Rusko – 8. února
Peklo může mít hodně podob. Nizozemský renesanční malíř Hieronymus Bosch si jej na sklonku patnáctého století představoval jako soudobou mučírnu, dnešní české děti prostřednictvím postaviček při krásné prosincové tradici. Ledaři, kteří jedou na závody do Ruska, ho rok co rok prožívají na hranici při vstupu do velké země. A mrzí je nezájem ze strany funkcionářů FIM, kteří sice přímo polínka pod pekelný oheň nepřikládají, ale přesto se po vzoru hříšníků snaží předstírat, že žádné peklo neexistuje. Český národní tým však o tom ví své, protože mezi Lotyšskem a Ruskem do slova a do písmena promarnil dvacet hodin.
Nechtěný zimní kemp
Pohoda na palubě dodávky, která veze Lukáše Hutlu, jeho otce Radka, Vladimíra Višvádera a Martina Běhala skončila v místě s názvem Uračky. Rysy rozchechtané posádky ztvrdly, když si kladli otázky, zda ruští celníci prodlouží jejich cestu o dvě nebo dvanáct hodin. Jak se záhy ukázalo, i ta nejčernější prognóza byla až přehnaně optimistická.
Po pěti hodinách se reprezentanti České republiky dozvěděli, že mají počkat, protože loňské dokumenty již letos pozbyly platnosti. O dalších sto dvacet minut později je milá paní deklarantka informovala, že potřebují lejstro, které ona sama vyplní, jenže se nachází v jiné budově.
Uběhly čtyři další hodiny. Bezvýchodná situace se zasekla na mrtvém bodě. Papír, co měl být v té druhé budově, tam totiž nebyl!
Nicméně Rusové měli řešení. Potřebný dokument jim musí zaslat pořadatelé závodu, čili Torpedo Šadrinsk. Takže nezbylo než zase čekat. Čekat a čekat. Elektronická pošta však létá stejnou rychlostí jako světlo. Češi mezitím žertovali, že si možná celníci vzpomenou, že na modrý formulář z třetího patra je potřeba zelený ze čtvrtého podlaží.
„Já vím, že celníci za to nemohou,“ přemítal mezitím Lukáš Hutla. „Jsou to obyčejní lidé, co plní rozkazy. Ale člověk dělá ledovou plochou dráhu pro zábavu. A takové situace mu to dokážou znechutit na maximum. Každý rok je nějaký problém s papíry a FIM nic neřeší, řešit nebude. Jinak bychom do Ruska jezdili rádi.“
Definitivní vítězství v boji s úředním šimlem ovšem bylo stále pořádně daleko. Na formuláři ze Šadrinsku je jiná hmotnost motoru než na dokumentu poslaném pro německé závodníky, kteří se stejně jako Češi v Uračkách utábořili na neplánované zimní dovolené. Nezbylo než poslat další e-mail za Ural, aby původní formulář přepsali.
Hodinky se blížily k jedenácté večer a opět je všechno na místech, kam se Baťa dostal se svými dřeváky. Rusové totiž zjistili, že mají nový systém, s nímž neumí pracovat. Naštěstí jsou jejich duše široké jako u jejich předků, které opěvovali čeští obrozenci. Ve chvíli, kdy se kola české dodávky netočila již osmnáct hodin, jim začali vyřizovat formality podle starého způsobu.
Čtveřice českých reprezentantů přišla o dvacet hodin. Z rádia šly zprávy o sněhové kalamitě v Moskvě a život jim komplikovaly i dlouhé kolony. I tímto způsobem zkrátka a dobře vypadá život českého reprezentanta. O mediální podpoře ani nemluvě a dost možná se najde i chytrák, který už míchá inkoust žluči do svého kritického pera.
Nejhorší je již v minulosti
Před Ufou již dnes dopoledne svištěla česká dodávka již dlouho po dálnicích takové kvality, jíž by samotný Andrej Babiš nedokázal ani slíbit při zdůvodnění svých pochybných experimentů s tržním prostředím. „Hranice s Ruskem?“ reaguje Lukáš Hutla na otázku promarněného času české výpravy. „Člověk ví, že je připraven, ale záleží na štěstí. Někdy je člověk přejede za dvě, pět, deset hodin, ale jindy trefí čas jako teď my.“
Už musel mávnout rukou nad byrokratickým řáděním úředního šimla. „Mají nový systém, ale ten má mouchy a moc nefunguje,“ říká Lukáš Hutla smířeně. „Oni to zkrátka pořád zkoušejí a zkoušejí. A zkoušejí to další dvě směny, až si po dvaceti hodinách opravdu řeknou ‚asi to fakt nejde‘ a vy musíte vypisovat vše znovu po staru. A za hodinu odjíždíte. No, a to bylo bohužel i náš případ letos.“
Tragikomické na celé věci je také fakt, že se s podobným problémem na vstupu do Ruska setkali i účastníci prvního finále světového individuálního šampionátu v Astaně. „Náš dvacetihodinový turnus byl čajíček proti tomu, co se stalo ostatním jezdcům z Grand Prix,“ uvědomuje si Lukáš Hutla. „Nevím přesně kolik, ale když řeknu intervaly mezi třiceti a padesáti hodinami na hranicích, nebudu daleko od pravdy. No, a po tom všem si člověk říká, jestli mu to všechno stojí za to.“
Kokosy na ledu
Za podobných okolností dostává slovo gladiátor, jímž FIM pojmenovala ledaře přece jen poněkud jiný smysl. Gladiátorské souboje byly pochopitelně okázalé a ledová plochá dráha nabízí vskutku atraktivní podívanou. Jenže gladiátoři měli v římské společnosti přece jen postavení nesvobodných otroků.
Oproti původní nominaci z českého týmu pro Šadrinsk vypadli Jan Klatovský a Andrej Diviš. „Z počáteční sestavy momentálně nejlepších českých jezdců odjíždím nakonec jenom já,“ povzdechne si Lukáš Hutla. „Takže v novém složení já, táta a Vlado naše ambice poněkud klesly, ale budeme se určitě rvát o každý bodík. A snažit se neukončit víkendové klání mistrovství světa na stupínku nejspodnějším, respektive posledním.“
Lukáš Hutla poněkud otočí rodinnou hierarchii. „Dělat kapitána tátovi?“ lehce se zamyslí nad otázkou, aby odpověď vybuchl v salvě smíchu. „Na hotelu máme snídani v ceně, takže udělat míchaná vejce a čaj se ho týkat nebude, ale jinak bude muset poslouchat (smích). Néé, teď vážně. Něco si řekneme, ale jelikož nemáme letos skoro nic naježděno, rozkaz bude znít jasně. Zajezdit si, pokud možno si i zazávodit a hlavně přežít. Letošní sezóna nám nepřála a my budeme jako Kokosy na sněhu.“
Foto: Lukáš Hutla a Radek Hutla, ilustrační: Mirek Horáček a Pavel Fišer
