Archiv autora: Antonín Škach

Kostěnice se chystají na sváteční ježdění

Kostěnice – 21. prosince
Oválek u drážního tělesa prvního železničního koridoru vinou dešťů přišel o svou tradiční říjnovou rozlučku. Nicméně dnes se zde sešla plochodrážní parta. Stačí trošku úsilí a mohla by se sem vrátit silvestrovská tradice.

 

Hobík Ladislav Dopita zde ladil svůj motocykl, v čemž mu asistovali David Hofman a Filip Hromas, kteří stabilně hrají nedělní hokej v Chrudimi. Nechyběl ani Josef Dvořák a Luboš Velinský. Plán svézt se ještě před koncem roku se dostal blíže realitě.

Pakliže se na stranu spolupracovníků postaví mráz, který meteorologové slibují na Štědrý den. Vnější strana oválku je v dobré stavu, na vnitřní straně se musí ještě zapracovat. Termín bude stanoven záhy. S největší pravděpodobností nepůjde o samotný Silvestr, nýbrž o nějaký den mezi svátky.

David Hofman Josef Dvořák, Filip Hromas, Ladislav Dopita a Luboš Velinský v Kostěnicích | foto Ladislav Hofman

Ve Svitavách se stále maká

Svitavy – 20. prosince
Cihelna ve Svitavách je poslední velká plochodrážní novostavba na našem území. Po letech pauzy po zavření staré trati U Tabačky, jež ustoupila městskému koupališti, se její brány prvně otevřely divákům v sobotu osmadvacátého června 1986. Lidí dorazila spousta. A v nedaleké Březové nad Svitavou rozhodně neželeli, že svůj tradiční sajdkárkros raději přeložili na neděli, aby se termínově nebili s Dunajským pohárem, který novou kapitolu sportu levých zatáček ve Svitavách otevíral.

Na malé dráze leží nový materiál | foto Milan Moravec
Depo bude i místech někdejších laviček | foto Milan Moravec

Čtyřicet let je pěkné jubileum. Nová svitavská parta pod taktovkou Milana Moravce je chce náležitě oslavit. Jejich plány odhalí český plochodrážní kalendáře, jehož kompletní zveřejnění se očekává v průběhu příštího týdne.

Každopádně prosincové počasí za okny nepřeje milovníkům zimních sportů, ale stavebním pracím ano. Makalo se i v Cihelně. Nový, vyšší val pro diváky je hotový. Stejně tak se o patnáct metrů rozšířilo depo. A doplnil se materiál na novou dráhu.

Pracovnímu úsilí není konec, mezi svátky je v plánu další brigáda.

Na tomto valu budou v příštím roce stát diváci | foto Milan Moravec

Jan Hlačina chce překvapovat nejen sám sebe

Divišov – 19. prosince
S českou dlouhou dráhou je to jako na sinusoidě. Hlavně v posledních letech. Sviští se to nahoru. Vozí se medaile, českému národku dokonce proklouznou mezi prsty zlaté medaile určené pro mistry světa. A pak zase šup dolů. Závodit se nedá do stovky. Ani v longtracku, kde jsou zkušenosti alfou i omegou úspěchu. Čas od času se nějaký mladý Čech v Mariánských Lázních objeví v domácím šampionátu. Jan Hlačina to ale s dlouhou myslí vážně. Nejen proto, že je stálým náhradníkem finálové části mistrovství světa na příští rok.

 

Prsty v tom má otec Jan, Josef Franc i Stanislav Diatka

Jan Hlačina si povídal s magazínem speedwayA-Z | foto Karel Herman

Stopětadvacítku odložil poměrně rychle na rozdíl od svých vrstevníků. Přesně ve chvíli, kdy ho táta posadil na dvěstěpadesátku. Mohl to být ten moment, který byl prvopočátkem jeho záliby v dlouhých oválech?

„Nemyslím si, že to vzniklo proto, že jsem začal dříve jezdit na dvěstěpadesátce,“ bourá šmahem odvážně klenutou klenbu žurnalistických hypotéz. „Spíš to bylo, že taťka jezdil jako mechanik s Pepou Francem na dlouhou plochou dráhu. Zeptal se mě, jestli bych ti to nechtěl taky zkusit.“

To jsou ale otázky. „Zalíbilo se mi to, tak jsem souhlasil,“ pokračuje junior pardubické Zlaté přilby. „Domluvili jsme se s Jawou. Tehdy ještě patřila panu Diatkovi, jestli by neměli nějakého dlouhána. On řekl, že jednoho má, a že nám ho daruje. Daroval, my ho dali dohromady. A vyrazili to zkusit. Dlouhá mě hned chytla, takže velké poděkování panu Diatkovi.“

Mariánské Lázně jsou klenotem dlouhých drah. Jan Hlačina po zdejším kilometru vodil svou dvěstěpadesátku mimo soutěž už roku 2020. Loni se vrátil. Už jako regulérní účastník. Číslovka věku se totiž neustále mění. Šlo vlastně o dvojí comeback. V květnu závod uplaval, v srpnu debutant skončil sedmý.

„Hodně se mi to líbilo,“ vrací se ve vzpomínkách o pět let zpátky. „I když to bylo vlastně takové napůl. Bylo to na dvěstěpadesátce a ta je přece jen pomalejší. Ale byly to moje úplně první jízdy na dlouhé, takže jsem si je maximálně užil.“

Dvěstěpadesátka svého času Janu Hlačinovi otevřela cestu k dlouhým oválům | foto Karel Herman

A tak se šlo dál. „Rozhodli jsme se, že zkusíme závody,“ přikyvuje Jan Hlačina. „A v Česku kromě mistrovství republiky nic jiného není, takže jsme se dohodli, že pojedeme. První závod byl dobrý. Nedalo se čekat nic velkého, protože to byla naše úplně první zkušenost. Sbírali jsme poznatky. I tak jsme si to užili. Rozdíl mezi klasickou plochou a dlouhou tam určitě je. Ale ni, na co by se nedalo zvyknout.“

 

Ostřílený dlouhodrážní holobrádek

Během letošního roku na dlouhých tratích načerpal spoustu zkušeností. Český dlouhodrážní OPEN mu přinesl spíše pech, pravda. Podruhé však jel světový pohár třiadvacítek. Prvně Long Track of Nations, evropský šampionát na trávě, pír pouťáků.

Jan Hlačina v Mariánských Lázních | foto Pavel Fišer

„Letos jsme v Mariánkách měli smůlu,“ povzdechne si Jan Hlačina. „Hned v první jízdě nám pral řemen a to mě stálo postup do semifinále. Ano, jeli jsme také svět do třiadvaceti let. Tam se nám docela dařilo. Dokázal jsem vybojovat sedmý místo. Dál jsem se zúčastnil evropského šampionátu na trávě.“

Na závod ve Werlte nikdy nezapomene. „Bylo to dost divoké,“ usměje se. „Byla to totiž naše první tráva a nevěděl jsem, co od toho čekat. Navíc dráha byla jedno velké oraniště, takže nic moc. Pak jsme na trávě odjeli pár pouťáků. I na klasické dráze, to už bylo lepší, byl jsem víc rozježděný a víc si na motorce věřil. Všechny tyto závody mi přinesly spoustu zkušeností.“

Nyní je Jan Hlačina náhradníkem světového šampionátu. Přitom se traduje, že dlouhá a tráva jsou spíše pro starší a zkušenější borce. Nicméně zeptejme se na názor raději přímo samotného aktéra.

Jan Hlačina pojede finále mistrovství světa na dlouhé dráze jako stálý náhradník | foto Karel Herman

„Ano, na sezónu 2026 jsem se dostal do finále mistrovství světa jako čtvrtý náhradník,“ souhlasí. „Jsem za to strašně rád. I když je škoda, že až jako čtvrtý. Ale i tak je to skvělé a doufám, že alespoň nějaký závod pojedu.“

Až mu narostou vousy jako dědovi Stanislavovi? „Jo říká se, že to jsou disciplíny pro ostřílené jezdce, ale já se za ostříleného jezdce beru,“ rozesměje se. „Ne, vážně, dlouhá i tráva jsou hlavně o znalostech, zkušenostech a naježenosti na dráhách. Jde o to být na motorce co nejčastěji a poznat, jak se bude chovat. A jak ji správně nastavit. Jak tenhle příběh bude pokračovat, vlastně nevím ani já, takže se necháme všichni překvapit.“

 

Mamka zaslouží metál

Ani pardubický triumf na vítězství v první lize nestačil | foto Karel Herman

Konec konců holobrádci pod taktovkou maršála Dauna již svého času poblíž Kolína zachránili monarchii pro Marii Terezii. A nikdo neví, co se stane na oválech. Až možná na jednu věc. Jana Hlačinu budeme vídat i na klasických tratích.

„Konec s klasikou zatím v plánu nemám,“ rozvíjí své plány. „Letošní sezóna byla hodně divoká, jednou nahoře, jednou dole. Na začátku sezóny jsem jezdil na tréninky a závody jen s mamkou, protože taťka byl nemocnej. Strašně moc bych jí chtěl poděkovat, že to se mnou celé objížděla. Bez ní bych začátek sezóny ani nestihnul.“

Všechno zlé přináší začátek něčemu dobrému. „Taťka už byl v pořádku, jezdil se mnou a potom se to postupně zlepšovalo,“ pokračuje Jan Hlačina. „Ke konci sezóny jsem byl spokojený i sám se sebou.“

Z klasických drah Jan Hlačina neodchází | foto Karel Herman

K tomu by se hodil happy end… „Myslím, že Divišovu nikl titul už loni,“ vytuší otázku. „Také se rozhodovalo v posledním závodě. A nedopadlo to. Stejně jako letos. Doufáme, že příští rok už to k titulu konečně dotáhneme.“

Či k medaili v juniorském šampionátu?  „Letos jsem vynechal juniorku v Březolupech,“ zamýšlí se. „Kryla se se závodem v Mariánkách. Vyhodnotil jsem, že pojedu mistrák na dlouhé, protože ten je jen jednou za rok. A hlavně jsem chtěl sedět na dlouhánovi.“

 


Jan Hlačina děkuje:

Rodina: zleva Jan Hlačina starší s otcem Stniaslavem a syny Janem a Matějem | foto Antonín Škach

„Rád bych poděkoval celé své rodině, která mě ve všem podporuje. Také děkuju Mariánovi Jiroutovi, který mi přes zimu připravil motorky. A samozřejmě děkuji všem lidem, kteří mě v tomto sportu podporují.“


Jan Hlačina v akci | foto Karel Herman

Paluba publikace Česká plochodrážní ročenka 2026 je dost široká

Česká Třebová – 18. prosince
Letos to bylo dost nahnuté. Rozpočet se potácel nad okrajem propasti. Vydání jednadvacátého ročníku tradiční plochodrážní publikace bylo ohroženo. Nebo minimálně jeden z jejích konceptů, aby každý závodník dostal aspoň jeden výtisk zadarmo. Naštěstí ve sportu levých zatáček není přátelství, mnohdy letité, jen pustou frází. Nyní sice pracujeme na další velkoknize, ale s jarem přijde další úkol. Česká plochodrážní ročenka 2026. A sní i šance pro plochodrážní příznivce, jak netradičně projevit svou přízeň sportu levých zatáček.

 

Není třeba si mazat med kolem pusy, že firemní inzerát v plochodrážní knížečce rázem přinese společnosti zvýšení obratu o stovky procent. Na druhou stranu ani, že my coby vydavatelé zbohatneme. Rozhodně ne.

Myšlenka je jednoduchá. Dostat ven publikaci, která souhrnně mapuje dění na domácí scéně v letošním roce. Slovem, obrazem a samozřejmě detailními výsledky. Již podvaadvacáté, což je číslo, které Ročenku staví do mimořádné role i ve srovnání s jinými podobnými publikacemi. Nejen u nás a nejen v prostředí motoristických sportů.

Inzerenti dostávají pochopitelně větší počet kusů knížky, kterou se pak mohou prezentovat mezi přáteli a obchodními partnery. A tím šířit dobré jméno české ploché dráhy. Faktura je samozřejmostí stejně jako vystavení ještě v letošním roce.

Možností pomoct s vydáním je více. Pořadatelé mohou inzerovat své akce nebo děkovat svým sponzorům, fanoušci dát najevo sympatie konkrétnému jezdci či týmu. Nic není nemožné, ostatně koho by ještě před dvaceti lety napadlo, že tým vydavatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové pomůže poměrně slabou knihovničku o české ploché dráze rozšířit o pětadvacet svazků?

Rukopis vydavatelství Antonín Škach – Angličtina v České Třebové najdete již na pětadvaceti knihách | foto Eva Palánová

Patrik Linhart dost možná příští rok vyjede na ovál jako první Čech

Roudnice nad Labem – 17. prosince
Pětadvacátého ledna bude česká plochodrážní veřejnost čekat, zda se podaří zopakovat letošní zázrak či zda březnový ráz zimy pomůže zatlouct další hřebík do rakve nesmírně populární disciplíny. Ve Francii by se už ovšem mělo trénovat. A Patrik Linhart chce být u toho, protože své působení na dlouhých a travnatých oválech bere nesmírně vážně.

 

O longtracku přemítal již brzy po svém odchodu z oválů v září 2007. O sedm let později si jej prvně vyzkoušel během dne otevřených dveří v Mariánských Lázních. Letos zde debutoval v mistrovství republiky desátým místem.

Patrik Linhart bere longtrack vážně | foto Pavel Fišer

„Učarovalo mně to,“ netají se slánský závodník. „Bere mě to ještě víc, než když jsem jezdil krátkou. Dám tomu všechno, chci vědět, co ve mně je.“

I proto si začne vyřizovat licenci brzy, protože v Morizes ji po něm budou při lednovém tréninku požadovat. „Jsem na dlouhodrážním začátku, musím se všechno naučit,“ vysvětluje motivaci pro takovou cestu. „Pojede se mnou Petr Hurych, říkal, a s Václavem Matunou jsem domluvenej, že se mi bude trošku věnovat a předávat mně své vzácné zkušenosti.“

Patrik Linhart chce trénovat v Morizes již na sklonku ledna | foto Karel Herman

Děda Mráz stávkuje

Přelouč – 16. prosince
Závodník je připravený. Motocykly jakbysmet. I nová dodávka. Jen ještě není na číslech. Absence státních poznávacích značek se ale ukázala jako výhoda. Jinak by Lukáš Hutla vyhodil peníze za cestu do Švédska oknem. Zima totiž ne a ne přijít.

 

Lukáš Hutla zatím musí čekat na správné ledařské počasí | foto Pavel Fišer

„Nemrzne nikde, takže nic nového není,“ svěřuje se český ledařský šampión.  „Kluci už trénoval ve Švédsku, ale teď je tam stejný počasí jako tady. Chtěli jsme tam jet už začátkem prosince, to jsme odvolali. Pak byl plán vyrazit osmadvacátého prosince. Ale předpověď je blbá.“

Ale ty předpovědi… „Jsou to dva dny, jak hlásili, jaká bude zima El Niňo,“ povzdechne si Lukáš Hutla. „Myslím si, že ji to doválo někam do Ameriky. Motorky mám připravený, teď ještě zateplit dodávku a udělat v ní elektriku. Když jsem ji koupil, neměl jsem na ní espézetky, proto nešlo zabukovat loď, za což jsem teď rád. Na motorce zbývají jen detaily, čekáme na dědu Mráze, ale ten tady zatím není, Jen Heikki Huusko se sklouznul na severu Finska, ale jinak nic není.“

Štěstí  ovšem přeje připraveným. „Jsme v pozoru a očekáváme lepší zprávy,“ souhlasí přeloučský ledař. „Modus je taky připravenej, rozhodnu se ze dne na den. Nemám ani loď, to počasí je hrůza. Příroda jde proti nám, naposledy byla pořádná zima ve dva sedmnáct, u nás se jelo sedm závodů.

Lukáš Hutla je ve střehu | foto Karel Herman