Archiv autora: Antonín Škach

Josef Franc: „Nesmíme se kluků bát!“

Praha – 22. ledna
Loňskou sezónu ve svém podání vnímá jako nepovedenou. Ze čtvrtého místa v mistrovství světa na dlouhé dráze 2013 přišel pád až ke konci první desítky desítce. Zlepšení nenastalo, ani když poslechl rady zvýšit počet svých závodů britským angažmá a narychlo vyrazil do Plymouthu. Leč nikdy se nic nejí tak horké, jak se uvaří. Podzim přinesl zlepšení, během hektického října slavil extraligový i prvoligový titul. A že se nestal mistrem republiky také v jednotlivcích a dvojích zapříčinila svým způsobem i paní Smůla. V exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z ale Josef Franc nepláče nad rozlitým mlékem, nýbrž se snaží poučit a pracovat, aby česká plochá dráha měla čtvrtého mistra světa ve své historii.

speedwayA-Z: „V souvislosti s tvým podpisem pro Holsted v dánské lize jsi tvrdil, že se chceš více zaměřit na závody na evropském kontinentu, aby ses stal mistrem světa na dlouhé dráze. A že do Anglie se nehrneš. Znamená to tedy přehodnocení tvé filozofie skákat ze závodu na závod a po dlouhé cestě se probouzet prakticky až na motocyklu?“
Josef Franc: „Po předloňský sezóně, kterou jsem měl špatnou, jsem uprostřed roku nastoupil do Plymouthu. Měl jsem o dvacet závodů více, ale konkrétně tohle mi vůbec nepomohlo. Problém nebyl, že bych měl málo závodů, to není pravda. Ke konci svý kariéry, nebo spíš v její druhý polovině se chytit a odrazit se. Měl jsem šanci na polskou ligu, zničehonic přišla nabídka z D8nka. Chytil jsem tu příležitost oběma rukama. Dánsko jsme zkoušeli už dřív, najednou se ozvaly hned tři kluby. Neváhal jsem a při tý nabídce z Holstedu jsem to vzal. Jsem ve skupině C, což je výhoda. Uvidím, jestli se chytím, všechny závody jet stejně nemůžu, ale i tak to je deset, dvanáct závodů. Chytnu jakoukoliv možnost závodit. Jsem plochodrážní závodník, další dva tři, když se to povede pět let bych chtěl chytit štěstí ve speedway klasice. Plochá dráha je nákladná, člověk potřebuje otočit peníze zpátky do techniky, aby se moh‘ zlepšovat. Teď se k tomu dá Polsko, to je v jednání (rozhovor probíhal před podpisem smlouvy s Krosnem – pozn. redakce), dohodnu se nejspíš s Krosnem, kde jsem jezdil. Je to sice daleko, ale budu se snažit, abych si otevřel dvířka zase kousek dál. Filozofie se nemění, prostě se mně nedařilo, všichni mě přesvědčovali, že mám málo závodů. Tak, když se ozval Plymouth, vyrazil jsem tam s holým zadkem. Nebylo to dobrý, nebylo to špatný. Nepomohlo mi to, problém, že jsem měl špatnou sezónu, tam nebyl. Jsem závodník, chtěl bych lidem, co do mě investovali, vrátit podporu výsledkama. Bude se snažit si od všeho vybrat to nejlepší, použít to a využít. Mám už tu sezónu v hlavě.“

speedwayA-Z: „Může to být i svým způsobem signál, že se stáváš větším dlouhodrážním specialistou? Právě loni vznikla v tvém týmu roztržka ohledně místa náhradníka na pražskou velkou cenu, když byly tvé priority nastaveny směrem k dlouhodrážní reprezentaci…“
Josef Franc: „To bylo trošku zklamání. Divokou kartu jsem si nezasloužil, kdybych věděl, že jsem ji měl dostat právem, ozval bych se. Rozhodlo se na dráze, vzájemný boje já s Vencou byly jednoznačně v jeho prospěch, i když to nerad říkám. Zasloužil si to, teďka to jinej‘ závodník nedostane, možná Eda, je už taky pod CS MV. Uvidí se, jaký se nastaví pravidla pro náhradníka, jestli budou dva mladý daný nebo bude rozhodnutí na dráze. Pokud ano, rád tu výzvu přijmu, když to půjde. Chtěl bych si určitě přidat pouáky na dlouhý a trávě, bránit se tomu nebudu. Jak to se Zdendou připravíme, tak to bude, aby viděl, že dlouho nezavrhuju. Bylo mi líto, že mi loni bylo v zákulisí naznačováno, že náhradník pro Grand Prix je pod mou úrovní, že mám jiný závody. Stejně jsem se na to na Markétě koukal a velký přípravy na druhé‘ den nemusel dělat, takže si myslím, že to bylo zbytečný.“

speedwayA-Z: „Vrame se raději na závodní kolbiště. Konec finálové série mistrovství světa na dlouhé dráze tě zastihnul na celkovém desátém místě. Jak své umístění hodnotíš?“
Josef Franc: „Špatně. Budu se opakovat, měl jsem špatnou sezónu a na mistrovství světa se to podepsalo nejvíc. Nebylo to, že bych nechtěl nebo se nedařilo, to ne. Velkou oporu jsem měl v trenérovi Zdeňkovi, podržel mě v momentech, když o něco šlo i po těch neúspěších, když člověk přemítá, až se vrátí domů, co lidi budou mít za kecy. Ale šli jsme do toho naplno, dali jsme tomu maximum, proč by se nemělo dařit?! V posledním závodě jsem z prvního místa zadřel motor a přišel o čtyři body. Neudržel jsem se díky tomu v první osmičce, přeskočili mě lidi, který by jinak neměli nárok, ale takhle to prostě je. Nestyděl bych se za to bojovat letos od nuly. Zkusili jsme ale divokou kartu přes pana Moravce a AČR. Povedlo se, chytnu zase příležitost za pačesy, protože chci bejt‘ pořád mistrem světa. Nesmíme se kluků bát! Chtěl bych hrozně moc vozit dobrý výsledky, kvůli tomu to dělám, je to moje živobytí i koníček zároveň. Musím desátý místo hodit za hlavu a vzít si z toho poučení a snažit se, aby se to zase nestalo. Sám vím, že mám na víc, dáváme do toho celej‘ kolektiv maximum a já jsem schopnej‘ dovézt dobrý výsledky. Jinak by pro mě neměl smysl ani závodit.“

speedwayA-Z: „Loni se zdálo, že personální problémy české dlouhé dráhy dostoupily svého dna. Národní tým v mistrovství světa musel na poslední chvíli zachraňovat Jan Klatovský. Věříš, že nastanou lepší zítřky?“
Josef Franc: „Je spousta nadšenců. Nebo spousta ne, je jich několik a chtějí povznést plochou dráhu i dlouhou dál. Jakýmukoliv projektu dávám zelenou, když mě osloví, můžu jim i pomoc. Akorát se bojím, že se nenaplní účel, co do toho ty lidi budou chtít dát. Nebudu mluvit konkrétně, ale takovej‘ pokus o vyzkoušení dlouhý dráhy o mistrovství republiky je dobrej‘ nápad, ale nevěřím, že by bylo pár adeptů, co by to chtěli jezdit. Není problém, že nemaj‘ motorku nebo peníze. Nebudu mluvit o jménech, ale proč to nezkusili dřív. Je dobrý dát osm Čechů do kupy na mistrák, ale když vidím, jak někteří adepti na tom jsou po finanční stránce na krátký dráze, kde to sami musí vidět, nevěřím, že by utáhli obojí. Nevěřím tomu, že jim někdo všechno dá. Budou musel dávat i svoje. Neměli by dělat dvě věci, ale zůstat u jedný. Ale věřím tomu, rád jim pomůžu. Pokud to nebudou dělat pro peníze, mohlo by to dopadnout. Ale s vidinou, že by chtěli zbohatnout, to není možný. Ve Forsse jsme byli jen tři, to se nedá nic dělat. Nepodržel jsem je ani já. Po dvou sezónách se dá říct, že to je moje dráha, kde se mi dařilo, ale já neporazil nikoho a nepředved‘ nic. Byly technický potíže, jeli jsme takovou dálku. Nedá se nic dělat, než si to vzít, jak to je, a na letošní rok se připravit víc.“

speedwayA-Z: „Ve světovém poháru družstev o nějaké kritice nemůže evidentně být ani řeči. Hlasy škarohlídů, že si jedete do Västerviku pro výprask, jste utnuli. Postoupili jste do race-off a také tam se postarali, že česká vlajka byla na ovále vidět.“
Josef Franc: „Je mi líto, že jsem netahal jako kluci. Tým se omladil, ti dva nejmladší se předvedli a otevřeli si dvířka. O tom to je. Je škoda, že jsem jim několika body, co jsem moh‘ ještě vybojovat, nepomoh‘. Připravoval jsem se na to, motorky byly v pořádku. Kdyby byl lepší závodník než já, kdo by tam moh‘ jet, proč ne, já se tomu nebráním. Podle trenéra asi lepší nebyl, takhle to bylo, jeli jsme tam v sestavě, co byla nejlepší. Takoví ti kašpárkové, co píšou různý věci, a to dělaj‘ dál, ale maj‘ smůlu, protože to dopadlo, jak to dopadlo. Beru to, jak to je, Venda s Edou se předvedli už ve Švédsku. Vencovi se možná nepovedlo tolik v Bydhošti, ale Edovi to jelo. A co předvádět Greg Hancock, z toho jsem byl já úplně vedle. Musí to bejt‘ vzor pro všechny závodníky.“

speedwayA-Z: „Extraligu jste si s Prahou vyzkoušeli v ryze české sestavě a nechali Pardubice kralovat. Ve finále se ovšem karta otočila. Oba závody byly nesmírně dramatické, avšak přinesly stejné výsledky, pražské výsledky a titul. Parádní výkon, že?“
Josef Franc: „Po prvním finále v Praze jsem si říkal, že abychom vyhráli, bylo by deset bodů málo. Náskok by to byl dobrej‘, ale tolik to nepomůže. Nakonec jsme měli jen tři. Byl jsem strašně překvapenej‘, jak se to povedlo, nestává se do každej‘ den. Kluci do toho šli, na sto procent nás podržel Rafal Okoniewski jak v Praze, tak v Pardubicích. Akorát slabší byl Tomasz Chrzanowski. Musím říct, že na tyhle dva závody jsem pyšnej‘, a jsem rád, že jsme vyhráli. A si říká každej‘, co chce, mám z toho radost. Poslední měsíc loňský sezóny se mi začalo dařit. Extraliga se povedla, spousta lidí to Praze nepřála, ale na to jsem si zvyk‘. Ale nejvíc to odnes‘ pan Moravec, jak se rozštípal. To mně bylo líto, dělá pro plochou dráhu první a poslední a pak takhle upadne. Letos nevím, ale čtyřky jsou lepší nápad. Jsem zastánce dvojuktání, aby bylo víc závodů, jenže to nejde, trh s českejma závodníka je zamknutej‘. Kdyby bylo možný, aby se otevřel, kluby by si je mohli i mixovat. Dost peněz by ušetřily i na cizincích. Závodilo by víc Čechů, mohlo by bejt‘ čtyři, pět týmů, co by si závodníky půjčovali.“

speedwayA-Z: „Kousek od titulu jsi byl také v mistrovství republiky jednotlivců. Po prvním finále v Praze jsi ztrácel celé čtyři body. Ani počátek druhého závodu v Březolupech nebyl optimální. Skočil jsi však na druhý motocykl, využil chyb soupeřů a nakonec měl v rozjezdu hned tři šance na zlato. Nakonec jsi skončil druhý, bylo to už po milión druhé nebo milión třetí?
Josef Franc: „Já už to nepočítám, myslím, že tak šestkrát v jednotlivcích a celkově asi desetkrát. Jak jsem říkal, poslední měsíc se to loni otočilo, začal jsem zase bejt‘ závodník. Co se týče mistrovství republiky jednotlivců, měl jsem dobře rozjetej‘ první závod. V první zatáčce poslední jízdy jsem zazmatkoval, po zásluze byl vyloučenej‘. Jsou to závody. Věděl jsem, že boj o mistra nebude jednoduchej‘. Přijeli jsme do Březolup, nálada v depu dobrá, to jsem dlouho nezažil, jak se všichni soustředili na závod. V prvních dvou rozjížďkách jsem zbytečně ztratil body, Martin Málek sice nakonec vyhrál závod, ale stávat by se to nemělo. Vyměnili jsme motorku, pak ještě motor. V posledních dvou jízdách jsem se konečně chytil. Pro mě se to moc hezky zamotalo, dostal jsem velkou šanci bojovat o mistra. Po dvou větších chybičkách ho udělal Venca. Já myslel, že je rozjezd ve dvou. Nehlídal jsem body, a když jsme si šli losovat místa, čuměl jsem, že jsme tam tři. Tak jsem do toho nastoupil. Nejdřív spadnul Venca, pak jsem těžce upad‘ já. Je mi líto, že jsem titul nezískal, to by byl pro mě úplně nejlepší úspěch v sezóně. A se každej‘ vzteká, jak chce, po špatným startu z trojky jsem nemoh‘ nic vymyslet. Dva lidi nejdou uhlídat. To bych musel bejt‘ rychlejší. Uhlídal jsem jednoho. Druhý místa mě štvaly, ale za tohle druhý místo jsem nejvíc rád ze všech druhejch‘ míst. Spravilo mi to chu, začalo mi to jít.“

speedwayA-Z: „Vicemistrem jsi také v mistrovství republiky dvojic. V Březolupech přišlo tvoje nešastné vyloučení, loni v Pardubicích pro změnu Matěji Kůsovi prasknul přední blatník. Vypadá to, jakoby největším pražským rivalem v šampionátu byl pověstný pan Pech.“
Josef Franc: „Já asi někdy nezávodím ve dvojicích, s tím Pechem jsme totiž tři (smích). Letos měl smůlu kolega, že jede se mnou, tak nemůže vyhrát. Je mi to už blbý říkat, ale byly to hezký a těžký závody. Právem jsme si vybojovali finálovou jízdu o titul, ale že jsme dojeli druhý, to k tomu patří. Člověk musí mít štěstí. Byl by to velkej‘ závěr porazil Slaňáky s Vaculdou a Edou v týmu. Ale diváci mohli mít radost, že Pražáci nevyhráli, takže celej‘ se radoval celej‘ stadión. Letos musím počkat na strategii Markéty, nevím, jak nasazení dvojic bude fungovat.“

speedwayA-Z: „Kde ti ale titul neuniknul, byla dlouhá dráha v Mariánských Lázních. Řada lidí tě do mistrovské role stylizovala již předem, zatímco tys zachovával střízlivý postoj. Nicméně bereš domácí primát jako povinnost české dlouhodrážní jedničky?“
Josef Franc: „To ne, jsou to zase jen závody. Je to test zkraje sezóny, jestli jsem dobře připravenej‘, jestli to funguje a je možnost si vyzkoušet věci. Kdyby to nevyšlo, samozřejmě by mě to mrzelo. Byly by ostuda nevyhrát mistrovství republiky v dnešní úrovni. Ríša mě překvapil, brousil si zoubky, mistrák jede vždycky dobře. Dokáže se sebe vymrsknout maximum, rád se jako já v Mariánkách předvádí. Bude to pro mě výzva na letošní ročník, kdo se mi postaví. Už se těším. Škoda, že nepřijel Andy Appleton, bylo by to určitě o jednoho závodníka těžší. Mariánky jsou srdeční záležitost, člověk si je musí oblíbit, i kdyby nechtěl. Mám je strašně rád kvůli lidem i kvůli těm, co dělají zázemí, je to jedno z míst, kde si připadám jako doma. Akorát by mohla bejt‘ přejímka až třeba od jedenácti, o půl osmý mi stojej‘ vlasy na hlavě (smích).“

speedwayA-Z: „Stěžuješ si, že tě aktuálně skolila nějaká choroba, nicméně v přípravě na letošní sezónu jde jen o epizodu. Nyní máš plán jít marodit, ale co bude dál, než sezóna 2015 vypukne naostro?
Josef Franc: „Jak už jsem ti říkal předtím, po loňský sezóně to chci uchopit za jinej‘ konec. Nechci to brát tolik vážně a přehánět to, ale vzít si od všeho to nejlepší. Nechat každýho, a si říká, co chce, a jít si za svým cílem. Za mistrem světa, samozřejmě! Připravuju se jak blázen, motorky taky, teď se dojednává jawácká podpora. Shodím na padesát šest kilo a hned budu o deset kilometrů rychlejší!“

Josef Franc děkuje:
„Děkuji partnerům za skvělou spolupráci v roce 2014, v abecedním pořadí: 3F Vision, AD Matuna, Albixon, AK Markéta Praha, Bellis, Centrum sportu Ministerstva vnitra, Fuchs Silkolene, Jitka Kern, Lepor, LZ engineering, Mitas, MPM, PRO TEC, Speedway Anarchy, Stuha a Zdeněk Schneiderwind.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Michal Kohout, Mirek Horáček, Jiří Bayer, Petr Makušev a Antonín Škach

Ondřej Smetana myslí už na sezónu 2016

Mořina – 29. ledna
Je dalším českým závodníkem, který uzavřel smlouvu s některým polským klubem. Avšak v Poznani se na ligové bázi začne závodit až napřesrok. Nicméně na místním přebudovávaném stadiónu plánují závody i letos a ke všemu s kontraktem v kapse jde hostovat v barvách jiného klubu. Ondřej Smetana magazínu speedwayA-Z vysvětlil, proč se tady upsal na dva roky.

„Došlo k tomu tak, že jsme s Jardou Líbalem sháněli nějaký to Polsko,“ říká Ondřej Smetana. „Ozvali se jen z Poznaně, kde to po několika letech dávaj‘ dohromady a pojedou ligu až v roce 2016. Letošní rok mě můžou půjčit do jinýho klubu. Ale v Poznani pojedu všechny pouáky, abych se seznámil s dráhou a fanoušky a pak se uvidí…“

Padl již nějaký konkrétní klub, v němž by se pražský junior mohl představit? „Tam, kde by měli zájem,“ reaguje Ondřej Smetana. „Ono je důležitý, že mě vůbec můžou půjčit. Nemít tuhle smlouvu, tak šanci svézt se v Polsku vůbec nemám.“

Pražského juniora s největší pravděpodobností čeká rovněž hostování v české extralize. „Pořád budu na soupisce za Markétu,“ svěřuje se. „Ale je domluvený, že budu půjčovanej‘ do Mšena celej‘ rok. Je to z toho důvodu, kdyby mě Praha potřebovala zpátky.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Eduard Krčmář chová v polské lize velké aspirace

Slaný – 28. ledna
Loni se s rawiczkými Medvědy skvěle etabloval ve druhé polské lize. Po povedené sezóně se dal očekávat kontrakt ve vyšší soutěži nebo prodloužení spolupráce s klubem ve městě na půl cesty mezi Wroclawí a Lesznem. Avšak místo toho přišel podpis v klubu, jehož loňské svízele přivedly z extraligy až do druhé ligy. Eduard Krčmář se však magazínu speedwayA-Z svěřil, že se Gdaňsku upsal s vidinou dosažení velkých věcí.

„Váhal jsem, jestli Rawicz, dostal jsem víc nabídek,“ říká Eduard Krčmář. „Nakonec jsem podepsal v Gdaňsku. Chtěl bych se totiž s tím týmem dostat do první ligy.“

Slánský závodník se v baltském přístavu objeví již tento týden. „Dneska v noci tam jedeme,“ konstatuje. „V pátek máme setkání s klubem, sponzorama a fanouškama.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Zdeněk Simota: „Fakt jsem nečekal, že se mi to takhle povede!“

Babice u Netolic – 17. ledna
Loni v zimě měl jistý pouze Slaný v české extralize okleštěné jen na tři celky. A pak možná pár rakouských pouáků, které by nešikovný truhlář dokázal spočítat na prstech své ruky. Zkraje března ovšem zazvonil mobil a na displeji zářilo britské číslo. Dlouho se nerozmýšlel, ostatně na rozhodnutí měl všehovšudy dvě hodiny a podepsal kontrakt s Plymouthem. Zdeněk Simota v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z tvrdí, že to byl jednoznačně krok správným směrem a to i pro klub, jenž jeho návrat letos komentoval výstižným Super Sam is back.

speedwayA-Z: „Nabídka z Plymouthu přišla doslova za pět minut dvanáct, jinak by tě čekala poněkud tristní sezóna. Anebo si umíš vyvíjet, jak by se sezóna vyvíjela, kdybys měl jisté jen čtyři extraligové závody v základní části a možná i play-off?“
Zdeněk Simota: „Já nevím. Možná bych měl nějaký volný závody, ale popravdě jsem přemýšlel, jestli budu závodit. Tady moc závodů není a z těch pouáků nevyděláš, aby to byla velká sláva. Chtěl jsem se vrátit do Anglie, ale nikdy to nevyšlo kvůli average. Polsko nebylo, nebylo nic, dostal jsem nabídku jen ze Slanýho. Peníze tam nic moc nebyly, takže podmínky nebyly ideální. Navíc byly jen čtyři závody a to není nic moc. Všechno stojí peníze. Motory, motorky, všechno kolem toho. Z Polska se nikdo neozýval, měl jsem jen Slaný, jak říkám, a pouáky v Rakousku. Možná bych jel první ligu za Mšeno. Takže žádná výhra. Říká se lehko, že nebudu závodit, ale ve skutečnosti by bylo těžký říct, že přestávám jezdit, ale ta myšlenka tam trošku byla. Abych to platil a financoval sám, to nejde. Nic není zadarmo, něco pro to musíš udělat. Jezdit pro potěšení by bylo pěkný, ale tak se to v týhle době nedá dělat.“

speedwayA-Z: „Ve Velké Británii jsi pravidelně startoval naposledy roku 2008. Před svým úrazem v Miskolci jsi bránil barvy Peterborough v Elite League, z čehož ti zůstal vysoký average. Teď jsi měl dvě hodiny na rozmyšlenou, zda do Plymouthu půjdeš nebo ne. Co ti v těch chvílích běželo hlavou?“
Zdeněk Simota: „Moh‘ jsem tam jít už dva roky po úraze. Ale to jsem každou středu jezdil Dánsko a v neděli zase za Lodž. A u nás extraliga. Jak jsem byl po tom úraze rok doma, nikam se mi nechtělo. Hned v roce 2009 jsem hostoval v Birminghamu za Stoke a ve Stoke je volný závody. Na to, že jsem jednou spadnul z prvního místa, jsem dělal asi dvanáct bodů. Na podzim přišla nabídka z Newportu, ale ten jezdí v neděli a já měl podepsanou tu Lodž. Závody by se mi tam nevešly, a když jsem se rozhoupal, nešlo to. Nikdo se neozval, a když se ozval, nevešel jsem se tam s average. Přitom všichni byli přesvědčený, že když napíšou na BSPA, sníží mi average, jako to už předtím udělali jinejm‘, ale mně ne. Když mi zavolali z Plymouthu, běželo mi hlavou, že buď budu jezdit nebo se na to vykašlu. Tak jsem to vzal. Byla to honička, neměl jsem nic připravenýho, motorky tady stály, jak skončila sezóna. Neměl jsem ještě ani licenci. Ozvali se v pátek a hned další tejden jsme měli press and practise day. Neměl jsem motory, vez‘ jsem je tam rozdělaný a Barry mi je skládal, abych měl vůbec, na čem jet. Dali mi dvě hodiny na rozmyšlenou a já jim volal zpátky už za hodinu. Doma jsem řek‘, že jdu do Anglie a podepsal jsem to. S Plymouthem jsem se domlouval už dva roky zpátky. V Anglii jsem sice měl dvě motorky a všechny věci ještě z roku 2008, ale jen tam pět let stály přikrytý pod plachtou. Na nich by závodit asi nešlo. Nešel jsem ani na večírek na začátek sezóny, do třech do rána jsem dělal motorky. Ani jsem nespal a jel na press and practise day. Bydlím v Londýně, to je taky šest hodin dojezd. Když je nějakej‘ bank holiday, lidi jezdí do Plymouthu k moři, takže kolikrát stojíme i v zácpě.“

speedwayA-Z: „Ovál v Plymouthu je vskutku dost specifický a dokonce kratší než liberecké Pavlovice. Jak obtížné bylo najít se na ní a začít pravidelně výrazně bodovat?“
Zdeněk Simota: „Nikdy jsem nejel na takový malý dráze. Fakt je malinká, má 216 metrů. Trvalo čtyři, pět závodů, než jsem se srovnal a naladil motorku. Po každých závodech, když se to nepovedlo, jsem vyndával motor z rámu a Barry na něm dělal různý věci. Bylo to lepší a lepší, a když jsme to doladili, bylo to dobrý. Od tý doby jsem tam jezdil jen jedno nastavení, s kterým jsem začínal. Když se dráha měnila, něco jsem s tím udělal, ale vesměs to bylo jedno stejný nastavení. Loni rozšířili zatáčky o dva metry, ale je to závodivá dráha. Předjíždí se, není to, jak se odstartuje, tak se dojede. Když jsem v roce 2005 začínal v Readingu, tak jsem měl objetý i další dráhy. Ale to bylo devět let zpátky, to si člověk nemůže pamatovat. Navíc s novejma vejfukama bylo nastavení úplně jinde. Na začátku jsem si jel zatrénovat do Poole a Rye House, když tam skončily závody. Potřeboval jsem si zatrénovat, v roce 2013 jsem toho moc nenajezdil. A když byl v Plymouthu press and practise day, po dvou jízdách to zrušili, že začalo pršet a na dráze stála voda.“

speedwayA-Z: „Sezóna 2014 pro tebe nakonec byla nesmírně povedená. Nemohl jsi být nespokojený. Jak ji hodnotíš ty sám?“
Zdeněk Simota: „Občas se mi poved‘ závod na výjezdu, ale třeba Newcastle se mi nepoved‘. V Somersetu jsem jeden tejden dělal dva body, za tejden tam přijel s jiným nastavením a dělal sedmnáct. Nejhorší dráhy jsou Edinburgh a Newcastle, uvidíme, jak letos. Už jsem na všech drahách byl, tak se nemůžu vymlouvat, že to tem neznám. Měl bych tam udělat víc bodů. Kolegové maj‘ výhodu, že tam jezdí pět let a maj‘ všechny stadióny objetý a vyzkoušený. Když jsem tam já přijel poprvý, někdy mi to sedlo, jindy se to nepovedlo. Ale podruhý to bylo vždycky lepší. Když už jsem to doladil, doma se mi povedly skoro všechny závody. Fakt jsem to nečekal, že se mi to takhle povede. Jak jsem byl na sedmičce, do average se mi počítaly jen body ze základních jízd. Začínal jsem na pětce se 7,41, pak jsem byl na dvojce. S Kyle Newmanem jsme měli vyrovnanej‘ průměr a já zůstával na rezervě. A skončil jsem s average okolo sedmi. V Plymouthu jsou super lidi, co jsem poznal. Fanoušci, všichni jsou tam kamarádský a přátelský. Přišli za mnou sponzoři, sehnali se sami, to by se asi u nás nestalo.“

speedwayA-Z: „Ruka v rukávě ohledně prodloužení smlouvy s Plymouthem již údajně byla ještě před koncem loňské sezóny. Netajíš se také svým přáním vrátit se ještě do Elite League. Nakolik je to reálné?“
Zdeněk Simota: „Domluvený s Plymouthem jsme byli už od půlky sezóny. Nakonec jsem to podepsal zpátky, neřešil jsem nic jinýho, proč měnit, když to tam fungovalo? Do Elite League bych chtěl jit, ale nikdo se neozval. Loni jsem hostoval za Berwick a Rye House, ale Elite League jsem ani jednou nejel. Měl jsem hostovat ve Wolverhamptonu, když jeli proti Swindonu, ale nejelo se kvůli dešti. Bylo by dobrý mít podepsaný obě ligy. Takhle jsem jel osmačtyřicet závodů, s tou Elite bych jich měl sto za sezónu. Motorky si připravuju sám, akorát na závody se mnou jezdí dva mechanici. Jeden to odřídí, druhej‘ je mi potom k ruce v depu. Kdybych ale jel ještě Elite League, musel bych někoho platit. Protože dělat všechno sám a závodit by bylo náročný. Už takhle když byly dva závody Premier League za tejden, stíhalo se to tak tak. Přijel jsem a akorát udělal motorky, ale s tou Elite bych to už nestíhal. Kdyby nabídka přišla, nebránil bych se a podepsal ji. Poznal jsem loni, když sedíš dvakrát, třikrát za tejden na motorce, vypadalo to jinak než, když jsem jezdil jeden závod za dva tejdny. Člověk je vyježděnej‘, když se mu daří, víc si věří na motorce a jde to jinak. Myslím si, že spousta lidí jezdí v Elite League i za míň peněz, jen aby seděli na motorce, pořád závodili a byli v kontaktu se všemi. Tak to má spousta závodníků z Premier League, že jednou i Elite League.“

speedwayA-Z: „V posledních čtyřech letech jsi jezdil extraligu za Prahu, trojkoalici Plzeň – Divišov – DaK Moto a Mšeno, aby ses upsal loni Slanému, jehož vestu jsi ovšem neoblékl ani jednou. Jak hodnotíš vývoj české soutěže a jaké plány v ní máš na letošní rok?“
Zdeněk Simota: „Dokud byly čtyři nebo pět týmů v extralize, mělo to úroveň, ale loni co s tím provedli?! Tím to úplně zabili. V Čechách jsme rádi, že dáme závodníky dohromady a oni se ještě dohadujou! Spíš by se měli všichni zamyslet, aby to šlo nějakým směrem. Nakonec se domluvili a pojedou se čtyřky. U nás si myslím, že je to dobrá cesta. I pro lidi to bude atraktivnější, každej‘ pojede sám za sebe. Dvojice jsou pěkný, ale musí bejt vyrovnaný. Když je tam Hancock s někým slabším, víš už dopředu, jak to dopadne. Ta sezóna, co jel Divišov spojenej‘ s Plzní a Fandou Liebezeitem, ta se povedla. Sice jsme nepostoupili do finále, měli jsme trošku smůlu v Pardubicích. Jeli jsme se Žagarem na 5:1 a mně to nasálo filtr do karburátoru a přestala jet motorka. Za Slaný jsem se nesvez‘, odjel jsem s autem a motorkama do Anglie. Měl jsem to jen jednou a musel bych se vracet autem zase zpátky. Řek‘ jsem si cenu, ta cesta něco stojí, ale pak už se neozvali. Myslel jsem si, že se svezu, nevyšlo to a nakonec jsem tady nejel jediný závody. Letos možná pojedu dvojice, volali z Plzně, abych za ně nastoupil s Haďasem. Slíbil jsem, jestli se nebudou krejt závody v Anglii, že za ně ty dvojice odjedu. Na extraligu se zatím nikdo neozval, uvidíme, zatím nic nemám. Když se někdo ozve, dá podmínky, že by se mi to vyplatilo, rád bych určitě nějakou extraligu jel. Když ne, nedá se nic dělat.“

speedwayA-Z: „V mistrovství republiky sis způsobil docela slušnou šlamastyku svým vystoupením v předloňském semifinále v Liberci a také odmítnutím místa náhradníka ve finále. Nyní bys musel do semifinále přes přebor, do něhož je ovšem z druhé strany La Manche dost problematické zasáhnout. Nepožádal jsi třeba o divokou kartu nebo už v šampionátu republiky startovat nechceš?“
Zdeněk Simota: „Loni bych mistrák odjel. Sezóna v Anglii skončila v září, byl jsem tady s motorkama a autem. Ptal jsem se pana Moravce, jestli bych nemoh‘ jet, když byl Aleš zraněnej‘, ale řek‘ mi, že by to nebylo spravedlivý vůči těm, co si to vyjeli, takže jsem nejel. V Liberci to byl pech, v první jízdě jsem měl defekt, pak páska. Ztratit dvě jízdy byl problém, prostě ten závod mi vůbec nevyšel. Řek‘ jsem, že finále jako náhradník nepojedu. Jel bych, kdybych byl přímo nasazenej‘. O divokou kartu jsem letos nežádal, na přebor bych musel jet dvakrát. Jeden vejlet sem s gumama navíc je dvacet, pětadvacet tisíc. Je pravda, kdyby se to povedlo, další rok pojedu svět a Evropu, ale prostě jak je to teďka, budu radši v Anglii.“

speedwayA-Z: „Jak říkáš, výsledky mistrovství republiky jsou bernou mincí pro obsazení míst v reprezentaci. Pokládáš snad své působení v mistrovství světa či Evropy za uzavřenou kapitolu svého závodnického životopisu?“
Zdeněk Simota: „Já bych je chtěl jezdit dál. Ale zatím v Čechách nemám ani motorky, ani auto, mám je jen v Anglii. Stojí to dost peněz se sem vracet. Zatím budu jenom tam a uvidím, jak to třeba bude dál. Já bych to jezdil, ale abych vydělával jen na to, abych jezdil sem? V Anglii jezdím dvakrát, třikrát za tejden, to mi vyhovuje.“

speedwayA-Z: „Na české scéně ses tím pádem objevil pouze při březnovém Rozbíjení ledu v Hluboké nad Vltavou. Co tě vedlo k jeho pořádání a jak je to letos s třetím ročníkem?“
Zdeněk Simota: „Znám se s klukem, kterej‘ trénuje hokejový prcky. David Oulíků, brácha mý bejvalý přítelkyně, vedou to na Hluboký společně s Petrem Bělohlavem. Bavil jsem se s Davidem o šroubkách, že je táta kdysi dělal ve Vimperku, a že já byl párkrát pozvanej‘ od Klatovskejch‘. Že by to šlo udělat na Hluboký. První rok jsme to zkoušeli já s Holubínem na šroubkách a dva leďáci. Jezdiili jsme asi hodinu, nevěděli jsme, jak dlouho to půjde. Po deseti minutách nám řekli, že už to nejde. Dělali jsme to, jen aby se vidělo, a nakonec jsme stejně jezdili hodinu. Všem se to líbilo, mělo to ohlas, na další rok jsme dali i reklamu do rádia a novin. Program začínal už v jednu, malý děti hrály hokejovej‘ turnaj, potom byla módní přehlídka a nakonec jsme jezdili my asi hodinu. Přijel Tonda Klatovskejch‘, bráchové Divišovi a já s Holubínem na šroubkách. Měl jsem obutou i motokrosovou motorku, blbnul jsem na ní a vozil malý děti i dospělý, kdo chtěl. Obkroužil jsem s každým kolečko nebo dvě. Jezdil jsem tam asi ještě další hodinu. Vedle v hospodě jsme měli udělanej‘ raut jako pěkný zakončení. Letos když to vyjde, uděláme to zase. Záleží na počasí, jak začne bejt‘ teplo, nevyplatí se jim držet led. Stojí to dost peněz, protože mašiny musí běžet naplno, aby led netál. Závisí to jen na počasí, když to vyjde a stihne se to, než odjedu do Anglie, zase to uspořádáme.“

speedwayA-Z: „S anglickým kontraktem v kapse začneš sezónu minimálně o měsíc dříve než ostatní čeští plochodrážníci. Jak to tedy vypadá s tvou přípravou na letošní rok?“
Zdeněk Simota: „Před Vánocema jsem byl párkrát v posilovně, hrál squash a hokej. Po novým roce jsem byl s Pražákama na běžkách na Zadově. Od začátku tejdne jsem začal s Kubou a Matějem Smržovejma chodit do posilovny třikrát tejdně. Chodí se běhat na Kle, hraje se hokej a squash. Po fyzický stránce, myslím, že budu připravenej‘ dobře. Motorky teprve začnu připravovat, na to mám ještě dva měsíce. V půlce března bych měl odjet, uvidím, kdy bude press and practise day. První závod bych měl jet testimonial Ryana Fishera, kde má bejt‘ i Greg Hancock.“

Zdeněk Simota děkuje:
„V první řadě bych chtěl poděkovat celý rodině za veškerou podporu. Potom: Graham a Tracy Griffin a Paul Willis za obrovskou pomoc v Anglii, Barry Allaway za ladění motorů, Amy Tsang za všechno, co pro mě dělá, Godfrey Spargo, John – AT ELECTRICAL, Brianovi a firmě Jewson, fanouškům a celému vedení z Plymouthu.“

Foto: Michal Kohout, archív Zdeňka Simoty, Jaroslav Mysliveček a Antonín Škach

Josef Franc se znovu stal Vlkem

Praha – 26. ledna
V souvislosti se svým podpisem pro Holsted v dánské lize, kde bude v letošní sezóně jediným českým plohcodrážníkem, se svěřoval se svým přáním startovat v polské lize. Rovnice jednání nakonec přinesla výsledek s podpisem pod smlouvou s druholigovým Krosnem, kam se po tříleté přestávce vrací na svou pátou sezónu v barvách klubu. Josef Franc se magazínu speedwayA-Z svěřil, že chce kontrakt maximálně využít.

„V Krosně jsem už jezdil,“ řekl Josef Franc. „Je to sice daleko, ale budu se snažit, abych si otevřel dvířka zase kousek dál.“

Čtenáři magazínu speedwayA-Z se již nyní mohou těšit na další komentáře Josefa France v exkluzivním rozhovoru, který je ve stadiu redakčních příprav.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Před 50 lety: Jaroslav Volf dal pochybovačům pádnou odpověď

Göteborg – 11. září 1964
Angličané plochou dráhu nevymysleli, ale dali jí pevný řád. I když se na ploché dráze a potažmo oválech vůbec závodilo již dříve, za oficiální počátek považují neděli 19. února 1928 s mítinkem v High Beech. Záhy vznikla britská liga a poté Pohár Staru jako její protějšek v podobě šampionátu jednotlivců. Právě z něho roku 1936 vzniklo oficiální mistrovství světa jednotlivců, které se až do počátku padesátých let konalo výhradně na Britských ostrovech. Samozřejmě dominovali borci zemí britské koruny a Američané. Před válkou dokázal do finále proniknout pouze Dán Morian Hansen, který se však živil v britském klubu Hackney. S poválečným plochodrážním rozvojem se prosazovali i zástupci jiných států. Na prvního československého finalistu jsme si ovšem museli počkat až do září 1964, kdy mezi elitní šestnáctku světa pronikl Jaroslav Volf. jeho husarskému kousku před padesáti lety však věřil jen málokdo.

Marné bušení na bránu světového finále
Patnáct let poté, co Morian Hansen roku 1937 absolvoval své druhé světové finále, zaskočil britskou plochodrážní veřejnost Dan Forsberg. Nejenže se do Wembley probojoval jako teprve druhý kontinentální plochodrážník vůbec, ale ke všemu skončil šestý. Také jemu pomohlo britské angažmá v Birminghamu, ovšem Nor Leif Basse Hveem jej neměl a dostal se do finále jako náhradník.

Kontinentální emancipace pokračovala. Ove Fundin absolvoval v šestapadesátém své třetí světové finále a stal se mistrem světa. Svého regulérního finalisty se dočkaly i Norsko (Aage Hansen – 1957), Německo (Josef Hoffmeister – 1957), Polsko (Mieczyslaw Polukard – 1959) a Sovětský Svaz (Igor Plechanov – 1961).

Českoslovenští reprezentanti se světového šampionátu pravidelně zúčastňovali od roku 1956, avšak většina z nich uvízla již v prvních či druhých kolech. Z kontinentálního finále se do evropského finále podařilo kvalifikovat pouze Luboši Tomíčkovi (1958, 1959 a 1962), Miloslavu Špinkovi (1959), Bohumíru Bartoňkovi (1959) a Stanislavu Svobodovi (1960). Ten měl přitom světové finále na dohled. Rozjížděl se s Mieczyslawem Polukardem o místo náhradníka, ale upadl.

Zlom nastal až v třiašedesátém. Deštivé evropské finále v Göteborgu sice Luboši Tomíčkovi přineslo čtrnáctou příčku a vyřazení. Avšak Antonín Kasper se do Wembley kvalifikoval jako náhradník. Jenže ÚAMK nestačil včas vyřídit jeho výjezdní dokumenty. Samotný závodník své neúčasti ve světovém finále nelitoval. Ve stejném termínu vstoupil vítězstvím ve Zlaté přilbě Československa mezi plochodrážní velikány.

Jenže rok se s rokem sešel. Antonín Kasper chtěl navázat na nesmírně povedenou sezónu 1963 a pozice prvního československého světového finalisty všech dob byla logickou aspirací. Nakonec však v evropském finále ve Wroclawi prohrál rozjezd o místo náhradníka se švédskou dvojicí Göte Nordin a Rune Sörmander.

Československá trikolóra však přesto v dějišti světového finále zavlála, o což se postaral Jaroslav Volf mladší. Ještě na sklonku roku 1963 by si na něj jen málokdo vsadil alespoň hnědý tombakový padesátihaléř, jenž se právě dostal do oběhu. A tak pojďme po padesáti letech sfouknout prach z dalšího polozapomenutého plochodrážního příběhu.

Onemocnění smazalo celou sezónu
Psal se 4. leden roku 1921, když v Lojovicích spatřil světlo světa Jaroslav Volf. Jeho mládí poznamenala druhá světová válka, která jej však nezbavila snu stát se motocyklovým závodníkem. Po jejím skončení se přestěhoval do Ústí nad Labem, aby od konce čtyřicátých let kroužil po terénních i silničních okruzích. Největší slávu mu však přinesla plochá dráha, kterou začal jezdit až ve čtyřiadvaceti.

„Otec začal jezdit plochou dráhu v roce 1955,“ vypráví jeho syn Jaroslav, jemuž v té doby bylo čtrnáct. „Od Simandla měl motor číslo třináct, stál stejně jako Spartak. Já jsem jezdil s ním a koukal se na to.“

U dívání a pomáhání v depu ovšem dlouho nezůstalo. Přes závody katalogových motocyklů, kde ve svých sedmnácti vyhrál v Polepech závod s hrdým názvem mistrovství republiky, se do sedla plnoobjemové plochodrážní pětistovky dostal již ve svých osmnácti. Pečliví statistici si od té doby museli otce a syna odlišovat poznámkami starší a mladší.

Jaroslav Volf mladší rychle stoupal k výšinám. V sezóně 1959 pomáhal Ústí nad Labem k vítězství ve druhé lize a postupu do první, kde o dva roky později předčila pouze fenomenální Rudá hvězda. V jednašedesátém debutoval v mistrovství republiky jednotlivců osmým místem ve finále, aby o rok později byl již čtvrtý.

Nadějný mladík, který ještě neoslavil dvacetiny, dostal v roce 1961 také pozvánku do mistrovství světa jednotlivců. V kalendáři byla neděle 28. května a hrdina našeho vyprávění spolu se svým otcem, Antonínem Kasperem a Antonínem Vildem v bavorském Abensbergu usiloval o postup do druhého kola.

„To jsem byl na vojně,“ vzpomíná na svůj debut na světové scéně. „Hlasatel hlásil, že startují Kašpárek, Vilde, což znamená divoký, a dva vlci. A že je zvědavej‘, co s tím vlci udělají.“

Oba Volfové to vskutku vzali za správný konec. Otec skončil šestý, syn čtvrtý se stejným bodovým ziskem jako Antonín Kasper, který si odvážel zelený věnec. „Ve dvaceti letech to byl úspěch,“ bilancuje Jaroslav Volf dnes. „I když to bylo jen první kolo.“

Ve druhém kole v Linci skončil mezi vyřazenými, avšak v dvaašedesátém se jeho kvalifikační pou trvala mnohem déle. V prvním kole v Rovně byl čtvrtý, ve druhém ve Lvově si vyskočil na nejnižší stupínek pódia. V kontinentálním finále ve Wroclavi začal nulou, aby jej ke všemu v rozjížďce s číslem třináct nechal na holičkách motocykl.

Přesto však nebylo nic ztraceno. Stejně jako Jaroslav Volf na šesti bodech skončili domácí Jan Suchecki a další Čechoslovák Bedřich Slaný. Všichni tři stanuli na startu rozjezdu o místo náhradníka pro evropské finále. Dopředu letěl Polák, ale upadl a Jaroslav Volf kvůli němu také. Jízda však nebyla přerušena a Bedřich Slaný mířil za nečekaným výsledkem. Jaroslav Volf se sice do sedla rychle vrátil, avšak ztrátu již dohnat nemohl.

Kdo ví, co Jaroslavu Volfovi vířilo hlavou, když opouštěl Olympijský stadión v metropoli Dolního Slezska. Nepochybně již osnoval plány na nadcházející sezónu. Jenže v třiašedesátém jej diváci v akci vůbec neviděli. „Nejezdil jsem, měl jsem žloutenku,“ vysvětluje. „Šest neděl jsem strávil v nemocnici, vrátilo se to znovu. Doktoři mi nedoporučili jezdit kvůli otřesům jater.“

V Průšovic kombíku kouřit dočasně povoleno
Trojka na konci letopočtu se nechala vystřídat čtyřkou a Jaroslav Volf osnoval svůj plochodrážní comeback. „Každej‘ mě odepisoval, že jsem rok nejezdil,“ konstatuje o půl století později, aby se jedním dechem pustil do vyprávění, že sám nenechal žádný prostor náhodě. „Jezdit jsem chtěl, celou zimu jsem trénoval. V Ústí jsme chodili do tělocvičny, kde trénovali boxeři. Ved‘ to tam Bohouš Němečků, olympionik.“

Společný trénink s boxery občas přinášel nezapomenutelné okamžiky. „Domluvili jsme se s Bohoušem, že tam budeme cvičit,“ vypráví Jaroslav Volf. „Boxeři stínovali, my tam blbli a Bohouš na nás najednou řve, proč nestínujeme. Opáčili jsme mu, co blbne, že my jezdíme plochou dráhu. Až pak si to uvědomil, ono přece jenom boxeři dostávali hodně ran do hlavy (smích).“

Jaro se kvapem blížilo a s ním i šance naskočit do mistrovství světa. „Dělaly se celostátní soustředění,“ popisuje Jaroslav Volf tehdejší nominační praxi. „Většinou to končilo závodem. Pak se závodníci nasazovali do jednotlivejch‘ rozjížděk mistrovství světa.“

Jaroslav Volf začínal v jihoslovanském Záhřebu. S Karlem Průšou, reprezentačním mechanikem a vedoucím výpravy Adolfem Kubou vyrazili s předstihem, jelikož je čekaly ještě tři pouáky v Crikvenici a Lublani. Nejdůležitější bylo samozřejmě mistrovství světa, v němž skončil šestý. Stejné umístění dosáhl i ve druhém kole ve Lvově a mohl se chystat na kontinentální finále ve Slaném.

„Asfalt pro mě byla výhoda, asfalt mi jel,“ kvituje výhodu domácí dráhy a dodává další její specifikum. „Praskaly jim žárovky ve světlech. Proto měli výsuvnej‘ hasičskej‘ žebřík. Museli žárovku rychle vyměnit, protože tím pádem vznikala v umělým osvětlení díra.“

Předposlední červencovou sobotu si úžasnou podívanou nenechalo ujít osmnáct tisícovek diváků, které zaplavily slánský stadión. V souboji se Sověty a Poláky mohli držet palce hned pěti československým borcům. Prim mezi nimi hrál Jaroslav Volf.

V rozjížďce s číslem tři jej předčili Igor Plechanov a Boris Samorodov, avšak od té chvíle nenechal nikoho na pochybách, že míří nejen za postupem, ale i stupni vítězů. A vskutku, od té chvíle mu dokázal ukázat výfuk pouze Jurij Čekranov. A nad ústeckým plochodrážníkem ve výsledkové listině figuroval pouze Igor Plechanov, který nasbíral o jediný bod navíc.

Hned následující neděli Jaroslav Volf mířil do Wroclawi, kde evropské finále mělo určit osmičku pro světové finále. „Jeli jsme tam Garantem,“ vybavuje si. „Československá televize závod přenášela a komentátor Luboš Pecháček jel s náma. Pořád seděl u Tondy Kaspera, ten mu lil do hlavy, jak postoupí. Mě si ani nevšimnul. Nějakej‘ Volf…“

Osm nejlepších ze Slaného doplnilo osm Švédů, kteří se kvalifikovali ze severského finále v dánském Odense. „Se Švédy jsem se ani neznal,“ říká Jaroslav Volf. „Jezdili jsme většinou s Polákama a Rusama. Akorát s Ove Fundinem jsem jezdil. Je těžký, když mezi ně člověk vlítne. Měli jinej‘ styl jízdy. A byli víc vyježděný, co si budeme povídat.“

Své skóre otevřel třetím místem za Igorem Podleckim a Zbigniewem Podleckim, jenž ten den neměl okusit hořkost porážky. Vzápětí prohrál s Borisem Samorodovem, ale skalpy Göte Nordina a Jurije Čekranova se náramně cenily. A pak přišla rozjížďka s číslem devět, do jejíhož cíle dospěl Jaroslav Volf jako vítěz před Andrzejem Wyglendou, Rune Sörmanderem a Arne Carlssonem.

Postup do světového finále, o nějž českoslovenští plochodrážníci usilovali již devátým rokem, konečně dostával reálné obrysy zásluhou třiadvacetiletého ústeckého závodníka! Ve čtrnácté jízdě se mu nepovedlo předčit legendárního Ove Fundina, avšak Antonína Kaspera a Sörena Sjöstena ano. Nakonec jej v závěrečné jízdě nechal za sebou Björn Knutsson, avšak deset bodů stačilo na sedmou pozici. Československo mělo svého prvního světového finalistu!

„Úspěch byl už v tom Slaným, když jsem byl druhej‘ za Plechanovem,“ glosuje Jaroslav Volf svůj tehdejší výsledek. „Otec byl ve Wroclawi v depu přímo u mě s Karlem Průšovým. U Karla se v autě nesmělo kouřit. Měl oktávku kombíka a když jsem postoupil, říkal: ‚pane Volf a teď můžete kouřit až do Ústí‘.“

D隝 staví ambice vzhůru nohama
Jako první se monopol londýnského Wembley na pořádání finále mistrovství světa jednotlivců podařilo zlomit Švédům už v jednašedesátém. Tehdy se závodilo v Malmö, aby se v letech 1962 a 1963 prestižní mítink vrátil zase do britské metropole. V září 1964 se poprvé do hry dostal Göteborg, jenž se měl napříště ob sezónu střídat s Wembley.

Stadión Ullevi, který zažil už fotbalový světový šampionát v roce 1958, očarovával svou nadčasovou architekturou stejně jako sumou čtyř miliónů tehdejších švédských korun, za něž byl pořízen. Nicméně byl přesto trnem v oku Angličanům, kteří upozorňovali na jeho padesátisícové hlediště, zatímco jejich Wembley dokázalo pojmout jednou tolik diváků.

„Jeli jsme tam tři, já, Löffelmann (placený přidělený mechanik ÚAMK – pozn. redakce) a Jarda Kraus jako vedoucí výpravy,“ upozorňuje Jaroslav Volf na paradox tehdejší československé motoristické scény, že si na vrcholný podnik nemohl vzít své vlastní mechaniky. „Chtěl jsem, aby tam jel otec, nejvíc si to zasloužil. Ale oni si místa při cestách na západ hlídali. Jenže když tam jsou takoví lidé, s převodem vám neporadí. Na to by byl otec perfektní.“

Čtvrteční trénink zastihl Jaroslava Volfa ve skvělé náladě. „Dráha byla krásná a tvrdá jako mlat,“ pochvaluje si. „Dělal jsem dobrý časy a hned se začalo říkat, že jsem černej‘ kůň z Československa. Jenže pak začalo pršet. A lilo celou noc a celej‘ den. Upravovali dráhu, navezli na ni piliny. Bylo tam deset, patnáct centimetrů hlubokýho materiálu.“

V Göteborgu se tradičně závodilo v pátek od sedmi či půl osmé večer. Jenže slejvák všechno o půldruhé hodiny zpozdil. Slavností ceremoniál, kdy závodníky přivedli na stadión jezdci na koních v historických kostýmech, byl kratší, ale rozhodně nikoliv méně okázalý. Následovala první jízda. Gennadij Kurilenko v první zatáčce objel Cyrila Maidmenta, aby ho po necelých osmdesáti vteřinách v cíli přivítala rána z děla.

Jaroslav Volf šel do akce v rozjížďce s číslem tři. Útok na Skota Kena McKinlaye mu nevyšel a tak začínal s nulou. Na body však dosáhl hned v sedmé jízdě. Po startu jej sice vzali Boris Samorodov a Gennadij Kurilenko do kleští, avšak Dick Fisher neměl na Čecha šanci. Toho v rozjížďce s číslem devět čekala nejtěžší jízda dne. Proti Barry Briggsovi, třetím triumfem večera spěchajícím za svým třetím titulem mistra světa, Ronu Howeovi a Cyrilu Maidmentovi nezmohl vůbec nic.

Jeho druhá nula však byla zároveň poslední za celý mítink. Ve čtrnácté jízdě uhlídal Zbigniewa Podleckeho, v poslední Boba Andrewse. V rozjížďce s číslem dvacet se však pozornost upřela na Ove Fundina, který vyhrál, vyrovnal bodový zisk Igora Plechanova a řekl si o rozjezd o stříbrnou medaili. Neporažený Barry Briggs už přijímal gratulace, zatímco drama gradovalo.

Igor Plechanov nakonec legendárního Ove Fundina objel ve výjezdu z poslední zatáčky závěrečného okruhu. V pravý čas zalehl motocykl a protnul metu s náskokem snad deseti centimetrů. Jaroslav Volf byl se svými třemi body celkově patnáctý.

„Škoda, že ta dráha byla špatná,“ bilancuje dnes. „Mně to jelo na asfaltu, a jsem jel venek nebo vnitřkem. Ve Slaným byl asfalt hrozně hrubej‘, za jednu rozjížďku jsme museli měnit gumu, protože ji sežral. Později se na drahách dělaly alespoň betonový starty, aby se tam nedělaly díry. Ale jak člověk vjel do hlubokýho, zvedlo se to na zadní. Dělali všechno proto, aby dráha nebyla hluboká, na podloží si nedávali záležet.“

Přece jen Wembley
Bavíte-li se s plochodrážníky o závodech v minulosti, často narazíte na potíž, že si už žádné detaily nevybaví. Ve sportu levých zatáček je samozřejmě na vině počet mítinků nesrovnatelný s ostatními motocyklovými disciplínami. Ruku v ruce jde i fakt, že si mladý plochodrážník nepřipouští, že by právě dosáhl svého životního umístění.

„Byla to tenkrát bomba,“ konstatuje Jaroslav Volf. „Když je člověk mladej‘ a jede mu to, ani si to neuvědomuje. Pořád postupuje a postupuje. Já si až ve Wroclawi uvědomil, že když teď nepostoupím, je hotovo.“

Napřesrok vypadl v kontinentálním finále ve Wroclawi, avšak mnohem horší byla zranění z Polska v šestašedesátém. Světového finále se dočkal až v září 1968 a to dokonce ve slavném Wembley. Nešlo ovšem o jednotlivce, ale o družstva, jimiž si Angličané kompenzovali skutečnost, že individuální šampionát světa vyvrcholil zase v Göteborgu.

Československý nároďák tehdy v kontinentálním finále ve Slaném vyřadil Sovětský Svaz, jenž jej čtyři roky předtím držel od postupu do světového finále. „Jel jsem poslední jízdu,“ vzpomíná Jaroslav Volf. „Táta mi říkal, že musím vyhrát, i když jsme už postoupili. Vyhrál jsem, zastavil motorku u depa a diváci mě do něho odnesli. To byly krásný chvíle!“

Paradoxní ovšem bylo, že do Wembley nemohl s týmem Jaroslav Volf starší, jeho manažer. „Nepustili ho tam,“ krčí rameny jeho syn. „Ve Slaným měl velkou zásluhu, všechno zdirigoval, ale do Wembley nemohl. Nenechal si nic líbit, jezdil do plochodrážní podkomise. Vždycky se tam pohádal, nejvíc se tam chytal s Josefem Mičánem.“

Prazvláštní je i skutečnost, že Jaroslav Volf kvůli světovému finále v Göteborgu přišel o šanci bojovat o titul mistra republiky. Třetí finálový závod hostila Olomouc v neděli. Dnes by závodník jen otočil svou dodávku na třináctisetkilometrovou štreku a pádil na trajekt a pak celým Německem na jih, jenže před padesáti lety panovaly jiné poměry.

„Funkcionáři si museli nakoupit,“ povzdechne si Jaroslav Volf. „Líbilo se jim tam. Chtěl jsem jet domů, ale říkali ‚prosím tě, to nestihneme‘. A tak jsem byl aspoň vicemistr, ale člověka to mrzelo.“

Nicméně postup do světového finále z Jaroslava Volfa činí fenomenální osobnost a to nejen proto, že byl první. Pro objektivní hodnocení ojedinělosti jeho počinu stačí krátký přehled dalších československých finalistů individuálního šampionátu světa. V pětašedesátém se do Wembley dostal Luboš Tomíček. O dva roky později se Jan Holub kvalifikoval v roli náhradníka, ale kvůli zranění nestartoval. Pak přišel až Jiří Štancl roku 1971, který se ovšem mezi světovou elitu vrátil až o dalších pět sezón později.

finále mistrovství světa jednotlivců 1964 – Göteborg (S):
1. Barry Briggs (NZ) 15, 2. Igor Plechanov (SU) 13+3, 3. Ove Fundin (S) 13+2, 4. Boris Samorodov (SU) 11, 5. Björn Knutsson (S) 10), 6. Ron How (ENG) 10, 7. Cyril Maidment (ENG) 8, 8. Gennadij Kurilenko (SU) 7, 9. Mike Broadbanks (ENG) 6, 10. Nigel Boocock (ENG) 6, 11. Ken McKinlay (SCO) 6, 12. Andrzej Wyglenda (PL) 4, 13. Bob Andrews (ENG) 4, 14. Zbigniew Podlecki (PL) 3, 15. Jaroslav Volf (CS) 3, 16. Dick Fisher (ENG) 1, náhradníci Jim Lightfoot (ENG) a Göte Nordin (S) oba DNR.

Foto: archív Jaroslava Volfa a archív autora