Žarnovica – 5. března
Před dvěma týdny se zdálo všechno optimistické. Zima nestála za nic, ale tím dřív konečně přišlo opravdické jaro. Jenže nastalo období dešťů, které se nevyhnuly ani žarnovickému plochodrážnímu oválu. Ten se tudíž nedá upravovat traktorem a potřeboval by aspoň čtyři dny pěkného počasí a žádné srážky. Plánované soustředění závodníků Speedway Clubu se Zielonou Gorou muselo být proto odvoláno stejně jako následný třídenní kemp dánské reprezentace.
Foto: Martin Búri
Slaný – 3. března
Loni opět potvrdil své postavení mezi nejlepší plochodrážní kolibříky a to nejen v rámci republiky. Bohužel však až často vozil na tandemu paní Smůlu. Banální závada mu sebrala šanci porvat se o evropské pódium v Toruni. Poté krátká dráha ustoupila ve prospěch světového poháru ve Vechtě, kde vodil pozdějšího vítěze za svým výfukem. Nakonec si ale vezl domů vidinu na sádru, která jej ovšem nevyřadila z boje o medaile v klasickém českém šampionátu. Bronz z něho však uzavírá účet jeho stopětadvacítkářské kariéry. Bruno Belan se totiž magazínu speedwayA-Z svěřil, že jej stejně jako řadu jeho dalších vrstevníků oslovuje kubatura dvěstěpadesátek.
„Připravoval jsem se s boxerem,“ vrací se Bruno Belan před loňskou sezónu. „Pomohlo mi to, motorku jsem víc udržel. Ve firmě Wemoto nám pomohli, koupili jsme silnější. Začala sezóna a nic moc. Na začátku se mi závody nedařily. Byly těžká konkurence, hlavně Adam Bednář, Vojta Šachl, Jéňa Jeníček a Jára Vaníček.“
Slánský blonďák však nechyběl na stupních vítězů, ať již na klasické, tak krátké dráze. „Nebylo to jednoduchý,“ povzdechne si. „Než jsem si zvyknul na ten silnější motor, netrvalo to dlouho. Tak napůl. Používal jsem ho jak na malý, tak velký dráze. Nebyl s ním vůbec problém, byl dobrej‘.“
Bruno Belan proto nemohl chybět v české nominaci pro červencový evropský pohár v Toruni. „Začalo to dobře,“ pouští se do vyprávění. „Dráha byla perfektní. Akorát pro mě. Motorka mi taky seděla.“
Konkurence však pořádně zhoustla. Na přímý postup do klíčového finále A nesměl nikdo ztratit více než jeden bod. Tuto podmínku splnila čtveřice závodníků včetně Jaroslava Vaníčka, jenž posléze svůj triumf z Divišova obhájil. Kdo však ve třech rozjížďkách přišel o dva body, už musel na startovní rošt finále B.
„V béčku jsem měl štěstí,“ vypráví Bruno Belan o jízdě, v níž si spolu s Vojtěchem Šachlem rozhodně řekl o áčko. „Pokazil jsem start, ale dva spadli. A tím pádem se to opakovalo. To už se mi start poved‘ a postoupil jsem.“
Ve finále A již byly všechny předchozí boje zapomenuty a první v cíli bral titul evropského šampióna. „V áčku jsem chtěl zařadit, ale protočila se mi řadička,“ povzdechne si slánský závodník, že jeho rande se Štěstěnou v Toruni skončilo v cíli finále B. „A tím pádem naděje byla ztracená.“
Skončit šestý v Evropě je však výsledek, který se jen tak komukoliv nepovede, ale vykládejte něco takového ambicióznímu třináctiletému klukovi! „Prej jsme měli špatně obřízlej‘ utahovací šroub,“ povzdechne si. „Byl jsem hodně naštvanej‘.“
Plochodrážní sezóna však ve svém rytmu nabízí stále nové a nové výzvy. V případě Bruna Belana šlo o světový pohár stopětadvacítek, jenž ve Vechtě doprovodil Long Track of Nations. Na jeho vrub šla i účast v některých závodech českého kolibřího kalendáře, aby se snad něco probůh nestalo s motorem.
„První jízda se mi podařila,“ komentuje Bruno Belan úvodní zisk druhého místa. „Ale dráha se začala měnit po velkých závodnících a dělaly se na ní díry. V mý druhý jízdě se mi motorka zvedla v zatáčce a šel jsem do prken. Zlomil jsem si prst, to jsem ale ještě nevěděl. Chladili jsme ho metylem a dojel jsem.“
V osudné rozjížďce s číslem pět měl za sebou Maxe Perryho, který se nakonec stal šampiónem s maximálním bodovým ziskem. Jím by zůstal také, byť by jej Bruno Belan porazil. Slánský závodník nakonec navzdory bolestem skončil devátý.
„Po závodech jsme koukali na velký závody,“ připomíná Bruno Belan, že si nenechal ujít pohled na boj, po němž náš dlouhodrážní nároďák skončil se stříbrnými medailemi na krcích. „Pak jsme jeli do Slanýho a v nemocnici mi řekli, že mám zlomenej‘ prst.“
Hvězdy jakoby na straně slánského reprezentanta nestály už před světovým pohárem. „Cestou do Vechty se nám rozbilo kolo u dodávky,“ líčí. „Bylo to nakloněný. Nakonec jsme dojeli, a když jsme se vrátili domů a couvali do garáže, upadlo. Takže jsme nakonec při vší smůle měli štěstí.“
Co čert nechtěl, týden po Vechtě se ve Slaném konal tradiční podzimní víkend slabších kubatur. Na malém ovále Brunovi Belanovi zase o tolik nešlo. Avšak v banku klasické dráhy stále ležela minimálně bronzová medaile. A možná i stříbrná, jelikož Jaroslav Vaníček měl před závěrečnou dvojicí závodů odstup čtyř bodů.
„Ve Slaným jsem chtěl jet,“ zdůrazňuje hrdina dnešního článku svou motivaci. „Tak jsem si sundal sádru. Závody byly takový nijaký, nebylo to ono, ruka byla oslabená. Snažil jsem se šetřit, ale nešlo. Měl jsem moc adrenalinu, dal jsem do toho, co to šlo.“
Vicemistrem se ale nakonec stal Jaroslav Vaníček, jenž se svou honičkou za leaderem Vojtěchem Šachlem postaral o dramatickou koncovku šampionátu. „Chtěl jsem druhý,“ reaguje Bruno Belan na zmínky o svém třetím místě. „Na to jsem se soustředil, malá dráha byla spíš až ta druhá. Ale chybělo mi pár bodů.“
Šampionát na krátké dráze již nechal plavat a skončil v něm devátý. Divišovský závěr poháru si však ujít nenechal. A byť jej moderátor slavnostního zakončení vyhlásil jako jedenáctého borce závěrečného pořadí, je třeba na misku vah sudby položit fakt, že v plných sedmi podnicích z šestnácti chyběl.
„V Divišově jsem jel poslední závod a ve čtvrtý jízdě mi bouchnul motor,“ popisuje. „A pak jsem měl kámen – nůžky – papír s Járou Vaníčkem o finále A. Jemu to stříhání sedí, tak vyhrál. Jinak jsme malou skoro vůbec nejezdili. Šetřili jsme ho, abychom ho měli co nejlepší, a mohli závodit. Hlavně kvůli Vechtě a Toruni.“
V Divišově dokončil závodní program jen díky solidaritě ostatních závodníků. „Bylo znát, že motorka byla pokaždý jiná,“ přibližuje úskalí půjčování cizích motocyklů. „Nejdřív od Jéni Jeníčka, pak od Járy a nakonec od Vojty. Ta Jéňova mi seděla nejlíp, protože je velká, Jára ji má menší a Vojta úplně malou. Ale moje je stejně nejlepší, je akorát na mě.“
Bruno Belan také hodně vzpomíná na pouťák v belgickém Heusden-Zolderu. „Byli jsme tam s Vojtou Šachlem a Adamem Bednářem,“ vybaví si. „Angláni tam byli hodně rychlí. Adam spadnul v semifinále, čehož byla velká škoda. Byli jsme na bedně dva, Vojta první, já druhej‘. Ukázali jsme jim!“
Nicméně čtrnáct svíček na narozeninovém dortu první den letošního února velí nasměrovat své úsilí do vyšší kubatury. „Na závěru loňský sezóny jsme se rozhodli jezdit dvěstěpadesátky,“ přibližuje Bruno Belan své další plány. „Budeme je jezdit rok a pak půjdeme na pětikilo. Stopětadvacítky už nebudou, motorka se bude prodávat do Plzně.“
Není to ovšem škoda, obzvlášť když český kalendář čtvrtlitrů se v žádném případě nedává srovnat s kolibříky? „Není,“ odpovídá slánský borec. „Ta stopětadvacítka mi už neseděla, jsem na ni už moc velkej‘ a těžkej‘. Pojedu juniorák a přebor, chceme i do Německa. A na mistráku ve Slaným uvidím, budu se snažit.“
Řada jeho vrstevníků již se s čtvrtlitrovým strojem nasbírala pár zkušeností. „Dvěstěpadesátku jsem ještě nejel,“ krčí Bruno Belan rameny. „Ještě nemám hotovej‘ motor, ještě jsem se na ní nesvez‘. Už se těším, ještě se nedá jezdit, nemáme hotový mantinely, ale už se těším. Už chceme začít trénovat. Ve stopětadvacítkách jsem byl na bedně v Evropě i ve světa, už jsem si splnil svý, dál by to bylo jen trápení. Snad to přijde i s dvěstěpadesátkou a potom s pětikilem.“
Každopádně fyzickou přípravu neponechává náhodě. „Nechodím do posilovny,“ svěřuje se. „Cvičím doma a chodím běhat. Uvidíme tuhle sezónu, jestli se to zlepší. Ukáže se po prvním tréninku. Všichni budou mít GM, jen já se Šachlíkem Jawu. A Jéňa taky.“
„Chtěl bych poděkovat Honzovi Polákovi a Petrovi Rybovi, podporujou mě. A svým rodičům a babičce s dědou za podporu. Všem fanouškům, co mi fanděj‘.“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a Lucie Šachlová
Ještě než se v Berlíně rozhodlo o prvním letošním plochodrážním titulu mistrů světa, patřil ovál čtvrtečnímu mistrovství Německa. Startovní listina byla doplněna cizinci. Česká republika měla své zastoupení v osobě Jiřího Wildta, jenž se nakonec stal nejlepším zahraničním borcem závodu.
„Docela dobrý,“ komentuje Jiří Wildt své sedmé místo (1 2 1 2 2). „Šlo to, ale led byl hodně tvrdej‘. Báli se o něj, aby ho měli na sobotu a neděli. Zkrátili trénink a rozjížďky se jely jen na tři kola. Pár chyb tam bylo, tak dvě tři. Jeden bod byl s Mayerbüchlerem. Byl jsem na vnitřku, on byl rozjetější a předjel mě na pásce. Niek Schaap byl další bod. Odved‘ mě od startu a byl rychlejší. Jel na motorce, co s ní jeho brácha jezdí svět. Body jsem měl celkem dobrý, ale žádná trojka a to je zklamání.“
Pražského ledaře už let čeká jen pouťák v Heerenveenu. Vyloučeno není ani, že se objeví ještě jako náhradník v mistrovství Evropy.
Foto: laskavostí Jiřího Wildta
Praha – 12. února
Nedokázal toho zrovna málo. Ani v celé své kariéře, ani v loňské sezóně. Je úřadujícím mistrem republiky juniorů, dvojic a družstev. V individuálním šampionátu mu stříbro sebral až poslední závod v Březolupech. Stal se nejlepším evropským plochodrážníkem do devatenácti let a nejen, že se ve světovém šampionátu juniorů kvalifikoval do finále, avšak jednou stál na pódiu a v celkovém pořadí je šestý. O tom všem se točí exkluzivní rozhovor, který Jan Kvěch magazínu speedwayA-Z poskytnul.
Jan Kvěch: „Ani já ne, upřímně… Abych řek‘ pravdu, tohle jsem nečekal. Vždycky jedu na závod, abych vyhrál, a dělám to, jak nejlíp umím. Z toho třetího místa jsem ale i já sám byl překvapenej‘, nechal jsem za sebou velký závodníky. Všechno sedlo, dráha, počasí. Já asi měl taky dobrej‘ den. Sedlo to a podařilo se třetí místo. Je potřeba, aby se v mistráku takhle dařilo, co si budeme povídat. Je v něm šestnáct nejlepších z Česka.“
Jan Kvěch: „Určitě jsem chtěl bejt‘ druhej‘, ale asi jsem chtěl moc a závody se mi nepovedly. Jsou to závody, jednou jseš nahoře, jednou dole. V září se mi stala ta ruka, dojel jsem do konce sezóny, měsíc a půl, a pak jsem začal řešit operaci. Dlahu mi sundali před Novým rokem, nosil jsem ji čtyři tejdny. Pak jsem zase začal cvičit. Bronz v mistráku je pro mě úspěch, vím, že to mohlo bejt‘ lepší, ale pořád dělám chyby a učím se. Určitě jsem ale spokojenej‘, že se povedlo třetí místo. Byli za mnou i zkušenější jezdci.“
Jan Kvěch: „V Kopřivnici je hezká atmosféra. Přišla spousta lidí, tak by to mělo bejt‘ všude v Česku. Sedlo nám to, vyhráli jsme, byli jsme oba spokojený. Jelo se nám ve dvojici dobře, Pepa je zkušenější, trošku mě ved‘. Něco jsme si řekli, jak to bude, ale po startu se stejně všechno změní. Někdo odstartuje, někdo ne, vždycky se to změní. Oba jsme se hlídali a snažili se jet týmově. A vyhráli jsme.“
Jan Kvěch: „Určitě si toho cením, ale bylo to takový… Zajímavý. Od začátku sezóny se to míchalo, nevědělo se, kdo vyhraje. Plzeň, to jsou ty moje starty, nejsem startér. Petr odstartoval a už se mi ho nepodařilo předjet. Ten pád na Markétě… Je to vždycky tvrdej‘ souboj, když o něco jde, to víš. Nějakej‘ velkej‘ kontakt tam ale nebyl. Byl to tvrdší souboj. Divišov jsem ani nechtěl jet, nakonec mi to stejně nedalo. Řek‘ jsem si, že to zkusím a po tréninku třeba řeknu, že to nejde. Ale nakonec jsem to dojel. Bral jsem to spíš podle bodů, kolik jich potřebuju než, jak zajedu. Jsem spokojenej‘, že se to povedlo, jsem moc rád.“
Jan Kvěch: „Jsem to ani moc nekoučoval, spíš jsem se koukal. Co budu klukům vyprávět, vědí sami, co udělat nejlíp. V Debrecenu jsem o den dřív skočil na druhou motorku. Jela úplně jinak, nechal jsem převod jak na tý první. Čaplo se to, jestli jsem tam nechal ruku, nevím… Byla to spíš moje blbost. Radši bych byl, kdybych byl zdravej‘.“
Jan Kvěch: „Jsou to závody. Byl jsem rád, že jsem se do mistrovství světa dostal. Byl to můj první rok, pardubická kvalifikace se mi povedla. V Lublinu jsem se dostal až do semifinále. Chtěl jsem bejt‘ ve finále tak moc, až jsem to přepísk‘. Nakopla mě díra a trošku jsem jim strhnul bannery z nafukovaček, tak mě za to vyloučili. V Güstrowě byl druhej‘ závod, už jsem byl víc v klidu. Dostal jsem se s přehledem do semifinále a vybojoval si finále. Odstartoval jsem v něm na třetím místě, dojel na něm a byl docela spokojenej‘. Bylo to takový překvapení pro mě, ale říkal jsem si, že musím vejš než do semifinále, když už jsem se tam dostal. Nakonec z toho bylo třetí místo. Všichni byli spokojený. Do Pardubic jsem přijel s tím, že se do finále dostanu. Do půlky závodu to vypadalo pěkně. Pak nevím, co se stalo, ale přestalo to jít, jak motorka, tak já. Trošku jsem začal zmatkovat. Byl jsem v semifinále, ale neodstartoval jsem a do finále jsem nepostoupil. Z toho jsem byl zklamanej‘, ale celkově jsem spokojenej‘. Jel jsem to první rok a mám šestý místo. Evropa, to víš, bylo to trošku divoký, dráha úplně jiná, než jsem byl zvyklej‘. Zabojovali jsme s nastavením, první dva starty byly pomalý. Pak přišel pád s Levišinem, bylo to naostro, trošku mě poslal. Dali jsme o zub dolů a poslední dvě jízdy jsem vyhrál. Chyběl bod, to jsou závody. Nemůže se vyhrávat furt!“
Jan Kvěch: „Pěkný závody. Měl jsem vykloubenej‘ klíček v rameni z Rovna, ale to nic nebylo. Dařilo se mi od začátku. Na konci byl tvrdej‘ souboj, dopadlo to, jak dopadlo. Žarnovica je pěkná dráha, i na Zlatý přilbě se mi tam líbilo. Akorát při ní byl ve finále zkušenější a starší závodník (Matic Ivačič – pozn. redakce). Líp odstartoval a už jsem ho nepředjel.“
Jan Kvěch: „Letos doufáme, že to bude lepší, budeme tam tři na dobrý úrovni. Ještě dva se přidaj‘ a letos by to mohlo konečně vyjít. Všichni v to doufáme. V Liberci nám chybělo jen pár bodů, je to týmovej‘ závod a za soupeře jedou taky ty nejlepší. Koukalo se na to asi pěkně. V Daugavpilsu pád Dana byla smůla, dráha byla divočina, já tam taky jednou spadnul.“
Jan Kvěch: „Určitě pěknej‘ závod, teď jsem se i jednou dostal na dráhu. To už je trošku jiná liga, klukům jsem moc nepomoh‘. Mně to pomůže, leccos jsem odkoukal, a když se dostanu na dráhu, jsou to další zkušenosti. S Filipem Šiterou jsem spokojenej‘, byl to jeho první rok, myslím, že se taky něco přiučil. Letos by to mohlo bejt‘ ještě lepší. A doufáme, že by tam postup moh‘ bejt‘. Bylo by hezký, kdybych postoupil v juniorech i seniorech.“
Jan Kvěch: „V Polsku jsme se ukázali a svezli se na jejich stadiónech. Pomohlo nám to spíš v rozvoji, nasbírali jsme zkušenosti a poznali jejich dráhy. V tom nám to pomohlo. Roli s kontraktem v Zielonej Goře hrál Martin Vaculík. Když se Zelenka ozvala, řešili jsme to s ním. Nabídek bylo víc, nakonec je to Zielona Gora. Není to daleko, dráha se mi tam líbila a půjde to kloubit i se školou. Se sparingama se mnou počítaj‘. A pak se uvidí. Určitě bych se tam chtěl chytit, posunulo by mě to zase o kousek vejš.“
Jan Kvěch: „Připravuju se a sám jsem zvědavej‘, jak to bude vypadat. Chodil jsem cvičit a hodil motorky stranou, teď se ale na ně vrhnu. Pak do Polska na soustředění a začne sezóna. SEC nepojedu, to by se krylo s juniorským světem. Kvalifikaci do Grand Prix jedu v Terenzanu, svět juniorskej‘ v Ludwigslustu, Evropu do jednadvaceti v Rovně. Kdyby se postoupilo do Speedway of Nations, jede se v Manchesteru, to by se s Divišovem krylo.“
Foto: Karel Herman, Pavel Fišer a Filip Šitera
Plzeň – 1. dubna
První duben je skvělý čas na napálení přátel žertíkem. A tak bychom mohli napsat, že plzeňské Bory sice možná přijdou o květnové semifinále evropského šampionátu jednotlivců, nicméně uspořádají závody psích spřežení. O nejlepší Apríl se totiž postarala sama matka příroda. Jakoby se přece jen zastyděla, jak opakovaně nechala ve štychu ledaře. A včera šťouchla do paní Zimy, aby borský stadión přece jen zasypala sněhovým popraškem. Leč srandičky stranou, v plzeňském klubu dělají vše proto, ať jejich sezóna začne dle plánu.
„Dá se říct, že v úsilí nepolevujeme,“ říká Václav Schmid z plzeňského klubu. „Velká dráha je připravena od podzimu, malá už je dokončená, ještě drobné zásahy ohledně trativodu. Ted nás čeká namontovat na malou nové startovací zařízení. Už je vyrobené. Včera jsme pokládali novou dlažbu v kiosku a čeká na nás ještě nový rozvod vody a elektriky. Vše se připravovalo tak, abychom stihli jarní závody, a harmonogram držíme.“
Je možné, že semifinále mistrovství Evropy v květnu padne. Dle aktuální situace se uvidí, co bude s přeborem plánovaným na poslední dubnovou sobotu. Stav nouze byl prodloužen o měsíc do jedenáctého dubna, otázkou zůstává, jak budou uvolňována pravidla o omezení pohybu lidí. Ať tak či onak, vše nasvědčuje, že v Plzni letos plochodrážní motory zabouří.
Foto: Václav Schmid
Praha – 12. února
Loni na sváteční den vzniku Československa již bylo na českých oválech rozhodnuto prakticky úplně všechno. I když… V Divišově se chystal poslední díl seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup a on byl ve hře o bronzovou příčku. Nakonec se musel smiřovat s bramborovou medailí, navíc se nedostal do nadstavbového finále o velký pohár a tisícovku. Zmocnil se však menší trofeje, což však nebyl jediný důvod, proč byl Adam Nejezchleba se sezónou s devatenáctkou na konci letopočtu v zásadě spokojený.
„Před poslední závodem jsem byl o tři body za Adamem Bednářem,“ připomíná skutečnost, že po zářijovém Slaném měl svého jihočeského jmenovce na dohled. „V Divišově jsem měl namířeno tak trošku na třetí místo, ale nakonec jsem byl čtvrtej‘.“
Adam Bednář si na svůj bronz nenechal sáhnout. Adam Nejezchleba posléze skončil v semifinále nadstavbové Ceně speedwayA-Z již v semifinále. A tak svůj rozpočet neobohatil o žádnou z finančních prémií, které byly určeny pro čtveřici finalistů. Velký pohár skončil v rukou Jaroslava Vaníčka a on musel vzít zavděk jeho menším bratříčkem, když triumfoval v závodě pro nejmladší účastníky o Toniččin pohárek.
„Byl jsem naštvanej‘, povzdechne si. „Jak se jelo o ten litr, vynechal mně motor. V Kostěnicích byl o dva dny před tím velkej‘ prach. Dostal se dovnitř, a proto to zlobilo. A předjel mě Bruno Belan.“
Nicméně Adam Nejezchleba loni nevítězil jen mezi nejmladšími kolibříky, dokladem čehož jsou třetí místa při pohárových závodech v srpnu na malé Markétě a v září v Chabařovicích. „Byl jsem překvapenej‘ hlavně z Prahy,“ přemítá. „V Chabařovicích jsem to trošičku maličko čekal. Nebyli tam Jára, Adam Bednář ani Bruno. Proto jsem čekal lepší umístění, nebyli tam závodníci, který většinou bejvaj před mnou.“
Třešničkou na dortu se ovšem stalo třetí místo z mistrovství republiky stopětadvacítek na malém ovále ve Slaném. „Za to jsem byl šťastnej‘,“ netají se. „Třetí místo v mistráku bylo lepší než v Mini Cupu. Pro mě to víc znamená.“
Sezóna ovšem nebyla bez problémů, protože hned začátek šampionátu na krátkých oválech v Praze jej zastihl v roli diváka. „Zajížděli jsme na jaře motor,“ obrací oči v sloup. „Táta ho chtěl doladit a… A přeladil to. V Shupě to zase dali zpátky dohromady, ale o první závod jsme přišli.“
Závěrečný účet sezóny 2019 však nevypadá nikterak špatně. Kromě čtvrtého místa v seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup bral osmou pozici v mistrovství republiky. Vavříny kosil i v pouťácích ve Štětí a v Kostěnicích, kdy jej po čtyřech vítězných Srandamačích z piedestalu jeho kategorie sundal až při Rozlučce Adam Bednář.
„Kostěnice jsem vyhrál skoro všechny, než přijel Adam,“ říká Adam Nejezchleba. „Tam je blbý, když někdo jede rovnou před tebou. Nedá se závodit kvůli prachu. Bylo by to možný, kdyby tam byla lepší kropička. Je tam výborná dráha. Ani krátká, ani dlouhá, jezdí se na ní pohodlně.“
A ty ceny, že? „Přivez‘ jsem si větší pohár, než jsem já,“ směje se. „Nečekal jsem, že bude tak těžkej‘. Sezóna byla určitě lepší než ta minulá. To doladění od Shupy přineslo své ovoce.“
Mírná zima s trapnými parodiemi na kousavý mráz zkřížila plány nejen našim ledařům. „Počasí se nevydařilo,“ povzdechne si Adam Nejezchleba. „S tátou jsme si mysleli, že bude pořádný ježdění. Když začal prosinec, bál jsem se, že nebude led. Táta říkal, ať počkám na leden. Teď je únor a furt nic.“
Plány závodníkova otce Zbyňka totiž nebyly nízké. „Z pětašedesátky KTM měla bejt‘ ledovka po vzoru ruskejch‘ závodníků,“ smutní Adam Nejezchleba. „Oni to dají na hřebíky, ale ty jsou menší, kouká jen necelej‘ centimetr. Na malý motorce to udělá efekt jako na leďáku. Drží to, ne jako na šroubcích, kde je to plochá dráha, ale tady by to bylo jako na klasickým ledě. Zůstala jen vzpomínka na loňskej‘ rok a trénink s Davidem Lizákem. A tak aspoň fandíme Honzovi Klatovskýmu a Lukáši Hutlovi, to je pro nás inspirace.“
Ledový projekt tak musel být uložen k ledu. „Tady se to nedá plnohodnotně provozovat,“ vysvětluje hrdina článku. „Bylo by to trápení. Vymyslel jsem náhradní program na zimu. Udržuju si kondici na boxu a judu, koníček je motokros a kytara. Proběhnou i motokáry v Radotíně, mají taky smysl. A po roce se zase můžeme k ledům vrátit.“
Mezitím však proběhne celá hlavní sezóna. „Letos to bude to samý jako loni,“ plánuje Adam Nejezchleba. „Budu závodit jenom na malý, velkou nemám v plánu teď začít. V půlce sezóny bude přesun na velkej‘ rám.“
Program pro kolibříky je tradičně střižen velkoryse. „Mini Cup a mistrák na malejch‘ drahách,“ vypočítává vlasáč, který na vestě vozí chabařovické písmeno CH. „A nějaký Polsko, tam jezdíme rádi. Plus tréninky Mariánky, Chabařovice. Zkusíme Plzeň, budu držet kondici i na motokrosu. Pojedu i závod v Pelhřimově, tentokrát na pětaosmdesátce.“
A nechystá se náhodou přestup od ploché dráhy k motokrosu? „Mně baví plochá dráha, že je to závod, a že je to všechno hned,“ vyvrací Adam Nejezchleba podobné hypotézy. „Na motokrosu se jede patnáct, dvacet minut. A pak se dlouho čeká na další jízdu. Závod je na celej‘ den a to mě štve.“
„Shupa, Polymer BC, SC Chabařovice, Klabo team, Andrej Diviš, Zdeněk Schneiderwind, Marian Jirout, Standa Tišer, 101 Underground Riders, Lufoli, Míra Bareš, své rodině a všem fanouškům ploché dráhy.“
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a laskavostí Adama Nejezchleby