Praha – 12. února
Loni na sváteční den vzniku Československa již bylo na českých oválech rozhodnuto prakticky úplně všechno. I když… V Divišově se chystal poslední díl seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup a on byl ve hře o bronzovou příčku. Nakonec se musel smiřovat s bramborovou medailí, navíc se nedostal do nadstavbového finále o velký pohár a tisícovku. Zmocnil se však menší trofeje, což však nebyl jediný důvod, proč byl Adam Nejezchleba se sezónou s devatenáctkou na konci letopočtu v zásadě spokojený.

 

Zvykání si na pódia

„Před poslední závodem jsem byl o tři body za Adamem Bednářem,“ připomíná skutečnost, že po zářijovém Slaném měl svého jihočeského jmenovce na dohled. „V Divišově jsem měl namířeno tak trošku na třetí místo, ale nakonec jsem byl čtvrtej‘.“

Adam Bednář si na svůj bronz nenechal sáhnout. Adam Nejezchleba posléze skončil v semifinále nadstavbové Ceně speedwayA-Z již v semifinále.  A tak svůj rozpočet neobohatil o žádnou z finančních prémií, které byly určeny pro čtveřici finalistů. Velký pohár skončil v rukou Jaroslava Vaníčka a on musel vzít zavděk jeho menším bratříčkem, když triumfoval v závodě pro nejmladší účastníky o Toniččin pohárek.

„Byl jsem naštvanej‘, povzdechne si. „Jak se jelo o ten litr, vynechal mně motor. V Kostěnicích byl o dva dny před tím velkej‘ prach. Dostal se dovnitř, a proto to zlobilo. A předjel mě Bruno Belan.“

Nicméně Adam Nejezchleba loni nevítězil jen mezi nejmladšími kolibříky, dokladem čehož jsou třetí místa při pohárových závodech v srpnu na malé Markétě a v září v Chabařovicích. „Byl jsem překvapenej‘ hlavně z Prahy,“ přemítá. „V Chabařovicích jsem to trošičku maličko čekal. Nebyli tam Jára, Adam Bednář ani Bruno. Proto jsem čekal lepší umístění, nebyli tam závodníci, který většinou bejvaj před mnou.“

Třešničkou na dortu se ovšem stalo třetí místo z mistrovství republiky stopětadvacítek na malém ovále ve Slaném. „Za to jsem byl šťastnej‘,“ netají se. „Třetí místo v mistráku bylo lepší než v Mini Cupu. Pro mě to víc znamená.“

 

Kostěnický král

Sezóna ovšem nebyla bez problémů, protože hned začátek šampionátu na krátkých oválech v Praze jej zastihl v roli diváka. „Zajížděli jsme na jaře motor,“ obrací oči v sloup. „Táta ho chtěl doladit a… A přeladil to. V Shupě to zase dali zpátky dohromady, ale o první závod jsme přišli.“

Závěrečný účet sezóny 2019 však nevypadá nikterak špatně. Kromě čtvrtého místa v seriálu PRO-TEC Speedway Mini Cup bral osmou pozici v mistrovství republiky. Vavříny kosil i v pouťácích ve Štětí a v Kostěnicích, kdy jej po čtyřech vítězných Srandamačích z piedestalu jeho kategorie sundal až při Rozlučce Adam Bednář.

„Kostěnice jsem vyhrál skoro všechny, než přijel Adam,“ říká Adam Nejezchleba. „Tam je blbý, když někdo jede rovnou před tebou. Nedá se závodit kvůli prachu. Bylo by to možný, kdyby tam byla lepší kropička. Je tam výborná dráha. Ani krátká, ani dlouhá, jezdí se na ní pohodlně.“

A ty ceny, že? „Přivez‘ jsem si větší pohár, než jsem já,“ směje se. „Nečekal jsem, že bude tak těžkej‘. Sezóna byla určitě lepší než ta minulá. To doladění od Shupy přineslo své ovoce.“

 

Led u ledu

Mírná zima s trapnými parodiemi na kousavý mráz zkřížila plány nejen našim ledařům. „Počasí se nevydařilo,“ povzdechne si Adam Nejezchleba. „S tátou jsme si mysleli, že bude pořádný ježdění. Když začal prosinec, bál jsem se, že nebude led. Táta říkal, ať počkám na leden. Teď je únor a furt nic.“

Plány závodníkova otce Zbyňka totiž nebyly nízké. „Z pětašedesátky KTM měla bejt‘ ledovka po vzoru ruskejch‘ závodníků,“ smutní Adam Nejezchleba. „Oni to dají na hřebíky, ale ty jsou menší, kouká jen necelej‘ centimetr. Na malý motorce to udělá efekt jako na leďáku. Drží to, ne jako na šroubcích, kde je to plochá dráha, ale tady by to bylo jako na klasickým ledě. Zůstala jen vzpomínka na loňskej‘ rok a trénink s Davidem Lizákem. A tak aspoň fandíme Honzovi Klatovskýmu a Lukáši Hutlovi, to je pro nás inspirace.“

Ledový projekt tak musel být uložen k ledu. „Tady se to nedá plnohodnotně provozovat,“ vysvětluje hrdina článku. „Bylo by to trápení. Vymyslel jsem náhradní program na zimu. Udržuju si kondici na boxu a judu, koníček je motokros a kytara. Proběhnou i motokáry v Radotíně, mají taky smysl. A po roce se zase můžeme k ledům vrátit.“

 

Velká dráha ne, velký rám ano

Mezitím však proběhne celá hlavní sezóna. „Letos to bude to samý jako loni,“ plánuje Adam Nejezchleba. „Budu závodit jenom na malý, velkou nemám v plánu teď začít. V půlce sezóny bude přesun na velkej‘ rám.“

Program pro kolibříky je tradičně střižen velkoryse. „Mini Cup a mistrák na malejch‘ drahách,“ vypočítává vlasáč, který na vestě vozí chabařovické písmeno CH. „A nějaký Polsko, tam jezdíme rádi. Plus tréninky Mariánky, Chabařovice. Zkusíme Plzeň, budu držet kondici i na motokrosu. Pojedu i závod v Pelhřimově, tentokrát na pětaosmdesátce.“

A nechystá se náhodou přestup od ploché dráhy k motokrosu? „Mně baví plochá dráha, že je to závod, a že je to všechno hned,“ vyvrací Adam Nejezchleba podobné hypotézy. „Na motokrosu se jede patnáct, dvacet minut. A pak se dlouho čeká na další jízdu. Závod je na celej‘ den a to mě štve.“

 

---

Adam Nejezchleba děkuje:

„Shupa, Polymer BC, SC Chabařovice, Klabo team,  Andrej Diviš, Zdeněk Schneiderwind, Marian Jirout, Standa Tišer, 101 Underground Riders, Lufoli, Míra Bareš, své rodině a  všem fanouškům ploché dráhy.“

---

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a laskavostí Adama Nejezchleby

Svätý Anton – 11. února
V Žarnovici se na plochodrážní motocykly s nižším obsahem vždycky dívali s despektem. Své by k tomu mohl říct Jaroslav Šůs, když si svého času při žarnovické prezentaci svých motocyklů Shupa připadal jako dohazovač šeredné nevěsty na bále. Nicméně časy se mění. Juraj Šuška, který prezentoval své schopnosti při prezentacích během žarnovických závodů, dostal od klubu dvěstěpadesátku. A to je pro něho výzva jako hrom!

 

Z terénu na ovál

Turisté míří do Svätého Antona především kvůli honosnému baroknímu zámku, kde sídlil i bulharský car z rodu Coburgů. Hrdina našeho dnešního vyprávění však svou obec často opouštěl, aby se sledoval motorový sport. A nakonec jej začal sám pěstovat na ploché dráze v Žarnovici.

„Už ako malý chlapec som spolu s rodičmi pravidelne chodieval na motoristické preteky, pretože ma od malička lákali rýchle mašiny,“ nechává rozeznít svou malebnou slovenštinu při líčení, kterak se ke sportu levých zatáček dostal. „Postupne sa mi tento druh športu natoľko zapáčil, že som sa rozhodol  prísť sa pozrieť na tréning a vyskúšať sa povoziť s trénerom na plochodrážnej motorke. A hneď som sa rozhodol zapísať sa do SpeedwayAcademy vďaka náboru, ktorý pravidelne propagoval SpeedwayClub Žarnovica počas pretekov.“

A od té chvíle se Juraj Šuška točí na plochodrážním kolotoči. „A od vtedy od svojich ôsmich rokov chodím pravidelne každú stredu a sobotu na tréningy do Žarnovice. Moje prvé kontakty s motorkami siahajú do môjho detstva. Ako štvorročný som začal rekreačne jazdiť na štvorkolke a v šiestich rokoch som prešiel na minikros.“

 

Dopředu a zase dopředu

Šikovného chlapce se ujal Ján Daniel. „Už ako som spomínal, v SpeedwayAcademy som začal s tréningami ako ôsmiročný,“ vypráví Juraj Šuška o svých prvních plochodrážních krůčcích. „Do Žarnovice sme pravidelne dochádzali zo Svätého Antona spolu s rodičmi každú stredu a sobotu. Spočiatku som sa vozil so svojim trénerom Jánom Danielom. Každý rok som si dával nejaké predsavzatia, čo chcem dosiahnuť v nasledujúcej sezóne, aby ma tréningy posúvali stále dopredu.“

A plány se mu dařily. „Pri tréningoch mi pomáhal aj môj otec a samozrejme aj cenné rady niektorých jazdcov,“ uznává. „Každú sezónu som sa snažil zdokonaľovať techniku jazdy, dávať postupne motorku do šmyku a zvyšovať plyn na rovinách. Bol to super pocit! Tréningovú aktivitu nesústreďujem len na žarnovickú dráhu, ale snažím sa spoznávať aj iné dráhy, Eggendorf v Rakúsku, Brezolupy a Kopřivnice na Morave a Nagyhalász v Maďarsku. Tieto tréningy mi pomáhajú spoznávať povrch trate, sú rôzne v dĺžke alebo v šírke a povrchu materiálu. Neustále ma to posúva dopredu. Ale najviac ma posunulo vpred sústredenie v Lubline.“

 

Po správné cestě

Je sympatickým jevem, že se noví adepti plochodrážního sportu představí v akci během přestávek velkých žarnovických závodů. „Bol som rád, že mi Speedway Club umožnil jazdiť počas pretekov cez reklamné prestávky nielen na domácej dráhe, ale veľmi ma potešilo pozvanie ukázať sa cez prestávky aj počas pretekov v Koprivnici,“ nešetří Juraj Šuška vděkem, aby vysvětlil rozdíl mezi tréninkem a jízdou před zraky publika. „Je to dobrý pocit jazdiť aj pred divákmi a zažívať príjemnú atmosféru. Je tam samozrejme aj trocha zdravého rešpektu, ale všetko to opadne po naštartovaní motorky a zjazde na dráhu a vtedy začínam pociťovať adrenalín.“

Během loňského roku poznával také další dráhy a to už muselo být jasné, že plochá dráha je pro Juraje Šušku tím správným sportem. „Nebolo to len minulý rok, ale už od svojej druhej sezóny strávenej v clube, som sa snažil využiť každú šancu spoznávať aj iné dráhy v rôznych krajinách, aby som sa stále zdokonaľoval,“ reaguje slovenský mladík. „Je to pre mňa veľký prínos a samozrejme si už dávno uvedomujem, že je to druh športu, ktorý ma napĺňa, ale mi prináša aj dostatok zábavy a adrenalínu.“

 

Červená dvěstěpadesátka

Jenže… V Čechách vrstevníci Juraje Šušky mají za sebou již první ostré závody se stopětadvacítkami či dvěstěpadesátkami. Nicméně v Žarnovici neměly motocykly nižších kubatur nikdy velkou podporu. Nyní však v garáži žarnovického benjamínka přistála dvěstěpadesátka.

„Je to asi nejaká tradícia, že sa u nás nikdy netrénovalo na motorkách nižších kubatúr,“ usmívá se. „Je to aj kvôli dráhe.  Aj ja som začínal na 500 ccm, ktorú mi môj otec trochu upravil, napríklad sedadlo alebo dvojitú stupačku, keďže som mal len osem rokov. Ide o to, že podľa predpisov Slovenskej motocyklovej federácie nemôžem získať licenciu pre klasickú plochú dráhu, keďže mám trinásť rokov, až keď dovŕšim pätnástich rokov. Preto sme sa po vzájomnej dohode s clubom dohodli presadnúť na motocykel kubatúry 250 ccm, ktorú mi zakúpil SpeedwayClub v Žarnovici a ktorú som si spoločne s mojím mechanikom, otcom, po večeroch v dielni prestavali a zmenili do mojej obľúbenej červenej farby a na ktorej môžem absolvovať preteky v susedných Čechách a môžem tak získať cenné skúsenosti so svojimi rovesníkmi.“

Juraj Šuška bude tím pádem průkopníkem nižších kubatur ze země našich východních sousedů. „Áno, bude to moja premiéra ako prvého slovenského plochodrážnika, ktorý sa vyberie takouto cestou,“ souhlasí. „Zo začiatku to bude niečo nové, ale dúfam, že sa mi bude na nej tak dobre jazdiť ako na petstovke a  budem zbierať hlavne nové skúsenosti v sezóne 2020.“

 

---

Juraj Šuška děkuje:

„V závere by som sa chcel poďakovať hlavne mojim rodičom, ktorí sú aj moji mechanici, ale aj podporovatelia a môjmu jedinému sponzorovi –Slovagrotransa.s. Žiar nad Hronom. A samozrejme SpeedwayClubu Žarnovica, ktorý mi umožnil môj debut v nasledujúcej sezóne 2020 .“

---

Foto: Karel Herman a laskavostí Juraje Šušky

Newcastle – 8. února
Včera dopoledne stál ve frontě na odbavení na ruzyňském letišti a večer absolvoval slavnostní představení týmu v Newcastle. V Anglii se však dlouho nezdrží. Příští týden jen totiž čeká začátek francouzské ligy. Ondřej Smetana zase bude prvním českým plochodrážníkem, který se dostane k závodění na klasickém ovále ještě během zimy.

 

„Máme představení týmu a potřebuju si zařídit pár věcí,“ svěřoval se Ondřej Smetana se svými cestovní plány. „Patnáctýho je první závod ve Francii. Jedu tam ve čtvrtek s tátou. Dohromady je to šest závodů. Jezdí se neděle, v Anglii mám taky neděle.“

Na britské soutěže má více času. „První závody jsou devětadvacátýho, výjezd do Scunthorpe,“ přibližoval pražský plochodrážník. „To je důležitý. Předtím dvaadvacátýho je press and practise day. Poletím tam a potom asi v Anglii strávím tejden.“

Foto: laskavostí Ondřeje Smetany

Czestochowa – 1. února
V dnešním šroubkařském test matchi v Czestochowe nastoupí Češi proti domácím Polákům pouze ve třech. Pokud nedojde k překvapení v podobě hostování jistého polského veterána, které Lukáš Hromádka ještě včera nevylučoval, bude zbývající trojice našich chybějícího závodníka suplovat. Tím pádem se v každé rozjížďce postaví na start čtveřice účastníků. Po boku Lukáš Hromádky a Jaroslava Petráka, kteří startovali již minulou sobotu v Opole, nastoupí Vladimír Višváder.

 

Ačkoliv se blíží padesátce, Vladimír Višváder se nepouští řidítek. Předloni byl součástí národního týmu ve světovém šampionátu na ledě, loni si v Kostěnicích na Janu Hlačinovi vydřel modrou přilbu magazínu speedwayA-Z. Při podzimní Rozlučce však chyběl.

Těsně před ním si totiž na oválku u prvního železničního koridoru zlomil ruku v zápěstí, a když se uzavírala sezóna, byl na výletě na hrad Pajštún blízko svého Zohoru, kde se padlé maskaróny dodnes vysmívají Napoleonovým dělostřelcům.

„Celej‘ život jezdím šroubky,“ vysvětluje řízení osudu, které ho dnes v podvečer zavane na polský led. „Opole bylo dlouho nejistý, nebylo to na sto procent. A teďka jedu autem s Jarouškem, složíme se na cesťák. Zbude mi na řízek a svařák jako celej‘ život.“

Své první závody Vladimír Višváder absolvoval již na podzim 1988. „Kariéra neskončila, iděme sa zabíjať,“ směje se při své oblíbené průpovídce. „Je to bez licence, zdravotní problémy odezněly, funguje to a žiju.“

Foto: Karel Herman

Divišov – 27. ledna
Setkání mladého muže a krásné dívky bývá někdy osudové. Nicméně v tomto případě byl však věkový rozdíl příliš velký. A kdyby se příběh vyvíjel, jak asi očekáváte, ona dlouhovlasá kráska by dokonce riskovala pár měsíců v kriminále. Přesto se stala múzou, která mladíka nasměrovala k plochodrážnímu sportu. Nebýt jí, na sedmých místech loňských mistrovství republiky stopětadvacítek a pátém v poháru, by byl někdo jiný než divišovský Matouš Kameník.

 

Ze zamrzlé louže na závodní ovál

„Den před Vánocemi jsem byl se svými rodiči ve vsi, kde bydlíme, na prodeji kaprů,“ začíná Matouš Kameník se svým plochodrážním curriculum vitae na úplně první stránce. „Jezdil jsem tam na čtyřkolce, kterou máme společně s bratrem. Smykoval jsem na zamrzlé louži. Viděla mě Radka Hromasová, dcera předsedy klubu AK Divišov. Zeptala se mě, jestli bych nechtěl zkusit plochou dráhu. Já na to, že nevím, jestli by mě bavilo jezdit na oválu. Radka řekla, ať to zkusím, a že se uvidí.“

A ono se vskutku vidělo. Již zkraje června 2018 Matouš Kameník absolvoval první plochodrážní závod svého života. V pátém podniku pohárové série PRO-TEC Speedway Mini Cup skončil na domácí divišovské dráze poslední, osmý. Ve finále C jej tehdy za svými zády nechal Adam Nejezchleba.

„Začal jsem jezdit s tátou trénovat do Divišova,“ ujímá se slova opět sám závodník. „Václav Hromas mě učil, jak skládat motorku do zatáčky a tak. Před prvním závodem jsem byl úplně v pohodě, ani jsem nečekal, že bych byl hned někde vysoko. Po závodě jsme s tátou, mechanikem, byli šťastný, protože se radujeme, i když nedojedu úplně nejlíp. Pro nás je důležité, jak umístění, tak si užít každý závod. Baví nás to moc.“

 

Mega zábava na minioválech

Otec David a syn Matouš si ještě předloni dokázali užít oba aspekty svého působení na malých tratích. Divišovský kolibřík šel nahoru a v Chabařovicích v září se kvalifikoval už do finále B. Objevil se rovněž v obou šampionátech republiky, jak na krátké, tak i klasické dráze.

„První, necelá sezóna byla fajn, ale pořád se učím nové věci jak na dráze, tak na motorce,“ bilancuje Matouš Kameník. „Někdy jsme zbytečně moc chvátali v depu a to si taky vzalo svoji daň. Například né moc utažený kolo a tak. Mně víc baví jezdit malou dráhu, protože je to někdy větší adrenalin než na dlouhý. Na malý se víc předjíždí a to mě mega baví, když to pod někoho šoupnu a vyhraju tu danou rozjížďku.“

Tím pádem bylo během loňské zimy naprosto jasné, že česká plochá dráha má nového závodníka. „No, tak jsem něco asi tušil,“ přibližuje Matouš Kameník svůj vlastní pohled. „Ale ne to, co z toho nakonec bylo. V zimě se připravuju asi jako každý… Cvičím, abych tu motorku udržel a měl sílu. A samozřejmě údržba motorky.“

 

Na Jaroslava Vaníčka

Loni se Speedway Mini Cup rozběhl již na konci března a v jeho desátém závodě v Praze se na stupně vítězů postavil také Matouš Kameník. „Byla to paráda koukat se na lidi z takový vejšky,“ popisuje své pocity, když přehlížel přítomné ze sudu od oleje, který nahrazuje klasické pódium. „Ale bylo to poprvé, tak jsem byl zaskočen. Ale jinak je to úžasný pocit stát na bedně.“

Do konce sezóny jej zažil ještě jednou, shodou okolností opět na malé Markétě. Nakonec v poháru skončil celkově pátý. V mistrovství republiky stopětadvacítek mu patřila sedmá místa jak na klasické, tak krátké dráze.

„S pátým místem jsem byl spokojenej‘,“ bilancuje. „Byl to dobrý pocit vidět své jméno v tabulce na pátým místě. Sedmý místa mohly bejt lepší, ale potkal se nám motor. Tak necelých deset závodů jsem jezdil na základním motoru, na prdlavce. A tím jsem klesl dolů. Vyhrabal mě z toho nový motor a za to jsem byl rád. Skončil jsem sedmý a ne někde níž, než to mohl být.“

Nicméně nová sezóna záhy nechá zapomenout na loňské souboje. „Nechám se překvapit, jak to vyjde,“ nechce se Matouš Kameník ve svých spekulacích pustit příliš daleko. „Na sezónu 2020 se chystám s cílem porazit alespoň jednou Járu Vaníčka. Budu dál jezdit stopětadvacítky, ale začneme trénovat i na dvěstěpadesátce.“

Foto: Karel Herman a Antonín Škach