Pardubice – 4. září 1995
Historii píšou vítězové. To platí konec konců i pro plochou dráhu. Když se kohokoliv zeptáte, kdo vyhrál pardubickou Zlatou přilbu v sezóně 1996, odpověď, že Tomáš Topinka, zazní prakticky, ještě než stačíte dořeknout. Ovšem dotaz, kdo byl o rok dříve druhý, už bude mnohem tvrdším oříškem. Přitom šlo o stejného závodníka, s nímž na jeho první pódium při závodě všech závodů magazín speedwayA-Z zavzpomínal.

Přes Zlatou stuhu to do startovní listiny Zlaté přilby nešlo

„Jel jsem Zlatou přilbu potřetí,“ vybaví si Tomáš Topinka, když se ho dnes zeptáte na jeho umístění v nejstarším plochodrážním podniku světa z před dvacet let. „Evžen Erban mě vždycky zval de facto od tý doby, co jsem začal závodit v Anglii. Asi bral, že už tam patřím.“

Od chvíle, kdy se Tomáš Topinka v půli září roku 1990 kvalifikoval do československého juniorského šampionátu, šlo to s jeho kariérou strmě do kopce. V říjnovém test matchi ve Svitavách ještě ničím nevybočoval mezi ostatními vrstevníky. První jízdu nedokončil kvůli pádu, nakonec dosáhl sedm bodů a východočeští závodníci předčili Pražany 59:57.

Jenže v jednadevadesátém měly výkony sedmnáctiletého pražského borce tah jako dokonale vymetený komín. V květnu měl na dohled svůj první triumf v juniorce, avšak na Markétě jej v rozjezdu zradil motocykl, takže zvítězil Jan Hádek. Celkově byl čtvrtý, takže jej neminulo pozvání na Zlatou stuhu.

Tradiční juniorský předzávod Zlaté přilby měl poprvé mezinárodní aranžmá, nicméně o konkurenci ze zahraničí se postarali jen trojice Němců, jeden Ital, jeden Angličan a Polák Zbigniew Lech, jenž se tehdy objevoval v české první lize v sestavě GRS Liberec. Tomáš Topinka skončil ve finále druhý za vítězným Pardubičanem Rostislavem Burešem. Napřesrok jej z boje o stupně vítězů vyřadil pád ve finále.

V jednadevadesátém byl Rostislav Bureš při Zlaté přilbě jen náhradníkem. O rok později otevřel triumf Antonínu Švábovi cestu až do malého finále, jež mělo vejít do dějin děsivou kolizí Václava Milíka s Alešem Drymlem a Vladimírem Višváderem.

„Bral jsem to tak, že výkonnost musí ještě přijít,“ svěřuje se Tomáš Topinka se svým tehdejším rozpoložením, když se do startovní listiny Zlaté přilby nedostal. „Dneska je tady pět a půl závodníka, ale Zlatá přilba by měla bejt‘ jen pro ty kvalitní. Bral jsem to, až to přijde, že to přijde.“

Sezónou 1992 se mistrovským titulem uzavřelo pravidelné účinkování Tomáše Topinky nejen v domácí juniorce, ale také při Zlaté stuze. „Zlatou přilbu jsem nejel, Stuhu vyhrál Tonda a ten Přilbu jel,“ konstatuje. „Já to bral jako motivaci, abych se do Zlatý přilby dostal.“

Ve své třetí kompletní závodní sezóně však už nebyl důvod, který by debutu devatenáctiletého pražského juniora při Zlaté přilbě bránil. „Začal jsem závodit v Anglii,“ vypráví. „V srpnu se v Pardubicích jelo finále mistrovství světa juniorů. Bedna nebyla, po třech jízdách jsem sice měl osm bodů, ale po pěti taky. Musíš to však brát pozitivně.“

Debut končí triumfem v malém finále, který napřesrok přišel znovu

V říjnu 1993 se při Zlaté přilbě představilo ještě jen dvaatřicet závodníků. Tomáš Topinka byl v Pardubících již v sobotu. Vyhrál hned první jízdu své vylučovací skupiny, aby v neděli začal až pátým místem. Nakonec si druhým místem za Benem Howem, jenž o den dříve vyhrál Zlatou stuhu, pojistil triumf ve skupině.

Ve čtvrtfinále skončil druhý, avšak v semifinále si mezi sebou karty míchala esa Leigh Adams, Jan Staechmann a Hans Nielsen. Tomáš Topinka tak při svém debutu ve Zlaté přilbě skončil v malém finále, které vyhrál před Mariánem Jiroutem a Janem Staechmannem.

Napřesrok se Tomáš Topinka do startovní listiny závodu všech závodů opět vrátil. Již druhým rokem jezdil spolu s Bohumilem Brhelem za King’s Lynn. Jeho vestu oba oblékali ještě v sobotu večer, takže jejich cesta do Pardubic nebyla nikterak jednoduchá.

„S Bohoušem jsme letěli až v neděli ráno z Norwiche do Amsterdamu,“ popisuje Tomáš Topinka. „A z Amsterdamu do Prahy. Bylo natěsno dostat se do Pardubic. Převlíkli jsme se a šli rovnou do závodu.“

Zatímco Bohumil Brhel byl rovnou nasazen do čtvrtfinále, Tomáš Topinka musel začínat svou pouť již od vylučovacích jízd. „Nebyl jsem nasazenej‘, ale svým způsobem jsem to nebral jako mínus,“ konstatuje. „Jsem víckrát na dráze, jasně, sjedu víc pneumatik, ale mám víc šancí poznat dráhu. Proto jsem to nebral jako špatný.“

Jenže vzhledem ke skutečnosti, že se první série ve vylučovacích skupinách jezdila již v sobotu, musel jeden start oželet a po nedělním nástupu hrát vabank. Bylo z toho drama. V rozjížďce s číslem pět jej porazili Simon Wigg, jenž se na cestu za triumfem po sobotní explozi svého nejlepšího motoru musel vydat s agregátem na travnatou dráhu, a Petr Vandírek.

Tomáš Topinka však nezaváhal a v poslední jízdě skupiny dojel do cíle jako vítěz před Simonem Wiggem. Ve čtvrtfinále jej dokázali předčit jen Craig Boyce a Tony Rickardsson, jenž se před necelým měsícem stal v dánském Vojensu mistrem světa. Suverény jeho semifinálové skupiny se stali Simon Wigg a Tony Rickardsson. Zda se dalším finalistou stane pražský junior nebo Chris Louis, měla rozhodnout rozjížďka s číslem třicet. Klíčem přitom bylo pět bodů za vítězství.

„V poslední jízdě jsem potřeboval vyhrát,“ vzpomíná Tomáš Topinka. „Někdo najel do pásky a já taky. Namotala se mi mezi koš a převodník. Nemoh‘ jsem to rozmotat a propásnul dvě minuty. Skončil jsem zase v malým finále a to jsem vyhrál.“

Malé finále vyhrál Tomáš Topinka podruhé, nebylo to zklamání? „Byl jsem spokojenej‘,“ odpovídá. „Vyhrál jsem tam dámskýho favorita. Byl jsem sponzorovanej‘ od firmy Oliba Mšeno, co vyráběla horský kola. Tak jsem ho dal mámě.“

Zlatá přilba nemá nikde obdoby

Vznik seriálu velkých cen v roce 1995 odstartoval termínové patálie, které Zlatá přilba řeší prakticky dodnes. Aby se vyhnuli kolizi s poslední Grand Prix v londýnském Hackney, přesunuli pardubičtí pořadatelé svůj závod z konce září na jeho samotný počátek. Druhým fenoménem ohrožujícím startovní listinu byla polská liga. Právě kvůli ní před dvaceti lety nepřijel Antonín Kasper, jemuž tehdy ještě patřil primát posledního českého vítěze.

A také Tomasz Gollob, jehož vazby na Bydhošť byly silnější než klauzule tovární smlouvy s Jawou, jež mu účast na Zlaté přilbě nařizovala. Z divišovského týmu chyběl i Simon Wigg, který oželel možnost obhájit triumf z předchozího roku ve prospěch přípravy na světové finále na dlouhé dráze v Scheessellu.

Pořadatelé oslovili dvanáct účastníků Grand Prix, nakonec se však místo řady z nich na poslední chvíli dostali do startovní listiny čeští závodníci. Z těchto náhrad na sebe upozornil zejména Jaroslav Gavenda, který se dostal až do malého finále.

S Tomášem Topinkou se však počítalo na jisto. „Byl jsem rád za pozvání,“ neskrývá Tomáš Topinka ani po dvou desítkách let. „Bral jsem Zlatou přilbu jako extra závod pro Čechy. Dřív to bejvalo i pro světový jezdce, ale dnes jsou rozmazlený těma odměnama. Ale teď si myslím, že se to zase vrací. Speciálně Australani na Zlatou přilbu koukaj‘, že ji chtějí taky, když ji maj‘ Leigh a Ryan. Pro Darcyho a Chrise Holdera to bylo motivující, že jejich kámoši přilbu maj‘. Chtěli ji taky. Nešlo jim o to, vyhrát motorku, ale zlatou přilbu, ta je skvost.“

Stejně jako před rokem nebyla jeho cesta do Pardubic snadná. „S Bohoušem jsme dorazili zase na doraz,“ vrací se k třetímu zářijovému dni roku 1995. „Ještě nebyl Stanstead, tak jsme letěli ranním letem do Amsterodamu. Evžen Erban zaplatil letenky, byly dost drahý. Dostali jsme i peníze na pneumatiky, takže režie byla pokrytá. Ale moje motto bylo hlavně bejt‘ na tom závodě. Dneska každej‘ čeká, že je Čech, proto pojede Zlatou přilbu, ale já to takhle nebral. Pro mě byla Zlatá přilba úplně něco jinýho než kterejkoliv jinej‘ závod v Český republice.“

Pro zajímavost, na srpnové tiskové konferenci Evžen Erban vyprávěl, že pořadatelé vynaložili na závodníky celých 1,2 miliónu korun. Nejdražší byl Hans Nielsen, který si řekl o sedmdesát tisícovek startovného.

Zkušený Moravan světového šampióna o Zlatou přilbu nepřipravil

Ranním letem s přestupem v Amsterdamu a rychlým přesunem do Svítkova však pro TomášeTopinku podobenství Zlatých přileb 1994 a 1995 skončilo. Počet startujících se totiž prozatím definitivně ustálil na šestatřiceti závodnících s tím, že místo čtyř z vylučovacích skupin postupovali již jen tři nejlepší.

Navíc v pětadevadesátém pořadatelé experimentovali a v sobotu se místo jedné série vylučovacích rozjížděk jely rovnou dvě. Pakliže by tedy Tomáš Topinka vynechal sobotní program, mohl by rovnou zůstat na Britských ostrovech. Proto byl rovnou nasazen do čtvrtfinálového programu. Zpočátku jej předčili Conny Ivarsson a Vladimir Kolodij, avšak v rozjížďkách s čísly osmnáct a dvaadvacet zaúřadoval naplno a do semifinále postoupil jako vítěz své skupiny.

„Neříkám, že jsem se připravoval jinak,“ svěřuje se. „Byl to závod jako každej‘ jinej‘. V tom věku jsem si nedělal ambice, že bych moh‘ Přilbu vyhrát. Z devadesáti procent se tam scházela světová špička. Považoval jsem za čest jet takovej‘ závod. Určitě to byla bomba, určitě to bylo super.“

Super však především bylo, co Tomáš Topinka předváděl v semifinále. V první jízdě své skupiny zvítězil před Tony Rickardssonem. Vzápětí byl před ním v cíli jen Ronnie Correy, který stejně jako hrdina našeho vyprávění měl jistý postup do velkého finále a mohl si třetí start ušetřit.

Takový luxus nebyl dopřán Tony Rickardssonovi. V postupové hře byl totiž ještě Jaroslav Gavenda. Kdyby tehdy pětatřicetiletý březolupský závodník vyhrál, stále ještě úřadující mistr světa by skončil v malém finále. Jenže ospalost způsobená jen dvouhodinovým spánkem na cestě z domácího finále ze Švéda spadla právě včas.

Naopak Jaroslav Gavenda musel odstavit svůj motocykl, jemuž prasknul rám, a usednout do sedla náhradního stroje. Jeho ocelovým srdcem byl stojatý motor, s nímž nezávodil už celý rok. Kdo ví, co by způsobilo větší senzaci, zda vyřazení světového esa moravským veteránem, nebo výsledek velkého finále, který by se tak zrodil. Ale dost spekulací a vraťme slovo Tomáši Topinkovi, jenž zamířil na rošt rozhodující jízdy s modrým povlakem.

„O závodech se mi často nezdá, ale o Zlatý přilbě se mi zdálo,“ svěřuje se. „Já v tom snu zezadu předjel Hanse Nielsena. V tu dobu by to pro mě bylo dost nepravděpodobný. A tu jízdu jsem pak vyhrál. Jestli to mělo bejt‘ finále, to neříkám. Ve finále se to ale tak odehrálo, že jsem Hanse předjel.“

V realitě velkého finále sedmačtyřicáté Zlaté přilby však Hans Nielsen, který stál na roštu u samého vnitřku oválu, odstartoval nejlépe. Jenže ve výjezdu se nechal poněkud rozhodit a malá skulinka nabídla šanci Tony Rickardssonovi, který za sebou nechal Tomáše Topinku a Bohumila Brhela. Od druhého oblouku už upaloval v čele pro svou třetí přilbu.

„Tony v tom snu nebyl, teď se tam připlet‘ a vyhrál,“ usmívá se Tomáš Topinka, který v předposledním kole využil drobné chybičky Hanse Nielsena a připravil velkého Dána o druhou příčku. „Bylo to nečekaný. Ten rok začínaly ležáky. Všichni tvrdili, že jsou rychlejší. Hans a Tony na nich jeli, ale já měl klasickýho stojáka.“

Po závodech si Tomáš Topinka stěžoval na dlouhé hledání optimálního převodu a především litoval, že na startu velkého finále trošku zaspal. „Ani nevím, jestli mám ten závod nahranej‘,“ přemítá dnes. „Domluvil jsem se s Jirkou Zítou, jestli by mně ty Zlatý přilby nevytáh‘ z archívu, ale má dlouhou dodací lhůtu (smích).“

Ze vzpomínek mu však jeho úspěch nikdo nevymaže. „Vybavuju si, jak jsem Hanse předjel, uvědomil jsem si, že přesně tak se mi to zdálo,“ vypráví a dodává, proč svůj zážitek z říše snů ještě příliš neventiloval. „Před závodem jsem se o tom nešířil, i teď to možná vypadá, že jsem chytrej‘. Ale bylo to tak.“

Copak asi prožíval ve snech o rok později, kdy se do historie Zlaté přilby zapsal jako její nejmladší a zároveň prozatím poslední český vítěz?

47. ročník Zlaté přilby České republiky – Pardubice:

Foto: Karel Herman, archív Tomáše Topinky, archív autora

Na Štědrý den třiadesedmdesátého byl Ivan Popelka z moravských Šarov na vrcholu blaha. Jeho manželka Ivanka v gottwaldovské nemocnici povila synka. Do potomka vkládal naděje, které se jemu samotnému za širokými řidítky nepodařilo naplnit. Jenže listopad 1989 přinesl do naší země nejen tolik vytoužený pád komunistického režimu, ale také určitý úpadek plochodrážního sportu. Finance se staly problémem a Petr Popelka proto na dvě desítky let z prostředí ploché dráhy zmizel.

Bezděčným svědkem březolupské cesty ke hvězdám

„Tata věděl, že se narodil plochodrážník, proto mi asi dal jméno Petr podle Petra Ondrašíka, on je v naší dědině  Šarovech nejslavnější rodák,“ komentuje Petr Popelka své narození před více než čtyřmi desítkami let. „Otec byl v Březolupech jeden z prvních čtyřech, co tady měli motorku. Šel na vojnu do Rudé hvězdy, ale nechytal se. Měl špatného velitele roty, nechtěl ho pouštět na tréninky.“

Prostředí březolupského plochodrážního stadiónu nebylo tudíž pro Petra Popelku neznámé. „Já chodíval na plochou dráhu a jako desetiletý tady obdivoval Aleša Drymla,“ vzpomíná. „Měl krásnou červenou kombinézu, všechny jízdy vyhrál a byl pořád čistý.“

Nicméně okolnosti směřovaly k tomu, aby se závodníkem stal i on sám. „Otec mě k tomu vedl odmalička,“ přechází k plochodrážním kapitolám svého životopisu. „Jezdil jsem krajský přebor v bikrosu. Pak mě dovedl do Březolup. Miloš Plzák byl trenér, kraloval tu Staňa Kučerů a Červajs (přezdívka Vlastimila Červenky – pozn. redakce) byl ještě v SVS. Začínali jsme tehdy ze Šarov tři,Vlastik Kozlík a Martin Fusek byl synovec Petra Ondrašíka a Vaška Zajíce.

Tehdejší teenageři neměli tak přímočarou cestu k závodění, protože spodní věková hranice, aby se mohli postavit ke startovní pásce, byla šestnáct let. V devadesátém roce byl ještě plochodrážníků relativní dostatek, navíc do juniorského šampionátu bylo potřeba se prokousat a předkvalifikace se pořádaly na podzim před danou sezónou. To ovšem ještě Petru Popelkovi šestnáct nebylo, takže se svého závodního debutu dočkal na ligové bázi.

„Dva roky jsem tady brousil,“ popisuje Petr Popelka svá učednická léta. „První závody jsem jel v Žarnovici. Stáli jsme v depu, Heinrich Schatzer měl Godden. Byli jsme v šoku, že jeden Slovák mu nabídl svůj motocykl.“

Důvod byl nabíledni, sice padla železná opona, avšak v československých pravidlech byla stále zakotvena povinnost používat stroje Jawa a pneumatiky Barum. „V zadní zatáčce jsem utopil motorku v kaluži vody nebo spíš v jezeru,“ vybavuje si Petr Popelka podrobnosti ze svého debutu. „Dneska by tam nikdo nejel. A pak jsem urval bod.“

Petr Popelka byl juniorem celku, jehož dle tehdejší ligové formule čekaly jen dvě speciální rozjížďky s vrstevníky. Zmíněný bod přišel ve druhé jízdě, kdy kopřivnický Rudolf Dvořák upadl a on protnul metu za Zdeňkem Koliandrem z Racku a vítězným domácím Mariánem Šebianem. Heinrich Schatzer se skutečně dočkal dodatečné diskvalifikace, avšak Žarnovica přesto vyhrála.

Šlo však o její poslední triumf v domácí lize a do úlohy favorita se stylizovaly Březolupy. Jaroslav Gavenda se na prahu třicítky dostával do životní formy, na postu leadera mu sekundoval Vlastimil Červenka, který se vrátil z pardubické vojny. Své slovo uměli říct i Stanislav Kůra a Miroslav Dohnal.

„Žádná výhra, bod sem bod tam,“ komentuje své prvoligové účinkování Petr Popelka, jehož v dalších patrech československé soutěže družstev na pozici náhradníka nahradili zkušenější Martin Šerý a Josef Svízela. A tak ke vstupu moravského celku do extraligy přispěl jen čtyřmi body v základní prvoligové skupině.

Osmačtyřicátý muž juniorské předkvalifikace v extralize

Vzhledem k uzavřenosti juniorského šampionátu nováčkům Petr Popelka nenašel v sezóně 1990 žádnou příležitost k závodění. „Liga byla začátek, juniorku jsem nemohl jet,“ říká. „Ten domácí závod byl nešťastný, zůstal tam Jirka Marx. Ještě hodinu předtím, jsme se spolu bavili v depu.“

Prubířským kamenem, zda i Petr Popelka bude roku 1991 součástí mistrovství republiky juniorů, byla zářijová předkvalifikace na pražské Markétě. „Odvezli mě do Střešovic,“ dostává se hrdina našeho vyprávění k odhalení, že plán postupu dostal trhliny. „Den předtím měl těžký pád Petr Strasenský. Nás březolupské mlaďochy to přitlačilo k zemi, byli jsme z toho vyjančení.“

A tak Petr Popelka v jednadevadesátém třel závodnickou bídu s nouzí. Březolupy jezdily extraligu, Miloš Plzák pomýšlel vysoko a neváhal soutěž oživovat starty Rakušanů Andy Bössnera či Heinricha Schatzera či Poláka Macieje Fabiszaka. Konec konců jediným limitem hostování byl tehdy souhlas mateřského klubu, takže vestu moravského klubu oblékli kupříkladu odchovanec Lubomír Jedek, liberecký Robert Ráliš či veterán Václav Verner. Na Petra Popelku došla řada dvakrát, aniž by se však z pozice náhradníka dostal na start jediné jízdy.

Závodění se tak dočkal až na sklonku října při juniorské předkvalifikaci, kterou tentokrát hostily Pardubice.Jednapadesát borců se tehdy pustilo do bojů o dvaadvacet volných míst v mistrovství republiky juniorů 1992. Petr Popelka v sobotu po dvou pádech nedokončil svůj závod a v neděli nenastoupil. Celkové osmačtyřicáté místo mu dávalo vyhlídky šestadvacátého náhradníka do jedné z dvojice semifinálových skupin.

„Tehdy to bylo normální,“ krčí dnes Petr Popelka rameny. „Někdo musel být poslední a v Březolupech to trvalo dýl, než jsi šel na vrchol. Ale ta síla! V juniorské předkvalifikaci se odjelo šest závodů za dva dny! Co bychom za to dneska dali, to je důvod k zamyšlení.“

Nicméně většinu sezóny 1992 strávil Petr Popelka čekáním na příležitost. Do sestavy březolupské sestavy se dostal třikrát, aniž by získal jediný bod. Moravský celek si vybral pořádnou dávku smůly, jíž by v poslední době mohl konkurovat snad jen zánět slepého střeva Romana Čejky před jeho debutem ve světě velkých cen.

Skončil poslední se stejným ziskem šesti tabulkových bodů jako Plzeň a Chabařovice, avšak nižší skóre ze vzájemných utkání jej nemilosrdně srazilo do první ligy. Petr Popelka však paradoxně v extralize zůstal. Na podzim totiž narukoval do pardubického Racku, jenž v extralize anno domini 1993 nahradil právě Březolupy.

„V extralize jsme byli dva roky,“ vrací se Petr Popelka k sezónám 1991 a 1992. „Pak Březolupy spadly, ale já šel do Racku a jezdil extraligu taky. Ale pan Vozár mě moc nestavěl. Na vojně jsi byl na všechno sám. Měl jsi vybavení, ale neměl otce, neměl mechanika a do noci jsi po závodech dělal motorky.“

Peníze brzdí závodní kariéru více než četné pády

Rok se sešel s rokem a předkvalifikace o juniorský šampionát se opět konala ve Svítkově. „V pátek jsem narukoval do Racku a o víkendu byly závody,“ vzpomíná Petr Popelka. „A já se probil až do finále.“

Šestnácté místo v předkvalifikaci přineslo poněkud komfortní postup do semifinálové skupiny B. Ani v ní se ovšem devatenáctiletý závodník, který se dočkal juniorky ve čtvrté sezóně své kariéry, nezastavil. Na úvod v Pardubicích jej sice přibrzdil pád, nicméně šestá příčka a především osm bodů se hodilo. A tak do finálové části postupoval jako náhradník. Ke slovu se dostal ve všech třech závodech, avšak pokaždé vyšel s nulou.

„V Praze jsem naskakoval do jízdy,“ vybaví si Petr Popelka hned úvodní finálový podnik. „Z jedné strany mi Jirka Jirout říkal, ať neblbnu, že mám novou gumu. Z druhý strany starý pan Karnas, ať jim dám. Tři kola jsem vedl a pak jsem se válel.“

Pády jej provázely takřka neustále. „Dálnice, stadión, nemocnice, to byla moje kariéra,“ usmívá se s odstupem dvaceti let. „Pražáci si dokonce odškrtávali, že mají jízdu se mnou za sebou. Hlavu jsem nepoužíval, ale srdce tam bylo. Jednou jsem byl večer na diskotéce a druhý den se jel Troják. Paní Zajícová konstatovala, že jenom nohy vyletěly. Bylo to v zatáčce u es-té-káčka, ale nic jsem si nezlomil.“

Dnes nachází paralelu se svým otcem Ivanem. „Jsem celý tata,“ přemítá. „Světe, div se, byl na prvním závodě v Břeclavi. Uměl startovat, ale pak nevěděl, co s tím. V životě jsem nemohl pochopit, jak mohl ubrúsit půlku řidítka. Ale na asfaltě to asi šlo.“

V sezóně 1994 se zdálo, že se Petrovi Popelkovi začíná dařit. S civilem se vrátil do Březolup, které shodou okolností nahradily v extralize vojenský Racek. Do semifinálové skupiny české juniorky skočil desátou příčkou v Liberci, ve Svitavách si však polepšil o dvě a v Divišově hned o tři příčky. A coby osmý muž závěrečné klasifikace postoupil do finále jako jeho regulérní účastník.

„Pro Racek byly Svitavy domácí dráha,“ připomíná jeden z paradoxů, jež se v ploché dráze čas od času objeví. „A já tam neuměl zahnout. Celou vojnu mi to tam nešlo a byl jsem z toho špatný. Ale po vojně jsem tam jel juniorák a měl jsem devět bodů. Přijeli jsme tam s Milanem Žůrkem svazarmovskou dýchavičnou dvanácettrojkou. Byl jsem ve finále a můj fanklub blbečků už uzavíral sázky, které závod nepřežiju.“

Smůla přišla v půli června. Ve středu ještě na březolupském ovále hájil barvy svého klubu v extraligovém duelu s pražským Olympem. V pátek pokračovalo v Pardubicích finále české juniorky, druhým podnikem, zatímco ten třetí byl na pořadu hned dalšího dne ve Mšeně.

„V extralize jsem ještě jel, ale v pátek jsem si v Pardubicích zlomil nohu,“ líčí Petr Popelka, který se poté měl objevit již jen v zářijové extralize Březolupy vs. Chabařovice. „Na podzim jsem sundal sádru. Dělal jsem v karosárně na stadióně u Jardy Gavendy a na extraligu nepřijel Heinrich Schatzer. Přišel Miloš Plzák, že mám licenci, takže pojedu jako náhradník. Jenže Šeráka (Martina Šerého – pozn. redakce) v první jízdě odvezli a já byl v závodě, jel jsem dvojici s Červajsem. Za cílem jsme se ale chytli s Milanem Vondráčkem a zlomil jsem si ruku.“

Krátký comeback

Od té doby jakoby se nad Petrem Popelkou zavřela voda. „Skončilo to kvůli penězům,“ vysvětluje konec své kariéry. „Po sametovým škobrtu se to přetočilo jinam. Tata ještě za bolševiků říkal, abych emigroval, dnes vím, že bych utíkal ze zlaté klece. Začal jsem podnikat. Ze sportu jsem věděl, že podnikání bude tvrdé. A bylo!“

Až předloni v létě se jméno Petr Popelka objevilo ve startovní listině veteránského závodu v Žarnovici. „Po osmnácti rokách jsem s dcerami dojel do Březolup na trénink,“ vypráví, kterak k jeho comebacku došlo. „Martin Gavenda mě přemluvil, ať si to zkusím. Malá to točila na mobil a večer to pustila mojí ženě v televizi ‚hádej, kdo to je, maminko‘. Moja nemá o ploché dráze ani ponětí.“

U jednoho svezení ovšem nezůstalo. „Jel jsem dvakrát, třikrát,“ pokračuje Petr Popelka. „Pak jsem jezdil smykem. Jaryn Gavendů mě vedl, ono se to nezapomíná. Martinovy motorky byly připravené. A potom bác, čtvrtý v Žarnovici! Loni jsem už byl velký mistr a do Žarnovice jel bez supertýmu Gavendů, bez mechanika a kouče na svojí motorce. A skončil jsem zase dvakrát na držce.“

Vložený závod veteránů při březolupské juniorce byla zřejmě definitivní derniéra závodní kariéry Petra Popelky. „Jel jsem ještě tady v Březolupech a myslím, že tím to končí,“ říká. „Budu se věnovat mládeži, ne rozbíjet motorky. Co bude dál? Budu už jen bafuňář, manažer juniorů a sponzor. A tak děkuju Miloši Plzákovi, tatovi a chlapům Gavendovým za comeback.“

Plochodrážní kariéra Petra Popelky (*24.12.1973) v zrcadle času:

Foto: Mirek Horáček, Martin Mesiarik, Karel Herman, archív Petra Popelky a archív autora