Mohl připomínat srpnový meteor, který sice na obloze jasně zazáří, ale vzápětí se jednou provždy vypaří v zemské atmosféře. Jenže to by se v něm plochá dráha nemohla zaseknout svým drápkem tak hluboko. Jedenáct let poté, co ukončil slibně rozběhnutou kariéru, znovu začal jezdit s motocyklem ve smyku doleva. Bolavý kotník jej opět sestřelil ze sedla, po němž už pošilhával jeho syn Ondřej. Příběh jablka, které nepadlo daleko od stromu, je všem fanouškům dostatečně známý. Jak to ovšem bylo s oním stromem čtenářům magazínu speedwayA-Z bude vyprávět Radek Smetana osobně.

 

Úspěch hned v prvním tréninku

„Odmala jsem byl všestrannej‘ sportovec, hrál jsem za Mořinu fotbal,“ pouští se Radek Smetana do vyprávění, které nás záhy přivede do prostředí sportu levých zatáček. „Strašně mě bral veškerej‘ motoristickej‘ sport. S tátou jsme se jezdili dívat na Tomíčkův memoriál. Později jsme navštěvovali i další závody jako je Zlatá přilba v Pardubicích nebo mistrovství světa v Mariánských Lázních.“

V osmdesátých letech bývaly ochozy motoristických kolbišť vrcholných podniků natřískané k prasknutí. Nejeden dospívající mladík snil s přivřenými víčky o kariéře slavného závodníka. Ani Radek Smetana nebyl ve svých čtrnácti letech žádnou výjimkou.

„Časem mě chytla plochá dráha, že už jsem nechtěl dělat nic jinýho, a chtěl jsem se stát plochodrážníkem, i když rodiče s tím moc nesouhlasili,“ pokračuje. „Někdy okolo roku 1986 byl na Markétě nábor a tím to všechno začalo.“

Mezi třiceti experimentálními motoristickými oddíly talentované mládeže vznikly i tři plochodrážní. Vedle pražské Markéty začaly s mladými adepty pracovat rovněž ve Slaném a v Žarnovici. Chlapci mezi třinácti a patnácti lety měli v hlavním městě k dispozici osmdesátky s motory ze Simsonů. Pro jejich starší kamarády ve věku do sedmnácti let byly připravené klasické plochodrážní půllitry, jimž ovšem menší průměr karburátoru přidušoval výkon. Dnešní malá dráha, kde se prohánějí stopětadvacítky, byla ještě hudbou budoucnosti. Škvárová plocha na místě dnešního baseballového hřiště však skýtala spoustu prostoru a možností.

„Na první trénink jsem přišel v teplákách,“ vzpomíná Radek Smetana. „Zúčastnilo se hodně lidí. Spousta mladejch‘ závodníků už měla kombinézy a vybavení. Sešla se komise, určitě v ní byl Milan Špinka a ještě asi tři lidi. Vzpomínám si, že tam byli synové Honzy Vernera a Emila Sovy (ve skutečnosti to byl Miroslav Domalíp z Brodců nad Jizerou, sousední vesnice, jehož výchovy se Emil Sova z Horek nad Jizerou tehdy ujal – pozn. redakce).“

Konkurence byla vskutku veliká. „Tenkrát měli z čeho vybírat,“ souhlasí Radek Smetana. „Přišlo asi třicet talentů. Nábor byl bodovanej‘ a zůstalo nás tam asi patnáct. Byl jsem z toho nadšenej‘. Nedělalo mi problém se hned v prvním tréninku předvést ve smyku a tak podobně. Už jsem věděl, že plochá dráha je můj jedinej‘ životní cíl.“

 

Odložený debut

Od té doby teenager z Mořiny, vesnice poblíž Karlštejna, pravidelně dojížděl na pražskou Markétu. „Byly pro nás připraveny osmdesátky Simson,“ přibližuje atmosféru tehdejších tréninků. „Dělali je mechanici z Markéty. Problém byl, že na čtyři nebo pět Simsonů nás bylo patnáct zájemců. Zezačátku jsme se střídali a společně se o motorky i starali.“

Výchovy nových závodníků se ujal Jiří Svoboda. „Už pomalu končil kariéru a byl na Markétě jako instruktor,“ vypráví Radek Smetana. „Byl na nás hrozně přísnej‘, ale mělo to smysl. I úroveň. Lajnoval různý velikosti dráhy a startovali jsme ve třech. Škoda, že tehdy nebyly závody typu Speedway Mini Cup, kde začínal Ondra. Ale v době toho experimentu to nebylo možný.“

Osmdesátka byla jen začátek. „V patnácti jsem fasoval svýho prvního půllitra,“ pokračuje hrdina našeho vyprávění. „První rok byl pouze tréninkovej‘. Tenkrát na první závody byla licence až od šestnácti.“

Závodní debut Radka Smetany se měl odehrát v rámci předkvalifikace československého juniorského šampionátu v Březolupech v září roku 1988. „Ta měla bejt‘ můj první závod,“ říká. „Ale dva dny předtím mi na pražském tréninku táta toho šikovnýho stopětadvacítkáře Pavlíka Kuchaře přejel přes záda. Bylo hodně vody, měl jsem náskok, uklouzlo mi přední kolo a upadl jsem. Seděl jsem v půlce zatáčky a čekal, až projede. A on mě napálil. Celý měsíc jsem si nemoh‘ sednou na zadek, až nedávno mi na CT vyšetření zjistili staré zlomeniny na kostrči. Po krátké pauze jsem opět trénoval a první moje závody byly až ve Svitavách.“

Praha na sklonku osmdesátých let stavěla hned tři ligová družstva. Áčko a béčko v extralize bylo výkonnostně rovnoměrně rozložené a nasměrované za nejvyššími cíli. Céčko poskládané z juniorů bojovalo v první lize. Roku 1989 začalo svou pouť ve skupině B, kde jeho soupeři byly Březolupy, ZP Pardubice, VTJ Racek Pardubice B, Žarnovica a Kopřivnice.

Radek Smetana se dostal do akce až v posledním šestém závodě skupiny. Nebylo divu, protože kromě něho se v sestavě vystřídalo hned jedenáct dalších závodníků. A musíme si uvědomit, že se bavíme o závodech čtyřčlenných družstev s jedním náhradníkem a jedním juniorem navíc. Právě jím byl Radek Smetana. Čekaly jej dvě rozjížďky, tu první vyhrál, ve druhé jej předčil jen pardubický Rostislav Bureš.

 

Nejmladší ledař

Zeptáte-li se Radka Smetany na jeho pocity po prvním závodě před pětadvaceti lety, dočkáte se prakticky stejné odpovědi jako v případech jiných závodníků. „Moc si nevzpomínám,“ vraští čelo. „Ale dobře si vzpomínám na předkvalifikaci ve Slaném.“

Ta byla v devětaosmdesátém jeho stěžejním závodem. Do finále první ligy sice zasáhl v jejích obou závodech v Březolupech i Liberci. Avšak mladí Pražané v tuhé konkurenci s Chabařovicemi, Březolupy a Libercem neměli ani náznak šance. Ve Slaném se však rozhodovalo, zda se Radek Smetana objeví v juniorském šampionátu republiky anno domini 1990.

„Bylo tam asi pětatřicet závodníků,“ říká. „Odjely se tři skupiny A, B a C a já v áčku obsadil druhý místo, vyhrál to Karel Kouba z Plzně.“ V tomto ohledu slouží Radku Smetanovi paměť dokonale.

Až na skutečnost, že plochodrážníků se tehdy devátý zářijový den ve slánském depu tísnilo rovnou osmačtyřicet a devětačtyřicátý Libor Holub naskočil do béčka jako náhradník. A jistě není bez zajímavosti, že ve skupině s Radkem Smetanou závodil i Vladimír Višváder. Dnes se už stěží dopátráme, zda spolu vůbec prohodili nějaké slovo. O dvanáct let později však oba vozili vestu Mšena.

„Na motorce jsem se cítil dobře,“ směřuje Radek Smetana tok svého vyprávění k zimě na přelomu let 1989 a 1990, v níž osedlal ledařský speciál. „Bylo mi jedno, na jaký motorce sedím a na jaký dráze jedu. Pan Špinka potřeboval rozšířit řady závodníků na ledy, tak jsem se přihlásil. Jedinej‘! Byl jsem nejmladší účastník a s mazákama jsem byl na soustředění na Lipně.“

Ohřebovaný speciál ovšem přinesl svá úskalí. „Chvilku jsem jezdil rovněž až na německou stranu a zpátky, protože jsem s tím nemoh‘ praštit,“ usmívá se. „Po hodinovém tréninku s panem Špinkou už to šlo. Sednul si za mě, nevzal si ani rukavice. Řídil a to byl kalup. Měl jsem snad jen padesát kilo, dělal se mnou malý kolečka, ale naučil jsem se to.“

Sedmý lednový den roku 1990 jej očekával ostrý závodní debut v mistrovském závodě ve Svratouchu. „Honza Verner mi půjčil motorku,“ vzpomíná Radek Smetana. „Už sám nezávodil, ale motorku tam měl. Ve Svratouchu byl nádhernej‘ stadión na rybníku. Jeli jsme kvalifikační rozjezdy, z kterejch‘ jsem postoupil do závodu. Skončil jsem jedenáctej‘. Svezení na leďáku je nádhera, jen je potřeba větší síla. A když jsem na jaře přešel na klasiku, bylo to takový lehký.“

Nicméně jeho kariéra na ledových zrcadlech by asi nepokračovala, i kdyby nepřišlo nešťastné zranění o čtyři měsíce později. „V ledech bych asi nepokračoval,“ uvažuje. „Je to nádhera se svézt, ale leďáci jsou specifický závodníci. Musí v sobě mít něco víc. Nebo míň. Nevím přesně, co to je.“

 

Květnem devadesátého roku nahoru s formou

Po listopadové změně poměrů zůstal název Rudá hvězda pražským celkům jen v extralize, v první lize družstvo bojovalo pod názvem Markéta. „Prošel jsem si závody první ligy,“ vypráví Radek Smetana. „Byla tehdy hodně vyrovnaná. Klidně bych ji přirovnal k roku 2014. Mělo to úroveň a Praha stavěla jen juniory. Ostatní týmy měly dobrý závodníky. Za nás jeli třeba Roman Vandírek, Martin Paták, Jirka Hurych, Standa Cikánek, Honza Fejfar nebo Martin Švestka a střídali jsme se.“

V sezóně 1990 jela Markéta západní skupinu, v níž udávaly tón Liberec se Slaným. Radek Smetana se blýskl na prvního máje na plzeňských Borech, odkud si odvezl deset bodů. Nicméně ze závěrečného třetího místa tabulky vedla cestička jen do malého finále první ligy, které však nakonec bylo zrušeno.

Bylo jasné, že se z pražské líhně klube další talentovaný borec. „Viděl jsem, že mi to závodění celkem jde docela dobře a výkonnost stoupala,“ uvědomuji si Radek Smetana s odstupem čtvrtstoletí. Že se nejedná o plané vychloubání, svědčí jeho vstup do semifinálové skupiny A mistrovství republiky juniorů. V Čakovicích byl pátý, Liberec druhý den vyhrál, v konečném součtu skončil druhý a hladce postoupil do finálové části.

„V Liberci jsem vyhrál v rozjezdu s Honzou Hádkem,“ svěřuje se. „Mezitím proběhly soustředění ve Mšeně a ve Svitavách a hodně tréninků. Mšenský soustředění byly perfektní. Praha se Mšenem spolupracovala vždycky s půjčováním dráhy. Bylo nás hodně závodníků, jezdilo se celej‘ den a startovalo se na pásku i v pěti.“

Zážitků byla samozřejmě fůra. „Vzpomínám si na jednu pěknou jízdu,“ nezklame Radek Smetana očekávání. „Od lajny stál Roman Vandírek, Libor Holub, strejda mladýho Jéni a Martin Paták. Po startu šli na hubu. Já jel venkem, trefili mě u prken. Ležel jsem až za mantinelem. To byla doba, než ke mně někdo přišel, protože nejdřív ošetřovali ty, co leželi na dráze.“

Konec dobrý, všechno dobré. „Dneska to nebolí,“ usmívá se Radek Smetana. „Tak vzpomínám, jaká to byla hrozná sranda, když jsme jeli tři sanitkou do nemocnice do Střešovic. Martinu Patákovi koukala klíční kost, měl otřes mozku a celou cestu se ptal, jestli vyhrál. Ještě jsme vezli Daniela Pflégera, kterej‘ z předchozí jízdy měl zlomený zápěstí. Řídil Honza Hruška, kterej‘ byl zrovna na Markétě na vojně. Já měl frakturu nártní kosti o ty mantinely. Všechno srostlo, všechno bylo v pohodě, jelo se dál.“

Květen roku 1990 přinesl další výzvy. Juniorský kontrolní závod byl v Pardubicích přeložen nejprve kvůli dešti a později na znamení smutku se skonem Jiřího Marxe definitivně přeložen do Prahy. Radek Smetana si čtvrtým místem řekl o reprezentační vestu. Dával o sobě vědět i ve finále juniorského šampionátu. V Kopřivnici skončil devátý, druhý den v Žarnovici sedmý a do celkové klasifikace inkasoval šestnáct bodů.

„V osmnácti letech jsem si oťukával ty nejlepší,“ přibližuje Radek Smetana svůj tehdejší postoj. „Soustředil jsem se na ně a pohyboval se okolo šestýho místa. Přede mnou byli už jen vojáci z Prahy a z Racku. Oťukával jsem si je a říkal si, že na ně si počkám příští rok. Poved‘ se mi i kontrolák, byl jsem čtvrtej‘ a těšil se, že se dostanu vejš a podívám se někam za hranice.“

Ve svém předposledním, čtvrtém extraligovém závodě zamířila extraliga ročníku 1990 na pražskou Markétu. SVS Pardubice, které na sklonku dubna vyhrálo v Chabařovicích, si vybíralo volný los. Lubomír Jedek byl zraněn, avšak v sestavě pražského áčka jej nahradil Roman Matoušek, jenž se živil v britském Coventry. Béčko Rudé hvězdy bylo oproti dřívějším zvyklostem přece jen slabší, nicméně šikovný junior se hodil vždycky. Volba nemohla padnout na nikoho jiného než Radka Smetanu.

 

Jeden z kosích bratrů už do sedla nemůže

V úterý 22. května se áčko pražské Rudé hvězdy hodlalo soustředit na zisk co největšího počtu bodů a předstihnout pardubické SVS, byť po třech předchozích závodech bylo jasné, že se oba celky potkají rovnou ve finále mistrovství republiky družstev. VTJ Racek, pátý celek průběžného pořadí, měl již jisté poslední místo, zatímco Chabařovice a RH Praha B se praly o třetí příčku, byť je v nadstavbové části čekalo semifinále šampionátu Československa družstev.

„Jel jsem juniora za béčko,“ vrací se Radek Smetana o pětadvacet let nazpátek. „Za áčko jel Honza Fejfar, za Pardubice Martin Rybenský a za Chabařovice Jarda Zobal. Honzovi Fejfarovi, pozdějšímu mistru republiky juniorů, jsme říkali Pepíček, protože jeho starší brácha byl Pepa. V tréninku se mi jelo strašně lehce.“

Trénink skončil, z nástupu se závodníci odebrali rovnou do depa, přičemž junioři na svůj první výjezd na ovál ve zvláštní jízdě museli čekat plných osm jízd. Během nich potvrdila RH Praha A své dominantní postavení, když ztratila všehovšudy dva body. Racek paběrkoval, zatímco pražské béčko marně stíhalo Chabařovice. Když Radek Smetana mířil k první juniorské jízdě, jeho celek na Severočechy ztrácel již čtyři body.

Avšak Jaroslav Zobal při vylétnutí pásky hrozně zaspal. Do čela se dostal právě Radek Smetana, jenže v prvním výjezdu převzal vedení Jan Fejfar. Spolu s ním se vnějškem přes hrdinu našeho vyprávění přehnal i Martin Rybenský, jenž však upadl hned ve druhé zatáčce. Záhy chyboval i vedoucí Jan Fejfar. Když si najel moc vpravo, Radek Smetana z druhé strany pronikl zpátky do vedení. Jenže Jan Fejfar kul odvetu, při níž ovšem do svého přemožitele vrazil a oba spadli.

„Asi dvakrát jsme se předjeli,“ vybavuje si Radek Smetana. „Pak mě ve třetím kole v nájezdu u depa přímo trefil. Ani nevím, jestli ty moje zlomeniny proběhly přímo, jak do mě vrazil, nebo až o ty mantinely. Měl jsem rozstříštěnej‘ levej‘ kotník a zlomenou holenní kost, kam mi dali sedm šroubů.“

Rozhodčí Petr Ondrašík již blikal červenými světly. Jan Fejfar byl diskvalifikován, zraněný Radek Smetana k repete nemohl, ani kdyby chtěl. Tehdejší předpisy tvrdošíjně nelpěly na opakování přerušené jízdy i s jediným závodníkem, proto Jaroslav Zobal inkasoval tři technické body. A také ony pomohly Chabařovicím ke druhému místu. Nicméně vyhlašování vítězů se již Radek Smetana neúčastnil.

„Bylo to špatný,“ říká dnes již vyrovnaným hlasem. „Okamžitě operace ve Střešovicích. Potom znovu re-operace. Pořád jsem věřil, že za pár měsíců budu zase závodit. Ležel jsem v nemocnici, měl otevřený okno a poslouchal, jak kluci na Markétě trénujou. A pořád jsem měl cukání.“

Jenže comeback nebyl vůbec snadný. „Léčba se protahovala,“ pokračuje Radek Smetana. „Mezitím si Roman Vandírek ve Svitavách zlomil holenní kost. Spolu jsme absolvovali lázně v Kladrubech. Já kulhal na levou nohu, on na pravou. Říkali nám kosí bratři, byla to docela sranda.“

Ta však končila, když se Radek Smetana chtěl do sedla plochodrážního motocyklu vrátit. „I po roční léčbě byla situace špatná,“ povzdechne si. „Jak jsem začal, tak jsem skončil. A byl konec kariéry.“

 

Comeback bezpočtu překážek navzdory

Radek Smetana se ještě v sezóně 1991 objevil na soupisce pražské Markéty, avšak se závoděním byl kvůli kotníku konec. „Narodil se Ondra, potom Barbora, rekonstruovali jsme dům,“ líčí, kterak prožíval devadesátá léta. „Ani na plochou dráhu jsem úplně nezanevřel. Jezdili jsme se dívat na závody, od tý doby pořádám každoročně zájezd na Zlatou přilbu.“

Avšak plochodrážní štírek se svým drápkem zasekl hluboko pod jeho kůži. „Jak jsme se jezdili dívat na závody, začal jsem přemýšlet, jestli bych si nezkusil se svézt,“ objasňuje důvody, díky nimž se nakonec jeho závodní kariéra přece jen definitivně neuzavřela ono nešťastné květnové úterý v devadesátém. „Ale věděl jsem, že mám problém s tím kotníkem. Hecovali jsme se s Martinem Švestkou, Boříkem Haďasem a dalšíma, že bychom si jen ze srandy zkusili první ligu. A hlavně z těch zájezdů na Zlatou přilbu jsem byl nadšenej‘ a říkal si, že se ještě jednou musím svýzt. Doopravdy to začalo, když jsem si od Karla Voborníka ve stánku koupil přilbu a celej‘ závod v ní seděl na tribuně.“

Na přelomu tisíciletí se k závodění vrátila celá řada plochodrážníků. Příklad Karla Kadlece je notoricky známý, ovšem vedle plzeňského nezmara se po oválech začali prohánět kupříkladu František Liebezeit, Jiří Petrásek, Roman Pergler, bratři Bořivoj a Jan Hádkovi či Michal Šnajberk. Společným jmenovatelem řady z nich bylo Mšeno, kde pro sezónu 2000 vůbec poprvé vzniklo ligové družstvo.

„K mýmu comebacku dopomoh‘ Zdeněk Schneiderwind,“ vypráví Radek Smetana. „Na pražský rozlučce mi půjčil motorku, abych se svezl. K Vánocům jsem si pod stromeček za padesát tisíc v Jawě koupil motor. Na jaře jsme začli.“

Mšeno se v roce 2001 dostalo do extraligy po odstoupení Březolup a jeho prvoligový tým nabízel spoustu prostoru. „Začátky byly těžký,“ směje se Radek Smetana. „Chudák Bořík si zlomil nohu už při tréninku v Plzni. Roman Pergler přijel do Mšena na trénink, z výjezdu ho chytla kolej a hned těžká zlomenina kotníku. Martin Švestka to vydržel celou sezónu a já dvě. Kdyby to jen trochu zdravotně šlo, pokračoval bych dál.“

Aby mohl závodit, podstupoval nevídaná martýria. „S tím kotníkem to byl extrém,“ nezastírá. „Po každým závodě jsem musel do Motola k doktorovi na opichy. Do toho přibyla plotýnka na pravý straně. Brněla mě noha, nemoh‘ jsem stát v háku. Když nemůžeš běhat, nemůžeš se připravovat fyzicky.

 

Memento z Chabařovic

Comeback Radka Smetany se odehrál ve středu 23. května roku 2001 na plzeňských Borech. Hrdina našeho vyprávění oblečený do vesty Mšena absolvoval jen dvě jízdy, jelikož jej pravidelně střídal náhradník René Juna. Na svém kontě měl nakonec dva body za dvě třetí místa. Jednou získal skalp pražského juniora Jana Vondry, podruhé ukázal záda pardubickému Petru Kotkovi, který navíc ve druhém kole upadl.

„Ve Mšeně to v tý době ještě ved‘ Vladimír Wasyliw,“ vypráví Radek Smetana. „Byli jsme výborná prvoligová parta, scházely se ty naše ročníky jako Franta Liebezeit, Renda Juna, Vlado Višváder nebo Martin Švestka. Za Pardubice samozřejmě Jarda Petrák a starší Karel Průša a Petr Vanďa za Plzeň.“

Do paměti Radka Smetany se zaryl zejména druhý prvoligový závod v Chabařovicích, kde našla azyl Markéta vzhledem k rekonstrukci svého stadiónu. „Dráha byla dost rozbitá,“ říká. „Manažer a trenér byl František Ledecký. Jediný, co mně poradil, bylo držet plnej‘ plyn.“

Celé dopoledne panovalo v severních Čechách krásné počasí. Jenže hodinu před nástupem se kde se vzala, tu se vzala letka zlověstně černých mraků. Vmžiku se na ovál snášel těžký náklad dešťové vody. První dvě rozjížďky se díky omylu startmaršála konaly na pět kol. Avšak pohromu přinesla rozjížďka s číslem tři.

„Patrik Linhart se z výjezdu odrazil od mantinelu a trefil tři pořadatele včetně startmaršála, kteří se dohadovali kvůli těm pěti kolům,“ vypráví Radek Smetana. „Srazil i lajnovačku s vápnem a všude bylo bílo. Byl to strašnej‘ pohled, přemejšlel jsem, jestli byl dobrej‘ nápad znova začínat.“

Tři těla ležela bezvládně na trávníku poblíž roštu. Nikdo nemohl tušit, že krev řinoucí se z úst šestnáctiletého závodníka nevěstí vnitřní zranění, ale zaplaťpánbůh jen prokousnutý jazyk. Minuty se vlekly jako nákladní šneci. Než tři sanitky odhoukaly do ústeckého centra, uběhla učiněná věčnost.

Radek Smetana s dvacítkou na zádech své vesty nahrazoval od šesté jízdy právě nešťastného Patrika Linharta. Rozhodně nebyl sám, komu se zpátky na ovál nechtělo. Mítink se však nakonec uskutečnil celý, byť na jeho konci už hodinky ukazovaly půl deváté večer.

„Nějak jsem to nakonec skousnul,“ krčí Radek Smetana rameny. „A absolvoval jsem dvě sezóny mezi dobrou partou lidí.“

 

Definitivní konec v pátek třináctého

S třicítkou na krku, problematickým kotníkem a po jedenácti letech přestávky mu bylo nad slunce jasné, že na proražení díry do plochodrážního světa se mu nedostává potenciál. „Od comebacku jsem neočekával žádný velký výsledky,“ připouští. „Jezdili jsme to fakt jen pro zábavu. Nemělo by cenu se v extralize honit s těma Kasperama, Brhelama a Drymlama, i když jsem ji taky absolvoval.“

V letech 2001 a 2002 se jeho hlavním závodnickým chlebem stala první liga, v níž dohromady absolvoval třináct mítinků. Objevil se rovněž v šampionátech jednotlivců a dvojic. A ve středu 11. září 2002 se dočkal druhé extraligy svého život. Na poslední chvíli v mšenské sestavě nahradil Ronnyho Weise, ale ani jeden ze svých čtyř výjezdů na ovál nepřetavil v bodový zisk. Jenže to už mu bylo jasné, že bude muset svému závodění opět říci good bye.

„Jeli jsme první ligu v Praze,“ vrací se do září 2002, kdy však sedmý závod nižší divize vzala voda již po dvanácti rozjížďkách. „Řekli mi, že ještě musím jet druhej‘ den do Pardubic na extraligu. Ale já už měl velký bolesti, s kterejma se potýkám dodneška. Věděl jsem, že kvůli nim už musím skončit, a že se už nikdy nesvezu.“

Rozpoložení, v němž mířil do Svítkova, nebylo vůbec ideální. „Kotník na pravý noze oteklej‘, nemoh‘ jsem v autě přidávat plyn,“ líčí. „Tak řídil mechanik Céďa (vlastním jménem Martin Šťastný – pozn. redakce). Poslední jízdu v extralize jsem skončil zase pádem. Neměl jsem v noze sílu, jak byly v nájezdu díry, musel jsem to položit.“

Ještě o dva dny později, v pátek třináctého z pozice náhradníka dvakrát zaskočil za Michala Pospíšila při první lize ve Mšeně. „Věděl jsem, že se už nikdy nesvezu,“ říká. „Vyklidil jsem si garáž, všechno rozdal nebo rozprodal. A doufal, že Ondra bude hrát fotbal nebo hokej.“

To by ovšem Ondřej Smetana nesměl poznávat plochodrážní prostředí spolu se svým otcem. „Absolvoval ty výlety na Zlatou přilbu, Tomíčkův memoriál a podobně,“ popisuje Radek Smetana. „Pak jezdil se mnou při tom mým comebacku, tak v něm asi něco zůstalo. Už se tomu nedalo vyhnout, chtěl už bejt‘ jen závodníkem.“

Kruh se uzavřel zjara 2008, kdy takřka dvaadvacet let po svém vlastním začátku Radek Smetana přivedl na Markétu svého potomka. „To už je známej‘ příběh,“ usmívá se. „Přišli jsme na první Markéta Cup, Zdeněk Schneiderwind nám půjčil motorku a Ondra v tom lítal stejně jako já. Jen to máme obráceně, já jsem začínal v Praze a skončil ve Mšeně. On ve Mšeně začínal a skončil na Markétě, to je asi osud.“

A jaký je rozdíl začínat v roce 1986 nebo v roce 2010? „Hlavně v technice a ve financích,“ má ihned jasno. „Dřív jsme jezdili na motoru celou sezónu. Vše jsme dostali od klubu a tím pádem mohli závodit i ti, co třeba neměli peníze, ale měli benzín nebo metyl v krvi. Trenéři, když měli čtyřicet juniorů, si měli, z čeho vybírat. Dneska to maj‘ těžký, vybírat není z čeho. A nemůžou si moc vyskakovat, protože jiný závodníci už nejsou. A to je pro vývoj plochý dráhy špatný. To je asi jedinej‘ rozdíl, co vidím. Mechanici Céďa a Standa, kteří se mnou absolvovali comeback, si to dneska opakujou s Ondrou.“

 

Zmizelá generace

Po třech dekádách víme, že projekt experimentálních motoristických oddílů z poloviny osmdesátých let nepřinesl kýžené výsledky a to především díky změně společenského, politického a zejména ekonomického klimatu po sametové revoluci.

„Přemejšlím, kde jsou závodníci v našich letech dnes,“ uvažuje Radek Smetana. „Když jsme začínali na půllitrech, bylo nás na Markétě strašně moc. Boxy byly plný, na trénink se stála fronta až pod kopcem. Je mi divný, že z tý party, z toho množství závodníků o nikom pak nebylo slyšet, že se nedostal nikam dál do světa. Teď z toho budou čtenáři znát jen Jardu Petráka, Vlada Višvádera, Hanze Boháče a Káču Kadlece. Ten je starší, ale bude jezdit asi do sta let.“

Přitom generační obměna za vlnu plochodrážníků narozených okolo roku 1950 se v polovině osmdesátých let povedla. „Před námi byli profíci jako Tonda Kasper, Bohouš Brhel, Petr Vandírek nebo Zdeněk Schneiderwind, z jinejch‘ klubů Roman Matoušek nebo Zdeněk Tesař,“ zamýšlí se Radek Smetana. „Pak jsme byli my, z toho moc nezůstalo. Dva roky po nás se objevil Topas, pak přišla éra synů závodníků, jako jsou Švábové, Štanclové, Tomíčkové, Drymlové. Nevím, co jsme byli za slabé ročníky, kde ty lidi jsou?!“

Samotný Radek Smetana ovšem může nabídnout odpovědi. „Hodně se nás zranilo,“ říká. „Nebyly nafukovačky, a proto byly velký ztráty. Dneska to kluci s nafukovacíma mantinelama maj‘ jednodušší. Asi jsme byli nějakej‘ ztrátovej‘ ročník i v dalším životě. Třeba Patáka syn hraje hokej za Kladno, Cikánka syn jezdí bikros v Řepích a syn Romana Vandi hraje hokej za Spartu. Ale ti ostatní?“

Celá řada z nich už není bohužel mezi námi. „Jirka Hurych, nehoda na trávě,“ vypočítává Radek Smetana. „Jsem rád, že Ondra může občas jet jeho memoriál. Honza Fejfar, od kterýho mám dodnes razítko na kotníku, se zabil v autě. Dušan Kšir z Plzně špatně skočil do bazénu a už taky není mezi náma. A Tonda Hrubant se zabil v autě v pražským tunelu na Smíchově. Tak nevím, musím na sebe dávat pozor, jsme asi nějakej‘ špatnej‘ ročník…“

 

---

S vysílačkou v roli vedoucího depa ve Mšeně

„Věnuju se pořadatelský činnosti vedle závodění a manažerování Ondry. S tím jsem začal po skončení kariéry. A teď, když strávím hodně času s Ondrou, bych se tomu chtěl z časovejch‘ důvodů vyhnout, ale nemůžu to panu Greplovi udělat, nezaslouží si to. Ze mšenských původních pořadatelů tam už prakticky chodí jen málokdo, kdyby se z nás čtyř hlavních pořadatelů na to ještě někdo vykašlal, tak už by to fungovalo jen těžko. Proto tam ještě docházím, protože ubývaj‘ i pořadatelé.“

---

Plochodrážní kariéra Radka Smetany (*11. 9. 1972) v zrcadle času:

1986	začátek tréninku v pražském motoristickém oddíle talentované mládeže
1988	kvůli zranění nestartoval v březolupské kvalifikaci pro mistrovství republiky juniorů 1989
1989	závodní debut proběhl při šestém závodě prvoligové skupiny B ve Svitavách a jako junior RH Praha C získal pět bodů ve dvou jízdách, RH Praha C sice skončila v závodě poslední, avšak z celkového druhého místa skupiny postoupila do finále první ligy; ve finále první ligy byla RH Praha C poslední a z dalšího průběhu mistrovství republiky družstev vypadla; druhý ve skupině A předkvalifikace juniorského mistrovství republiky 1990
1990	Markéta Praha 3. ve skupině A první ligy (Radek Smetana 26 bodů ze 145 bodů týmu); druhý v semifinálové skupině A mistrovství republiky juniorů, přičemž liberecký závod vyhrál, ve finále absolvoval dva závody ze čtyř a skončil jedenáctý; čtvrtý v kontrolním závodě reprezentantů juniorů v Praze; debut v extralize za RH Praha B mu však přinesl komplikované zranění kotníku; jedenáctý v mistrovství republiky na ledě
2001	Mšeno 3. v první lize (Radek Smetana 9 bodů z 242 bodů týmu), 12. v semifinále mistrovství republiky jednotlivců v Pardubicích, 18. v Memoriálu Emila Sovy, 16. při červnovém pouťáku ve Mšeně
2002	Mšeno 4. v extralize (Radek Smetana jel čtyři jízdy bez bodového zisku); Mšeno 5. v první lize (Radek Smetana 27 bodů z 177 bodů týmu); 11. v semifinále mistrovství republiky jednotlivců dvojic v Pardubicích; spolu s Michalem Pospíšilem a Marco Müllerem šestí v semifinále mistrovství republiky dvojic v Pardubicích
2008	jeho syn Ondřej v sedle stopětadvacítky zahájil svou vlastní plochodrážní kariéru

 

Foto: archív Radka Smetany, Karel Herman, Mirek Horáček a Pavel Fišer

Píše se rok 2008 a Ondřej Smetana začíná se stopětadvacítkou psát svůj vlastní závodnický příběh