Březolupy, jedenáctý říjnový den letošního roku, druhé a zároveň závěrečné finále mistrovství republiky jednotlivců, rozjížďka s číslem sedmnáct. Startmaršál srovnal Josefa France, Matěje Kůse, Martina Gavendu a Václava Milíka. Připažil, poodešel a rozhodčí Pavel Kubeš zmáčkl startovací tlačítko. Matěj Kůs letí dopředu a pod svou přilbou si uvědomuje, že jej při jeho rychlosti již nikdo nedožene. Osazenstvo depa se tísní u modrého zábradlí a vzájemné pohledy vyjadřují jasně. Matěj je opět po čtyřech letech mistr! Jenže ve druhé zatáčce se Martin Gavenda po nájezdu Václava Milíka ocitne na zemi. Nikdo z přítomných prozatím nemůže tušit, že o tom, kdo letos vystřídá na mistrovském trůně Aleše Drymla, rozhodne až dvakrát opakovaný rozjezd. Historie už obdobné situace zažila a ne vždy je řešila dodatková jízda. Magazín speedwayA-Z se podíval na případy, kdy šampaňské ještě nestříkalo ani po skončení poslední rozjížďky posledního závodu.
Jediné lepší umístění navíc
První dva ročníku mistrovství republiky jednotlivců ještě pod jurisdikcí Autoklub republiky Československé se konaly v rámci velkých mezinárodních závodů na našem území. Naši závodníci brali mistrovské body dle umístění. Nejlepší jich dostal deset, na desátého zbyl jeden, zatímco cizinci logicky nebodovali vůbec.

Mistrovství republiky Československé v jízdě na plochých škvárových drahách, jak zněl oficiální název šampionátu, samozřejmě ve svých reglementech řešilo i otázku rovnosti bodů po posledním závodě. První kritérium byl větší počet lepších umístění v jednotlivých závodech, druhé potom vyšší počet lepších výsledků ve vzájemných jízdách.

Bodová rovnost nastala hned ve druhém ročníku v sezóně 1950, kdy po posledním podniku v Plzni měli pardubičtí Rudolf Havelka a Miloslav Špinka po čtyřiapadesáti mistrovských bodech. Rudolf Havelka však v Pardubicích, Brně a Třinci skončil jako nejlepší Čechoslovák, takže titul připadl jemu. Miloslav Špinka se tímto primátem mohl pochlubit pouze v Bratislavě a právě v Plzni.

Nešlo přitom jen o titul, ale také o velké peníze. O třiceti tisících si dnešní plochodrážní šampión může nechat jen zdát. Rozdíl oproti tehdejší měně je však nejen v nominální, ale především v reálné hodnotě.

Vyrovnaná šedesátá léta
Československá elita šedesátých let byla nesmírně vyrovnaná. A to ruku v ruce s malým počtem finálových závodů, z nichž se jeden ke všemu škrtal, zvyšovalo pravděpodobnost, že bude zapotřebí na konci šampionátu řešit bodovou shodu.

Mistrovské body zůstávaly zachovány, jako druhé kritérium však převážilo skóre z jednotlivých jízd. Přesně tato zásada byla uplatněna v srpnu roku 1963 při posledním závodě v Žarnovici u Luboše Tomíčka a Karla Průši. Závodník pražské Rudé hvězdy měl o dva malé body více než jeho žatecký soupeř a třetí titul byl jeho.

O dva roky později však shodou okolností rovněž v Žarnovici vstávaly sportovním komisařům vlasy hrůzou na hlavě při zjištění, že nejvíce mistrovských bodů v konečné klasifikaci má hned trojice závodníků.

Ze hry o titul vypadl jako první Antonín Kasper, protože měl o jeden malý bod méně než Luboš Tomíček a Pavel Mareš. Ve prospěch pátého a posledního titulu Pražana, jehož památku dodnes připomíná populární memoriál, rozhodlo, že se v trojdílné finálové sérii mohl chlubit dvěma skalpy Pavla Mareše. A prohrál s ním pouze jednou.

A do třetice z šedesátých let. Jan Holub první ze svých dvou titulů v sezóně 1968 vyhrál, protože měl o jediný malý bod více než Luboš Tomíček.

Další primát fenoména
Sedmdesátá léta se však nesla pod taktovkou Jiřího Štancla. Fenomenální borec rok co rok přesvědčoval ostatní československé závodníky, že jej mohou sice občas porazit, ale pravidelně porážet nikoliv.

I když mu obhajobu prvního primátu v roce 1971 překazil jeho klubový kolega a vrstevník Václav Verner, počínaje sezónou 1972 přicházel titul Jiřího Štancla se stejnou pravidelností jako Vánoce. V červnu 1981 měl na dohled jedenáctý primát celkem a desátý v řadě za sebou.

Do cesty se mu postavil Aleš Dryml. Vůbec poprvé v celé československé historii přišel ke slovu rozjezd o mistra republiky. A Jiří Štancl rozšířil úctyhodný seznam svých primátů o další, když se mu podařilo svého pardubického rivala dojet a předjet.

Mšeno se vymyká rutině jednodenních finálových vyvrcholení
V své seriálové podobě zažil šampionát republiky dodatkovou jízdu o mistra poprvé, ale také naposledy. Čtyři kola o titulu rozhodla až v devadesátém. Zářijové finále v Žarnovici uplavalo a první šampión z jediného závodu vzešel až počátkem října v náhradní lokalitě pražské Markéty.

Jenže po dvaceti jízdách měli Antonín Kasper a Zdeněk Tesař po čtrnácti bodech. V rozjezdu rozhodl start, díky němuž Antonín Kasper slavil svůj čtvrtý domácí individuální titul. Zdeněk Tesař poté zmizel na Britské ostrovy a na český mistrovský trůn se posadil až při svém ojedinělém návratu do našeho šampionátu o pět let později.

Mšeno za časů Oliby pořádalo čtyři finále v řadě, což je samo o sobě ojedinělé. Punc jejich zvláštnosti kromě premiéry umělého osvětlení v šestadevadesátém dodávají i dva tříčlenné rozjezdy o mistra. V tom prvním se prosadil Tomáš Topinka, o rok později zase Antonín Kasper.

Výjimečný šampionát musí nabídnout výjimečnou podívanou
V osmadevadesátém se finále jelo ve Slaném. A po explozi motoru Antonína Kaspera nepřipustil Bohumil Brhel ani stín pochybností, že by neměl k primátům z Čakovic 1992 a Chabařovic 1993 přidat další zářez. O rok později v Divišově si Michal Makovský počínal neméně suverénně.

Bodovou rovnost na svém konci nepřinesl ani návrat k seriálové podobě ve stylu velkých cen v v letech 2000 – 2001. A pak v následujících šesti sezónách byl pat po skončení šampionátu naprosto vyloučen. Aspirant na prestižní titul mistra republiky musel totiž nejprve postoupit do finálové jízdy a pak v ní porazit tři své stejně motivované protivníky.

Roku 2008 byl seriál zpátky a hned o rok později rozhodoval o šampiónovi opět rozjezd. Lukáš Dryml ve Svitavách nejenže vygumoval tříbodový náskok Josefa France, ale s pražským bojovníkem se posléze vypořádal také v rozjezdu.

V posledních třech letech rozjezd korunuje mistra až by se dalo říct, že standardně. Znovu můžeme pozorovat stejný stav jako před padesáti lety, kdy více vážných uchazečů má pouze dvě závodní příležitosti zaútočit na zlato.

I když Václav Milík směřoval ke svému druhému titulu stejně neomylně jako střelka kompasu k severnímu magnetickému pólu, díky pádu si situaci pořádně zkomplikoval. Na druhou stranu se dostal na čelo historických statistik.

Vyrovnal rekord Antonína Kaspera mladšího, který ke dvěma ze svých sedmi mistrovských titulů musel také do rozjezdu. Ovšem v celé historii českého plochodrážního sportu není nikdo jiný než on, kdo by na startovní rošt nejdůležitější dodatkové jízdy přijel pokaždé ve třech po sobě jdoucích letech.

Tři sekundy mohou stát titul
Individuální titul je stejně výjimečný jako za časů Hugo Rosáka, Luboše Tomíčka či Jiřího Štancla. A tak i současná plochodrážní garnitura produkuje kromobyčejnou podívanou. Přitom o zápisu mezi šestadvacet mužů, jimž se doposud povedlo ozdobit se titulem mistra republiky, rozhodují maličkosti.

Nevěříte-li, změřte si, jak dlouho trvá vyslovit slovíčka jednadvacet, dvaadvacet, třiadvacet. Dospějete k výsledku plus mínus tři sekundy. Přesně stejná doba stála Antonína Kaspera titul v jednašedesátém.

Konec čtvrtého finálového závodu v prastaré hornické Krupce jej zastihl se čtrnácti body. Jenže přesně tolik měli i Luboš Tomíček a František Richter. Tady však nešlo jen o vavřínové věnce, ale zejména o osm mistrovských bodů do závěrečné klasifikace. Kdo by je z této trojice dostal, slavil by zlato.

Aby to bylo horší, všichni tři měli stejnou bilanci umístění z jízd. Ke slovu přišel součet časů ze všech rozjížděk. Luboš Tomíček v něm byl o tři sekundy rychlejší, což mu garantovalo titul. Naopak Antonín Kasper obsadil až třetí příčku za Františkem Richterem.

Ironií osudu coby jeden z velikánů naší ploché dráhy nikdy nezískal žádný domácí titul, nepočítáme-li triumf Viktorie Žižkov v Poháru Světa motorů 1967. Ale abychom stanuli oběma nohama na pevné zemi, v jeho nejlepších letech mu československá plochodrážní scéna nenabízela tolik příležitostí jako dnes. Po zrušení ligy se mezi lety 1963 a 1968 konal pouze republikový šampionát jednotlivců.

Bodové shody na hrotu závěrečné klasifikace mistrovství republiky jednotlivců:

15. října 1950	Plzeň	pat čtyřiapadesáti tabulkových bodů po šesti závodech vyřešil větší počet lepších výsledků, jichž měl Rudolf Havelka lepší než Miloslav Špinka
4. srpna 1963	Žarnovica	po třech závodech měli Luboš Tomíček a Karel Průša po 140 mistrovských bodech – rozhodly body z jízd Luboš Tomíček 29 vs. Karel Průša 27
8. srpna 1965	Žarnovica	po třech závodech se Luboš Tomíček, Pavel Mareš a Antonín Kasper dostali na 180 mistrovských bodů – body z jízd vyřešily třetí místo Antonína Kaspera (41), jelikož zbývající dva jich měli dvaačtyřicet – Luboš Tomíček získal titul, protože na dráze dvakrát Pavla Mareše porazil
16. června 1968	Polepy	Jan Holub a Luboš Tomíček se po čtyřech závodech ocitli na čele s dvaatřiceti body – ve prospěch jihočeského závodníka rozhodl jediný bod součtu skóre jízd
28. června 1981	Plzeň	po čtyřech závodech měli Jiří Štancl a Aleš Dryml po pětapadesáti bodech – Jiří Štancl získal svůj desátý titul v řadě, když svého protivníka v průběhu rozjezdu předjel
9. října 1990	Praha	první ročník šampionátu s jediným finálovým podnikem zakončili Antonín Kasper a Zdeněk Tesař se čtrnácti body – v rozjezdu se prosadil pražský závodník
17. srpna 1996	Mšeno	rozjezd třináctibodové trojice přinesl výsledek Tomáš Topinka, Antonín Kasper a Bohumil Brhel
15. srpna 1997	Mšeno	finále ve Mšeně přineslo tříčlenný rozjezd třináctibodových, jenž skončil pořadím Antonín Kasper, Bohumil Brhel a Václav Milík
12. září 2009	Svitavy	Lukáš Dryml v dodatkové jízdě porazil Josefa France
6. října 2012	Mšeno	Václav Milík v rozjezdu odstartoval na Lukáše Drymla
25. září 2013	Plzeň	Aleš Dryml v rozjezdu odvedl Václava Milíka
11. října 2014	Březolupy	ve druhém opakování rozjezdu dojel Václav Milík před Josefem Francem a Matějem Kůsem

Foto: Mirek Horáček, Karel Herman a archív autora