Za necelý měsíc má odstartovat program českých ledařských šampionátů, avšak meteorologové neavizují výraznější změnu současného rázu počasí minimálně do Štědrého dne. Čeští ledaři se však už začínají připravovat i za řidítky svých ohřebovaných speciálů. Oba bratři Klatovští, Jan Pecina, Radek Hutla, Martin Běhal a Robert Růžička se proto vypravili do švédského Strömsundu.
Foto: Radek Hutla a Robert Růžička
Žarnovica – 9. prosince
Jako mnoho jiných žarnovických kluků znal plochou dráhu prakticky od narození. Jeho otec Jozef je však zapáleným fandou sportu levých zatáček. A tak se ve svých deseti letech začal vozit v sedle motocyklu po Martinu Vaculíkovi pořízeného na splátky. Nechal si poradit od zkušených, takže své dlouhé čekání na první závod vyšperkoval pódiovým umístěním při loňském závodě amatérů v rámci veteránského závodu v Žarnovici. Letos už Ján Mihálik vyhrál jízdu a magazínu speedwayA-Z se svěřil, že se na příští sezónu nechystá jen v myšlenkách, ale i v posilovně.
„K ploché dráze jsem se dostal, když jsem měl deset,“ vrací se Ján Mihálik do roku 2011, kdy zkraje sezóny podniknul na žarnovické dráze své první plochodrážní krůčky. „Odmala jsem chodil s ocinom na plochou dráhu a říkal mu, že chci jezdit.“
Něco takového se ovšem lehce řekne, ale k realizaci vede o poznání delší cesta. „Měli jsme velmi dobrý kontakt se Zdeno Vaculíkem,“ pokračuje slovenský junior. „Dohodli jsme se na motorce. Začaly tréninky. Měsíc jsem jezdil s ocinom, pak mi to nechal. Půl roku jsem jen kroužil, pak už to šlo do smyku. Jezdil jsem i s trenérem Danielem a se Zdenem. S ním jsem zažil první smyk.“
Pocit to byl nepopsatelný. „To bylo něco!“ nezastírá Ján Mihálik. „A ta rychlost. To pro mě bylo úžasný, byl jsem šťastný a pořád jsem o tom mluvil. Asi po dvou měsících jsem jezdil smykem i sám. Takovým mírným, že jsem z výjezdu trošku přidal.“
Na Slovensku stopětadvacítky vůbec neexistují. Není divu, závodění kolibříků na prostorné žarnovické dráze by postrádalo efekt. A tak mladému adeptu plochodrážního řemesla nezbývalo než trénovat a trpělivě čekat pět let, než si na narozeninovém dortu sfoukne patnáct svíček.
„Trénoval jsem čtyři roky,“ konstatuje a zároveň dodává, že se svého premiérového závodního vystoupení dočkal ještě ve svých čtrnácti loni v létě. „První závody byly amatéři bez licence a já byl nejmladší, jinak tam byli jezdci, co měli víc než dvacet roků. Tam jsem skončil třetí.“
Cesta na nejnižší stupínek pódia nebyla ovšem jednoduchá. „V semifinále jsem předjel Poláka.“ Líčí Ján Mihálik. „Dostal jsem se to finále, tam před mnou spadnul jeden Polák a já spadnul po něm. Motorka byla nepojízdná, na opakovačku jsem si musel půjčit motorku od Braňa Mesiarika.“
Zatímco v Čechách mohou mladíci závodit ve slabších kubaturách, jejich slovenským vrstevníkům zůstávají jen tréninky. „Měl jsem s kým jezdit,“ odmítá Ján Mihálik myšlenku, že by se při nich nudil. „Nejdřív jsme jezdil po jednom, abychom do nikoho nebouchli a nebo se něco nestalo. Ale teď už jezdí Paťo, Mišo, Adam, tak si chodíme zajezdit i na pásku.“
Na kalendáři byla sobota osmého srpna, když se Ján Mihálik letos chystal na start svého prvního oficiálního závodu. Do Žarnovice dorazila česká juniorka a on si na záda své vesty lepil startovní číslo dvě.
„Všichni se mě ptali, jestli se bojím,“ vrací se ve vzpomínkách o čtyři měsíce nazpět. „Ale já cítil spíš radost, že si zajezdím a zazávodím. První start jsem odstartoval před Edou, ale Kovačič mě vytlačil. Nakonec jsem nasbíral pět bodů a byl celkem šťastný. O nic mi nešlo. Jen se obeznámit s dráhou a jezdci. A zvyknout si na tu atmosféru. Proto jsem byl v klidu a s chutí jsem si zajezdil.“
Druhý den se v tropické Žarnovici konal přebor spojený s první ligou a Ján Mihálik se z rozjížďky s číslem dvě vracel do depa jako vítěz. „Všichni lidi měli ruce nahoře,“ usmívá se. „Měl jsem parádní start a tak jsem jim ujel a držel si první místo.“
S výjimkou Plzně absolvoval Ján Mihálik kompletní zbytek našeho juniorského šampionátu. „V Praze jsem si nezvykl na dráhu,“ vysvětluje svou nulu z Markéty. „Je nezvyklá, že je klopená. Šel jezdit jen vnitřek. O tréninku jsem zkusil venek a málem jsem letěl. Nesebral jsem žádný bod, ale odnesl si spoustu zkušeností.“
V Březolupech se už umístil jako devátý. „Už se mi jelo líp,“ hodnotí a připomíná rozhodující zvrat. „Sbíral jsem body, že jsem předjížděl. Starty jsem neměl dobré. Od klubu jsem dostal Maťovu motorku a na rovinkách jela jako ďábel. Užíval jsem si to. Škoda, že mi to nevyšlo s Adamem Fenclem. Na vnitřku si počkal a předjel mě.“
Jihomoravský ovál nebyl pro Jána Mihálika absolutní neznámou. „Už jsem tam byl trénovat,“ potvrzuje. „Mám to blízko, využil jsem, že u nás nebyl trénink a s Jakubem Valkovičem jsem tam jel. Dráha byla ještě rozbitá po první lize. Ještě předtím se to polívalo. V nájezdu byla kolej, já spadnul a motorka se vyšplhala po nafukovačky. To jsou ty zkušenosti, musím vědět, co dělat v takové situaci. Pády prostě patří k ploché dráze.“
Po závodech naložil své vybavení do klubové dodávky a zamířil domů. Nicméně druhý den nad ránem již její čumák mířil dálnicí do Bratislavy, potom na Brno, aby nakonec sjel do Divišova. Spolu s Michalem Tomkou skončili v českém šampionátu juniorských družstev pátí. Na svém štítě si odváželi Pardubice, kterým ukazovali výfuky i při vzájemné konfrontaci, dokud Ján Mihálik neupadl.
„V Divišově jsem taky byl předtím trénovat,“ svěřuje se Ján Mihálik. „Mrzí mě ta dva body, co jsem ještě mohl mít. Vedli jsme s Michalem až do posledního kola. Ale bylo dobré, že jsme nebyli poslední. Oproti Žarnovici je tohle strašně malá dráha.“
Byť byla premiérová sezóna Jána Mihálika nekompletní, představil se už na mezinárodní scéně. „Den předtím jsem se s někým bavil, že budu náhradník,“ vzpomíná na poslední srpnový víkend, který je tradičně vyhrazen Zlaté přilbě SNP. „Nakonec chyběl Maks Gregorič a v neděli mi volali, že budu v závodě. Rychle jsme utíkali připravit motorku. Měl jsem sice číslo R1, ale jel jsem všechny jízdy.“
Být součástí vrcholu slovenské plochodrážní sezóny je úžasný pro všechny žarnovické mladíky a Ján Mihálik rozhodně není žádnou výjimkou. „Na Zlatou přilbu jsem se dřív jen díval,“ souhlasí. „Teď jsem jezdil a sbíral zkušenosti. Jezdili tam Maťo a Venca Milík, hvězdy z polské extraligy. Viděl jsem, co dělají na dráze, když závodí a jel jsem s nimi i v jízdě.“
V říjnu se vypravil i na Ukrajinu ke dvoudennímu MACEC Cupu. „Jeli jsme autem Feryho Štefloviče,“ nenechává si netradiční zážitky jen sám pro sebe. „Ale nešlo tam topení. V koloně před ukrajinskou hranicí jsme strávili pět hodin. Byla strašná zima a to byl teprve říjen.“
Do Červenogradu se ovšem slovenská výprava dostala včas. „Byla docela dobrá dráha a vyhrál jsem jízdu,“ líčí Ján Mihálik. „Jeli jsme čtyři, vyhrál jsem start, z výjezdu jsem bouchnul do jednoho, ten do druhého a on padnul. Měl něco s rukou, ten druhý nenastoupil, tak jsem jel jen s Ukrajincem. Až do zatáčky jsem dojel po zadním, ale vyhrál jsem. Byla to čtvrtá jízda. A v páté, kdybych si zapnul metyl, byl bych třetí. Pustil jsem si jen jeden kohoutek, po startu to jen cuclo a přestalo to jet.“
V neděli pokračoval středoevropský pohár v Rivně. „Přišlo sedm tisíc diváků,“ měl Ján Mihálik oči málem až navrch hlavy. „Tleskali, úplná paráda, nástup byl na něčem jako Monster Truck. Byly tam dva, všichni tleskali, my jsme mávali, Sergej Golovňa, promotér, měl proslov.“
Jenže z tribun se během závodu neozýval pouze aplaus. „Jeli jsme tři,“ vrací se Ján Mihálik k jedné rozjížďce. „Předjel jsem Ukrajince tak, že málem spadl. Všichni pískali, házeli na mě flašky. Sranda byla strašná, mám parádní zážitky a určitě tam chci jet i příští rok.“
Poslední říjnovou sobotu žarnovickou dráhu symbolicky zamkla recesisticky pojatá rozlučka. „Teď je zimní příprava,“ svěřuje se Ján Mihálik. „Chodím cvičit do posilovny. Pondělí, středa, pátek. Kondička, síla na cvičení na postřeh, abych měl dobrý reflex. Abych byl na příští rok fit a podal co nejlepší výkon.“
A jaký program Jána Mihálika v sezóně 2016 očekává? „Chci jet českou juniorku, to je jasné,“ vypočítává. „Teď budeme s klubem psát smlouvy. A za to, že budu propagovat Speedway Club a nosit čepice a loga, nám budou dávat olej a další věci na závody.“
„Chtěl bych hlavně poděkovat rodičům, Zdenovi Vaculíkovi, Speedway Clubu Žarnovica a fanouškům.“
Foto: Mirek Horáček, Martin Mesiarik, Antonín Škach a Eva Palánová
Slaný – 8. prosince
Letos se první liga musela zkřížit s přeborem jednotlivců, aby se zachovala dvoustupňová soutěž alespoň v nějaké formě, protože o samostatnou kolektivní formu projevily zájem jen Pardubice a Praha. Příští sezónu však uvidíme samostatnou první ligu za účasti Prahy, Pardubic, Žarnovice a Slaného. Antonín Vilde, předseda středočeského klubu se magazínu speedwayA-Z svěřil, že návrat svého klubu za comeback nepovažuje.
„Slaný se nikam vracet nemusí, protože plnohodnotnou první ligu absolvoval v sezóně 2014 a obsadil celkovou třetí příčku,“ vrací se Antonín Vilde ještě k loňskému roku. „Oproti jiným celkům spoléhalo především na své odchovance Michala Dudka, Romana Čejku, Petra Babičku, Radima Choda, Eduarda Krčmáře a polského jezdce s českou licencí Piotra Dziatkowiaka. Je pravda, že slánskou vestu oblekli a klubu vypomohli Martin Málek, Michal Škurla a Filip Šitera, každý v jednom závodě.“
Nicméně letos se první liga musela spojit s přeborem, z čehož profitoval především individuální šampionát. „V sezóně 2015 jezdci AK Slaný ve spojeném přeboru ČR jednotlivců – 1. liga družstev rovněž nechyběli, byť neabsolvovali celý plnohodnotný program deseti závodů, ale v sedmi případech zasáhli do těchto mítinků a celkově obsadili bronzový stupínek.“
Pro příští rok se však Slaný rozhodl podpořit samostatnou první ligu. „Vedení AK Slaný si je vědomo, že je nutné důstojným způsobem zachovat dvojstupňovou soutěž družstev,“ vysvětluje Antonín Vilde. „A vzhledem k tomu, že slánský klub disponuje určitou jezdeckou základnou, která by měla mít možnost závodní činnosti přihlásili, jsme tým do první ligy.“
Jména na soupisce Slaného by neměla být žádným překvapením. „Michal Dudek, který má do další sezóny velkou motivaci, by právě v první lize měl být lídrem týmu,“ vypočítává slánský předseda. „Petr Babička, který je skromný a pracovitý kluk, ale chybí mu více jezdeckých příležitostí, by se měl rovněž realizovat v této soutěži, junior Adam Fencl potřebuje více závodů mezi zkušenějšími závodníky, aby jeho křivka výkonnosti šla postupně nahoru. Věříme, že Roman Čejka je na sportovní plochodrážní důchod ještě hodně mladý a vrátí se na ovály s tím, že osmý muž mistrovství republiky jednotlivců v seniorské kategorii neřekl poslední slovo po slánském mistrovském mítinku dvojic.Bohužel Radim Chod měl vážnou dopravní nehodu a návrat mezi plochodrážní mantinely je velmi ohrožen. Piotr Dziatkowiak by zde měl potvrdit, pokud chce absolvovat nejvyšší českou soutěž, že tuzemská první liga není jen výletem mimo polské území. Je určitý předpoklad, že se v nastávající sezoně objeví ve slánské vestě ještě některé jiné jméno na prvoligové soupisce.“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Jan Kobzáň (Bikeracing)
Slaný – 7. prosince
Spojení Eduard Krčmář – Gdaňsk se letos ve druhé polské lize ukázalo jako nanejvýš šťastné. Slánský závodník sice nezasáhl do play-off, které baltský klub dostalo do první ligy. Nicméně se v ní napřesrok objeví, protože se Gdaňsku upsal i pro sezónu 2016. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že první polskou ligu vnímá jako další schůdek vzhůru pro svoji kariéru.
„Pokračuju v Gdaňsku příští rok,“ říká Eduard Krčmář. „Podmínky jsou trošku lepší než letos. Hlavně tam však chci zůstat, líbí se mi tam. A chci už jezdit první ligu. Je to něco jinýho než druhá liga. Chci dělat dobrý výsledky.“
Foto: Mirek Horáček
Kolín – 28. listopadu
Dlouhá dráha mu přinesla nové výzvy, ale také bohužel dvě zranění a takřka tříměsíční závodní pauzu. Nicméně pozitiva převažují a světový šampionát družstev v Mariánských Lázních v půlce července je pro něho novou výzvou. Přesto však neodchází ze světa klasického speedway, o čemž se čtenáři magazínu speedwayA-Z mohou přesvědčit sami. Martin Málek totiž startuje letošní sérii zimních exkluzivních rozhovorů.
speedwayA-Z: „Vrátíme-li se do října 2014, neměl jsi důvody vraštit čelo. Po výhře v Březolupech jsi v šampionátu republiky jednotlivců skočil z desáté příčky na konečnou pátou. Udržel ses ve finále i pro letošek, navíc sis vyjel evropský šampionát, v němž ses dostal až do challenge. Všechno vypadalo ideálně…“
Martin Málek: „Jo, na konci loňského roku po takových slabších výsledcích v létě jsem byl víc v psychické pohodě. Spíš jsem se těšil, až bude konec sezóny. Co se týká toho vítězství v Březolupech, hodně tomu prospělo domácí prostředí. Byla dobře připravená dráha a už po tréninku jsem věděl, jak si připravit motorku. Až na tu jednu nepovedenou jízdu, kdy jsem byl třetí. Předpokládal jsem, že se změní stav dráhy a to se bohužel nestalo. Proto ten jeden výpadek v rozjížďce. Ale jinak historicky první moje vítězství v mistrovství republiky docela potěšilo a navnadilo na tu sezónu letošní. Zima byla docela krátká. Vzhledem k pracovnímu vytížení už mi nezbylo dost času na přípravy, takže jsem všechno naháněl na poslední chvíli. Asi jsem to trošku i podcenil. Letošní začátek sezóny nebyl asi tak nejhorší, ale pak přišla dlouhá zdravotní dovolená.“
speedwayA-Z: „Netajil ses myšlenkou vyzkoušet si dlouhou dráhu, což se ti povedlo v půli dubna během dne otevřených dveří v Mariánských Lázních. Tehdy jsi neskrblil nadšením, čím tě dlouhodrážní sport tolik oslovil?“
Martin Málek: „Já jsem chtěl dlouhou dráhu vyzkoušet už v roce 2014. Nedošlo k tomu, zranil jsem se v květnu při první lize ve Mšeně. Když přišel pan Vopat s Káčou Kadlecem podpořit dlouhou dráhu tady v Čechách, v Divišově bylo už pět šasí. Já využil první příležitosti, dali jsme dohromady motorku a vyrazili jsme do Mariánek se svézt. Dlouhá dráha mě docela okouzlila svou rychlostí, je to trošku jiný styl jízdy, hodně mi to připomíná plochou dráhu v Kopřivnici. Akorát musím trošku vychytat starty a to řazení. To mi doopravdy nejde. Asi nad tím hodně přemýšlím. Jel jsem na Jawě, zkoušeli jsme tam vačku Tornado. Už v tom dubnovém tréninku to vypadalo, že bych mohl být rychlý. A že to, na čem, jedu by mohlo být i konkurenceschopné. Po dvoudenním ježdění bylo jednoznačné rozhodnutí, že se chci zúčastnit mistrovství republiky. Musím ale přiznat, že největší strach jsem měl z létajících kamenů a té bolavé cejchy. Jezdili jsme tam každý sám, ale jednu sadu jsem tam schytal od Pepíčka. Nic příjemného to nebylo. První ostré zkušenosti přišly až při mistrovství republiky.“
speedwayA-Z: „Ostrý dlouhodrážní debut při květnovém mistrovství republiky je nutno hodnotit ze dvou stran. Předně čtvrté místo, na něj sis zadělal již ve finále B porážkou dalšího nováčka Hynka Štichauera, nečekal nikdo, možná ani ty sám. Avšak na druhou stranu ti zranění nohy sebralo část sezóny a to i na krátké dráze. Převažují ve tvém hodnocení pozitivní či spíše negativní tóny?“
Martin Málek: „Musím říct, že při debutu jsem si odnesl hodně i těch nepříjemných zkušeností. Do třetí jízdy jsem přemýšlel jen nad závodama. A potom po startu třetí jízdy, kdy jsem si nešťastně položil nohu na zem a chytil díru. Potrhal jsem si postranní vazy v koleně a utrhnul si část menisku. Už jsem měl myšlenky, jestli dojet závod nebo ne. Celkově čtvrté místo se tady po těch věcech dá brát jako obrovský úspěch. Na kdyby se nejezdí, může se jen spekulovat, jak by to bylo jinak, kdybych se nezranil. Než jsem se dostal do postele, bylo všechno ještě v pořádku, ale když jsem se druhý den ráno probudil, už jsem věděl, že je zle. To už potom každý ví. Po pěti týdnech jsem zkusil zajet ke svému doktorovi, tam jsme se rozhodli, než se s tím trápit do konce sezóny, bude to lepší zoperovat. Tím se rekonvalescence natáhla. Dělal jsem vše pro to, abych se vrátil do mistrovství světa družstev, ale to jsem bohužel taky nestihl. V mém zdravotním stavu opravdu nebylo možné postavit se na start. Nebo bylo, já bych ti asi vydržel, ale určitě bych dobrým výsledkem nepřispěl. Radši jsem tam přenechal místo ostatním.“
speedwayA-Z: „V Mariánských Lázních jsi oslnil Milana Špinku natolik, že ti nabídl rovnou místo v českém národním týmu. Řekl sis rovněž o místa v semifinále evropského travnatého šampionátu v Bielefeldu a světové kvalifikaci v Tayacu. Jenže odtamtud ses vracel s dalším problémem a vidinou nové závodní pauzy.“
Martin Málek. „Musím říct, že zranění mi ubralo hodně sil. Přijel jsem tam po dvouměsíční pauze, ani jsem nikde netrénoval. Taťka z rozhodnutí jet do Tayacu nebyl vůbec nadšený. Ani se mu nedivím, asi měl hodně velké obavy i z nedostatku mých zkušeností, vypravit se hned do semifinále do Grand Prix. Ale taky jsem měl trošku strach z toho, co se o trávě povídá. Ale chtěl jsem v závodění pokračovat a nechtěl odmítnout úplně všechno. Dost nám dala zabrat cesta do Tayacu, bylo to šestnáct set kiláků. Ale musím říct, že než jsem šel do poslední jízdy, nešlo mi to úplně tak nejhůř. Myslím si, že jsem v závodě udělal docela dobrý výsledek. Přišla poslední jízda a ve druhém kole se mi zadřel motor. Jen si pamatuju, že jsem vymáčknul spojku a zpomaloval, najednou jsem se válel na zemi a nevěděl, co se stalo. Jak byla dráha rozbitá, najel jsem přes nějakou díru, sekla se mně motorka a já přelítnul přes řidítka jako učeň. Stačil mi bod a měl bych postup v kapse, aniž bych jel semifinále a možná finále. Odvezl jsem si zlomenou klíční kost. Dalších šest týdnů zabralo léčení a to už jsem se chtěl jen párkrát svézt, než ta sezóna úplně skončí. Ale ti trávaři to jsou fakt magoři, jinak je to docela hezká disciplína.“
speedwayA-Z: „A jak vidíš svou budoucnost na dlouhé dráze? Finále šampionátu družstev se koná v Mariánských Lázních a zachová-li se letošní trend, mohli bychom opět oživit medailové sny. Na druhou stranu z Tayacu ses kvalifikoval do challenge, v němž jsi však nestartoval, což by mohlo signalizovat konec dlouhodrážní etapy tvé kariéry.“
Martin Málek: „Zúčastnit jsem se nemohl. Jinak co se týče mistrovství světa v Mariánkách, budu dělat všechno pro to, abych se mohl zúčastnit. S taťkou jsme koupili i větší auto, neboť do mé červené dodávečky se mi motorka na dlouhou nevešla. Už jsem začal s přípravama a chci postavit dvě svoje motorky. Zatím mám přislíbenou podporu z Jawy, ale je tam ještě spousta dalších věcí, co je potřeba mít. Ty drobnosti jako tlumiče, karburátor, kola a převodovka na motorku, jsou hodně finančně náročné. Takže na jaře budu chtít vyjet se dvěma svýma motorkama. Sice si můžu motorku půjčit v Jawě, ale pokud chci konkurovat světovým závodníkům, opravdu nejde jezdit na erárních motorkách, které se půjčují několika závodníkům současně. U Maliniaka se mi šije kombinéze speciálně na dlouhou dráhu. Kožená a snad motorka bude vypadat taky hezky, design zůstává.“
speedwayA-Z: „Stojaté personální vody české extraligy rozvířil tvůj odchod ze Slaného. Představil ses s vestou Mšena. Nakolik bude vzdálené pravdě tvrzení, že si od spojení Martin Málek – Grepl PDK Mšeno slibovaly podstatně více obě participující strany?“
Martin Málek: „Já jsem čekal víc. Bohužel mi nevyšel první start v Pardubicích. Ten závod se mi vůbec nevydařil, potom přišlo zranění a k tomu se připadalo ještě ošklivé zranění Filipa Šitery. A bylo skoro po týmu! Já a Filip jsme byli hlavní příčinou, co hodně oslabilo výsledky Mšena. Ale abych byl upřímný, před sezónou jsem měl daleko vyšší ambice. A obě zranění, která jsem měl, mě hodně vysílily a hodně srazily moji jezdeckou kondici dolů, takže letošní start v extralize bych přiřadil ke svým nejhorším sezónám v mé kariéře. Mrzí mě, že jsem panu Greplovi v extralize nepomohl. Chtěl bych mu poděkovat za důvěru, kterou ve mně vložil. A je škoda, že Mšeno příští rok už nestartuje.“
speedwayA-Z: „Kříženec přeboru a první ligy prospěl spíše individuálnímu šampionátu, zatímco kolektivní soutěž šla mnohdy do pozadí a to až tak, že se nedočkala svých stupňů vítězů. Jak vnímáš své účinkování s vestou Březolup a jak vidíš návrat svého mateřského klubu do extraligy anno domini 2016 v koalici s PK Plzeň?“
Martin Málek: „Letošní systém první ligy se mi vůbec nelíbil. Závody byly dost nevyrovnané, takové zmatečné a někdy byly i nezáživné. Vůbec se mi nelíbilo, že se jedny závody sešlo čtyřiadvacet závodníků a druhý zase jenom dvanáct. Myslím si, že to hodně ublížilo jménu týmové soutěže. Ty výsledky pro mě nebyly tak důležité. Většinou nebylo, o co jet. No a co se týká extraligy, spíš jsem čekal, že se do extraligy přihlásí Žarnovica. Zatím vůbec nemám od Březolup nabídku a stanovené podmínky, za jakých bych měl jet extraligu, takže opravdu nevím, co se od toho dá čekat.“
speedwayA-Z: „Vedle Tomáše Suchánka a Jana Holuba jsi jediným českým závodníkem, který letos absolvoval zlatopřilbové závody jak v Žarnovici, tak v Pardubicích. Jak bys tento svůj primát ohodnotil?“
Martin Málek: „Slovenská Přilba se nevyvíjela vůbec ideálně už od začátku. Největší zaváhání přišlo v semifinále a pak v opravě, kdy se start třikrát opakoval. Dvakrát se mi podařilo dobře odstartovat, ale po třetím startu se mi nepodařilo dostat dopředu a dojet na postupových místech, takže výsledky bych hodnotil jako velmi neúspěšné. A Zlatá přilba v Pardubicích se mi taky moc nevydařila. Dojel jsem třikrát předposlední. Nedokázal jsem se poprat s tak tvrdou dráhou, jaká tam byla stejná jako každý rok. Prostě jsem se letos v Pardubicích většinou trápil. Byl jsem rád, že můžu startovat na Přilbě, ale výsledy v letošní sezóně byly fakt tragédie.“
speedwayA-Z: „Minulý měsíc sis v rámci divišovské Jawy vymyslel dvoudenní technické školení. Co tě k takové akci motivovalo a je reálné, že se v úloze mentora nastupující plochodrážní generace budeš objevovat i nadále?“
Martin Málek: „Minulý rok jsem si udělal licenci trenéra, ale zatím jen céčko. No, a ke školení mě hlavně k tomu trošku přivedla i organizace Jawa Cupu, na které jsem už druhým rokem dělal pro Jawu. A taky nápad z doby mé rekonvalescence, kdy jsem jezdil po závodech a sledoval závody a práci v depu u různých závodníků. Byl jsem hrozně zděšený, co jsem letos viděl, co se v těch depech děje. Takže jsem na vlastní pěst oslovil hlavně mladé kluky, jestli by nechtěli přijet do Divišova, protože jsem dlouho přemýšlel, kde to udělat. Jestli třeba objet stadióny, ale v Divišově to bylo nejlepší. Hodně se mi komplikoval termín. Chtěl jsem to stihnout do konce sezóny a spojit to třeba i s nějakým tréninkem. Do toho byla ale spousta dalších doplňkových akcí, ve Slaném rozlučky se sezónou a nakonec i výstava v Lysé nad Labem. První den se sešlo osmnáct účastníků, druhý den třiadvacet. Začalo to pátkem, kdy jsem kluky seznámil s technickými řády, aby mohli bez problémů procházet technickýma kontrolama. Druhý den jsem přednášel o práci kolem motorky a připomínal zásady, že pracovní prostředí by mělo být čisté a udržované v pořádku jako ve formuli jedna. Jak se starat o spojku, karburátor, řetězy a jak se přezouvají pneumatiky. Taky tam byla část, jakým stylem se umývá motorka. A v první řadě, jak má vypadat práce profesionálního mechanika, jak má vypadat nářadí a jak má vypadat struktura boxu s nářadím. A jak by měla být motorka sestavena, aby se maximálně zrychlila práce kolem ní. Budu to určitě opakovat ještě na jaro. To bylo jen takové první seznámení, aby kluci měli, o čem přemýšlet přes zimu. Musím říct, že mi to dalo docela zabrat. Zkusím pokračovat a vydávat postupně návody, jak se mění ložiska a tak dále. Zkusit to dovést do nějaké digitální podoby. Budu doufat, že to klukům pomůže pro jejich budoucí závodění. A děkuju Autoklubu Divišov a taky všem účastníkům.“
speedwayA-Z: „Zimní přestávka je prakticky ještě na svém počátku, takže by se mohlo zdát, že příprava na novou sezónu má ještě dost času. Je to opravdu tak?“
Martin Málek: „Docela mi dá zabrat příprava dalších dvou motorek na dlouhou dráhu, protože dokoupit převodovku, řetězy, karburátor, kola a vše, co se týká řemenu a spojky, není nic jednoduchého. Přibudou mi dvě dlouhodrážní motorky, uvidíme, jak se bude dařit v téhle disciplíně. O nějakém zahraničním angažmá na krátké dráze už ani neuvažuju, je to čím dál těžší. Plánuju jen závody v Čechách a pár volných závodů v zahraničí. Asi se spíš víc soustředím na tu dlouhou. Hlavně sháním nějakého šikovného mechanika, který by se mnou absolvoval větší část příští sezóny.“
„Tak v první řadě hlavně děkuji rodičům za jejich pomoc a jejich odhodlání mě stále v mém bláznění podporovat. Poděkování taky míří do Jawy, panu Diatkovi, Rezlerovi a Kmínkovi za podporu v mém závodění. Ještě jedno poděkování patří Sašovi Kopeckému, jen škoda, že si to už nepřečte. Taky děkuju doktorům, panu Brožovi, Rychterovi a Kubovi za údržbu a doufám, že je už nebudu potřebovat. Jinak díky Rudy, Gábi, Miro, strejdo Petře, pane Němec, Ládo, pane Vopat a všichni, co mi držíte pěsti a fandíte!“
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), Mirek Horáček, Martin Mesiarik, Gabriela Bubeníková a Antonín Škach
Babice u Netolic – 4. prosince
I když se zimní přestávka ještě nepřelomila do své druhé půle, už pilně se silničářskými bratry Smržovými pracuje na své fyzičce. Na Britských ostrovech jej totiž čeká třetí sezóna v Premier League v barvách Plymouthu. Zdeněk Simota se však magazínu speedwayA-Z svěřil, že jej zájem klubu do určité míry přece jen překvapil.
„Neměl jsem dobrou sezónu na výjezdech, dělali trošku bu bu bu,“ zdůvodňuje Zdeněk Simota své obavy. „Doma jsem měl nejlepší average z klubu, ale na výjezdech nejhorší. Ale jak měli schůzi s BSPA, hned druhej‘ den se z Plymouthu ozvali a prodloužili jsme smlouvu.“
Sám však nehodlá sedět se založenýma rukama a přemýšlí nad zlepšením v sezóně 2016. „Pár závodů venku se mi povedlo, jinak to stálo za prd,“ konstatuje. „Potřebuju silnější motor na dráhy, jako je Ipswich, kde to hodně drží. Zkusím motor od jinýho ladiče. Barry samozřejmě bude pořád, ale jeden motor bude od někoho jinýho.“
Skutečnost, že má veškeré závodnické nádobíčko na druhé straně kanálu La Manche, limituje možnosti jeho startů u nás. Loni se dohodl se Mšenem, které dosáhlo všeobecného souhlasu svých soupeřů s jeho dopsáním na soupisku, na posledních dvou extraligových závodech. Nicméně postup Plymouthu do play-off tato plány zbořil jako domeček z karet. Podobné to může být i napřesrok, kdy se do vyšší české soutěže vrací jeho Plzeň v koalici s Březolupy.
„Ve středu jsem jel do Plzně na schůzi, že bych to podepsal,“ komentuje toto téma Zdeněk Simota, jenž by po roční pauze chtěl znovu uspořádat Rozbíjení ledu v Hluboké nad Vltavou. „Kdybychom se nedostali do play-off, pár závodů bych tady odjel.“
Foto:Jaroslav Mysliveček
