Podobá se to skvělému českému filmu ze sedmasedmdesátého Zítra ráno vstanu a opařím se čajem. Petr Kostka ve své skvěle ztvárněné dvojroli dvojčat Burešových musel zvednout raketu s imatrikulačním označením RKM z pražského kosmodromu několikrát, aby uvedl věci a celou světovou historii na pravou míru. Jméno Pavel Kuchař se totiž v české plochodrážní historii objevilo již třikrát, nicméně až v posledním případě se zdá, že je našlápnuto ke skvělé kariéře. Pojďme si tento příběh vyprávět.

 

Plochodrážní pionýr od táty a rána v Březolupech

„Všechno začal můj táta,“ ujímá se slova otec současného pražského plochodrážníka, jehož pro správné pochopení souvislostí nelze nazývat jinak než Pavel Kuchař prostřední. „Když mi bylo šest, sedm let, vodil mně na plošiny na Markétě. Chodili jsme hlavně na Tomíčka, ale jezdili jsme i na Zlatou přilbu v Pardubicích. To jsem měl ještě ofinu (smích)! Můj táta byl ten první hnací motor, co nastartoval Pavlovu závodní dráhu.“

Je pravda, že předloňský stopětadvacítkový buldozer a aktuální český šampión dvěstěpadesátek, dostal jméno Pavel Kuchař do podvědomí fanoušků jako první. Nicméně mu rozhodně nepatří primát prvního za plochodrážními řidítky. Ke kariéře jeho otce se ještě dostaneme, ale ani jeho dědeček Pavel není bez zkušeností s řízením stroje bez brzd dokola mezi mantinely.

„Táta dokonce jezdil v Čakovicích,“ přibližuje jeho syn. „Vždycky ho plochá dráha bavila, chtěli ji zkusit. Trénoval, ale moc mu to nešlo a tak rychle skončil. Asi si myslel, že to bude jinak, ale co časem říkal, skončil kvůli rodině. Měl tři děti, nechtěl riskovat, že by se mu něco stalo.“

Nyní byl na řadě Pavel Kuchař prostřední, aby se posadil do sedla. „Když táta skončil v Čakovicích, předělal mi pionýra na malej‘ plochodrážní speciál,“ přibližuje. „Byla to padesátka, myslím, že pařez, mám ho ještě v garáži. Na tomhle jsem začal jezdit v Čakovicích, to mně bylo asi sedm let.“

Psal se rok 1977, když závodní příběh rodiny Kuchařovy dostal první listy nové kapitoly. „Zkoušel jsem jezdit,“ dodává Pavel Kuchař prostřední další detaily. „Ale ta padesátka byla slabá, musel jsem ji rozjet na rovině, jenže když jsem to dal do smyku, všechno se zahltilo. Ten pionýr na plochou dráhu nebyl.“

Čas pádil a pádil jako plochodrážní pětistovka na rovince dlouhé trati. „Ve čtrnácti, možná patnácti letech jsme s tátou jeli na Markétu,“ pokračuje Pavel Kuchař. „Milan Špinka zrovna začala dělat trenéra. Ukázali jsme mu našeho pionýra. Koukal na to, ale hltilo se to v zatáčkách, tak jsem jen zkoušel kolečka, což šlo.“

Záhy se Pavel Kuchař prostřední stal opravdickým plochodrážníkem. „Táta mě přihlásil na Markétu,“ říká. „Udělal jsem si řidičák na velkou motorku. Musela bejt‘ výjimka od šestnácti let, jinak jsi nemoh‘ jezdit plochou dráhu.“

Na sklonku osmdesátých let praskala pražská Markéta pod náporem kluků, jež spojovala touha stát se hvězdou plochodrážního nebe. V rámci experimentálního střediska se mladší z nich honili na Simsonech na ploše, kde se nyní rozkládá baseballové hřiště. Ti starší a šikovnější dostali půllitr.

„Začal jsem trénovat rovnou na pětistovce,“ prozrazuje Pavel Kuchař prostřední. „V Březolupech jsem jel juniorskou předkvalifikaci a rozbil jsem si hubu. Jel jsem ještě jeden závod. Trénoval jsem dál, ale zjistil jsem, že mi to tak úplně nejde. Chytil jsem holku a partu. Vykašlal jsem se na plochou dráhu. Bylo mi osmnáct, devatenáct, začal jsem kouřit a chodit do hospody. Přišla pauza asi dvacet let.“

 

Plochodrážní karta konečně začíná vycházet

Jenže sudičky Kuchařových musely být plochodrážními fanynkami a tak se rozhodli, že navzdory dvěma neúspěchům, zkusí své proroctví o sportu levých zatáček ještě jednou. „Narodila se mi dcera,“ pokračuje Pavel Kuchař prostřední. „Potom kluk Dan a jako poslední Pavlík.“

A začalo to znovu. „Pavlovi bylo kolem šesti, když jsem mu k Vánocům koupil padesátku minibike,“ připomíná si výhodu, kterou měl proti svému otci, jenž musel závodní stroj sám postavit. „Začal na ní jezdit na školním hřišti. Už od začátku jsem viděl, že ne tom dobře sedí. Dal plnej‘ plyn a jezdil šůsem.“

A tak se zachoval jako jeho tatínek před lety. „Napadlo mě jít na Markétu a zkusit plochou dráhu,“ dá se odpověď vyčíst z jeho úsměvu již dávno předem. „To mu už bylo asi devět let, představoval jsem ho tam Zdeňku Schneiderwindovi a ptal se, jestli by to Pavlík moh‘ zkusit. On na to, že bude rád, ale upozornil mě, že ten sport něco stojí. Přesto jsem do toho šel.“

A pak šlo všechno už jako na drátku. „Dohod‘ jsem si termín, že přijedeme do Divišova, aby si to tam Pavlík zkusil,“ pokračuje Pavel Kuchař prostřední. „Jeli jsme tam, byl to poslední závod sezóny 2013. Zdeněk nám řek‘, ať počkáme, že si od někoho půjčí motorku, ale někam zmizel. Nakonec se nabíd‘ Láďa Šifalda. S Pavlem jsme se sklouzli a jeli domů. Mysleli jsme, že z toho nic nebude.“

Ale ono bylo! „Zdeněk Schneiderwind mi pak volal, když jsme byli v autě, že se omlouvá, že měl moc práce,“ připouští tatínek současného pražského závodníka, že vytíženost trenéra při závodech kolibříků pochopil velice rychle. „Ale že máme přijet na malou dráhu na Markétu. Tak jsme tam jeli. Stopědvacítku nám půjčil Fíla Hájek. Pavel si ji zkusil, nedosáh‘ vůbec na zem. Měl nohu na motoru, jak byl malinkej‘. Seděl na motorce jako na koni, ale zalíbilo se mu to.“

Malý Pavlík Kuchař se ocitnul ve správný čas na správném místě. „Filip Hájek zrovna prodával motorku, tu, co nám půjčoval,“ dostává se Pavel Kuchař prostřední ke konci story, kterak se jeho syn stal závodníkem. „Koupili jsme ji, Zdeněk Schneiderwind nám sehnal malej‘ rám, aby dosáh‘ na zem, přehodil se motor a Pavel začal trénovat na Markétě na malý dráze. Šlo mu to, bavilo ho to strašně. A začal jezdit závody.“

Než předá slovo svému synovi, vrátí se ještě do osmdesátých let. „Se mnou jezdili Milan Pulda, Standa Cikánek, Radek Smetana,“ vybaví si jména kamárádů, jejichž kariéry byly přece jen delší než jeho. „Taky třeba Zendulka, s tím jsem trénoval, nebo nějakej‘ Beníšek. Jezdili s náma třeba Roman Matoušek nebo Bohouš Brhel.“

Podmínky před třiceti lety však byly diametrálně odlišené. „V tý době jsme fasovali motorky, fasovali kombinézy,“ porovnává. „To bylo úplně o něčem jiným než dneska, kdy si člověk musí hradit všecko sám. Trénovali jsme, moc závodů nebylo, dostal jsem se do vrcholovýho střediska, což trvalo chvíli. Ale dlouhý trvání to nemělo. Možná jsem udělal chybu, ale to už zpátky nevrátím. Možná jsem na to neměl ty správný koule… Ale i proto jsem asi chtěl, aby Pavel pokračoval v mých šlépějích, věděl jsem, že mu to půjde líp než mně a tátovi.“

 

Pódia hned v první sezóně

A nyní se pojďme podívat na plochodrážní začátky Pavla Kuchaře nejmladšího podávat přímo jeho vlastníma očima. „Jednou jsme jeli kolem Markéty,“ přebírá otěže vyprávění. „Táta mi říkal, jestli se nechci podívat na trénink. Byla tam zrovna Pepa Franc a Ondřej Smetana. Chvilkou jsme se koukali, pak jeli domů a táta se mě ptal, jestli bych si to nechtěl zkusit.“

Kladná odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. „Jeli jsme na malou Markétu a tam to vlastně začalo,“ říká Pavel Kuchař. „Fíla Hájek mi půjčil motorku, pár koleček jsem si zatrénoval a zjistil, že mě to baví. Šli jsme za Zdeňkem Schneiderwindem a ten slíbil, že zkusí nějak vymyslet, jak to udělat s motorkou a oblečením. Koupily jsme motorku od Fíly, udělal jsem si na ní dva tréninky a Zdeněk nám volal, že má pro nás menší rám. Koupili jsme ho a po nějakým tejdnu nebo dvou jsem jel na závody.“

Ještě než se dvaadvacátý dubnový den roku 2014 pustili Pražané do napjatě očekávaného extraligového duelu s Pardubicemi, vedle na malé Markétě startoval šampionát stopětadvacítek na malých tratích. „Vylosovali jsme si čísla a Zdeněk mi dával rady, jak bude závod probíhat,“ vzpomíná Pavel Kuchař na svůj ostrý debut. „Jel jsem na první rozjížďku. Zkusil jsem si start, pak jsem odstartoval a dojížděl pochopitelně poslední. Učil jsem se takhle jezdit.“

Ve výsledkové listině patřilo Pavlu Kuchařovi osmé, poslední místo, když ve finále C dojel do cíle za Františkem Klierem. „Ani nevím kolíkátej‘ jsem dojel,“ nemůže si po pěti letech už vzpomenout. „Dojížděl jsem poslední, ale sledoval jsem, jak ostatní jezdí a snažil se chytit jejich stopu. Dojel jsem Frantu Kliera, ale vnější stopou jsem ho nepředjel. Potom jsme dojeli do depa a Zdeněk Schneiderwind vyhlašoval jezdce. Já jsem byl osmej‘, vlastně poslední v tom závodě.“

Drápek závodního pokušení se zachytil na správném místě. „Začátky byly těžký, než jsem se to naučil,“ vypráví Pavel Kuchař. „A moc rychle jsem se neučil. Zdeněk Schneiderwind mi v tréninku ukazoval, jakou stopu mám jezdit, a jak to mám jezdit. Po nějaký době jsem trénoval s Péťou Chlupáčem. Jeli jsme nádherný dvojice, jezdilo se mi s ním hezky. Věřili jsme si. Kolo na kolo a nespadli jsme!“

Informaci o pomalém učení je nutno uvést na pravou míru. Stopětadvacítkám v sezóně 2014 kraloval Kryštof Rybář. Severočeský závodník s vestou Divišova nejezdil klasický šampionát republiky, ovšem malým oválům kraloval. Sekundovat se mu snažil Filip Šifalda, jenž si ovšem musel dávat pozor na Milana Dobiáše a Daniela Šilhána, jimž šlapal na paty Petr Chlupáč. A čas od času Adam Fencl, jehož priority však ležely ve vyšších kubaturách.

Desátý podnik Speedway Mini Cupu na malé Markétě nezastihnul kolibří špičku kompletní. Pavel Kuchař se v něm poprvé postavil na śtupně vítězů, když ve finále A dojel za Milanem Dobiášem a vítězným Kryštofem rybářem. Pakliže se vůbec ozvaly kritické hlasy, že Pražanovo pódium bylo usnadněno, samotný závodník jim dal pádnou odpověď o dvanáct dnů později dalším třetí příčkou v Divišově. A to ve startovní listině chyběl pouze Adam Fencl.

„První bednu si už nepamatuju,“ reaguje Pavel Kuchař způsobem, jenž spojuje snad všechny plochodrážníky od osmi let až do devadesátky. „Ale už jsem věděl, co v životě budu dělat, a co mám za cíl. To má asi každej‘, kdo jezdí, dostat se do světový špičky. Se stopětadvacítkou se to povedlo, ale to zas tak moc neznamená.“

 

Z dychtivého studenta vicemistrem světa

V sezóně 2015 byla pódia častější. Pavel Kuchař skončil třetí v Liberci na klasické dráze, jejíž šampionát mohl začít ve svých jedenácti jezdit. Při Speedway Mini Cupu si vylepšil bilanci dvěma druhými místy v Chabařovicích, přičemž v závěrečné klasifikaci seriálu figuroval jako třetí nejlepší.

„To si moc nepamatuju,“ říká Pavel Kuchař dnes. „Pořád to byly takový začátky. Jezdil jsem plochou dráhu spíš pro zábavu a pořád se učil. Ale učení už bylo úspěšnější…“

To je pravda. Napřesrok vyhrál pohárový závod na malé Markétě v červenci a triumf zopakoval v listopadu při závodní premiéře prostředního oválu v Divišově. Mini Cup skončil druhou pozicí, v šampionátu na krátkých drahách byl třetí, na klasice pátý. O to větší škoda, že kvůli nemoci musel rezignovat na svůj start v evropském poháru stopětadvacítek v Divišově.

„Tejden před Divišovam jsem měl zánět dutin,“ povzdechne si. „Byl jsem tejden na Bulovce, měl jsem oko jako tenisák a nemoh‘ se evropskýho poháru zúčastnit. Kluci jezdili dobře. Honza Kvěch chtěl hodně vyhrát a byl dravej‘ jako doteď. Filip Šifalda tam byl třetí.“

A jak je to s jeho vzpomínkami na svá první vítězství? „První si nepamatuju,“ usmívá se Pavel Kuchař. „Vím o tom Divišově, jak se jelo poprvý na střední dráze. Měl jsem z toho dobrej‘ pocit, jelikož už v první jízdě jsem viděl, že mi motorka jede pěkně. A dráha byla taky dobrá. Už v tréninku jsem věděl, že mi sedne i v závodě.“

Nová trať přitom byla velká sázka do loterie. „Museli jsme s tátou vymyslet převody, abych byl co nejrychlejší a motorka se nedusila,“ přibližuje. „Přišlo finále A, jel jsem s Petrem Chlupáčem a Lukášem Vinterem. Měl jsem rychlej‘ start, jel jsem do první zatáčky a Péťa s Lukášem hned za mnou. Asi po druhém kole jsem měl menší náskok. Věděl jsem, že by z toho mohlo bejt‘ dobrý umístění. A nakonec jsem radostně dojel první do cíle.“

Vítězství v Divišově jakoby předznamenalo jeho řádění v sezóně 2017, kdy se málem stal nejlepším stopětadvacítkářem světa. „Nejdřív byla Evropa v Toruni,“ dává Pavel Kuchař do pořádku chronologické souvislosti. „Chtěl jsem to vyhrát, ale klukům to jelo líp a jeli lepší stopu. Dráha byla pěkná, akorát mi to tam moc nejelo, tak jsem nakonec dojel šestej‘. Měli jsme dvouventila. Po tý Evropě táta koupil starší motor, taky dvouventila. Byl od Danyho Šilhána po Kryštofu Rybářovi. A s tím jsem byl druhej‘ na mistrovství světa.“

Přitom nechybělo mnoho a Pavel Kuchař mohl skončit první. „V Morizes jsme měli rozpravu, kde nám řekli, že máme mít dlouhý motorky,“ popisuje. „Já kromě svý vlastní jsem měl jednu půjčenou od Shupy. Před závodem se řeklo, že musí mít tlumiče pružení.  Trénink začal, a když jsem na motorce přidal plyn, jelo to do polovičních otáček a dál mě to nepustilo. Po tréninku jsem panu Šůsovi říkal, že nám to nejede. Koukal se na to a řek‘, že jsme v karburátoru přepli nějaký tlačítka. Táta ale povídal, že tam žádný nejsou, vrátili jsme motorku a celej‘ závod jsem jel na svojí.“

Trénink přesto skončil optimisticky. „Byly dva tréninky,“ pokračuje Pavel Kuchař. „Tátovi jsem říkal, ať mi dá jinej‘ převod. Pozměnili jsme nastavení, aby motorka jela co nejlíp. A už v druhým tréninku jela mnohem líp. Potom jsme měli pauzu, ještě jsme s klukama prošli celou dráhu, byla docela pěkně udělaná. Když jsme jeli závody, měl jsem před jízdou nervy. Ale jak jsem jel na start, všechno to ze mě spadlo a soustředil jsem se jen na jízdu.“

Body na kontě Pavla Kuchaře přibývaly. „První jízdu jsem odstartoval a až do konce byl první,“ vypráví pražský závodník. „Dojel jsem do depa, táta mi změnil převod. Trošku menší, aby to jelo rychlejc‘ a líp to startovalo. Já si říkal, ať se hlavně soustředím na jízdu. Tak se to opakovalo celej‘ závod, až jsem se dostal do finále A.“

I klíčová rozjížďka o titul začala naprosto skvěle. „Když jsem odstartoval, byl jsem první,“ vrací se Pavel Kuchař do Morizes v září 2017. „Udělal jsem si menší náskok a ved‘ až do předposlední zatáčky předposledního kola. V tý druhý mě ale předjel Němec. A já skončil druhej‘.“

 

Šup na dvěstěpadesátku a letos i na půllitra

Na českých oválech Pavel Kuchař předloni absolvoval sedmadvacet závodů. Jeho nejhorším výsledkem se stala dvojice čtyř míst. Sedmkrát byl druhý, osmnáctkrát vyhrál a z toho čtrnáctkrát s maximálním bodovým ziskem. Suverénní prvenství ve všech třech seriálech stopětadvacítek byla jen logickým vyústěním jeho působení.

„Asi to bylo hlavně mechanikem,“ kření se Pavel Kuchař nad dotazem, čím si svou převahu vysvětluje. „Takže mým tátou. Snaží se, koupil mi druhou motorku a naladil motor. Při koupi motoru mu hodně pomohli babička s dědou. Sponzorsky mně pomáhaj‘ i v celý kariéře, aby táta pro mě kupoval jen to nejlepší.“

Loni vstoupil do sezóny ještě za řidítky stopětadvacítky. „První závod jsem jel v Praze, pak ještě jeden v Plzni, kde jsem skončil čtvrtej‘,“ účtuje své období s kolibříky. „Už jsem měl svoji váhu a svůj věk. Tak jsem si řek‘, že by bylo lepší přestoupit na vyšší kubaturu.“

Dvěstěpadesátku si v závodním tempu prvně vyzkoušel již předloni v rámci mistrovství světa na pražské Markétě.  „Byl jsem nervózní, nevěděl jsem, jak to bude probíhat,“ nezastírá. „Ale Greg Hancock mi říkal, že jezdím stylově dobře. Snažil jsem se a pár bodů jsem udělal jeden bod.“

Zatímco české stopětadvacítky mají sofistikovaný systém soutěží, u čtvrtlitrů je přece jen opak pravdou. Závodů je poměrně málo, takže se plochodrážníci s dvěstěpadesátkami účastní i domácí juniorky a přeboru. A konec konců i šampionát republiky, který Pavel Kuchař loni ve Slaném vyhrál, se skládá z jednoho jediného klání.

„Ve Slaným jsem jel s markéťáckým motorem,“ svěřuje se. „Měl jsem to dobře zpřevodovaný a jelo to pěkně. V rozjezdu se Sprogisem jsem se na startu hrozně soustředil na pásku. Až jsme odstartovali, skoro jsem hodil svíci. Bylo to jen taktak, abych to vyrovnal plynem a váhou.“

Hodně dlouho se zdálo, že Jana Kvěcha na českém trůnu vystřídá Lotyš. „Snažil jsem se ho po tom startu dohnat, abych měl šanci vyhrát,“ líčí Pavel Kuchař. „Nakonec mu v předposledním kole prasknul přední řetěz. Tak jsem měl štěstí a dojel jsem první.“

Na stupně vítězů donesl českou vlajku rovněž při pardubickém super plochodrážním víkendu. „S Danem Šilhánem jsem skončil třetí v Jawa Cupu a motorem z Markéty,“ nemusí ani dodávat informaci, kterou fandové mají stále ve své paměti. „byl dobrej‘ začátek, přišlo hodně lidí a byla tam parádní atmosféra. Líbilo se mi taky, když vyhlašovali jednoho po druhým, řekli jeho úspěch. Jeli jsme finále a druhý místo nám uteklo o kousek. Byli jsme rádi, že to aspoň takhle dopadlo a skončili jsme na bedně třetí za Němcema a Dánama.“

A jak bude plochodrážní rok s devatenáctkou vypadat v podání Pavla Kuchaře? „Tadytu sezónu se budu snažít spíš trénovat tu pětistovku,“ zamýšlí se. „ Uvidím, jak mi to půjde a budu se snažit udělat co nejlepší výsledky. V červnu mi bude patnáct, takže můžu na pětistovce i závodit.“

Plnoobjemový plochodrážní motocykl pro něho žádnou novinkou nebude. „Už jsem jel asi tři nebo čtyři tréninky na pětistovce,“ přiznává. „Zkoušel jsem si dát start a dvě kolečka. Příprava probíhá, začal jsem na Markétě dělat motorky. v úterý a čtvrtek chodíme cvičit. Byli jsme na lyžích, na běžkách na Zadově.“

 

---

Pavel Kuchař nejmladší děkuje:

„Tátovi, celý mý rodině, babičce i dědovi za velkou podporu. Hlavně tátovi a mámě, co pro mě dělaj. Dávaj‘ do mě čas a peníze. Děkuju i Pepovi Francovi, Pavlu Ondrašíkovi a Zdeňku Schneiderwindovi.“

Pavel Kuchař prostřední děkuje:

„Moc bych chtěl poděkovat svýmu tátovi, že mě k plochý dráze dostal. Bohužel okolnosti byly silnější a já se moc daleko v plochý dráze neprobojoval. Ale kdyby mě táta k plochý nepřived‘, nejezdil by ji ani syn. Takže mu chci poděkovat za jeho čas a snahu mě někam vést.“

---

Foto: Mirek Horáček, Karel Herman, Pavel Fišer, Jiřina Šifaldová, Eva Palánová, Antonín Škach a laskavostí rodiny Kuchařových

Praha – 6. března
V letech 1993 a 1994 v barvách pražské Markéty dosáhl několika zajímavých výsledků a přesně před čtvrtstoletím se dokonce zapsal na seznam mistrů republiky. Pravda, jako při svém hostování v Plzni vyjel do extraligy jen v jediné rozjížďce v Chabařovicích, ale historie jej jako šampióna musí zaznamenat. V plochodrážní branži se více než závodník proslavil spojkami LZ, nicméně během let dospěl k poznání, že ve světě levých zatáček je obtížné se živit také jako výrobce. Alan Zubr se proto věnuje svým spojkám hlavně v zimě, zatímco během teplejších ročních období jej naplno zaměstnává jeho motoškola.

---

Kterak se pražský plochodrážník k výrobě spojek dostal, zjistíte v jedenáct let starém článku magazínu speedwayA-Z.

---

Smělý cíl s motoškolou

„Po mnoha letech mám dílnu dle svých představ, vždycky jsem byl ve sklepních prostorech (smích),“ pochlubí se Alan Zubr. „Mám to tři minuty od baráku, což je výborný. Jenže plochá dráha je jen jedna půlka, ve druhé jsou motorky z autoškoly. V obou činnostech je dílna a garáž nutnost.“

Není však takové rozdělení do dvou oblastí přece jen na škodu každé z nich? „Nemůže to fungovat samostatně,“ říká Alan Zubr s velkou dávkou přesvědčivosti. „Není nikdo z výrobců v plochý dráze, kdo se jí může živit. Jenom pár vyvolených závodníků a ladičů ji má jako full time job. Většina ji bere jako srdcovou záležitost ke svýmu civilnímu zaměstnání.“

Oba obory činnosti Alana Zubra se časově nepřekrývají. „Prolíná se to,“ souhlasí. „Přes zimu kluci staví plochodrážní motorky a já se věnuju procesu výroby LZ dílů. Na jaře se přesouvám do motoškoly a učíme společně s Jirkou Sedláčkem jezdit žáky na motorce.“

Autoškolu Zubr provozovala již jeho maminka Marcela, která v sobotu oslaví své pětasedmdesáté narozeniny. A svého času měla pronajaté prostory přímo na pražské Markétě. Červené fabie se v okolí plochodrážního stadiónu na v šestém obvodu pohybují stále. K tomu se v posledních letech přidaly také motocykly, s nimiž přišel její syn. Ten si pro změnu svých čtyřiačtyřicet svíček na narozeninovém dortu sfoukne právě dnes.

„Motoškola mě stála hodně energie, úsilí a upřímně i peněz,“ připouští Alan Zubr. „Vzal jsem si jako cíl vybudovat nejlepší autoškolu na motorky v Praze. Za prvý je to srdíčko, za druhý je v Praze velká výhoda, že mám kousek od bydlení velkou výcvikovou plochu. Tu je problém sehnat, jiná jediná bezpečná plocha je Letná, kam ale jezdí všichni z Prahy. My máme podobnou plochu v Řepích, kterou můžeme využívat.“

Ruku v ruce s vhodným cvičištěm jde i chytrá strategie. „Koupili jsme nový motorky,“ pochlubí se Alan Zubr. „Jsme jediná škola, co má Harleye, což nikdo nechápe. To je dobrá výchozí pozice, na ní se nabalili další partneři jako třeba časopis Motocykl, pojišťovna Allianz a další značky, co se nebály spojit své logo s mým jménem.“

Úspěch však nepřišel sám od sebe. „Žil jsem tím dva roky,“ vypráví Alan Zubr. „Bylo potřeba vytvořit novou metodiku výcviku. Inspirací pro mě byla Amerika. Je tam MotorcycleSafetyFoundation, funguje od roku 1973 a prošly jí milióny lidí. Z toho jsme vyšli také my, když jsme tvořili metodiku výcviku. Velký podíl a můj velký dík patří mýmu kamarádovi a kolegovi Jirkovi Sedláčkovi. Ten si dokonce na podobné téma zvolil i svoji bakalářku.“

Dnes již Motoškola Zubr patří mezi zavedené značky. „Máme už nějaký jméno,“ pochlubí se její majitel. „Ne třeba jako Lukáš Pešek nebo Míra Lisý, ale ty se spíš profilují na svém úspěchu v motosportu. Ale motorkářství je celoživotní styl. I to je odpověď, proč spoustu plochodrážních závodníků nejsem schopný během sezóny uspokojit a odkazuju je třeba na Tomáše Uhra a jeho Stuhu.“

Výsledky motoškoly dávají Alanu Zubrovi za pravdu. „Mám z toho radost,“ netají se. „Autoškola je podnikání mojí mamky, dělá to již sedmadvacet let. Já jí do toho postupně začínám kecat. Konkurence je ale veliká. V Praze funguje asi dvě stě autoškol a je těžké prodat kvalitu. A tu se prodávat snažíme.“

 

Nejlepším to nejlepší

Nicméně logo LZengineering se objevuje na oválech i navzdory angažmá jejího majitele na motoškolském poli. „Mě plochá dráha hodně baví,“ vyznává se Alan Zubr. „A hlavně takový ty pokusy, testování a pseudo vývoj (smích).“

Produkovat spojky ve velkých sériích by se mohlo rovnat ekonomické sebevraždě. „Naše reálná podpora směřuje k Vaškovi Milíkovi a Pepovi Francovi,“ objasňuje Alan Zubr současné směřování LZengineering. „Pomůžeme klidně i klukům jako třeba Petr Chlupáč či Honza Kvěch, že jim spojku rozeberem‘, změříme a doporučíme nějaký věci. Když ti kluci přijdou včas a nechají nám na to pár týdnů, zvládneme to. Ale je to těžké, protože nemůžu pomáhat všem a to ani v rámci pražské Markéty.“

V tomto ohledu Alan Zubr klade důraz na závodníkovu zodpovědnost. „Kluci se hlavně o tu techniku musí starat,“ připomíná. „Spousta z nich mě v tomto směru zklamala. Řek‘ jsem si, že nemá cenu se tím trápit, říkat dvakrát něco někomu nemá cenu. Je to o úrovni, když mají ambice bejt ve špici, musí mít k tomu adekvátní přístup.“

S výběrem svých závodníků však nemůže být zklamán, pokud se přístupu týče. „Venca je suprovej kluk a má i potřebný zázemí,“ rozjasní se Alanu Zubrovi tvář. „Držím mu palce, ať se vrátí, kde byl v roce 2017. Doufám, že ho naší spoluprací pomůžu udržet ve špičce. Samozřejmě spojka není zásadní, záleží hlavně na motorech. Mám však pro něho pár drobností, který v sérii nejsou dostupný.“

K úspěchu vedou i zdánlivé maličkosti. „Teď řešíme, aby broušení lamel po závodech bylo v nějaký přesnosti a snažíme se ty drobný nepřesnosti eliminovat,“ svěřuje se Alan Zubr. „Otázka je, jestli to dávat do světa, umožnit to všem a posouvat tak celý odvětví anebo říct, že je to věc každýho závodníka a tohle je naše knowhow.“

---

Alan Zubr děkuje:

„Děkuji svojí mamce, že mě přivedla a podporovala v mé plochodrážní kariéře. Zároveň jí přeju hodně zdravíčka, sil a pozitivní energie do společného autoškolského podnikání.“

---

Foto: laskavostí Alana Zubra a Kiril Ianatchkov