Díky svým rozměrům připomíná mariánskolázeňské depo promenádu. Na tomto motoristickém korzu jej nemůžete minout. Tady pokud zdejší mítink nekoliduje s veterány v Hockenheimu či na jiném přírodním okruhu v Čechách. Menší obrýlený usměvavý muž rád přijme pozvání na drink. Ale opatrně, na zdravíčko se musí dávat pozor, byť Becherovka léčí, kudy teče, nejen v Karlových Varech, kam se z Plzně přestěhoval roku 1971. Jaroslav Pták starší se k ploché dráze dostal až se svým synem, když už jeho černá silničářská kombinéza visela na hřebíku. Příběh se však opakoval v jakési smyčce. Po konci plochodrážní kariéry svého potomka se opět proháněl po okruzích za řidítky úžasného historického motocyklu, který nyní sedlá pro změnu Jaroslav Pták mladší. Pojďme této zamotané story přijít na kloub.

První svezení zážitkem na celý život

Motocyklová silnice lákala Jaroslava Ptáka již v padesátých letech, kdy si ve své rodné Plzni našel cestu mezi závodníky. „Jezdil jsem s Jardou Kamarádem jako mechanik,“ vzpomíná na dobu před více než půlstoletím, kdy jej nakonec do závodního sedla nasměroval další Plzeňan. „Zavinil to Pepík Sloup, nechal mě svézt nejdřív se svou stopětadvacítkou a pak i stopětasedmdesátkou. Tím jsem k tomu čuchnul.“

Taková nabídka se neodmítá, byť hrdina našeho vyprávění (*27.4.1943) měl na prahu své plnoletosti ze závodního motocyklu pochopitelně respekt. „Prvně se mi roztřásly kolena,“ připouští dnes. „Ale řek‘ jsem si ‚je to hezký, musím se svýzt!‘“

Sotva se Jaroslav Pták prvně sklonil za plexisklem kapotáže, bacily motocyklového opojení se mu draly do těla. „Pak jsem si koupil starou hajtru od Vency Paruse, byla to stopadesátka,“ dostává se ke startu své vlastní závodnické kariéry. „První závody byly Kaplice 1962, možná 1961. Startovalo tam asi pětadvacet lidí a já přijel pátej‘. Takže to bylo velice dobrý.“

Doba motoristickému sportu přála a fanoušci si mohli víkend co víkend vybírat z pestré škály nabídky motocyklových závodů. „Jsem z Plzně,“ ujímá se slova opět Jaroslav Pták. „Tam byly dílny Svazarmu, kde se kluci srocovali. Jarda Kamarád, Pepík Sloup, Jarda Vališ, Mirek Vaindl. To byla parta. Já se tam potuloval a snažil se do toho proniknout. Povedlo se.“

S Jaroslavem Ptákem museli soupeři záhy počítat. „Pak jsem jel ve Kdyni a domácí závod,“ pokračuje v líčení svých začátků. „Celkem mi to šlo. Vždycky jsem měl proti bourákům druhej‘ tréninkovej‘ čas. A to jsem byl učedník před vojnou.“

V šedesátých letech však vojenská služba nemusela ještě automaticky znamenat dvouletý stop závodní činnosti. „Franta Boček mi zařídili vojnu v Dukle Dejvice,“ přizvukuje Jaroslav Pták. „Tam vyhodili i Bohouše Stašů. Byl v Dukle u Mošny a měl průšvih, tak ho převeleli k nám.“

I když by se svou postavou určitě líbil tankistům, místo obrněnce řídil na vojně mnohem elegantnější vozidlo. „Jezdil jsem u prezidentský kanceláře na hradě s Tatrou 603,“ objeví se na tváři Jaroslava Ptáka jeho charakteristický úsměv. „Kluk přede mnou měl žaludeční vředy, poslali ho do civilu a zbylo to na mě. Nakonec jsem byl taky voraženej‘, že jsme s tou Tatrou jezdili i po závodech.“

Konec na prahu čtyřicítky

Jaroslav Pták se našel v kubatuře 175 ccm, v níž se roku 1967 prokousal až mezi elitu ve federálním mistrovství republiky. „Naštěstí jsem moh‘ závodit i na vojně,“ vrací se hrdina našeho vyprávění ještě o pár sezón dříve. „První závod jsem jel Chotusice u Čáslavi, bylo to zmoklý a já jsem vyhrál. Stopětasedmdesátky jsem jezdil až do roku 1967, kdy tu třídu zrušili.“

Už v půli šedesátých let se začala datovat spolupráce s Václavem Paurem, renovovaným konstruktérem, který se později podepsal pod vznikem většiny závodních automobilů Metalex. Jaroslav Pták spolu s dalším plzeňským silničářem Janem Doležalem začali podle jeho projektu stavět motocykl s dvojitým kolébkovým rámem. O nějakých padesát let později jeden z trojice postavených strojů ho nejenže vrátil do sedla v závodech veteránů, ale splnil rovněž sny o silničních závodech jeho synovi, tehdy už bývalému plochodrážníkovi. Tak daleko se však niť našeho vyprávění ještě neodvinula.

Na prahu osmašedesátého Jaroslava Ptáka trápila zrušená kubatura 175 ccm. „Tím jsem se dostal do hroznejch‘ problémů, musel jsem jít do stopětadvacítek,“ povzdechne si nad nutností změnit třídu, aby mohl pokračovat v mistrovství Československa. „Použil se spodek Jawa a vršek polovička z dvěstěpadesátky RAVO. Z něho jsem vzal jeden válec a udělal z toho stopětadvacítku.“

Nicméně Jaroslav Pták z federálního šampionátu na čas vypadl, aby se však vrátil v půli sedmdesátých let. „Až po čase jsem se dostal k motoru MZ,“ vypráví. „S tím jsem slušně bodoval v mistrovství republiky. Na závěr svý éry jsem si od Bohouše Stašů přivez‘ dvouválcovou jakoby Morbidelli, kterou zkonstruoval a pojmenoval MBS.“

Nakonec se však stejně vrátil k pohonným agregátům z východoněmeckého Zschopau. „Bohoušova motorka jela dobře,“ vysvětliuje Jaroslav Pták. „Ale v Kopčanech (1980 – pozn. redakce) se mi vytočila sonda od teploměru. Ten motor de facto shořel. Projel jsem cílem a tam se to rozlítlo. A tím pádem, že jsem v tom měl spoustu peněz, jsem to prodal a vrátil se k MZ.“

S ní se jeho kariéra uzavřela. „V roce 1981 jsem jel poslední závod v Jindřichově Hradci,“ vybavuje si. „A na starý kolena jsem si přivez‘ věnec za třetí místo a tím jsem skončil.“

S půlminutovým náskokem bez vázy

Silniční okruhy se pořádaly prakticky napříč celým územím tehdejšího Československa ze všech, jehož koutů pocházeli také závodníci. O víkendu tvořili bezvadnou partu, která uměla nejen perfektně ovládat své motocykly, ale také se náramně dobře bavit. O veselé historky proto nemohla být nouze.

„Ve Svitavách jsem se jednou ulil,“ usmívá se Jaroslav Pták. „Já se totiž vždycky díval na toho s praporkem. A když dal ruku dozadu, věděl jsi, že chce mávnout. A do toho mávnutí jsem vždycky vletěl. Ale tenhle nemáv‘ a já odjel sám.“

Jaroslav Pták tehdy vystřelil dopředu, ale z euforie vedoucího závodníka jej rychle probraly červené praporky, jimiž mu traťoví komisaři dávali najevo přestupek, jehož se dopustil. „Blbci závodníci mi to potom na startovním roštu odpočítávali,“ přibližuje náladu na startovním roštu před restartem. „Slyšel jsem za sebou ‚Ptáku, ještě ne, ještě ne.‘ Drželi mě, až jsme odstartovali pořádně. Ale byla to ostuda jako barák.“

Závodnická parta držela pohromadě takřka za všech okolností. „Děsnej‘ problém byly peníze,“ připomíná Jaroslav Pták, že také v jeho éře byly finance alfou a omegou každého závodníka. „Neměl jsem auto. Technik Karel Bubeníček vlastnil Pobědu s šestiválcovým motorem Chevrolet. A slíbil, že mě odveze na závody do Příbrami.“

Cesta však nebyla jednoduchá. „Kousek za Spáleným Poříčím vybouch‘ motor,“ přibližuje Jaroslav Pták, že z Plzně daleko nedojeli. „Já šel pro vodu, on zezadu vyndal dvacetilitrovej‘ kanystr s olejem. Dolil deset litrů a jeli jsme dál. Já naštěstí se stopětasedmdesátkou vyhrál tři třídy i absolutně a moh‘ jsem kluky pozvat na večeři.“

Záhy však padla tma. „Najedli jsme se a vlezli do auta,“ dostáváme se k další patálii. „Karel Bubeníček pustil světla, ale propojily se s blinkrama. Světla blikala, kousek doprava, kousek zase doleva. Dojeli jsme z Příbrami do Plzně, kde jsem ještě bydlel, protože do Varů jsem se přestěhoval až v roce 1971. Na Slovanech jsme vlítli do díry, tím se světla srovnaly a dojeli jsme domů.“

Za dvě desítky let závodění se zážitků nasbíralo na tlustou knížku. „V Městci Králový byl ještě starej‘ okruh městem kolem nádraží,“ přisazuje si Jaroslav Pták. „Jako ceny měli krásný věci, ta moje říkala ‚tu vázu musíme přivézt domů‘. Měl jsem dvěstěpadesátku Jawku, ved‘ jsem a měl najeto pětadvacet vteřin na druhýho.“

Nicméně každý závod končí až ve svém cíli. „Asi dvě kola před koncem přijedu v zatáčce na kostky,“ dostává se Jaroslav Pták k pointě příběhu. „A bum, ležím na tlamě. Manželka tam stála s naším Jardou a křičela ‚honem, jeď, máš najeto‘.“

Podobné myšlenky měl ostatně i sám karlovarský závodník. „Jel jsem, ale praskla mi klika,“ vykouzlí opět jeden ze svých úsměvů. „Jak jsem to natočil, zapalování se chytlo, ale jak jsem za to vzal, přestalo to jet. Bylo to v televizi, ženský v práci říkali manželce, že jsem to vyhrál. Ale ona je usadila ‚ale prosím vás, on vede a nakonec upadne‘!“

Černá strana oslnivě blýskavé mince

Vedle veselých zážitků přinášelo závodění silničních motocyklů také všudypřítomné riziko. Bezpečnostní standardy přírodních okruhů ležely před čtyřiceti lety úplně jinde než na dnešních autodromech. Noviny přinášely nejen báječné reportáže o skvělých závodech, medailónky těch nejlepších, ale bohužel čas od času i černé nekrology.

„V Prievidzi byla rána jako z kanónu,“ přichází na mysl Jaroslava Ptáka slovenský cígelský okruh, jehož současníci neváhali přirovnávat ke slavnějšímu německému Sachsenringu. „Retardér byl pod uhelnou násypkou, jezdilo se tam i přes koleje. Rozbil se tam strašně Heinz Kriwanek z Rakouska.“

Svazarmovský oddíl Baník Cígel však svůj závod cizeloval jako diamant a v jednasedmdesátém pořádal již osmý ročník Cígelského okruhu. Přihlásila se bezmála stovka závodníků nejen z Československa, ale i z ciziny. Čekala je vskutku náročná trať s šestnácti zatáčkami, kde na délce 5175 metrů byla čtyřsetmetrová startovní rovinka jediným delším přímým úsekem.

„Já si to přes horizont splet‘,“ přiznává Jaroslav Pták, že zapamatovat si okruh bylo doopravdy náročné. „Jednou to bylo pomalý, podruhý rychlý. A já do pomalý zatáčky přilít‘ rychle. A spadnul jsem z mostu dolů. Štěstí, že jsem tam šel po vejfuku.“

V inkriminovaný okamžik však závodník neměl čas na rozbory příčin a následků své nehody. „Vidíš černý, modrý, černý, modrý,“ líčí dnes v pohodlném čalouněném křesle. „A pak rána a tma. ‚Mám to za sebou!‘ pomyslel jsem si. Ale najednou nade mnou slyším vrr, vrr a došlo mi, že se ani v nebi, ani v pekle nezávodí.“

Peklo se však mohlo záhy rozpoutat. „Nahoře nade mnou nějakej‘ dědek bafal fajfku,“ vybaví si Jaroslav Pták, že ani náhodou neměl ještě vyhráno. „Já dole a motorka, jak byla rozstřelená, stála na kolejích. ‚Dědo, jezdí tu vlaky?‘ zeptal jsem se. Když mi řekl, že za chvilku přijede rychlík, prosil jsem ho, ať mi přijde rychle pomoct. Po závodech přišel tajemník, ať si jdu pro peníze. Odpověděl jsem, že nemám nárok, protože jsem spad‘ už o tréninku, ale stejně mě zaplatili.“

Na ránu v Cígelu Jaroslav Pták nemohl ještě dlouho zapomenout. „Chytla mě paní doktorka,“ vysvětluje. „Musel jsem na ošetřovnu. Stříkačky tam byly v lihu, já měl spálený záda a ona mi to tím lihem vytřepala. Tři čtvrtě roku jsem z toho měl ještě černý fleky na zádech a nemoh‘ jsem se svlíknout.“

Rok na to Cígelský okruh zapadal do oslav desetiletého výročí zahájení těžby hnědého uhlí, avšak v zatáčce nad železniční tratí havaroval  Indonézan Saksono. „Ten indonéskej‘ princ měl čtyřválcovou Suzuki,“ povzdechne si Jaroslav Pták. „Taky si poplet‘ zatáčku, jenže se dostal dál než já, kde už nebyl balík slámy. Přiletěl soukromým letadlem, tak ho tam naložili. A měl to za sebou…“

Hradecká korida a karlovarská hrachovka

Děsivý pád prožil Jaroslav Pták rovněž v Hradci Králové. „To bylo jako na koridě,“ reaguje okamžitě. „Bouchnul jsem si o balík a sundalo mě to z motorky. Držel jsem se řidítek, běžel jsem vedle motorky vlevo. Odrazil jsem se, ale netrefil se do sedla a přepad‘ doprava. Zpátky jsem se už přehodit nestačil. Viděl jsem, že jedu do baráku a tak jsem motorku zahodil. Prásk, rána a řachla do toho domu.“

Incident se odehrál během tréninku, takže karlovarský silničář měl, o čem přemýšlet. „V neděli jsem chtěl závodit,“ upřesňuje tok svých tehdejších myšlenek. „Rám jsem rozřezal pilou a pomaličku to svařoval zpátky. Němec Wolfgang Weichelt, jeden z velmi dobrých ladičů závodních MZ a Trabantů, zkontroloval motor a dobrý.“

Provizorním zprovozněním motocyklu ovšem příběh ještě nedospěl ke svému happyendu. „Dlouho jsme stáli v předstartovním prostoru, protože předtím někdo na trati ztratil olej,“ pokračuje Jaroslav Pták. „Najednou pískli, že jedem na start! Měl jsem otevřený hledí u přilby. Chtěl jsem ohřát motor, přidal jsem víc plynu a to hledí mi ulítlo!“

Čtenář, který četl náš příběh pečlivě až sem, už jistě tuší, že ani tato patálie nepřinutila Jaroslava Ptáka odtlačit svou MZ do depa. „Ukazovali pět sekund do startu,“ usmívá se jako sluníčko. „A jde chlap, že tady je plexisklo. ‚To je moje!‘, stačil jsem ještě říct, ale už nešlo nic dělat. Ty celý závody jsem odjel bez hledí přilby a měl oči jako králík po myxomatóze.“

Něco takového stačí jen poslouchat, aby se zatajil dech. „Jel jsem s přivřenejma očima,“ přibližuje Jaroslav Pták, kterak si tehdy poradil. „Když jsem viděl zadní kolo někoho před sebou, tak jsem ho předjel. Ale pak jsem zase nic neviděl. Takhle jsem si hezky v Hradci zazávodil (smích).“

Tehdejší silničáři vedle závodění skrz naskrz Československem chodili běžně do práce, protože bez razítka zaměstnavatele v občance se z člověka stal příživník a potenciální obyvatel vězeňské cely. A vedle svého náročného koníčku se museli starat také o rodiny. Jaroslav Pták se stal tatínkem v pondělí 10. května 1965. Narodil se mu syn, který pochopitelně nemohl dostat jiné jméno než Jaroslav. Spolu jezdili na závody a dalo by se předpokládat, že má nalinkovanou dráhu za úzká řidítka silničního závoďáku.

„Jarda hrál hokej, pink ponk, všechny možný sporty,“ kroutí hlavou jeho otec. „Já byl rád, že do silničních motorek nedělá. Věděl jsem, jaká je to žebrárna. Kolikrát jsme se zadlužili, abych moh‘ závodit. V Český Třebový jsem udělal ojnici, Wolfgang mi dal motor MZ a stálo to tři pětky! A to se psal rok 1976!“

Tehdejší průměrná mzda zaměstnanců v civilním sektoru činila zhruba dva tisíce a tři stovky k tomu, přičemž třicet tisíc byla skoro polovina ceny nového kupátka Škoda 110 R s šedesátikoňovým motorem. „Jarda šel hned k babičce do Prahy,“ popisuje Jaroslav Pták, jak tehdejší průvan v peněžence vyřešil. „A my jsme ve Varech s manželkou jedli jen hrachovku. Moc jsme se nenajedli, ale zase jsme se spravili (smích).“

Pták si poradí

Nicméně u kolébky malého Jarouška musela v pětašedesátém stejně stát sudička, která se ráda dívala na závody motocyklů. Malé miminko později na letišti ve Lnářích vyzkoušelo tátovu stopětadvacítku MZ, aby se později přes motokros upíchlo především na ploché dráze. Na ní mu to šlo tak úžasně, že první zatáčka na ovále v Mariánských Lázních nese dodnes jeho jméno. A po skončení plochodrážní kariéry sedlá stopětadvacítku ČZ s rámem Václava Pauera, jíž jeho tatínek vodil v polovině šedesátých let.

„Když jsem končil v Jindřichově Hradci, byl tam Ivan Řepa,“ rozmotává Jaroslav Pták klubíčko příběhu, jaký dokáže dát dohromady jen samotný život. „Dělal tajemníka Svazarmu ve Varech a ptal se, jestli můj chlapec bude závodit. Odpověděl jsem, že ten o motorky nemá zájem.“

Jenže člověk míní a nakonec je všechno jinak. „Přesvědčil Jardu, že začal chodit do pionýrskýho domu, měli tam tři motokrosový padesátky,“ souhlasí Jaroslav Pták se starou pravdou. „Chodil tam od podzimu a na jaře mě slavnostně pozval na motokros do Lokte. Ze tří motorek jedna nenastartovala, druhá chcípla a ani ta třetí nedokončila závod.“

Nad tím muselo srdce závodníka zaplakat. „Ptal jsem se Jardy, co tam celou zimu dělali,“ říká Jaroslav Pták. „Prej‘ pomáhali spravovat auta. A tak jsem prohlásil ‚jestli to chceš dělat, musíme to dělat pořádně a spolu‘. A tím jsem si udělal ten ortel, co mám až dodneška.“

Počátkem osmdesátých let se motokros jevil schůdnější než silniční okruhy. „Byl daleko lacinější než silnice,“ potvrzuje Jaroslav Pták logickou cestu svého syna, který začal závodit v terénu. „Jenže Jarda se na vojně zranil. Když přišel, Jarda Lucák ho přesvědčil, že by bylo lepší jezdit plochou dráhu.“

Argumenty plzeňského trenéra zněly nejen přesvědčivě, ale také rozumně. „Je tam všechno zadarmo,“ konstatuje, že uchu jeho potomka podobná lákadla zněla jako rajská hudba. „Je zákaz jezdit na svejch‘ motorkách, musí se jezdit jen na svazarmovskejch‘. Přesvědčili Jardu, aby to šel jezdit. Vyfasovali jsme starej‘ střep, Plzeňáci řekli ‚Pták si to udělá‘. Až v roce 1989 už to bylo neudržitelný, jak jsme se dostali do víru plochodrážního tance, nafasovali jsme osmičku stojáka.“

I s ní si Jaroslav Pták poradil. „Musel jsem se to ale naučit,“ dodává. „Celej‘ život jsem dělal dvoutakty. Najednou byly čtyřtakty až do roku 2007, kdy toho Jarda nechal.“

Nekončící příběh

Otec a syn Ptákovi, kteří však v depu připomínali spíše dvojici sourozenců, nevydrželi v závodnickém důchodu dlouho. Do závodního sedla se překvapivě vrátil jako první Jaroslav Pták starší, jemuž v té době táhlo na sedmdesátku.

„Byl jsem se podívat v Nepomuku na silničním závodě veteránů,“ pouští se opět do řeči. „Líbilo se mi to. Řek‘ jsem si, že si postavím toho Pauera, co jsem měl v šestašedesátým. Rok předtím jsem přišel z vojny, udělali jsme to a v sezóně 1966 jsme s tím vyrazili. Jelo to dobře i v mistráku. Pan Pauer tím trojúhelníkovým rámem předběhl dobu, ale od bolševiků dostal červenou.“

A tak se v karlovarské garáži opět pracovalo. „Honza Doležal, co se mnou závodil, měl na půdě rám,“ září oči Jaroslava Ptáka za obroučkami jeho brýlí. „A v Nepomuku povídal ‚já ti ho dám‘. Já to ostatní dodělal a hned v roce 2010 se mi podařilo udělat mistra republiky ve veteránský třídě. Ale rok na to mě bouchla mrtvice a bylo po žížalkách.“

Krásný motocykl však dlouho bez pilota nezůstal, jelikož se do jeho sedla posadil Jaroslav Pták mladší. „Přes motokros a plochou dráhu se tak konečně dostal k silnici,“ dostává se Jaroslav Pták k příběhu, který nám někdy příště bude vyprávět jeho potomek. „Je to škoda, že to trvalo tak dlouho, protože by měl na to jezdit silnici na špičkový úrovni.“

Foto: archív Jaroslava Ptáka