Pardubice – 17. září
Prosluněná první říjnová neděle sedmnáctého roku. Celý svítkovský stadión je na nohou. Václav Milík po letu pásky neomylně míří do čela. Jako střela proletí první zatáčkou. A už jen odkrajuje zbývající kola do cíle. Sto čtyři sekund. A nějaká setinka k tomu. Je vítězem zlaté přilby města Pardubice. Publikum křičí, tleská, jásá, mává vlajkami a snaží se historický moment zachytit na své foťáky či mobily. Sekuriťáci jsou v ten moment malými pány. Diváci vtrhnou na ovál jako za časů triumfů Milana Špinky a Jiřího Štancla. Nikdo nemůže najít sebemenší kaz, jak se před ním píše nová kapitola české plochodrážní historie. Nikdo? Nikdo? Ale ano. Překvapivě sám Václav Milík o devět let později.

 

„Nikdy jsem neměl cíl, že bych se stal mistrem světa,“ svěřuje se Václav Milík. „Ale co se týče Zlaté přilby, byl jeden z největších snů, abych ji vyhrál aspoň jednou. Podařilo se, ale dost možná brzo. Trošičku jsem totiž ztratil cíle.“

Pro letošní sedmdesátý osmý ročník závodu všech závodů si priority vyjasnil. „Už mám jasno. Narodil se mi i druhý syn, chtěl bych jednu zlatou vyhrát také pro něho. Cítím se připravenej.“

Pardubický závodník se o říjnovém supervíkendu v Pardubicích předvede na ovále již v pátek. Od pořadatele dostal divokou kartu pro závěrečný podnik série evropského individuálního šampionátu. Vůči volbě východočeského klubu neměl výhrady ani promotér One Sport. Konec konců Václav Milík se kromě stříbrné a bronzové medaile může pyšnit i nejvyšším počtem jízd v SEC.

„Určitě bych chtěl za pátek poděkovat,“ netají se pardubický závodník vděkem. „Chybí mi, že už v SEC nejsem. Měl jsem zranění, pral se, abych se dostal zpátky do formy. Tenhle rok je fajn, myslím, že pár dobrejch jízd v Pardubicích zajedu.“