Slaný – 27. července 1974
Léto roku 1974 nestálo prý za nic, během žní pořád pršelo a obilí se sklízelo jen velice obtížně. Poslední červencový víkend však patřil mistrovství republiky jednotlivců. Čerstvý ledařský mistr světa Milan Špinka kraloval dubnovým úvodním kolům na pražské Markétě a plzeňských Borech, v nichž neztratil jediný bod. Třetí podnik ve Slaném však postavil všechno naruby a leader průběžné klasifikace doplatil mimo jiné na mazanost Miroslava Rosůlka, jemuž ten den přinesl zelený vavřínový věnec díky poslechu československého rozhlasu. Když se Milan Špinka druhý den na staré dráze v libereckých Pavlovicích vrátil k vítěznému konceptu, nemohl ještě ani zdaleka tušit, že jej maličký slánský bojovník na poslední chvíli svým způsobem připraví o titul mistra republiky.

Setkání v červenci
Pardubičtí a slánští závodníci odešli na nástup před ostrým startem jejich letošního červencového extraligového střetnutí. Na hraně depa zůstal Miroslav Rosůlek. A jak už to chodí, běžné klábosení se stočí směrem k plochodrážní minulosti. Milan Špinka se prve magazínu speedwayA-Z svěřoval s vizí generační obměny pro světový pohár družstev, kterou si do Svítkova přijel ještě jednou ověřit na vlastní oči.

„Hele, ty jsi taky jeden z těch, co mě připravili v roce 1974 o titul,“ obrací se náhle se smíchem k Miroslavu Rosůlkovi. A co na to současný slánský trenér?

„Po čtyřiceti letech je těžký si na všechno vzpomenout, jak se to tenkrát všechno semlelo,“ povzdechne si. „Dost jsem padal a hodně na hlavu. Začalo to třetím závodem, který se jel ve Slaném…“

A další polozapomenutý plochodrážní příběh začíná ožívat.

Večerní závod startuje již před druhou odpolední
Slánské depo se začínalo plnit účastníky třetího podniku mistrovství republiky jednotlivců. Chyběl Stanislav Kubíček, jehož místo ve startovní listině zaujal Emil Sova. V pohotovosti zůstával i Aleš Dryml se sedmnáctkou, jelikož v boxu s devítkou nechybí motocykly a mechanik, ale závodník nikde.

„Zrovna jsem si užíval volna na chatě Jana Holuba na Dvořišti,“ vysvětluje Miroslav Rosůlek, který byl oním mužem, po němž byla největší sháňka. „Bylo to tam fajn a rád na to vzpomínám. V tu sobotu jsme seděli venku u ohně, poslouchali rádio, grilovali kuře a popíjeli pivo. Zkrátka pohoda.“

Časové znamení ohlásilo třináct hodin. „Zrovna vysílal motoristický pořad Pozor zákruta,“ blíží se současný slánský trenér k drastickému ukončení poklidného jihočeského odpoledne s přítelkyní. „Najednou mi skoro vyrazilo dech, když se z rádia ozvalo, že se dnes jede mistrovství republiky jednotlivců na ploché dráze ve Slaném. Úplně jsem na to zapomněl!“

Šok byl dokonalý! „Polilo mě horko,“ připouští Miroslav Rosůlek, jemuž ovšem hrál do karet, že závod byl naplánován jako večerní pod umělým osvětlením. Nicméně postavit se na jeho start znamenalo co nejrychleji překonat dvě stě kilometrů z jižních Čech do Slaného.

„Tenkrát moje Škoda 1202 STW neoplývala velkou rychlost,“ popisuje nástrahy cesty. „A byl velký problém to stihnout. Musel jsem ještě odvézt slečnu domů a pak rychle do Slaného. Vzpomínám si, když jsem těsně před závodem přijel na stadión, viděl jsem svého mechanika Toníka Fořtíka, jak mi ohřívá motorku. Jak mě viděl, křičel ‚kde jsi, ty ču…‘. Rychle jsem se oblíkl do kombinézy a za chvíli závod začal.“

Miroslav Rosůlek poprvé přijel na startovní rošt rozjížďky s číslem tři, v jejímž cíli byl druhý za plzeňským Václavem Hejlem a před Zdeňkem Majstrem. Jiří Štancl, druhý muž průběžné klasifikace, přitom vyšel bodově naprázdno. Stejně tak i suverén dubnových závodů Milan Špinka v první jízdě. Právě s ním se Miroslav Rosůlek měl utkat v páté jízdě, avšak vše nabralo rychlý konec.

„Hned jsme při startu přetrhli pásku,“ vzpomíná Miroslav Rosůlek. „Já stál u prken. Nezaváhal jsem a ukázal na Milana. No, a rozhodčí ho vyloučil. Neříkám, že jsem na tom taky neměl trochu viny, ale smůlu měl Milan. Tenkrát byl z toho dost naštvanej‘ a já se mu nedivím, já bych byl taky.“

Milan Špinka sice svou další jízdu vyhrál, ale nakonec skončil s pěti body až dvanáctý. Oproti dubnu to byl závod naruby a medailisté prvních dvou kol obsadili nečekaně spodní příčky. Petr Ondrašík byl sedmý, Jiří Štancl osmý a Petr Kučera dokonce až třináctý. Triumfoval Jan Hádek s třinácti body, zatímco Miroslav Rosůlek se svým velkým kamarádem Janem Klokočkou měli o jediný bod méně.

„Čekal nás rozjezd,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „Ten ale pro mě nedopadl moc dobře. Ve třetím kole mi v nájezdu praskla hřídelka v předním kole a já skončil v kotrmelcích a pořádně zbouchanej‘. To se projevilo hned druhý den v Liberci, kdy jsem odjel jenom jednu jízdu. Nešlo to…“

Naděje umřela skutečně až poslední
Seriál mistrovství republiky v sezóně 1974 zahrnoval osm závodů, z nichž se každému závodníkovi počítalo pět nejlepších výsledků. Slánský výpadek Milana Špinky proto jeho zlaté ambice nenarušil. A to tím spíše, mával-li druhý den v Liberci opět z nejvyššího stupínku pódia. A stejně tak počátkem srpna, kdy v Pardubicích vyhrál všech pět svých jízd.

V ten moment mu ke korunovaci, od níž jej již přede dvěma lety dělil jediný tabulkový bod, scházel onen pověstný krůček. Ten však na ploché dráze může být stejně přímočaře krátký jako nečekaně záludný. Ve třech závěrečných závodech potřeboval pouze patnáct mistrovských bodů do průběžné tabulky, které se tehdy dávaly za třetí místo. Přitom jej mohl ohrozit prakticky jen Jiří Štancl a to jedině za předpokladu svých třech prvenství.

Prozatím trojnásobný šampión, jehož v sedmdesátých letech dokázal z trůnu sesadit pouze Václav Verner roku 1971, však začal pracovat, abychom dnes v souvislosti s ním používali oslovení mistr s velkým písmenem M. Druhý den po Liberci vyhrál Čakovice a další sobotu i Kopřivnici. A Milan Špinka byl v obou případech čtvrtý.

„Poslední závod, jak bylo tradicí, se jel v Březolupech,“ ujímá se role vypravěče opět Miroslav Rosůlek, který měl právě na jihomoravské návsi ovlivnit duel o mistra. „Jel jsem s Milanem svoji první jízdu. Opakovala se pro můj letmý start. Ale mně se podařilo odstartovat zase a vyhrál jsem před Milanem.“

Milan Špinka však po dvou sériích ztrácel jen bod na Jiřího Štancla, který se pořádně zapotil v rozjížďce s číslem deset. „V tý jsme jeli s ním tři Slaňáci a Jirkovi šlo o titul,“ líčí Miroslav Rosůlek. „Po startu vím, že jel první Karel Voborník, já druhý, třetí Jirka a čtvrtý Klokan (přezdívka Jana Klokočky – pozn. redakce). Jirka nakonec jízdu vyhrál, já byl druhý, třetí Voborník a Honza čtvrtý.“

Jiří Štancl a Milan Špinka se utkali v rozjížďce s číslem dvacet. „Milan měl tenkrát hroznej‘ pech,“ říká Miroslav Rosůlek. „V poslední jízdě z prvního místa měl něco se zadním kolem a nedojel. Já skončil v závodě pátý a byl jsem jediný, který Milana porazil.“

Jiří Štancl zkompletoval patnáctibodové maximum a vítězstvím ve třetím závodě splnil svou část mistrovské podmínky. Vyhráno ovšem ještě neměl. Po odstoupení Milana Špinky ve dvacáté jízdě se sice na stříbrný věnec těšil Jan Holub, avšak jedenácti bodů dosáhl i Jan Verner. Ten posléze předjel v rozjezdu o třetí příčku Milana Špinku, jemuž až v tento moment proklouzlo zlato mezi prsty. K titulu šampióna se již nikdy nedostal tak blízko především díky vleklé série zranění. Zato Jiří Štancl kraloval až do roku 1981. O primát jej připravil až Aleš Dryml v dvaaosmdesátém a to o pouhý bod a pouze na rok.

Vzpomínky zůstávají
Plochodrážní mistrovství republiky je s rokem 1949 ve svém rodném listu nejstarším motoristickým šampionátem naší republiky. A je mimořádným podnikem nejen svým stářím, ale především urputností bojů o medaile v každé své epoše.

„Dnes, když tak vzpomínám, vždy už je to čtyřicet let, nevím, jak by to asi vypadalo v dnešní době,“ neubrání se Miroslav Rosůlek srovnání. „Tenkrát jsme si pomáhali, když to šlo. Taky jsme se štengrovali, ale brali jsme to ve srandě. Byli jsme v tu dobu všichni velká parta. Vždycky jsme si to po závodech pěkně užili. Nic nás nehonilo. Zítra je taky den a o tom to bylo. Akorát nám zůstaly jenom vzpomínky.“

Kdo ví, kterak za čtyřicet let budou Matěj Kůs, Václav Milík a Josef Franc vzpomínat na rozjezd, v němž si to letos v Březolupech rozdali o titul s nasazením stejným jako Milan Špinka a Jiří Štancl ve čtyřiasedmdesátém…

třetí závod mistrovství republiky jednotlivců – Slaný
1. Jan Hádek (Plzeň) 13, 2. Jan Klokočka (Slaný) 12+3, 3. Miroslav Rosůlek (Slaný) 12+F, 4. Václav Verner (RH Praha) 10, 5. Jan Holub (Plzeň) 9, 6. Václav Hejl (Plzeň) 9, 7. Petr Ondrašík (RH Praha) 8, 8. Jiří Štancl (RH Praha) 8, 9. Karel Voborník (Slaný) 8, 10. Jan Verner (RH Praha) 8, 11. Zdeněk Majstr (Slaný) 7, 12. Milan Špinka (RH Praha) 5, 13. Petr Kučera (Pardubice) 5, 14. Jindřich Dominik (RH Praha) 2, 15. Emil Sova (RH Praha) 2, 16. Miloslav Verner (Pardubice) 2, náhradníci Aleš Dryml (Pardubice) a Evžen Erban Pardubice) oba DNR.

Mistrovství republiky jednotlivců 1974:

1. Jiří Štancl, RH Praha	94
2. Milan Špinka, RH Praha	93
3. Petr Ondrašík, RH Praha	73
4. Václav Verner, RH Praha	65
5. Jan Klokočka, Slaný	61
6. Jan Verner, RH Praha	60
7. Jan Holub, Plzeň	55
8. Jan Hádek, Plzeň	55
9. Václav Hejl, Plzeň	49
10. Miroslav Rosůlek, Slaný	47
11. Miloslav Verner, Pardubice	38
12. Karel Voborník, Slaný*	35
13. Petr Kučera, Pardubice	26,5
14. Jindřich Dominik, RH Praha	25
15. Zdeněk Majstr, Slaný	19
16. Evžen Erban, Pardubice	15
17. Emil Sova, RH Praha*	14,5
18. Aleš Dryml, Pardubice*	6,5
19. Stanislav Kubíček, Slaný	3
20. Ladislav Eliáš st., Bratislava*	2

Poznámka: seriál se skládal z osmi závodů v Praze (6.4.), Plzni (7.4.), Slaném (27.7.), Liberci (28.7.), Pardubicích (3.8.), Čakovicích (4.8.), Kopřivnici (10.8.) a Březolupech (11.8.), z nichž se započítávalo pět nejlepších výsledků. Kompletní tabulku nelze prozatím vytvořit, jelikož nejsou k dispozici kompletní výsledky z Pardubic a Čakovic. Prvních patnáct bralo mistrovské body dle klíče 20-17-15-13-11-10-9-8-7-6-5-4-3-2-1; kvalifikovaní náhradníci jsou označeni hvězdičkou *.

Účinkování Milana Špinky ve finálové části mistrovství republiky jednotlivců:

rok:	celkové umístění:	pódia:
1969	12.
1970	10.
1971	5.	vítěz ve Svitavách
1972	3.	vítěz v Praze a ve Svitavách; třetí v Českých Budějovicích a v Březolupech
1973	3.	vítěz v Čakovicích a ve Svitavách; druhý v Ostravě a v Praze; třetí v Pardubicích a v Březolupech
1974	2.	vítěz v Praze, Plzni, Liberci a Čakovicích
1979	8.
1980	7.	třetí v Zohoru
1981	6.
1982	5.	třetí v Čakovicích
1983	12.

Foto: archív Miroslava Rosůlka, archív autora a Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)

Marmande – 8. května 1994
Celkem třiašedesát závodníků zasáhlo roku 1936 do prvního mistrovství světa jednotlivců na ploché dráze. Vedle početného kontingentu Angličanů mělo jedenáct Australanů, tři Američané, dva Švédové, tři Dánové, dva Španělé, dva Němci, Kanaďan, Jihoafričan a Novozélanďan na začátku kvalifikačního procesu minimálně teoretickou šanci stát se mistrem světa. Poválečným rozšířením kvalifikačních kol z Britských ostrovů do Skandinávie s kontinentální Evropy se počet startujících adekvátně zvyšoval. Vyhlídku stát se světovým šampiónem v jediné sezóně měli naposledy před dvaceti lety, kdy mítinkem v dánském Vojensu skončila éra jediného finále. Podívejme se na nástrahy kontinentálních kol očima Jana Holuba.

Léty zaběhaný kvalifikační model
Podoba kontinentální části kvalifikace světového šampionátu jednotlivců se ustálila roku 1979. Tehdy byl počet předkol zvýšen na čtyři, aby z každého z nich postoupila osmička závodníků do čtveřice kvalifikačních kol. Jejich startovní listiny doplnili přímo nasazení závodníci, přičemž do předkola nesměl závodník, který se o rok dříve kvalifikoval do kontinentálního semifinále.

Dvojice kontinentálních semifinále, kam se z každého kvalifikačního kola kvalifikovala nejlepší osmička, předcházela kontinentálnímu finále, které otevíralo brány finále světového. Vezmeme-li v úvahu náhradníky každého pořadatele, do mistrovství světa jenom z kontinentální zóny zasáhla více než stovka závodníků.

Přitom každý z nich mohl postoupit do světového finále a potenciálně se stát světovým šampiónem. Tady by bylo na místě užití příslovce teoreticky, protože v praxi se takový kousek podařil pouze Egonu Müllerovi v severoněmeckém Nordenu v září 1983.

Jerzy Szczakiel, který roku 1973 usedl na trůn vládce světové ploché dráhy, se do finále v Katowicích dostal z titulu polského pořadatelství. Světové finále se cyklicky střídalo mezi Anglií, Švédskem a Polskem, přičemž pět jejich zástupců bylo do startovní listiny zařazeno automaticky, takže nejezdilo kvalifikaci své zóny.

Právě slabší výkony kontinentálních závodníků ve světovém finále stály za zrušením kontinentálního finále a jeho interkontinentálního protějšku v sezóně 1991. O světových finalistech se rozhodlo ve dvou světových semifinále, v nichž se střetli nejlepší ze zámořské, skandinávské a kontinentální zóny.

Hladký postup z Krška
Na rozdíl od současné praxe se před dvaceti lety o majitelích reprezentačních vest rozhodovalo v kontrolních závodech reprezentantů. Jejich podoba však byla v průběhu let stejně stálá jako kulička rtuti z rozbitého teploměru. Vrcholem byly okázalé seriály zjara 1967 a 1968 či dvoustupňová kvalifikace z třiasedmdesátého.

Ekonomické poměry a otevřená cesta do zahraničních lig však na počátku devadesátých let počet kontrolních závodů reprezentantů výrazně stlačila na jeden či dva. V sezóně 1994 se ovšem nekonal žádný. Viníkem se však stalo deštivé počasí, jež nemělo slitování s drahami ve Slaném a Plzni. Plochodrážní komise České motocyklové federace tím pádem musela určit reprezentanty od zeleného stolu.

Jan Holub o rok předtím vypadl v kontinentálním semifinále ve Wiener Neustadtu, a tudíž mohl do předkola v Kršku. „Já byl až pátej‘?,“ nezapře v sobě věčného šprýmaře, když dnes nahlíží do výsledkové listiny, aby si však záhy vzpomněl na podrobnosti. „Jo, pravda už vím, to byla ta jedna moje jízda.“

Míní tím rozjížďku s číslem osm, v níž Sandor Tihanyi vyhrál podruhé v řadě, a kde on skončil za Gašparem Forgáčem. „Den před závodem chcalo a dráha stále za prd,“ vypráví. „A když jsem se potkal s Gažem, šouchli jsme do sebe.“

Nicméně incident se obešel bez pádu i dalšího osočování. „Gažo jel jednu jízdu na mojí motorce, jeho se mu rozlítla,“ svěřuje se Jan Holub se svým gestem fair play. Gašpar Forgáč nakonec putoval s Andrea Maidou a Gaborem Rothem do rozjezdu o stříbrný věnec, který nakonec nedokončil. Janu Holubovi k němu chyběl bod, avšak důležitý byl postup do kvalifikačního kola v Marmande.

Řetězec problémů v Akvitánii
Historické akvitánské město Marmande se vedle dlouhé dráhy zapsalo rovněž do historie světového šampionátu jednotlivců. Osmého května roku 1994 se na oválu uvnitř svérázné dlouhodrážní trati konalo kvalifikační kolo již podruhé.

„Měl jsem obrovskej‘ problém s kombinézou,“ vzpomíná Jan Holub. „Měla silonovou podšívku a na přejímce mi tvrdili, že to nesmí bejt‘. Až pan Mach (tehdejší dealer divišovské Jawy – pozn. redakce) mě zachránil, že řek‘, že je to italská cornerka. Motorku mi asi čtyřikrát vážili.“

Problémy však měli i soupeři. „Jacek Gollob na dlouhý dráze vedle zkoušel motorku,“ vypráví Jan Holub. „A praskla mu duralohliníková přední vidlice. Jako když se vezme laser a uřízne se.“

Na svých zádech vozil startovní číslo čtyři. Závod tím pádem rozehrával v rozjížďce stejného čísla. Triumfoval v ní Tomáš Topinka, jemuž coby dvacetiletému mladíkovi měl nakonec roku 1994 jen o pověstný vlásek uniknout postup do světového finále ve Vojensu a potažmo i do premiérového ročníku Grand Prix.

Za zády pražského juniora protínala metu maďarská dvojice Sandor Tihanyi – Gabor Roth, zatímco Jan Holub inkasoval nulu. Do konce závodu stihnul jen trojici třetích míst, když v šestnácté jízdě nedojel do cíle kvůli patáliím mechanického rázu. Suma sumárum čtrnáctá příčka, když hůř dopadli jen jednačtyřicetiletý Heinrich Schatzer a Gašpar Forgáč.

„Je to menší dráha, ty jsem měl rád, ale že mi to tam takhle nešlo…“ kroutí hlavou o to víc, když si vybaví své další výsledky zpřed dvaceti let. „To byl dobrej‘ rok, jel jsem v Polsku, s Plzní jsme vyhráli extraligu, ale v mistrovství světa jsem takhle vykvet‘. Přitom Marmande je menší dráha, ty jsem měl rád, ale že mi to tam až takhle nešlo?!“

Konzultace s otcem Janem, který tehdy doprovázel svého syna stejně jako dnes svého vnuka, však do jeho tápání vnese přece jen kapku světla. „Rozlítla se mi motorka,“ vybaví si. „Jeli jsme na dvojce a dvojka mi málokdy jela. Asi byl problém ten japonskej‘ tištěnej‘ spoj mezi řidítkama a sedačkou (smích).“

Marné čekání na světového finalistu:
Na kalendáři stál datum 29. srpna roku 1992. Zdeněk Tesař ve Wroclawi projel poslední cílem rozjížďky s číslem osmnáct za třetím Ronnie Correyem, druhým Samem Ermolenkem a vítězným Brianem Kargerem. Vůbec poprvé vyšel během světového finále, které drasticky přerušila průtrž mračen naprázdno.

Stejně jako Tony Rickardsson nasbíral pět bodů, avšak v Čechův prospěch promluvil lepší vzájemný výsledek z patnácté jízdy, v níž skončil druhý za Henrikem Gustafssonem, zatímco pozdější majitel šesti světových titulů skončil poslední za Tommy Knudsenem.

Zdeněk Tesař tím pádem obsadil čtrnáctou pozici, když hodně tratil z konzistentnosti startovní listiny. Kelvin Tatum měl jen o jeden bod víc a skončil devátý, Jimmymu Nilsenovi stačilo sedm bodů na sedmou příčku. Gert Handberg se z bronzu radoval s deseti body na kontě, vicemistr Per Jonsson jich měl jedenáct. Čtrnáct bodů šampióna Gary Havelocka, jehož k velké radosti domácích příznivců porazil pouze Slawomir Drabik, bylo luxusním náskokem.

Zdeněk Tesař už navždy zůstal posledním českým závodníkem, který se dostal do jednodenního finále světového šampionátu. V sezóně 1994 zasáhlo do mistrovství světa celkem čtrnáct našich borců plus dva rodilí Slováci s českým občanstvím, ale slovenskou licencí.

Předkola se stala konečnou pro Jana Schinágla, Vladimíra Višvádera (oba Krško), Bořivoje Hádka a Antonína Švába (oba Pila). Pikantní se stalo vyřazení Antonína Švába, jemuž lékař po pádu v rozjížďce s číslem jedna zakázal další start, čímž se otevřela vrátka do závodu pro místního Rafala Dobruckeho.

Kvalifikační kola přinesla vyřazení nejen Janu Holubovi, o čemž byla řeč v hlavní stati, ale i Gašparu Forgáčovi (oba Marmande), Zdeňku Schneiderwindovi (Neustadt/Donau) a Karlu Průšovi (Diedenbergen).

V kontinentálních semifinále uvízli Marián Jirout (Bydhoš), Petr Vandírek, Jiří Štancl a Václav Milík (Miskolc). Poslední šance zhasla ve světových semifinále. Roman Matoušek se v Bradfordu z pozice náhradníka vůbec nedostal do akce a Bohumil Brhel byl jedenáctý, bod od rozjezdu o náhradníka. Ve stejný den v Praze po třech jízdách odstoupil Antonín Kasper, jenž bojoval s následky zranění po pádu z kola. Nejblíže k postupu měl ve stověžaté matičce Tomáš Topinka. Jak se seběhlo, že mu jej v dodatkové jízdě sebrali Greg Hancock a Billy Hamill nám příště bude vyprávět on sám.

předkolo 1 mistrovství světa jednotlivců 1994 – Krško (SLO):
1. Sandor Tihanyi (H) 14, 2. Andrea Maida (I) 12+3, 3. Gabor Roth (H) 12+2, 4. Gašpar Forgáč (CZ – SMF) 12+E, 5. Jan Holub (CZ) 11), 6. Rainer Selb (A) 10, 7. Heinrich Schatzer (A) 9, 8. Krešo Omerzel (SLO) 9, 9. Gerhard Lekše (SLO) 8, 10. Jan Schinágl (CZ) 7, 11. Christophe Dubernard (F) 4, 12. Thomas Stadler (A) 4), 13. Stephane Tresarrieu (F) 3, 14. John Barbetta (I), 15. Vladimír Višváder (CZ – SMF), náhradníci Tomaž Drnač (SLO) a Artur Horvat (SLO) DNR.

kolo A mistrovství světa jednotlivců 1994 – Marmande (F):
1. Grzegorz Rempala (PL) 12, 2. Roman Matoušek (CZ) 11+3, 3. Massimo Mora (I) 11+2), 4. Laszlo Bodi (H) 11+1, 5. Tomasz Gollob (PL) 10, 6. Jacek Gollob (PL) 9, 7. Andrea Maida (I) 9, 8. Tomáš Topinka (CZ) 8+3, 9. Sandor Tihanyi (H) 8+2, 10. Gabor Roth (H) 8+1, 11. Rainer Selb (A) 7, 12. Philippe Berge (F) 4, 13. Krešo Omerzel (SLO) 3, 14. Jan Holub (CZ) 3, 15. Heinrich Schatzer (A) 2, 16. Gašpar Forgáč (CZ – SMF), náhradníci Mickael Manceaux (F) DNR, Frederic Brisseau (F) 0 a Christophe Goret (F) DNR.

Foto: archív Jana Holuba, Mirek Horáček a Karel Herman