Plochodrážní jezdec Roman Matoušek vyletěl jako raketa na československou plochou dráhu. Vždy jsem ho viděl jako jezdce v přilbě nebo v televizních přenosech při nějakém rozhovoru. Poprvé naživo jsem se s borcem, který nás před rokem opustil navždy, potkal při závodech v Chabařovicích.
Setkání v depu
Přijel pozdě, v depu již panoval čilý ruch a všichni pracovali na motocyklech a on přikráčel do depa v ruce dvoulitrovou láhev Coly, což tenkrát ještě byla vzácnost. Obhlédl situaci, prohodil pár slov s okolostojícími, zjistil si, ve kterém boxu má místo, a začal s mechanikem vykládat motocykly, které stály s autem za zdí depa.
Byl tenkrát jeden z prvních jezdců, který měl nový motor Jawa s kulatým krytem na olejovém čerpadle. Závody proběhly bez větších problémů, a on, jako vždy vynikal dravostí, která byla jedním z jeho hlavních vlastností. Poté jsem ho vídal již jenom na dráze, poněvadž čumilů mají v depech dost, a někde se to pořadatelům nelíbí. A tady se to nelíbilo panu Zobalovi a tak jsem i se synkem musel depo opustit.
Podruhé jsem se s Romanem Matouškem setkal ve Slaném, na jednom z posledních závodů jeho kariéry. Zase přijel později než všichni ostatní, kteří již byli v depu. Přijel s osobním automobilem s britskou poznávací značkou a s ním i s vozíkem a motorkou na něm vjel na plochodrážní ovál. Projel si dráhu, zajel do depa a začal vykládat.
Přivezl i své dva syny a ti běhali mezi diváky a říkali, že dnes táta určitě vyhraje. Asi po půlce závodu jsem se šel podívat do depa a zůstal jsem tam asi dvě rozjížďky a při té druhé se Roman vracel do depa s velkou parádou-při výjezdu z dráhy nahoru, dupal okovanou botou do asfaltu, k tomu motor čtyřtaktu a zvuk dalších motorek, to bylo něco, co jsem již nikdy neslyšel.
Tušil jsem, že něco není v pořádku. Pospíchal, dojel k boxu, téměř vystoupil za jízdy z motorky a utíkal si něco vyřídit s některým s jezdců. A dál nic nevím, protože pořádková služba nás několik čumilů vypoklonkovala z depa ven. Trochu mi to připomíná jeho roztržku se Seanem Wilsonem, která běží na na You Tube, a já si rád pouštím.
Divočina na křižovatce
A moje poslední setkání s Romanem Matouškem jako jezdcem na motocyklu bylo v silničním provozu na slánské křižovatce u Lidlu, když tam ještě byly semafory. Po jednom skončeném závodu jsem se vracel s dcerou Evou domů autem a na křižovatce jsme se zařadili do pravého pruhu směr Roudnice.
Protože Eva byla velký fanda našich závodníků, znala je jmény a Petr Vandírek, Jiří Štancl, Václav a Jan Vernerové, Karel Průša a Roman Matoušek byli její favorité. Zastavili jsme na červenou. V prostředním pruhu zastavila čtyřtaktní, čtyřválcová japonská motorka, krásný zvuk. Podívám se na řidiče a vidím sporá postava, culík za brýlemi známé oči. Roman Matoušek!
Ještě jsem stačil Evě říci, KDO vedle nás stojí. Pak se událo něco, co mělo velký spád. V levém pruhu zastavilo osobní auto a okénko u spolujezdce sjelo dolů. Bylo vidět, že motocyklista a spolujezdec v osobáku se znají. Náhle spolujezdec v autě zakřičel či spíše zařval ‚vem za to, vole!‘
Na semaforu naskočila žlutá, mašina zabrala, zvedlo se přední kolo a jezdec přepálil křižovatku po zadním. No, a já zařadil, odbočili jsme a já měl celou cestu domů, o čem přemýšlet. Nikdy na tento moment nezapomenu.
Po skončení jeho kariéry jsem Romana Matouška sporadicky potkával většinou na stráni u stánku a piva, kde byl obklopen kamarády a bylo ho všude plno. Když přišla zpráva o jeho úmrtí, byl to jistě velký šok pro lidi točící se okolo ploché dráhy, bývalé závodníky, diváky a pochopitelně hlavně pro jeho rodinu.
Vždyť zase tak starý nebyl! Měl jsem vždy takové tajné přání, které se mi již nesplní. Snil jsem o tom, že jednou uvidím Romana Matouška jako jezdce třeba v jeho šedesáti nebo i sedmdesáti letech při
nějaké exhibici. A byl to šok i pro mne, a myslím, že další takový plochodrážní Roman se asi již tak nenarodí. Bouřlivák, který dělal závody i v depu. Čest jeho výkonům na dráze a čest jeho památce.
Post scriptum
Málem bych zapomněl na jiný Romanův výjezd na plochodrážním speciálu do víru silničního provozu. Přes třicet let jsem odebíral časopis Svět motorů, který jsem měl předplacený u pošty. O ploché dráze tam psali docela dost a třeba o takové Zlaté přilbě Pardubice tam bývaly popsaná i celá dvoustrana. Pěkně, rozjížďka jedna za druhou.
No, a o začátcích Romana Matouška a slánském klubu tam psali taky. Jeho výjezd na silnici měl velkou odezvu u činovníků Svazarmu a Roman dostal distanc s připomínkou, že to není vhodné chování sportovce socialistického zřízení a sportovce Svazarmu. Však to také zmiňuje bývalý vynikající jezdec a pozdější trenér Zdeněk Majstr v kabelové televizi Slaný.
Foto: Eva Palánová, Lubomír Hrstka a archív AK Březolupy
