Canterbury – 25. srpna 1984
Dostat se na závody do Anglie bývalo těžké a v zásadě existovaly tři způsoby. První byla účast v mistrovství světa jednotlivců, jenž se až do samého počátku padesátých let odbývalo výhradně v ostrovní monarchii. Druhým angažmá v některém z ligových klubů a konečně třetím seriál dvojzávodů družstev, které Angličané nazvali test matche, a jejichž historie je prakticky stejně stará jako celá britská plochá dráha vůbec. Emancipace kontinentálních závodníků vedlo ke geograficky odděleným kvalifikacím v mistrovství světa, takže prvním československým borcem startujícím za La Manche se stal Luboš Tomíček, když se kvalifikoval do světového finále ve Wembley roku 1965. Účast některého československého borce v britské lize umožnilo až oteplení na politickém nebi v souvislosti s pražským jarem. Napomohlo mu i historicky první turné československého družstva po anglických drahách v srpnu 1967. V následujících letech se s většími či menšími prodlevami opakovalo. Naši závodníci byli vítanými hosty, protože jejich nabité sestavy dokázaly produkovat vyrovnané závody a lákat diváky do ochozů. O to větší šok pro Angličany přišel v srpnu 1984, kdy experimentální sestava nevyhrála jediný duel, a renomovaný žurnalista Peter Oakes se divil, jestli jejím členům vůbec stálo za to vypravit se na dalekou cestu. Karel Kadlec by mu dozajista dal pozitivní odpověď, už je kvůli zážitkům sesbíraným na svobodné straně železné opony, s nimiž se podělil se čtenáři magazínu speedwayA-Z.

Juniorské mistrovství Evropy kazí povedenou sezónu
Karel Kadlec se od počátku své kariéry rychle etabloval mezi československou špičkou. Nebylo tedy divu, že si na vojenskou správu přišel pro povolávací rozkaz do Rudé hvězdy. V červnu 1983 se však jeho progres zastavil. Při prvním finále mistrovství republiky juniorů v Kopřivnici kolidoval s Bohumilem Brhelem tak nešastně, že prolétl s motocyklem skrz mantinel a zůstal ležet mezi diváky s komplikovanou frakturou nohy. Komplikace při rekonvalescenci zapříčinily, že podstatná část sezóny byla fuč.

Nicméně ve čtyřiasedmdesátém byl Karel Kadlec zpátky s plnou parádou. V extralize startoval za Plzeň ve všech osmi závodech jen ve dvou juniorských rozjížďkách. Přesto však dokázal nabírat v konečném součtu více bodů než většina jeho kolegů ze stálé sestavy s výjimkou Jindřicha Dominika. Západočeský tým se tehdy v souboji se Slaným udržel v extralize jen o jediný bod, díky němuž do první ligy spadli Středočeši.

V juniorce však zase onen pověstný smůlovatý bod Karlu Kadlecovi, jenž se těšil výhodám člena SVS Pardubice, chyběl k bronzu. V Poháru míru a přátelství, soutěži juniorských výběrů socialistických zemí, pomáhal našemu týmu ke třetímu místu. Ve čtyřiaosmdesátém tak prakticky mohl litovat pouze Zlaté stuhy a skutečnosti, že už vzhledem ke svým jednadvacetinám nikdy neměl zasáhnout do juniorského mistrovství Evropy.

„Celkem všechno mi vycházelo,“ bilancuje Karel Kadlec sezónu 1984 ve svém vlastním podání. „Ale z pro mě neznámejch‘ důvodů mě nenominovali do mistrovství Evropy juniorů. Při poháru míru a přátelství v Pardubicích, kde jsem byl nejlepší, se mě Rusáci ptali, jestli jedu Evropu. Když se divili počemú, moh‘ jsem odpovědět, že nevím.“

Překvapených bylo ovšem více. „Venca Vernerů nade mnou v SVS držel ochrannou ruku,“ konstatuje Karel Kadlec. „Ptal se, proč nejedu Evropu, ale nevěděl jsem. Měli přednost dva, co v junioráku skončili za mnou. Ani Rudolf Havelka se nechtěl angažovat, aby neměl problémy s Pražákama.“

Rozhodnout se přitom mělo na oválech, jelikož československý juniorský šampionát vrcholil v červnu ještě, než jeho evropský protějšek o měsíc později začal trojicí semifinále. „V junioráku jsem měl podobné body jako Jirka Brož,“ popisuje Karel Kadlec. „Pražáci měli od Josefa Mičána nakázáno, a ho pustěj‘ a mě porazej‘. Jedinej‘ Franta Ledecký řek‘, že pojede stejně, jak mu to půjde. Tím pádem Jirka udělal v Čakovicích a ve Mšeně devětadvacet bodů. Já skončil čtvrtej‘ o bod za ním.“

Přes La Manche svým způsobem ilegálně, ale hlavně zvesela
Karel Kadlec si na reprezentační vestu musel počkat, až když se počátkem milénia vrátil k závodění se záměrem jezdit dlouhodrážní veterány. To by ovšem byl zcela jiný příběh. Jiří Brož, který mu před třiceti lety vyfoukl juniorské mistrovství Evropy, nakonec díky pátému místu v bulharském Šumenu postoupil jako jediný Čech do finále v roli náhradníka. V King’s Lynn skončil čtvrtý r v rozjížďkách s čísly patnáct a devatenáct. Karel Kadlec se však o měsíc později měl v ostrovní monarchii královny Alžběty II. představit mnohem výrazněji.

Po roční přestávce se totiž chystal zájezd českých plochodrážníků. „Vůbec jsem nepočítal, že bych měl do Anglie jet,“ vypráví, že by s jedním ze sedmi míst v sestavě kalkuloval. „Najednou jsem se dozvěděl, že Petr Ondrašík na pozvání organizátora turné Václava Vernera rezignoval. Bylo mi nabídnuto, jestli bych za něj nezaskočil. Proto byl ve všech programech vytištěnej‘ on.“

Hrdina našeho vyprávění tak ve druhé polovině srpna roku 1984 projel na Rozvadově skrz železnou oponu. „Už samotnej‘ odjezd z Československa byl komplikovanej‘,“ vzpomíná Karel Kadlec. „Pokud si dobře pamatuju, setkávali jsem se v Německu na jednom penziónu u dálnice. Od nás jsme odjížděli jen Honza Hádek starší jako mechanik, já a Luboš Jedek nákladní Avií, kde se vezly motocykly. Další kluci sem jeli z reprezentačních závodů, Venca Verner dokonce přivez‘ pohár za druhý místo v mistrovství Evropy na trávě.“

V éře, kdy si o miniaturním mobilním telefonu mohl nechat zdát i James Bond, bylo na malér zaděláno. „Na penziónu jsme se sešli, ale někdo přijel pozdě,“ říká Karel Kadlec. „Měli jsme časovej‘ skluz a vyjeli jsme směrem do Holandska k přístavu. Tři jsme byli v Avii s motorkama, ostatní ve dvanásettrojce.“

Překonat La Manche, který ostřílení mořští vlci přirovnávají k něčemu jako je tálinskej‘ rybník, se však ukázalo jako nesmírně ošidné. „Z jednoho přístavu měli ject jen závodníci a z druhýho, dvacet kilometrů daleko dva řidiči s autem s motorkama,“ přibližuje Karel Kadlec původní plán, jenž ovšem díky časovému zpoždění dostal pořádné trhliny. „Měli jsme odvézt jezdce k lodi, která byla jen pro lidi, a kde byly zaplacený kajuty, a pak se vrátit k druhý a tam nalodit auta. Jenže díky našemu skluzu bychom to nestihli.“

Bylo třeba jednat a to rychle. „Došlo k zajímavý situaci,“ usmívá se Karel Kadlec. „Asi deset kiláků před přístavem se zastavilo a Venca Verner zavelel, že všichni z dvanásettrojky maj‘ zalýzt dozadu k motorkám do skříňový Avie! Když jsme si tam vlezli, zavřeli nás a nalodili jsme se na tu loď, kde měly jet jen auta plus dva řidiči, což byli Honza Hádek a Luboš Tomíček. Dodnes nevím, jak se to mohlo povýst, protože jsme de facto do Anglii přeplavili nelegálně!“

Českoslovenští plochodrážníci se však na palubě trajektu před třiceti lety rozhodně nechovali jako dnešní asijští uprchlíci. „Vylezli jsme ven, a protože jsme neměli kajuty, museli jsme celou noc sedět v baru, což nám zrovna moc nevadilo,“ říká Karel Kadlec. „Akorát Luboš Tomíček si pořád stěžoval, že nemůže v Anglii vystoupit neoholenej‘. To byl můj první přejezd kanálu La Manchem samozřejmě jsem za to musel zaplatit a koupit láhev whisky pro všechny.“

Závod stíhá závod, prohra prohru a zážitek další zážitek
Po vylodění a celních a pasových formalitách už malý konvoj československých vozidel mířil vstříc Milton Keynes. Před pěti měsíci tady švédská Örnarna na začátku svého turné dostala výprask 55:23 a britský promotér věřil, že Čechoslováci nabídnou publiku mnohem dramatičtější podívanou. Jenže ze sedmičlenné výpravy měl zkušenosti s plochou dráhou na ovále s délkou 280 metrů.

„Z mýho hlediska, z hlediska člověka, kterej‘ jel do Anglie poprvý, jsem byl vyděšenej‘ už jen z toho, co mi Venca řek‘, než jsme odjeli,“ konstatuje Karel Kadlec. „Radil nám, a na motorky dáme kolečka číslo šestnáct, což pro nás bylo nepředstavitelný. Na stojatejch‘ motorech jsme jezdili osmnáctky všude. Říkal jsem si, co maj‘ asi za dráhy na tuten převod.“

Po příjezdu do Milton Keynes pochopil. „Přišel jsem na to už v prvním tréninku,“ svěřuje se se svými zkušenostmi. „Dráha byla pro mě abnormální. Krátká, úzká, za roh. Bylo to úplně jiné, než jsme byli zvyklí v Evropě.“

Nicméně z boje neutíká nejen český král, ale rovněž žádný správný závodník. „První zážitek byl už při přejímce,“ pokračuje Karel Kadlec ve své roli vypravěče. „Při kontrole helem zjistili, že Vencova oblíbená helma je pod lepenkou do půlky prasklá. Venca byl rozladěn, musel si koupit svojí první integrálu. Říkal, že mu to velmi vadí, že na ní není zvyklej‘ a jeho stará helma mu přináší štěstí.“

Je pravda, že pověrčivost má v motocyklovém sportu reálné základy. „V průběhu závodu na prvním místě zachytil hákem o pletivo, které lemovalo dráhu,“ líčí Karel Kadlec. „A to ho katapultovalo z motocyklu. Skončil v divokejch‘ kotrmelcích a k naší smůle přes jeho motocykl upadl Emil Sova. Jeho motocykl přinesli na košatech do depa úplně zohejbanej‘.“

A tak československý tým skončil úterní večer výsledkem 54:24 ve prospěch domácích. Václav Verner naštěstí bolestivému zranění nohy začal v dalších závodech pravidelně bodovat. Emil Sova, který díky svému angažmá v Belle Vue v letech 1979 – 1980 byl kromě Václava Vernera jediným mužem československého týmu se zkušenostmi z britské ligy, také. Na vítězství to ovšem bylo málo.

Češi prohráli v úterý v Long Eatonu a ve středu v Middlesbrough. Na čtvrteční mítink v londýnském Hackney dorazili pozdě, takže organizátoři nejprve začali tradičním nadstavbovým second half, zatímco test match proti týmu Československa odstartoval až v jednadvacet hodin. Naštěstí se tehdy ve Velké Británii nedbalo na povinnou večerku nočního klidu jako nyní.

„Do Hackney jsme přijeli pozdě, bylo to bez tréninku,“ komentuje Karel Kadlec další prohru.“ Prohrávali jsme bohužel všechny závody. Venca Verner měl z prvního závodu v Milton Keynes velkej‘ handicap. Strh‘ si nehet na palci u nohy, což jej limitovalo.“

Své samozřejmě sehrály i netradiční dráhy. „Pro mě byly stadióny velice nezvyklé,“ připouští Karel Kadlec. „Jeli jsme každej‘ den na jiným. S přejezdama přicházela trošku únava. Ale byla to velká škola a krásnej‘ zážitek.“

Těch tehdy jednadvacetiletý mladý muž nasbíral bezpočet. „Pamatuju si u jedněch závodů, že byl dojezd do cíle až v nájezdu do další zatáčky,“ vytahuje ze své kapsy další příběh. „Dva naši kluci jeli čtyři kola na prvních dvou místech. Z psychických důvodů před cílem malinko ubrali a oba Angláni je na cílové čáře předjeli. Další jízdu si řekli, že to tak nebude, že budou držet až do cíle na plnej‘ plyn. Sice vyhráli, ale po projetí cílem se oba rozvěsili do pletiva.“

Nezapomenutelné narozeniny v Čakovicích na anglický způsob
V sobotu 25. srpna čekal československé plochodrážníky pátý závod v pěti dnech. Zdejší stadión na Kingsmead Road byl roku 1958 postaven na bývalé skládce komunálního odpadu. Kromě fotbalovému klubu Canterbury City FC sloužil i atletům a v osmašedesátém se na něm začala jezdit i plochá dráha. Ta se však stala trnem v oku sousedům. V sedmasedmdesátém byli dokonce promotéři kvůli hluku dokonce pohnáni před soud a o deset let později jim městská rada odmítla prodloužit nájemní smlouvu. Od té doby zde dvanáct let závodili jen chrti a dnes na tomto místě stojí nové domky.

Před třiceti lety však členům československého týmu třistašedesátimetrová dráha padla do oka. „Už o tréninku jsem pocítil, že by mi mohla vyhovovat,“ říká Karel Kadlec, který předtím Middlesbrough a Hackney vyšel bodově naprázdno. „První v Anglii! Říkal jsem, že mi hodně připomíná dráhu v Čakovicích a na závod jsem se hodně těšil.“

Karel Kadlec nastoupil ke své první rozjížďce spolu s Emilem Sovou. „Od startu jsme byli vpředu, já na lajně,“ vypráví po více než čtyř desítkách let. „Emil to dal přese mě, zavřel mě k lajně a hrozně mě zpomalil. Oba Angličani nás venkem předjeli a jízdu vyhráli. Po příjezdu do depa jsem Emilovi vynadal: ‚ty vole, tys mi tam zavřel a jel jako posranej‘!“

Výsledek jízdy měl pro Karla Kadlece fatální dohru. „Mrzelo mě to ještě víc, když za mnou přišel manažer,“ pokračuje. „Řekl mi, že jsem byl poslední, takže už dnes nepojedu. Říkal jsem Vencovi, že je mi to líto, že cejtím, že by mi dráha vyhovovalo, že bych moh‘ jet líp. Ale on mě uklidňoval, že si to můžu vynahradit v second halfu po skončení závodu.“

Test match skončil triumfem domácích v poměru 50:28 a v depu se začal organizovat nadstavbový podnik. „Byl to vyřazovací závod jednotlivců, kdy ze čtyř rozjížděk postupuje vítěz do finále,“ přibližuje Karel Kadlec. „Jel jsem zase s Emilem a před startem jsem si říkal, že se to nesmí opakovat. Odstartoval jsem výborně, z první zatáčky vyjížděl jako první. Zasedl jsem motocykl a jel celou rovinu po zadním kole tak, že jsem se málem převrh‘!“

Finále měl Karel Kadlec v kapse. „Jízdu jsem vyhrál,“ pokračuje. „Když jsem přijel do depa, Emil mi říkal, že když viděl, co jsem v první zatáčce předváděl, smál se tak, že skončil poslední. Bylo to na hranici pádu, ale udržel jsem to. Do finále se dostali dva Angličané plus Václav Verner. Zase jsem odstartoval a rozjížďku vyhrál. Byl to můj nejkrásnější den v Anglii, protože při dojezdu do cíle vběhli všichni kluci na dráhu a házeli mě do vzduchu jako mistra světa.“

Oslavy však ještě neměly skončit. „Tím to ale nekončilo,“ říká Karel Kadlec slibně. „Protože jako po každým závodě jsem šli do plochodrážního klubu, kde jsme byli celej‘ večer. A protože bylo pětadvacátýho a já mám šestadvacátýho narozeniny, Venca zorganizoval oslavu. Nevěděl jsem to a vůbec nečekal. O půlnoci mi celej‘ klub anglicky zazpíval happy birthday. Byly to nejkrásnější narozeniny v mým životě.“

Druhý den čekala naše závodníky volná neděle, takže si pointu příběhu není obtížné domyslet. „Samozřejmě mi všichni opili,“ přiznává Karel Kadlec. „Z Canterbury jsme k ránu odjížděli do Londýna, kde jsme měli hotel. Ještě si pamatuju, jak mě nakládali do dvanácettrojky. A nějaký rozumný kamarád říkal, a mě radši nechají sedět u okýnka na místě spolujezdce. Udělali dobře, zvracel jsem celou cestu. Ráno mi probudil komik Emil, a koukám umejt‘ dvanácettrojku, protože vypadá jako, kdyby projela aerodynamickým tunelem. Ty pruhy si pamatuju dodneška. Ale stejně to bylo super!“

Návraty až po letech
Finálová jízda nadstavbového závodu v Canterbury se stalo posledním vystoupením Karla Kadlece během československého anglického turné v srpnu 1984. „V neděli jsme měli volno,“ líčí. „Chodili jsme po Londýně, byli jsme třeba v muzeu voskových figurín. Ženský byly navoněný a mně se ještě zvedal žaludek.“

V pondělí večer v Areně Essex chyběl, jelikož ho v našem týmu nahradil Antonín Kasper, který tehdy jezdil britskou ligu za Eastbourne. Ani on však nepomohl svými čtrnácti body k československému triumfu.

„To byla úplně abnormální dráha, měla snad jen dvě stě metrů,“ popisuje Karel Kadlec. „Uprostřed asfaltový kolečky pro stock cary, na který jsme se dávaly. Byla to moje první dráha bez mantinelů. I když byl Tonda nejlepší, zase jsme prohráli. Výsledkově to nebyl moc zdárnej‘ výlet do Anglie, ale co se týká zkušeností a zážitků, dalo nám to velmi moc. Dodneška na ten zájezd rád vzpomínám.“

Když českoslovenští plochodrážníci dorazili na turné roku 1967 vůbec poprvé, místní promotéři jim začali házet vějičky. Nakonec se Antonín Kasper skutečně představil v Coventry a v devětašedesátém jej Jan Holub následoval do Exeteru. Jenže normalizace byla proti dalším angažmá, což se podařilo zlomit až Jiřímu Štanclovi v sezóně 1976.

Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let si britský ligový chlebíček ochutnala celá řádka československých plochodrážníků. V půlce dekády však nastal opět utrum. Přitom Karel Kadlec dostal nabídku, která by však vzhledem k politickému barometru znamenala emigraci s ukradenými motocykly. A tak se ze sedmičky turistů, jak členy národních reprezentací pro test matche s oblibou nazýval místní tisk, v ostrovní lize objevili jen dva.

Pavel Karnas v sezóně 1991 oblékal vestu Hackney. A Václav Verner, který se krátce po své čtyřicítce vrátil ve stejném roce k pravidelnému závodění, v letech 1993 – 1995 jezdil regulérně za Exeter. Karel Kadlec se v Anglii představil, až po svém comebacku v prvních letech současného milénia v sedle dlouhodrážního motocyklu. Jistě není bez zajímavosti, že se při evropské sérii veteránů potkal s Kevinem Teagerem a Neville Tatumem, kteří tehdy proti českému družstvu nastoupili v Hackney, resp. právě v Canterbury.

Turné československého týmu pro stadiónech Division Two 1984:

	MK	LE	Mi	Ha	Ca	AE
domácí:	54	50	46	54	50	46
Československo:	34	28	32	24	28	32
Václav Verner	2	10	9	7	13	4	45
Lubomír Jedek	8	5	4	2	2	9	30
Emil Sova	3	6	9	4	5	1	28
Zdeněk Schneiderwind	6	1	5	7	4	3	26
Pavel Karnas	3	5	4	3	4	1	20
Antonín Kasper	–	–	–	–	–	14	14
Karel Kadlec	2	1	0	0	0	–	3
Miroslav Práger	0	0	1	1	0	0	2

Poznámka: závody probíhaly postupně v Milton Keynes (21. 8.), Long Eaton (22.8.), Middlesbrough (23.8.), Hackney (24.8.), Canterbury (25.8.) a Arena Essex (27.8.)

Foto: Antonín Škach, Karel Herman, Wojta Zavřel (www.wojta-foto.cz) a archív autora