Archiv pro rubriku: MČR

MČR 1. liga

Soupisky 2011: 1. liga se vrací po pěti letech

Nižší divize byla prakticky ve všech ročnících české ligové historie, i když se pokaždé nejmenovala 1. liga. Ta se pozítří na pražské Markétě vrací na scénu. Magazín speedwayA-Z přináší nejen kompletní soupisky pětice účastníků, ale vůbec poprvé historický přehled všech soutěží, které aspirují na označení nižší liga.
Historické ohlédnutí:
Pakliže celá řada historických otázek spojených s naší plochou dráhou zůstává prozatím stále nezodpovězena, potom nižší soutěže v tomto ohledu hrají suverénní prim. Celostátní přebor družstev, první oficiální dlouhodobé zápolení na kolektivní bázi u nás, měl dvoustupňovou podobu už při svém prvním ročníku v sezóně 1956. Šlo o soutěž na bázi tehdejších krajů, která nerespektovala klubovou příslušnost. Oba stupně se jmenovaly třídy a 2. třída měla čtyři účastníky – Brněnský, Českobudějovický, Ústecký a Královéhradecký kraj.

V dějinách zůstalo skryto už premiérové klání. A my se jen můžeme dohadovat, zda květnovému duelu Brna s Ústím nad Labem v Krnově, předcházelo ještě nějaké jiné utkání. Pakliže ne, byli by prvními vítězi brněnští závodníci, kteří zvítězili 59:48. Dohadovat se můžeme rovněž v otázce vítěze.

Nemůžeme uplatnit ani nepřímou pomůcku těžící se skutečnosti, že se vítěz nižší třídy napřesrok objevil v té vyšší. Ze sedmapadesátého se totiž ve vyšší soutěži zachovalo jen pár výsledků a na jejich základě není možné sestavit ani konečnou tabulku, ani seznam účastníků. Rok 1957 však přináší nesporně prokázaného vítěze 2. třídy, kterým se stali plochodrážníci KAMK Ostrava.

Stejně si můžeme pomoci i v dalších letech. V sezóně 1958 zvítězil KAMK České Budějovice, roku 1959 KAMK Ústí nad Labem, vzápětí KAMK Hradec Králové a v jednašedesátém po reorganizaci krajů Severomoravský KV. Prokazatelně se nižší soutěž konala i v sezóně 1962. Dochované výsledky jsou stejně kusé jako v předchozích letech, ale protože na sklonku sezóny bylo mistrovství republiky družstev zrušeno, nelze určit vítěze podle postoupivšího týmu.

Utkání se jezdila stylem dvojutkání, která však probíhala jednokolově bez odvetu. Tento systém se dá spolehlivě prokázat ve všech ročnících vyjma roku 1960. V Divišově se 8. května střetla čtyři družstva – RH Praha II, Karlovy Vary, Hradec Králové a Praha-venkov – stylem čtyřutkání na šestnáct jízd. Na druhou stranu 30. října se Slovensko střetlo s Brnem stylem dvojutkání. Avšak v programu není sebemenší zmínka, že se jedná o mistrovský závod. Hypotéze o pouáku by nahrával nejen pozdní termín, což ovšem v oněch letech nemuselo být důkazem ničeho, ale i větší frekvence podobných střetnutí.

Opusme však záhadologické pole a postavme se raději na pevnou zem doložených faktů. S rokem 1963 byla po ligových utkáních veta. Až roku 1967 obnovil jejich myšlenku populární motoristický časopis Svět motorů. Vypsal soutěž o svůj pohár, která rozdělila družstva do třech skupin. Zatímco áčko a béčko svými vítězi daly základ pro finále, céčko plnilo jakousi úlohu druhé ligy, nebo z něho nešlo postoupit nikam. Vítězem se stal AMK Březolupy.

Počínaje rokem 1968 se u nás liga jezdí pravidelně a v prvních letech její existence měla dvoustupňovou podobu. Avšak druhá liga zůstala roku 1968 po odstoupení Plzně nedokončená a o rok později se zřejmě nekonala vůbec. V sedmdesátém byla ale zpátky a o rok později následovala vyšší ligu směrem k utkání čtyř čtyřčlenných družstev. Zároveň s jejím přejmenováním na extraligu zdědila jméno první liga.

Soutěž se poprvé rozdělila na dvě skupiny, odkud se nejlepší setkali v prolínací soutěži s horšími extraligovými celky o postup do vyšší soutěže. Od roku 1972 se mezi prvoligové skupiny a kvalifikaci o extraligu vložily ještě skupiny C a D, které představovaly jakési velké a malé finále 1. ligy. Další zásah do podoby soutěže přinesl rok 1976 a první liga byla sjednocena do jednoho seriálu. V další sezóně přibyla ještě druhá liga jako třetí soutěž s provázanou kvalifikací o patro výše.

Další reorganizace potkala první ligu v sezóně 1987. Zanikla druhá liga, v první lize se jely dvě skupiny, odkud se postupovalo do finále. To určilo postupující pro semifinále mistrovství republiky družstev, z nichž vzešli finalisté, když semifinalisty a finalisty doplnily extraligové týmy. Systém vydržel do konce roku 1990. V následující sezóně se k ním vrátila dvojutkání, avšak první liga jela dle této formule jen dvě sezóny a od třiadevadesátého byla čtyřutkání zpět.

V termínovém kalendáři vydržela první liga až do konce sezóny 2006. Její vítěz Mšeno vyzvalo poslední extraligový tým Pardubice k baráži. Na dráze skončila mšenským triumfem, po diskvalifikacích to bylo nerozhodně. Jediným řešením se stalo rozšíření extraligy na pět celků, takže v nižší lize neměl kdo závodit.

Náhradou se stala tříčlenná družstva. V letech 2007 – 2009 jejich šampionát střídal pravidelně přeborový, mistrovský a zase přeborový statut. Loni vznikl přebor jednotlivců/družstev, kde pro oddělenou klasifikaci každého družstva brali body dva nejlepší jednotlivci. Ten plnil úlohu nižší divize i fakticky, protože po sezóně byla vyhlášeno celkové pořadí družstev, kde na pět extraligových týmů navázalo pět družstev z přeboru.

Porovnávat je jako sčítat hrušky s jablky:
Nižší soutěž, a už nesla název II. třída, 2. liga, 1. liga, přebor či mistrovství tříčlenných družstev a konečně přebor jednotlivců/družstev, má za sebou vskutku dlouhou a bohatou historii.

Hledat suverény statistických přehledů by však bylo poněkud ošidné. Úvodní ročníky nerespektovaly kluby a na oválech zápolily reprezentační výběry jednotlivých krajů. V devadesátých letech zase sestoupivší extraligový tým bral prvoligový rok jako Kainovo znamení, jehož se chtěl samozřejmě rychle zbavit. Navíc se v nižší lize objevovaly béčka účastníků extraligy a s projevy personální krize v ní startovali stejní závodníci.

O vítězích proto nejlépe promluví následující tabulka, která je v takové šíři publikována vůbec poprvé.

Celostátní přebor      
  II. třída    
1956 není znám    
1957 Ostrava    
1958 Č. Budějovice    
1959 Ústí n. L.    
1960 H. Králové    
 
 
MR 2.liga    
1961 Severomoravský    
1962 není znám    
 
 
Pohár SM skupina C    
1967 Březolupy    
 
 

MR 2.liga    
1968 nedokončena    
1969 neuskutečněna    
1970 Plzeň    
  1.liga sk. A 1.liga sk. B 1.liga sk.C
1971 Plzeň Pardubice  
1972 Plzeň Č.Budějovice Č.Budějovice
1973 Liberec Kopřivnice Kopřivnice
1974 Liberec Kopřivnice neuskutečnila se?
 
  1.liga    
1975 Kopřivnice    
1976 Žarnovica    
1977 Kopřivnice    
1978 RH Praha B    
1979 Kopřivnice    
1980 RH Praha B    
1981 Žarnovica    
1982 Žarnovica    
1983 Žarnovica    
1984 RH Praha B    
1985 RH Praha B    
1986 RH Praha B    
 
  1.liga sk. A 1.liga sk. B 1.liga – finále
1987 Plzeň SVS Pce B SVS Pce B
1988 Liberec Racek Pce Racek Pce
1989 Liberec Březolupy Chabařovice
1990 Liberec Březolupy Březolupy
 
  1.liga    
1991 Plzeň    
1992 Markéta Pha    
1993 Březolupy    
1994 Mšeno    
1995 Markéta Pha    
1996 Markéta Pha    
1997 Chabařovice    
1998 Racek Pce    
1999 Markéta Pha    
2000 Racek Pce    
2001 ZP Svitavy    
2002 Slaný II    
2003 ZP Svitavy    
2004 Pardubice 2    
2005 Pardubice 2    
2006 Mšeno    
 
 
3čl. družstva      
2007 Liberec    
2008 Markéta Pha    
2009 Březolupy    
 
 
přebor      
2010 Březolupy    

1. liga 2011:
Prvoligové závody letos přinášejí nový rozpis. Utkání se bude skládat z dvaceti rozjížděk. Souboje dvojic přibližují soutěž extralize, avšak na rozdíl od ní, se závodníci nebudou střídat, ale pár bude stejný od začátku až do konce. Změnit ho může jedině zásah manažera.

Každý závodník totiž může absolvovat jednu jízdu navíc za jiného svého kolegu a to nezávisle na pořadí v průběžné klasifikaci. Pro ostatní strategické taktizování jsou klíčové rozjížďky s čísly pět, deset a patnáct, kdy mají všechny startující týmy za sebou stejný počet startů.

Pokud po nich tým ztrácí šest bodů, má jeho kouč možnost použít taktickou rezervu v další následující jízdě svého družstva. Přitom musí mít na paměti, že každého závodníka může takto zmobilizovat pouze jednou, a že nikdo nesmí vyjet na ovál více než šestkrát.

Již pozítří na pražské Markétě uvidíme, zda novinka nadchne. Vyrovnané sestavy dozajista slibují skvělý boj. Avšak na druhou stranu signalizují, že kluby budou v rámci výsledku preferovat co nejsilnější sestavy na úkor pravidelného závodění pro začínající borce a závodníky výkonnostního středu. Ruku v ruce s redukovaným přeborem jednotlivců může jít o krok zpátky, protože v první lize nemůže startovat každý, kdo projeví zájem.

Soupisky účastníků soutěže 1. liga – Přebor ČR družstev:

PK Plzeň:  
HÁDEK Daniel 05. 05. 1996
HÁDEK Michael 08. 05. 1990
HOLUB Jan 07. 08. 1991
IRMIŠ František 22. 08. 1987
SIMOTA Zdeněk 04. 05. 1985
WOLFF Richard 12. 06. 1976
 
AK Březolupy:  
GAVENDA Martin 26. 01. 1988
ČEJKA Roman 27. 08. 1993
DUDEK Michal 20. 09. 1990
MÁLEK Martin 21. 08. 1985
ONDRAŠÍK Pavel 10. 12. 1975
 
AMK Zlatá Přilba Pardubice:  
JÚZA Tomáš 28. 05. 1983
MILÍK Václav 22. 05. 1993
OTRUBA Jaromír 19. 01. 1976
PETRÁK Jaroslav 05. 02. 1973
SUCHÁNEK Tomáš 07. 04. 1984
ŠTĚROVSKÝ David 30. 06. 1996
ŠTICHAUER Hynek 17. 06. 1987
VELINSKÝ Luboš 24. 05. 1987
VIDNER René 31. 08. 1993
 
AK Markéta Praha:  
BRUMMER Jiří 06. 06. 1993
FENCL Jakub 11. 03. 1992
FRANC Josef 18. 01. 1979
HINNER Dominik 19. 12. 1995
HLADKÝ Jaroslav 03. 05. 1994
HOLUB Zdeněk 19. 02. 1996
PUČKO Pavol 30. 06. 1991
SCHNEIDERWIND Zdeněk 13. 01. 1962
SCHNEIDERWIND Zdeněk ml. 29. 09. 1989
ŠKURLA Michal 09. 06. 1996
VEVERKA Ondřej 07. 12. 1992
VRBA Zdeněk 29. 03. 1995
 
Grepl PDK Mšeno:  
ČERMÁK Marek 26. 02. 1995
ČERMÁK Milan 11. 01. 1994
JAROŠ Jan 11. 11. 1984
KALINA Vladimír 17. 04. 1967
KLEIN Michal 11. 07. 1991
LIEBEZEIT František 11. 12. 1968
POUZNAR Stanislav 06. 02. 1994
SMETANA Ondřej 02. 05. 1995
ŠITERA Filip 18. 04. 1988
TOPINKA Tomáš 05. 06. 1974
MČR tříčlenných družstev

Soupisky 2011: přebor bohužel zhubnul o polovinu

Všechno už tu jednou bylo je rčení stejně známé jako pravdivé. Svou platnost má i v případě českého přeboru. Individuální závodů borců výkonnostního středu se u nás jezdily už před třiceti lety. Magazín speedwayA-Z se ohlíží za jejich historií, aniž by ovšem zapomínal na přítomnost, v níž se místo loňských osmi závodů uskuteční jen čtyři.
Historické ohlédnutí:
Závody pro borce nižší výkonnosti se v různých disciplínách motocyklového sportu pořádají už od nepaměti, a už šlo o mítinky pro juniory či později místní podniky. O oficiální klání se však poprvé postarala plochá dráha. Roku 1963 byly vypsány krajské přebory, avšak v následujících sezónách o nich prameny už mlčí.

Rozvíjení kvalifikace pro mistrovství republiky jednotlivců a obrovský příval adeptů plochodrážního řemesla na sklonku šedesátých let daly za vznik juniorskému přeboru 1969, který ovšem stanovil horní věkovou hranici na třicet let. Na Slovensku bylo zároveň obnoveno mistrovství SSR, tedy dle tehdejší oficiální federální terminologie Slovenské socialistické republiky.

Zatímco slovenský šampionát se měl zdárně k světu, v Čechách se na prahu sedmdesátých let na nižší individuální úrovni závodilo jen v rámci národní kvalifikace, jenž plnila kvalifikační funkci do vyšších pater mistrovství republiky jednotlivců. Až roku 1975 byl vypsán Pohár ČSR (České socialistické republiky). Jeho první kolo viděla 31. května Břeclav, odkud si vítězství odvezl liberecký Miroslav Vacek. Na konci čtyřdílného seriálu měl ovšem nejvíc bodů Václav Zajíc.

Slibný šampionát ovšem zanikl hned při své premiéře. Teprve od sezóny 1978 se mistrovství SSR dočkalo svého českého protějšku v podobě přeboru ČSR. Ten kromě garance závodních příležitostí pro borce výkonnostního středu plnil i roli kvalifikačního předstupně mistrovství republiky jednotlivců. Dvě semifinálové skupiny vyprodukovaly šestnáctku pro dvojdílné finále. V Pardubicích 27. května vyhrál slánský Václav Čiviš, který na druhý den zopakoval svůj triumf na své domácí dráze, aby se stal prvním přeborníkem.

Podoba přeboru ČSR se na formátu dvou kvalifikačních skupin a finálové části udržela až do roku 1981. Od následující sezóny se o titul bojovalo dle seriálové formule kopírující velké federální mistrovství, jíž počínaje rokem 1983 předcházela kvalifikace. V posledních třech ročnících šampionátu 1987 – 1989 se ustálil trojkolový systém kvalifikace – dvě semifinálové skupiny – finále.

Po pádu komunistických režimů ve střední Evropě se čeští plochodrážníci dočkali obdoby někdejšího přeboru až loni. Kořeny současného šampionátu je ovšem třeba hledat v šampionátu družstev. Po zániku první ligy vinou událostí doprovázející baráž v říjnu 2006, vznikla soutěž tříčlenných družstev. Ta se z přeborové úrovně (2007) dostala na mistrovskou (2008), aby opět nesla status přeboru (2009). Loni ovšem ustoupila týmová klasifikace do pozadí a závodilo se dle rozpisu jednotlivců, z jejichž pořadí vzešly výsledky družstev.

Pestrá paleta přeborníků:
Díky jejich charakteru, smyslu a účelu není žádnou chybou spojovat pohár ČSR 1975, přebor ČSR v letech 1978 – 1989 a současný přebor České republiky pod jedinou hlavičku. Ve výsledkových listinách defiluje obrovská plejáda jmen od těch slavných až po borce, na něž si dnes vzpomene skutečně jen málokdo.

Seznam přeborníků překvapí svou pestrostí, na níž se bezesporu podílí fakt, že šlo o kvalifikační předstupeň mistrovství republiky jednotlivců, který nemusel každý závodník absolvovat v každém roce. Za těchto okolností není divu, že soutěž nemá žádné rekordmany. Pouze Emil Sova (1980 a 1981) a Pavel Mrňa (1985 a 1986) dokázali vyhrát dvakrát.

Jeden přebornický titul získali Václav Zajíc (1975), Václav Čiviš (1978), Pavel Karnas (1979), Jaromír Bartoš (1982), Zbyšek Holý (1983), Josef Jůza (1984), František Ledecký (1987), Jaroslav Gavenda (1988), Vladimír Kalina (1989) a Martin Málek (2010).

Bez zajímavosti rozhodně není, že většina z přeborníků nemá potomka, který by rovněž závodil za řidítky plochodrážního motocyklu. Své sehrála i dvacetiletá přestávka při pořádání přeboru a proto se žádný syn nemůže pochlubit, že by se zlatou medailí vyrovnal svému otci. Nejblíže k tomu měl loni Martin Gavenda, který však vinou řetězu v předposledním kole v Březolupech ztratil průběžné vedení, do něhož se už v Plzni nedokázal vyhoupnout.

Přebor ČR 2011:
Myšlenka na pravidelné individuální střetávání v loňském roce vyřešila otázku akutního nedostatku závodních příležitostí zejména pro české seniory bez zahraničních angažmá. Přesto se pro letošek nepodařilo zachovat osm dílů seriálu a přebor zhubnul na polovinu.

Kluby, které se postavily přeboru zády, uváděly v zásadě dva argumenty proti svému pořadatelství. První, a sice že složení startovního pole odrazuje diváky i sponzory od ploché dráhy, lze vyvrátit příkladem z fotbalu. Navštívím-li utkání České Třebové kopající krajský přebor a prohlásím-li nahlas, že příště nepřijdu, protože nehrají Tomáš Řepka a Petr Čech, označení blb bude asi nejjemnější, které si vysloužím. Nadto reklamní místa na stadiónu rozhodně nebudou prázdná. Už jen proto, že radnice fandí fotbalu a sponzorské firmy mají větší šance na vítězství v městských výběrových řízeních. Spíše se zdá, že české ploché dráze chybí správný počet opravdových fanoušků.

Druhá stížnost se týká problémů s naplněním startovní listiny a udržením její celistvosti až do konce závodu. Tomu se dá předejít vhodnou volbou termínů nekolidujících s podniky FIM či UEM. A v neposlední řadě, jak ukazuje příklad českých ledů, jsou-li výtečné podmínky pro závodění, jezdci se vynoří. Vyzdvihnout je nutno také operativnost, kdy se rozpis ušije na míru počtu přihlášených závodníků.

S obnovou první ligy se tak do přeboru budou počítat pouze mítinky v Pardubicích, Mšeně, Liberci a Praze. Vedle nižšího počtu klání je nevýhodou také jejich termínová roztříštěnost. Po jarní polovině se závodníci setkají až na sklonku prázdnin a pak až v úplném závěru sezóny.

Stejně jako loni a konec konců i v dobách přeboru ČSR plní soutěž rovněž úlohu nejnižšího kvalifikačního předstupně pro semifinále mistrovství republiky jednotlivců. Jedinou šancí pro nekvalifikované borce je průběžné pořadí po dvou úvodních kolech v Pardubicích a v Liberci. Jména přihlášených závodníků jsou sama o sobě garantem vyrovnané podívané, otázkou zůstává, zda kluby vedle svých prvoligových klání, budou ochotny nést náklady na jejich účast i v přeborových mítincích.

Přihlášení závodníci:   
ČERMÁK Marek PDK GREPL Mšeno  
ČERMÁK Milan PDK GREPL Mšeno  
HÁDEK Michael PDK GREPL Mšeno  
HOLUB Jan PDK GREPL Mšeno  
KLEIN Michal PDK GREPL Mšeno  
POUZNAR Stanislav PDK GREPL Mšeno  
HINNER Dominik AK Markéta Praha  
HLADKÝ Jaroslav AK Markéta Praha  
HOLUB Zdeněk AK Markéta Praha  
ONDRAŠÍK Pavel AK Markéta Praha  
PUČKO Pavol AK Markéta Praha  
SCHNEIDERWIND Zdeněk ml. AK Markéta Praha  
SCHNEIDERWIND Zdeněk AK Markéta Praha  
SMETANA Ondřej AK Markéta Praha  
ŠKURLA Michal AK Markéta Praha od 9. června
VRBA Zdeněk AK Markéta Praha  
JÚZA Tomáš AMK ZP Pardubice  
MILÍK Václav ml. AMK ZP Pardubice  
OTRUBA Jaromír AMK ZP Pardubice  
ŠTĚROVSKÝ David AMK ZP Pardubice od 30. června
VELINSKÝ Luboš AMK ZP Pardubice  
VIDNER René AMK ZP Pardubice  
IRMIŠ František PK Plzeň  
DUDEK Michal AK Slaný  
KRČMÁŘ Eduard AK Slaný  
NOWACKI Krzysztof , PL (ACCR) AK Slaný  
LIEBEZEIT František DAK MOTO  
KADLEC Karel bez klubové příslušnosti  

Foto: archív autora, Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Jiří Brummer st.

MČR Juniorů

Soupisky 2011: sud dvanáctky může jedině zvýšit motivaci pro boj o juniorský titul

Jan Holub a Michael Hádek se vsadili, kdo získá letošní titul juniorského mistra republiky. Samozřejmě každý z nich tipoval sám sebe. Nicméně bylo by chybou zužovat okruh kandidátů na pouhé dva borce. Magazín speedwayA-Z se zamýšlí nad seznamem přihlášených závodníků a ohlíží se do historie juniorského mistrovství, jehož historickým tabulkám vévodí Josef Franc se třemi zlatými medailemi.
Historické ohlédnutí:
Pojem junior byste v československém motoristickém sportu našli už před druhou světovou válkou. Označoval však začátečníka, který si ke svému přechodu mezi seniory musel nejprve vyjet patřičný počet bodů. Tento systém zanikl v první polovině padesátých let. Roku 1969 se konal juniorský přebor ČSSR. Šlo však o předkvalifikaci do mistrovství republiky jednotlivců, přičemž věková hranice byla stanovena na třicet let. Některé prameny se zmiňují i o druhém ročníku, nicméně žádné bližší hodnověrné informace se nedochovaly.

Nicméně věková kategorie do jednadvaceti let se hlásila ke slovu. Jiří Jirout vyhrál 22. září 1973 juniorský předzávod před Zlatou přilbou ČSSR, který ovšem ještě nenesl název Zlatá stuha. Na sklonku října vedl Antonín Kasper soustředění závodníků mladších jednadvaceti let v Čakovicích. Během dvou dnů se konaly tři závody a na nejvyšší stupeň vítězů se postupně postavil liberecký Josef Rybář, březolupský Stanislav Kučera a žarnovický Ján Danihel.

V sezóně 1974 se uskutečnil premiérový ročník mistrovství republiky juniorů, čímž tehdejší Československo o tři roky přeběhlo mistrovství Evropy FIM. Premiérový mítink 30. dubna v Kopřivnici se stal kořistí Jiřího Jirouta, jenž po pádu v rozjížďce s číslem čtyři neznal už nic jiného než vítězství. Pardubický závodník trávící vojenskou službu v pražské Rudé hvězdě se nakonec ozdobil titulem už na sklonku června v Břeclavi, aniž by musel absolvovat poslední kolo v Žarnovici.

Mistrovství republiky juniorů, a už s přídomkem ČSSR, ČSFR či ČR, patří k nejstarším domácím plochodrážním šampionátům. Starší jsou pouze jednotlivci, družstva a ledy a do pádu komunistického režimu i mistrovství Slovenska, které si dokázalo na rozdíl od svého českého protějšku udržet jakousi autonomii, by plnilo kvalifikační roli pro mistrovství republiky jednotlivců.

V úvodních dvou letech se juniorský šampionát konal jako seriál závodů. Sezóna 1976 zažila vznik systému, který na našich oválech vydržel celých dvacet let. Do finálového seriálu vedla cesta ze dvou semifinálových skupin, v nichž byl rovněž větší počet závodů. V jednaosmdesátém se poprvé konala předkvalifikace. Později se odsunula na podzim předcházející konkrétní sezóně a ve svých nejlepších letech přivedla do dep až bezmála šest desítek nových adeptů plochodrážního řemesla.

Počínaje sezónou 1997 se systém juniorského šampionátu vrátil k podobě seriálu závodů. Případný přetlak ve startovní listině se od roku 2003 řeší kvalifikací předcházející konkrétnímu podniku. Jedinou změnou bývá prakticky jen počet nezapočítávaných výsledků, jenž se v posledních letech ustálil na jednom.

Není čas na lámání rekordů:
Věkový limit jednadvaceti let je neměnný, takže nedává juniorským závodníkům šanci na překonávání rekordů v počtu získaných zlatých medailí. Jedinou šancí je snižování věku, která od původních sedmnácti dostala přes šestnáct na současných patnáct let.

A tak není divu, že se v listině mistrů setkáváme s mnoha jmény. Teprve nezapomenutelný Antonín Kasper dokázal roku 1981 svůj titul z předchozího roku obhájit. V dalším roce už v domácí juniorce nestartoval. Podobná situace panovala i o dvě desítky let později. Bratři Drymlovi se šampionátu nikdy nezúčastnili. Mladší Lukáš je mistr světa v jednadvacítkách a Evropy v devatenáctkách, avšak na domácí scéně zlato logicky nemůže vlastnit.

Hattrick se povedl až Josefu Francovi, jenž se stal juniorským šampiónem v letech 1998, 1999 a 2000. Se třemi tituly suverénně vévodí historickým tabulkám a jeho mladší následovníci k němu mohou prozatím jen vzhlížet. Vedle Antonína Kaspera (1980 a 1981) se mezi juniorské mistry dvakrát zapsali Pavel Ondrašík (1995 a 1996), Tomáš Suchánek (2002 a 2003), Miroslav Fencl (2001 a 2004), Filip Šitera (2006 a 2007) a Matěj Kůs (2008 a 2009).

Jednu zlatou medaili v portfoliu svých úspěchů mají Jiří Jirout (1974), Štefan Eliáš (1975), Luboš Tomíček st. (1976), Pavel Karnas (1977), Josef Jůza (1978), Jaroslav Drahoš (1979), Petr Kubíček (1982), Petr Vandírek (1983), Ivan Pacák (1984), Bohumil Brhel (1985), Jan Holub prostřední (1986), Vladimír Kalina (1987), Gašpar Forgáč (1988), Bořivoj Hádek (1989), Jiří Hurych (1990), Jan Fejfar (1991), Tomáš Topinka (1992), Jiří Štancl mladší (1993), Marián Jirout (1994), Richard Wolff (1997), Martin Málek (2005) a Jan Holub nejmladší (2010).

Za bezmála čtyři desítky let se našli jen dva synové, kteří dokázali napodobit své otce a zapsat se mezi juniorské mistry republiky. Prvním byl Marián Jirout, jenž v Chabařovicích v červenci 1994 vyhrál dvacet let po svém otci Jiřím. Druhým se stal až loni v říjnu v Praze Jan Holub, jenž triumfoval bezmála čtvrtstoletí po Janu Holubovi prostředním.

V ostatních případech byl slabší buď otec nebo syn, případně předek nestihnul v juniorce startovat jako v případě Jiřího Štancla. Dvojitý zápis unikl Vaculíkovým. Zdeno podlehl v Kopřivnici roku 1975 v rozjezdu Štefanu Eliášovi, synovi Martinovi vzalo předloni primát jen zranění.

Mistrovství republiky juniorů 2011:
Pakliže byste se zeptali Michaela Hádka, zda by chtěl ve svých jednadvaceti letech juniorský titul, dozajista by vám odpověděl charakteristickým ‚no, jejej, tuten rok bych ho chtěl‘. Ve středu po test matchi Pardubic se Mšenem uzavřel sázku s Janem Holubem. Kdo prý nevyhraje letošní juniorku, zaplatí sud dvanáctky.

Jenže oba Plzeňané, kteří letos tráví sezónu v mšenských barvách, zapomínají na další borce. Především Václav Milík se zjara prezentuje jako buldozer schopný převálcovat kohokoliv. Jsou tu i Slaňáci, Roman Čejka, Michal Dudek, za nimiž v žádném případě rozhodně nebude příliš zaostávat Eduard Krčmář. Konkurenci přitvrdí Pražané Pavol Pučko a Ondřej Veverka a další. Ze stopětadvacítek se valí nová vlna patnáctiletých mladíků s vysokými ambicemi a schopnostmi vytvořit z juniorského šampionátu nesmírně lákavou podívanou.

Cesta za titulem šampióna ovšem nebude žádnou procházkou růžovým sadem. Závodníky čeká celkem osm závodů na všech typech drah a pouze jediné zaváhání se promíjí, protože se opět bude škrtat jeden nejhorší výsledek. Výhodou jsou i skvěle načasované termíny, když každý měsíc nabídne jeden podnik. S výjímkou července samozřejmě, kdy se bude závodit hned dvakrát.

Aranžmá letošní juniorky tedy vypadá více než dobře. Za těchto okolností nezbývá než se těšit na poslední dubnovou sobotu, která ve Slaném vše odstartuje. Katalyzátorem kvalitní podívané se bezesporu stane i poslední volná reprezentační vesta pro mistrovství světa, pro níž je jediným kritériem úspěch na slánském ovále.

Přihlášení závodníci do MR juniorů 2011:

Grepl PDK Mšeno I  
HÁDEK Michael 08. 05. 1990
HOLUB Jan 07. 08. 1991
ČERMÁK Marek 26. 02. 1995
ČERMÁK Milan 11. 01. 1994
KLEIN Michal 11. 07. 1991
POUZNAR Stanislav 06. 02. 1994
 
AK Slaný  
ČEJKA Roman 27. 08. 1993
DUDEK Michal 20. 09. 1990
KRČMÁŘ Eduard 26. 03. 1996
PRŮCHA Michal 21. 06. 1996
MUSIELAK Slawomir (PZM) 03. 06. 1990
MUSIELAK Tobiasz (PZM) 18. 08. 1993
 
PK Plzeň  
HÁDEK Daniel 05. 05. 1995
 
AMK ZLATÁ PŘILBA Pardubice  
MILÍK Václav 22. 05. 1993
VIDNER René 31. 08. 1993
ŠTĚROVSKÝ David 30. 06. 1996
 
AK MARKÉTA Praha  
BRUMMER Jiří 06. 06. 1993
HINNER Dominik 19. 12. 1995
HLADKÝ Jaroslav 03. 05. 1994
HOLUB Zdeněk 19. 02. 1996
PUČKO Pavol 30. 06. 1991
ŠKURLA Michal 09. 06. 1996
SMETANA Ondřej 02. 05. 1995
VEVERKA Ondřej 07. 12. 1992
VRBA Zdeněk 29. 03. 1995

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Wojta Zavřel, Karel Herman a Josef Štěpánek

MČR Dvojic

Soupisky 2011: ve dvojicích budou ještě pět měsíců známé jenom týmy

Mistrovství republiky dvojic mělo stejně jako ostatní šampionáty uzávěrku poslední lednový den letošního roku. Avšak v tomto případě šlo pouze o přihlášku týmů. Ty mají nyní více než pět měsíců čas, aby finalizovaly své soupisky o jména konkrétních závodníků. Již nyní je však jasné, že už potřetí v řadě přijde ke slovu kvalifikace, protože zájem o zářijový mítink v Březolupech už projevilo dvanáct týmů.
Historické ohlédnutí:
Oproti mistrovství světa byly československé dvojice o pořádný kus opožděny. Pod patronátem FIM se zkušební šampionát dvojic konal už v sezóně 1968. O rok později se uskutečnily oficiální mezinárodní mistrovství FIM, aby se od sedmdesátého konalo mistrovství světa. To však skončilo roku 1993, takže náš šampionát ho přežil.

I když v Československu nebyly závody dvojic na úrovni pouáků neznámé, mistrovství republiky se konalo poprvé v sezóně 1977 – kvalifikace 16. dubna ve Mšeně, 25. května v Liberci a finále 17. června ve Slaném. Premiérovými šampióny se stali bratři Václav a Jan Vernerovi startující pod hlavičkou RH Praha.

Systém dvou semifinále, v případě sezóny 1978 dokonce dvoukolových, a jediného finále zůstal zachován v úvodních čtyřech ročnících šampionátu. Změnou prošla pouze otázka náhradníků, kteří byli povoleni v letech 1977 – 1978, aby poté závodily na dráze jen klasické dvojice.

17. srpna 1980 ve Mšeně se ovšem finále mistrovství republiky dvojic konalo naposledy. K renesanci mistrovských dvojic došlo až o šest let později, přesněji 4. října 1986 v Pardubicích. Náš systém kopíroval rozpis mistrovství světa se šesti závodníky na startu jediné jízdy.

V další sezóně se už konala semifinále a ze zavedeného rytmu vybočila pouze sezóna 1990 s dvojicí finále bez kvalifikace. O rok později už byla dvojice semifinálových klání zpátky a stejně tak jedno finále. Stejně jako mistrovství světa se i mistrovství tehdejší ČSFR vrátilo k systému čtyř závodníků na ovále. V dvaadevadesátém mohl mít každý pár opět náhradníka.

Právě třetí muž v sestavě stál u revoluční proměny v roce 1996. Šampionát se přejmenoval na mistrovství republiky tříčlenných družstev a mistr vzešel ze součtu bodů z osmi podniků. Ve stejném duchu závodily dvojice rovněž o rok později. A protože AČR sváděl boj s ČMF o zastoupení české sportovní autority ve FIM, nabízel různá lákadla a vedle finančních prostředků věnoval i pohár nejen skutečný, ale i do názvu šampionátu.

V osmadevadesátém vydržela seriálová podoba pouze u dvou semifinálových skupin, finále se konalo jako jeden závod, což ostatně vydrželo až do dnešních dnů. Semifinálový program se ovšem redukoval až vymizel úplně. Příčinou se stalo zavedení systému importovaného z Britských ostrovů, kde figuruje deset párů, a nízký pořadatelský zájem.

Převis poptávky ze strany týmů nad možnostmi startovní listiny řeší kvalifikace. Ta poprvé přišla ke slovu předloni v Liberci. Na programu dne byla i loni v Divišově a vše nasvědčuje, že i letos v září v Březolupech. Za devět ročníků existence britského rozpisu se řády mění pouze v otázce náhradníků. Ti mohli být součástí dvojice v letech 2006 a 2007.

Pražské týmy a závodníci vévodí statistikám:
V uplynulých devětadvaceti ročnících mistrovství republiky dvojic se nejčastěji na nejvyšším stupínku objevovali závodníci pražského klubu. RH Praha nebo PSK Olymp Praha ukořistila obdivuhodných osmnáct titulů (1977, 1979, 1980, 1986 – 1992, 1994 – 1997, 1999, 2000, 2006 a 2007).

Hegemonii Pražanů dokázali narušit pouze Plzeňané, kteří v letech 1978 a 1993 dokonale zužitkovali výhodu domácí borské dráhy. V historické tabulce figuruje lépe než Plzeň už jen Mšeno se třemi primáty ze sezón 2001, 2003 a 2004. Dvakrát triumfoval Slaný (2005 a 2008), jednou Liberec (2009) a to je z klasických klubů všechno.

V ostatních případech se prosadily soukromé týmy. Jako první Team Contra (1998), za nímž stál Alan Zubr. Později MPM, který propůjčil své logo Kopřivnici pro její finále (2002). A konečně loni fanouškovský HBC fans@Vrates s podporou Centra sportu Ministerstva vnitra. Jistě není bez zajímavosti, že se na všech těchto triumfech podíleli závodníci pražského Olympu.

Ti rovněž hrají prim mezi jezdeckými individualitami, které se mohou pochlubit zlatými medailemi z republikového šampionátu dvojic. Budeme-li v duchu fair-play počítat i nestartující náhradníky, dostaneme celkem šestatřicet jmen, z toho pět Poláků a jeden Slovák. Ryze mezinárodní záležitostí byl nejvyšší stupínek předloni, kdy se na něj dostali Grzegorz Walasek a Martin Vaculík. V ostatních případech tvořil cizinec pouze jednu část vítězné sestavy.

Seznam triumfujících závodníků mohl být o jednoho širší. Michal Matula měl roku 2002 představovat domácí část sestavy MPM Kopřivnice. Nebyl však připuštěn k závodu, protože ještě nedovršil šestnáct let, což bylo tehdy nezbytnou podmínkou účasti v seniorských závodech.

Nejvíc titulů z šampionátů dvojic inkasoval Antonín Kasper ml., který jich má dohromady osm (1987, 1992, 1994, 1995, 1996, 1997, 1999 a 2000). Se šesti primáty ho následují Zdeněk Schneiderwind (1989, 1994, 1995, 1996, 1997 a 1999) a Adrian Rymel (1997, 1998, 2002, 2004, 2006 a 2007). Pětkrát se na nejvyšší stupínek postavili Petr Vandírek (1986, 1988, 1990, 1991 a 1992) a Bohumil Brhel (1987, 1990, 1998, 2002 a 2006), čtyřikrát Lubomír Jedek (1986, 1989, 1994 a 1995) a Pavel Ondrašík (1996, 1997, 1999 a 2000).

Tři tituly mají v portfoliu svých úspěchů Jan Holub prostřední (1990, 1991 a 1992) a Richard Wolff (1996, 1997 a 1998). Dvakrát se radovali Jiří Štancl starší (1979 a 1980), Petr Ondrašík (1979 a 1980), Antonín Šváb (1996 a 2000), Martin Kubeš (1996 a 1997), Tomáš Topinka (2001 a 2003) a Krzysztof Stojanowski (2001 a 2003).

Jedenkrát dvojice vyhráli Václav Verner (1977), Jan Verner (1977), Jan Hádek starší (1978), Jindřich Dominik (1978), Roman Matoušek (1988), Bořivoj Hádek (1993), Jan Hádek mladší (1993), Jiří Štancl mladší (1993), Lubomír Batelka (1996), Piotr Dym (2001), Filip Musil (2001), Patrik Linhart (2005), Matěj Kůs (2006), Luboš Tomíček (2007), Martin Málek (2008), Karol Zabik (2008), Martin Vaculík (2009), Grzegorz Walasek (2009), Josef Franc (2010) a Zdeněk Simota (2010).

Rodinné záležitosti:
V české ploché dráze je obvyklé, že se ve výsledkových listinách objevují představitelé několika generací stejné rodiny. Výjimkou nejsou ani dvojice, by soubor příbuzných je tady omezen pozdější dobou vzniku a pětiletá přestávka v pořádání v období 1981 – 1985.

Přesto se i tady dají najít vztahy otec – syn, kteří se zapsali mezi šampióny. Poprvé to statistici zaznamenali v třiadevadesátém. Bratři Bořivoj a Jan Hádkovi navázali na titul svého otce Jana (1978) a zároveň Jiří Štancl napodobil svého otce Jiřího (1979 a 1980). O tři roky později se jim vyrovnali také Ondrašíkovi – otec Petr (1979 a 1980) a syn Pavel (1996 – 1998).

Ve dvou případech stanuli na nejvyšším stupínku pódia bratři. Václav a Jan Vernerovi vyhráli inauguraci šampionátu ve Slaném roku 1977. Na plzeňských Borech se v září 1993 ze zlaté medaile mohli radovat Bořivoj a Jan Hádkovi.

Právě Hádkovi zanechali nejvýraznější stopu bráno rodinnými měřítky. Zakladatel plochodrážního klanu Jan zvítězil v roce 1978. O čtrnáct let později ve svých sedmačtyřiceti letech ohlásil závodní comeback. A vedle extraligy se zúčastnil i šampionátu dvojic. V chabařovickém semifinále startoval se starším synem Bořivojem a ze třetí příčky postoupili do finále v Praze. V něm rodinný tandem doplnil i mladší syn Jan a společně skončili jako poslední.

O rok později už jeho synové vyhráli finále bez něho, když jim výrazně pomáhal Jiří Štancl. Zásluhou vnuka Michaela jsou Hádkovi první rodinou, která má v šampionátech dvojic zastoupeny tři své generace. Jeho nejlepším výsledkem jsou prozatím tři čtvrtá místa, která dosáhl s Janem Holubem, vnukem závodníka, s nímž Jan Hádek starší shodou okolností absolvoval světové finále dvojic v britském Belle Vue v červenci 1974.

Mistrovství republiky dvojic 2011:
Ke dni uzávěrky 31. ledna poslalo své přihlášky dvanáct týmů. O jejich aspirací je půl roku před termínem závodu těžké by jen spekulovat. A to tím spíše, nejsou-li známy přesné sestavy, jejichž nahlášení je ohraničeno kalendářním měsícem před konáním mítinku.

Prozatím se ví, že barvy DaK moto Františka Liebezeita bude hájit Filip Šitera a jeho kolegou by měl být závodník kvalit umožňujícími smělý útok na mistrovský trůn. O skutečnosti, k jakým změnám může dojít, svědčí i loňský případ Otruba Teamu.

Poslední závodní mohykán svitavské ploché dráhy se nejprve dohodnul s Romanem Čejkou. Jenže když křivka jeho výkonnosti nabrala prudký směr vzhůru, projevil o něho eminentní zájem sponzor SK Miletice. Námluvy proběhly s Lubošem Tomíčkem, který nakonec ale získal britské angažmá. Prostřednictvím Vladimíra Vopata se zvažovala i alternativa s Igorem Kononovem, avšak ten se zranil při tréninku na motokrosovém motocyklu. Nakonec došlo k dohodě s Jaroslavem Petrákem, jehož na poslední chvíli stáhnul Lubomír Vozár pro Pardubice. Po boku Jaromíra Otruby se na poslední chvíli objevil Zdeněk Schneiderwind mladší.

Bodový klíč 4-3-2-0 vylučuje remízu a preferuje závodníky, kteří umějí jezdit v páru. Pro úspěch a usnadnění vzájemné komunikace na dráze je ideální kombinace vyznavačů vnitřní a vnější stopy, alias lajnaře a venkaře v plochodrážní hantýrce. By na konkrétní jména letošního šampionátu budeme čekat ještě pět měsíců, už nyní se dá očekávat dramatická podívaná gradující od kvalifikace až po finále.

Dvojice přihlášené do MR dvojic – Březolupy, 3.9.:

Radek Fanta (licence HBC fans @ Vrates/CS MV)
PSK Olymp Praha
František Liebezeit (licence DaK moto Jablonec nad Nisou)
PK Plzeň
SK Miletice
ZP Pardubice
AK Slaný
AK Březolupy
Jaromír Otruba (licence)
AK Markéta Praha
PDK Mšeno
Speedway Club Žarnovica (licence)

MČR Jednotlivců

Soupisky 2011: do všech stupňů šampionátu jednotlivců se závodníci kvalifikovali

V klenotnici českých plochodrážních titulů se zlatá medaile z šampionátu jednotlivců třpytí stejně blyštivě jako triumf v extralize. Její lesk je možná ještě vyšší, protože se jím může pochlubit pouze jeden jediný závodník. Letos se o mistra jednotlivců bude závodit znovu ve třech závodech. Magazín speeedwayA-Z se ohlíží za historií nejstaršího motoristického šampionátu u nás a zároveň přináší sestavy na semifinále i finále, které je určeno výhradně výsledky loňské sezóny.

Historické ohlédnutí:
Mistrovství republiky jednotlivců je nejstarším domácím šampionátem v motoristickém sportu. O titul se mělo bojovat v Plzni už před druhou světovou válkou, nicméně premiérový ročník oficiálního klání pořádal Autoklub republiky československé až v roce 1949. Konalo se v rámci pěti mezinárodních závodů a do průběžné klasifikace bralo tabulkové body nejlepších deset československých závodníků. Premiérové klání 22. května při XII. Plzeňské škvárové dráze na stadiónu ZSJ Škoda vyhrál Švéd Eskill Carlsson. Nejlepším Čechem byl Hugo Rosák, který protnul metu finálové jízdy hned za ním.

O rok později se o titul mistra jelo ve stejném aranžmá, avšak v dalších letech nastala přestávka vzhledem k zániku AKRČS a vzniku Dobrovolného svazu lidového motorismu. Ten nakonec splynul s polovojenským Svazarmem, jenž nastartoval mistrovská klání ve všech odvětvích motoristického sportu v sezóně 1954. Opět se bojovalo v šesti podnicích, tentokrát národního charakteru bez účasti cizinců.

Systém seriálu v šampionátu zdomácněl a zůstal zachován prakticky ve stejné podobě až do sezóny 1989. Lišil se jen systém kvalifikace, v roce 1976 byly zrušeny tabulkové body, avšak o mistru republiky se rozhodovalo součtem umístění ve více závodech. Jejich počet kolísal mezi třemi a osmi.

Až v devadesátých letech zažily československé šampionáty převratné změny. O mistru republiky jednotlivců se bojovalo v jediném finálovém závodě. Počátkem nového tisíciletí se VV SPD pokusil o seriál. Roku 2000 byla dvě finále, v další sezóně tři. Avšak v letech 2003 – 2007 se opět pořádalo jediné finále, přičemž mistr pokaždé vzešel z jediné finálové jízdy čtveřice nejlepších po základní části.

V posledních letech po zrušení národní kvalifikace je výsledek mistrovství republiky jednotlivců významným faktorem určujícím držitele reprezentačních vest. Vedle přednosti při volbě dráhy pro mistrovství světa a Evropy si nejlepší osmička zajistí finálovou účast také pro nadcházející sezónu. A od roku 2008 se opět bojuje o zlato v seriálu, by pro původně zamýšlená čtyři klání se nenašli pořadatelé.

Nepřekonatelný Jiří Štancl:
Pouze čtyřiadvacet závodníků dokázalo ozdobit své jméno přídomkem mistr republiky jednotlivců. Prim hraje Jiří Štancl. Svůj první titul získal v jednadvaceti letech roku 1970. Z trůnu ho v jednasedmdesátém sestřelil Václav Verner, avšak Jiří Štancl se na něm vzápětí usadil naprosto pevně. Až počátkem další dekády ho atakoval Aleš Dryml, jemuž nejlepší borec české plochodrážní historie podlehl o pouhý bod v sezóně 1982. Jiří Štancl se však na trůn vrátil ještě jednou. V dalším sbírání zlatých medailí mu ovšem zabránil Svazarm. Sice ho uvolnil na tzv. komerční styk umožňující starty za železnou oponou, z něhož do jeho kasy plynul tučný příjem, ale na druhou stranu mu zakázal reprezentaci a domácí šampionáty.

Celkem Jiří Štancl získal dohromady neuvěřitelných a stěží překonatelných dvanáct titulů mistra republiky (1970, 1972 – 1981 a 1983). V historické hitparádě ho následuje Antonín Kasper ml. se sedmi (1985 – 1987, 1990, 1994, 1997 a 2002) primáty. Bohumil Brhel (1992, 1993, 1998, 2000, 2001 a 2004) má šest titulů, Luboš Tomíček nejstarší (1961 – 1965) pět a Hugo Rosák (1949, 1954 – 1956) čtyři.

Tři tituly získal Lukáš Dryml (2005 , 2008 a 2009), dva Rudolf Havelka (1950 a 1957), Antonín Šváb st. (1966 a 1967), Jan Holub nejstarší (1968 a 1969), Aleš Dryml starší (1982 a 1984) a Tomáš Topinka (1996 a 2003). Jednou se mezi šampióny zapsali Richard Janíček (1958), František Richter (1959), Jaroslav Machač (1960), Václav Verner (1971), Roman Matoušek (1988), Petr Vandírek (1989), Václav Milík st. (1991), Zdeněk Tesař (1995), Michal Makovský (1999), Adrian Rymel (2006), Martin Vaculík (2007) a Matěj Kůs (2010).

Rutina převažuje:
V šampionátu jednotlivců se vesměs prosazovali zkušení a ostřílení závodníci. I v dobách se silnou juniorskou základnou byl mnohdy postup závodníka mladšího jednadvaceti let mezi šestnáctku nejlepších Čechů spíše raritou.

V juniorském věku, bráno současnými měřítky, se na mistrovský trůn dokázali posadit pouze Jiří Štancl starší, Václav Verner, Tomáš Topinka a Matěj Kůs v jednadvaceti letech, ale absolutní primát v tomto ohledu náleží Martinu Vaculíkovi. Ten dobyl mistrovský titul v roce, v němž oslavil sedmnácté narozeniny.

Mistrovství republiky 2011:
Letošní mistrovství republiky jednotlivců zapadá do koncepce, kterou VV SPD uplatňuje v posledních letech. Vedle titulu a udržení se v elitní osmičce půjde opět o účast v šampionátech světa a Evropy 2012.

Pozitivem oproti loňskému roku je bezesporu skutečnost, že jsou v plánu hned tři finálové závody. Na rozdíl od dvou půjde o skutečný seriál, který může garantovat větší šance na nápravu jednoho zaváhání, jak o tom přesvědčil kupříkladu Lukáš Dryml ve Svitavách před dvěma lety. Navíc se objevuje širší spektrum drah, by velikánský extrém v podobě svítkového letiště letos mezi finálovými ovály není. By do úvodního dějství v Divišově zbývá prakticky stále ještě půl roku a spekulovat o konkrétních favoritech by bylo předčasné, je pravděpodobné, že letošním mistrem bude univerzální, zkušený závodník s kvalitním technickým zázemím.

Kvalifikační proces je prakticky totožný jako loni a zahrnuje tři stupně. Nejlepších jedenáct z průběžné klasifikace přeboru po dvou kolech v Pardubicích a ve Mšeně postoupí do pardubického semifinále. To doplní přímo nasazené finalisty o osm závodníků a dva náhradníky.

Pozitivně lze hodnotit větší časový odstup semifinále od prvního finále, což je výborným antistresovým opatřením v případě deštivého počasí. Na druhou stranu pořádat dvě finále na sklonku sezóny může být pořadatelskou sebevraždou. Loni jsme si sice užívali slunného a teplého babího léta ještě na sklonku října, avšak předloni v půlce desátého měsíce chumelilo. A ve Mšeně svého času museli vzhledem k počasí a nesjízdné dráze ve stejném období odvolat dvě své kdysi tradiční Super Prix.

Semifinalisté MR jednotlivců – Pardubice, 29.6.:

Jan Jaroš, Mšeno
Martin Gavenda, Praha
Richard Wolff, Praha
Jaroslav Petrák, Praha
Luboš Tomíček, Praha
Josef Franc, Praha
Roman Čejka, Slaný
Ondřej Veverka, Praha
Jiří Brummer, Praha
+ 11 závodníků průběžné klasifikace přeboru ČR po dvou závodech
 
Finalisté MR jednotlivců – Divišov, 13,8 + Praha, 3.10. a Mšeno, 15.10.:
Matěj Kůs, Praha
Lukáš Dryml, Pardubice
Hynek Štichauer, Pardubice
Aleš Dryml, Pardubice
Martin Málek, Březolupy
Filip Šitera, Mšeno
Zdeněk Simota, Praha
Tomáš Suchánek, Pardubice

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a archív autora

MČR Na ledové dráze

Vyrovnání průběžného skóre nevzalo titul Andreji Divišovi s Petrem Klauzem

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Růžená – 19. února
Andrej Diviš a Petr Klauz, vedoucí muži průběžné klasifikace šampionátu ledařských družstev, museli v dnešním posledním kole čelit náporu osečenských závodníků. Jan Pecina s Lukášem Volejníkem na ně získali jednobodový náskok, což v konečném součtu znamenalo vyrovnaný výsledek. Ten se udržel až do konce mítinku a ke slovu musel přijít rozjezd o titul. Jan Pecina se sice nerad objevuje v dodatkových jízdách, avšak u vědomí vysoké sázky v banku se vydal na startovní rošt ještě jednou. Andrej Diviš mu ovšem ukázal výfuk už po vylétnutí pásky a udržel titul ve svém týmu. Dnešní odpoledne plně opanovali oba bratři Klatovští, jimž v závěrečné klasifikaci chyběl k šanci bojovat o bronz v dodatkové jízdě s Ebnerovic týmem jediný bod.

Mlhavý kolotoč
Paní Zima je sveřepá dáma. A jen nerada se vzdává otěží své vlády. Ještě v pátek si Miroslav Topinka mohl pochvalovat, že tentokrát byli úplně ušetřeni odhrnování sněhu. Jenže nad ránem to přišlo. Čím více jste se blížili jižním Čechám, tím úpěnlivěji se z rádia ozývala upozornění na psí podmínky na silnicích, varování před havarovanými vozidly a obligátní spílání silničářům, které kalamita zaskočila.

Pěticentimetrová nadílka čerstvého sněhu byla ovšem to poslední, co by pořadatelům z Růžené dokázalo udělat kříž přes rozpočet. Rybník Pařezitý vítal příchozí obligátní mlhou, za níž by se možná viktoriánský Londýn červenal hanbou, ale na české poměry to bylo akorát. Mnohem větší překvapení se rýsovalo na zamrzlé hladině. Takové krátké kolečko nikdo nečekal. Hned se mu začalo přezdívat kolotoč. „Na tom a si Topas jezdí v Anglii,“ nechal se slyšet Antonín Klatovský starší.

Letošní české ledy překonaly mnoho rekordů a pouze v sedmasedmdesátém se u nás konalo více závodů. Přímo úměrně počtu podniků stoupá i závodnická společnost. Dnes v ní ovšem chyběl jeden z nestorů. „Bolí mě zápěstí,“ vysvětloval Jan Klauz, proč se tentokrát nepřevlékne do kombinézy. „Klukovi jde o titul a nemá nikoho k sobě a tak mu pomáhám s motorkou. Já na příští sezónu postavím novou. Svez‘ jsem se na jeho a je to úplně něco jinýho!“

V rámci férových podmínek přelosoval VV SPD startovní listinu, aby se pretendenti mistrovských vavřínů utkali ve vzájemných duelech už na začátku závodu na kvalitním ledu. Andrej Diviš a Petr Klauz měli jednobodovou převahu na Jana Pecinu s Lukášem Volejníkem, což se ovšem mělo změnit hned v samotném úvodu. Jana Klatovského, jenž se domácímu publiku představil v netradiční zeleno-žluté kombinaci ze švédské ligy, totiž v týmu doplnil jeho starší bratr Antonín.

Hned v rozjížďce s číslem jedna rozehráli mítink svým duelem s vedoucím tandemem. A jejich vítězství bylo až překvapivě hladké a bez problémů, pomineme-li krizový okamžik mladšího z jihočeských sourozenců v díře na vnitřní straně z úvodního výjezdu. Jan Pecina s Lukášem Volejníkem vzápětí rozdrtili Markuse Jella s Thomasem Rathgebem. Jejich pět bodů je posunulo do čela průběžné klasifikace šampionátu. Avšak protože osečenské závodníky čekal Klabo Team, šlo o vedení skutečně podmíněné.

Mnohem důležitější se pro vývoj bitvy o titul jevila rozjížďka s číslem pět, v níž se střetly oba vedoucí týmy. Andrej Diviš s Petrem Klauzem vyjeli na ovál jako první. Na protilehlé rovince si vyzkoušeli start a pak už mířili k roštu. O něco později se objevil Lukáš Volejník, zatímco Jan Pecina si dával na čas a své depo opustil až jako poslední.

Po vylétnutí pásky vystřelil do čela Andrej Diviš. Jan Pecina převzal vedení ještě během úvodního kola, avšak Lukáš Volejník zároveň přišel o třetí příčku ve prospěch Petra Klauze. V úvodní zatáčky druhého okruhu Lukáš Volejník upadl, doklouzal se na vnějšek dráhy a pak rezignovaně odešel. „Byl jsem pomalej’, vlít‘ do díry a bylo to,“ vysvětloval. Za jeho zády se urputně mávalo červenými praporky, které zastavily rozjeté borce. Při repete se Jan Pecina nenechal zaskočit a dovedl Andreje Diviše a Petra Klauze do cíle za svými zády.

Bod nahoru, bod dolů
Remíza obou hlavních pretentendů mistrovského trůnu ovšem nic neřešila. A to tím spíše, čekal-li na Osečnou ještě duel s Klabo Teamem, v němž mohli severočeští závodníci klidně dopadnout jako Petr Klauz a Andrej Diviš. Bratři Klatovští ve čtvrté jízdě rychle ujeli Martinu Běhalovi s Robertem Růžičkou a pak už je čekala rozjížďka s číslem osm s Janem Pecinou a Lukášem Volejníkem.

„Dráha je krátká,nemám na to ani převody,“ přemítal Lukáš Volejník před důležitým střetnutím. Antonín Klatovský předvedl parádní start, ovšem jeho mladší bratr Jan byl až třetí za Janem Pecinou. Zkusil ho podjet v první zatáčce, ale Severočech jeho záměr včas prohlédl a nenechal mu místo.

Jan Klatovský přesunul ohnisko svých útoků na vnější stranu. Byl pomalejší až do třetího kola. Ve druhé zatáčce byl hodně rychlý, leč Jan Pecina druhé místo ještě uhlídal. Do předposledního oblouku najížděl Jan Klatovský spodem. Jan Pecina trefil nerovnost na ledovém povrchu a jihočeský závodník se mohl těšit ze dvou bodů.

„Pecka odstartoval, byla to jednokolejka,“ líčil Jan Klatovský. „Zkoušel jsem to zleva, zprava, o tý díře jsem se přesvědčil už v první jízdě. Čekal jsem, až povolí a on povolil.“ A jak viděl napínavý duel jeho protivník? „Vletěl jsem do díry, nakoplo mě to a vytrh‘ se mi přitom tlumič řízení,“ popisoval Jan Pecina a hlásil přitom neopravitelné škody na svém motocyklu.

V šampionátu se Osečná opět vrátila na druhé místo s jednobodovou ztrátou. Jenže hned v deváté jízdě byla situace opět vyrovnaná. Andrej Diviš s Petrem Klauzem narazili na Ebnerovic tým. V něm se po zranění otce a syna zabydlel Thomas Rathgeb, jehož dnes doplnil Němec Markus Jell. Povolení startu čtvrtého závodníka bylo ze strany VV SPD už hodně velkým ústupkem z litery řádů, nicméně ledy jsou hodně operativní a na druhou stranu dnes nikdo neřešil banality typu stejné barvy povlaků zástupců jediného týmu.

Markus Jell se nakonec ukázal jako rozhodující faktor při rakouské obhajobě bronzové medaile před tandemem bratří Klatovských. Svůj potenciál naznačil už v šesté jízdě, kdy na jeho skalpu zůstal Miroslaw Daniszewski. Polský borec jel úvodní dvě jízdy sám. Jeho kolega Kevin Rowand dorazil na břeh Pařezitého opět pozdě a navíc svůj vstup do rozjetého klání pojal vskutku s klidem Angličana.

Andrej Diviš před závodem připravoval svůj motocykl ve tříčtvrtečních kalhotách, avšak před startem rozjížďky s číslem devět se pořádně zapotil. Na roštu mu zhasnul motor. Ochotní pomocního ho tlačili sem a tam, než konečně vzduch prořízl také zvuk jeho motocyklu. Po startu se ovšem ujal vlády Markus Jell. Petr Klauz mezitím ohlídal Thomase Rathgeba, aby v první zatáčce spolu s Andrejem Divišem vyřídili Markuse Jella.

Zdálo se, že je rozhodnuto. Jenže v posledním okruhu se Andrej Diviš stal obětí díry ve druhé polovině první zatáčky, s níž se už prve natrápili Jan Klatovský a Jan Pecina. Během zlomků sekundy se musel dívat na záda Markuse Jella. A bod, o který na poslední chvíli přišel, vyrovnal pořadí na hrotu průběžné klasifikace šampionátu.

Úzkostlivé udržování rovnováhy průběžného vedení
Ani boj o bronzovou medaili nepostrádal prvky dramatické podívané. KLABO Team sice musel úvodní klání v Hamru na Jezeře vynechat, avšak s o to větší vervou syslil body nejen v Mělicích, ale i dnes v Růžené. Jejich čtvrté pětibodové maximum přišlo na úkor rodinného družstva Hutlových v jedenácté jízdě.

Podobně se vedlo v rozjížďce s číslem patnáct i Miroslawu Daniszewskemu a Kevinem Rowandem. A stejný osud ob dvě jízdy sdíleli i Markus Jell a Thomas Rathgeb, stále ještě držitelé třetí příčky průběžné klasifikace šampionátu. Jim hodně pomohla čtrnáctá jízda. Robert Růžička v ní opravoval škody napáchané spadlým sekundárním řetězem, který mu prve shodila on zákeřná díra na výjezdu s první zatáčky. A Martin Běhal mohl jen přihlížet, jak mu oba Germáni mizí na čele.

Duel s bratry Klatovskými však spadal do úplně jiné kategorie. Mladší Jan se sice musel z roštu vracet do depa, aby bílý povlak visící na řidítkách promptně vyměnil za správný žlutý. Po vylétnutí pásky sice Markus Jell oba sourozence rozdělil, avšak Jan Klatovský ho ve druhé zatáčce objel vnějším obloukem.

Z třiceti body byli oba Klatovští suverénními vítězi dnešního podniku a pro celkový bronz nemohli udělat více. Jenže větší porce rozjížděk z úvodního kola v Hamru na Jezeře stále hrál do karet Rakušanům. Nicméně, aby se s definitivní platností mohli radovat z třetího místa, museli porazit otce a syna Hutlovy v úplně poslední jízdě dne.

Přeloučané začali najetím do pásky, jehož se dopustil otec Radek. Z trestné čáry nemohl pomýšlet na útok na Miroslawa Daniszewskeho. Litovat mohl o to více, že krátký kolotoč na hladině Pařezitého nebyl rozhodně podle Polákova gusta a jeho parák Kevin Rowand se teprve na břehu rozkoukával.

V sedmé jízdě Hutlovi porazili Martina Běhala a Roberta Růžičku, avšak pak přišla série tří proher s Klatovskými, Osečnou a konečně i Andrejem Divišem a Petrem Klauzem. V ní Radek Hutla zůstal beznadějně viset na startovním roštu, jako ospalec, který si nenařídí budík. „Mám dlouhou páčku,“ vysvětloval ve svém depu. „Chytla se mi o rukavici a zůstal jsem stát na místě. Párkrát se to už stalo, ale takhle ještě ne. Na příští sezónu jí budu muset uříznout.“

Lukáš Hutla však v Růžené předváděl, že horší časy jsou snad už za ním. Nyní bránil Petru Klauzovi ke druhému místu až na začátek druhého kola, v němž ho nakopla díra důvěrně známá pro více borců. Za těchto okolností nebyla remíza s rakouským týmem nereálnou záležitostí. Jenže na startu se motocykl Radka Hutly zvedl na zadní a jeho majitel se ho marně snažil krotit. „Co jsem předtím zkurvil, udělám to samý,“ kroutil hlavou. Při repete se Lukáš Hutla dokázal na sklonku třetího kola probít přes Thomase Rathgeba. Jeho bod v kombinaci s triumfem Markuse Jella ovšem na bronz stačil.

Bratři Klatovští mohli začít nakládat, rozjezd o poslední medaili jim unikl o jediný bod. Zato o titul se rozjíždět muselo. Oba týmy dělící se o průběžné vedení se úzkostlivě snažili vyvarovat sebemenší chybičky. Andrej Diviš a Petr Klauz ve dvanácté jízdě ujeli Miroslawu Daniszewskemu a Kevinu Rowandovi ještě před prvním nájezdem. Vzápětí Jan Pecina a Lukáš Volejník kontrovali porážkou Hutlových, když útočné aspirace otce Radka zklidnilo setkání s nechvalně proslulou dírou ve druhém kole.

Jak už bylo řečeno, v rozjížďce s číslem šestnáct Lukáš Hutla komplikoval život Andreje Diviše a Petra Klauze, ovšem jen necelá dvě kola. A co na to Jan Pecina a Lukáš Volejník? Pět bodů od Martina Běhala a Roberta Růžičky. Ti se však stali posledními soupeři Andreje Diviše a Petra Klauze a střetnutí skončilo stejným výsledkem.

Osečenští závodníci museli chtě, nechtě dosáhnout maximálního zisku také při svém posledním startu. Povedlo se, i když Miroslaw Daniszewski urputně usiloval o opak. A bylo jasné, že o mistru musí rozhodnout dodatková jízda. Nastoupily k ní zkušenější poloviny svých týmů. Andrej Diviš na vnitřní straně lépe odstartoval. Jan Pecina, handicapovaný poškozeným tlumičem řízení, zkusil útok vnějškem první zatáčky. Avšak Andrej Diviš odolal, aby se o zhruba minutu později mohl radovat ze svého druhého letošního titulu mistra republiky.

Hlasy z depa
„Na hovno, jako vždycky, jak v Grand Prix na hovno, tak tady na hovno,“ smál se Antonín Klatovský s pusou od ucha k uchu. „Ale dobrý, zaplapánbůh, že někdo u nás a český stavy se zaplňujou. Hlavně, že jezdí a jde to dál. Dráha byla kolotoč, když přijedeš z mistrovství světa, zpomalíš na tom dvakrát. Ale dobře, že ty kluci jsou. Nejde to ze dne na den, ale tady maj‘ možnost kouknout se na moji motorku a zeptat se na hodně věcí. Klobouk dolů před organizátory, a jim to jde dál. Bez jezdců by nebyly závody, ale bez organizátorů by zase nebyli jezdci.“

„Dobrý, závody šly, ale dráha hrozná,“ svěřoval se Jan Klatovský. „Malá, rozbitá, kolotoč, nic. Jsou to závody, je to sranda. Mohla bejt bedna celkově, ale hlavní je teď Berlín. Nějak to dopadne, uvidíme. Je tam šance na medaili, ale závody jsou závody.“

„Je to hustý,“ reagoval Andrej Diviš na dotaz, jaké to je být už dvojnásobným mistrem republiky. „Dneska byly nervy. A hlavně začátek jsem vidět černě. Zkurvil jsem to s Rakušákama a musel jsem ten bod vybojovat zpátky. O fous se to podařilo. Na týhle dráze záleželo na startech. A pak udržet lajnu, venek se jel blbě. A v rozjezdu to vyšlo.“

„Zezačátku horší, pak se ale dařilo,“ hodnotil svůj výkon Petr Klauz. „Nemoh‘ jsem se tam vejít, ale pak to šlo. Jinak se to podařilo a jsem rád za titul. Anetka bude mít doma další poháry. Už od rána jsem měl nervy. Škoda, že Andreje předjel ten Němec. Jinak nebyl ten rozjezd. Ale dal to tam!“

„Pozdě jsme přidali,“ popisoval Jan Pecina důvody ztráty titulu. „Měli jsme s Klauzíkem a Andrejem vyhrát 5:1. Rozjezd jsem prohrabal na startu. A když jsem viděl, že je to tutový, jel jsem na jistotu. Škoda je dobrýho člověka, ale i tý rundy, že Mazňa neudělal bod. Ale bylo to dramatický. Dráha byla dobrá, Klatováci se sice rozčilovali, že je to krátký, ale pro každýho stejný. Škoda, že mě Honza předjel. Vytrh‘ se mi tlumič řízení a já jel na tom až do konce závodu. A s tím nešlo jet lajnu. Na venku musíš jet palbu a já to tam neudržel.“

„Bída,“ odtušil Lukáš Volejník na otázku magazínu speedwayA-Z po jeho dnešním výkonu. „Škoda pádu, ale nevím, jestli by nám to pomohlo. Spíš škoda těch dvou závodů předtím. Těma to začalo, nemůžu chtít to teď dohnat. Dráha byla super, ale výsledek by bída. Doufám, že jsem si vybral to špatný a příští rok to bude lepší.“

„Musím uříznout tu páčku, nesedí mi to na dva prsty,“ plánoval Radek Hutla úpravy na svém motocyklu. „Teď se to postavilo a obě trubky na řidítkách jsou pryč. A já se žahnul do kolena. Budu se připravovat na další sezónu. Když seženu prachy, chci jet trénovat do Ruska.“

1. Antonín Klatovský 3 3 3 3 3 3 18 30
  Jan Klatovský 2 2 2 2 2 2 12(6)  
 
2. Jan Pecina 3 3 1 3 3 3 16 24
  Lukáš Volejník 2 X 0 2 2 2 8(4)  
 
3. Andrej Diviš 1 2 1 3 3 3 13 23
  Petr Klauz 0 1 3 2 2 2 10(4)  
 
4. Markus Jell, D 1 3 2 2 1 3 12(1) 17
  Thomas Rathgeb, A 0 1 0 3 0 1 5  
 
5. Radek Hutla 2 3 0 1 0 X 6 13
  Lukáš Hutla 1 2 1 0 1 2 7(2)  
 
6. Miroslaw Daniszewski, PL 3 2 3 1 1 1 11 12
  Kevin Rowand, GB – – 1 0 0 0 1  
 
7. Martin Běhal 1 1 2 1 1 1 7 7
  Robert Růžička 0 0 E – 0 0 0  

Konečné pořadí šampionátu:

  Hamr Mělice Růžená TOT
  30.1. 5.2. 19.2.  
1. Andrej Diviš – Petr Klauz 29 24 23 76
2. SK Osečná: Jan Pecina – Lukáš Volejník 28 24 24 76
3. Charlie Ebner – Charlie Ebner ml. – Thomas Rathgeb – Markus Jell 27 16 17 60
4. Klabo Team: Jan Klatovský – Martin Leitner – Antonín Klatovský NS 29 30 59
5. Hutla Racing Team: Radek Hutla – Lukáš Hutla 17 16 13 46
6. Miroslaw Daniszewski – Kevin Rowand 19 NS 12 31
7. Martin Běhal – Robert Růžička 14 7 7 28
8. Mark Uzzell – Jan Klauz 9 9 NS 18
9. René Dünki – Markus Birn 9 NS NS 9

Poznámka: jeden bod Jana Klauze z Hamru na Jezeře nebyl týmu s Miroslawem Daniszewskim započten, jelikož závodník může bodovat jen pro jeden tým a Jan Klauz v Mělicích startoval s Markem Uzzellem. Podobně byly škrtnuty týmu Mark Uzzell – Jan Klauz dva body, které získal Kevin Rowand v Hamru na Jezeře, protože ten bude startovat s Miroslawem Daniszewskim. O titulu rozhodla dodatková jízda, v níž Andrej Diviš porazil Jana Pecinu.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)