Mšeno – 27. srpna 1994
V naší ploché dráze není rozhodně výjimkou, vydá-li se v otcových závodních šlépějích také jeho potomek. Nicméně v celé historii šampionátu republiky jednotlivců se pouze Aleš Dryml a Václav Milík chlubí, že na mistrovský trůn usedli také jejich potomci. I když nebýt incidentu po startu rozjížďky s číslem patnáct finálového závodu ve Mšeně v srpnu 1994, mohly třeba historické tabulky vypadat jinak. Nechejme však spekulací, které už stejně nejdou ověřit praxí, a raději si spolu s Janem Holubem a Jiřím Štanclem vyprávějme další polozapomenutý plochodrážní příběh.


Prolog o čtvrtstoletí dříve
Psal se rok 1970 a osmadvacetiletý Jan Holub měl při obhajobě titulů mistra republiky z předcházejících dvou sezón nové soupeře. Jiřímu Štanclovi a Václavu Vernerovi šla vojna v Rudé hvězdě evidentně k duhu. Z šesti vypsaných závodů se do konečné klasifikace započítávaly čtyři nejlepší výsledky. Vítězství mělo největší váhu, jelikož bylo honorováno patnácti tabulkovými body bez ohledu na skóre z jízd.

Jiří Štancl tehdy triumfoval na Markétě, v Chomutově, Žarnovici a Březolupech, aby ve svých necelých jednadvaceti letech ustavil rekord pro nejmladšího československého šampióna. Václav Verner vyhrál ve Slaném, avšak druhá místa v Praze, Chomutově, Žarnovici a Březolupech z něho učinila vicemistra. Jan Holub nevyhrál ani jeden závod, triumf z Liberce si odvážel Zdeněk Majstr, však čtyřikrát jej dekorovali vavřínovým věncem, takže s přehledem uhájil alespoň třetí příčku.

Čas zůstal věrný své férové tradici a měřil všem naprosto stejným metrem. Ve šlépějích Jana Holuba a Jiřího Štancla se vydali jejich synové. Roku 1994 Libor Holub už nezávodil a jeho starší bratr Jan prožíval vrcholná léta své kariéry. Jiří Štancl, dlužno dodat že již třetí plochodrážník rodu, se právě ve svých devatenácti letech vydával na cestu vzhůru.

Moravská dramata
Na sklonku roku 1992 opustil Jan Holub pražský Olymp. Zamířil do Chabařovic, kde však po ročním působení putoval zpátky do Plzně, kde jeho kariéra počátkem osmdesátých let startovala. „To bylo nádherný,“ komentuje dnes svůj přestup. „Vrátit se do Plzně bylo uklidňující. V Chabařovicích byla nádherná parta, ale přece jen to dojíždění sem a tam bylo dlouhý. Navíc tam byl problém s panem Práškem, co měl firmu PF 2000. V tý době jsem to nemoh‘ dělat zadarmo a dotovat ze svýho. Do Plzně jsem se vrátil jako domů, protože jsem tam začínal. Asi bych tam šel už z Prahy rovnou, ale Chabařovice přišly s krásnou nabídkou, tak jsem to zkusil. Pro plochou dráhu tam dělali hrozně moc, ale firma PF 2000 se finančně zhroutila a já musel hledat jiný řešení.“

Plzeň před dvaceti lety mířila na vrchol a to nikterak obrazně. Pravidelná účast Simona Wigga v extraligových závodech byla tím správným katalyzátorem, který přetavil klubové ambice ve zlaté medaile. Za těchto okolností mohli závodníci západočeského klubu chovat oprávněně vysoké ambice v mistrovství republiky jednotlivců.

Do finále, které se poprvé konalo ve Mšeně, pronikli tři. Jiří Štancl stál v semifinále v Kopřivnici na nejnižším stupínku pódia. Jan Holub byl na severu Moravy sedmý. Druhé semifinále bylo na programu hned následující den v Březolupech. Bořivoj Hádek sice neviděl cíl v rozjezdu s pardubickým Vladimírem Kalinou a Pražanem Tomášem Topinkou v rozjezdu o postupové místo. Avšak nakonec jel finále jako regulérní finalista, jelikož ze startovní listiny vypadli hned dva účastníci. Marián Jirout si ve finále juniorského mistrovství světa v Elgane zlomil zápěstí a Antonín Šváb se z pouáku v Ludwigslustu vrátil s poraněnými obratli.

„Na to, že jsem ji neměl rád, byla to dráha 1A,“ vzpomíná Jan Holub na semifinále v Kopřivnici, aby vzápětí zdůvodnil své najetí do pásky v rozjížďce s číslem devět. „To jsem byl celej‘ já. Chtěl jsem udělat trošičku letmáček, to je pravda. Luboš Jedek jezdil v Kopřivnici vždycky velice dobře, tak jsem chtěl odstartovat, ale trošku jsem zapáskoval.“

Ve chvíli, kdy mířil do kopečka nájezdu do depa, měl u svého jména teprve tři body. Ve dvou závěrečných jízdách musel úřadovat naplno. V duchu pravidel šampionátu 1994 mělo finálovou jistotu jen sedm nejlepších z každého semifinále. Bohumil Brhel byl coby úřadující šampión dosazen rovnou bez kvalifikace, zatímco osmí z každého semifinále se měli ve Mšeně rozjíždět o poslední volné místo.

Jan Holub nakonec ve třinácté jízdě porazil Petra Vandírka a na začátku poslední série i Jiřího Štancla s Mariánem Jiroutem. „Mário jel do tý doby hrozně krásně,“ říká Jan Holub. „Z něho jsem měl největší strach. V Kopřivnici mě hrozně překvapil Pavel Ondrašík. Do tý doby se jenom tak proplejtal, ale tady jel jako doma.“

Závod vyvrcholil tříčlenným rozjezdem o dvě postupová místa. Prosadil se v něm Karel Průša, zatímco Jan Holub jistil situaci z druhé příčky. Když třetí Lubomír Jedek odstoupil, bylo rozhodnuto.

Pořádně vysoko
Pod sponzorstvím Jiřího Opočenského, který ve Mšeně vyráběl jízdní kola značky Oliba, se mšenská plochá dráha okolo poloviny devadesátých let vydala na cestu vzhůru. A právě pořádání finále mistrovství republiky jednotlivců v srpnu 1994 se stalo první velkou stanicí na této pouti. Zájemci o finálový mítink bojovali formou dražby, kdo dá více na odměnách pro závodníky, a v tomto případě se cena přehoupla přes rekordních sto tisíc korun.

„Předpokládalo se, že největší favorit bude Tonda Kasper,“ přibližuje Jan Holub tehdejší očekávání v závodě, který za krásného slunečného počasí přilákal do ochozů mšenského stadiónu davy diváků. „Taky Vanďa si jel svou krásnou a vyrovnanou jízdu. Bohoušek Brhelů byl v Anglii, obhajoval dva předchozí tituly. Kdo uměl překvapit, byl Venca Milíků. S těma se muselo počítat. A já si ten den tak krásně věřil.“

A vskutku, cílem rozjížďky s číslem čtyři se jako první prohnal právě Jan Holub, na jehož štítě zůstali Václav Milík, Pavel Koten a Vladimír Kalina. V páté jízdě jej o punc neporazitelnosti připravil Petr Vandírek, ale dva body na úkor Pavla Ondrašíka a Lubomíra Jedka se náramně hodily. A to tím spíše, vrátil-li se Jan Holub v rozjížďce s číslem dvanáct na vítěznou cestu. Do cíle za sebou dovedl Lubomíra Batelku, zaskakujícího za Karla Průšu se zlomeným zápěstím z druhé jízdy, Bořivoje Hádka a Jaroslava Gavendu.

„Začalo to hezky,“ vrací se Jan Holub o dvě desítky let zpátky. „První jízda tři body. Ve druhý mě porazil Vanďa, ale půl oválu mi nedal, do cíle jsme dolítli spolu, to byla nádhera. Třetí jízda tři body, taky nádhera.“

Důvody k optimismu byly na místě. Bohumil Brhel kraloval úvodním dvěma sériím, avšak v rozjížďce s číslem devět zůstal stát kvůli poruše motoru. Přitom však v první jízdě stačil porazit Petra Vandírka, jenž však zase v rozjížďce s číslem deset připravil o punc neporazitelnosti Antonína Kaspera.

Před čtvrtou sérií se tedy o průběžné vedení dělili Antonín Kasper, Petr Vandírek a Jan Holub s osmi body. Šance Jana Holuba se ještě zvětšily, když Václav Milík v rozjížďce s číslem čtrnáct porazil Petra Vandírka. Sám mířil na startovní rošt hned vzápětí, přičemž mu za soupeře byli Jiří Štancl, Robert Král a Vlastimil Červenka.

„Teoreticky tam nebyli soupeři, s kterejma by se dalo počítat na titul,“ komentuje Jan Holub. „Navíc jsem s Jirkou jezdil v Plzni. Znal jsem ho a byli jsme kamarádi. A jak to dopadlo, byl to nářez!“

Rozjížďka s číslem patnáct otáčí všechno vzhůru nohama
Zelené světlo zhaslo a páska letěla nahoru. A záhy byl celý stadión na nohou, jelikož se oba plzeňští závodníci srazili. „Odstartovali jsme a já přišel o všechny dráty v předním kole o Jirkův hák,“ líčí Jan Holub situaci ze svého úhlu pohledu. „Byl přede mnou, já to dal nad něj. On tam byl, já tam chtěl bejt‘ víc. Přijel jsem tam zvenku, byl jsem v půlce jeho motorky. Jeho to malinko natáhlo, hákem mi vyplet‘ přední kolo a bylo po srandě.“

Jiří Štancl upadl a na rampě vylučovacích světel se rozsvítila bílá, která odpovídala barvě povlaku přilby Jana Holuba. „Pak přišlo to rozhodnutí, že já, co neupad‘, jsem byl vyloučenej‘,“ konstatuje Jan Holub. „Je fakt, že si myslím, že to bylo nespravedlivý. Bylo to v nájezdu po startu, moh‘ to nechat jet se všema čtyřma.“

Úzus první zatáčky byl do reglementů implementován právě s ohledem na podobné situace. „Neříkám, že jsem za to nemoh‘, ale taky netvrdím, že jsem to zavinil,“ filozofuje Jan Holub stylem Chytré Horákyně. „Šel jsem z trojky, Jirka stál na lajně. A já si to z tý trojky namířil až na tu lajnu. Jirka byl v tý jízdě největší soupeř. A já věděl, že se dalo jet do půlky dráhy, víc ne.“

Rovněž Jiří Štancl si závod vybavuje dodnes. „Finále republiky 1994? A bouračka s Jéňou,“ má hned jasno, o čem je řeč. „Honza měl dobře rozjetej‘ závod. Kdyby bejval přišel před jízdou a domluvil se, tak by vše bylo určitě jináč! Jezdili jsme spolu přece v jednom klubu, za Plzeň jsme spolu a s Boříkem skončili druhý ve dvojicích a tenhle karambol byl zbytečnej‘. Ale v zápalu boje chce každej‘ vyhrát. Výsledky z mistráku, to byl klíč k nasazení jezdců do mistrovství světa na další rok. A kdo byl vpředu, mohl si vybrat i dráhu, kde mu to více závodilo.“

A jak viděl incident z rozjížďky s číslem patnáct on sám? „Jel jsem z červený, Jéňa z trojky,“ vzpomíná. „Mezi náma stál Vlasta Červenka. Ňák jsme do sebe nebo o sebe lízli a už to lítalo. Moje motorka dokonce sejmula praporkáře. Honza byl vyloučenej‘, dohadoval se tam s rozhodčím, ale nepřesvědčil ho. A já se bouchnul pěkně do makovice.“

Rána do hlavy se stala limitujícím faktorem pro další ambice Jiřího Štancla. „Pamatuju si, že jsem nastoupil do opakovačky,“ pokračuje. „Sice doktor byl jiného názoru, ale náš taka prostě rozhod‘, že když já chci nastoupit, tak on a se do toho nemontuje. Bohužel už to nebylo ono. Zaparkoval jsem do plůtku v zatáčce u depa, přelez‘ hrazení a dál se už neúčastnil. Ten doktor asi věděl, o čem mluví…“

Strom si přece jen udržel jistou vzdálenost od jablka
Nicméně i Jiří Štancl starší měl správné argumenty. Jeho syn do svého pádu inkasoval šest bodů, přičemž jedenáct jich nakonec stačilo na třetí příčku. Nejvíc ovšem litoval Jan Holub, a to tím spíše, vnímal-li své vyloučení jako křivdu.

„Malinko to člověka psychicky podpoří, stane se z něj klidnej‘ a vyrovnanej‘ jedinec, že by všechny zabil,“ zní z jeho hlasu hořkost i po dvou desítkách let. Opakovanou patnáctou jízdu nakonec ovládl Robert Král. Tehdy devatenáctiletý borec z Divišova ve slánské vestě si právě dláždil cestu ke konečnému pátému místu. Jeho umístění bylo o to neuvěřitelnější, že jej dosáhl ve svých devatenácti letech a všechny juniory nechal za sebou.

V šestnácté jízdě zamířil Antonín Kasper za titulem. Hned po přestávce s ním měl změřit své síly právě Jan Holub. Aby toho nebylo málo, na startovním roštu jim dělali společnost Bohumil Brhel a Tomáš Topinka, jemuž fatální defekt motoru v rozjížďce s číslem jedenáct sebral vítr z plachet.

„Moje poslední jízda byla ta nejnabitější, akorát Vanďa by mi tam ještě chyběl,“ říká Jan Holub. Odstartovali jsme, v motorce mi zacukalo. Nejelo to a já jako závěrečnej‘ zlatej‘ hřeb udělal nulu.“

Antonín Kasper v úžasném souboji porazil Bohumila Brhela a stal se mistrem. Určitě není bez zajímavosti, že Jawa Divišov se roku 1994 mohla pyšnit čtyřmi medailemi z mistrovství světa, ale domácí primát jí sebral jediný GM v poli osmnáctky finalistů. Petr Vandírek si hned vzápětí pojistil stříbro, zatímco Václav Milík si triumfem v rozjížďce s číslem dvacet řekl o rozjezd o bronz s Bohumile Brhelem. V něm Pražana již podruhé nechal na holičkách motocykl. Jan Holub nakonec skončil pátý.

Titul mistra republiky mu měl již navždy zůstat odepřený. „Nikdy taková krásná příležitost nebyla,“ krčí rameny. „Tak nádherně rozjetý závody na titul mistra republiky. Jinak do toho vždycky něco vlezlo. Tenkrát by ale bylo hrozně krásný, kdyby Olymp Praha a Zlatá přilba Pardubice dostala od takovýho šmrdlala a jednoho z mála soukromejch‘ jezdců, jako jsem byl já.“

Vzhledem ke zranění se už Jan Holub až do konce kariéry ve finálové části mistrovství republiky již neobjevil. Mistrovské koruny se nedočkal ani Jiří Štancl, avšak na rozdíl od Jana Holuba se na mistrovské pódium postavil ve Slaném, kde v září 1998 skončil druhý. Poté se však soustředil zejména na britské ligy a v mistrovství republiky jednotlivců již nestartoval.

A tak až do září roku 2005 nebyl u nás žádný plochodrážník, který by se mohl pochlubit, že jej jeho potomek vyrovnal v otázce titulu mistra republiky jednotlivců. Tehdy se prvním stal Aleš Dryml, o co se postaral jeho mladší syn Lukáš. Na mistrovský trůn posléze usedl i Aleš Dryml mladší. Druhým rodinným tandemem, jemuž se mistrovský kousek povedl, jsou Václav Milík starší a mladší.

Jan Holub nejstarší se sice nedočkal mistrovské medaile od svého syna, avšak jeho nadějí živí vnuk Jan. Loni v Březolupech to bylo pořádně zamotané. A kdo ví, jak by všechno dopadlo, kdyby poznali že horšící se vlastnosti motocyklu Jana Holuba na tvrdnoucí dráze nejsou zapříčiněny jejich neschopností najít vhodný set up, nýbrž prasklým rámem. Život jde ale dál a kdo ví, čeho se na oválech ještě dočkáme!

finále mistrovství republiky jednotlivců 1994 – Mšeno:
1. Antonín Kasper (Praha) 14, 2. Petr Vandírek (Praha) 13, 3. Václav Milík (Pardubice) 11+3, 4. Bohumil Brhel (Praha) 11+E, 5. Robert Král (Slaný) 9, 6. Jan Holub (Plzeň) 8, 7. Tomáš Topinka (Praha) 8, 8. Pavel Ondrašík (Praha) 8, 9. Vlastimil Červenka (Březolupy) 7, 10. Jiří Štancl (Plzeň) 6, 11. Pavel Koten (Chabařovice) 6, 11. Pavel Koten (Chabařovice) 6, 12. Vladimír Kalina (Pardubice) 5, 13. Bořivoj Hádek (Plzeň) 5, 14. Lubomír Jedek (Praha) 3, 15. Jaroslav Gavenda (Březolupy) 0, 16. Karel Průša (Chabařovice) 0; náhradníci Lubomír Batelka (VTJ Racek) 5 a Richard Wolff (Praha) 0.

Účinkování Jana Holuba a Jiřího Štancla ve finále mistrovství republiky jednotlivců:

Jan Holub:	1987 – 15.; 1988 – 11.; 1990 – 6.; 1991 – 10.; 1992 – 10.; 1993 – 10.; 1994 – 6.
Jiří Štancl:	1993 – 9.; 1994 – 10.; 1995 – 13.; 1996 – 13.; 1997 – 7.; 1998 – 2.

Foto: Karel Herman, Mirek Horáček a archív autora

Od dvacátých let prohnalo motocykl alespoň jednou po některém z plochodrážních oválů v Čechách, na Moravě a na Slovensku bezpočet mužů a několik dívek. S některými z nich se při závodech potkáváme pravidelně dosud. Po jiných jakoby se slehla zem. Čas od času se ovšem v hledišti objeví povědomá tvář. Méně častý je comeback do závodního sedla, jakému jsme byli svědky kupříkladu v případech Františka Liebezeita, Petra Babičky anebo Radima Choda. Ovšem Dan Macl je v tomto ohledu naprostou raritou. Do plochodrážního dění nastupoval rovnou třikrát a to v tak časově vzdálených obdobích, že zjara zpívaly rovnou celé generace kosů.
Plochá dráha poprvé: osudové setkání s Baunasem a nešastný tréninkový pád
Na sklonku sedmdesátých let Dan Macl spolu se svým bratrem Pavlem opečovával už tehdy letitý cestovní motocykl ČZ 150. Nezaměnitelná čtyřtaktní hudba plochodrážního motoru ozývající se z Dražkovic oba sourozence vábila stejně jako sklenice sladké limonády hejna vos.

„Na Dolíčku jezdil plochou bejvalej‘ hokejista Novotný, přezdívalo se mu Baunas,“ pouští se Dan Macl do líčení, kterak poprvé potkal plochou dráhu. „Nikdy nezávodil, jen se vozil. S bráchou jsme to tam chtěli zkusit taky. Zeptal jsem se ‚pane Baunas, můžeme si tady zajezdit?‘ Všichni se řehtali, ale já vážně nevěděl, že se ve skutečnosti jmenuje Novotnej‘!“

Ježdění obou bratrů se neobešlo bez důležitého svědka. „Na Dolíček chodil i Evžen Erban,“ pokračuje Dan Macl. „Měl tam stavět barák, ještě tam byla louka, bylo to někdy v roce 1980, bylo mi šestnáct. Pozval nás, a zkusíme plochou.“

Pozvání podobného charakteru rozhodně nešlo odmítnout. „Museli jsme si udělat papíry,“ vzpomíná Dan Macl. „Tehdy jsi potřeboval řidičák i na trénování. Nakonec jsem si je udělal individuálně u pana Pražáka, který nedávno umřel. Protože to bylo narychlo, stálo to pětistovku. To bylo v únoru 1981 a hned v březnu jsme s bráchou začali trénovat u pana Laštovky.“

Na závody si však museli ještě počkat, i když plochodrážní motocykl osedlali. „V zimě jsme chodili v úterý do bazénu a ve čtvrtek,“ přibližuje sofistikovaný proces pardubické zimní přípravy. „Pak jsem celej‘ rok trénoval, pan Laštovka by tě nepustil, dokud jsi něco neuměl.“

Zkraje sezóny 1982 však už byli bratři Maclovi připraveni. Klub je oba logicky přihlásil do předkvalifikace mistrovství republiky juniorů, která byla plánovaná na poslední březnový víkend do Březolup. Jižní Morava přivítala závodníky slunečným a teplým počasí.

Dan Macl v sobotu skončil desátý se stejným ziskem šesti bodů, který dosáhl slibný domácí mladík jménem Bohumil Brhel. Druhý den mu patřila dvanáctá příčka. „V sobotu jsem jednu jízdu vyhrál,“ vybavuje si. „Měl jsem dvouventila a napráskal čtyřventilům. V neděli jsem se ale už nechytal.“

Přesto se stačil kvalifikovat jako náhradník. Během dvou týdnů, které zbývaly do startu semifinálové skupiny B, se citelně ochladilo. Dokonce přišly i sněhové přeháňka. Především však do Pardubic dorazily omluvenky Josefa Mizery a Jiřího Košála. A tak se při nástupu úvodního podniku skupiny přišli divákům na nástup představit i oba bratři Maclovi. „Spadnul jsem na levý koleno a udělal si v něm díru,“ komentuje Dan Macl svůj pád v rozjížďce s číslem čtrnáct.

Stačil nasbírat čtyři body, které jej dostaly na třináctou pozici. Mnohem větší pohromu však přinesl jeden z následujících tréninků na svítkovském oválu. „Napálil jsem to do mantinelu,“ svěřuje se Dan Macl. „Evžen Erban říkal, že seděl v kanceláři, slyšel hroznou ránu a šel se podívat ven. A já byl v prknech.“

Plochá dráha podruhé: Baunas mohl i za ledy
Comeback po zotavení se však Danu Maclovi nečekaně komplikoval. „Kvůli zdravotním následkům mě zadrželi řidičák na tři roky,“ vysvětluje. „Pan Laštovka mě bez něj na dráhu nepustil. Dali mi ho až v pětaosmdesátém. To jsem ale šel na vojnu. Rukoval jsem dýl, protože jsem kvůli tomu úrazu musel opakovat třeák.“

Závodní pauza Dana Macla se nakonec protáhla na jedenáct let. Už před Vánoci 1992 mrzlo, až praštělo. Třetí lednový den na hrázi Větřkovické přehrady poblíž Kopřivnice nebylo radno sundávat teplé rukavice ani při pojídání opečené klobásy. Sedmnáct dílků pod nulou stupnice pana Celsia se dokázaly pořádně zakousnout pod nehty všech lidí přítomných úvodnímu dílu mistrovství republiky na ledové dráze.

Osmnáct českých zájemců nenutilo pořadatele hledat závodníky mimo hranice jako dnes. Navíc se musela na tréninkové dráze uskutečnit kvalifikace. Za čtrnáct dnů později ve Svratouchu chyběli Antonín Klatovský a Stanislav Dyk, kteří preferovali lukrativnější pouák v německém Steingadenu. Také zmizela definitivně stopa vousatého Eduarda Ježka z Mariánských Lázní, který svůj plochodrážní účet uzavřel jedním jediným mítinkem. Na břehu místního rybníku se však do akce chystal i Dan Macl.

„Líbilo se mi to už v osmdesátejch‘ letech,“ líčí okolnosti, které jej zavály do sedla ohřebovaného speciálu. „Baunas jezdil i ledy. Na písáku u slepýho ramene Labe blízko koupaliště v Pardubicích jezdili třeba i Vratislav Kotek a Jiří Šmída. A tak jsem to v tom třiadevadesátým zkusil taky.“

Historické archívy hovoří, že ve Svratouchu bral Dan Macl jeden bod patnácté místo. A že ve Svitavách, kde se seriál nakonec uzavřel, nestartoval po defektu v tréninku. „Ve Svratouchu nás ještě startoval Sřihoun (přezdívka legendárního startmaršála Ladislava Živného, který zemřel v březnu 2005 – pozn. redakce),“ dodává Dan Macl statistickým číslům svůj osobní pohled. „Říkal, že mně ten jeden bod stačí. Ve Svitavách mi to kleklo o tréninku. Byl rozpojenej‘ řetízek. Byl jsem tam sám a pak to nechtělo chytit.“

Když se závodníci na hrázi svitavského Dolního rybníku balili na cestu domů, nikdo nemohl tušit, že v pořádání českého ledařského šampionátu právě nastává tříletá pauza. V šestadevadesátém už byli cizinci nezbytnou součástí startovního pole, v němž Dan Macl již nefiguroval.

„Dal jsem se na motokros,“ vysvětluje. „V třiadevadesátým jsem měl v Třemošnici pád a praskly mi všechny vazy pravýho kolena. Doktor říkal, že se musím smířit, že už nikdy nesednu na motorku. Ale už v devadesátým osmým jsem jezdil motokros jen tak pro sebe. V roce 2003 jsem se z Pardubic přestěhoval do Uhřetické Lhoty. Tady jsem se znovu chytnul kluků, co jezděj‘ motokros a chodil si zase zajezdit.“

Plochá dráha potřetí: do první ligy díky motokrosařům
Někdy v roce 2011 mladý motokrosař Aleš Tetřev zatoužil projet se po plochodrážním oválu. Příležitost se naskytla při šampionátu juniorských družstev ve Svítkově, kdy se spolu s ním po dráze v sedle motokrosového stroje prohnal také Josef Novák. Tomu sport levých zatáček učaroval natolik, že u něho zůstal. A jeho otec Josef začal iniciovat stavbu malého tréninkového kolečka poblíž drážního tělesa prvního železničního koridoru v Kostěnicích.

„S Pepou jsme se znali z motokrosu,“ vypráví Dan Macl o svém druhém plochodrážním comebacku. „Když někdy v roce 2012 udělali v Kostěnicích dráhu, přišel jsem se na to podívat. Líbilo se mi to, tak jsem si ze srandy sehnal motorku. Vlado a Fif (přezdívka Jiřího Němce – pozn. redakce) chtěli jezdit flat track, pak přišel Fanda Chvojka s pérákem a my tam ze srandy jezdili na plochodrážce.“

Na rozdíl od cyklistiky či třeba motokrosu, je v české ploché dráze kategorie hobby prakticky nemožná, ale Kostěnice nabídly řešení. „V Pardubicích je problém se svýzt kvůli hluku,“ říká Dan Macl. „My jsme si pronajali pozemek od soukromníka daleko od bytové zástavby. Nejdřív byli všichni aktivní, teď to trošku odpadlo. Ale třeba bratři Černohorští tady plochou dráhu zkusili, líbí se jim to, lámeme je na veterány. Jsou ti i jiný kluci, třeba šestnáctiletý Oplištil ze Zaječic. V Kostěnicích si to můžou zkusit, jestli je to baví, aby třeba přestoupili do vyšší třídy. A teď jsme za pomoci Fandy Kalinovýho vybudovali malý oválek pro stopětadvacítky.“

Avšak Dan Macl není jen jednatelem Motoklubu Úhřetická Lhota a plochodrážníkem hobíkem, nýbrž i licencovaným závodníkem. „Kluci Novákovi mi řekli, že si jedem‘ zatrénovat do Liberce,“ vypráví, co předcházelo jeho startu ve veteránském podniku v Liberci v září roku 2013. „Až v půlce cesty se přiznali, že to jsou vlastně závody. Nakonec jsem byl nadšenej‘, i když jsem pomalej‘, ale svezu se.“

A tak se stalo, že Dan Macl absolvoval nejvíce plochodrážních závodů ve svém životě v loňské sezóně, v níž slavil padesáté narozeniny. Jezdil nejen veterány, ale zasáhl do přeboru jednotlivců, absolvoval semifinále mistrovství republiky jednotlivců v Pardubicích a dokonce dostal pozvánku ze Mšena a Březolup do první ligy! Start s vestou Mšena padl na vrub deštivého počasí, avšak za moravský tým ve Mšeně nastoupil. Chybělo málo, aby se do historických tabulek zapsal prvoligovým bronzem.

„Loni to byla moje druhá ostrá sezóna,“ směje se. „Jsem tam, abych si sjel, proto jsem byl rád, že mě nasadili i do první ligy. Teď spíš k sobě hledám dalšího veterána, abychom mohli jezdit a zavzpomínat společně. Pěkný bylo, když jsme se na rozlučce v Kostěnicích sešli s Baunasem, Vráou Kotkem a Pepou Suchánkem, byla sranda.“

Budoucnost má jméno Kostěnice
Dan Macl v otázce svého závodění stojí oběma nohama na pevné zemi. „Jak se to vyvine,“ odpovídá na otázku směřující k jeho plánům na sezónu 2015. „Když mi bude motorka jezdit, svezu se. Moh‘ bych zkusit přebor, ale hlavně veterány. Je hodně práce na oválku v Kostěnicích. Přes tejden není čas, když přijdu z práce, mám hospodářství, takže zbejvaj‘ jen soboty a neděle.“

Odtud tedy pochází růžové prasátko na jeho vestě, které se tolik líbí malým dětem. „Prasata jsou sponzoři,“ pochlubí se výsledky svého malochovu. „Dokonce mě kámoši napadli, že podporuju Sajfutdinova a přitom ze sebe dělám chudáka (smích).“

Kromě závodění budeme Dana Macla vídat v pořadatelské úloze. „Pardubice nás popíchly, a%t uděláme dráhu pro mladý, že nám pomůžou a podpořej‘ materiálem,“ naznačuje slibné perspektivy. „Náš motoklub by rád přivítal nový členy z řad mladých kluků i starších borců. Tady se může svýzt každej‘ na vlastní riziko i bez licence, což v Pardubicích ani jinde nejde.“

Plochodrážní kariéra Dana Macla v zrcadle času:

1982	Debutoval v předkvalifikaci mistrovství republiky juniorů v Březolupech, v sobotu skončil desátý, v neděli dvanáctý; z pozice náhradníka zasáhl do prvního závodu skupiny B v Pardubicích, kde obsadil třináctou pozici a celkově ve skupině patnáctou; později při tréninku ve Svítkově utrpěl vážný úraz.
1993	Plochodrážní comeback si naplánoval na ledové dráze, úvodní podnik mistrovství republiky v Kopřivnici vynechal, ve Svratouchu byl patnáctý, ve Svitavách nestartoval po defektu v tréninku, celkově skončil osmnáctý.
2013	Začal trénovat na minioválku v Kostěnicích, v září startoval v závodech veteránů v Liberci, kde mu patřila dvanáctá příčka.
2014	Vedle veteránských závodů jezdil i regulérní podniky jako semifinále mistrovství republiky jednotlivců a přebor, zasáhl rovněž do první ligy v barvách Mšena a Březolup.

A co Pavel Macl?
Starší bratr Pavel (1962) provázel Dana Macla nejen při prvních pokusech v Dražkovicích, ale i na počátku kariéry, kde absolvoval stejné závody. Nicméně zjara 1982 plochodrážní ovály opustil.

„Brácha skončil po mým úraze,“ říká Dan Macl. „Když to viděl odešel. Pak jezdil motokros až někdy do roku 1990.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Antonín Škach a Eva Palánová