Dle kalendáře nadcházející jaro mělo již rázně zatočit s paní Zimou. Jenže za okny je počasí, že by psa nevyhnal. Reprezentační trenér Jaroslav Volf starší je ovšem neoblomný. Mistrovství světa 1967 se blíží, reprezentanti mají od svých zaměstnavatelů refundovanou mzdu, tak rychle na slánský ovál! No, co, že padají sněhové vločky?! A tak výkvět československého plochodrážního sportu konce šedesátých let krouží jedno asfaltové kolečko za druhým. Jeden muž se však vymyká z průměru. Čas od času odběhne na divácký svah ke své oktávii kombi, aby v ní zatopil. Uvnitř totiž sedí jeho paní s dvěma dětmi, malou holčičkou a ještě mladším chlapečkem. Právě on se trošku klikatou oklikou přes motokros vydá v otcových plochodrážních šlépějích. Malý Karlík Průša mladší si v březnovém chladu sedmašedesátého uvnitř rodinného automobilu pochopitelně ani nedokáže představit, jak často bude ve Slaném závodit, a že svou závodnickou kombinézu pověsí na hřebík až ve svých třiačtyřiceti. Pojďme si kariéru borce, který loni dokonce zkonstruoval pro svého syna speciální motocykl KPR, připomenout.

---

Závodní příběh Karla Průši staršího můžete v historické rubrice magazínu speedwayA-Z najít zde

---

Po prohře s Toníkem Kasperem k motokrosu

Synové plochodrážníků mívají do sedla plochodrážního motocyklu snadnější cestičku. Na sklonku šedesátých let neexistovaly žádné speciální stroje pro speedway pro děti. A tak se otcové pokoušeli improvizovat a stavět plochodrážní speciály vlastními silami. Antonín Kasper mladší se už ve svých čtyřech letech proháněl po Žižkově za řidítky speciální plochodrážní koloběžky, než mu tatínek z Anglie přivezl Hondu Monkey. Právě s ní se v Polepech utkal s malým Karlíkem Průšou.

„V listopadu mi bylo pět,“ noří se Karel Průša ve svých vzpomínkách o celé půlstoletí nazpátek. „Na jaře jsem dostal malou plochodrážní motorku, kterou mi táta postavil. Pamatuju si, že jsem s ní byl na závodech v Polepech, kde nám zorganizovali exhibiční jízdu.“

Rozjížďka dopadla naprosto jednoznačně. „Tonda mi tam dal skoro kolo,“ zubí se hrdina našeho vyprávění. „Od startu jsem odjel, ale on pak řadil. Jeho Honda byla třírychlostka. Dojel mě a pak ujížděl a ujížděl.“

Od té doby cesty obou chlapců vedly zcela rozdílným směrem. Zatímco Antonín Kasper i nadále vyrůstal na pražské Markétě a již v osmnácti letech se stal juniorským mistrem republiky, Karel Průša ztratil se sportem levých zatáček kontakt. Jeho otec totiž v sezóně 1970 přestal závodit a ze Žatce to byl přece jen kus cesty na jakýkoliv jiný stadión. Ke všemu se přidaly zdravotní problémy.

„Ve dvanácti jsem onemocněl infekční žloutenkou,“ říká. „Nemoh‘ jsem dělat sport, byl jsem osvobozenej‘ od tělocviku. Ale ve třinácti mi zase zavoněl benzín. První moje motorka byla stopadesátka zetka, udělalo se z toho domádo, jak se tehdy říkalo. Terénní motorka to byla jen proto, že měla ustřižený blatníky. Až v patnácti, šestnácti mně táta koupil Jawu 23 Mustanga a motokrosovou ČZ 250 ze Strakonic. Byl to starší model, ojetina, každou chvilku se to zadíralo, ale byla to moje první motorka.“

Motokrosové dobrodružství však teprve mělo nabrat na pořádných obrátkách. „Na vesnici byli tři nebo čtyři kluci, co blbnuli s motorkama,“ vzpomíná Karel Průša. „Táta už neobjížděl plochý dráhy jako dřív. Jedinou možností vyblbnout se na motorce, byla za barákem. Táta mi vyprávěl, že si na tohle téma jednou povídal s panem Kasperem. Jeho Toník chtěl taky jezdit motokros. Ale on mu řek‘, že mu nemůže dát žádnou pomoc, že mu pomůže s plochou dráhou, ale motokros, ať si dělá sám. Pan Kasper byl radikální, asi věděl, že nemá takový znalosti. Můj táta nebyl tak striktní.“

Nicméně léta motokrosu se měla Karlu Průšovi mnohonásobně vyplatit. „Motokros mě lákal,“ připouští. „Ale výhoda byla, když jsem pak šel na plochou dráhu, měl jsem fyzičku jako všichni plošináři dohromady. Mistrovství juniorů bylo třicet minut plus dvě kola, seniorskej‘ mistrák čtyřicet minut a dvě kola. To dnes nejede ani svět. Z motokrosařů jsem na tom nebyl fyzicky nejlíp, ale na plochý dráze jsem na tom byl nejlíp ze všech.“

 

Opatrné plochodrážní začátky šikovného motokrosaře

Počátek osmdesátých let zastihnul Karla Průšu zaměstnaného na terénních tratích. „Juniorskej‘ mistrák, seniorskej‘, kontrolní závody reprezentace, televizní motokrosy,“ vypočítává. „To všechno jsem absolvoval.  Jezdil jsem motokros až do vojny. O juniory se staral nějakej‘ pan Pospíšil, měl na starosti mistrovství republiky juniorů a soustředění. Trvaly dva a půl dne, byl tam běh, tělocvična a kontrolní závod.“

Nicméně povinná dvouletá vojenská služba byla pro mnoho mladých závodníků zlomovým bodem kariéry. „Měl jsem přislíbený, že půjdu do Dukly,“ zamýšlí se Karel Průša. „Jenže mi přišel povolávák do Michalovců na východě Slovenska! Táta volal tomu Pospíšilovi. Povolávací rozkaz jsem vrátil a pak mi přišel novej‘ do Benešova.“

Dukla Benešov však byla zaměřena na enduro. „Chvilku jsem jezdil soutěže,“ potvrzuje hrdina našeho vyprávění. „To mě nějak moc nebavilo, i když si mě ještě v osmnácti všimli ze SVS v Pyšelích, kde šéfoval Petr Válek. Dali mně motorku a podporu s tím, že počítaj‘, že narukuju do soutěžní Dukly, což se přes ty peripetie povedlo.“

Po dvou letech v zeleném se ovšem Karel Průša s endurem rozloučil. „Dva roky jsem přežil,“ netají se jistou mírou averze vůči motocyklovým soutěžím. „Ale po vojně jsem se vrátil k motokrosu a jezdil jsem ho rok. Ale na podzim mě táta vzal do Chabařovic. Svez‘ jsem se dvakrát, třikrát v Chabařovicích a ve Slaným. A další rok jsem už kombinoval plochou dráhu s motokrosem.“

V pětaosmdesátém se Chabařovice již třetím rokem pohybovaly ve středu první ligy, prostřední ze třech tehdejších plochodrážních soutěží. Karel Průša jejich vestu prvně obléknul osmý červnový den roku 1985 ve Slaném. Ve své vůbec první plochodrážní rozjížďce upadl, takže jej ve druhé sérii střídal Ladislav Šifalda v roli náhradníka. Na ovál se Karel Průša vrátil ve druhé polovině, ale žádný bod nezískal.

„První závod si vůbec nepamatuju,“ kroutí hlavou dnes ve svém útulném žateckém domě, který díky své úžasné píli a erudici hodné vyhlášených architektů vybudoval z bývalé městské vodárny. „Vlastně si nepamatuju žádný závody. Jen ty hektický, když byl velkej‘ pád, nebo na druhou stranu dobrej‘ úspěch. Já si nepamatuju ani první motokrosovej‘ závod, pamatuju si jen soustředění, i když taky už ne všechny.“

Bez bodů zůstal i v dalším prvoligovém klání v Praze, kde se v závodě střídal s náhradníkem Martinem Morávkem. Nicméně do naší ligové historie se prvními dvěma body zapsal hned druhý den v Liberci. Pro další plochodrážní kariéru motokrosaře, který sbíral tituly nejen v krajském přeboru, se stala klíčová kvalifikace o postup do přeboru ČSR v Chabařovicích. V půlce října z ní postoupil jako náhradník. Ovšem již zjara nabraly věci až neuvěřitelný spád.

 

Laso od SVS Pardubice

Přebor České socialistické republiky, jak se soutěž oficiálně nazývala v duchu zásad federalizace Československa, měla podobné prvky jakou jeho současný jmenovec. Sloužila jako začátek kvalifikačního procesu pro šampionát jednotlivců, jehož účastníkům však byla zapovězena. První závod soutěže ve Slaném nezastihnul Karla Průšu v optimální fazóně.

Dvakrát ležel na zemi, pak dojel poslední, nicméně dvě poslední rozjížďky vyhrál. Ve třetím podniku v Plzni přišel o nejnižší stupínek pódia až v rozjezdu s domácím Jaromírem Bartošem, na závěr v Chabařovicích skončil druhý za neporaženým Pavlem Mrňou, jenž završil svou cestu za titulem. V konečném účtování byl Karel Průša čtvrtý, jen o bod za Jaromírem Bartošem.

Spolu s Karlem Voborníkem a Pavlem Mrňou vedli Chabařovice ke stříbru v první lize. Za vítězným béčkem pražské Rudé hvězdy zaostali o pouhé tři body. Avšak pozor, druhá nejvyšší československá soutěž se v šestaosmdesátém nedojela celá. Zatímco Chabařovice absolvovaly osm podniků, Pražané stejně jako Žarnovica, Březolupy a ZP Pardubice měli o dva méně. A co bylo podstatnější, na podzim byl Karel Průša v kvalifikaci z dvaatřiceti uchazečů o čtyři místa v mistrovství republiky jednotlivců 1987 třetím nejlepším.

„Do mistráku jsem se dostal z Liberce,“ vybaví si okamžitě. „Jel jsem rozjezd o bednu s Bohoušem Brhelem. Ten to ale zabalil, protože ho čekal důležitější rozjezd o postup. Ale tam prohrál s Pepou Fejfarem.“

Postup do federálního šampionátu pochopitelně neušel pozornosti větších klubů. „Přijel jsem jednou trénovat do Chabařovice a zničehonic se tam objevil Emil Sova,“ vypráví Karel Průša. „Byl tam se mnou i táta a Emil mu během řeči povídal, ať si nemyslí, že se sem přijel podívat jen na Láďu Šifaldu. Vyslali ho z Pardubic, aby mě okouknul. A pak mi přišla nabídka do vrcholu. Přišel jsem tam ve stejnej‘ den jako Zdeněk Tesař.“

A tak se z třiadvacetiletého Karla Průši stal plochodrážní profesionál již ve druhé sezóně na oválech! „Mělo to výhody i nevýhody,“ vypráví o svém působení v SVS Pardubice. „Jedna nevýhoda byla, že jsi byl celej‘ tejden nebo i víc od rodiny. Plochá dráha byla naše práce, bydleli jsme v hotelu Štika. Nemuseli jsme nikde dělat, dostávali jsme refundaci mzdy. Výhodou bylo, že prvního prosince to skončilo a měli jsme nástup až druhýho ledna.“

Něco takového vypadá na první pohled jako plochodrážní ráj. „Byly tam nějaký věci, co se mi nelíbily,“ nesouhlasí Karel Průša až tak úplně. „Nebyl jsem na ně zvyklej‘. Já jsem byl zvyklej‘ se připravovat na sezónu sám. Byl jsem individuální sportovec, motokros je individuální sport. Ten centralismus pro mě nebyl. Měl jsem dobrou fyzičku, věděl jsem, jak si ji vypěstovat. Ve vrcholu jsme to museli všichni dělat dohromady. Byly stavy, že jsem z toho někdy neměl dobrej‘ pocit.“

I když loni na Dušičky již oslavil své pětapadesáté narozeniny, dokáže i v tropickém žáru došlapat v pedálech svého silničního kola z Žatce do Slaného a po závodech pochopitelně stejnou štrekou nazpět. „Přípravu jsem nikdy neošidil,“ dodává. „Táta mě ved‘ takovým způsobem, že jsem věděl, že to dělám sám pro sebe. Viděl jsem to už v motokrosu, jakej‘ náskok díky fyzičce můžu mít před ostatními jezdci. A myslím si, že to platí ve všech individuálních sportech. V SVS jsi samozřejmě musel akceptovat pravidla, ale větší přínos by to mělo, kdybych se staral sám o sebe.“

 

Rebel se stává personou non grata SVS

Na prvního máje sedmaosmdesátého se Karel Průša poprvé objevil v mistrovství světa. Jako nová akvizice pardubického SVS si místo v předkole mistrovství světa jednotlivců v bavorském Pfaffenhofenu vyjezdil v dubnových kontrolních závodech v Pardubicících, Svitavách a Praze. Po rozjížďce s číslem čtyři se do depa vracel se třemi body. Jenže na jeho štítě zůstali vlastně jen outsideři, Holanďané Robert Jan Munnecom, později známý i z ledových drah, a Henk Steman a Belgičan Geert Cools.

V dalších rozjížďkách bojoval, dvakrát se ale ocitnul na zemi, takže dal dohromady všehovšudy pět bodů. Bohumil Brhel na nejvyšším stupínku pódia poslouchal československou hymnu, ale Karel Průša skončil jedenáctý. Na nováčka, který ještě o dva roky dříve sport levých zatáček jen zkušebně očuchával, slušný výsledek. Jenže vedení pardubického SVS mělo na jeho výkon diametrálně odlišný názor.

„Technika byla kapitola sama o sobě,“ vyvrací Karel Průša mýtus o exkluzivním vybavení členů střediska. „Dostávali jsme motorky, ale cejtil jsem, že tam byly rozdíly. A když jsem nepostoupil z Pfaffenhofenu, Vašek Verner mi říkal: ‚teď pro tebe sezóna skončila!‘. A to byl teprve květen!“

Sezóna 1987 však pro Karla Průšu neskončila. Pravidelně se s vestou SVS Pardubice objevoval v extralize. Nevyšel mu dubnový Slaný, kde měl jen tři body, avšak v červnu ve Svitavách skóroval jedenácti a v červenci v Pardubicích dokonce dvanácti body. Pardubický tým skončil druhý, avšak tehdy poprvé výsledky jednotlivých ligových soutěží nedaly dohromady pořadí v mistrovství republiky družstev.

Dle nového modelu se totiž československým šampiónem mohlo stát kterékoliv družstvo nezávisle, v jakém ligovém patře startovalo. Druhá liga byla zrušena, v první lize se jezdily dvě skupiny, odkud se postupovalo do finále. A odtud do semifinále mistrovství republiky družstev, kde dva nejlepší prvoligové celky narazily na třetího a čtvrtého z extraligy. Následovalo již jen finále na neutrálním stadiónu s dvojicí extraligových premiantů.

V říjnu 1987 se finále mistrovství republiky družstev v Březolupech muselo překládat kvůli zájezdu našich borců do Anglie, jenž se však Karla Průši netýkal. Pardubické SVS v něm skončilo druhé za áčkem pražské Rudé hvězdy. Při premiéře v šampionátu jednotlivců skončil Karel Průša celkově čtrnáctý, ale dokázal se v kvalifikaci vrátit, byť poněkud hekticky. Pro postup do semifinále musel v rozjezdu porazit Daniela Boháče a čtvrtou a poslední vstupenku pro šampionát anno domini 1988 získal až ve chvíli, kdy po skončení druhého finálového závodu v další dodatkové jízdě porazil Jana Schinágla.

Nicméně Karel Průša se v SVS Pardubice záhy ocitnul na slepé koleji. Extraligu 1988 de facto prostál s náhradnickou vestou. A když ve Svitavách vyjel, upadl. Jedinou šanci dostal místo Václava Milíka v květnu ve Svítkově, kde přivezl sedm bodů. Excelentní nebyl ani v mistrovství republiky jednotlivců, které kvůli zraněné ruce nedokončil. V semifinále podzimní kvalifikace si našel cestu dál, ale ve finále již nikoliv a z šampionátu republiky 1989 vypadl.

„Co jsem nenáviděl už od prvního roku ve vrcholu, byly schůze na podzim,“ vraští Karel Průša své čelo. „Vašek Verner už byl víc úředník než závodník, ale ty pravidla nemoh‘ mít ze svý hlavy. V mistráku se tehdy udrželo prvních deset lidí. Na Markétě bylo třeba osm slušnejch‘ jezdců a šest z nich dostalo výkonnostní cíl udržet se v mistráku. V Pardubicích nás takovejch‘ bylo taky osm nebo deset. A minimálně šest z nás mělo stejnej‘ výkonnostní cíl.“

Není příliš složité spočítat si, kolik je šest a šest. „Na schůzi jsem se ozval, že nám dávají výkonnostní cíle, který nebylo možný splnit,“ popisuje Karel Průša, kterak se dostal do role rebela. „Se stejným úkolem bylo čtrnáct dobrejch‘ lidí, ale místo v mistráku bylo jen na deset. To jsem neměl rád, tak jsem se hned na první schůzi ozval.“

Vrcholové středisko ale fungovalo stylem něco za něco. „Splnění výkonnostního cíle bylo kritérium, aby ses ve vrcholu udržel,“ přitakává. „A já svým postojem měl hned od první chvíle v SVS takový výsostný postavení. Měl jsem ale povahu, že jsem si nenechal nic líbit. A když jsem se neudržel v mistráku, z vrcholu mě vyhodili.“

 

Bronz v extralize

Návrat z Pardubic do Chabařovic by mohl být považován za sportovní potupu, nicméně Karel Průša dostal bleskurychle novou motivaci. „Jak mě vyhodili z vrcholu, měl jsem hned svůj vlastní výkonnostní cíl,“ řadí se jeho zuby do bezvadného lišáckého úsměvu. „Abych porazil kluky z vrcholu! A ve většině případů se mi to dařilo. Zase jsem byl jen krajánek a oni vrcholoví sportovci a já měl radost, že jsem je porazil.“

Do Chabařovic se vrátil vskutku v pravý čas. Vmžiku se stal leaderem družstva, jemuž už první liga byla malá. Tehdy na severu Čech kulminovala kariéra plzeňského Jaroslava Hauptmanna, veličinou zůstával Ladislav Šifalda. Cenné body dodával i Ladislav Havlík a v průběhu ligové kampaně své pádné argumenty přidávali Martin Morávek, Roman Holoch či Roman Bednář.

Prvoligové skupině A dominoval ještě Liberec, jehož borce však Chabařovice porazily v Čakovicích. V průběhu pěti závodů dokázaly udržet na uzdě Slaný, jemuž nezbývalo než snít dál svůj sen o extraligovém comebacku. Prvoligové finále však probíhalo plně v režii Severočechů. V půli srpna zvítězili v Březolupech, a když svůj triumf zopakovali rovněž zkraje září v Liberci, stali se nejen nejlepším mančaftem nižší ligy, ale domů si vezli i postup do extraligy 1990!

V nejvyšší československé soutěži se Severočeši neztratili. V květnovém závodě na Markétě skončili dokonce na druhém místě a celkově jim patřila třetí pozice. V semifinále mistrovství republiky družstev v Březolupech však všechny zaskočili domácí. Porážku z extraligy Chabařovicím odvedlo i béčko pražské Rudé hvězdy, takže se ve finále na nově otevřeném divišovském stadiónu celek z ústeckého předměstí neobjevil.

Napřesrok se československá liga dočkala další razantní změny. Poprvé od sedmdesátého se jezdila stylem dvojutkání. V extralize se formulí každého s každým střetávalo šest družstev. To severočeské se opíralo o Karla Průšu, Pavla Kotena, jenž o rok dříve přišel z Prahy, a Zdeňka Holuba, jehož kariéra se v sezónách 1987 – 1989 krystalizovala na vojně v pardubickém Racku.

Chabařovice excelovaly zejména doma. Postupně triumfovaly nad Slaným, Březolupy a pardubickým Rackem. V červenci dokázaly remizovat s Pardubicemi, což byl zásadní prvek v jejich boji s Olympem, s nímž Severočeši doma prohráli. Z výjezdů se celek vracel triumfálně ze Slaného, Březolup a Svitav a v celkovém účtování mu patřila třetí příčka.

„Doba privatizace,“ připomíná Karel Průša fenomén počátku devadesátých let. „Ten devadesátej‘ rok přines‘ nový věci i do plochý dráhy. Koupili jsme si motorky od Chabařovic, klub už do toho nechtěl dávat peníze. Začínal mizet klubismus. Když jsem přišel poprvý do Chabařovic, všichni dostali nový kombinézy a přilby. Platili mně pomalu i cesťáky na tréninky. Proti motokrosu to pro mě byl sport de facto zadarmo.“

Právě v razantní tlusté čáře za socialistickým financováním lze spatřovat příčinu současného stavu české ploché dráhy. Soukromý sektor při vzrůstajících nákladech nedokázal suplovat štědře otevřenou kasu státu. A to tím spíše, není-li sport levých zatáček u nás již masově populární.

„Byla jiná hodnota peněz, ale v SVS jsme jezdili za dvacet korun za bod,“ říká Karel Průša. „Dostávali jsme refundovanou mzdu a kalorné. Když jsme jeli venku a ten závod vyšel, pokrátily se výdaje a dostali jsme nějaký bony. Pamatuju se, že Zdendovi Tesařovi jednou dali jenom jeden bon (smích).“

V devadesátkách se ovšem situace razantně změnila. „V Chabařovicích jsme měli smlouvu,“ popisuje poměry tehdejší klubová jednička klubu. „Začalo se taktizovat ze strany závodníků i ze strany klubů. Bodovný se pohybovalo podle vyjetejch‘ bodů. Byly tendence, aby ze závodníka vymáčkli maximum a měl chuť po drahejch‘ bodech. Aby třeba neměl bod za padesát korun, ale třeba jedenáct po sto padesáti.“

 

V Gniezně ještě před Antonínem Kasperem

V říjnu 1990 se Karel Průša objevil ve Kbelích při posledním podniku trojdílné série mistrovství republiky na travnaté dráze. V období razantních společenských změn, jež se pochopitelně odrážely také na ploché dráze, však zůstal věrný klasické speedway.

„Ve Kbelích jsem jel jednou,“ vzpomíná. „Trénoval jsem v Žatci na letišti. Je tam hezká plocha, probíhala zrovna éra rogal z trabanťáckýma motorama. A já se vedle nich začal učit travnatou plochou dráhu. Měl jsem půjčenou motorku od Zdeňka Holuba. Jel jsem ale jen jednou v Mariánkách, jednou v Německu a jednou ve Francii. To ale byly jen takový záchvěvy, jezdil jsem pořád jenom krátkou.“

Ostatně v jedenadevadesátém si na nedostatek plochodrážních příležitostí nemohl stěžovat ani náhodou. K deseti podnikům československé extraligy mu přibylo polské angažmá ve Startu Gniezno, který startoval ve druhé polské lize. Karel Průša s jeho vestou nastoupil celkem v devatenácti utkáních. Dvakrát sice pykal za předčasný kontakt s páskou, ale z devadesáti jedna rozjížděk jich čtyřiadvacet vyhrál. Vyjezdil si vcelku lichotivý average 1,923 na jízdu.

„Už za komunistů se jezdil seriál Karel Super Cup,“ vysvětluje, jak se do polské ligy dostal. „Domluvil ho Karel Voborník, jezdily tam Chabařovice, Němci a Gniezno. Jeho vedení se domluvilo s naším, že bychom tam startovali. Měli zájem o mě, Pavla Kotena a Zdeňka Holuba. Ani jsme nevěděli, co domlouvali. Když jsme přijeli podepsat smlouvu, divili jsme se, jakou almužnu bychom měli dostávat.“

V té době se polská liga cizincům teprve otevírala, o zkušené Čechy byl zájem, takže si chabařovické trio mohlo dupnout. „Dohodli jsme se, že to nepodepíšeme a domluvili jsme si jiný podmínky,“ vybaví si Karel Průša. „Gniezno nám na to přistoupilo. Všichni tři jsme měli stejný smlouvy, ale jiný než předchozí. Už byl konec února, možná březen, Poláci nemohli říct, že si seženou někoho jinýho, jinak by měli na soupisce jen svoje vlastní jezdce z Gniezna.“

Polská liga byla ohromná škola již před více než čtvrtstoletím. „Mně se tam dařilo,“ pokračuje Karel Průša. „Byla to jiná dráha. Zezačátku jsem na ní nebyl zvyklej‘, ale pak jsem zjistil, co musím změnit a od půlky jsem dělal od dvanácti bodů nahoru. Měl jsem i závody s patnácti body a dělal víc bodů než Jacek Gomolski, což byla jejich jednička. S ním jsem jezdil i ve dvojici.“

Polák si záhy na chabařovického závodníka začal dávat pozor. „Když Jacek zjistil, že bych ho mohl porážet, dělal všechno, aby se to nestávalo,“ líčí Karel Průša. „Nejel se mnou dvojičku. Bylo těžký ho předjet, zavíral mě. Měli jsme kvůli tomu i jednání s vedením klubu, protože ani jim se ta rivalita mezi jezdci nelíbila.“

Pro sezónu 1992 jej však v sestavě Gniezna nahradil kluk, který jej před lety změřil v Polepech, a jenž je i dnes bezmála třináct let po svém předčasném skonu ikonou polského klubu. „Dojel jsem v Gniezně celou sezónu,“ vysvětluje Karel Průša. „Druhej‘ rok mi řekli, že smlouvu podepíšeme až po novým roce. Jenže to už měli Tondu Kaspera. Byl jsem ještě naivní a neznal polský praktiky.“

 

Těsně pod pódiem šampionátu republiky jednotlivců

Nové plochodrážní pořádky zkraje devadesátých let neminuly ani mistrovství republiky jednotlivců. Nejstarší motoristický šampionát naší země se od svých prvopočátků konal zásadně jako seriál závodů, jejichž počet osciloval v různých údobích mezi čtyřmi až deseti. Hlasy kopírovat model mistrovství světa s jediným finálovým podnikem nabývaly na intenzitě již ve druhé polovině osmdesátých let.

A když se bouraly staré pořádky, verdikt o jednom finále mistrovství republiky jednotlivců nebylo příliš složité učinit. V roce 1990 měla šampióna určit Žarnovica, avšak záplavy vody z nebes se postavily proti. Závod se přeložil na počátek října na pražskou Markétu a Karel Průša v něm sedmým místem zaznamenal životní výsledek.

Napřesrok se však měl ještě zlepšit. Jak již víme, v sezóně 1991 byl v obrovském laufu. V semifinále v Chabařovicích splnil svůj cíl postoupit do finále v Březolupech, které bylo vskutku nevídané. Jakoby v duchu bourání zažitých mantinelů skončilo naprosto nečekaně po všech stránkách. Překvapení na úkor favoritů nebrala konce.

Již po první sérii odstoupil Petr Vandírek, který o dva roky dříve na ovále na moravské návsi vyhrál svůj jediný titul, když o pouhopouhý bod předčil Zdeňka Tesaře. Roman Matoušek si přivezl nadupaný Godden. Jenže jeho mechanik mu omylem doléval nádrž z konvice, v níž byla obyčejná voda. V rozjížďce s číslem deset se ozvala velká rána a oblíbený enfant terrible se bohužel se závodem loučil. Antonín Kasper vyhrál dvě úvodní rozjížďky, aby posléze do konce závodu stačil dodat jeden jediný bod.

Příležitost za pačesy popadl Václav Milík. Pardubický plochodrážník, jenž byl o pouhých šest let dříve východočeským klubem odložen do druholigového Zohoru jako pramálo perspektivní, sklízel ovoce své tvrdé práce. Vyhrával jednu jízdu za druhou a nakonec stál na nejvyšším stupínku pódia, aniž by ztratil jediný bod.

Bohumil Brhel, jehož jsme kvůli jeho angažmá v King’s Lynn onen rok na domácích oválech příliš nevídali, skončil druhý. Svůj jediný bod ztratil právě s Václavem Milíkem. Třetí Lubomír Jedek již neměl nikdy být tak blízko mistrovskému titulu. A další pořadí? Ještě před rokem nepředstavitelné!

Čtvrtý Jaroslav Gavenda dal o sobě pořádně vědět v celorepublikovém měřítku. Pochopitelně hned se šířily hlasy škarohlídů, že mu domácí prostředí hrálo na ruku. Březolupský závodník jim však v následujících letech měl dát pádnou odpověď, jak se mýlí. Překvapením se stalo i páté místo Karla Průši stejně jako šesté v podání pardubického Jana Schinágla.

„Pokazil jsem jednu jízdu,“ uvědomuje si Karel Průša, že nebýt nuly z osmnácté jízdy, mohl být místo Lubomíra Jedka na bedně právě on. „Šel jsem od prken. Byla tam kolej, myslel jsem, že to odjede, ale bylo to špatný. Možná jsem tam měl na víc než na pátý místo. Mám dojem, že po třech jízdách jsem měl osm bodů.“

Popravdě jich bylo sedm, ale po čtyřech pětinách devět, na nichž Karel Průša již vinou závěrečné nuly zůstal. „Březolupskou dráhu jsem měl rád,“ vyznává se. „Proto se nám tam pak dařilo i ve dvojicích s Áďou Rymelem. Byli jsme dvojka, než jsme se dostali do duelu s jedničkama (Jaroslav Gavenda a Vlastimil Červenka – pozn. redakce).  Měli jsme s Áďou víc bodů a bylo domluvený, že která dvojice na tom bude lépe, bude ve vzájemný jízdě mít prioritu. A tak jsme skončili na druhým místě.“

 

V moravských barvách s německou licencí

Karel Průša se tokem svého spontánního vyprávění nechal ze září 1991 zanést o čtyři roky dopředu, kdy už hájil barvy Březolup. A proto si nyní musíme povědět, jak se okolnosti semlely, že opustil Chabařovice. Severočeský klub v dvaadevadesátém zaznamenal další historický mezník své historie, když ve finále československého šampionátu dvojic obsadil druhou příčku.

Za titulem tehdy na své Markétě vyrazili Antonín Kasper s Petrem Vandírkem, aniž by jejich náhradník Jan Holub musel vůbec vyjíždět na ovál. Na druhém místě Chabařovic měl lví podíl Pavel Koten. Vybojoval většinu bodů, zatímco kouč Karel Voborník střídal Karla Průšu náhradníkem Robertem Rálišem.

V chabařovický prospěch svým způsobem pracoval i Roman Matoušek. Slaný k němu nominoval Jiřího Štancla. Ten ovšem v semifinále hájil barvy Čakovic, takže se soupeři postavili proti a syn slavného otce na Markétě jezdil jen v roli traťové rezervy. Roman Matoušek, s nímž dvakrát nastoupil Roman Pergler, vyhrál všechny své rozjížďky. Jeho osmnáct bodů uzemnilo Pardubičany, ale v konečném důsledku nestačilo na víc než třetí příčku, protože skóre chabařovického tria se zastavilo na číslici devatenáct.

V extralize však už Severočeši nikdy žádnou z medailí získat neměli. Karel Průša pro ně v první půli závěrečné dekády dvacátého století dokázal inkasovat až takřka třetinu všech bodů, nicméně tým mířil v tabulkách směrem dolů, byť jej v sezóně 1993 posílil Jan Holub po svém odchodu z pražského Olympu.

Přicházely skvělé časy Slaného a Plzně, jež se právě před pětadvaceti lety v osobě Simona Wigga stala prvním klubem naší extraligy, jež dlouhodobě profitoval ze služeb hvězdného cizince. Výsledkem západočeského úsilí se stal mistrovský titul. Zato Chabařovice právě roku 1994 dosedly na úplné dno a musely se s vyšší divizí loučit. Ovšem Karel Průša v ní zůstal, protože se dohodl s Březolupy.

„Podepsal jsem tam smlouvu v Březolupech,“ vrací se ve svých vzpomínkách do roku 1995. „Dali i peníze za přestup. Březolupy byly nejserióznější z českejch‘ klubů. Já jsem nikdy na ně neudělal žádnou boudu a pan Plzák s Pepou Mizerou zase na mě. Co se řeklo, to se splnilo.“

Sám Karel Průša platil nejen za výborného plochodrážníka, ale především férového člověka, který se však nebál ozvat, pakliže cítil, že se děje nějaká křivda. Kupříkladu na sklonku července, když Dušan a Roman Višváderovi na chvilku oživili kvůli svému nejmladšímu bratrovi Vladimírovi tradici ploché dráhy v Zohoru.

Startovací zařízení vypovědělo službu, takže se startovalo na rozsvícení zeleného světla. A když jej rozhodčí Juraj Nevřela diskvalifikoval za ulitý start, jenž mu rozhodně nešel vytknout, pěkně od plic si to s ním vyříkal. Anebo další rok, když se zkraje září závodníkům nepozdávala rozbahněná dráha v Kopřivnici, neváhal na rozpravě dávat najevo svůj názor, že v takových podmínkách by se klíčové semifinále šampionátu jednotlivců konat nemělo.

Nicméně počínaje rokem 1994, kdy kvůli pádu odstoupil ze mšenského finále, jej v mistrovství republiky čekala osmiletá pauza. Rozhodl se totiž závodit s německou licencí. Jako první měnili federaci motocykloví závodníci z Jihoafrické republiky, jimž levicověji zaměřené vlády evropských zemí činily problémy se vstupem do jejich zemí již od šedesátých let.

Plochodrážníky zase k takovému kroku vedla třeba teoreticky snazší kvalifikace světového šampionátu, což byl případ třeba Angličana Andy Cuswortha zkraje osmdesátých let. Jeho krajan Marvyn Cox o dekádu později startoval s německou, již zmiňovaný Simon Wigg zase s nizozemskou licencí.

Z Čechů se stejným směrem jako první vydal pardubický Pavel Karnas, jenž své vztahy s klubem v Neubrandenburgu roku 1993 vyřešil svým přechodem pod křídla německé federace. Pravda, v jeho případě své sehrál i postoj komise, která jej v dvaadevadesátém nominovala do předkola světového šampionátu v Ludwigslustu, byť dobře věděla, že coby semifinalista kontinentu z předchozí sezóny bude v duchu pravidel stejně dodatečně diskvalifikován.

„Privatizace v plochý dráze vymýtila klubismus,“ vysvětluje Karel Průša, proč v sezóně 1995 on sám rozšířil řady plochodrážníků s německou licencí. „Jakoby všichni byli hladoví po penězích. Když jsi chtěl jet závody venku, musel jsi žádat o povolení ke startu. Na federaci byly takový starý struktury a Karel Voborník mi zrovna sehnal ligu v Německu za Wittstock.“

Za těchto okolností bylo samozřejmě výhodnější vyřídit si německou licenci. „V Žatci bydleli Knedlíkovi,“ připomíná Karel Průša známé jméno žatecké ploché dráhy. „Celá rodina v roce 1988 emigrovala do Německa a jejich kluk mi tam sháněl závody. Jenže na některý mě nechtěli od nás pouštět. Bylo to i z pozice chabařovickýho klubu, abych dostal povolení jezdit německou ligu a nebyl jejich členem, chtěli odstupný sto tisíc. Musel jsem je zaplatit nebo rok čekat. Chtěl jsem závodit a naštěstí jsem si sehnal sponzora, co do mě zainvestoval.“

 

Další extraligové medaile

Ještě v půli osmdesátých let jezdily Březolupy druhou ze tří československých lig. Pod vedením kouče Miloše Plzáka však nabraly kurz, který je přivedl až do extraligy. Nikdy se nerozpakovaly zvát zahraniční hosty už v dobách, kdy si většina našich klubů vystačila se svými kmenovými plochodrážníky.

S poměrně štědrou podporou otrokovického výrobce pneumatik, který ještě nesl tradiční název Barum, si Miloš Plzák mohl dovolit lovit závodníky i v českých vodách. Kupříkladu v říjnu 1993 se trojice Bořivoj Hádek, Jan Schinágl a Vladimír Višváder nevěnovala pouze své závodní účasti při Memoriálu Josefa Trojáka, ale vedla i rozhovory o možném přestupu.

Tehdy se březolupským závodníkem stal pouze Vladimír Višváder, avšak Karel Průša byl o rok později další větší personální akvizicí Moravanů. Přestup Roberta Krále ze Slaného se nepodařilo realizovat, což vedlo k bojkotu úvodních extraligových duelů ze strany divišovského závodníka.

Ona vůbec extraliga anno domini 1995 nebyla příliš šťastná. Radomír Semela ještě než opustil post sekretáře plochodrážní komise ČMF ve prospěch práce v České televizi a sportovního ředitele Jawy Divišov, na jejíž privatizaci se podílel, prosadil svůj návrh na extraligové play-off. Jenže počet startujících celků se snížil na pět.

Slaný přitom plnil úlohu věčně prohrávajícího otloukánka. Ostatní celky braly soutěž formálně, protože stejně tak či onak měly postoupit do nadstavbové části. Když však mělo jít do tuhého, místo termínů play-off bylo na počátku září ohlášeno jeho zrušení vinou neutěšeného stavu klubových pokladen.

Březolupy skončily třetí. Při bodové rovnosti s Pardubicemi v jejich neprospěch rozhodlo pasivní saldo bilance vzájemných závodů v poměru 79:100. Napřesrok se extraliga vrátila k systému čtyřutkání a Březolupy přišly o titul ve prospěch pražského Olympu až na podzim. V sezóně 1997 byly třetí, avšak Karel Průša za ně odjel jen tři závody a další dva v mistrovství republiky tříčlenných družstev, jež již druhým rokem suplovalo šampionát dvojic.

Spolupráce hrdiny našeho příběhu a moravského klubu skončila, protože Březolupy z extraligy 1998 odstoupily. „Věděl jsem to jako první, pan Plzák byl hodně seriózní,“ potvrzuje Karel Průša, že se Březolupy vůči němu nikdy nesnížily k žádné levárně. „Povídal mi: ‚hele, Karle, my nebudeme mít už peníze a odstoupíme‘. Já si to nechal pro sebe, domluvili jsme se, že budeme diskrétní. A už na podzim jsem podepsal Slaný.“

Ve středočeském klubu nebyl zprvu moc spokojený. „Ve Slaným jsem zjistil, že oni to jednání nemaj‘ úplně seriózní,“ pokrčí rameny. „Když jsem na podzim podepisoval, oni ještě nevěděli, že Březolupy nepojedou. Vanďa s Robinem Králem potom přišli až na jaře.“

Karel Průša v extralize 1998 oblékl slánskou vestu až ve druhém podniku na svém novém domácím stadiónu. „Dobře mě zaplatili,“ kvituje. „Ale třeba do prvního závodu na Markétě mě nenasadili. Nechali jet Vanďu. Možná to byl manévr, že znal dráhu. Já jel až ve Slaným. Udělal jsem třináct bodů, prohrál jsem jen s Adrianem Rymelem a Tondou Kasperem.“

Na takovou písničku ve Slaném slyšeli. „Po závodech za mnou přišel Míra Rosůlek,“ vzpomíná Karel Průša. „A povídal mi, že jsem si dneska upevnil svoje místo v základní sestavě až do konce sezóny.“

Stálé místo v sestavě měl nejen v extralize 1998, ale i v dalším ročníku, kdy to pro něho bylo o něco obtížnější. Na sklonku devadesátých let se totiž s krajánky s cizími licencemi roztrhnul pytel. Pod křídly slovenské federace závodili Jaroslav Gavenda a Jaromír Lach, německý dokument vedle Karla Průši měli také Robert Král, Petr Vandírek a bratři Aleš a Lukáš Drymlovi.

Nemohli jezdit mistrovství republiky, ale v extralize nebyli považováni za cizince, takže si každý klub vedle nich mohl pozvat dvě zahraniční posily. Ovšem na valné hromadě ploché dráhy v listopadu 1998 si pražský Olymp prosadil změnu reglementů. A pakliže závodník neměl licenci české federace, dostal se v ligové soutěži na stejnou úroveň jako cizí plochodrážník.

 

Doprovod Mšena při extraligovém comebacku

Karel Průša i nadále zůstával držitelem německé licence. V extralize 2000 již pro něho Slaný neměl moc příležitostí a napřesrok se dokonce ocitnul s prázdnýma rukama. S pomocnou rukou však rychle přispěchalo Mšeno. Březolupy se totiž opět odhlásily z extraligy a tým z městečka pod hradem Kokořín vedle první ligy nasadil družstvo také do vyšší divize.

„Kromě Rudý hvězdy jsem vystřídal všechny extraligový kluby v republice,“ žertuje Karel Průša. „Už jsem extraligu nejezdil, když přišlo Mšeno. Tenkrát tam šéfoval Vladimír Wasyliw. Jezdil jsem se tam dívat na závody a on mě oslovil. V Německu jsem závodil o víkendech, u nás se závody pořádaly spíš v tejdnu. Slovo dalo slovo a mohl jsem bejt kmenovej‘ závodník Mšena.“

V sezóně 2001 Karel Průša debutoval ve mšenských barvách v šampionátu dvojic, v jehož svitavském semifinále se spolu s Františkem Liebezeitem probil do finále. Ve druhé půli stihnul tři extraligové podniky, ve dvou případech přiložil svou ruku k dílu rovněž v první lize.

Na počátku nového milénia mělo Mšeno dost závodníků. Karel Průša se proto v jeho vestě objevoval spíše v extralize než v první lize. Jenže přišla přelomová sezóna 2004, v níž kouč František Liebezeit vesměs žateckého borce nasazoval v roli náhradníka. Středočeský klub sahal po své historicky první medaili, jenže v samém závěru soutěže se propadl až na chvost závěrečné klasifikace.

Vedení klubu podcenilo politickou situaci. Rozporovalo smysluplnost baráže s Plzní. A zatímco Západočeši dávali nad slunce najevo chuť poprat se o svůj comeback do extraligy, Mšeno na závod nepřijelo. A když se mu nepovedlo prosadit rozšíření extraligy na pět týmů, muselo roku 2005 začít znova v první lize. Karel Průša se stal jedním z tahounů sestavy Antonína Kaspera staršího, jenž na prosbu nového šéfa klubu Rudolfa Grepla usedl do uprázdněného manažerského křesla.

„Bylo to dobrý, ale už jsem cejtil, že moje výkonnost nejde nahoru,“ říká Karel Průša. „Už to kulminovalo, bylo mi už čtyřicet. Obdivuju Grega Hancocka. Bylo mu čtyřicet osm a dali mu divokou kartu na Grand Prix. Pan závodník!“

Nicméně ani Karel Průša si rozhodně na svůj věk naříkat nemusel. Vždyť se ve dvou posledních sezónách své kariéry probojoval do finále mistrovství republiky jednotlivců jako náhradník. V obou případech přišel o přímý postup až v rozjezdu s mnohem mladšími soupeři. Roku 2005 jej porazili Antonín Galliani a Patrik Linhart, napřesrok Richard Wolff.

V sezóně 2005 mšenský plán vyhrát první ligu nevyšel. Celek se totiž kromě Karla Průši mohl opřít prakticky pouze o Věroslava Kollerta. Napřesrok si proto pojistil hostování Pavla Ondrašíka, Jana Jaroše a především Adriana Rymela. Po ročním intermezzu v Pardubicích se vrátil také Filip Šitera. Ruku v ruce s Věroslavem Kollertem a Karlem Průšou Mšeno vyhrálo všech osm závodů.

V baráži Mšeno porazilo Pardubice a vrátilo se do extraligy. „Vyhráli jsme,“ vybaví si Karel Průša, ale jedním dechem připomíná výsledek dopingové kontroly, který v konečném důsledku poslal středočeský celek do vyšší divize 2007 až po jejím rozšíření na pět týmů. „Dva lidi byli pozitivní, takže to byla plichta.“

Sám byl mezi čtveřicí, kterou dvojice manažerů určila, aby poskytli vzorek své moči. „Co se týče dopingu, byl jsem vždycky čistej‘,“ potvrzuje, že se Antonín Kasper starší mohl na něho spolehnout také v tomto ohledu. „Byl to můj poslední závod. Dal jsem motorky do garáže a jsou tam dodnes. Koupil jsem krosovou Yamahu 450.“

 

Žatecký plochodrážní příběh pokračuje

Přitom návratem do extraligy 2007 začínaly zlaté časy Mšena… „Potkal mě ještě rozvod,“ vysvětluje Karel Průša, proč si ani jednou neslíznul smetanu své poctivé prvoligové práce. „Soustředěnost už nebyla taková. A jakmile nemáš klid, nejde to dělat. Plochá dráha je sport o hlavě. Potřebuješ bejt‘ dokonale připravenej‘, myslet na dráze a dělat ty správný věci. Motorka se řídí hlavou.“

Ve čtyřiačtyřiceti letech proto nastal správný okamžik pověsti kombinézu definitivně na hřebík. „Byla to hezká epizoda mýho života,“ filozofuje. „Mohlo to skončit dýl nebo líp. Ale v průmyslu se tomu říká stav techniky, to nemůžeš zkrátit nebo urychlit. A pak člověk musí mít motivaci, proč to dělá. A mně po jednadvaceti letech u plochý dráhy a osmi v motokrosu taky vyhořelo palivo. Když nemáš motivaci, říkáš si proč.“

Ostatně mezi svými vrstevníky je Karel Průša svou plochodrážní dlouhověkostí spíše výjimkou. Také Petr Vandírek už po jeho konci měl absolvovat již jen pár závodů. Karel Kadlec se věnoval především dlouhé a travnaté dráze, a že skončil v reprezentaci, je také dílem shody okolností.

„Motivace může být úspěch, popularita, peníze,“ přemítá Karel Průša. „A když to nedostáváš, nezbejvá ti, než skončit. Klobouk dolů před těmi, co odešli v největší slávě. Než se plácat úplně na chvostě za pár korun, je lepší to nedělat a věnovat se rodině. Ale já to měl komplikovaný, že ta rodina přestala existovat.“

Jenže život umí napsat příběhy se šťastným koncem. Dominik, starší syn Karla Průši, zdědil po otci sportovního ducha, ale plochodrážní buňky nikoliv. Zato v případě Karla, jemuž bylo těsně před loňskými Vánoci osm let, pokračuje plochodrážní příběh žateckých Průšů již ve třetí generaci.

„Když jsme byli na gynekologii na 3D vyšetření, doktor říkal, že kroutí pěstičkama, jako kdyby přidával plyn,“ říká jeho tatínek pyšně. „Babička a děda mojí přítelkyně Petry byli fanoušky plochý dráhy a fandili tátovi. Její rodiče byli také obrovský fandové, jezdili po republice, Petra má doma kroniku.“

Karel Průša nejmladší se za dva roky stal stálou součástí českých stopětadvacítek. Nejprve proháněl malou motokrosovou devadesátku Nitro. Loni zjara z něho jeho tatínek vymontoval motor a zabudoval jej do svého vlastního plochodrážního speciálu, jenž pojmenoval KPR alias Karel Průša Racing.

„Kájík má v sobě plochodrážní krev,“ svěřuje se Karel Průša. „Figurou je udělanej‘, pevnej‘ a rovnej‘, je podobnej‘ mýmu tátovi. Odmalička jsme ho brávali na závody, baví ho na ně koukat. Ale každopádně v první řadě žádnej‘ kvalt. Netlačím na něj a nepospíchám. Stačí, když bude dobrej‘ ve dvanácti. Nechci, aby v patnácti byl dobitej‘ a přezávoděnej‘.“

Plochodrážní kariéra Karla Průši (*1.11.1963 ) v zrcadle času:

1969:	exhibiční jízda na malém motocyklu otcovy konstrukce v Polepech proti Antonínu Kasperovi v sedle Honda Monkey
1980 – 1985:	motokros a během dvouleté vojenské služby enduro
1985:	Chabařovice 3. v 1.lize (Karel Průša ve třech závodech dva body ze 191 bodů týmu celkem); říjnová kvalifikace o P ČSR 1986 v Chabařovicích: 7. ve skupině C; srpnový test match Chabařovice vs. Bydhošť 43:52 (Karel Průša 5 bodů)
1986:	Chabařovice 2. v 1.lize (Karel Průša 58 bodů z 230 bodů celkem); Přebor ČSR: 4. (Slaný 9. Slaný 5., Plzeň 4., Chomutov 4. Chabařovice 2.); kvalifikace pro MR jednotlivců 1987: semifinále – skupina A 6. (Čakovice 7. Chabařovice 6.), finále 3. (Praha 4., Liberec 2.); druhý v Ceně Chabařovic, třetí za AMK Chabařovice s Milanem Polákem v mezinárodním závodě dvojic v Chomutově
1987:	MS jednotlivců: 11. v předkole v Pfaffenhofenu; SVS Pardubice 2. v extralize (Karel Průša 60 bodů z 357 bodů týmu celkem), přímý postup do finále MR družstev v Březolupech, v něm SVS skončilo 2. (Karel Průša 7 bodů z 37 bodů celkem dohromady); MR jednotlivců: 14. (Slaný 14., Plzeň 10., Praha 16. Pardubice 13., Žarnovica 12. Kopřivnice 13.); kvalifiikace o MR jednotlivců 1988: semifinále 8. po vítězném rozjezdu s Danielem Boháčem (Chomutov 6., Plzeň 10.), finále 4. po úspěšném rozjezdu s Janem Schináglem (Čakovice 1., Slaný 8.); MR dvojic: semifinále Praha 2. se Stanislavem Urbanem (SVS Pardubice), finále Praha NS; s týmem SVS Pardubice A vítěz zářijového čtyřutkání Pardubice – Güstrow ve Svitavách. 7. Bílá homole v Čakovicích
1988:	SVS Pardubice 3. v extralize (Karel Průša 7 bodů ze 167 bodů týmu celkem), semifinále MR družstev po rezignaci AMK Žarnovica a Juniorského výběru ČSSR nebylo uskutečněno, finále MR družstev v Kopřivnici SVS Pardubice 3. (Karel Průša nestartoval); MR jednotlivců: 19. (Praha 16., Pardubice 15., Chabařovice 14., Plzeň 15., Kopřivnice NS, Březolupy NS); Pohár velitele leteckého svazu v Pardubicích 11., 11. Cena Avie v Čakovicích – náhradník 6 bodů, volný závod Svitavy v srpnu 15.
1989:	Chabařovice 2. v 1.lize skupiny A (Karel Průša 45 bodů ze 163 bodů týmu celkem), 1. ve finále 1.ligy (Karel Průša 23 bodů z 96 bodů týmu celkem), 4. v semifinále MR družstev (Karel Průša 11 bodů z 26 bodů týmu celkem); náhradník v MR jednotlivců: 19. (Chabařovice NS, Pardubice DNR, Praha NS, Slaný NS, Kopřivnice náhradník, Březolupy náhradník); postoupil ze semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1990 (Čakovice ?, Liberec ?), 11. ve finále (Plzeň ?, Praha ?), nicméně v MR 1990 došlo ke změně systému
1990:	Chabařovice 3. v extralize (Karel Průša 28 bodů ze 101 bodů týmu celkem), 3. semifinále MR družstev v Březolupech (Karel Průša 11 bodů z 36 bodů klubu); MR jednotlivců: čtvrtfinále 2. (Kopřivnice 1., Čakovice 3.), semifinále 11. (Liberec 4., Plzeň 10.), finále Praha 7.; MR na travnaté dráze: 13. (Kbely NS, Kbely NS, Kbely 7.); Pohár Světa motorů ČSAK: 7. (Kopřivnice 7., Praha 11., Čakovice 8., Svitavy 9.); 1. v Ceně Chabařovic, 2. v Ceně s.p. Avia v Čakovicích, 5. v mezinárodním závodě 40 let ploché dráhy ve Slaném
1991:	MS jednotlivců: 7. v předkole Neustadt/Donau, 13. v kvalifikačním kole v Pfaffenhofenu; Chabařovice 3. v extralize (Karel Průša 107 bodů ze 458 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 6. semifinále v Kopřivnici, 5. ve finále v Březolupech); MR dvojic: Chabařovice 2. v semifinále v Divišově (s Pavlem Kotenem a Zdeňkem Holubem), finále ve Svitavách 6. (stejná sestava); Cena Chabařovic jako test match Chabařovice vs. Gniezno po čtvrté jízdě ukončeno pro déšť, vítěz Závěrečné ´91 v Chabařovicích
1992:	MS jednotlivců: 8. v předkole v Nyiregyhaze, 8. v kvalifikačním kole ve Stralsundu, 14. v kontinentálním semifinále v Miskolci; Chabařovice 5. v extralize (Karel Průša 99 bodů ze 401 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 2. v semifinále v Divišově, 11. ve finále v Čakovicích; MR dvojic: Chabařovice 1. v semifinále v Chabařovicích (s Robertem Rálišem a Pavlem Kotenem), 2. ve finále v Praze (stejná sestava); MR na dlouhé dráze: 12.; vítěz Ceny Chabařovic, 8. při mezinárodním závodě v Zohoru, 4. při mezinárodním závodě v Divišově; 2. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech a 2. při nadstavbové jízdě pěti nejlepších na šest kol o GP Barum Otrokovice
1993:	MS jednotlivců: 10. v kvalifikačním kole v Gorzowě; Chabařovice 5. v extralize (Karel Průša 106 bodů z 399 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 7. v semifinále v Kopřivnici, 14. ve finále v Chabařovicích; MR dvojic: Chabařovice (s Janem Holubem a Milošem Müllerem) 2. v semifinále v Liberci, 4. ve finále v Plzni (s Janem Holubem); 2. v Ceně Chabařovic, 3. při Grand Prix Liberce, 4. při srpnovém volném závodě jednotlivců ve Mšeně, 2. při mezinárodním závodě v Divišově
1994:	MS jednotlivců: 7. v předkole v Pile, 12. v kvalifikačním kole v Diedenbergenu; Chabařovice 6. v extralize (Karel Průša 75 bodů z 352 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 6. v semifinále v Kopřivnici, 16. ve finále ve Mšeně, když odstoupil po pádu v rozjížďce s číslem dvě; MR dvojic: Chabařovice (s Pavlem Kotenem a Robertem Rálišem) 5. v semifinále v Divišově; vítěz Ceny Chabařovic, s Chabařovicemi výhra v červnovém čtyřutkání v Chabařovicích (15 bodů)
1995:	Březolupy 3. v extralize (Karel Průša 72 bodů z 353 bodů týmu celkem); MR dvojic: Březolupy (s Adrianem Rymelem a Milanem Žůrkem) 2. ve finále v Březolupech; 7. při prvomájovém mezinárodním závodě ve Mšeně
1996:	Březolupy 2. v extralize (Karel Průša 56 bodů z 306 bodů klubu celkem); MR tříčlenných družstev: Březolupy 2. v seriálu osmi závodů (Karel Průša 35(12) bodů ze 167 bodů týmu celkem); 5. v Memoriálu Jiřího Hurycha v Chabařovicích, 7. při ZP SNP v Žarnovici, 4. v Memoriálu Josefa Trojáka v Březolupech
1997:	Březolupy 3. v extralize (Karel Průša 16 bodů z 232 bodů týmu celkem); MR tříčlenných družstev – Pohár AČR: Březolupy 3. v seriálu osmi závodů; 16. v mezinárodním závodě jednotlivců o Pohár města Divišova (po kolizi s Vladimírem Višváderem v rozjížďce s číslem jedna odstoupil)
1998:	MS jednotlivců: 8. v kvalifikačním kole v Kršku, 16. v kontinentálním semifinále v Prelogu; Slaný 3. v extralize (Karel Průša 63 bodů z 234 bodů týmu celkem); 8. při Velké ceně Divišova, 6. při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici
1999:	Slaný 4. v extralize (Karel Průša 41 bodů ze 179 bodů týmu celkem); 6. při Zlaté přilbě SNP v Žarnovici
2000:	Slaný 3. v extralize Karel Průša 25 bodů z 206 bodů týmu celkem); 7. Velká cena Královského pivovaru Krušovice ve Slaném
2001:	Mšeno 4. v extralize (Karel Průša 10 bodů ze 134 bodů týmu celkem); Mšeno 1. v 1.lize (Karel Průša 21 bodů z 242 bodů týmu celkem); MR dvojic: Mšeno II (s Františkem Liebezeitem) 2. v semifinále ve Svitavech, 7. (s Františkem Liebezeitem a Tomaszem Krukem) ve finále ve Mšeně; 7. v červencovém volném závodě ve Mšeně
2002:	Mšeno 4. v extralize (Karel Průša 21 bodů ze 101 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: 9. v semifinále v Praze, 10. ve finále ve Mšeně; MR dvojic: Mšeno III (se Zdeňkem Simotou) 4. v semifinále v Pardubicích
2003:	Mšeno 4. v extralize (Karel Průša 17 bodů z 212 bodů týmu celkem); Mšeno 5. v 1.lize (Karel Průša 37 bodů ze 146 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: semifinále Pardubice 8., finále Mšeno 14.; 6. v Memoriálu Emila Sovy
2004:	Mšeno 4. v extralize (Karel Průša 15 bodů z 222 bodů týmu celkem); Mšeno 5. v 1.lize (Karel Průša 6 bodů ze 134 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: semifinále Praha 7. Finále Kopřivnice 16.
2005:	Mšeno 3. v 1.lize (Karel Průša 53 bodů z 240 bodů týmu celkem); MR jednotlivců: semifinále Praha 10., finále Mšeno 18. (DNR); MR dvojic Divišov: Mšeno (s Richardem Wolffem) 3. ve skupině A; 3. v Memoriálu Josefa Leifra v Divišově, 5. při Super Prix Mšeno (s Jakubem Hejralem)
2006:	Mšeno 1. v 1.lize (Karel Průša 48 bodů z 375 bodů týmu celkem); postup do baráže o extraligu 2007, kde Mšeno porazilo Pardubice 47:43 (Karel Průša 1 bod s jedním bonusem) – po úpravě výsledků na 39:39 byla soutěž rozšířena na pět účastníků; MR jednotlivců: semifinále v Liberci 10. , finále v Březolupech 17.; 2. v Memoriálu Emila Sovy ve Mšeně.

Foto: Karel Herman, Lubomír Hrstka, Eva Palánová, Antonín Škach, archív rodiny Průšovy, archív speedwayA-Z