Úhřetická Lhota – 27. prosince
Dvě finále Poháru Světa motorů na Spořilově a na Markétě zkraje srpna roku 1967 jsou nejzazšími mezníky pro konání plochodrážního závodu u nás. V nedávných letech tuto hranici atakovala silvestrovská plochá dráha ve Slavkově u Brna. Její název zavírání šoupátek a horní limit objemu motoru 50 ccm a roku výroby 1982 dává jasně najevo fichtlový charakter akce, v níž se nikdy pravý plochodrážní speciál nikdy nemohl objevit. To však neplatí pro podniky v Kostěnicích, kde závodní motory burácí i po skončení sezóny, a kde letos proběhne opět silvestrovský trénink.
Trénovat se na malém oválku poblíž železničního koridoru bude už pozítří, tedy v sobotu 29. prosince od třinácté hodiny. Stejný začátek má i silvestrovský trénink, během něhož se účastníci budou zahřívat nejen jízdou na motocyklech, ale i u klasického táboráčku.
Loni na Silvestra v Kostěnicích pochodrážní motocykly do akce nemohly kvůli bahnu
Slaný – 26. prosince
Vždycky si přál být plochodrážníkem. Sice se z Březolup odstěhoval ke Kladnu již jako malý chlapec, ale na Moravu jezdil pravidelně na prázdniny k babičce. A jeho touha neslábla. Jenomže jeho maminka nebyla představě, že by se proháněl na závodní pětistovce dokola v těsné blízkosti dřevěných mantinelů nikterak nakloněna. Přání osedlat závodní stroj mu až po dlouhých letech splnila jeho manželka Kateřina a on si narozeninový dárek pořádně užil. V pátek 12. září roku 2014 se před tréninkem juniorů proháněl na pražské Markétě v sedle stroje Pavla Ondrašíka oblečený v montérkách, které mu vysloužily přezdívku rychlej instalatér. Jenže jeho syna Vojtěcha zaujali spíše kolibříci na vedlejším malém oválu. A když se stejně jako jeho tatínek chtěl stát plochodrážním závodníkem, Jan Zamazal mu neřekl ne.
Plochodrážní touha přenesená z otce na syna
Vojtěch Zamazal si povídal s magazínem speedwayA-Z
„K ploché dráze jsem se dostal náhodou,“ ujímá se slova Vojtěch Zamazala. „Táta si přál ke čtyřicátým narozeninám svézt se na plochodrážní motorce. Mamce se to podařilo zařídit na Markétě a jeli jsme se tam na tátu podívat. V ten den zrovna na malém oválu probíhal trénink a mně se to zalíbilo a chtěl jsem to zkusit. Protože jsme od Kladna, zavolali jsme do Slaného a pan Křikava nás pozval, ať se přijdeme podívat. Trénoval tam zrovna Bruno, půjčil mě a Samovi motorku na svezení. A já věděl, že se budu na motorce bez brzd chtít svézt znova. I když jsem na žádné jiné motorce předtím neseděl, hrál jsem fotbal za SK Vinařice, ale jen za přípravku.“
A tak roku 2015 dostaly slánské závody charakteristický kolorit. Ve spodní části depa za mostem pro diváky stála trojice Bruno Belan, Vojtěch Zamazal a Samuel Win a čekala na konec série hlavního závodu, aby divákům v exhibičních rozjížďkách mohla prezentovat své umění.
Takhle to všechno začalo – Jan Zamazal se chystá užít si svůj dárek ke čtyřicetinám
Ještě v sezóně 2015 se Vojtěch Zamazal vypravil na zkušenou do Chabařovic a do Prahy, kde participoval ve vložených jízdách při Speedway Mini Cupu. „Ve Slaném jsme nejprve začínali na zapůjčené motorce, na které jsme se se Samem střídali,“ říká slánský závodník. „Po několika trénincích pan Rosůlek řekl, že by bylo dobré se zúčastnit nějakých závodů a jet alespoň vloženky. Tak jsme jeli s Brunem do Chabařovic. Atmosféra v depu při závodě se mi zalíbila a už jsem se těšil, až se zúčastním i prvních závodů.“
Zjara 2016 se Vojtěch Zamazal ve Slaném a v Praze objevil jako regulérní účastník Speedway Mini Cupu, aby v půlce května debutoval i v klasickém mistrovství republiky stopětadvacítek. Jeho mítink v půli května tradičně doprovázel slánský Memoriál Antonína Vildeho. A hrdina našeho vyprávění skončil devátý, když za sebou nechal Terezii Nádraskou, která se spíše než se soupeři prala s technickými problémy svého motocyklu.
Rychlej instalatér v akci
„Na tento závod si vzpomínám,“ reaguje Vojtěch Zamazal. „Byl to můj první závod na klasickém ovále, nějaké Minicupy jsem jel už dříve. Byl jsem nervózní, a pokud si vzpomínám, tak už v tréninku se mi nějak vlnila motorka. V depu jsme zjistili, že je prasklý rám, tak jsem jel na půjčené malé motorce od Bruna. Hned v první jízdě jsem najel do pásky, protože tahala spojka, startoval jsem z hendikepu. Terce to naštěstí pro mě nedojelo a já získal ten jeden bod, co rozhodl o tom, že jsem nebyl poslední.“
Škola rozhodla o pohárovém bronzu
Kariéra se většinou začíná na malých drahách, avšak Vojtěch Zamazal je kombinoval s klasickými tratěmi již od počátku. „Když jsem ve Slaném začínal, trénovalo se jen na klasickém ovále a na kuželech v zatáčce u depa,“ vysvětluje. „Proto mi přišlo kombinování závodů na krátkých a klasických dráhách jako správná cesta.“
Uprostřed mezi Pavlem Kuchařem a Františkem Klierem při pohárovém závodě na malé Markétě v květnu 2016
Již sezóna 2017 potvrdila správnost takové filozofie a posunula Vojtěcha Zamazala hodně nahoru ve výsledkových listinách. Skončil desátý v klasickém šampionátu stopětadvacítek, jedenáctý na krátké a dvanáctý ve Speedway Mini Cupu. A to jej navíc zabrzdilo zranění, když si v půli srpna v Divišově zlomil kůstku na svém pravém zápěstí.
„Sezónu 2017 jsem začínal ještě na klubové motorce, která nás hodně zlobila, a bylo plno technických problémů, kvůli kterým jsem plno jízd nedojel,“ bilancuje. „Proto jsme se rozhodli k pořízení vlastní motorky. S tou jsem začal jezdit někdy v půlce sezóny a hned v nějakém druhém nebo třetím závodě jsem v Divišově měl pád a zlomil si nějakou kůstku v zápěstí. Závod jsem ještě dojel a už na vyhlašování jsem mohl podávat klukům jen levou ruku. Skončilo to sádrou a asi šest týdnů jsem se nesvezl. Díky technickým problémům v první půlce a zranění v druhé půlce jsem ztratil hodně bodů, tak myslím, že mohla tato sezóna dopadnout i lépe.“
První pódium kariéry při Speedway Mini Cupu v Divišově letos v červnu
Jako pádný důkaz, že se Vojtěch Zamazal rozhodně nepohybuje s hlavou kdesi v oblacích, svědčí letošní výsledky. Zkraje června se v Divišově vůbec poprvé postavil na stupně vítězů. Ve finále A závodu Speedway Mini Cupu dojel do cíle za Vojtěchem Šachlem a vítězným Jaroslavem Vaníčkem.
„Byl to vynikající pocit, byl jsem rád, že jsem se konečně dočkal,“ usmívá se. „Radost byla ještě násobená tím, že se do Divišova zrovna přijel podívat strejda a povedlo se to zrovna před ním.“
Ostatně k bronzu neměl daleko ani v celkové klasifikaci poháru, vlastně stačilo jet zářijový závod v Chabařovicích… „V září jsem nastoupil do prvního ročníku technického lycea na Kladně a zrovna v termínu závodu v Chabařovicích probíhal adaptační kurz prvního ročníku celé školy,“ objasňuje, proč poprvé a naposledy v letošním ročníku Speedway Mini Cupu scházel. „Ačkoliv jsme celou sezónu plánovali vše podle závodů, abych odjel všechno, s tímto jsme nepočítali. Škola dostala přednost, ale ten chybějící závod mě mrzí, protože jsem se celou dobu na tom třetím celkovém místě v Minicupu držel.“
Pětistovka jediná cesta dopředu
V souboji s Janem Jeníčkem
Po bronzu ve Speedway Mini Cupu se ochotně natáhl Jan Jeníček, když v konečném součtu předčil Vojtěcha Zamazala o pouhých sedm bodů. Nicméně se čtvrtým místem může být slánský závodník spokojený stejně jako s pátým v mistrovství republiky na krátké dráze a šestým v klasickém šampionátu. Anebo čekal víc a je zklamaný?
„S celkovým umístěním v letošní sezóně jsem spokojený,“ vrtí Vojtěch Zamazal záporně hlavou nad podobnými hypotézami. „Jen na klasické dráze to mohlo být lepší. V prvních třech závodech v Pardubicích, Březolupech a Plzni se nám nedařilo nastavit motorku a já jsem hodně ztrácel na startu a v jízdě jsem to pak už nedohnal. V dalších závodech jsme dávali lehčí převody a začal jsem vozit víc bodů.“
Jeden z prvních letošních tréninků na pětistovce
V červnu oslavil své patnácté narozeniny a je nejvyšší čas pošilhávat po silnější kubatuře. „Stopětadvacítky jsem definitivně uzavřel, motorku jsme již prodali,“ má naprosto jasno o dalším směřování své kariéry. „V červenci jsem se poprvé v Divišově svezl na pětistovce půjčené od Fandy Kliera. Už tam jsme se rozhodli že dvěpade přeskočíme a budu trénovat rovnou na půllitru. Ten jsme pořídili a mám za sebou trénink ve Slaném, Plzni a Chabařovicích.“
Otec Jan již tedy není jediným členem rodiny Zamazalovy, který na ovále vodil pětistovku. „Příští rok jsem se chtěl účastnit přeboru,“ přibližuje jeho syn své plány na rok 2019. „Ale s novým systémem jen pro šestnáct jezdců se mi asi nebude chtít se někam táhnout kvůli jedné kvalifikační jízdě. Raději budu tedy trénovat, získávat zkušenosti a snad i rychlost. No, a v druhé půlce sezóny pak možná zkusím i ten přebor.“
Vojtěch Zamazal děkuje:
„Poděkovat bych chtěl rodičům za jejich čas a podporu, babičce, dědovi a strejdovi za finanční pomoc. Panu trenérovi Rosůlkovi za neustálou snahu mi pomoct, klukům Belanům a Krčmářům za pomoc v dílně a Karlovi Průchovi a Fandovi Moulisovi za pomoc s pětistovkou.“
Vojtěch Zamazal v akci
Foto: Karel Herman, Mirek Horáček, Eva Palánová, Gabriela Vaníčková a laskavostí Jana Zamazala
Osečná – 25. prosince
Nedávná obleva dala pořádně zabrat ledové vrstvě na rybníku Žabák v rekreačním středisku v Chrastné. Nicméně Vánoce jsou přece také o naději. A Ježíšek navzdory kletbám od osečenských ledařů, které se přece jen k jeho uším musely dostat, na ledovou dráhu přece jen nezanevřel.
„Ježíšek nás asi trochu vyslyšel,“ uvědomuje si Martin Běhal. „A udržel malou naději. Na Štědrý den bylo mínus jedna ještě kolem jedenácté hodiny. A nepršelo! Poletoval sníh a spojil se s ledem, takže pořád živíme naději, protože kluci, co netrénovali, se potřebujou svézt před mistrovstvím světa. A všem čtenářům přeji pohodové Vánoce a šťastný Nový rok.“
Slabá vrstva ledu na Žabáku zůstala i na Štědrý den
Česká Třebová – 24. prosince
Klidné a krásné prožití Vánočních svátků a pokoj všem lidem dobré vůle přeje kompletní tým magazínu speedwayA-Z, který přinese každý den minimálně jeden článek o ploché dráze.
Osečná – 22. prosince
Pokud čeští ledaři dali za svá okna dopis se svými přáními pro Ježíška, rozhodně na jednom z prvních míst byl dostatečný mráz, aby se u nás mohly konat alespoň tréninkové jízdy. V tomto ohledu byli naprosto zklamáni. Martin Běhal totiž dnes nad ránem vyrazil na Žabák do Chrastné, kde letos byli zatím jediní, co o stavbě ledařského oválu začali vážně uvažovat, ale nalezl zde dokonané dílo zkázy.
Osečenský ledař již po probuzení očekával to nejhorší. A vskutku, i na tréninkové jízdy v Chrastné nemůže být ani pomyšlení. Led na Žabáku sice zůstal, ale je skrytý pod zhruba dvoucentimetrovou vrstvou vody po dvoudenních deštích.
„Kdyby začalo mrznout, led bude jako zrcadlo,“ zasní se Martin Běhal, než ho předpověď až s jedenácti plusovými dílky stupnice pana Celsia krutě vrátí do reality. „Zůstaňme realisté, to se prozatím nestane. Budeme muset čekat na další mráz a začít od nuly.“
Dle posledních zpráv meteorologů se ovšem má ochladit až po polovině ledna.
Praha – 16. prosince
Letos nebo nikdy! Toto pochopil již zkraje sezóny s přechodem favoritů udávajících tón předchozím ročníkům mistrovství republiky juniorů mezi seniory. A rozhodl se, že udělá všechno, aby ve svých jednadvaceti letech konečně zapsal svoje jméno na seznam šampiónů. Musel ovšem bojovat nejen se svými protivníky, ale svádět těžký duel sám se sebou. Divokou kartu pro finále světového šampionátu totiž proměnil hned v prvním klání v Daugavpilsu na frakturu klíční kosti a v době vyvrcholení domácí soutěže v Divišově byl všechno jen ne rozjetý plochodrážník v dokonalém zdravotním stavu. Že svému příběhu napsal happy end, již víme, nicméně Filip Hájek v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z nehovoří jen o mládežnických závodech.
speedwayA-Z: „Sezónu 2017 jsi ukončil nejen s titulem v extralize, ale i vavříny z juniorského šampionátu jednotlivců a družstev. Letos tě v juniorech čekala poslední sezóna. Co to pro tebe znamenalo, změnilo se něco v tvé přípravě či ambicích?“
Filip Hájek poskytl magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor
Filip Hájek: „Změnilo se toho hodně. Musel jsem víc makat a víc se připravit. Byla to moje poslední juniorská sezóna a chtěl jsem už něco dokázat. Z juniorky odešel Eda, Zdenda Holuba a Michal Škurla, kteří byli takoví suverénní, tam už nebyli taky. Byla možnost to chytit za ten správnej‘ konec a udělat titul. Zkraje sezóny byly hodně velký plány, ale nebylo dobré o nich mluvit nahlas. Aby se to nezakřiklo. Ale naštěstí všechno vyšlo…“
speedwayA-Z: „V Praze a hlavně v Plzni jsi šel za titulem juniorského mistra republiky pořádně tvrdě. Doopravdy jsi po zlatu tolik toužil?“
O juniorském titulu se rozhodovalo již v Plzni, aneb Filip Hájek (červená) vs. Jan Kvěch (bílá)
Filip Hájek: „Už jsem to fakt jako chtěl. Po Praze jsem měl k titulu nakročeno hodně dobře. Sice jsem tam Patrika Mikela spráskal, ale on a Honza Kvěch byli pořád moji největší konkurenti. Ale na Markétě to všechno vyšlo. Jak nastavení motorky, tak dobrej‘ den a první moje vítězství v juniorce. Pak přišla Plzeň. Tam šlo o to hlavně dobře startovat. A poslední rozjížďka byla vůbec nejtěžší (po odstoupení Patrika Mikela v ní Filipa Hájka očekávali Jan Kvěch a Petr Chlupáč – pozn. redakce) a vůbec se mi do ní nechtělo. Patrik se předtím v zatáčce vzadu trošku pochroumal, což jsem od něj nečekal. A pak už tam byl jen Honza. A přibyl Chlup. Start byl důležitej‘, a pak pelášit pryč. Hlava nehlava, ale nevěděl jsem, že Honza po mě takhle půjde. Bylo to ode mě trochu tvrdší, co se stalo, stalo se. honza se tam asi trošku nevešel. Nevím, já si jel svoje a dozadu se nekoukal. Měl jsem obavy, jak rozhodne rozhodčí. Zajel jsem do depa a přišla zpráva, že mě nevyloučil, a že jsem vyhrál. Byla druhá bedna, náskok se zvětšil a udělala se trošku rezerva.“
speedwayA-Z: „Juniorská pohádka v tvém podání se přelila i do červnového semifinále mistrovství světa juniorů v Liberci. V dramatickém boji o čtyři místa ve finálovém seriálu ses zvednul v pravý čas, abys zaútočil na postup. Nakonec ti ho ale v rozjezdu sebral Nick Škorja.“
Filip Hájek vodí Sandro Wassermanna
Filip Hájek: „Závod to byl těžkej‘. Postupovali jen čtyři a byli tam samí dobří, Drabik, Kaczmarek… Začalo to dobře, přišla nějaká výhra. Body se sbíraly, ale sbíraly se těžce. Přišla jízda s Drabikem, tam to bylo hodně těžký, ale naštěstí najel do pásky. Poslední jízda se opakovala několikrát, asi třikrát, a tam se mělo rozhodnout, kolik budu mít bodů. Jednou se o mě opřel Argentinec, takže jsem si musel vzít druhou motorku. A jelo se znovu. Pak to muselo bejt‘ jo nebo ne. A ono to vyšlo třema bodama. Hnali mě do parc ferme, ale museli jsme si vzít motorky zase zpátky. Mechanici, můj táta s Milánkem Mihulem pomohli připravit obě dvě, protože jsem jel rozjezd. Startoval jsem od prken a zase to buď jo nebo ne. Snažil jsem se je objet, ale najednou se tam objevil Škorja. A už bylo těžký ho předjet. Tím jsem skončil těsně za postupovejma místama. Ale v Liberci to bylo dobrý, je to doma, přišlo hodně fanoušků, měl jsem od nich velkou podporu. Dobrej‘ výsledek, pěkný to bylo i v tom, že to bylo doma v republice.“
speedwayA-Z: „Tvůj liberecký výkon ti přesto garantoval stálou divokou kartu pro finále. Z Daugavpilsu ses měl vracet letadlem přes Frankfurt nad Mohanem a Lyon, aby posílil juniorský nároďák v evropském semifinále v Maconu. Jenže všechno dopadlo jinak a propadlá letenka bylo asi to poslední, co tě štvalo, že?“
Štěstí v Liberci vystřídal pech v Daugavpilsu
Filip Hájek: „Když mi pan Moravec po Liberci volal někdy v pondělí, v úterý, že jsem dostal divokou kartu, byl jsem šťastnej‘. Ale jak to udělat, když jsem měl bejt‘ v sobotu v Daugavpilsu a v neděli v Maconu? Řešili jsme to hned. Topas mi půjčil ze skladu motorku, na druhý jsem se zkusil domluvit s Ondrou Smetanou, jestli mi ji půjčí jako rezervní. Připravil jsem čtyři motorky, abych dvě měl do Daugavpilsu a dvě do Maconu. Pak jsme řešili, jak poletím. S Ondrou a tátou jsem jel do Daugavpilsu. Měli jsme odzávodit, pak se sebral a jet na letiště to Vilniusu. Odtud mi ráno v šest mělo letět letadlo, kolem půl osmý, v osm jsem měl bejt‘ ve Frankfurtu, přestoupit do Lyonu, kde mě měl nabrat Milan Špinka. Ale to se nepovedlo, protože jsem si v Daugavpilsu bohužel zlomil klíční kost. Prostě jsem ho trefil, jestli jsem se blbě koukal? Motorka byla ještě v pohybu, když jsem se mu vyhejbal. Místo cesty za klukama do Francie jsem strávil cestu domů autem do nemocnice. Co se stalo, stalo se. V Praze nastalo těžký rozhodování, jestli operace nebo to nechat zhojit přírodně. Na Bulovce mi to srovnali a dali mi takový krásný kšandy. V pondělí jsem se dopravil na Markétu, kde jsem s Topasem a Pavlem Ondrašíkem řešil co s tím. Zavolali jsme nakonec do Pardubic, kde mi doktor Brož domluvil operaci a nechal jsem si to tam sešroubovat. A nastala rekonvalescence a velká pauza od závodů. Myslel jsem, že se vrátím v Leszně na další díl finále mistrovství světa juniorů. Nešlo to, protože jsem dlouho neseděl na motorce. Byl to i trochu risk a musel jsem si to nakonec bohužel odříct. Nebylo to ještě ono, abych se do toho vrátil naplno. Další tejden jsem si zkusil zatrénovat, abych věděl, jestli to půjde v Divišově nebo ne. Tam jsem se chtěl vrátit určitě.“
speedwayA-Z: „Po svůj comeback jsi v červenci dělal úplně všechno. Blížil se totiž Divišov se závěrečným podnikem domácí juniorky. Titul jsi vskutku těsným způsobem získal, ale o procházku růžovým sadem rozhodně nešlo. Jak na to vzpomínáš?“
Filip Hájek v Divišově překonal i sám sebe
Filip Hájek: „Vzpomínám na to jako na nejtěžší závod asi vůbec. Bylo to tři tejdny po operaci a Honza Kvěch, Chlup a Patrik Mikel byli suprově rozjetý. Patrik mi tam pomoh‘ asi úplně nejvíc. Jel v Divišově pěkně, ta dráha mu sedla. Mně rameno bolelo hodně. Dvě, tři kola dobrý, pak se bolest vracela. Do tý čtvrtý jízdy to šlo, šlo to i v tý pátý, ale tu jsme opakovali. Honza tam měl suprově nakročený, aby on měl ten titul, mohli jsme jet spolu rozjezd. Ale Patrik měl fakt dobrej‘ den, porazil všechny a tím mi hodně pomoh‘. Porazil všechny, ale hlavně Honzu Kvěcha. Já moh‘ titul slavit už po čtvrtý jízdě, ale to jsem nechtěl, protože se ještě pořád závodilo. Slavit jsem začal až, jak skončily závody. Když juniorka skončila, šel jsem v pondělí do Stromovky, kam jsem ty tři tejdny chodil na rehabilitace. A nebyli ze mě nadšeni. Ale na druhou stranu byli rádi, že jsem i s takovým rizikem vyhrál titul. Nakonec se to takhle povedlo a všechno dobře dopadlo. Titul jsem měl a stačilo se jen zase vrátit do závodění. A to šlo taky, sice pomalu, ale šlo.“
speedwayA-Z: „Svou juniorskou kariéru jsi uzavřel v říjnu v Pardubicích. V pátek ses vrátil do finále juniorského mistrovství světa, na druhý den tě čekala Zlatá stuha. Jaké to pro tebe byly závody?“
Zlatá stuha byla posledním juniorským závodem Filipa Hájka
Filip Hájek: „Celá sezóna v juniorce byla dobrá, vyšel titul, byl postup do mistrovství světa. Sice nevyšel postup v Evropě, ale aspoň tam byl ten světovej‘. Poslední část mojí juniorský kariéry byla v Pardubicích. Odstartovalo to v pátek mistrovstvím světa, kde to nebylo dobrý. Začali jsme s nulou a už to pak nějak nešlo. Nebylo to nic moc. Závody nebyly takový, jaký by měly bejt‘. V pátek nic nevycházelo, jak mělo. A v sobotu byla Zlatá stuha, kde jsem očekával postup, ale to taky nevyšlo. Na dvě jízdy jsem špatně nastavil motorku. A ta poslední byla zkusit něco anebo nic. Topas mi poradil normální nastavení a tak jsem to zkusil, když už o nic nešlo. To byl dlouhej‘ víkend, ale v neděli jsem byl na Zlatý přilbě, kde se krásně koukalo a fandilo Vencovi a našim klukům. Juniorská kariéra mi skončila a teď už jen seniorská. To bude mnohem těžší než v juniorech.“
speedwayA-Z: „V extralize se dlouho zdálo, že jde zase všechno na pražskou ruku. Jenže Pardubice byly ve střehu a už v srpnu byl titul zase jejich. Čím to?“
V extralize střídal Prahu a Slaný
Filip Hájek: „S Chlupem jsem se jako junior střídal ve Slaným. Markétě měla dobře nakročeno na titul v extralize. Na bedně se to často měnilo. V Kopřivnici nám to vyšlo, Markéta vyhrála i kvůli počasí, já jel za Slaný. Rozhodla naše smůla v Žarnovici. Tam pršelo, body se těžko sbíraly, nevycházely jízdy, kde to bylo nejdůležitější. Všechno se pokazilo a vyhrály Pardubice. A tak jsme skončili aspoň druhý. Celou dobu jsme jezdili jen se sestavou Čechů, nepoužili jsme žádnýho cizince.“
speedwayA-Z: „V průběhu sezóny jsi v extralize také hostoval za Slaný, jemuž chyběl vlastní junior. Jaké to bylo a jak to s tebou bude příští rok, kdy se prý o tvé služby uchází čtvrtý celek, jejž skládá dohromady Vladimír Vopat?“
V extraligovém duelu s Petrem Chlupáčem
Filip Hájek: „Jo, hostoval jsem za Slaný a střídal se s Chlupem, buď já nebo on. Jak to v extralize bude příští rok, vůbec nevím. Slyšel jsem, že pan Vopat má něco v plánu, ale nevím co. Ještě se nepochlubil, neseděl jsem s ním a nemluvil o tom. Dočet‘ jsem se, že má v plánu čtvrtej‘ tým, že by se mnou rád počítal, a že se prostě uvidí, co bude. Sám jsem zvědavej‘, jak to bude vypadat a jakým způsobem ten čtvrtej‘ tým bude fungovat. Sezóna to ukáže.“
speedwayA-Z: „Loni pražská Markéta vystřídala Pardubice v poháru přátelství. A z vašeho úhlu pohledu šlo o úspěšnou alternaci, protože jste celý seriál vyhráli a získali na zimu putovní pohár. Jaké to byly závody?“
Pražská parta po triumfu v poháru přátelství
Filip Hájek: „V Nagyhalaszu jsme všichni tahali za stejnej‘ provaz, všechno vyšlo a vyhráli jsme s velkým náskokem. Pak jsme jeli na Ukrajinu do Rovna, kde jsme měli jet v sestavě já, Chlup, Honza a Holubín. Ale po přeboru v Pardubicích Zdenda nejel a tím jsme závodili jen ve třech. Všichni jeli v pěti, my jenom ve třech. Rovno nám půjčilo jednoho jezdce, kterej‘ ale spíš do programu vyplňoval abecedu místo, aby dělal body. Nějak mu to nevyšlo a buď nedojel nebo byl na zemi. Bohužel. Snažili jsme se nasbírat co nejvíc bodů, abychom zůstali na čele. Všichni nás ale dohnali. V Kopřivnici jsme jeli v pěti, zase klasicky já a Chlup. Honza byl ve Stralsundu na evropským finále, doplnil náš Dan Klíma a Škurlič se Smetákem. Závody byly pěkný, jeli jsme doma a měli jsme hodně velkou podporu Kopřivnickejch‘. Jeli jsme pěkně, snažili se a zase tahali za jeden provaz. V posledních jízdách nás ale Maďaři předjeli. Druhej‘ den jsme přejeli do Žarnovice. Vystřídali jsme se s Ondrou a já byl náhradník. V Žarnovici jsme vyhráli, nejlíp jeli Smeták se Škurličem. Vyhráli jsme i celkově a odvezli jsme si putovní pohár. Byla to fakt pěkná soutěž, závody se nám všem líbily. I Topasovi. Určitě bychom chtěli jet příští rok zase. Uvidí se, kam zase pojedeme.“
speedwayA-Z: „Kam zase vyrazíš v roce 2019 budeme vědět již na nějakého čtvrt roku. Nicméně jak se na novou sezónu připravuješ a jak to v ní bude vypadat?“
V duelu s Davidem Pacalajem
Filip Hájek: „Zatím se chystám tak, že třikrát tejdně chodím cvičit. V lednu jedeme na hory zaběžkovat si na soustředění. Pomalu začnu dělat motorky, sezóna se blíží. Začátkem března budeme odjíždět na soustředění, možná do Goričanu, ať jsme rozježděný a nevlítneme rovnou do sezóny. Když půjde jezdit tady na Markétě a bude dobrý počasí, budeme trénovat asi i tam.“
Filip Hájek děkuje:
V pražských boxech s tatínkem Lubošem
„Především tátovi, který se mnou jezdí po všech závodech a moc mi pomáhá, a mámě. Milánkovi Mihule za velkou pomoc a Ondrovi Smetanovi. I trenérovi Topasovi za pomoc a rady. Dále Olympu za velkou pomoc a podporu. AK Markéta. Firmě Apoklem,firmě MS-SPORT a firmě Bellis, panu Vopatovi za podporu. A také všem, co mi v sezóně hodně pomohli.“
