Jako teenager si v severočské Bílině žijete jako v bavlnce. Váš tatínek býval plochodrážníkem. Plochodrážníkem s velkým pé. Byť se ke sportu levých zatáček dostal kvůli válce poměrně pozdě, v historii vyryl hlubokou brázdu. Jo, stát na prahu světového finále jednotlivců jako první Čechoslovák vůbec se čtyřmi křížky na krku… Navíc věří ve spravedlnost beztřídní společnosti a je politicky vidět. Díky tomu vám i vašemu mladšímu bráškovi Jirkovi procházejí různé prohřešky. Pochopitelně za řidítky motocyklů, protože jablko nikdy nepadá daleko od stromu. Jenže přichází srpen osmašedesátého roku. Leonid Brežněv, vůdce sovětského impéria, dává jasně najevo, co si myslí o reformách a socialismu s lidskou tváří. Okupace je moc i na aktivního komunistu a normalizace už příliš. Otec se zachová jako čestný muž. Zbavuje se rudé knížky, což se na začátku sedmdesátek neodpouští. A vy stanete při odvodu tváří tvář vypasené gumě. Ty máš jít na sportovní rotu Rudé hvězdy? Ale hovno, velké hovno, soudruhu branče. Stanislav Svoboda mladší si přesto užil několikaletou plochodrážní kariéru.