Liberec – 20. září
Tradiční tečku za plochodrážní sezónou v Liberci udělají tuto sobotu veteráni. Předběžná startovní listina čítá borce ze čtyř zemí a zajímavostí je účast Michala Krejčího a Stanislava Buňky z Motoklubu Úhřetická Lhota, jež po Kostěnicích čeká první mítink na ovále s mantinely. O doprovodný program se postarají junioři, samozřejmě bráno věkem ve vztahu ke starším závodníků, a borci z flattracku. A tak se liberecké rozlučce dá vytknout prakticky jen už její tradiční termínovou kolizi s jiným podnikem českého kalendáře.
Liberecký stadión čeká v sobotu poslední závod letošní sezóny
Aktuální verze startovní listiny:
Česká republika:
Karel Kadlec
Martin Švestka
Dan Macl
Michal Krejčí
Stanislav Buňka
Itálie:
Francesco Barbetta
Rakousko:
Norbert Grogler
Christian Targosz
Anton Schreiner
Paul Ager
Josef Fasching
Peter Dürhammer
Anton Wannasek
Nový Zéland:
Dennis Hall
závod juniorů:
Radek Podhadský, Plzeň
Philipp Kirchsteiger, A
Alex Schaaf, A
Alex Schreiner, A
Stanislav Buňka (na snímku) a Michal Krejčí pojedou první závod na ovále s mantinely
Praha – 19. září
Dunění ohňostroje na pražské obloze, jež si včera při Tomíčkově memoriálu vybrala k pláči zrovna tu nejméně vhodnou dobu, udělalo symbolickou tečku za jeho kromobyčejně povedeným víkendem. V sobotu mu na krk pověsili stříbrnou medaili evropského vicemistra a na druhý den se se svými čtrnácti body s jedním bonusem stal nejlepším mužem duelu o třetí místo polské extraligy. A konečně v pondělí se poprvé v kariéře postavil na pódium legendárního pražského závodu. V sobotu má nakročeno ke svému čtvrtému titulu mistra republiky, ovšem není vyloučeno, že se čumák jeho dodávky stočí směr švédský Stockholm. Václav Milík se svěřil magazínu speedwayA-Z, že prozatím netuší, jestli půjde na nástupu mávat divákům v západních Čechách či metropoli skandinávské monarchie.
K evropskému stříbru bylo potřeba osm rozjížděk
„Ani jednou jsem nebyl na bedně,“ připomíná Václav Milík, že se ve finálovém seriálu evropského šampionátu poprvé postavil na stupně vítězů až v neděli v Rybniku. „Ani jednou jsem nebyl ve finále. V Rybniku jsem se zakous‘, byl jsem blízko medaile.“
Při Tomíčkově memoriálu zajel Václav Milík třetí skvělý závod během třech dnů
Šampionát starého kontinentu měl vskutku okázalé vyvrcholení, když se po skončení základní části závodu v Rybniku dělili o průběžnou první příčku Antonio Lindbäck, Grigorij Laguta, Krzystof Kasprzak a Nicki Pedersen. Švéd však bylo po základní části ze hry, Poláka a Dána čekala finálová jízda. Rozjížďka poslední šance mohla do hry o titul dostat jak Václava Milíka, tak Leona Madsena, kteří na vedoucí čtveřici ztráceli pouhopouhý bod.
Vyhrál ji Emil Sajfutdinov a spolu s ním se hladce kvalifikoval i Václav Milík, zatímco Leon Madsen a Grigorij Laguta právě tady přišli o poslední naději na některý z cenných kovů. Ve finále vyrazil za titulem Nicki Pedersen, který triumfoval stylem start – cíl. Václav Milík byl druhý. Srovnal krok s Krzysztofem Kasprzakem, aby jej vzápětí odvedl od startu rozjezdu o stříbrnou medaili.
Nejlepší trojice šampionátu Václav Milík, Nicki Pedersen a Krzyszfof Kasprzak
„Nicki jel fantasticky,“ uznává pardubický závodník. „Ztrácel šest bodů, ale byl nechytatelnej‘. Já jsem za druhý místo rád. Musel jsem ve finále udělat dva body, abych jel rozjezd. Polák to vypustil, já jsem měl parádní start. Porazil jsem ho už potřetí, asi byl ze mě rozhozenej‘ (smích).“
Plochodrážník sleduje oráče a oráč zase plochodrážníka
Seriál finále mistrovství Evropy SEC je v mnoha směrech konkurenčním podnikem cyklu Speedway Grand Prix. „Mistrovství Evropy je lepší než Grand Prix,“ uvažuje Václav Milík. „Tam jsou každej‘ rok stejný závodníci, je to uzavřenej‘ podnik. Mistrovství Evropy jsou super závody, napínavý od začátku do konce. Grand Prix je delší seriál, tohle je kratší, ale zajímavější.“
Václav Milík letí do čela třetí jízdy Tomíčkova memoriálu před Martina Smolinskeho (žlutá), Roberta Lamberta (bílá) a Eduarda Krčmáře (modrá)
Finálový závod evropského šampionátu v novém seriálovém pojetí jsme v Čechách ještě neviděli, protože Divišov před třemi lety nebyl schopný splnit požadavky promotéra. Velké ceny však za tuzemským divákem přijíždějí každoročně do stověžaté matičky. Šanci vidět elitu světa přináší samozřejmě i Zlatá přilba, kterou ovšem Václav Milík už podruhé za sebou neviděl.
„Nedá se nic dělat,“ krčí Václav Milik rameny. „To víš, že bych rád jel Zlatou přilbu, jsou tam moji diváci. Ale nevychází to, měli jsme finále v Polsku.“
Nejlpší trojice Tomíčkova memoriálu Václav Milík, Peter Ljung a Matěj Kůs
Pardubičan se v neděli v Poznani dostal do podobného postavení jako v roli kapitána národního celku při světovém poháru. S výjimkou Taie Woffindena nikdo z jeho wroclawských kolegů nedosáhl na dvouciferné skóre. Tomasz Jedrzejak, nejlepší ze zbytku týmu, na tom byl o celých osm bodů hůře, takže si Zielona Gora odvezla domů triumf v poměru 42:48.
„Udělal jsem skvělej‘ výsledek, ale prohráli jsme, takže v neděli jedeme smazat šestibodovou ztrátu,“ pochvaluje si Václav Milík a dodává svůj recept na úspěch. „Potkal jsem pár dobrejch‘ lidí, co tomu rozumí, dal jsem do toho všechno a jde to dopředu. Pořád si volám s tátou, pořád vidí, jak jezdím. Já taky koukám na jeho výsledky v orbě. S šestnáctým místem v mistrovství světa nebyl spokojenej‘, ale mistrovství republiky vyhrál. Proto pojede svět v Keni, tam pojedu s ním.“
Půl století stará záležitost z Olomouce se může opakovat v sobotu v Plzni
Unikající vzduch ze zadní pneumatiky v semifinále v Goričanu sebral Václavu Milíkovi naději výrazně zasáhnout do challenge ve Vetlandě. Naději jezdit v Speedway Grand Prix představuje divoká karta, o níž pražský klub pro Václava Milíka již v minulosti žádal. Nicméně letos je tady záležitost, kdy Pardubičan v Praze pustil před sebe svého wroclawského kolegu Taie Woffindena…
Z nejvyššího stupínku šampionátu republiky by Václav Milík sestupoval jen nerad
„V Grand Prix bych rád byl,“ připouští Václav Milík. „Musím postoupit do challenge. Je to dlouhá cesta, moh‘ bych dostat divokou kartu. Ten Woffy by tam prej‘ neměl hrát roli.“
Nicméně Václav Milík má šanci představit se v elitním seriálu již v sobotu. Jaroslaw Hampel už definitivně rezignoval na účast. Místo Poláka jezdí Fredrik Lindgren, zatímco další kvalifikovaný náhradník Michael Jepsen Jensen zastoupil zraněného Andrease Jonssona v Teterowě. Po nešťastném pádu Nickiho Pedersena při Zlaté přilbě by byl na řadě Václav Milík coby třetí rezervní závodník v pořadí.
Původní informace, že se Andreas Jonsson už letos na oválech neobjeví, je však v posledních dnech revidována. Václav Milík tím pádem nemá jistotu, zda místo Plzně nepojede do Švédska. Jisté ovšem je, že se termín plzeňského závodu kvůli jeho případné účasti ve Stockholmu měnit nebude, což magazínu speedwayA-Z při Tomíčkově memoriálu potvrdil Petr Moravec, předseda VV SPD.
Pokud by Václav Milík v sobotu startoval ve Stockholmu, nebylo by to poprvé, kdy by elitní závod ve Švédsku připravil Čecha o domácí titul – Jaroslav Volf mladší zažil to samé roku 1964
„Nevím, jako to bude,“ říká Václav Milík. „BSI se může ozvat klidně až ve čtvrtek. Když pojedu Grand Prix, pojedu Grand Prix. Pak by titul vyhrál konečně Pepa, přeju mu to. Já mám náskok třech bodů, a kdybych jel, chtěl bych vyhrát.“
Jistě není bez zajímavosti, že k podobné situaci došlo už roku 1964. Jaroslav Volf mladší se před jednapadesáti lety jako první Čechoslovák kvalifikoval do finále mistrovství světa ve švédském Malmö. Protože si vedoucí výpravy chtěli pobyt za železnou oponou užít jaksepatří, po pátečním závodě si jej prodloužili o celý víkend. Mistrovství republiky vrcholilo v neděli v Olomouci, kde Jaroslav Volf chyběl, a Luboš Tomíček získal čtvrtý ze svých pěti titulů.
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV), tiskový servis FIM Europe a archív autora
Praha – 19. září
Nevítaný host všech plochodrážních závodů se přišel podívat také na Tomíčkův memoriál. Někdy okolo šesté jízdy se z nebes spustily první kapky. Bylo jich víc a víc, až po třech sériích jízd přinutily jury dát situaci čtvrthodinový voraz. Jenže během něho pršelo, pršelo, jen se lilo. A tak Greg Hancock s Emilem Sajfutdinovem přišli před hlavní tribunu coby poslové špatných, leč očekávaných zpráv. Poprvé po čtvrtstoletí zůstal pražský pouťák nedokončen. Peter Ljung, který ani jednou nepoznal hořkost porážky s úlevou v hlase vyprávěl na tiskové konferenci, že se nedostal do přímé konfrontace s Václavem Milíkem a Matějem Kůsem, kteří jej přišli na stupně vítězů doprovodit.
Peter Ljung stojí nad českou dvojicí Václav Milík – Matěj Kůs
Dva Češi na čele průběžné klasifikace
Emil Sajfutdinov možná vypráví Václavu Milíkovi o Zlaté přilbě, kterou Pardubičan již podruhé za sebou neviděl
Velká podívaná jako každý rok. Pokud v Praze táhne něco do ochozů stadiónu Markéta diváky kromě české Speedway Grand Prix, je to bezesporu Memoriál Luboše Tomíčka. Letos se startovní listina kromobyčejně povedla a nabídla divákům i Grega Hancocka a Václava Milíka, kteří vzhledem k finále play-off polské extraligy včera nemohli jet Zlatou přilbu města Pardubic.
Na druhou stranu závod všech závodů vzal pražským pořadatelům Nickiho Pedersena. Dánský exmistr světa upadl ve velkém finále při útoku na Emila Sajfutdinova a jeho chorobopis z pardubické nemocnice nebyl rozhodně pěkným čtením. Na startovním čísle tři jej nahradil krajan Kenneth Bjerre.
Václav Milík (čerená) letí do čela druhé jízdy před Roberta Lamberta (bílá), Martina Smolinskeho (žlutá) a Eduarda Krčmáře (modrá)
Původně měl mít jedničku. Ta byla sice tradičně vyhrazena vítězi Zlaté přilby, ovšem Emil Sajftutdinov již mezi šestnácti závodníky figuroval na devítce. A tak jako prvního borce na nástupu představovali Rohana Tungateho, jenž byl zprvu jen jakousi zálohou pro pořadatele.
A byl to právě Australan, který se letos jako první zapsal mezi vítěze nejstaršího motoristického klání na území stověžaté matičky! Kennethu Bjerremu nepomohla ani výměna motocyklu těsně před startem rozjížďky s číslem jedna. Rohan Tungate kraloval od startu až do cíle. Dán ovšem za svými zády udržel Josefa France, který po pouťáku v Cloppenburgu, světovém finále na dlouhé dráze ve Vechtě a pardubické Zlaté přilbě jel čtvrtý závod ve čtyřech dnech.
Peter Ljung (červená) se dostává před Emila Sajfutdinova
„Konec sezóny,“ pokrčil pražský závodník v předtuše, že jej po náročném maratónu dnes nečeká oslnivý večer. Nicméně pražské publikum dostal záhy možnost otevřít svá ústa při podpoře českých závodníků. Václav Milík ovládl rozjížďku s číslem dvě.
Matěj Kůs po závodech bilancuje dnešní večer:
„Dvě jízdy se mi povedly, byly ty nejtěžší. Čekala mě ještě jízda s Vencou, ale jsem rád, že jsme dojeli zdraví.“
Matěj Kůs (modrá) se v opakované rozjžďce s číslem čtyři ujímá vedení před Juricou Pavlicem (bílá), Zdeňkem Holubem (žlutá) a Gregem Hancockem (červená)
Robert Lambert se vnitřní stranou první zatáčky dokázal probít pouze před Eduarda Krčmáře a Troye Batchelora. Pardubický závodník však držel vedoucí pozici pevně ve svých rukou. Stejně neomylně si dláždil cestu do čela také Matěj Kůs v rozjížďce s číslem čtyři.
V ní skočil Tobias Busch do pásky. Díky tomu se vrata depa otevřela pro Zdeňka Holuba. První náhradník se před startem otočil, aby mu jeho otec provedl ještě poslední úpravy na motocyklu. Nicméně na body nedosáhl. Ty však ve společnosti Matěje Kůse, Grega Hancocka a Jurici Pavlice visely proklatě vysoko.
Peter Ljung míří ke svému druhému triumfu před zraky Roberta Lamberta
Vedle obou Čechů a Rohana Tungateho se po první sérii hřál na postu leadera průběžné klasifikace ještě Peter Ljung. Švéd úřadoval v rozjížďce s číslem tři, v níž se prvním poraženým nestal nikdo menší než Emil Sajfutdinov. Vítěz Zlaté přilby se stačil dostat pouze před Troye Batchelora.
Nejkratší Memoriál historie
Václav Milík suverénem páté jízdy
Pochmurné dešťové mraky našly na obloze ztemnělé zářijovým soumrakem skvělou kamufláž. Nicméně pořadatelé věděli z meteorologických serverů svoje. Proto se stopětadvacítkáři ve své první předváděcí jízdě objevili již čtvrt hodiny před nástupem. Jejich dnešní premiéra se zároveň změnila v derniéru.
Někdy mezi pátou a šestou jízdou dopadly na zem první dešťové kapky. V tu chvíli nebyl na stadión jediný člověk, který by nechápal, že vedle Tomíčkova memoriálu běží další závod. A sice dostat mítink za hranici přijatelné akceptovatelnosti výsledků.
Porucha motocyklu stála Grega Hancocka vítězství v sedmé jízdě
Mezitím Václav Milík prodloužil sérii své neporazitelnosti. V páté jízdě opět nikdo neměl sebemenší šanci jej chytit. Už na konci druhého kola vedl před trojicí Rohan Tungate, Emil Sajfutdinov a Tobias Busch o půl rovinky. Dvojice zbývajících vítězů z úvodní série stanula na startovním roštu rozjížďky s číslem dvě. Jenže zatímco Peter Ljung hrál další sólo, Matěj Kůs zůstal trčet na třetím místě za Robertem Lambertem.
Nicméně v závodě, který vrcholí finálovou jízdou pěti nejlepších nešlo o žádnou tragédií. Matěj Kůs nešetřil odhodláním svůj výpadek napravit. K rozhodující jízdě o vítězství se přiblížil také Kenneth Bjerre. Aby se však dostal na průběžných pět bodů, musel se pořádně nadřít.
Josef Franc má za sebou Daniela Gappmaiera (bílá) a Martina Smolinskeho (modrá)
V rozjížďce s číslem sedm perfektně odstartoval, avšak z vnějšku první zatáčky jej na čele vystřídal Greg Hancock. Aby toho nebylo málo, ve druhém okruhu se před něho dostal také Tory Batchelor. Ovšem třetí kolo bylo poslední pro Grega Hancocka, který musel odstoupit se závadou na motocyklu.
Do poslední zatáčky vletěl Kenneth Bjerre zevnitř. Ačkoliv se zdálo, že Troy Batchelor bude na venku rychlejší, byl to právě Dán, kdo protnul cílovou metu dříve. Vzápětí v osmé jízdě si o finále řekl Jurica Pavlic, který dosáhl vcelku komfortního vítězství před Martinem Smolinskim. Jenže slejvák pořádně zesílil natolik, že i největší optimisté ztráceli naději na dokončení celého programu.
Greg Hancock (bílá) pospíchá sebrat jeden bod Václavu Milíkovi (modrá), za nimi Brady Kurtz (žlutá) a Daniel Gappmaier (červená)
Závod spěšně pokračoval třetí sérií. V deváté jízdě předjel Troy Batchelor Roberta Lamberta. Publikum však vzhlíželo k rozjížďce s číslem deset, v níž měl Václav Milík změřit své síly s Gregem Hancockem. Leader aktuální klasifikace seriálu velkých cen však měl navrch a Pardubičan inkasoval svou první dnešní ztrátu.
Greg Hancock vysvětluje divákům předčasný konec závodu:
„V depu vidíme, že podmínky jsou obtížné. Spadlo hodně vody, dráha je těžká a nebezpečná.“
Poslední jízda závodu – Peter Ljung míří ke třetímu vítězství před Josefem Francem (modrá), Eduardem Krčmářem (žlutá) a Tobiasem Buschem (červená)
Moknoucí publikum rozehřál Matěj Kůs svým hladkým prvenstvím v rozjížďce s číslem jedenáct. Bodové zisky obou Čechů překonal Petr Ljung, který s přehledem vyhrál dvanáctou jízdu. Po ní už byla se závodem veta. Ohlášenou patnáctiminutovou přestávku, během níž se mělo rozhodnout o osudu mítinku, už jen málokdo nebral jinak než pouhou formalitu.
A vskutku, na ovál záhy vykročili Greg Hancock a Emil Sajfutdinov, aby publiku vysvětlili, že se dnes už nepojede. Peter Ljung tak mířil na nejvyšší stupínek za svá tři vítězství a doprovázeli jej Václav Milík a Matěj Kůs. Švéd slavil vítězství v nejkratším Tomíčkově memoriálu celé historie, před pětadvaceti lety se končilo po rozjížďce s číslem šestnáct.
Pavel Ondrašík přivádí Grega Hancocka a Emila Sajfutdinova před hlavní tribunu, aby divákům vysvětlili, proč se dále nepojede
Zatímco ohňostroj doprovázel tiskovkou konferenci, která probíhala o více než hodinu dříve oproti původnímu plánu, ledaskoho napadlo, kdo by vlastně vyhrál, pakliže by Greg Hancock nesebral onen bod Václavu Milikovi. „Kdyby…“ povzdechl si Pavel Ondrašík, sportovní ředitel závodu. „Co ti na to mám říct? Třeba mince? Zeptej se Suchoše, ten ví svoje…“
Hlasy z depa
Nejlepší trio na tiskové konferenci
„Byl jsem v pohodě, než začalo pršet a bylo to kluzké,“ svěřoval se Peter Ljung. „Byla to výzva, ale pořád to šlo. Jsem rád, že to dopadlo, jak do dopadlo. Měl jsem štěstí, v další jízdě bych musel jet s Václavem…“
„Zklamání, že začalo pršet,“ netajil se Václav Milík. „Nebyl jsem se podívat na dráze, ale v depu moc závodníků nechtělo jet dál. Druhý místo je pěkný, ale myslím, že jedna série by šla ještě odjet. Ale samozřejmě mít devět bodů, chtěl bych to taky zrušit (smích).
Matěj Kůs vede před Gregem Hancockem a Juricou Pavlicem
„Až tak špatná dráha při mým vítězství nebyla,“ vyprávěl Matěj Kůs. „Dalo by se pokračovat ještě jednu sérii. Moc dlouho ale asi ne, ani jsem o tom nepřemejšlel. Nešel jsem se podívat na dráhu, nezabejval jsem se tím, jak by to bylo dál. Dnes byly těžký podmínky, zmokli jsme, to je velká škoda. Dráha byla, jaká jsem očekával, i za suchejch‘ podmínek by nebyla lehká. Do toho začalo pršet, bylo to o srdcích a o plynu. Vyhrál jsem dvě nejtěžší jízdy a s třetím místem jsem samozřejmě spokojenej‘. S Mildou jsme za sebou nechali pár dobrejch‘ jmen a na výsledek můžeme bejt‘ pyšný.““
Josef Franc dnes nebyl spokojený
„Konec sezóny, asi mi chyběla motivace,“ posteskl si Josef Franc. „Musím šetřit síly na sobotu na mistrák do Plzně. Pátek v Cloppenburgu a v sobotu ve Vechtě se mi závodilo dobře, asi jsem byl unavenej‘. Dnes to nebylo ideální, jsem si toho vědom, jako profík bych to měl zvládnout. Ale na konci sezóny docházej‘ síly, musím je šetřit na důležitější závody.“
Václav Milík na cestě za úvodním triumfem
1. Peter Ljung, S
3 3 3
9
2. Václav Milík, CZ
3 3 2
8
3. Matěj Kůs, CZ
3 1 3
7
4. Kenneth Bjerre, DK
2 3 1
6
5. Troy Batchelor,AUS
1 2 3
6
6. Jurica Pavlic, CRO
2 3 1
6
7. Robert Lambert, GB
2 2 2
6
8. Rohan Tungate, AUS
3 2 E
5
9. Martin Smolinski, D
1 2 2
5
10. Greg Hancock, USA
1 E 3
4
11. Eduard Krčmář, CZ
0 1 3
3
12. Emil Sajfutdinov, RUS
2 1 E
3
13. Josef Franc, CZ
1 1 1
3
14. Brady Kurtz, AUS
0 0 1
1
15. Daniel Gappmaier, A
0 0 0
0
16. Tobias Busch, D
T 0 0
0
17. Zdeněk Holub, CZ (res)
0
0
18. Ondřej Smetana, CZ (res)
DNR
Peter Ljung na začátku své cesty za vítězstvím
Ukázková jízda 125 ccm:
Lukáš Vinter, Pavel Kuchař, Jan Kvěch, Jaroslav Vaníček, Michal Baštecký
Poznámka: další program stopětadvacítek padl na vrub deštivému počasí a související snaze neprodlužovat hlavní závod
Před závodem bylo depo otevřené pro diváky
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV) a Mirek Horáček
Praha – 19. září
Startovní číslo jedna měl mít dnes večer při osmačtyřicátém Memoriálu Luboše Tomíčka vítěz včerejší Zlaté přilby. Avšak Emil Sajfutdinov měl již přidělenou devítku. Během včerejška se Pavel Ondrašík domluvil na startu Kennetha Bjerreho, který však nakonec bude mít trojku místo zraněného Nickiho Pedersena. Startovní číslo jedna nakonec poveze Rohan Tungate, jenž v Pardubicích neviděl cíl vinou mechanických potíží se svým motocyklem.
Aktuální verze startovní listiny:
1 Rohan Tungate, AUS
2 Brady Kurtz, AUS
3 Kenneth Bjerre, DK
4 Josef Franc, CZ
5 Václav Milík, CZ
6 Robert Lambert, GB
7 Eduard Krčmář, CZ
8 Martin Smolinski, D
9 Emil Sajfutdinov, RUS
10 Peter Ljung, S
11 Troy Batchelor, AUS
12 Daniel Gappmaier, A
13 Tobias Busch, D
14 Matěj Kůs, CZ
15 Greg Hancock, USA
16 Jurica Pavlic, CRO
17 Zdeněk Holub, CZ
18 Ondřej Smetana, CZ
Repete včerejšího duelu Emila Sajfutdinova s Nicki Pedersenem se dnes večer bohužel nedočkáme
Evropské stříbro Václava Milíka ze sobotního Rybniku je hlavní zpráva uplynulého týdne. Nechybělo mnoho a Josef Franc se s letošním světovým šampionátem na dlouhé dráze loučil z pódia ve Vechtě. Českého fanouška zaměstnával pardubický super víkend s dnešním Tomíčkovým memoriálem. Nicméně českou a slovenskou stopu za posledních sedm dnů najdeme rovněž v britské Premier League a pochopitelně v Polsku a ve Švédsku, kde prestižní ligy spějí vstříc svému rozuzlení.
Matěj Kůs měl pilný a úspěšný týden
Zkraje týdne si švédský tým Rospiggarna Hallstavik prodloužil své vítězné tažení finálovou části Elitserien. Dackarna Malilla byla v pondělí na své domácí dráze těžkým rivalem a závod skončil těsně 44:46. Martin Vaculík dovezl hostům deset bodů s jedním bonusem (2 3 2 1 2 X).
Druhý den v Hallstaviku se však Rospiggarna stala jednoznačným pánem situace. Ukazatel skóre se zastavil na hodnotách 56 a 34. Martin Vaculík exceloval a z tábora protivníka jej dokázal porazit jen Maciej Janowski v rozjížďce s číslem devět. Slovák dal dohromady dvanáct bodů se dvěma bonusy (2 3 2 3 2).
Rospiggarna Hallstavik se za dva týdny potká ve finále s Dackarnou Malilla, kterou v tabulce nadstavbové části předčila o plných šest bodů.
Zdeněk Simota si užívá ocenení Rider of the Night
Skvělý začátek týdne zažil Matěj Kůs. V pondělí se na domácím triumfu svého Newcastle nad Workingtonem podílel třinácti body s jedním bonusem (2 2 3 3 E). Nebýt závěrečné poruchy, o jediný bod by přišel v páté jízdě, v jejímž cíli byl před ním Ricky Wells.
Ve čtvrtek Newcastle prohrál v Ipswichi 52:41. Vedle Steve Worralla byl nejstabilnější oporou hostí právě Matěj Kůs se svými devíti body (1 2 1 3 2). Pražan měl vcelku rušný týden, protože odveta s Ipswichem byla na programu v Newcastlu již včera. Tým Diamantů slavil vítězství 55:37, přičemž Matěj Kůs inkasoval osm bodů s jedním bonusem (1 3 1 3).
O víkendu za sebou Václav Milík nechal spoustu soupeřů zvučných jmen
Sobotní večer byl úspěšný také pro Zdeňka Simotu. Jeho Plymouth porazil Scunthorpe 48:42. A jihočeský závodník, jehož jsme po třech letech viděli předminulý týden v akci také u nás, inkasoval třináct bodů s jedním bonusem (1 3 3 1 2 3) a vysloužil si ocenění jezdce večera.
Po prvním kole finále polské extraligy stojí blíže k titulu Toruň. Na své domácí dráze porazila Gorzow v poměru 49:41. Martin Vaculík neměl o den dříve povedený večer v evropském šampionátu v Rybniku, z něhož po dvou pádech odstoupil. Včera dal dohromady osm bodů s jedním bonusem (1 2 3 2 0).
Duel o třetí místo odstartoval vítězstvím hostujícího družstva. Wroclaw v Poznani podlehla Zielonej Goře 42:48. Václav Milík byl s Tai Woffindenem bodově nejproduktivnějším mužem utkání. Na rozdíl od britského exmistra světa si však ke svým čtrnácti bodům připsal také bonus (3 2 3 1 2 3).
Pardubice – 29. září 1996
První polovinu devadesátých let patřila Zlatá přilba takřka výhradně Armando Castagnovi. Alespoň na titulní straně programu, kde se současný šéf komise CCP vyskytoval nepřetržitě mezi léty 1991 a 1995. S jedinou výjimkou, kdy jej v třiadevadesátém vystrnadila samotná krásná trofej, kterou se Italovi se silnými vazbami na Pardubice ostatně nikdy nepodařilo získat. V šestadevadesátém se však na úvodní straně a na plakátech objevil snímek Tomáše Topinky, kterak ujíždí mistru světa Tony Rickardssonovi. Fotografii před dvaceti lety nikdo nepřikládal hlubší význam. Ovšem poté, co se pražský závodník smál s blyštivou trofejí na své hlavě, pardubičtí pořadatelé se několikrát pokusili kouzlo českého kluka z plakátu nepodobit. Nicméně od té doby přestalo evidentně fungovat, jelikož devatenáct dalších klenotů klenotnického mistra Lejhance zmizelo za hranicemi. Mrzí to i posledního českého vítěze závodu všech závodů, který s magazínem speedwayA-Z na svůj triumf z šestadevadesátého zavzpomínal.
Startovní listina plná hvězd
Vítězství Tomáš Topinky, jenž svou jedinečností za posledních dvacet let dostává téměř legendární rozměr, nevymizelo z paměti ani Petra Moravce. Nicméně důvod, proč pardubický klub tehdy zvolil na titulní stranu programu právě tento snímek, si už přesně nevybaví.
Tomáš Topinka si před dvaceti lety vychutnává pocity vítěze Zlaté přilby
„Byla to hezká fotka,“ komentuje nakonec snímek duelu Tomáše Topinky s Tony Rickardssonem ze Zlaté přilby roku 1995, v jejímž finále byl švédský borec jediným závodníkem, který dojel do cíle dříve než český junior. „Proto tam byla. A hlavně na ní byl super závodník s výborným Čechem.“
Současný šéf české ploché dráhy tehdy při Zlaté přilbě pracoval jako šéf tiskového střediska. Jistě není bez zajímavosti, že tři dny před závodem napočítal pouhopouhých pětašedesát akreditovaných novinářů z České republiky i ze zahraničí. Byly mezi nimi i polská jména, což bylo překvapivé s ohledem na termínovou kolizi s ligou v jejich vlastní zemi.
Díky tomu se do patové situace dostal Tomasz Gollob. Tovární kontrakt s divišovskou Jawou mu ukládal povinnost startovat v Pardubicích, nicméně smlouvu měl také s bydhošťskou Polonií, jíž dal nakonec přednost. Také Antonína Kaspera, který si v Gniezně budoval postavení ikony, odváděla polská liga každoročně.
Armando Castagna byl na titulní straně programu čtyřikrát, Tomáš Topinka jednou, avšak na rozdíl od Itala si odvezl hlavní ceny
Billy Hamill a Greg Hancock zase startovali v šampionátu USA. Účast odřekl i Sam Ermolenko, který si v Polsku vydělal minimálně deset tisíc marek. Evžen Erban, jenž měl tradičně startovní listinu pod palcem, musel škrtat také Henrika Gustafssona. Na tiskové konferenci v restauraci Galanta na Drážce se svěřoval, že si řekl o takový balík, že by pokryl náklady na polovinu divišovského továrního týmu.
Rozpočet osmačtyřicátého ročníku Zlaté přilby přitom činil dva a půl miliónu korun, přičemž průměrná česká mzda tehdy nepřekročila deset tisícovek měsíčně. Čtyřicet procent připadlo na odměny pro závodníky a jistě není bez zajímavosti, že místo na tribuně Západ na nedělní program bylo k mání za dvě stovky.
Evžen Erban na tiskové konferenci vysvětloval pozvánku Tomáše Topinky:
„Má letos skvělou formu. V Anglii je v první padesátce jezdců, což hovoří samo za sebe. K tomu je mistrem republiky.“
Navzdory obtížím, jenž i dnešním organizátorům musí znít povědomě, vyhlížely první nástřely startovní listiny nesmírně atraktivně. Nicméně chleba se lámal až před nedělním nástupem, který byl naplánován na půl jednou. Craig Boyce si do závodu stačil zlomit klíční kost, Bena Howea odvedli za jednotku intenzivní péče, Jan Staechmann zase nestihnul letadlo.
Tomáš Topinka ve finále míří za vítězstvím
Náhrady se sháněly průběžně. Tony Olsson kývnul na cestu do Pardubic až na telefonickou nabídku v sobotu po Zlaté stuze. Přiletěl v neděli, byl přímo nasazen do první čtvrtfinálové skupiny. V její první jízdě skončil poslední, v té druhé jej zezadu sestřelil Karl Lechky. A Švéd skončil v nemocnici se zlomenou nohou a podezřením za frakturu páteře.
Karl Lechky byl jinak zajímavou postavou plochodrážních oválů. Poprvé k nám zavítal v srpnu 1995 na pouťák do Divišova i se svým otcem, který roku 1969 vyhrál kubaturu 350 ccm na silničním okruhu v Karviné ještě jako maďarský státní občan. Později emigroval do Jižní Afriky, za níž jeho syn závodil. V pětadevadesátém na černý kontinent s nimi vycestoval i krajan Attila Stefani, jenž se však měl vrátit do rodného Maďarska a dobýt četní plochodrážní úspěchy.
Mnoho povolaných
Karl Lechky vede vylučovací jízdu před Janem Schináglem a Alessadro Milanesem
Ve čtvrtfinále se Zlatá přilba už netýkala dvanácti závodníků, kteří vypadli ve vylučovacích skupinách. O největší překvapení se postaral Jaroslav Gavenda. Před rokem atakoval nejlepší šestku, necelý měsíc měl doma repliku zlaté přilby SNP, avšak v Pardubicích bodoval až v závěrečné jízdě. Spolu s ním se předčasně do šaten dostala také čtveřice Pardubičanů Vladimír Kalina, Jan Schinágl, Pavel Karnas a Michal Makovský.
Pozdější Mr. Berwick přitom v sobotu vstoupil do závodu nešťastným způsobem, když způsobil kolizi se Zdeňkem Tesařem. Ten v repete dojel za Zdeňkem Schneiderwindem, suverénem skupiny, avšak v neděli jej zradil motocykl. Pomocnou ruku podal Marián Jirout, jeho tehdejší kolega z Peterborough. Zdeněk Tesař v sedle jeho stroje nakonec vyhrál třetí jízdu a zachránil čtvrtfinále.
Před dvaceti lety nenašel cestu do čtvrtfinále ani Vladimír Kalina
Tomáš Topinka vstupoval do závodu až na čtvrtfinálové úrovni. Vedle skutečnosti, že loni dojel druhý za Tony Rickardssonem, jej k poctě přímého nasazení opravňovala také složitá cesta z ostrovní monarchie královny Alžběty II. Protože King’s Lynn tehdy nestartoval, našli spolu s Bohumilem Brhelem angažmá v Oxfordu.
„Přiletěli jsme až v neděli, s Bogasem jsme letěli Norwich – Amsterdam, Amsterdam – Praha,“ vybavuje si Tomáš Topinka po dvaceti letech. „Na Přilbu jsem se vždycky těšil. Češi to berou jinak než cizinci. Byla to prestiž jet Zlatou přilbu. A to tehdy bylo závodníků víc. Dneska jedou všichni, co můžou. Dřív i junioři se tam museli dostat přes Stuhu.“
Bohumil Brhel pro Mladou frontu DNES popisoval, co jej motivovalo hnát se nedělním ránem nad oblaky z Anglie na Zlatou přilbu:
„Na Přilbě bývá nádherné ovzduší, nesrovnatelné s podobnými volnými závody v Evropě, ve kterých také nejde o mistrovské body. Jezdí se až na závěr sezóny a ta jsou závodníci už v pohodě a bez stresů a jedou si opravdu jen zazávodit. Jistěže pozlacená přilba a nový motocykl jsou lákadlem. Ale podle mě je pro světovou elitu největším tahákem právě ta uvolněná atmosféra.“
Sám Tomáš Topinka absolvoval dva ročníky Zlaté stuhy, než za ním Evžen Erban přišel s nabídkou startovat ve Zlaté přilbě. „Když jsem v jednadevadesátým jel poprvý Stuhu, chtěl jsem moc jet Zlatou přilbu,“ vzpomíná Tomáš Topinka. „A nejel, protože jsem byl až druhej‘. Devadesátej‘ druhej‘ to samý. Já byl ve finále vyloučenej‘ a nebyl jsem ani náhradník. Až v letech 1993 a 1994 jsem jel Zlatou přilbu, ale zase jsem už nebyl na Stuze.“
Olli Tyrvainen vede před Jaroslavem Gavendou a Aleksanderem Ljatosinskim
Ve svých devatenácti letech ovšem Tomáš Topinka zaskočil mnohé svým vítězstvím v malém finále. O rok později jej zopakoval. A pak přišel rok 1995, kdy se současný trenér pražské Markéty za zády Tonyho Rickardssona úspěšně popral s Hansem Nielsenem o druhé místo. V šestadevadesátém byl proto plným právem pokládán za favorita s nejvyššími ambicemi.
„Tyhle závody se jezdily s radostí a nadšením,“ reaguje Tomáš Topinka se zřetelným zpožděním, po němž v rychlém sledu odmítá, že by před dvaceti lety cítil ambice ukořistit krásnou trofej a novou Jawu. „Nemyslím si, že bych byl favorit. Tyhle roky bylo dobrý obsazení. Nikdo mě určitě za favorita nepovažoval. A já sám sebe taky ne. Všichni ti světoví finalisti, Loram, Louis, Wigg, Nielsen, Castagna, Rickardsson, pochopitelně od nás Bohouš, Tesař… Tyhle všichni mohli vyhrát!“
Zdeněk Tesař v sedle motocyklu Mariána Jirouta ujíždí Robertu Kesslerovi
Fotografie na titulní straně programu však vypovídá o přání, že by právě jednadvacetiletý Pražan po zisku svého prvního titulu mistra republiky mohl zabránit exportu zlaté přilby lépe než miliónové clo. „Byl jsem i na plakátech,“ uvědomí si. „Ani nevím, proč to bylo. Tehdy jsem to nijak neprožíval, abych ti řek‘ pravdu. Viděl jsem ten plakát až v neděli v Pardubicích. Byl jsem v Anglii, jezdil jsem taky Polsko a Německo. V Čechách jsem ten rok moc nejezdil.“
Proklatě krátkých sto pět sekund
Ve čtvrtfinále začal Tomáš Topinka třetím místem za Simonem Wiggem, který jezdil již třetím rokem s nizozemskou licencí, a vítězným Američanem Chrisem Manchesterem. Ve druhé jízdě se vyhrál, ale jinak se všechno zamotalo. Chris Manchester byl dokonce až poslední! Zachránil se ovšem triumfem v rozjížďce s číslem třiadvacet.
Václav Milík si vnějškem vyšlápnul na Marka Lorama
Mariánovi Jiroutovi nepomohlo ani druhé místo. Dal dohromady jen sedm bodů, ovšem Tomáš Topinka a Simon Wigg, jenž byli pod šachovnicovou vlajkou za ním, již před startem mohli kalkulovat s osmibodovou jistotou. Čtvrtfinále se stala konečnou stanicí mimo jiné i pro Zdeňka Tesaře, zmiňovaného Karola Lechkeho, Jiřího Štancla, Antonína Švába či Olli Tyrvainena.
Aleš Dryml starší pro Noviny Pernštejn těsně před závodem:
„Pozor na Topase! Ten má lauf jako hrom a Jawa mu jde jako hodinky!“
Nasazovací klíč poslal Tomáše Topinku do jednoho semifinále se Zdeňkem Schneiderwindem, Václavem Milíkem, Hansem Nielsenem, Tony RIckardssonem a Armando Castagnou. Hrdina našeho vyprávění měl co napravovat. Po úvodních dvou bodech dojel v sedmadvacáté jízdě třetí.
Za zády Hanse Nielsena se perou Zdeněk Schneiderwind a Tomáš Topinka
Hans Nielsen a Tony Rickardsson už potřetí na ovál nemuseli, avšak Tomáš Topinka jel vabank o finále. Dovedl za sebou do cíle Armando Castagnu i oba své krajany. A protože Bohumil Brhel doplatil ve druhé skupině na poruchu motocyklu, byl jediným českým zástupcem mezi nejlepšími šesti!
„Ze čtvrtfinále jsem postoupil s odřenejma ušima,“ uvědomuje si. „Semifinále jsem měl dva a tři body a musel jsem poslední jízdu vyhrát. Bylo to nabitý, tady moh‘ zvítězit kdokoliv. Detaily si už po těch letech nepamatuju. Možná kdybych to viděl v televizi, vybavil bych si to, ale takhle ne.“
Malé finále se stalo kořistí Armando Castagny, který přijel do cíle před Bohumilem Brhelem. V posledním oblouku zůstal stát Rinat Mardanšim, takže třetí příčka připadla Václavu Milíkovi. Zdeněk Schneiderwind skončil čtvrtý před Chrisem Manchesterem.
Simon Wigg má za sebou v zákrytu Marka Lorama
A pak již stadión jako každý rok ani nedýchal, když se šest nejlepších seřadilo na startovním roštu finále! Tomáš Topinka neměl nejlepší start. Vedl Hans Nielsen, který se však nakonec na pódium ani nevešel. Pražan se posunul na druhé místo, aby ve třetím okruhu využil zaváhání vedoucího Simona Wigga. Během chvilky měl náskok pár metrů a stadión šílel. Vždyť posledním českým závodníkem v čele finálové jízdy byl Antonín Kasper před pěti lety!
„Šel jsem z pětky,“ vrací se Tomáš Topinka ve svých vzpomínkách na startovní rošt finálové jízdy osmačtyřicáté české Zlaté přilby. „Se mnou tam stáli všichni tovární jezdci Jawy a účastníci Grand Prix. Vůbec jsem neodstartoval, ten den mi starty vůbec nešly. Dal jsem to hned na lajnu a protáh‘ se na třetí místo.“
Po startu malého finále jedou vedle sebe Chris Manchester, Rinat Mardanšin, Václav Milík a Bohumil Brhel, za nimi je Zdeněk Schneiderwind
Záhy byl před ním jen Simon Wigg. „Dal jsem ho v nájezdu do třetího kola,“ říká Tomáš Topinka. „Od tý doby jsem neklap‘. Jen jsem si říkal, ať se mi motorka nerozskočí. Přece jen je to šest kol, ale mně to tak dlouhý nepřišlo. Předjížděl jsem Nielsena, pak Wigga, ale motorka mi jela pořád perfektně.“
A poté mu v zorném poli stál Ladislav Živný s šachovnicovou vlajkou v rukou. „Pořád jsem předjížděl a pak byl cíl,“ prožívá Tomáš Topinka 104,78 sekundy trvající finále. „Říkáš si, že to není možný, že se to povedlo, že všechno klaplo.“
Začátek dvacetiletého čekání
Bohumil Brhel (modrá) v malém finále Armando Castagnu nepředčil
V okamžiku euforie si jen málokdo z diváků uvědomil, že uběhlo na den přesně pět let od okamžiku, kdy se z vítězství ve Zlaté přilbě radoval Antonín Kasper. „Pocit bombovej‘, to je jasný,“ přibližuje Tomáš Topinka, co v oné chvíli cítil on sám. „Nečekal to nikdo. Je pravda, že před finále se mě ptali televizáci, jak bych chtěl dopadnout. Vtipem jsem řek‘, že bych chtěl skončit o něco líp než loni. Pochopitelně chceš vyhrát, ale jsou tam další jména, která mají větší šanci.“
Tomáš Topinka na tiskové konferenci po svém triumfu:
„Jsem šťastnej‘. Chci poděkovat svýmu sponzorovi Jirkovi Opočenskýmu. Jako tajný cíl jsme si spolu stanovili vyhrát až jubilejní padesátou Zlatou přilbu. Tak jsem mu udělal radost už teď, myslím, že bude spokojenej‘. Je to můj životní úspěch, dokázal jsem, že můžu porážet světový jezdce.“
Mezi posledním triumfem Jiřího Štancla v září 1982 a vítězstvím Antonína Kaspera uběhlo devět let. Tomáš Topinka zkrátil svítkovské čekání na českého vítěze na pět let. Od té doby se česká hymna hraje jen na slavnostním nástupu. Zítra již podvacáté.
Simon Wigg (žlutá) zatím vede finále před Tomášem Topinkou (zelená), Hansem Nielsenem (červená) a Markem Loramem (ČB)
Napřesrok neměl Tomáš Topinka šanci obhajovat, protože se pořadatelé z Wiener Neustadtu rozhodli jí do termínové kolize svého challenge o Grand Prix se Zlatou přilbou. „Rok na to byl Wiener Neustadt, za dva roky jsem byl ve velkým finále šestej‘ a tím pro mě dobrý léta skončily,“ bilancuje Tomáš Topinka, který ze svého primátu posledního českého vítěze Zlaté přilby není rozhodně nadšený. „Nezdá se mi to, že je to už dvacet let. Je škoda, že mě nikdo nedokázal napodobit. Kdyby to bylo tak jednoduchý, určitě by se to už stalo.“
Jedinečnost Zlaté přilby spočívá v tom, že vyhrát není žádná maličkost. „Řadím to vítězství vysoko,“ netají se Tomáš Topinka. „Cizinci to třeba tak neberou, ale pro mě je to pořád velkej‘ závod. Před dvaceti lety jsem přijel na doraz. Odzávodil jsem, šel na vyhlášení, druhej‘ den byl Tomíčkův memoriál. Chtěl jsem uspět i tam, nevyšlo to, skončil jsem druhej‘. A teprve pak jsme to zapili. A to bylo jaksepatří!“
A jak se daří osmačtyřicáté trofeji dnes? „Teď přilba dostala novej‘ kabinet,“ prozrazuje její šťastný majitel. „Udělal jsem si novou pracovnu a je tam.“
Simon Wigg, Tomáš Topinka a Chris Louis a s nim celý stadión poslouchají českou hymnu na počest českého vítěze
48. ročník Zlaté přilby České republiky – Pardubice:
1. vylučovací skupina:
Václav Milík (CZ) 10, Ryan Sullivan (AU) 9, Olli Tyrvainen (FIN) 8, Sergej Kuzin (RUS) 5, Aleksander Ljatosinskij (UA) 4, Jaroslav Gavenda (CZ) 3, res Miroslav Štens (CZ) 2
2. vylučovací skupina:
Armando Castagna (I) 10, Mirko Wolter (D) 9, Jiří Štancl (CZ) 7, Vladimír Kalina (CZ) 6, Tony Briggs (NZ) 2, Heinrich Schatzer (A) 1, res Lubomír Batelka (CZ) 4
3. vylučovací skupina:
Marián Jirout (CZ) 9, Rinat Mardanšin (RUS) 9, Karl Lechky (SAR) 8, 4. Jan Schinágl (CZ) 6, Alessandro Milanese (I) 6, Pavel Karnas (CZ) 2, res Radek Smolík 1, res Lubomír Batelka 0
4. vylučovací skupina:
Zdeněk Schneiderwind (CZ) 10, Zdeněk Tesař (CZ) 9, Robert Kessler (D) 7, Michal Makovský (CZ) 7, Izak Šantej (SLO) 4, Vitalij Semenec (UA) 1, res Miroslav Štens (CZ) 2
1. čtvrtfinálová skupina:
Hans Nielsen (DK) 10, Mark Loram (GB) 8, Václav Milík (CZ) 7, Mirko Wolter (D) 4, Karl Lechky (SAR) 3, Tony Olsson (S), res Lubomír Batelka 3, res Miroslav Štens 1, res Radek Smolík 0
2. čtvrtfinálová skupina:
Chris Louis (GB) 10, Zdeněk Schneiderwind (CZ) 9, Bohumil Brhel (CZ) 8, Emiliano Sanchez (RA) 6, Jiří Štancl (CZ) 4, Ryan Sullivan (AUS) 1
3. čtvrtfinálová skupina:
Chris Manchester (USA) 10, Tomáš Topinka (CZ) 8, Simon Wigg (GB – KNNV) 8, Marián Jirout (CZ) 7, Zdeněk Tesař (CZ) 3, Olli Tyrvainen (FIN) 1
4. čtvrtfinálová skupina:
Tony Rickardsson (S) 10, Rinat Mardanšin (RUS) 9, Armando Castagna (I) 7, Antonín Šváb (CZ) 5, Steve Johnston (AUS) 5, Robert Kessler (D) 3
1. semifinálová skupina:
Tony Rickardsson (S) 9, Hans Nielsen (DK) 9, Tomáš Topinka (CZ) 8, Václav Milík (CZ) 6, Armando Castagna (I) 5, Zdeněk Schneiderwind (CZ) 2
2. semifinálová skupina:
Simon Wigg (GB – KNNV) 9, Chris Louis (GB) 8, Mark Loram (GB) 7, Rinat Mardanšin (RUS) 7, Bohumil Brhel (CZ) 4, Chris Manchester 1
malé finále:
Armando Castagna (I), Bohumil Brhel (CZ), Václav Milík (CZ), Zdeněk Schneiderwind (CZ), Chris Manchester (USA), RInat Mardanšin (RUS) – E
finále:
Tomáš Topinka (CZ), Simon Wigg (GB – KNNV), Chris Louis (GB), Hans Nielsen (DK), Mark Loram (GB), Tony Rickardsson (S)
Na slavnostním nástupu ještě nikdo netušil, že osmačtyřicátá zlatá přilba zůstane v Čechách
