Depo plochodrážního stadiónu na Borech rozhodně nepatří k těm titěrným. Jeho ošidným místem může být výjezd na dráhu, kde by se opozdilec pospíchající za dvouminutovým limitem mohl srazit s protivníky vracejícími se z oválu. Jsou tu proto dva pruhy jako na silnici včetně značek. A o pořádek se tu stará tým na čele s mužem nanejvýš povolaným. Jaroslav Lucák se totiž nejen v roli manažera podílel na nezapomenutelném plzeňském extraligovém zlatě ze čtyřiadevadesátého, avšak pražský velkoklub dokázal porazit už o dvě desítky let dříve. Ani jemu samotnému se za řidítky plochodrážního motocyklu nevedlo špatně, byť jeho závodní kariéru ukončily následky pádu v Čakovicích.

 

Plochodrážní debut po osmi sezónách v terénu

Motocyklové opojení zasáhlo Jaroslava Lucáka už v mladém věku. Psal se rok 1960, kdy absolvoval svou první motocyklovou soutěž. Vedl si pečlivě záznamy, takže víme, že jich odjel sedmnáct. Dalších sedm let strávil závoděním v motokrosu, v němž jej diváci viděli v akci dohromady v jednaosmdesáti mítincích.

„Jel jsem pionýra, bylo mi šestnáct,“ vzpomíná Jaroslav Lucák na dobu svých začátků před více než půlstoletím. „První závod jsem jel v Liticích a ten jsem vyhrál. Jezdil jsem osm sezón v terénu a pak jsem závodil v motokrosu jako veterán až do roku 1996, kdy jsem naposledy jel ve Stříbře. Ruplo mi v zádech, to byl signál, že mám skončit. Za osmnáct sezón jsem v motokrosu odjel 126 závodů. Na plochý dráze jsem dojel deset sezón a dohromady i s motokrosem jsem odjel 214 závodů.“

Nicméně tímto způsobem bychom se na konec našeho vyprávění dostali poměrně hopem. Proto nyní musíme koordináty navigace našeho stroje času nastavit na rok 1967. V neděli 12. listopadu se na Homolce v Plzni konal závod do strmého vrchu. Jaroslavu Lucákovi patří osmá příčka v kubatuře 250 ccm, zatímco v půllitrech je o jednu pozici horší. V té chvíli už ale věděl, že jeho další závodnická budoucnost se bude odvíjet ve sportu levých zatáček.

„Skončil jsem s motokrosem, ale měl jsem pořád chuť závodit,“ vypráví. „Na silnici to vzhledem k mým možnostem nešlo. Nejdostupnější pro mě byla plochá dráha. A tak jsem na podzim 1967 přišel na stadión sem v Plzni.“

Brány současného stadiónu na Borech se otevíraly již roku 1960. Poslední červencovou neděli tady československý nároďák vyhrál středoevropskou kvalifikaci prvního ročníku světového šampionátu družstev. O čtrnáct dnů dříve tady ligový KAMK Plzeň o jedenáct bodů podlehl pražské Rudé hvězdě a v září porazil KAMK Ústí nad Labem vysoko 66:42.

Plzeň zůstávala na ligové scéně až do zániku šampionátu republiky družstev po sezóně 1962. O pět let později stála u jeho renesance a ve skupině A Poháru Světa motorů skončila třetí. Tým opírající se především o Miroslava Šmída a Václava Hejla si svůj výsledek vysloužil porážkami Českých Budějovic doma na Borech i na výjezdu na Dlouhou louku.

V osmašedesátém se liga opět jela jako oficiální šampionát republiky. Plzeň byla zařazena do druhé ligy spolu s Pardubicemi a Českými Budějovicemi, avšak nakonec ze soutěže odstoupila. Hrdina našeho vyprávění však měl zbrusu jiné starosti, protože na borském stadiónu usilovně trénoval.

„Začal jsem trénovat, odjeli jsme deset tréninků,“ říká a dodává, že první zkušenosti s atypickým motocyklem nebyly zrovna nejlepší. „Nebyl nikdo, kdo by ti poradil. Našli se rádci, že máš projet zatáčku na plnej‘ plyn a nedávat nohu na zem. Skončil jsem většinou v kotrmelcích, až pak jsem do toho zapojil i hlavu.“

 

Místo extraligy ligová reorganizace

Jaroslav Lucák se své ostré závodní premiéry dočkal ještě na podzim roku 1968. Semifinále kvalifikace v Pardubicích vidělo hladký patnáctibodový triumf debutujícího mladíka Milana Špinky. Na nástup dorazilo hned šest náhradníků, kteří se dočkali své zvláštní jízdy. Vyhrál ji Bedřich Mareš před otcem Špinkou, zatímco začínající plzeňský plochodrážník dojel do cíle jako šestý.

V devětašedesátém se druhá liga nekonala, ale na Jaroslava Lucáka čekaly individuální závody. Ten první byl juniorský šampionát ve Slaném. Sedmadvacetiletý hrdina našeho vyprávění pohodlně splnil věkový limit, jenž byl stanoven na třicet let. Se sedmi body skončil devátý. Druhý den si ve Slaném ještě o jednu příčku polepšil.

Tehdejší juniorka sloužila jako předkvalifikace do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1970, do níž se Jaroslav Lucák kvalifikoval jako náhradník. První dvě kola v Třinci a Vracově proběhla bez něho, ale představil se ve třetím závodě, kde ze dvou výjezdů na ovál vytěžil tři body.

Během své první kompletní sezóny poznal ovály ve Slaném, Pardubicích, Plzni, Olomouci, Vracově, Liberci a Polepech. „Mám vzpomínku na Vracov,“ vybavuje si. „Hrozná dráha. Měli jsme takový motorky, že ti prasknul řetěz nebo odešla svíčka. Vyjeli jsme čtyři, tamty popadali. Mně prask‘ řetěz v poslední zatáčce, ale ještě jsem doběh‘ do cíle pro tři body.“

V sezóně 1970 se československá liga stala opět dvoustupňovou soutěží. V první lize startovaly RH Praha, Bateria Slaný, Tatra Kopřivnice, Ústí nad Labem a ZP Pardubice. Ve druhé LIAZ Liberec, Žarnovica, Matador Bratislava, koalice Břeclav – Březolupy, Viktoria Žižkov a ČSAD Plzeň.

Zatímco při dubnové národní kvalifikaci, nejnižším stupni kvalifikace o šampionát republiky, našel Jaroslav Lucák v Liberci rozbahněnou a těžkou dráhu, o čtrnáct dnů později ji vysušilo sluníčko. Motocykl osadil převodem 18:59, ale inkasoval dva body a Plzeň prohrála 42:36.

Nicméně záhy přišla vítězná kampaň Plzeňanů. V rychlém sledu za sebou vyřídili na Borech Žarnovicu, Bratislavu i žižkovskou Viktorii. V srpnu se vraceli s vítězstvím rovněž z Březolup, doma vrátili prohru Liberci. Zvítězili i v Bratislavě, kde Jaroslav Lucák se čtrnácti body dosáhl svého prozatím nejlepšího výsledku. Další body do tabulky jim přidalo i kontumační vítězství nad Žarnovicou.

„Vyhráli jsme druhou ligu, ale změnili systém a jely se čtyřky,“ krčí rameny nad sportovní nespravedlností, že se vítězný druholigový klub oproti dosavadním zvyklostem nedočkal postupu do vyšší divize. Přechod na čtyřčlenná družstva měl odstranit latentní ligové neřády. Jenže v době, kdy deset týmů nemělo výraznější potíže postavit sedmičlennou sestavu, šlo zároveň o kontraproduktivní krok.

 

Mezi československou elitou

Změny na ligové scéně sezóny 1971 byly vskutku převratné. Vyšší divize poprvé nesla název extraliga a její čtyři celky čekaly jen čtyři závody. První ligou se nazývala nižší soutěž, jejíchž osm účastníků bylo rozděleno do dvou skupin. Její vítěze čekala podzimní kvalifikace o další extraligový ročník, jíž se účastnily také dvě poslední družstva extraligy. Uvážíme-li, že sestavu tvořili jen čtyři závodníci a náhradník, pochopíme, co přinesly snížené příležitosti pro závodníky ruku v ruce s nižším počtem závodů.

Plzeň svoji skupinu vyhrála na pomocná kritéria při shodném počtu tabulkových bodů s Českými Budějovicemi, ale v kvalifikaci o extraligu shořela. Historie se opakovala i napřesrok. S tím rozdílem, že Západočeši po hladkém triumfu v áčku narazili na Jihočechy až ve skupině C, jež plnila funkci prvoligového finále. České Budějovice byly lepší, v kvalifikaci o extraligu posléze vyřadily z elitní společnosti Kopřivnici, avšak Plzeň opět skončila poslední.

„Šlo nám to na stadiónech jako Plzeň nebo Pardubice,“ vzpomíná Jaroslav Lucák na ligové boje před čtyřiceti lety. „Ale Kopřivnice a Budějice, kde byly hluboký dráhy, nám to. V Budějicích jsi jel do zatáčky a vnitřek byl vejš‘ než trať. Když tam někdo upad‘, neviděl jsi ho.“

Jaroslav Lucák se však na prahu své třicítky více a více prosazoval i na individuální bázi. Počátkem sedmdesátých let se ustálil kvalifikační proces mistrovství republiky jednotlivců na trojstupňovém modelu. Z národní kvalifikace a mistrovství Slovenska se postupovalo do předkvalifikace a odsud do kvalifikace. Do ní se zapojili závodníci, kteří v šampionátu republiky skončili hůře než osmí, zatímco elitní osmička se udržela i napřesrok.

Počátkem března rozesílal František Ulrych z podkomise ÚAMK pro plochou dráhu nominační listiny pro národní kvalifikaci. Jaroslav Lucák měl dvanáctku na své domácí dráze. Nepoznal hořkost porážky. „První věnec na ploché dráze,“ zapsal si do svého sešitku a na zdůraznění své radosti si předchozí větu podtrhnul. Ve druhém kole ve Slaném skončil druhý, ve třetím v Liberci třetí.

V předkvalifikaci mu chyběly body z Kopřivnice, kde po pádu v rozjížďce s číslem tři vzdal. Přesto stačil postoupit do kvalifikace. Po čtrnáctých místech v Praze a Pardubicích zatáhl v Plzni. Jedenáct bodů stačilo na pátou příčku a celkový součet na místo náhradníka v mistrovství republiky jednotlivců anno domini 1972!

Příležitost v nejstarším motoristickém šampionátu naší země se naskytla již v prvním závodě ve Slaném. Zaskakoval za Pavla Buštu a bral tři mistrovské body za třinácté místo. Druhý den na děravé dráze v Chomutově byl šestnáctý. V Českých Budějovicích přišla repríza slánského třináctého místa. Nejlepším výsledkem Jaroslava Lucáka v individuálním šampionátu se stalo desáté místo z červnové Prahy, protože poslední dva závody šestidílného seriálu již neabsolvoval.

„Ve Slaným udělali program na mistrovství republiky a na titulní straně jsem byl já,“ vybavuje si. „Ukázka, jak se má jezdit smykem! Tenkrát bylo dvacet jezdců, co jelo mistrovství republiky, ale dalších deset, patnáct, co byli vyrovnaný. Nestačili na Štancla a první trojku, ale těch třicet závodníků mělo výkonnost dobrou. Tenkrát nás, jezdců bylo hodně.“

 

Extraligové stříbro manažerského benjamínka

Coby finalista mistrovství republiky nemusel v sezóně 1972 do národní kvalifikace, ale dostal se rovnou do předkvalifikace. Její první mítink v Žarnovici vynechal, aby následující sobotu v Plzni nasbíral patnáct bodů a hladce vyhrál. Druhý den v Liberci skončil sedmý. Osmými místy v Čakovicích a Liberci a desátým v Pardubicích potvrdil postavení náhradníka i pro šampionát jednotlivců 1973.

Jenže po jarních nominačních závodech o majitele reprezentačních vest se diváci dočkali pohledu na Jaroslava Lucáka až v srpnu. Nešlo však o ledasjaký záskok, protože ve dvou závodech finále první ligy na Borech pomohl své Plzni deseti body k postupu do kvalifikace o extraligu 1974.

„Začal jsem dělat trenéra,“ vysvětluje svou absenci. „Harry Tajče tady zlikvidovali, měl nějaký šmeliny. Když jsem v sedmašedesátým na podzim přišel a vyfasoval motorky, bylo tady bezvládí. Já a Jirka Nový jsme sháněli, kdo by nám dělal trenéra. Nikdo to nechtěl dělat, ani Karel Polák, ani Káča Kadlec. A tak jsme přemluvili Tajče, aby to vzal.“

První plzeňské úspěchy sedmdesátých let jsou dílem tohoto dobrodruha. „Od devětašedesátýho tady začal organizovat,“ vypráví Jaroslav Lucák. „Jezdily se čtyři kola, start a čtyři kola, bylo to přínosný a Harry nás drezíroval. Já jsem v tom třiasedmdesátým víceméně skončil jako závodník, vzal jsem toho trenéra a zbláznil jsem kluky.“

A vskutku Jan Hádek, Jiří Hladík, Václav Hejl, Karel Červenka, Miloslav Motl, Lumír Volín a Ladislav Drobný, kteří se ve čtyřech kvalifikačních závodech v plzeňské sestavě vystřídali, vzali očekávání svého nového kouče vážně. V Kopřivnici sice postrádali čtyři body na domácí a osm na Pardubice, ale doma vyhráli. V dvojici pardubických podniků skákal nejvýše bílý koník, ale Západočeši dvěma druhými místy zpečetili svůj postup do extraligy 1974. Jenže to byl teprve počátek všech překvapení!

Nováček si ve vyšší soutěži nepočínal nikterak rozpačitě. Do kvalifikace spadly nejen Pardubice, ale i Slaný, s nímž měli Plzeňané stejný počet tabulkových bodů. Západočechy tak v jejich první extraligové sezóně čekal finálový duel s Prahou o mistrovský titul.

„Koupili jsme Honzu Holuba,“ uvědomuje si klíčový tah černým koněm na šachovnici extraligy 1974. „Zaplatili jsme ho, stálo to dvacet tisíc. On si za to pořídil koberce do baráku.“ Na rozdíl od základní části se finále jelo v sedmičlenných sestavách, v nichž nechyběl ani on. Mohl si tak na vlastní kůži vychutnat pocity vítězů, protože Plzeň při prvním závodě předčila Pražany 58:50.

„Dali jsme jim dardu,“ zní z úst Jaroslava Lucáka spokojenost i po čtyřiceti letech. „To bylo ještě na asfaltu. Oni se ho báli jako čert kříže. Tak jsme je tady zdrtili. V novinách psali, že jsme štika ligy a já nejmladší trenér v extralize. Tehdy byl Ruda Havelka v Pardubicích, Tonda Kasper v Praze a Jaroslav Průša ve Slaným.“

Při odvetě v Praze však Rudá hvězda vrátila Plzeňanům porážku i s úroky. Skóre se zastavilo na 77:30, takže Pražané vyhráli titul poměrem 127:88. Západočeši se však mohli radovat ze stříbra. A až do pardubického nástupu v sezóně 1978 zůstávali vedle Slaného jediným týmem, který v extraligovém závodě dokázal uštědřit porážku pražskému velkoklubu.

 

Dobře nastartovaný comeback s mnohem horším koncem

Jaroslav Lucák však dlouho nevydržel sledovat své svěřence, kterak se prohánějí po ovále. „Trochu jsem trénoval a svezl se při tréninku na extraligu a jel pár rozjížděk náhradníků a přebor střediska,“ dočteme se v jeho poznámkách. O jeho účasti při finále extraligy 1974 již víme, o rok později se v roli náhradníka objevil v sestavě Plzně při závodě na Markétě. Rýsoval se závodní comeback.

„Nedalo mi to,“ vysvětluje svou touhu po návratu do závodního sedla. „Měl jsem chuť na motorku. Když jsi jako trenér vyprávěl klukům, co maj‘ dělat, na tý motorce sis to sám ověřil.“ I když si svůj účet ve svém závodním notýsku uzavřel již po sezóně 1973, stránka s nadpisem 1976 se začala rychle zaplňovat dalšími závody.

Bez jakéhokoliv tréninku vletěl do národní kvalifikace a v březnovém závodě na Borech jej porazil pouze Zdeněk Smoček v březolupské vestě. Z pódia nesestoupil ani v dalším pokračování ve Slaném, kde byl třetí, zatímco ve Mšeně vyhrál, když v rozjezdu porazil libereckého Karla Bláhu. V celkové klasifikaci vyhrál.

Nejvyšší příčku neopouštěl ani v dalších kvalifikačních stupních vedoucích k mistrovství republiky jednotlivců 1977. Semifinále předkvalifikace začal maximálním ziskem v Kopřivnici a třetím místem druhý den v Ostravě, kde v dodatkové jízdě za sebou nechal Miloslava Čmejlu a Ladislava Frydrýška. Předkvalifikaci nakonec vyhrál také, byť byl dvakrát druhý, v Liberci za Jaroslavem Hauptmannem a v Čakovicích za Miloslavem Černým.

„V roce 1976 začal největší rozkvět plochý dráhy u nás,“ uvažuje. „Začaly se jezdit juniorský jízdy v lize.“ Za pravdu mu dává stoupající počet závodníků a vznik druhé ligy. Jaroslav Lucák koučoval Plzeň, za níž čtyřikrát nastoupil v extralize jako náhradník. Více se realizoval s béčkem ve druhé lize.

V roli dráhového náhradníka absolvoval plzeňský závod ranku mistrovství republiky jednotlivců, kde mu k bronzu chyběl jediný bod. Na podzim začala rozhodující bitva, zda se v něm Jaroslav Lucák napřesrok objeví jako stálý účastník. Dobrá forma byla skvělým příslibem, avšak úvod v Březolupech jezdícímu plzeňskému kouči nevyšel.

Druhý den v Kopřivnici se však vrátil čtvrtým místem do hry. Třetí zářijovou sobotu byl na Markétě pátý a chleba se měl lámat druhý den v Čakovicích. „Už bylo rozhodnuto, že postoupí Aleš Dryml a Luboš Tomíček, jinak nikdo,“ vybavuje si závod, kde jeden bod z rozjížďky s číslem osm měl zůstat posledním, který vyválčil na domácím kolbišti.

V desáté jízdě narazil na Luboše Tomíčka, který doposud prohrál jen s Alešem Drymlem. „Závodil jsem s ním,“ vzpomíná Jaroslav Lucák. „Já ho objel, on mě předjel. Já mu to vrátil, ale on už byl drzej‘ a jezdil mi po noze. Nahoře na vidlici byly příčky, dělali pod tím rouru, ale já jí neměl. Pustil jsem malýho Tomíčka pod sebe, chyť jsem ale díru. Kolo se uhnulo a šel jsem na držku do prken. Praštil jsem se do zad, bolely mě, ani na tom motokrosu jsem pak nemoh‘ závodit.“

 

Extraligová sbírka cenných kovů doplněná o zlato

Myšlenku, že by jeho comeback skončil zrovna v tom nejlepším, si Jaroslav Lucák nechtěl příliš připouštět. Jaro roku 1977 jej zastihlo opět v plném tréninku. V půlce dubna vyrazil na pouťák družstev do NDR. „Udělal jsem si takovej‘ delší rám,“ říká, ale záhy zjistil, že plochodrážní kombinéza musí na hřebík. „Nešlo mi to, musel jsem skončit. Měl jsem po tom pádu na podzim v Čakovicích velké bolesti v kříži.“

V nominační listině národní kvalifikace pro Kopřivnici, Čakovice a Chomutov ještě figuroval, ovšem propiskou dopsaná poznámka „zanechal aktivní činnosti“ je výmluvná. Nicméně v osmdesátých letech se vrátil k motokrosu na veteránské úrovni.

„Jako veteráni jsme brali motokros vážně,“ nezastírá. „Hodně se závodilo. V roce 1988 jsem skončil čtvrtej‘ ze čtyřiačtyřiceti jezdců, jezdil jsem ČZ 250 a závodil až do padesáti. Pořád jsem trénoval plochodrážní mančaft. Mimo dvou sezón, kdy trénoval Honza Holub, jsem to dělal třicet let.“

Na extraligovém stříbru a bronzu Plzně se podílel také jako závodník, ale zlato roku 1994 mu patří plně coby koučovi. „Díky Jirkovi Štanclovi jsme získali Simona Wigga,“ vzpomíná. „Prohráli jsme jen v Chabařovicích a v Pardubicích. Rozhodující závod se jel v Praze. Na jaře jsme je doma porazili, teď jsme přijeli na Markétu. Pražáci říkali, že jsme přivezli Simona, že nám to nepomůže, protože tady krátce předtím při mistrovství světa neujel ani bod. Ale porazili jsme je a Pražákům se pak jen protáhla huba.“

Plzeň musela vyhrát ještě na diplomatickém poli. „Bylo popotahování, že Venca Verner měl cizí licenci,“ popisuje Jaroslav Lucák. „My říkali, je Čech, má českou licenci, jede za nás. Ale Mičán to nechtěl připustit. Pořád se mu nezdálo, že Plzeň porazila Prahu. Ale musel se s tím nakonec smířit.“

 

Plochodrážní kariéra Jaroslava Lucáka (* 31. 10. 1942) v zrcadle času:

1960 – 1967	sedmnáct motocyklových soutěží a jednaosmdesát motokrosových závodů
1968	deset tréninků na ploché dráze; Plzeň odstoupila z 2. ligy; náhradníkem semifinále kvalifikace o MR jednotlivců 1969 v Pardubicích, kde absolvoval zvláštní jízdu náhradníků, v níž dojel poslední
1969	účast v juniorském přeboru republiky, postup do kvalifikace o MR jednotlivců 1970, bližší výsledky nejsou známy
1970	Plzeň vyhrála 2. ligu (Jaroslav Lucák měl nejlepší závod v Bratislavě se čtrnácti body); nepostoupil z národní kvalifikace
1971	Plzeň vítězem první ligy skupiny A, v kvalifikaci o extraligu 1972 čtvrtá; z národní kvalifikace postoupil přes předkvalifikaci až do kvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1972, z níž se coby náhradník kvalifikoval do mistrovství republiky 1972
1972	Plzeň zvítězila v první lize skupiny A, ve skupině C skončila druhá a v kvalifikaci o extraligu 1973 opět čtvrtá; v mistrovství republiky jednotlivců sedmnáctý (Slaný 13., Chomutov 16., České Budějovice 13., Praha 10., Svitavy a Kopřivnice NS); v předkvalifikaci pro MR 1973 pátý, v kvalifikaci jedenáctý a s tím i postup do MR 1973 jako náhradník
1973	Plzeň vyhrála prvoligovou skupinu A, ve skupině C druhá, v kvalifikaci o extraligu 1974 druhá, Jaroslav Lucák se v sestavě objevil jako náhradník až ve dvou závodech céčka srpnu (10 bodů z celkových 108 bodů klubu; jarní kontrolní závod o nominaci do mistrovství světa – devátý v prvním kole, sedmnáctý ve druhém
1974	z pozice manažera dovedl Plzeň ke stříbru a ve finále sám nastoupil, z celkových 88 bodů svého klubu nasbíral dva body
1975	stejně jako o rok dříve trénoval a závodil při tréninkových závodech v rámci klubu, na jaře však absolvoval přátelské utkání RH Praha vs. Plzeň; Plzeň skončila v extralize čtvrtá
1976	Plzeň třetí v extralize (Jaroslav Lucák získal bod z 214 bodů celku); Plzeň B třetí ve druhé lize (Jaroslav Lucák 27 bodů ze 133 celkem); dráhový náhradník pro závod skupiny B MR jednotlivců v Plzni, skončil 4.; vítěz národní kvalifikace (Plzeň 2., Slaný 3., Mšeno 1.), vítěz semifinálové skupiny A předkvalifikace (Kopřivnice 1., Ostrava 3.), vítěz předkvalifikace (Liberec 2., Čakovice 2.), v semifinálové skupině A kvalifikace osmý (Březolupy 11., Kopřivnice 4., Praha 5., Čakovice 16.); druhý při prvním ročníku Memoriálu Ladislava Eliáše v Zohoru
1977	dva pouťáky v Rostocku a Neubrandenburgu; později závody motokrosových veteránů; činovník, trenér a manažer plzeňského klubu, jenž v roce 1994 dovedl k extraligovému titulu

Foto: archív Jaroslava Lucáka a Antonín Škach

Kopřivnice – 13. září 1975
První liga 1975 odstartovala až na sklonku července. V jejím prvním závodě si Tatra Kopřivnice vybrala volný los, ale od druhého kola v Žarnovici se usadila na nejvyšším stupni vítězů. Moravský tým šel od vítězství k vítězství a pět tabulkových bodů inkasoval v rychlém sledu také v Čakovicích, Chabařovicích, doma v srpnu. Září otevřel dalšími primáty v Chabařovicích a Čakovicích. Jeho třiceti bodům v té chvíli nemohl nikdo konkurovat, Žarnovica jich měla sedmnáct, Březolupy třináct, Čakovice devět a Chabařovice osm. Kopřivničtí závodníci již myslí na podzimní kvalifikaci o extraligu, kterou jim v dvaasedmdesátém vyfoukla Plzeň. Na kalendáři je sobota 13. září a na jejich ovále se všechno chystá na osmé prvoligové kolo. Nikdo netuší, že se změní v tragédii. A že po květnové smrti Ladislava Eliáše bude svět ploché dráhy oplakávat březolupského Josefa Trojáka. Magazín speedwayA-Z se k osudné chvíli vrátil s jeho trenérem Milošem Plzákem, soupeřem Miloslavem Čmejlou a synovcem Dušanem Trojákem.

 

 

Talent se dokáže prosadit

Silvestr roku 1948 se slavil ještě v Zlíně, avšak do Nového roku 1949 se zdejší lidé probudili jako občané Gottwaldova. O něco více než šest let později, přesně řečeno v neděli 23. ledna 1955 se tady narodil Josef Troják. Po devítiletce se začal učit automechanikem v odborném učilišti městského Opravářského podniku. A někdy ve svých sedmnácti potkal plochou dráhu a začal za ní jezdit do Březolup.

V té době nebyl takový zájem ničím výjimečným a chlapců v jeho věku se okolo závodních motocyklů motalo bezpočet. Pamětníci dodnes vzpomínají nejen na jeho skromnost, ale i vysoké nároky, které na sebe kladl, a obrovskou píli. Díky kombinaci všech faktorů se mu splnil sen stát se závodníkem.

Ještě na konci února roku 1973 se nevešel do břeclavské sestavy v přípravném domácím utkání proti Kopřivnici, s níž se po jejím pádu z extraligy měla utkávat v prvoligové skupině B. V sobotu 28. dubna však nechybí ve startovní listině tréninkového závodu jednotlivců v Kopřivnici. Dnes působí neuvěřitelně, že pouze Petr Ondrašík byl ve startovní listině členem jiného klubu než Kopřivnice nebo Březolupy.

Josef Troják získal tři body a obsadil třináctou příčku, nicméně na další závody musel dlouho čekat. Odklon od ligových dvojutkání směrem ke střetnutí čtyřčlenných družstev v období personálních přebytků brzdil celou řadu jezdeckých kariér. V květnu při národní kvalifikaci v Březolupech přišel s osmnáctkou jen na nástup. Avšak v září v juniorském předzávodě Zlaté přilby, který však ještě nenesl název Zlatá stuha, skončil osmý.

Ve čtyřiasedmdesátém zakotvil v sestavě Březolup, které dál táhly břeclavskou prvoligovou káru. Jenže sytém čtyřek zredukoval její program na pouhé čtyři podniky ve skupinách, protože finále se tentokrát nejelo. Josef Troják však na sebe poutal pozornost i nadále. V prvním kole národní kvalifikace mu chyběl bod na stupně vítězů, kde se objevili třetí Zdeněk Dominik ještě v barvách Kopřivnice, druhý liberecký Josef Kalous a vítězný domácí borec Stanislav Kučera.

Ve druhém kole v Ostravě skončil pátý a ze třetího v Břeclavi si otevřel cestu do předkvalifikace o mistrovství republiky jednotlivců 1975, z níž už ovšem dále nepostoupil. Pódia se dočkal až dvaadvacátý červnový den, kdy Březolupy hostily šestý z osmi závodů zbrusu nového juniorského šampionátu republiky do jednadvaceti let.

Lépe se umístil jen Jiří Jirout, pádící za titulem. Ovšem v průběžné klasifikaci stoupal i Josef Troják. Na druhý den v Břeclavi byl čtvrtý, aby se v Žarnovici postavil na nejnižší stupínek, když v rozjezdu podlehl Jánu Danihelovi. Byť byl původně nominován coby náhradník, nakonec mu patřila pátá příčka.

Před čtyřiceti lety ovšem devatenáctiletí chlapci rukovali na dvouletou vojenskou službu, jíž uniklo jen málo plochodrážníků. Josef Troják nebyl výjimkou a v říjnu 1974 vyměnil civil za zelené sukno. A v této chvíli bude nejlepší předat úlohu vypravěče Miloši Plzákovi.

 

Rozloučení v Gottwaldově

„Byl jsem trenér, koučem klubu byl Standa Kučera,“ vrací se Miloš Plzák do půle sedmdesátých let. „Jezdili Venca Zajíc, mladý Standa Kučera, Milan Chlup, Emil Ondrašík, Oldřich Kachyňa, Pepíček Troják. Tyto kluky jsem vychovával. I na motorce jsem jim ukazoval, jakým způsobem se má jezdit a uváděl je do tajů ploché dráhy.“

Každý ze závodníků se Miloši Plzákovi vryl do paměti. „Pepíček byl takový velice jemný, milý a skromný kluk,“ vzpomíná na hrdinu našeho vyprávění. „Moc mi na něho nesedělo, aby dělal plochou dráhu. Tou jeho fyziologií bych ho dal na jiný sport. Ale byl v té plochodrážní partě, byla to dobrá parta. Standa Kučerů chodil s jeho sestrou, kterou si vzal. Takže byli v rodinném svazku.“

Roztržka se Stanislavem Kučerou starším dostala Miloše Plzáka shodou okolností někdy okolo roku 1975 z trenérského postu. Nicméně stále docházel na stadión, kde byl i osudnou sobotu 13. září, kterou mistr podzim vymaloval zlatými barvami. Josef Troják stejně jako Stanislav Kučera sice kroutili vojnu a nemohli absolvovat běžný plochodrážní program, avšak s tichým souhlasem velitelů vypomáhali Březolupům v první lize, z níž sloučením obou skupin vznikl desetidílný seriál.

„Oni byli v normálním vojenským útvaru v Pardubicích, kde jim nějakým způsobem tolerovali jejich koníček,“ vzpomíná Miloš Plzák. „Neměli vždy povoleno jet na závody, ale ten nešťastný den Pepíček se Standou nějakým způsobem opustili kasárna. A jejich cesta vedla rovnou do Březolup, kde se dopoledne organizoval odjezd do Kopřivnice.“

Březolupy měly v Kopřivnici bílé povlaky. Startovní číslo devět dostal Miroslav Hochwald, desítku Stanislav Kučera, Josef Troják jedenáctku, zatímco Emil Ondrašík byl s dvanáctkou čtvrtým mužem sestavy. Náhradníkem byl Václav Zajíc, tehdy první český přeborník vůbec a klubová jednička, který si už post rezervisty vyzkoušel o týden dříve v Čakovicích.

„Už jsem netrénoval, rozhodoval jen Standa Kučera, koho bude nominovat na závody,“ nemůže Miloš Plzák sloužit informací o změně strategie klubové týmotvorby. „Nikdo nepředpokládal, že nominuje Pepíčka. Měl připravenou motorku, kterou si opatroval, ale vůbec netrénoval. Celou noc nespal a přijel do Březolup.“

Za daných okolností Miloše Plzáka do Kopřivnice nic netáhlo. „Standa s Pepíčkem mi říkali, že se potřebují dostat do Gottwaldova a ptali se, co tady máme za auto,“ vybavuje si Miloš Plzák slunné dopoledne nešťastné soboty třináctého. „Měli jsme tady Robura, byl to takovej‘ malej‘ autobus. Seděli jsme na mezi, kde je tribuna, bylo krásné počasí. Řek‘ jsem klukům, že je tam hodím a nalodili jsme se do toho Robura.“

Patnáctikilometrová cesta však nebyla bez problémů. „Sedl jsem si za volant a oni mi oznámili, že tam jde jen trojka a pětka,“ líčí muž, který později dotáhl moravský klub z druhé ligy až k extraligovým medailím. „Vezl jsem je do Gottwaldova a nahoře nad stadiónem jsem chtěl přeřadit na pětku. Pepíček se na mě vrhnul, že ne, protože nejdou brzdy, že bychom se zabili. Sjel jsem to teda na tu trojku a tam jsem vystoupil.“

O dalších událostech se Miloš Plzák dozvěděl z vyprávění. „Ať byl Pepíček nevyspalý, Standa Kučera ho nechal dovést Robura do Kopřivnice,“ pokračuje. „Hodil by se na náhradníka, ale toho dal Vencovi. Pepíček šel do rozjížďky. V nájezdu do druhé zatáčky nebyly mantinely, v té době se na bezpečnost nedbalo. Natáhlo ho to. Držel se motorky, aby ji nerozbil, pečlivě si ji opatroval. Bohužel ho to vytáhlo až na tu betonovou hráz, kde se na místě zabil. Venca Zajíc měl nastoupit až do další jízdy, ale závod se ukončil.“

Tragédie paralyzovala celý březolupský klub, který druhý den za znamení smutku nestartoval v Žarnovici a posléze zrušil i poslední prvoligové kolo na své domácí dráze. „Při pohřbu, který se konal na hřbitově v Malenovicích, došlo k extempore mezi panem Kučerou a dalšími osobami,“ zní z hlasu Miloše Plzáka smutek. „Vyčítali si, kdo zavinil smrt Pepíčka Trojáka.“

 

Smutné vítězství Kopřivnice

Se svou sezónou 1975 mohl být Miloslav Čmejla víceméně spokojený. Dnešnímu spíkrovi bylo čtyřiadvacet. V dubnu si před zraky svých sousedů v Polepech poprvé vyzkoušel atmosféru mistrovství republiky jednotlivců a dokonce vyhrál rozjížďku s číslem šestnáct před Jaroslavem Hauptmannem. Stalo se tak sice v úloze dráhové rezervy, nicméně chabařovický plochodrážník mířil, aby se stal stálou součástí vrcholného šampionátu, který se zavedením semifinálových skupin rozšířil na dvaatřicet účastníků.

Když 13. září dorazil do Kopřivnice, ještě netušil, že se do prestižního federálního šampionátu vskutku dostane. Kvalifikace měla za sebou teprve dva závody v Chabařovicích a vyvrcholení v Kopřivnici a v Březolupech jí čekalo teprve další víkend. V chabařovickém týmu se Miloslav Čmejka spolu s Josefem Fišer pral o post dvojky za Jaroslavem Zobalem.

„V tu dobu jsem ho znal,“ reaguje Miloslav Čmejla na zmínku o Josefu Trojákovi. „Vybavuju si, jak přijel do Kopřivnice. A byl ve vojenským. Měl tam i sestru ten den, asi aby se viděli, když byl na vojně.“

Nástup osmého prvoligového klání začal úderem třetí odpoledne. A pak již plochodrážní motory bouřily naplno v ostré akci. Jan Jaša rozjásal domácí ochozy svým triumfem v rozjížďce s číslem jedna. Druhý byl Josef Troják, na jehož štítě zůstali žarnovický Ján Daniel a chabařovický Jaroslav Zobal.

Hned vzápětí za sebou Jozef Zimerman nechal domácího Vratislava Kotka a postavení Tatrováků se zkomplikovalo, když Jozef Tóth v rozjížďce s číslem tři odstavil svůj nepojízdný motocykl. Do cíle přijel nejdříve Stanislav Kučera před Miloslavem Čmejlou. Žarnovica a Březolupy měly rázem pět bodů jako Kopřivnice, zatímco Chabařovice byly o dva pozadu.

Jenže Zdeněk Dominik dal ve čtvrté jízdě jasně najevo, že se Kopřivnice chce doma dočkat sedmého triumfu v řadě. Po přestávce sice Stanislav Kučera porazil Jana Jašu, jenže hned nato zaúřadoval Vratislav Kotek. Emil Ondrašík byl v cíli druhý před Miloslavem Čmejlou, zatímco Ján Daniel upadl.

Hlasatel Jaroslav Mičulek mohl hlásit, že Kopřivnice vede se třinácti body před Březolupy s jedenácti, Žarnovicou se sedmi a Chabařovicemi s pěti. Jedním dechem divákům představil účastníky rozjížďky s číslem sedm. Od vnitřního okraje dráhy stanuli u pásky Ján Danihel, Jozef Tóth, Josef Troják a Josef Fišer.

„Jeli na jízdu,“ vzpomíná Miloslav Čmejla. „Přijel jsem do depa, postavil jsem motorku, když Pepa Troják jel na jízdu. Koukal jsem se přes dráhu. Svítilo dost sluníčko. Dle mýho se k tomu přidalo, že špatně viděl. V Kopřivnici nebyly bariéry. Najednou se z druhýho výjezdu dostal ven. Jak jsou betonový stupně pro diváky, tam se zasek‘ a zlomil si vaz.“

Zůstane-li závodník po pádu ležet, celý stadión je v myšlenkách s ním. „Viděl jsem, že se něco stalo, nevěděl jsem detaily,“ popisuje Miloslav Čmejla nejistotu, která se v depu rozhostila. „Jela sanitka. Trvalo to dýl, říkal jsem si, že se něco řeší. Naložili ho a jeli po dráze a ven. Sešel jsem dolů z depa. Sanita zastavila. Zaslechl jsem, jak se bavěj‘, že je to špatně. Nechtěli to asi ventilovat, ani nevím, jestli přímo na stadiónu řekli, že se zabil.“

V ten moment závod skončil, Kopřivnice vyhrála i posedmé, ale na obvyklé projevy radosti nemohlo být ani pomyšlení. „Rozdělil bych to do dvou fází,“ svěřuje se Miloslav Čmejla s pocity, které ono překrásné odpoledne v půli září prožíval. „Jako na člověka to na mě působilo velice špatně. A na plochodrážního závodníka, kterýho to mohlo potkat taky velice těžce. Tvrdil jsem si, že se to může stát i mně, ale věřil jsem si, že se mi to nestane. Je to ale průser.“

Do pozice svědka plochodrážní kolize s těmi nejhoršími následky se však Miloslav Čmejla dostal za dva roky znovu, když se při první lize v Chomutově zabil Karel Červenka. „Stalo se to v mojí jízdě,“ povzdechne si. „Odstartoval jsem, byl vevnitř. Najednou jsem zjistil, že se Karel dostává k lajně. Podržel jsem to a na protilehlý rovince jel první. Projel jsem druhou zatáčkou a už mávali červenými praporkem.“

Stejně jako v Kopřivnici, ani v Chomutově Miloslav Čmejla zprvu neměl ponětí o tragédii, jíž se stal svědkem. „Pomalu jsem přijížděl zase k tý zatáčce,“ říká. „A tam byla díra v mantinelech. Prkna tam byly podélně. Viděl jsem, jak tam Karel leží. Měl jsem šok a zajel jsem do depa. Mám to pořád v hlavě, párkrát jsem to připomněl při komentování a i ve své knize jsem na to vzpomněl. Nechci, aby se na Pepu, Karla a další zapomnělo.“

První půle sedmdesátých let se obecně nesla v duchu tlaku závodníků na zvyšování bezpečnosti. Ze seriálu mistrovství světa silničních motocyklů vypadla náročná, ale smrtící Tourist Trophy. Silničáři brojili i proti staré brněnské trati. Udržela si sice svůj světový statut až do roku 1982, avšak bez nejatraktivnějších pětistovek. Niki Lauda v srpnu 1976 málem uhořel na Nürburgringu v kokpitu svého rudého Ferrari 312T2, což předznamenalo konec zdejšího zeleného pekla v rámci formule jedna. A jak na tom byla ve stejném období československé plochá dráha?

„Vždy se sešlo víc faktorů,“ uvažuje Miloslav Čmejla. „V Kopřivnici slunce a to, že tam nebyl mantinel. Pepa Troják udělal salto a zlomil si vaz. U Karla Červenky byl problém, že prkna byly podélně. Lámaly se třísky a jedna mu prošla pod přilbou.“

Kopřivnici považovali za nebezpečnou i následovníci borců ze sedmdesátých let, na druhou stranu však kupříkladu Adrian Rymel a Richard Wolff na ni nedali dopustit. „Byla obtížná, ale já s ní neměl problémy,“ svěřuje se Miloslav Čmejla. „Připadalo mně to jako malý Mariánky. Byly tam dlouhý roviny, nabral jsi rychlost, ale na tu dýlku byla úzká. Ale dalo se ject, byla těžší hlavně dýlkou a poloměrem zatáček. Ale už i za nás tam častokrát jezdci odmítali jet.“

 

Příjmení Troják se vrátilo na ovály

Pověrčiví lidé nevycházejí v pátek třináctého raději ani ven, protože třináctka si už od Jidášových časů vysloužila pověst nešťastného čísla. Jenže před čtyřiceti lety se kopřivnická první liga jela v sobotu a Josef Troják nastoupil ke svému poslednímu závodu v rozjížďce s číslem sedm, jenž je naproti tomu opředeno superlativy. Řešení podobných otázek však raději nechejme astrologům a držme se faktů.

Vítězem sedmé jízdy se v Kopřivnici stal Ján Danihel, což však Žarnovici nepomohlo ke druhému místu v závodě. Josef Fišer za sebou nechal Jozefa Tótha, ale Kopřivnice stejně brala pět tabulkových bodů do tabulky coby vítěz. Druhý den v Žarnovici měla volný los a poslední mítink v Březolupech se nejel. Pořadí v tabulce bylo jasné a Kopřivničané se nakonec v kvalifikaci dokázali naposledy ve své historii vrátit do extraligy.

Březolupský klub zažíval těžko popsatelný šok. A rezignace na zbytek první ligy 1975 byla jen logickým důsledkem. Na sklonku října 1977 poprvé uspořádali Memoriál Josefa Trojáka, jehož prvním vítězem se stal Petr Ondrašík. Ján Danihel, který tehdy v Kopřivnici stál s nebohým závodníkem na startovním roštu, stál na nejnižším stupínku pódia. Nicméně příjmení Troják se na ploché dráze mělo ještě objevit.

„Byl to můj bratránek, naši tatové byli bratři,“ říká Dušan Troják. „Byl to super kluk, s jeho rodinou jsme byli v kontaktu pětkrát, někdy desetkrát do roka. Mně bylo dvanáct roků, když jsem byl v Březolupech poprvé na závodech. Jožka se chtěl před nama ukázat a stejně skončil čtvrtý. Vyhrál Staňa Kučerů.“

Návštěva národní kvalifikace v Březolupech 1974 nechala v Dušanu Trojákovi nesmazatelné stopy. „Od té doby mňa osobně chytla plochá dráha za srdéčko,“ netají se, avšak dodává, že osud jeho bratrance způsobil, že se sám za řidítka plochodrážního stroje nikdy neposadil. „Jak se to Jožkovi stalo, naši mi to zakázali. Bylo mi pod patnáct a říkal jsem si, že v osmnácti už nebudu povolení od rodičů potřebovat. Ale dost brzo mi zemřel otec.“

Ve čtvrtek 12. listopadu 1987 mu však svitla naděje v souvislosti se synem, jemuž dal jméno Vladislav. „Když se narodil, řekl jsem mamce, že se narodil nový plochodrážník,“ pochlubí se. „Odpověděla, že ví, že sem trpělivý, ale nevěřila tomu, že vydržím čekat skoro čtvrt století.“

Vladislav Troják závodil v sezóně 2004, nicméně jeho otce plochodrážní bacil stále neopouští. „Teď jsem si postavil plochodrážní motorku ve spolupráci s Martinem Gavendovým,“ svěřuje se. „Ale jen tak vrkoču a nejsem schopný dát to do nějakého smyku.“

Na svého bratrance Josefa však nemůže dodnes zapomenout. „Tenkrát to byla špatná zpráva,“ vybaví si sobotu 13. září 1975. „Večer jsme se dozvěděli, že Jožka takhle skončil. Měl tak málo roků…“

Foto: Mirek Horáček, Karel Herman a archív autora