Na podzim to bylo pět let. Spojil jsem příjemné s užitečným, v tomto případě zachycení jeho vzpomínek na Josefa Trojáka s rodinným výletem. Znovu a znovu jsem si říkal, že je potvrzením rčení o nestárnoucích mužích. Ve stoupání z parkoviště v Lukově nahoru ke kouzelnému hradu nezapřel bývalého gymnastu. Ani se nezadýchal, přestože celou dobu vyprávěl. Tuto sobotu jsem se ve Stupavě setkal s trojicí zohorských plochodrážních veteránů a pochopitelně přišla řeč i na něho. Snímky ve starých albech se dočkaly komentářů, že stále vypadá stejně. Na botel jsme přijeli pozdě v noci a tablet jsem si otevřel až ráno. Protější břeh Dunaje se ztrácel v husté mlze a na mě vyskočil e-mail od něho. Říkal jsem si, jaké plány tento činorodý muž má. Přišel však šok, smutný a nečekaný šok. Psala mi jeho milovaná manželka, že nás Miloš Plzák náhle opustil navždy.
Divišov – 27. ledna
Setkání mladého muže a krásné dívky bývá někdy osudové. Nicméně v tomto případě byl však věkový rozdíl příliš velký. A kdyby se příběh vyvíjel, jak asi očekáváte, ona dlouhovlasá kráska by dokonce riskovala pár měsíců v kriminále. Přesto se stala múzou, která mladíka nasměrovala k plochodrážnímu sportu. Nebýt jí, na sedmých místech loňských mistrovství republiky stopětadvacítek a pátém v poháru, by byl někdo jiný než divišovský Matouš Kameník.
Pardubice – 2. října 1999
Podobný příběh tu byl již o devět let dříve. Náš nároďák byl přímo nasazený do finále mistrovství světa, které se konalo v Pardubicích. Předem se spekulovalo o slabinách soupeřů, které jakoby hrály do karet československému týmu. Nakonec nepřišli diváci, ani medaile. Jenže tohle bylo v půli září 1990. Za dalších devět sezón to bylo o poznání chutnější kafe! Světové finále družstev skvěle zapadlo do zlatopřilbového víkendu a zaplněný stadión se stal svědkem dekorování Čechů stříbrnými medailemi. Něco takového se stalo pouze ve vídeňském Prátru v třiašedesátém a poté již nikdy. Ojedinělý byl také fakt, že se Aleš Dryml stal podruhé v sezóně vicemistrem světa.
Pardubice – 12. ledna
Před rokem mu nebylo zrovna hej. Doma měl berle, podruhé operované koleno se nehojilo a kulatící se bříško jeho přítelkyně dávalo tušit, že brzy budou po tomto světě chodit ve třech. Pracovní nabídky se mu však vyhýbaly jako zapřisáhlý abstinent palírně. Až přišla jedna, které nešlo říct ne. Jenže časté cestování jej vedlo mimo startovní listiny plochodrážních mítinků. Na podzim měl takový plochodrážní hlad znásobený světovým dlouhodrážním stříbrem, že v individuálním šampionátu skočil z deváté příčky na čtvrtou. Jakoby nemohl přestat, popral se o vítězství i v Kostěnicích a zase naskočil do šroubkařského seriálu Drift-On-Ice. Ale Hynek Štichauer nám o tom všem bude vyprávět sám, jelikož poskytnul magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor.
Ústí nad Labem – 24. ledna
Říjen s osmnáctkou, říjen s devatenáctkou. A mezi nimi tři sta pětašedesát dnů. V prvním případě skončil předposlední v divišovském závěru pohárového seriálu stopětadvacítek a velké ambice neměl ani ve zvláštní jízdě nejmladších závodníků o Toniččin pohár. Loni to při derniéře PRO-TEC Speedway Mini Cupu shodou okolností bylo z jeho úhlu pohledu ještě horší. Nicméně když jej moderátor při slavnostním vyhlašování celkových výsledků počastoval přídomkem skokana roku, rozhodně se nemusel stydět. Ostatně pojďme si o tom promluvit s Petrem Markem osobně.
Česká Třebová – 23. ledna
Je to již šestnáct let, kdy na jaře vychází knížečka Česká plochodrážní ročenka. Její podoba krystalizovala v průběhu času, nicméně její základní konstanty jsou neměnné. Mezi nimi, že titulní stranu zdobí snímek úřadujícího individuálního šampióna naší země pořízený v akci během klíčového mítinku. Po dvou letech se jím stal Václav Milík. Využil nabídnuté možnosti určit barevný design obálky, jež bude pochopitelně červenožlutá, ale také vybral ústřední fotografii. V těžké konkurenci se opět prosadilo eso našeho vydavatelství Karel Herman.
