem kolíbku a potáhnul jí koženkou. Pak jsme udělali spoiler na kolo z tvrdýho papíru.“
Když bylo hotovo, Pavel Kuchař junior, otec současného juniora pražské Markéty za řidítky doma vyrobeného motocyklu podnikal své první plochodrážní krůčky. „Bylo mu sedm,“ vrací se jeho tatínek do roku 1978. „V Čakovicích se učil aspoň zatáčky. Pionýr nedal, v zatáčkách byl trošku smyk, než se to udusilo. A to jsem koupil pionýry dva, jeden byl ostřejší, z toho jsem udělal tu plochodrážku a na tamtom druhým jsem jezdil do práce.“
Svým projektem malého motocyklu Pavel Kuchař nejstarší pořádně předběhl dobu. Vždyť regulérní tréninky malých chlapců na volném prostranství nad Markétou odstartovaly až ve druhé půli osmdesátek. A stopětadvacítky začaly závodit až o čtvrtstoletí později.
„Vozil jsem Pavla do Slanýho, kde trénoval pan Kasper, na Markétě jsem ukazoval motorku Milanu Špinkovi,“ přibližuje Pavel Kuchař, že se pokoušel se svou konstrukcí prorazit. „Sám jsem věděl, že já závodit nebudu. Měl jsem dvě děti a po tý třicítce už to nejde. Možná bych byl dobrej‘, ve fabrice jsem byl vždycky nejlepší šofér, pokaždý mi dali nový auto. Možná bych plochou dráhu jezdil ještě dneska, pokud bych si nerozbil hubu.“
Ostatně kuráže na to měl dostatek, když se vedle kulturistiky věnoval i kaskadéřině. „Vždycky se mi líbila stěna smrti,“ říká. „Chtěl jsem to jezdit, ne v kupoli, ale v sudu. Pak byl nějakej‘ průser, někdo vyjel ze sudu ven až k těm lidem, tak nechali jen tu kouli. Jenže jsem neměl nikoho k sobě. Strašně jsem žral film Já jsem stěna smrti. S klukama jsme dělali kaskadéry s auty, ale to jsme jen blbli. Byl jsem taková dobrodužná povaha, i v práci mi říkali, že si troufám, protože zatáčky projíždím plochodrážním stylem.“
Přes syna Pavla k vnukovi Pavlovi
Plochodrážní pionýr se možná dočká renovace
Jenže u kolébky Pavla Kuchaře evidentně stály sudičky, jimž se plochodrážní sport náramně zamlouval. A tak jej nenechaly, aby definitivně ve svém životopisu dopsal kapitolu o sportu levých zatáček.
„V šestnácti jsem Pavla přived‘ na Markétu,“ vypráví Pavel Kuchař nejstarší. „Na pětistovce směli jezdit až od sedmnácti, tak jsem vyrazil do Vršovic k nějaký vyšší hlavě a vymoh‘ si, aby moh‘ jezdit hned. Udělal si papíry a dostal výjimku.“
Nicméně plochodrážní řemeslo si šlo osvojit i jinými prostředky. „Koupil jsem motorku od Franty Liebezeita, byl to ještě dvouventil,“ posouvá Pavel Kuchař děj našeho příběhu. „Naložil jsem si ho na náklaďák, když jsme jezdili pro písek, vyhlédnul jsem si plac a tam jsem s Pavlem zkoušel jezdit.“
Zatímco plochodrážní pionýr se zachoval v předrenovačním stavu, půllitr s dvouventilovým rozvodem již Pavlu Kuchařovi pane neříká. „Já, blbec, jsem ho prodal,“ sype si popel na hlavu. „Na burze mi jeden chlap říkal, že u něho ta motorka nebude jezdit, protože si ji pověsí v obýváku. My jsme se zrovna stěhovali a já ji neměl, kam dát.“
Pavel Kuchař, dnes nutno dodávat, že toho jména prostřední, záhy začal závodit. „Dělal jsem mu mechanika, ale on brzy skončil,“ posteskne si jeho tatínek. „Dlouho nic nebylo, až se mu narodil Pavlík. Byla pauza dvacet let. Vzali jsme ho na Markétu a tam začal ve stopětadvacítkách. Přitom já byl už před lety průkopník s malejma motorkama, Simsony byly až po mně. Já jsem Simsona do svý motorky nikde nesehnal.“
Vnuk opanoval kolibříky stylem absolutistického monarchy a pustil se výše. „Jsem na něj hrdej‘,“ netají se Pavel Kuchař. „Ve stopětadvacítkách už byl skoro mistr světa, má plno pohárů, s babičkou se na ně chodíme dívat. A já mám radost, že jsem k plochý dráze dostal nejen syna, ale i vnuka.“
Jeho budoucnost je prozatím ve hvězdách. „Přešel na pětistovky,“ pokračuje jeho dědeček. „Vážím si Luboše Tomíčka a Vládi Dvořáka, jsou to výborní kluci, kdykoliv jsme něco potřebovali, byli ochotní. Za to jim děkuju. A musím pochválit syna, že se naučil dělat mechanika, a že to dělá dobře. Je hodně zaneprázdněnej‘, chodí do zaměstnání, takže je to pro něho zápřah. Teď vidím, že Pavlíkovi jdou dobře i pětistovky. V Chabařovicích šel do prken, párkrát mu to nejelo jako v Pardubicích, v Dánsku si na dvěstěpadesátkách udělal to rameno. Ale jsem na něho hrdej‘, že z nás tří to dotáhnul nejdál. A to má ještě celou kariéru před sebou.“
Pavel Kuchař se svým otcem Pavlem a dědečkem Pavlem
Stromsund – 6. prosince
Martin Běhal, Robert Růžička a David Lizák, kteří jsou na švédském soustředění, se včera byli podívat na biatlon v Östersundu. Nicméně zítra se sami dostanou do akce, protože zamrzlá jezera v okolí Stromsundu nabízejí led, který jim téměř celý rok chyběl.
Praha – 5. prosince
Na pražské Markétě včera proběhlo jednání o podobě extraligových řádů pro příští rok. Nezúčastnily se Pardubice, které deklarovaly svůj předběžný souhlas se vším, na čem se Praha, Slaný a INTERTEAM dohodnou. Jejich zástupci přednesli své podněty týkající se startu cizinců a pravidel o hostování. Jednotlivé názory se pochopitelně lišily, ale vůle dohodnout se je údajně jednoznačná. K dohodě by mohlo dojít již dnes.
