Na podzim to bylo pět let. Spojil jsem příjemné s užitečným, v tomto případě zachycení jeho vzpomínek na Josefa Trojáka s rodinným výletem. Znovu a znovu jsem si říkal, že je potvrzením rčení o nestárnoucích mužích. Ve stoupání z parkoviště v Lukově nahoru ke kouzelnému hradu nezapřel bývalého gymnastu. Ani se nezadýchal, přestože celou dobu vyprávěl. Tuto sobotu jsem se ve Stupavě setkal s trojicí zohorských plochodrážních veteránů a pochopitelně přišla řeč i na něho. Snímky ve starých albech se dočkaly komentářů, že stále vypadá stejně. Na botel jsme přijeli pozdě v noci a tablet jsem si otevřel až ráno. Protější břeh Dunaje se ztrácel v husté mlze a na mě vyskočil e-mail od něho. Říkal jsem si, jaké plány tento činorodý muž má. Přišel však šok, smutný a nečekaný šok. Psala mi jeho milovaná manželka, že nás Miloš Plzák náhle opustil navždy.
Rodák z Prahy se šumavskými kořeny musel být sympaťák již jako novorozeně. Jak jinak by mu sudičky mohly nadělit tolik příjemných darů?! Vysoký práh bolesti, houževnatost a mladický vzhled. A zejména skvělé rodiče, kteří z něho vychovali pořádného a slušného člověka. Nikdo z jeho úst neslyšel sprosté slovo. A že se pro ně v plochodrážních depech ve vyhrocených situacích nikdy nejde příliš daleko!
Všechno se mu hodilo v padesátých letech. Stačil rozkaz zeleného mozku a šikovný gymnasta a lyžař šel z Dukly rovnou do uniformy s černými pé-té-páckými výložkami rubat uhlí do ostravských dolů. Přežil zával, zažil, jak kámen padající do černočerné hlubiny zabil štajgra, který stál přímo před ním a v nešťastné chvíli si sundal přilbu, aby si otřel hlavu od potu. Byl však naturelem optimistou a raději vyprávěl o krásnějších chvílích.
Později na studiích potkal slečnu Ivanu, osudovou ženu svého života. Brzy se konala svatba, on se přestěhoval do Zlína, kde společně vychovali syna Miloše a dceru Hanu. Manželka měla také svůj podíl, že se dal na plochou dráhu. Její sestřenice totiž chodila s Karlem Trlicou, jenž jej v dvaašedesátém nasměroval do Březolup.
Miloš Plzák závodil až do začátku sedmdesátých let. Nepohodl se s tehdejším vedením klubu, až se zdálo, že jeho epizoda se světem levých zatáček skončila. Jenže jednoho dne zazvonil na dveře Jan Suchánek, že by Březolupy potřebovaly trenéra.
Osud tomu chtěl, že se Miloš Plzák stal slavnější coby funkcionář než plochodrážník. Rozvinul své pedagogické dovednosti při výchově závodníků a během nějakých patnácti let pozvedl moravský tým ze dna druhé ligy až ke stříbru v extralize. Klubu zůstával věrný, i když po ztrátě strategických partnerů nemohl v klubové soutěži pokračovat. Pomáhal ve vývoji plochodrážních pneumatik Mitas a loni v dubnu se dmul oprávněnou hrdostí, když Martin Gavenda s bezdušovkou vyhrál na domácí dráze přebor.
Naposledy jsme se potkali při loňském finále šampionátu jednotlivců v Březolupech. Blbnul jsem tam s mikrofonem, takže to bylo velice letmé setkání. No, a co, stejně si všechno řekneme příště na dalších závodech. Ale kdeže, čas nelze přelstít.
Minulé úterý musel být hospitalizován v nemocnici. Upadl do bezvědomí a jeho oči se od té chvíle neotevřely. Ve čtvrt na šest ráno se v sobotu často ještě spí. Miloš Plzák však 25. ledna v tuto dobu vydechl naposledy. Jeho nejbližší a přátelé se s ním rozloučí tento pátek 31. ledna čtvrt hodinu po poledni ve smuteční síni krematoria ve Zlíně.
Divišov – 27. ledna
Setkání mladého muže a krásné dívky bývá někdy osudové. Nicméně v tomto případě byl však věkový rozdíl příliš velký. A kdyby se příběh vyvíjel, jak asi očekáváte, ona dlouhovlasá kráska by dokonce riskovala pár měsíců v kriminále. Přesto se stala múzou, která mladíka nasměrovala k plochodrážnímu sportu. Nebýt jí, na sedmých místech loňských mistrovství republiky stopětadvacítek a pátém v poháru, by byl někdo jiný než divišovský Matouš Kameník.
Ze zamrzlé louže na závodní ovál
Matouš Kameník si povídal s magazínem speedwayA-Z
„Den před Vánocemi jsem byl se svými rodiči ve vsi, kde bydlíme, na prodeji kaprů,“ začíná Matouš Kameník se svým plochodrážním curriculum vitae na úplně první stránce. „Jezdil jsem tam na čtyřkolce, kterou máme společně s bratrem. Smykoval jsem na zamrzlé louži. Viděla mě Radka Hromasová, dcera předsedy klubu AK Divišov. Zeptala se mě, jestli bych nechtěl zkusit plochou dráhu. Já na to, že nevím, jestli by mě bavilo jezdit na oválu. Radka řekla, ať to zkusím, a že se uvidí.“
A ono se vskutku vidělo. Již zkraje června 2018 Matouš Kameník absolvoval první plochodrážní závod svého života. V pátém podniku pohárové série PRO-TEC Speedway Mini Cup skončil na domácí divišovské dráze poslední, osmý. Ve finále C jej tehdy za svými zády nechal Adam Nejezchleba.
„Začal jsem jezdit s tátou trénovat do Divišova,“ ujímá se slova opět sám závodník. „Václav Hromas mě učil, jak skládat motorku do zatáčky a tak. Před prvním závodem jsem byl úplně v pohodě, ani jsem nečekal, že bych byl hned někde vysoko. Po závodě jsme s tátou, mechanikem, byli šťastný, protože se radujeme, i když nedojedu úplně nejlíp. Pro nás je důležité, jak umístění, tak si užít každý závod. Baví nás to moc.“
Mega zábava na minioválech
Matouš Kameník na cestě za dalším pódiem na malé Markétě
Otec David a syn Matouš si ještě předloni dokázali užít oba aspekty svého působení na malých tratích. Divišovský kolibřík šel nahoru a v Chabařovicích v září se kvalifikoval už do finále B. Objevil se rovněž v obou šampionátech republiky, jak na krátké, tak i klasické dráze.
„První, necelá sezóna byla fajn, ale pořád se učím nové věci jak na dráze, tak na motorce,“ bilancuje Matouš Kameník. „Někdy jsme zbytečně moc chvátali v depu a to si taky vzalo svoji daň. Například né moc utažený kolo a tak. Mně víc baví jezdit malou dráhu, protože je to někdy větší adrenalin než na dlouhý. Na malý se víc předjíždí a to mě mega baví, když to pod někoho šoupnu a vyhraju tu danou rozjížďku.“
Tím pádem bylo během loňské zimy naprosto jasné, že česká plochá dráha má nového závodníka. „No, tak jsem něco asi tušil,“ přibližuje Matouš Kameník svůj vlastní pohled. „Ale ne to, co z toho nakonec bylo. V zimě se připravuju asi jako každý… Cvičím, abych tu motorku udržel a měl sílu. A samozřejmě údržba motorky.“
Na Jaroslava Vaníčka
Na stupních vítězů s Jaroslavem Vaníčkem a Matějem Frýzou
Loni se Speedway Mini Cup rozběhl již na konci března a v jeho desátém závodě v Praze se na stupně vítězů postavil také Matouš Kameník. „Byla to paráda koukat se na lidi z takový vejšky,“ popisuje své pocity, když přehlížel přítomné ze sudu od oleje, který nahrazuje klasické pódium. „Ale bylo to poprvé, tak jsem byl zaskočen. Ale jinak je to úžasný pocit stát na bedně.“
Do konce sezóny jej zažil ještě jednou, shodou okolností opět na malé Markétě. Nakonec v poháru skončil celkově pátý. V mistrovství republiky stopětadvacítek mu patřila sedmá místa jak na klasické, tak krátké dráze.
„S pátým místem jsem byl spokojenej‘,“ bilancuje. „Byl to dobrý pocit vidět své jméno v tabulce na pátým místě. Sedmý místa mohly bejt lepší, ale potkal se nám motor. Tak necelých deset závodů jsem jezdil na základním motoru, na prdlavce. A tím jsem klesl dolů. Vyhrabal mě z toho nový motor a za to jsem byl rád. Skončil jsem sedmý a ne někde níž, než to mohl být.“
Nicméně nová sezóna záhy nechá zapomenout na loňské souboje. „Nechám se překvapit, jak to vyjde,“ nechce se Matouš Kameník ve svých spekulacích pustit příliš daleko. „Na sezónu 2020 se chystám s cílem porazit alespoň jednou Járu Vaníčka. Budu dál jezdit stopětadvacítky, ale začneme trénovat i na dvěstěpadesátce.“
Pardubice – 2. října 1999
Podobný příběh tu byl již o devět let dříve. Náš nároďák byl přímo nasazený do finále mistrovství světa, které se konalo v Pardubicích. Předem se spekulovalo o slabinách soupeřů, které jakoby hrály do karet československému týmu. Nakonec nepřišli diváci, ani medaile. Jenže tohle bylo v půli září 1990. Za dalších devět sezón to bylo o poznání chutnější kafe! Světové finále družstev skvěle zapadlo do zlatopřilbového víkendu a zaplněný stadión se stal svědkem dekorování Čechů stříbrnými medailemi. Něco takového se stalo pouze ve vídeňském Prátru v třiašedesátém a poté již nikdy. Ojedinělý byl také fakt, že se Aleš Dryml stal podruhé v sezóně vicemistrem světa.
Prolog
V půli září 1990 se Pardubice chystaly pořádat finále mistrovství světa družstev, na našem území teprve druhé po Slaném 1962 v celé historii šampionátu. Zatímco tehdy si náš národní tým musel svůj postup mezi nejlepší čtyřku vybojovat, během třech dekád se změnila pravidla a družstvo pořádající země mělo účast garantovanou automaticky bez kvalifikace.
Československý národní tým v září 1990 v Pardubicích: vzadu zleva Vladimír Kalina, Antonín Kasper a Roman Matoušek, vpředu Bohumil Brhel a Zdeněk Tesař
Do Pardubic byly rovnou nasazeny také výběry Anglie a Dánska na základě výsledků předchozí sezóny. Z kvalifikace si vybojoval postup tým USA. Ve dvou závodech skupiny A v Olchingu a Mariestadu o pouhé tři body předčil Švédy, kteří se v letech 1988 a 1989 stali nepřekonatelnou překážkou československého nároďáku.
Před závodem tehdejší tisk skloňoval lehkomyslnost Američanů a zálibu Kellyho Morana ve slivovici trefně glosoval i kouč Evžen Erban. Hodně se spekulovalo o krizi dánského týmu, který provázela zranění klíčových závodníků. Ostatně sám Erik Gundersen, jenž o rok dříve při světovém finále družstev v britském Bradfordu doslova utekl hrobníkovi z lopaty, tipoval československý nároďák na bronz.
Evžen Erban nominoval nejlepší sestavu, jakou mohl. Bouřlivák Roman Matoušek se živil v britské lize stejně jako Bohumil Brhel, jenž se dral do postavení esa. Antonín Kasper zdárně překonal určitou stagnaci a s účastí v polské lize se opět potkal se skvělou formou. Zdeněk Tesař po odchodu z Kopřivnice do Pardubic pod vedením mentora a mechanika Jiřího Jirouta šel nahoru jako kosmická raketa. Velké ambice plným právem živil i další domácí plochodrážník Vladimír Kalina na postu náhradníka.
Jenže přišel šok! Nejprve v ochozech, kde se ani náhodou nesešlo tolik diváků jako i tři roky dříve, když se Svítkov stal konečnou zastávkou mistrovství světa dvojic. Ovšem právě devadesátý rok s novými možnostmi zábavy byl dost tristní s návštěvníky i v jiných odvětvích motoristického sportu.
Poslední mároďák pod hlavičkou Československa nepostoupil ze skupiny A v King’s Lynn roku 1992 – na snímku zleva Zdeněk Tesař, Roman Matoušek, Per Vandírek, Bohumil Brhel a Václav Milík
Malá tribunka za první zatáčkou autokrosového závodiště v Nové Pace, na níž se vždycky stály fronty, zívala prázdnotou. Kde zůstali diváci, marně dumal i hlasatel evropského závodu Ecce Homo ve Šternberku nebo jeho kolega při světovém motokrosu v Holicích. Velkou cenu Československa v Brně zachránili tradičně Němci, byť se jim na druhé straně zbourané berlínské zdi otvíraly v motorsportu doposud nevídané možnosti. Nicméně o pár dnů dříve při silničním šampionátu republiky autodrom otevřel veřejnosti pouze sektor C.
Ale nazpět do Pardubic! Rozjížďku s číslem jedna vyhrál Hans Nielsen. Ob jízdu později se prosadil Tommy Knudsen vracející se na ovály po těžkém zranění páteře z Austrálie a odepisovaní Dánové vedli až do rozjížďky s číslem sedm. Vystřídali je Angličané, jimž Dánsko ještě jednou post leadera sebralo. Počínaje dvanáctou jízdou kralovali Američané, kteří si nakonec odváželi mistrovský titul.
A naši? Petr Dufek na stránkách měsíčníku Motoristická současnost připomínal rčení z éry Jiřího Štancla, že být finále světového šampionátu jednotlivců ve Svítkově, máme mistra světa. Renomovaný žurnalista, jehož ke škodě ploché dráhy táhla formule jedna, si jedním dechem posteskl, že dnes již bohužel nemáme Jiřího Štancla…
Zdeněk Tesař vyhrál jednu jízdu, Antonín Kasper, jenž ve středu při soustředění přišel o svůj GM, také jednu. Jenže až po třech nulách v rozjížďce s číslem sedmnáct. Československo skončilo poslední o jedenáct bodů za bronzovými Dány. Jedenáctileté čekání na medaili se prodlužovalo o to víc, že v dalších letech se pro naše borce stalo světové finále družstev nedostižnou metou. Uběhlo však devět let a…
Z příliš nebezpečného bikrosu na plochou dráhu
Aleš Dryml roku 1999 vybojoval dvě stříbrné medaile v mistrovství světa
V září devadesátého bylo Aleši Drymlovi devět a otcova závodní kariéra jej pochopitelně oslovovala. „Odmalička jsme s bráchou chtěli závodit,“ ujímá se slova hrdina našeho dnešního příběhu. „Táta nám pořídil malou motorčičku. S Lukášem jsme na ní litali u lesa vedle stadiónu, pak jsme šli na fotbalový hřiště. Bylo nás víc. Pak jsme jezdili na Simsonech, padesátkách a sedmdesátkách. A od dvanácti trénovali na půllitru.“
Ještě předtím oba bratři sváděli líté boje u svého domu. „Jezdili jsme na bikrosovejch‘ kolech plochou dráhu v Polabinách,“ vzpomíná Aleš Dryml. „Vždycky jsme chtěli vyhrávat. S tátou jsme jezdili po závodech odmalička a v depu jsme si hráli na mechaniky. Sledovali jsme to dětství, cestovali jsme minibusem a dodávkou. Kočovnej‘ život nám tak začal brzy.“
Přitom kariéra Aleše Drymla staršího směřovala již od půli osmdesátých let k dlouhým a travnatým oválů a rodina s ním jezdila na skutečně dlouhé štreky. „Táta jel třeba dlouhou ve Francii,“ vypráví jeho starší syn. „Jeli jsme tam, bylo to za Bordeaux. V kempu jsme trávili tejden před dalším závodem. Měli jsme tam stan, táta rozdělal motorku a připravoval si ji přímo tam.“
Lepší škola se Aleši a Lukášovi Drymlovým nemohla ani dostat. „Byla to pro nás výhoda,“ uznává hlavní aktér našeho dnešního příběhu. „Táta závodil a my se s ním učili. Jak jsme rostli, pomáhali jsme mu. A pak se snažíš závodit na bikrosovým kole doopravdy, když jsme viděli ty velký závody.“
Bikrosová kariéra však neměla trvat příliš dlouho. „Zkoušeli jsme to, jeli i pár závodů, ale padali jsme,“ přibližuje Aleš Dryml. „Mamka proto řekla ‚ne, kluci padaj‘, to jezdit nebudou, je to moc nebezpečné…‘“
První plochodrážní krůčky
Aleš Dryml výmluvným pohledem připomíná své nejtěžší zranění z britské ligy v létě roku 2006 a raději se vrací o dalších deset let nazpět. „První závody jsme jeli s bráchou v devadesátým šestým, byly to dvojice ve Stralsundu,“ vypráví. „Měli jsme německý licence, mohli jsme tak závodit o rok dřív. Znali nás přes tátu a tak nás vzali do závodu.“
Výsledek byl nečekaný. „Jeli jsme svůj první závod, na cizí dráze a hnedka jsme všechny oprali,“ jakoby Aleš Dryml ani po bezmála čtvrtstoletí nemohl uvěřit. „Porazili jsme i místňáky. Oni tam měli natrénováno a naježdíno. A přijedou dva mlaďoši, co tam nikdy nebyli, a všechny je spráskaj‘! Ten pohár pořád mám.“
Ještě v sezóně 1996 se Aleš Dryml stal juniorským vicemistrem Německa. Spolu s Lukášem se prvně představili našim divákům při Zlaté stuze a napřesrok začali vozit vesty s bílými koníky v české extralize. Nicméně licence DMSB odložili až v novém tisíciletí poté, co se oba kvalifikovali do seriálu velkých cen.
Stříbro v juniorské Evropě i ve světě
Kdo by se nadál, že se Lukáš a Aleš Drymlovi v prvním závodě ve Stralsundu postaví na nejvyšší stupínek pódia?!
Je poměrně kuriózní, že bratři Drymlovi dokázali vybojovat medaile a to včetně těch nejcennějších ve světových a evropských juniorských šampionátech, ovšem v české juniorce nikdy nestartovali. Pomineme-li ovšem premiérový ročník juniorských družstev v devětadevadesátém. A jsme-li u netradičních věcí, roku 2002 v evropském poháru nastoupili ve Svítkově za Diedenbergen proti Pardubicím!
„Mohli jsme se v Německu dostat k dobrejm‘ závodům díky kontaktům s Monikou Gosch,“ vysvětluje svou tehdejší motivaci Aleš Dryml. „Jezdili jsme bundesligu za Neuenknick a pak za Diedenbergen. Byla to slušná liga a prakticky za rohem.“
Na domácích oválech je však čas od času vítaly uštěpačné poznámky, že přijeli Němci. „Nebylo to jednoduchý,“ povzdechne si Aleš Dryml. „Byli jsme Češi a měli jsme německý licence. Něco jsme vyhráli, na vestě jsme měli český vlajky a hráli nám českou hymnu. A nelíbilo se to ani Čechům, ani Němcům. Ale místa v mistrovství světa a Evropy jsme měli od Němců a Čechům jsme je nebrali.“
Ostatně na přelomu tisíciletí se licencemi zahraničních federací prezentovali také jiní plochodrážníci. Německou měli kupříkladu Robert Král, Petr Vandírek či Karel Průša, slovenskou zase Jaromír Lach, Jaroslav Gavenda, Radek Smolík či Tomáš Topinka. Pravda takový boom roku 1999 poněkud zastavilo opatření, které krajánky postavilo na roveň zahraničních posil v extralize.
Ať tak či onak, Aleš a Lukáš Drymlovi se v německých soutěžích dokázali prosadit na reprezentační posty. Starší z nich na sebe poprvé na mezinárodní scéně výrazně upozornil v premiérovém ročníku juniorského šampionátu Evropy, který byl ještě ohraničen věkovým stropem devatenácti let. V půli července 1998 se z finále ve slovinském Kršku vracel se stříbrnou medailí.
„Když se díváš do startovky, byli tam paliči,“ komentuje svůj tehdejší úspěch po letech. „Vyhrál Rafal Okoniewski. Já byl druhej‘, za mnou Hans Andersen, Krzysztof Cegielski nebo Charlie Gjedde…“
Rok se sešel s rokem a s pardubickým závodníkem bylo třeba počítat víc a víc. Spolu s bratrem Lukášem se rozjížděl při australské sérii Ivana Maugera a hlavní úkol jej čekal ve světovém juniorském šampionátu. Jako německý šampión si mohl vybrat dráhu jako první a jeho volba pochopitelně padla na Pardubice.
Na své domácí dráze stál Aleš Dryml na nejvyšším stupínku spolu s Josefem Francem a Lee Richardsonem. V semifinále v Gdaňsku, kde se ovál po sobotním tréninku přes noc změnil v záludnou hlubinu, přišel o pódium díky pádu. Nicméně šestá příčka jej pohodlně poslala do světového finále v dánském Vojensu, kde se slavilo čtvrtstoletí ploché dráhy.
Evropské devatenáctky v Kršku 1998: zleva Aleš Dryml, Rafal Okoniewski a Hans N. Andersen
Dorazilo takřka šest tisícovek diváků, které čekala báječná show největších hvězd za účasti Ole Olsena, Phila Collinse, Ivana Maugera či Jiřího Štancla. Ti se však na ovál dostali až po světovém finále juniorů, které vešlo do historie svou neuvěřitelnou vyrovnaností. Vždyť mezi prvním a osmým byl rozdíl pouhých třech bodů a o bronz se rozjíždělo hned šest závodníků!
Aleš Dryml přitom hrál jednu z hlavních rolí. Páteční trénink byl zrušen kvůli dešti a on nestihl vyzkoušet celou trojici svých motocyklů. Poněkud intuitivně osedlal ten nový, s nímž ještě nejel. Nestačil však otestovat chování stroje při startech, které druhý den hrály klíčovou roli, jelikož se na tvrdé dráze předjíždělo jen s obtížemi.
Sám se o tom přesvědčil, když se několikrát po vylétnutí pásky musel prodírat dopředu ze zadních pozic. Porazil však Lee Richardsona, který pod vedení slavného Johna Davise spěl za titulem. Podlehl však Tomaszi Chrzanowskemu i Rafalu Okoniewskemu. Když pak na závěr dovezl další dva body, stal se vicemistrem světa. Ještě nestačily skončit dodatkové rozjížďky a prostřednictvím svého otce obdržel několik nabídek na kontrakt v britské lize.
Další světová výzva na obzoru
Vicemistrem juniorského světa ve Vojensu 1999: zleva Aleš Dryml, Lee Richardson a Nigel Sadler
„Vojens…“ zasní se Aleš Dryml nad výsledkovou listinou světového juniorského finále po dvaceti letech. „Podívej se na tu startovku. Ta byla jako blázen. Ten závod byl hrozně vyrovnanej‘. Osm lidí bojovalo o bednu a rozdíl mezi prvním a osmým byl minimální. Šest lidí jelo rozjezd. Já byl v pohodě, byl jsem stříbrnej‘.“
Šlo přitom o jeho vůbec první start na legendární dánské dráze. „Byl jsem ve Vojensu poprvý,“ říká. „Byla to menší dráha. Neznal jsem ji, ale byl jsem mladej‘ a chtěl jsem vyhrát. To potom detaily neřešíš. Museli jsme mít taky štěstí s nastavením. Měl jsem, tuším, osmnáct šestnáct převod. Jo, na sedmnáctky jsme přešli až po roce 2000, když jsme začali závodit v Anglii.“
Nyní si Aleš Dryml uvědomuje, jak správné terno s převody udělal. „Byla to možná výhoda,“ zamyslí se. „Soupeři jezdili v Anglii, proto možná ty sedmnáctky ve Vojensu měli. Ale to je jen moje momentální spekulace.“
Nerozvíjejme tedy žádné hypotézy a vraťme se ještě z předvánoční kanceláře ve společnosti Auto Dryml do dánského městečka zkraje srpna devětadevadesátého roku. „Strašně jsem startoval,“ líčí Aleš Dryml. „Vítězství v jízdě jsem měl jen jedno. Super závody a zase překvapení. Bylo mi ještě devatenáct a ta konkurence! Ode mě to asi nikdo nečekal, bylo to vyrovnaný jako blázen, ale já byl pořád v tom bojovném poli.“
Světového vicemistra, který by ještě neoslavil dvacetiny, naše plochá dráha ještě nezažila. Antonín Kasper a Jiří Hnidák v červenci jednaosmdesátého stáli v promočeném Slaném na druhém a třetím stupínku, jenže tehdy ještě evropský šampionát nejlepších juniorů nebyl ještě povýšen na mistrovství světa. Avšak Aleš Dryml měl záhy dosáhnout primátu, jenž žádný jiný český plochodrážník nedokázal doposud překonat vůbec, protože v jedné sezóně získal ještě jedno světové stříbro.
Zkraje října v Pardubicích vrcholil boj o mistra světa družstev. Světový kolektivní šampionát je s letopočtem vzniku 1960 druhým nejstarším v portfoliu plochodrážních mistrovství světa, avšak celý jeho život provázely velké změny. V půli devadesátek se víceméně sloučil se světovými dvojicemi, ale právě shodou okolností roku 1999 se vrátil k utkání čtyř týmů dle modelu, který vymyslel sám Renzo Giannini, tehdy předseda komise CCP při FIM.
Ačkoliv se každý tým skládal ze základní čtveřice a jednoho náhradníka, v rozjížďkách se proti sobě utkávaly dvojice. Model kvalifikace byl velkorysý a startoval již v půli května předkolem ve Venoordu. Nizozemí a Rakousko, které odsud postoupily, však skončily již v kvalifikačních kolech v Abensbergu a Lonigu, která vyprofilovala semifinalisty.
Kompletní Dryml Team v celé své kráse
V Poolu si v srpnu pojistili finálovou účast domácí Britové, když si úlohu velkého poraženého střihli Dánové. V jejich nároďáku se naposledy objevil legendární Hans Nielsen, jenž se celý rok loučil se svou bohatou kariérou. Mnohem dramatičtější však bylo o týden později druhé semifinále v Leszně, kde se střetly rovnou tři velmoci.
Jenže Švédům nepřijela esa. Jimmy Nilsen kvůli zranění, Tony Rickardsson se vymluvil na migrénu. Do národního týmu se tak rychle kvalifikoval Peter Svensson, který jezdil nejnižší domácí ligu a do Leszna dorazil jako mechanik Mikaela Karlssona. Všechno vybavení si vypůjčil a nastoupil do závodu.
Švédové nakonec stačili jen na Rusy, zatímco Australané před zraky domácího publika vyřadili Poláky. Do světového finále byli přímo nasazení Američané, kteří obhajovali titul z předchozí sezóny, a pochopitelně také Češi, když se jelo v Pardubicích.
Divišovské finále mistrovství republiky mění sestavu
Čeští bratři s německou licencí
Stejně jako v devadesátém, se vyrojily spekulace, že by naši konečně po dvaceti letech od White City mohli cinknout medailemi. „Česká reprezentace byla tehdy velká,“ vzpomíná Aleš Dryml. „Tonda Kasper, Bohouš Brhel, Tonda Šváb, Topas, Mário Jirout. Michal Makovskej‘ měl suprovou sezónu. A taky Lukáš. Bylo mu teprve osmnáct, ale nešlo na něj zapomenout.“
Josef Laštovka, který byl manažer české reprezentace, začal národní tým budovat na sklonku srpna. Při tiskové konferenci prozradil, že místo v sestavě má jisté pouze Antonín Kasper. Zároveň se jedním dechem svěřil, že by si přál, aby z Leszna postoupili Poláci. Jednak v koutku duše věřil, že by s nimi jeho svěřenci svedli vyrovnanější boj než s Australany. A také pomýšlel na klubovou kasu, protože by svítkovské ochozy zaplnili polští fanoušci.
Rok 1999 totiž přinesl první repete třídenního klání, kdy se o Zlatou stuhu bojovalo již v pátek, a před nedělní Zlatou přilbou se diváci těšili z dalšího exkluzivního závodu. V osmadevadesátém šlo o challenge o postup do Speedway Grand Prix, nyní bylo světové finále družstev skvělou možností oslavit sedmdesátiny závodu všech závodů. Ostatně tento koncept se s minimálními výjimkami udržel dodnes.
Český reprezentační kouč pochopitelně při nominaci pětice světových finalistů vycházel z výsledků celé sezóny, nicméně samozřejmě musel ctít taktéž aktuální formu. „V tu dobu bych nechtěl být manažerem,“ říká Aleš Dryml s dokonalou přesvědčivostí. „Měl to lehký, protože dobrejch závodníků bylo dost, abys jich pět dal do kupy. Ale máš silnou konkurenci, a když se podíváš na jejich jména, vidiš, že jsou ještě zvučnější, než máš ty. Australani, Amíci, Angláni… A ty přitom víš, že jedeš doma.“
Extraliga osmého září dala Josefu Laštovkovi určité vodítko. Jeho Pardubice pokračovaly v úspěšné ofenzívě, jež je měla nakonec po deseti letech vrátit nazpět na extraligový trůn. V té chvíli s největší pravděpodobností získal místo v sestavě právě Aleš Dryml. Čerstvý světový vicemistr juniorů totiž ztratil jediný bod při konfrontaci s Antonínem Kasperem v rozjížďce s číslem patnáct.
Aleš Dryml si definitivně pojistil místo v nároďáku během zářijové extraligy ve Svítkově
Širší reprezentační výběr zůstal ve Svítkově i po extralize. Ještě večer se sešli v jedné z pardubických pizzerií, aby je posléze čekalo soustředění za účasti specialistů z divišovské Jawy. Kvůli britským povinnostem chyběli Bohumil Brhel, Tomáš Topinka a Antonín Šváb. Marián Jirout si ještě léčil nohu, kterou mu zle potrhal řetěz při zkoušce startu o tréninku před britskou Grand Prix v Coventry.
Nechyběl však Antonín Kasper a Aleš Dryml, k nimž se přidali ještě Václav Milík, Michal Makovský a Richard Wolff. Miloslav Verner, před dvaceti lety předseda SPD, už kostru družstva věděl, nicméně na stránkách Pardubických novin o ní ještě nehovořil.
V Divišově se totiž chystali na pořádání finále mistrovství republiky jednotlivců. A to přineslo překvapení desetiletí. Na nejvyšším stupínku se řehtal dohola ostříhaný Michal Makovský a favorizované Antonína Švába a Bohumila Brhela měl pod sebou. A Tomáš Topinka se po slibném začátku v rozjížďce s číslem dvacet sbíral ze země. V celkovém účtování skončil až desátý.
Konečně přišel první říjnový den. V pátečním vydání Pardubických novin označili Ladislav Schejbal a Petr Moravec český národní tým za černého koně, jenž může pouze překvapit. Doufali ve skvělou diváckou kulisu jako při extralize. První fanoušci si mezitím ve Svítkově kupovali programy supervíkendu.
Měly ještě klasický úzký a podlouhlý formát. Uvnitř našli portréty všech finalistů mistrovství světa družstev. Na stránce s Čechy byli Bohumil Brhel, Aleš Dryml, Antonín Kasper, Antonín Šváb a Tomáš Topinka. Posledně jmenovaný však v tabulce výsledků a rozjížděk chyběl. Na třináctku se totiž dopisoval Michal Makovský.
Páteční pódiová rozcvička
Zlatá stuha 1999: zleva Aleš Dryml, Andreas Jonsson a Lukáš Dryml
Dlužno podotknout, že svítkovský stadión v devětadevadesátém ještě nedisponoval umělým osvětlením. Se Zlatou stuhou proto nebylo možné čekat až do večera. Naopak soumrak musel padnout až po finálové rozjížďce. Aleš Dryml byl v sestavě českého nároďáku jediným juniorem, takže jej očekával zcela pracovní víkend.
„Nebudu si to pamatovat, závodů bylo hodně,“ snaží se Aleš Dryml vybavit si detaily Zlaté stuhy. „Byl to pátek, v sobotu mistrovství světa a v neděli Zlatá přilba. Tři velký závody za sebou! Během třech dnů! Mně bylo devatenáct, byla dohady, jestli na to budu mít, a jestli to zvládnu. Ale já chtěl jet všechno.“
Pochybování o sobě však nebylo na místě. „Byl jsem mladej‘ kluk, řek‘ jsem si ‚ale jo, to zvládnu‘,“ pokračuje pardubický závodník. „To říkám i teď, pro mě nebyl nic problém. Věřil jsem si vždycky, to se musí. Jako když jsem letěl cessnou do Polska…“
Ale to byl zcela jiný příběh… „Zlatou přilbu jsem chtěl vyhrát vždycky,“ nenechá si Aleš Dryml skočit do řeči a ostatně trhat niť jeho vyprávění by byla obrovská škoda. „Tlačily mě hodinky, ale chceš vyhrát přilbu. Přitom na mě polskej‘ tým stavěl a já ho nemoh‘ nechat ve finále padnout. Víš, že jseš závodník, chceš to a tak to prostě zvládnout musíš. A pak mě OIiver Allen poslal do prken. Byl jsem potlučenej‘, unavenej‘, tělo se s tím nevyrovnalo. Únava a bolest a tělo řeklo ‚hochu, konec‘. Ale pak zhasly ty světla (smích).“
Pojďme však raději od Zlaté přilby města Pardubice a finále druhé polské ligy v Ostrowě v říjnu 2014 o patnáct let zpátky ke Zlaté stuze. Češi v ochozech se nadýmali pýchou. Lukáš Dryml jakoby chtěl Josefu Laštovkovi dokázat jeho chybu za slova, že na nároďák má ještě dost času. Vyhrával jednu jízdu za druhou. Aleš Dryml ztratil jediný bod v rozjížďce s číslem čtrnáct, v níž se mezi něj a jeho mladšího sourozence vklínil ještě Josef Franc.
Josef Laštovka s českým nároďákem na nástupu
Pražský závodník nakonec na postup do finálové jízdy postrádal jediný bod. Pardubičtí bratři v něm nechyběli. Na startovním roštu si vybrali posty u vnitřního kraje. Lukáš nasazoval červený povlak, Aleš s modrým měl po své pravici Lee Richardssona. Angličan však vinou poruchy neujel ani metr, zatímco rychlý start vynesl k triumfu další vycházející hvězdičku ploché dráhy, Švéda Andrease Jonssona.
„Finále si nepamatuju,“ vraští Aleš Dryml své vysoké čelo. „Možná že jsme měli dohodu, že já odstartuju, vyvezu je a Lukáš zatím pojede dopředu. Startoval jsem líp než brácha. On si vybral jedničku, já měl víc vítězství než AJ, bral jsem jako druhej‘. Vzal jsem si dvojku, že je zkusím vyhnat a pak se s Lukášem popereme o vítězství.“
Jenže na ploché dráze jeden závodník soudí a druhý mění. „Akorát, že Lukáš tu lajnu nikdy nemusel,“ odhaluje Aleš Dryml jádro pudla. „Jako dvojice jsme vždycky byli dobří. Ale tenkrát jsem si měl vzít lajnu já a on je měl atakovat po venku. To je ovšem polemika, po bitvě je každej‘ generál.“
Medaile přivádí svět k závodníkovým nohám
Američané nestačili zírat – zleva Ronnie Correy, Josh Larsen a Greg Hancock
Klíčová bitva družstev však měla začít až v sobotu. Na nástupu se divákům představily čtyři týmy, které daly dohromady to nejlepší, jímž na sklonku devadesátých let jejich země disponovaly. Austrálii se připisovaly nejvyšší ambice už od počátku. A není divu, ve svém týmu měla hned tři startující v seriálu Grand Prix, a sice Jasona Crumpa, Leigha Adamse a Ryana Sullivana. Američané se opírali hlavně o Billy Hamilla a Grega Hancocka. Skvělými jmény v sestavě disponovali také Angličané, jenže depem se šířily zvěsti o poklesu formy.
„Nás nikdo netipoval,“ vzpomíná Aleš Dryml. „Možná se doufalo, že porazíme Anglány. Že bychom bojovali o třetí místo. Ale Tonda Šváb měl defekt v první naší jízdě. Proti Angličanům, s kterejma jsme se teoreticky snažili prát o tu bronzovou medaili. Já potom jel s Tondou Kasperem. Šel jsem z trojky a nula. Ale bylo to proti Australanům. Možná proto mě tam nechali a vyndali Tondu Švába.“
Jenže přišla rozjížďka s číslem pět a Josef Laštovka si oddechl, že se s vystřídáním závodníka rozhodl správně. V čase 70,26 sekundy cílem jako první proburácel Bohumil Brhel. Hned za ním Aleš Dryml, zatímco Greg Hancock s Billy Hamillem skončili poražení. Sbírat body se nerozpakovali ani Antonín Kasper s Michalem Makovským. Aleš Dryml poté ve dvanácté jízdě porazil Marka Lorama, zatímco Bohumil Brhel nedal šanci Joe Screenovi. V té chvíli jsme měli za sebou nejen Angličany, ale i Američany.
„Greg a Billy jeli pod svou úroveň,“ komentuje Aleš Dryml. „Ale my jsme jeli dobře. Nikdo nečekal, že pojedeme takhle výborně a budeme porážet hvězdy. A my je poráželi! Ten závod byl fakt dobrej‘. Měli jsme čtyři vyrovnaný jezdce. Mně se s Bohoušem jela dobře dvojice. Byl jsem devatenáctiletej‘ kluk, nejezdil jsem ještě v Anglii. A s ním jsem se ty dvojice naučil. Jak si dvojice sedne, vědí, co ten druhej‘ udělá, je to dobrej‘ tým.“
Aleš Dryml měl v nároďáku debut jako hrom – spolu s Michalem Makovským, Antonínem Švábem, Bohumilem Brhelem a Antonínem Kasperem si užívá stříbro za Australany a před Američany, když se Britové na pardubické pódium roku 1999 vůbec nedostali
Stříbro se upeklo v rozjížďkách s čísly patnáct a osmnáct. Nejprve Antonín Kasper s Michalem Makovským na hlavu porazili Grega Hancocka, zatímco Billy Hamill prošvihnul dvouminutový limit. Poté Aleš Dryml s Bohumilem Brhelem nedali ani náznak šance Chrisi Louisovi a Carlu Stonehewerovi. Porážka od Austrálie nevadila a prohra závěrečná porážka 5:1 od jakbysmet. Česká republika se stala vicemistrem světa!
„Dobrý závody,“ pochvaluje si Aleš Dryml ještě dnes. „Všichni to chtěli, celej‘ tým. Všichni závodníci i fanoušci. Já měl v devatenácti letech dvě světový stříbra naráz. Otevřel se mi svět plochý dráhy. V roce 2000 jsme šli s bráchou od Oxfordu. Když jsem byl ještě na základce a probírali zeměpis, já se na mapě světa vždycky koukal na Anglii, kde bych jednou chtěl závodit. Hledal jsem města, kde byly dráhy. Už tenkrát se mi Oxford líbil a nakonec to byla dobrá škola. Mladý kluci musí pochopit, že potřebují mít dobrý výsledky ve světových závodech. A pak se jim ten svět sám otevře.“
Epilog
Při světovém poháru 2002 trápila Aleše Drymla bolavá záda
Kdybychom psali hollywoodský příběh, museli bychom končit happy endem. Jako vhodná záminka by pro něj mohl posloužit červenec 2013. Tehdy se zase v Čechách rozhodovalo o medailích světových družstev, protože na Markétě vrcholil světový pohár a náš nároďák byl dle současných zvyklostí do finále opět nasazen. Z hrdla Aleše Drymla se však ozve povzdech hluboký jako propast Macocha. V tomto případě byly české medailové ambice přece jen hodně teoretické.
Nicméně okamžitě začne vyprávět o WTC anno domini 2002, kdy jsme k medaili měli skutečně blízko. „Byli jsme třetí v Sheffieldu,“ přibližuje. „Tonda Šváb si tam zlomil nohu o tréninku. Letěl v nájezdu a trefil sloupek. Pak jsme vyhráli race-off a vyřadili fakt dobrý týmy. Dánové šli s námi do finále, ale Angličani, Američani a Finové vypadli. Dánové pak byli druzí. V poslední šanci jsme je porazili, mohli jsme s nimi závodit, jenže Česká republika skončila pátá.“
Výsledek jakoby předznamenal český ústup ze světové slávy. „Ta dráha byla fakt těžká, co si pamatuju,“ říká Aleš Dryml. „Pršelo, ale na medaili jsme tam měli. Měl jsem problémy s ramenem. Někoho staršího z týmu jsem tam seřval a jak jsem mával rukama, to rameno mi vylítlo. Když jsem pak byl sám starší, už jsem to chápal jinak.“
I dnes, když se Aleš Dryml objeví na autogramiádě se svými syny, je pozornost fanoušků zajištěna
Za šťastný konec naší dnešní story by mohl posloužit i triumf v pardubické Zlaté přilbě. Jenže toho se Aleš Dryml neměl dočkat. V roce 1999, o němž si povídáme, jako přímo nasazený vypadl těsně ze čtvrtfinále. Zlí jazykové vyprávějí cosi o bujaré kalbě stříbrného nároďáku v klubu Atomic, kdy se z parketu ozýval dokonce ryk nastartovaného plochodrážního motocyklu.
Náš hrdina však nikdy nebyl zvyklý plnit články titulky bulvárního charakteru. A tak mi jako mnohokrát, když ještě závodil, sebere blok i všechny tři propisovačky. Tato otázka tedy zůstane nezodpovězena. Alespoň prozatím…
Stříbrný český nároďák na pódiu v Pardubicích v devětadevadesátém: nahoře zleva Aleš Dryml, Antonín Šváb a Bohumil Brhel, vpředu s věncem Michal Makovský a Antonín Kasper
Finále mistrovství světa družstev 1999 – Pardubice:
1. Austrálie
51
Jason Crump
3 1 3 3 0 3
13(1)
Jason Lyons
0 2 2 2 2 2
10(3)
Leigh Adams
1 3 1 1 3 3
14
Ryan Sullivan
3 2 3 2 2 –
12(3)
Todd Wiltshire
2
2(1)
2. Česká republika
35
Bohumil Brhel
– 3 1 0 2 3
9(1)
Aleš Dryml
0 2 3 1 3 1
10(1)
Michal Makovský
2 1 1 2 1 1
8(1)
Antonín Šváb
E – – – – T
0
Antonín Kasper
2 3 0 3 0
8
3. USA
29
Ronnie Correy
0 0 – – – –
0
Sam Ermolenko
3 2 2 2 3 3 0
15+3
Greg Hancock
2 1 1 1 1 – 0
6(1)
Billy Hamill
1 E 2 1 M 1 1
6(2)
Josh Larsen
0 2
2
4. Velká Británie
29
Chris Louis
3 1 3 3 1 1
12
Carl Stonehewer
1 – X – 0 0
1
Mark Loram
2 3 2 0 1 2 2
12(1)
Joe Screen
1 0 0 0 – 3
4(1)+2
Andy Smith
0 0
0
Foto: Karel Herman, Kevin D. Gipp, Eva Palánová a laskavostí Aleše Drymla
Pardubice – 12. ledna
Před rokem mu nebylo zrovna hej. Doma měl berle, podruhé operované koleno se nehojilo a kulatící se bříško jeho přítelkyně dávalo tušit, že brzy budou po tomto světě chodit ve třech. Pracovní nabídky se mu však vyhýbaly jako zapřisáhlý abstinent palírně. Až přišla jedna, které nešlo říct ne. Jenže časté cestování jej vedlo mimo startovní listiny plochodrážních mítinků. Na podzim měl takový plochodrážní hlad znásobený světovým dlouhodrážním stříbrem, že v individuálním šampionátu skočil z deváté příčky na čtvrtou. Jakoby nemohl přestat, popral se o vítězství i v Kostěnicích a zase naskočil do šroubkařského seriálu Drift-On-Ice. Ale Hynek Štichauer nám o tom všem bude vyprávět sám, jelikož poskytnul magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor.
speedwayA-Z: „Sezóna 2018 v tvém pojetí nebyla špatná. Jako náhradník dlouhodrážního mistrovství světa jsi skončil třináctý, v mistrovství republiky v Mariánských Lázních třetí. S Pardubicemi jsi vyhrál extraligu, s Václavem Milíkem dvojice, a byť jsi vynechal Plzeň, obsadil jsi sedmé místo v mistrovství republiky. Jak to, že se na jejím konci dostavil jakýsi splín?“
Hynek Štichauer: „Příčinou toho všeho bylo, že jsem si v létě v Pardubicích na přeboru zranil koleno. Sezóna dvacet osmnáct byla super. Dva tituly, vyhráli jsme extraligu, jel jsem tři závody grand prix na dlouhý dráze. Jak jsem si udělal to koleno vynechal jsem mistrák v Plzni a družstva na dlouhý. Utrh‘ jsem si čéšku na tom levým kde mi už sedm let chybí křížák. Sezónu jsem dojel, ale hned po posledním mistráku v Březolupech jsem šel na plastiku do Chrudimi. Přes zimu jsem se necejtil dobře, moc se to nehojilo. Víš, je ti jednatřicet, táhne ti na dvaatřicet. Máš doma těhotnou ženu, jsi o berlích, nevíš, jestli budeš moct dělat to, co doteďka, není to jednoduchý. Hlavně nic jinýho pořádně neumíš… To je realita, když celej‘ život závodíš, a když jediný, co umíš, je závodění, je těžký začít někde od nuly. V jiným oboru musíš začínat od dveří, jak se říká. To ale jde, když ti je dvacet. Ve dvaatřiceeti začínat od dveří není žádná legrace.“
speedwayA-Z: „Někdy zjara ses rozhodl jít do práce. Dostal jsi nabídku organizovat akce Rusty Pistons po celé Evropě. Přitom jsi vždy působil jako živnostník. Jak těžké bylo stát se zaměstnancem, když tě ke všemu časté cestování odvádělo od ploché dráhy?“
V souboji s Janem Kvěchem
Hynek Štichauer: „Začátek nebyl v Rusty. Byl jsem zvyklej‘ už někdy od roku 2014 si při ploché dráze přivydělávat většinou ve firmách, které mi pomáhaly sponzorsky. To je ideální, firma ti dá práci, ty ji odvedeš, a ta firma tě navíc podpoří při závodění, nebo tě alespoň uvolní na závody. Proto práce nebyla loni pro mě novinka. Nejdřív mi ale přicházely hodně špatný nabídky. Když přišla z Bikers Crown, ani jsem tam už nechtěl jet na pohovor. Ale nakonec to byla schůdná cesta, našel jsem se v tom, je to vlastně takovej‘ plochodrážní život bez závodění. Není to stabilní pracovní doba, mám velkou zodpovědnost, ale zase velkou volnost. Uděláme si svou práci a nikdo se do nás nesere a to mi vyhovuje. Je to v podstatě o dvou lidech. Bikers Crown je velká firma, kde dělá sto lidí, a Rusty Pistons je jen jedna značka, co vyvinuli. Já v týmu dvou, třech lidí stavíme expozice na velkých výstavách jako teď ve Veroně nebo na letních festivalech. Rusty Pistons je chopper hot rod style, takový ty poválečný americký padesátý léta. Je to v podstatě taková životní filozofie určité skupiny lidí. Docela jsem se v tom našel, i když bych byl nejradši u plochý protože tam se cítím jak ryba ve vodě.“
speedwayA-Z: „Do finále loňského mistrovství světa na dlouhé dráze jsi byl nominován jako náhradník, nakonec se z tebe stal dokonce první na seznamu náhradních jezdců. Nicméně jsi nestartoval ani jednou, ale kvalifikaci jsi absolvoval. Mariánské Lázně šestý, challenge ve Scheesselu jedenáctý. Jak na tyto závody vzpomínáš?“
V akci na dlouhé dráze
Hynek Štichauer: „Mariánky byla taková povinnost. Čekal jsem víc tím, že jsem tam předtím vyhrál mistrák, čekal jsem bedýnku. Ale předtím jsem upad‘ na extralize ve Slaným a byl jsem potlučenej‘. Je znát, když na motorce sedíš jednou za měsíc. Ale cíl jsem splnil a postoupil. Scheessel, tam jsem se odkopal. Tam je to fyzicky náročný i pro ty, který ruce normálně nebolej‘. Trénink ještě dobrý a pak už nemělo cenu se jít ani oblíkat. Tam se naplno projevil ten můj letošní poloviční amatérismus. Dnes už vím, jak bych měl věci dělat, ale je to těžký v mých podmínkách, proto jsem to finále mistrovství světa odmítnul. Za prvý jsem nemoh‘, musel jsem bejt‘ v práci, za druhý jsem neměl vidinu lepšího výsledku. Ze třech závodů to stejně nedáš do top sedmičky, aby ses třeba udržel na další rok a nic jiného pro mne nemělo z osobního hlediska cenu. V Scheesselu se to nepovedlo, a mrzelo mě to hodně. Kdybych měl trochu naježdíno, tak by to bylo asi jiný. Ale to jsou ty kdyby.“
speedwayA-Z: „Co však bylo naprosto úžasné, přišlo při Speedway of Nations ve Vechtě. V semifinále jste vyřadili Německo, ve finále měli na lopatě i Francouze a nakonec jste se domů vraceli s historickými stříbrnými medailemi. Jaké to bylo?“
Vicemistři dlouhodrážního světa: Filip Šitera, Michal Škurla, Hynek Štichauer, Martin Málek a Josef Franc
Hynek Štichauer: „Myslím, že na to mám podobný názor jako Marťas Málek. Vechta nám všem sedla. Pepek je dlouhodrážní ikona, jel s velkým sebezapřením, bolely ho záda po finále v Plzni a stejně tam byl z nás nejlepší. Vechtu mám rád, dobře jsem se vyspal a už na nástupu jsem před klukama řek‘, že do toho ten den dám všechno. Takže první jízdu jsem šel na držku a pak mi to začalo jít. Bejt‘ vicemistrem světa je krásný, akorát mrzí, jak to v Čechách vyznělo trošičku do autu. Systém závodu se změnil, hrálo nám to do karet. Mrzí mě, že mě ve finále Berge předjel ve druhým nájezdu do posledního kola. To byla ohromná škoda, byli jsme hodně blízko k titulu mistra světa. Zase ty ručičky, no… Pro takový závody to děláme. Člověk to musí brát s pokorou, je to krásnej výsledek.“
speedwayA-Z: „O tři roky dříve jste ve stejném složení byli v Mariánských Lázních bronzoví, nyní jste ještě o jedno místo poskočili. Co se od té doby změnilo kromě kouče, jímž se po Milanu Špinkovi stal Filip Šitera?“
Češi stojí na pódiu dlouhodrážního mistrovství světa družstev s Francouzi a Němci
Hynek Štichauer: „Kromě kouče asi nic. Jsme všichni starší, možná se nám ráno hůř vstává z postele, ale jinak nic novýho nebylo. Co se týče Filipa, byly to jeho první závody na dlouhý dráze. Možná to předtím ani neviděl. Zpočátku mrmlal, že je to všude daleko ale pak tomu přišel na chuť. Jako manažer byl super, rval se za nás. Když byl nějakej problém, třeba s metylem, tak to hned řešil. Byl jsem rád, že tam byl a těším se na další spolupráci. Byli jsme spolu velký rivalové v junioráku, konkurence mezi mnou, ním a Kusákem byla neustálá. Díky tomu jsme se zlepšovali. Znám ho odmlada, rivalita byla, on byl svýho času lepší než já. A teď je to člověk na svým místě a neviděl jsem za celou dobu, co jezdím, nikoho, kdo by sehnal do repre víc peněz. Je to daný i jeho původem, že je z plochodrážní rodiny, má kontakty a umí to. Já k plochý přišel ve dvanácti, a když se mě někdo ptal, kdo je Štancl, nevěděl jsem. Filip je člověk na svém místě a je určitě přínos pro plochou dráhu.“
speedwayA-Z: „Mistrovství republiky na dlouhé dráze jsi v Mariánských Lázních rozehrál skvěle. Po základní části ti z kompletu scházel jediný bod. Následovala výhra v semifinále a nakonec i v dramaticky zašmodrchaném finále. A tak jsi šampión republiky!“
Mistrovský doušek v Mariánských Lázních
Hynek Štichauer: „Je to kus štěstí. Bylo to jako před třemi lety na mistrovství světa družstev. Zmatek a únava. Asi to tak potřebuju. Prostě to vyšlo, ale byl tam i kus štěstí. To si uvědomuju. Jsem rád, že se mi to podařilo je v základní části porazit. Kdybych od nich dostal napráskáno, bral bych to jako náhodu, ale takhle mi přijde že si ho opravdu zasloužím. Nehledě na to, že jsem měl k titulu blízko už v Kopřivnici, kde mě Pepa porazil ve finále. Přitom jsem vůbec nemusel startovat. Mechanici Jarda Petrák a Jirka Havlíček mi ve tři ráno volali, že moje auto nejede. Vděčím za titul i jim. Když jsem jim do telefonu říkal, ať na to kašlou, že mistrák nepojedu, neposlechli mě, a auto opravili.“
speedwayA-Z: „Naproti tomu extraliga… V české historii se ještě nikdy nestalo, aby úřadující šampión sjel v tabulce až na úplné dno. Co se dělo?“
V loňské extralize neprožívaly Pardubice ideální časy
Hynek Štichauer: „V prdeli prostě… Začíná se projevovat to, co je v Pardubicích problém dlouhá léta. Nemáme závodníky. Venca je taky jenom člověk, nemůže dělat celou sezónu maxima od jara do podzimu. Já jel poloviční body než v roce 2018. Chodil jsem do práce a nebyl rozjetej‘. Páťa měl taky smůlu a moc se mu ta sezóna nepovedla. To už jsou tři ze čtyř, a když k tomu přidáš hosta, kterému to taky nejde, tak je to hotový. Že jsme byli poslední, v globálu nic neznamená. Mělo by nám to naopak pomoct, abychom se koukali, co bude v budoucnosti. Ne, ať jsme nejlepší teď, ať jsme mistři teď, ať to stojí co to stojí…“
speedwayA-Z: „Zato v mistrovství republiky se ti povedl obrovský skok. V Praze jsi dost smolně vypadl o jeden bod. Divokou kartu od komise jsi však zužitkoval náramně. V Plzni ses do elitní osmičky vrátil a po Březolupech ses dostal na čtvrté místo. Přitom na třetího Jana Kvěcha ti chyběly jen tři další body…“
Hynek Štichauer využil divoké karty beze zbytku
Hynek Štichauer: „Pro mě nečekanej‘ úspěch. Zase ale můžu mluvit o štěstí, mezi čtvrtým a šestým bylo taky jen pár bodů. Dobrý, asi jsem si to zasloužil. Zainvestoval jsem a nechal jsem si udělat na konec roku novej‘ motor. Ostatní kluci asi už na konci sezóny byli takoví jaloví. V říjnu už máš plochý dráhy plný zuby, když jedeš sedmdesátej‘ závod. Na druhou stranu já závodit chtěl. Jsem rád a teď mě třeba na starý kolena ještě potká nějaký kvalifikační kolo na krátký.“
speedwayA-Z: „V sezóně jsi musel dost závodů vynechat, ale po jejím konci jakoby sis chtěl závodní půst vynahradit. Na minioválku v Kostěnicích jsi při rozlučce dominoval hned ve dvou závodech, nyní máš za sebou již dva mítinky šroubkařské série Drift-On-Ice. Co tě k účasti v takových akcích motivuje?“
Hynek Štichauer si v Kostěnicích sám připravuje svačinu
Hynek Štichauer: „Protože mám rád plochou dráhu, mám rád závodění. Neštítím se jet závody na poli, přijde mi to jako super věc a velká legrace. V Kostěnicích je spousta fajnovejch lidí, se kterýma si rozumím. Jsou tam mladý kluci. Uvědomuju si, že potřebujou nějakýho staršího, s kým se tam budou pasovat. A já se s nima konfrontuju rád. Ronny Weis dělá super podniky, chodí mu dost lidí a je to takový nízkonákladový závodění stejně jako ty Kostěnice. Nemusíš mít nový gumy, super spojku a naladěnej‘ motor. Je to o tom, že si tu motorku musíš nastavit a ukázat svoje kvality, který jsou podpořený něčím jiným než bankovkama. Nemusíš mít ani žádnou licenci. Je to určitě z lásky ke sportu.“
speedwayA-Z: „Naznačoval jsi, že se ti tvé účinkování v Rusty Pistons zamlouvá, a nepadlo jediné slůvko o výpovědi. A tak se tedy dá vydedukovat, že sezóna 2020 se ve tvém pojetí bude loňskému roku podobat jako vejce vejci?“
Hynek Štichauer v dlouhodrážní akci
Hynek Štichauer: „Jak to bude vypadat, se ještě moc neví. Všechno se bude odvíjet od mýho pracovního kalendáře. Hned po konci sezóny jsem udělal vše proto abych mohl závodit dál a třeba i víc než letos. Něco se povedlo, něco ne. HT kovo a VPS mi pomohou to kolo z jara roztlačit a pak se uvidí. Byl jsem také na školení na trenérskou licenci. Zatím pouze C, ale chci se dál věnovat pardubickým juniorům.“
Hynek Štichauer děkuje:
Na mistrovském titulu měli velký podíl také Jiří Havlíček a Jaroslav Petrák
Ústí nad Labem – 24. ledna
Říjen s osmnáctkou, říjen s devatenáctkou. A mezi nimi tři sta pětašedesát dnů. V prvním případě skončil předposlední v divišovském závěru pohárového seriálu stopětadvacítek a velké ambice neměl ani ve zvláštní jízdě nejmladších závodníků o Toniččin pohár. Loni to při derniéře PRO-TEC Speedway Mini Cupu shodou okolností bylo z jeho úhlu pohledu ještě horší. Nicméně když jej moderátor při slavnostním vyhlašování celkových výsledků počastoval přídomkem skokana roku, rozhodně se nemusel stydět. Ostatně pojďme si o tom promluvit s Petrem Markem osobně.
Tatínkův příklad táhne
Petr Marek si povídal s magazínem speedwayA-Z
„Když mi bylo pět let, můj táta mně koupil k vánocům benzínovou čtyřkolku, padesátku, CHINA-NITRO, kterou jsem si přál,“ pouští se chabařovický kolibřík do vyprávění. „Od jara a celé léto jsem na ní jezdil po zahradě i na louce, stále se zrychloval a moc se mi to líbilo. Táta se mě zeptal, jestli se nebojím rychlé jízdy. Řekl jsem mu, že ne, že ji mám rád. Pak se mě ptal, jestli bych nechtěl jezdit na motorce. A vyprávěl mi, že když mu bylo tak třináct, patnáct, chodil na plochodrážní stadión v Chabařovicích, kde pomáhal ve Speedwayclubu, byl členem Svazarmu pod vedením pana Zobala. Párkrát se také svezl na plochodrážním motocyklu, ale nikdy nezávodil.“
Slovo dalo slovo, a když bylo synovi šest, vyrazili spolu na plochodrážní stadión na ústeckém předměstí. „Do Chabařovic to máme asi pět kiláků,“ líčí Petr Marek svou první návštěvu v červenci 2017. „Chtěli jsme se podívat, jestli se v motoareálu trénuje, a jestli bych mohl přihlásit do klubu, a jaké jsou podmínky. Nikdo tam netrénoval, ale potkali jsme jednoho z trenérů Klubu mladých motorkářů, který vede Martin Fridrich. Přijali mě, ale že se jezdí na krosových motocyklech. Nejprve na oválu ploché dráhy a pak až budu dobře ovládat motocykl a budu starší, začnu s motokrosem na trati, která je vybudována hned vedle oválu.“
Ve středu 25. července 2017 byl Petr Marek se svým otcem Pavlem v Chabařovicích nazpět. „Nikdy předtím jsem na motorce neseděl, ale těšil jsem se, až to vyzkouším,“ vypráví. „Trenér vytáhl starší klubovou motorku CHINA a vyrazili jsme na ovál. Ukázal mi, jak mám jezdit, a bylo. Rozjel jsem se a hned plný plyn. Vzpomínám si, že v den jsem jezdil a byl tak zapálenej‘ do ježdění, že bych jezdil do doby, než by mi došel benzín.“
První závod se rovná první vítězství
Po dvou hodinách trénink skončil a Petr Marek se už nemohl dočkat, až zase osedlá motokrosový motocykl. Nadšený byl také tatínek. Hned objednal nový stroj CHINA NITRO 50 a spolu s ním i kompletní motokrosovou výbavu. A pak jste je každou středu od sedmnácti hodin až do soumraku mohli zastihnout na chabařovickém oválu.
Motokrosové začátky
„Po skončení tréninku jsem vždycky přemlouval trenéra, jestli bych mohl jezdit i v jiný den, že mě ježdění baví a trénink jednou tejdně je málo,“ říká Petr Marek. „Trenér se s tátou a správcem areálu domluvili, že můžu trénovat každý den, mimo neděle a svátků. Tak jsme začali jezdit trénovat každý den.“
V říjnu 2017 se Petr Marek postavil na start prvního závodu. „V Chabařovicích se na oválu ploché dráhy jely dvě rozjížďky po sedmi kolech,“ popisuje. „Na startu stálo dvanáct jezdců, všichni na cross motocyklech CHINA. Byl jsem z nich nejmladší a s nejméně zkušenostmi. V obou rozjížďkách závodů jsem se dostal do vedení a závody vyhrál. Byl to můj první závod
a stál jsem na nejvyšším stupni vítězů. Musím přiznat, že jsem jel na plný plyn. Měli jsme s tátou obrovskou radost z vítězství. Pak přišel za tátou trenér Peltrám, co trénuje starší kluky na motokrosové trati v areálu, že by byl rád, abych jezdil u něj ve skupině, že si mě vybral a něco mě naučí.“
Po saltu zpátky na ovál
Bývalý úspěšný motokrosař měl rozhodně mladému začátečníkovi, co nabídnout. „Táta souhlasil, abych si to vyzkoušel,“ dostává se Petr Marek opět ke slovu. „Bylo to něco jiného, než jezdit po ovále dokola jedním směrem. Při dalším tréninku jel trenér na motorce přede mnou a ukazoval mi, jak mám přejíždět kopečky, jak projíždět tobogány. Jezdil jsem opatrně. Líbilo se mi to, byla to změna. Při dalším tréninku mě trenér představil starším a zkušenějším klukům, co na trati jezdili už delší dobu se stopětadvacítkama a trať velmi dobře znali.“
Skoky v terénu
A to byla panečku výzva! „Byl jsem o tři roky mladší a ještě k tomu měl padesátku,“ přibližuje. „Pilně jsem začal trénovat a jezdit s klukama a trenérem na trati každou středu, trénoval jsem techniku a učil se trať na motocyklu projíždět na stupačkách ve stoje. Zkoušel jsem postupně kopečky skákat, ale jelikož motorka, na které jsem jezdil, nebyla stavěná na takovou trať a několikrát jsem při skoku měl pád.“
Jeden byl doopravdy drsný. „Skočil jsem hodně,“ povzdechne si Petr Marek. „Nevyšel mi doskok a měl jsem ošklivý pád. Salto. Hrozně to bolelo a já tátovi řek‘, že už skákat nebudu, že chci zpátky jezdit na ovále plochou dráhu. Trenéra to mrzelo, nebránil mi a já šel zpět na ovál.“
Další vítězná premiéra
Jenže… Ovál je jen dokola a kluci vedle na motokrosové trati skákali. Mladému závodníkovi takové pokušení nedalo spát. Neuběhly snad ani dva týdny a Petr Marek se rozhodl vrátit se do terénu. A hned se s takovou novinkou svěřoval trenérovi.
„Měl velkou radost,“ nezní z úst chabařovického kolibříka žádná šokující informace. „Začal se mně plně věnovat, vytýkal mi chyby a radil jak správně crossit. Mezitím jsem jel další závody pořádané KMM v motoareálu Chabařovice opět na ovále ploché dráhy, kde startovalo kolem 12 závodníků. Podařilo se mi opět zvítězit a všechny porazit. Stál jsem opět na nejvyšším stupni vítězů. Měl jsem obrovskou radost, byl to můj druhý pohár za první místo.“
KTM přinesla posun vzhůru
Pavel Marek si s trenérem Peltrámem začal šuškat, že by pro svého syna měl pořídit kvalitní stroj. „Na Vánoce jsem pod stromečkem viděl novou KTM 50SX,“ rozzáří se Petr Marek. „Neskutečná radost. Těšil jsem se na jaro, až začne sezóna a budu s novou motorkou lítat na trati.“
Od prosince do jara zase taková dlouhá doba není. „V březnu jsem s novou KTM začal trénovat a skákat přes kopečky,“ dostává se na práh předloňské sezóny. „Jízda byla úplně jiná než na motocyklu CHINA. Prodloužená kyvka, kvalitní pérování, vyšší výkon. Pilně jsem trénoval a s tátou jsme jezdili na trať denně na dvě, tři hodiny.“
Duben s sebou přinesl první ostrou akci. „Byly to první závody na kopečkách,“ přibližuje Petr Marek. „Opět ve dvou rozjížďkách na sedm kol jsem obsadil první místo na stupni vítězů. Jako hlavní výhru jsem dostal od hlavního trenéra Fridricha dres klubu KMM.“
Trucující spojka
Předloni zjara se Petr Marek stal také členem Speedwayclubu v Chabařovicích, ale terénní závody jej plně vytěžovaly. „Motokros se mi tak zalíbil, že jsme jezdili každý den,“ nezastírá. „Měl jsem i několik pádů, ale to k tomuto sportu patří. Začal jsem postupně zrychlovat a i skákat. Při tréninku jsem postupně starší kluky, co jezdili na stopětadvacítkách CHINA, začal předjíždět a i při tréninkových závodech porážet.“
Motokros není vždycky selanka
Přechod na opravdová motokrosová závodiště byl logickým krokem. „Jednu sobotu jsme vyrazili na nejbližší trať ve Světci u Teplic,“ odvíjí Petr Marek niť svého vyprávění. „Trenér jel na motorce přede mnou a celou trať jsme pomalu projeli, abych se s ní seznámil. Pak jsme jezdili spolu a začal jsem zrychlovat. Na velké trati se mi to líbilo, velký prostor a i skoky. Trenér mi řekl, že v srpnu se jedou na této trati závody, abych si to vyzkoušel a závody odjel. S tátou jsme zašli ke sportovnímu doktorovi a nechali si potvrdit na licenci žádost.“
Poslední sobotu letních prázdnin odstartovala motokrosová kariéra Petra Marka naplno. „Nikoho jsem neznal a nikdo neznal mě,“ popisuje atmosféru. „V mé kategorii bylo devět závodníků, kteří trať znali a již na ní závody jeli. Začal trénink. Vzhledem k tomu, že trať byla dost blátivá, začala mi na motorce klouzat spojka. Trénink jsem nedokončil a vyjel z tratě. Trenér spolu s tátou rozebrali spojku a seřizovali jí.“
Závodní program však pokračoval. „V kvalifikaci jsem dojel na třetím místě,“ říká. „Následovala první rozjížďka, kde jsem dojel na čtvrtém místě a zjistil jsem, že mi opět klouže spojka. Za každou cenu jsem závody chtěl dojet, tak jsem pokračoval i druhou rozjížďku, kde jsem dojel opět jako čtvrtý.“
Jako nováček se za čtvrté místo rozhodně nemusel stydět. „Pohár jsem jel ukázat klukům do Chabařovic,“ pochlubí se. „Byl jsem jediný z klubu KMM, který se účastnil oficiálních závodů na velké motokrosové trati. Vzpomínám si, že trenér řekl klukům ‚Péťa jako jediný a to nejmladší z vás odjel závody na velké trati. Pořádně se podívejte na ten pohár, dnes čtvrtý místo za jeho první závod v sezóně. Ten pohár určitě není poslední, přijdou další. A to závody dojel se spálenou spojkou‘.“
Stálý inventář motokrosových stupňů vítězů
Motokrosový BATTI MX CUP se točil na plné obrátky a za čtrnáct dnů přišel další motokros ve Světci. „V mé kategorii se zúčastnilo opět devět závodníků,“ ujímá se Petr Marek opět slova jako vypravěč. „Motorku jsem měl perfektně připravenou a poladěnou. V kvalifikaci jsem dojel druhý. Řekl jsem si, že tentokrát musím stát na stupni vítězů. V první rozjížďce
jsem dojel opět na druhým místě a druhou rozjížďku, která byla rozhodující jsem dojel první a všechny jezdce v mé kategorii porazil. Celkově jsem skončil na prvním místě a odvážel si svůj první velký pohár ze závodů. Udělal jsem tím radost jak sobě, tak tátovi a i trenérovi.“
Síň slávy Petra Marka se stále zaplňuje
Ježíšek se opět prezentoval novou KTM připravenou na sezónu 2019 a Petr Marek se mohl spolehnout na dva motocykl. Přihlásil se do BATTI MX CUP 2019 pořádané ředitelem Petrem Bártlem. Nechal si vystavit motokrosovou licenci a odjel devět mítinků v Čechách a jeden v polské Bogatyni.
„Byl jsem pyšný na to, co jsem se za ten rok ježdění naučil a sobě něco dokázal,“ netají se Petr Marek. „Loni jsme s tátou měli za cíl odjet všechny bodované závody seriálu BATTI MX CUP 2019 dle závodního kalendáře a obsadit jedno z míst na stupni vítězů, což se mi podařilo. Byla to moje první sezóna, kde jsem odjel celý seriál v motocrossu, jsem s tímto výsledkem maximálně spokojený.“
A bodejť by ne. Ve Světci u Teplic skončil třetí, ve Vysoké Peci u Chomutova druhý a stejně tak v Krásné Lípě u Chomutova. V Kraslicích byl třetí, Trutnově druhý, v Bogatyni třetí a v Dolním Bouzově čtvrtý. V kubatuře padesátek v BATTI MX CUPu narazil na sedmnáct konkurentů a celkově mu patřilo skvělé druhé místo.
Z diváka plochodrážníkem
Nicméně, jak se k motokrosu přimíchala plochá dráha? „Na podzim 2017 jsem trénoval na oválu a z depa na mě koukal Ladislav Šifalda,“ usmívá se Petr Marek. „Přišel se na mě podívat vícekrát a i jednou na závody, které jsem jel na ovále v Chabařovicích. Táta se s Láďou zná už sedmatřicet let, z té doby, kdy chodil jako kluk na plochou a Láďa závodil, zeptal se táty, jestli jsem jeho syn.“
Petr Marek podniká na oválech své první krůčky
Hrdý otec pochopitelně přitakal. Pochlubil se, jak jeho potomka baví létat po ovále velkou rychlostí a driftovat. Co jiného mohl Ladislav Šifalda odvětit než, zda to Petr Marek nechce zkusit za řidítky plochodrážní Shupy?! Navíc když jedna taková stojí v klubové dílně?! Jenže kluk z jeho sedátka nedosáhl pořádně oběma nohama na zem. Ladislav Šifalda všechno vyřešil dle svého stylu. Přímočaře, jasně a rychle. Ať oba Markovi přijdou za půl roku, a pokud syn do svých sedmi nepovyroste, motocykl se prostě upraví.
Na jaře osmnáctého roku Chabařovice hostily jeden z mítinků PRO-TEC Speedway Mini Cupu. „Táta za mnou přišel, že se jedeme podívat na plochou dráhu na závody mladých kluků,“pokračuje Petr Marek. „Sledovali jsme, jak jezdí, a táta se mě zeptal, jestli se mi to líbí a jestli bych nechtěl taky. Upřímně jsem odpověděl, že ještě nevím.“
Jenže kladná odpověď na tatínkovu otázku na sebe neměla dlouho čekat. „Po závodech jsem šel s tátou do depa podívat se za klukama na motorky a za Láďou Šifaldou,“ nese se z úst nejmladšího plochodrážníka, jenž dnes vozí slavné CH na vestě. „Láďa mi řekl, ať se posadím na malou motorku. Dosáhl jsem už na špičky oběma nohama. Láďa vyndal z dílny klubovou motorku snížil, sedlo a bylo to dobré. Hned jsem chtěl motorku vyzkoušet a svézt se.“
Tak rychle to zase nešlo, ale Markovi opouštěli Chabařovice s příslibem, že se jim Ladislav Šifalda před tréninkem ozve na mobil. A vskutku displej se rozsvítil a telefon promluvil hlasem bývalého chabařovického plochodrážníka. Trénovat se bude hned nejbližší sobotu!
Plochodrážní překážky na cestě ke hvězdám
Zkrotit plochodrážní motocykl však nebylo jenom tak. „Pamatuju si, že tam byl i Adam Nejezchleby,“ vybaví si Petr Marek detaily svého prvního plochodrážního tréninku. „Motorka pro mě už byla připravená, já jsem se převlékl, ale nastal problém, s jakým jsem nepočítal. Zaskočilo mě, že motorka se roztlačuje, má spojku, ale ne brzdy. Byl jsem zvyklý na krosku KTM, která má brzdy, je to automat bez ovládání spojky a startování je klikou.“
Na cestě ke hvězdám je však nutno překonat řadu překážek. „Táta mi musel všechno vysvětlit, ale já jsem přesto zmatkoval,“ svěřuje se Petr Marek, že ani on nebyl v tomto směru výjimkou. „Roztlačil mě a já jel. Kroužil jsem na malém ovále, až mi došel metyl. Pak zase, když jsem měl zastavit, zapomněl jsem vymáčknout spojku. Motorka zaškubala a chcípla. Zezačátku mi táta musel držet na startu nebo při rozjezdu páčku spojky. V depu jsem nevěděl, jak zastavit, než jsem pochopil, že musím vyškubnout šňůru od chcípáku.“
Tony Katra, Karel Průša a Petr Marek jezdili svoje vlastní jízdy
Ale šikula se stejně nikdy nezapře. „S Adamem jsem jezdili po ovále a já se seznamoval s motocyklem, abych věděl, co dělá v zatáčkách, když přidám plyn,“ líčí Petr Marek. „Přechod z padesátky na stopětadvacítku, to byl rozdíl v akceleraci. Začalo se mi to líbit a už jsem se těšil na další trénink.“
A ten na sebe nenechal dlouho čekat. „S tátou jsme začali pravidelně jezdit na plochou do Chabařovic,“ souhlasí hrdina našeho dnešního příběhu. „Každé úterý a čtvrtek jsem trénoval od sedmnácti až skoro do tmy. Neustále jsem zkoušel starty a levé zatáčky do smyku. Začal jsem obráceně, nejprve smyk v nájezdu a pak jsem se lekl, že se motorka přetočí, tak jsem ubral plyn. V ten moment se motorka narovnala a přes hák se překlopila na druhou stranu a já se válel na zemi. Láďa mi s tátou řekli, že musím začít motorku dávat do smyku postupně od výjezdu a až to budu ovládat, tak prodlužovat smyk směrem k nájezdu, abych uměl celou zatáčku klopit.“
Něco takového se snadno řekne, ale hůř udělá. „Táta mi dal do zatáčky kužel, abych věděl, kde přidat plyn a postupně ho posouval od výjezdu k nájezdu,“ vysvětluje Petr Marek, jak stopětadvacítku Shupa nakonec zkrotil. „Jezdili jsme trénovat i v jiné dny, než byly plánované
tréninky. Na ploché dráze s tátou trávíme veškerý volný čas a snažím se tvrdě trénovat, abych se naučil plně ovládat plochodrážní motocykl a dosáhl v budoucnu co nejlepších výsledků.“
Táta se poslouchat musí
Na závodech se Petr Marek zprvu objevoval jen ve vložených rozjížďkách v rámci Speedway Mini Cupu. „Začal jsem je jezdit hned zjara 2018 a seznamoval se s plochodrážními ovály,“ popisuje. „Taky jsem okukoval, jak ostatní kluci závodí, abych získával zkušenosti. Nejprve jsem jezdil ukázkové jízdy sám, pak ve dvou, buď s Kájou Průšou nebo Toníkem Katrou. Jsou to kluci v mým věku a pilně trénují, aby z nich byli úspěšní závodníci.“
Parťák při tréninku se samozřejmě hodí vždycky. „Chabařovice mají už z minulých let se Slaným velmi dobré vztahy, jezdíme trénovat do Slanýho a Kája s Toníkem zase k nám do Chabařovic,“ říká. „Je lepší trénovat na ovále ve dvou nebo ve třech. Tím se víc naučím a získám víc zkušeností. Když spadnu z motorky, vím, že jsem udělal chybu. Někdy to dost bolí, ale to se už nedá vrátit zpátky. Vím, že při závodech mě chyba bude stát body a každý vyježděný bod je v tomto motosportu důležitý.“
Předloni v srpnu vyvrcholilo pražské soustředění pohárovým závodem, přičemž nejmladší závodníci jeli svůj vlastní vložený podnik. A pakliže jsme se bavili o vítězných premiérách Petra Marka v motokrosu, plochá dráha přinesla pokračování takového konceptu.
Nejmladší závodníci absolvovali v říjnu 2018 v Divišově svoji jízdu o Pohárek Toničky Škachové: zleva Petr Marek, Tony Katra, Dominik Hrbek a Karel Průša
„Mými soupeři byli Kája Průša, Toník Katra a Dominik Hrbek,“ vzpomíná. „Startovali jsme vždy ve dvou na čtyři kola tak, aby každý závodník jel se soupeřem a všichni se vzájemně spolu vystřídali. Měl jsem velkou trému, abych při startu nepřetrhl pásku a pak z mantinelů na které jsem nebyl zvyklý. Na Markétě jsem jel poprvé a vím, že mi táta říkal, ať si dám hlavně velký pozor při výjezdech, abych nenarazil na mantinel a držel se vnitřní dráhy.“
Rady rodičů by se zkrátka a dobře respektovat měly. „Tátu jsem poslech‘ a všechny rozjížďky zvládl,“ přikyvuje Petr Marek. „Jen mě překvapil v závěrečné rozjížďce a v posledním kole ve výjezdu v zatáčce před cílem nečekaný pád, kdy mě chtěl soupeř Toník Katra podjet. Jelikož jsem jel vnitřní dráhu, nebylo mezi bílou čárou a mnou moc místa na bezpečný průjezd. Aby Toník nepřejel bílou čáru u lajny vnitřní dráhy, položil motorku více do smyku a přitlačil se na mně tak, že jeho zadním kolem mě sundal k zemi a já se válel. Toník byl za tento manévr diskvalifikován za nebezpečnou jízdu. I tak jsem měl ze všech rozjížděk nejvíc vyježděných bodů a poprvé vyhrál. Měl jsem z tohoto závodu a vůbec z celého soustředění velmi dobrý pocit a radost.“
Skokan roku
Vložené jízdy jsou ale jen vložené jízdy, ovšem závod je holt závod. „Během pěti měsíců tvrdého tréninku jsem je už nechtěl jezdit,“ souhlasí Petr Marek. „Přemlouval jsem tátu, že chci závodit v PRO-TEC Mini Cupu jako ostatní kluci. V září se jel v Chabařovicích a Láďa Šifalda oznámil Zdeňku Schneiderwindovi, že pojedu závod. On souhlasil, i když mi bylo sedm.“
A jaké to při ostrém debutu bylo? „S natěšením jsem se pustil do závodění,“ líčí Petr Marek své pocity. „Jezdil jsem se soupeři, kteří byli starší a vyježděný, ale to mi vůbec nevadilo, i když jsem věděl, že budu poslední. Jedině tak můžu sbírat a získávat zkušenosti. Radost jsem měl i z jízdy, když jsem stál na startu s Járou Vaníčkem, čerstvým mistrem Evropy a světa.“
Petr Marek v akci
Roku 2018 stihnul ještě dva pohárové závody v Divišově. „Od začátku jsem měl technické problémy,“ posteskne si. „Zlobil karburátor a tři rozjížďky ze čtyř jsem nedojel. A to mě dost mrzelo, protože jsem byl na druhé pozici a vždy v posledním kole motorka přestala jet. Druhý den závodů jsem měl stejné problémy, i když mi táta karburátor vyčistil. Dvě rozjížďky jsem opět nedojel. Pak přijeli ze SHUPA servisu a přivezli nový karburátor. Táta mi karburátor vyměnil a pak motorka šlapala skvěle.“
Petr Marek v pouhých sedmi letech skončil v předloňském PRO-TEC Speedway Mini Cupu jako patnáctý z jednadvaceti. A to ze třinácti mítinků absolvoval pouze tři. Objevil se také v Polsku. Chabařovice ve Wawrowě porazili Poláky. Ve Stanowicích obsadil čtvrté místo, když jej od třetího dělil jediný bod. A konečně v Kostrzyně stál na druhém místě pódia.
„Byl to můj první pohár na ploché dráze,“ pochlubí se. „V Polsku to byl pro mě velký zážitek. Skvělá atmosféra a hodně diváků. A každý vyježděný bod je tam cenný. Plochou dráhu jsem jel v sezóně 2018 poprvé a celkem úspěšně.“
Další pronikavé zlepšení Petra Marka přinesl loňský rok. V srpnu v Praze a v září v Chabařovicích se při pohárových závodech dostal do finále B. Celkově mu patřila desátá příčka. Přitom mu vlastně nevyšel jen závěrečný mítink v říjnovém Divišově.
„Sezóna 2019 byla pro mě i mého tátu velmi náročná, ale úspěšná,“ bilancuje. „Odjel jsem celý seriál Speedway Mini Cup bez větších pádů a bez zranění. Z celého seriálu se mi nejlépe dařilo na domácí dráze v Chabařovicích, ve Slaném a na Markétě v Praze. Tyto dráhy mám oblíbené, dobře se mi na nich jezdí. Nedaří se mi v Divišově. Dráha je tam těžká a nerovná. V Divišově jsem jel poslední závod v sezóně tohoto seriálu a nebyl jsem vůbec spokojený.“
Celkově to byl den blbec. „Na startovní listině jsem jako soupeře měl samé nejzkušenější a vyježděné závodníky jako Vojtu Šachla, Bruno Belana, Járu Vaníčka, Adama Bednáře“, vysvětluje. „Špatný den už začal ráno, když jsme vyjeli z Ústí a před Prahou se nám porouchalo auto. Později táta zjistil, že došlo k utržení poloosy. Museli jsme se vrátit domů a vzít si jiné auto, abychom závod včas stihli a odjeli. Přijeli jsme na poslední chvíli, kdy už karty byly rozdány. Při vybalování táta zjistil, že v rozbitým autě zapomněl polovinu věcí. Vzal jen to nejdůležitější. Neměli jsme náhradní rozety, tak jsme nemohli řešit a ladit převody. Jeli jsme celý závod na stejný převod a to mělo také vliv na starty a rychlost. Byli jsme s tátou ze závodů dost zklamaný a při tom jsme se na ně tak těšili.“
Pohár a věnec ze Štětí
Nicméně přece šlo jen o jediný závod, který nezkalil dobrý dojem z vydařené sezóny. „Z desátého místa v celkovém pořadí jsme s tátou spokojený,“ připouští. „Byla to první celá sezóna, kterou jsem odjel na ploché dráze. Měli jsme za cíl odjet seriál s celkovým umístěním a výsledkem do první poloviny všech startujících závodníků, což se nám podařilo.“
Jakub Exler, Petr Marek a Adam Nejezchleba s Miloslavem Čmejlou loni ve Štětí
Vzhledem k popisovaným problémům ani loni nezískal Toniččin pohárek, ale ve Štětí na pódiu nechyběl. „Jak jsem říkal, v Divišově se mi nedařilo,“ pokrčí rameny. „Jsem rád, že pohárek Toničky vyhrál a zaslouženě získal Adam Nejezchleba. Z nás nejmladších závodníků je Adam nejzkušenější. Ale ze Štětí jsme odjížděli s velkým zážitkem podařené akce.“
Mezi návštěvníky rozhodně nebyli sami. „Bylo tam hodně diváků a počasí přálo,“ souhlasí Petr Marek. „S tátou jsme vzali dvě motorky, jednu motokrosovou KTM a plochodrážní stopětadvacítku. Nejprve jsem jel ukázkovou jízdu na krosce a objel čtyři kola pro diváky. Mezitím mi táta připravil plochodrážní motorku. Když jsem dojel, přesedl jsem na druhou motorku a pro diváky objel čtyři kola na ovále. Před závodem mi ještě musel táta naladit převody, jelikož dráha je ve Štětí dlouhá a motorka je stavěná na krátkou dráhu. Už den před tím jsme s tátou na domácí dráze v Chabařovicích ladili převody na motorce a zkoušel jezdit na klasické dráze. Potkal jsem tu motokrosaře, co se mnou závodí.“
A nakonec jim mával z druhého stupínku pódia. „Starty jsem měl famózní,“ pochvaluje si. „A i rovinky jsem jel na plný plyn. Jen v zatáčkách jsem byl opatrnější. Dráha byla úzká. Velmi se mi dařilo a byl jsem se sebou spokojený. Škoda jen, že můj kamarád a soupeř Luboš Krejča měl ošklivý pád v zatáčce, kde jsme jeli tři vedle sebe na úzké dráze. Já jel zrovna vnitřní dráhu hned od startu a on vnější. Získal jsem svůj druhý pohár na ploché dráze. Z čeho jsem měl velkou radost, byl i stříbrný věnec se stuhou.“
Na Silvestra se u Markových muselo náramně bilancovat. „Sezóna 2019 byla pro mě i tátu velmi náročná jak na čas, tak vynaložené finanční náklady,“ uvědomuje si Petr Marek. „Začali jsme koncem března a končili koncem října. Aktivně a plně jsme se věnovali motokrosu a ploché dráze, což bylo obtížné kombinovat. V motokrosu jsem jel BATTI MX CUP 2019, kde jsem odjel devět závodů a na ploché dráze šestnáct závodů.“
Plochá dráha dostává přednost
Nad takovou závodní porcí lez jen užasnou a ptát se, jak je vlastně možné obě disciplíny skloubit dohromady. „Bylo to i pro mě těžké, jelikož motocross a plochá dráha jsou dva odlišné motosporty, jiný styl a také ovládání motocyklů,“ uznává Petr Marek. „Trénoval jsem téměř denně v týdnu i o víkendech a vzájemně kombinoval plochou dráhu a motokros. Vždy ten sport, kde mě čekal závod, jsem upřednostnil a pilně se připravoval.“
Petr Marek ve svém plochodrážním živlu
A když říká pilně, myslí doopravdy pilně. „Denně jsme s tátou jezdili večer domů až za tmy, protože jsme museli po každém tréninku či závodě provádět údržbu a přípravu motorek na další den,“ líčí. „V chabařovickém motoareálu jsme denně a už druhým rokem trávím prázdniny na motorkách.“
Ale co bude dál? „V budoucnu se chci jen plně a aktivně věnovat ploché dráze, kde bych chtěl dosáhnout co nejlepších úspěchů a získal co nejvíce fanoušků pro tento sport,“ vyznává se Petr Marek. „Motokrosu se budu věnovat už jen jako trénink na posilování celého těla. Loni jsem měl několik nepříjemných pádů se dvěma lehčími zraněními a to naražený kotník pravé nohy ze závodů v motocrossu ve Světci a naražené koleno levé nohy při tréninku v listopadu v Plzni na novém malém ovále, když se mi přetočila motorka a přes hák udělal salto. Nejprve jsem přes řidítka letěl já, pak motorka v saltu za mnou. Léčba trvala vždy tři týdny.“
Již za dva měsíce se bude Petr Marek se svým tatínkem Pavlem zase točit v závodním kolotoči. „Bude to ještě náročnější,“ uvědomuje si. „Pojedu soutěž Speedway Mini Cup, kde je dle závodního kalendáře plánováno asi osmnáct závodů. A mistrovství republiky na krátké s devíti závody. Měl bych odjet dva vložené závody v rámci první ligy a to jeden v Míšni a jeden v Chabařovicích. Ještě nemáme k dispozici kalendář BATTI MX CUP 2020, tak nevím, zda odjedu některý ze závodů tohoto seriálu. Pokud se budou vzájemně krýt termíny motosportů, upřednostním plochou dráhu, která je pro mě prioritou.“
Nic nepřijde samo
Plochá dráha dostala přednost před motokrosem
Příprava je pochopitelně v plném proudu. „Teď přes zimu táta připravuje motorky na novou sezónu,“ prozrazuje Petr Marek. „Čekáme ještě na jeden motor, který je na generálce v Litomyšli. Já denně posiluji ruce a nohy na posilovacím stroji, a když jsem s tátou v motoareálu a připravujeme motorky, tak si mezitím zaběhám na velkém oválu ploché dráhy, nebo jezdím na kole.“
Ambice totiž nejsou zrovna malé. „V sezóně 2020 je mým hlavním cílem zlepšit techniku a ovládání plochodrážního motocyklu na ovále, pilovat starty na pásku a získávat co nejvíce zkušeností tohoto sportu? Vypočítává. „Dále se chci co nejlépe umístit v soutěžích, které pojedu a snažit se dosáhnout co nejlepšího úspěchu.“
Petr Marek děkuje:
„Chtěl bych poděkovat správci Motorareálu Martinovi Fridrichovi a městu Chabařovice za umožnění tréninků i mimo tréninkové dny na oválech ploché dráhy a motokrosové trati, kde mám velmi dobré podmínky a zázemí. Poděkování patří trenérovi Jiřímu Peltrámovi za přípravu, kterou mi poskytuje v průběhu motokrosové činnosti a také za průběžný servis motocyklů KTM. Hlavně bych chtěl od srdce poděkovat mému tátovi, který se mi plně věnuje, tráví se mnou veškerý čas na trénincích a závodech. Je hlavním sponzorem, manažerem, mechanikem a také trenérem. Bez mého táty bych nemohl tento náročný a velmi krásný sport provozovat a toho si moc vážím.“
Foto: Karel Herman, Antonín Škach, Václav Buřič a laskavostí Pavla Marka
Česká Třebová – 23. ledna
Je to již šestnáct let, kdy na jaře vychází knížečka Česká plochodrážní ročenka. Její podoba krystalizovala v průběhu času, nicméně její základní konstanty jsou neměnné. Mezi nimi, že titulní stranu zdobí snímek úřadujícího individuálního šampióna naší země pořízený v akci během klíčového mítinku. Po dvou letech se jím stal Václav Milík. Využil nabídnuté možnosti určit barevný design obálky, jež bude pochopitelně červenožlutá, ale také vybral ústřední fotografii. V těžké konkurenci se opět prosadilo eso našeho vydavatelství Karel Herman.
Václav Milík měl na výběr celkem dvanáct snímků, které ve třetím finále loňského šampionátu pořídili Pavel Fišer, Mirek Horáček a Karel Herman, jež v Březolupech byli akreditováni za magazín speedwayA-Z. Nakonec vybral tu, kterou svým čtenářům prezentujeme. Jejím autorem je Karel Herman, který s lehkostí baletního sólisty tančí na hraně expozičních časů, jejichž délky by jiní označili za nemyslitelné.
„Ta je suprrr,“ vysvětluje Václav Milík důvod, proč na obálce publikace Česká plochodrážní ročenka 2020 chce sám sebe vidět zrovna v této podobě. „Zdá se mi velice agresivní. Za světlem bokem.“
Přání pardubického kapitána, který se stal domácím šampiónem již popáté, je pochopitelně splněno. A jako každý rok, na obálce s českým mistrem můžete být právě Vy. Inzerenti se jako každý rok dočkají nejen svých inzerátů v barevné části knížečky, ale také loga své firmy na titulní straně. Letos právě s Václavem Milíkem.
Ozvěte se na mail vydavatelstvi@speedwayA-Z.cz či na telefon 604 534 551 pro zjištění, že dostat se do společnosti českého plochodrážního mistra zase tak nepřekonatelný problém není.
Tento snímek bude zdobit titulní stranu připravované publikace Česká plochodrážní ročenka 2020