Praha – 17. ledna
Venku je obleva. Rozpouští nejen haldy sněhu, ale také led ze zamrzlých českých vodních ploch. Asi těžko by jel na trénink s ledařským motocyklem. Byť by mu jej nakrásně někdo půjčil. Ale na druhou stranu, že by ležel na nemocničním lůžku? A lámal srdce krásným sestřičkám? Adam Nejezchleba sice v současných dnech o něco hůř slyší, jenže ve svých odpovědích má naprosto jasno.

 

Lékaři přepisují diář

„Ne,“ zareaguje rázně na otázku o tréninku o tomto víkendu. „Ale minulou sobotu jsme u Andreje Diviše v Chocenicích byli. Stihnul jsem to. Sice napadalo dost sněhu, měl hodně práci, ale odhrabal trať. A půjčil mi motorku, za což mu děkuju.“

A jaké akční intermezzo mezi dvěma škvárovými sezónami bylo? „Svez‘ jsem se, ale na rozbitým ledu, ale byl jsem rád,“ říká Adam Nejezchleba, jehož program na další dny se měl razantně změnit. „V pondělí mi volali, že se mi změnil termín operace. Že nepůjdu v půlce února, ale už ve středu. A hned v úterý na příjem.“

Srpnové kočkování s Brunem Belanem při juniorce v Plzni nakonec nebylo tak nevinné, jak se zprvu zdálo. „Všechno se zdálo v pořádku,“ svěřuje se dnes už pražský závodník. „Až po tejdnu, co jsem měl zalehlý ucho, jsem se dozvěděl, že mám prasklej bubínek.“

Banalita záhy dostala hlubší rozměr. „Mělo se to zahojit samo,“ rozhodí rukama. „Ale v dětství jsem tam měl zánět, proto se bubínek sám nezacelil. Šel jsem na operaci. V půlce února by mi to už zasahovalo do sezóny, proto jsem byl rád, že se ozvali teď. Bylo to lepší. A hele, žádný sestřičky, na to jsem neměl čas, pustili mě rychle.“

 

Flat trackerská pomoc

Předloni Adam Nejezchleba obhájil český titul ve dvěstěpadesátkách, loňská sezóna se už plně nesla jednoznačně na vlně půllitrů. Nebyly pro něho žádnou novinkou, přechod zvládl bez problémů. Ostatně zajet by uměl i na dveřích od chlívku, kdyby měla dvě kola a řidítka, což potvrzuje i jeho dobrodružství ve flat tracku.

„Chvilku mu trvalo, než jsem si na pětistovky zvyknul,“ připouští. „Hodně lidí říká, že je to jinej sport než nižší plochodrážní kubatury. Fakt dvěstěpadesátka a půllitr je něco jinýho, ale postupem sezóny jsem si na něj zvyknul a šel nahoru. Teďka to bude v pohodě, zatím úplně neslyším, zatím mi píská v uchu, ale to by se mělo do jara zlepšit.“

Pro flat track? „V něm jsem jel jen pár závodů,“ vyhrkne, aby se zamyslel a opravil. „Vlastně docela dost. Díky věku jsem už moh‘ jezdit ef té jedničky. Od sponzora jsem dostal čtyřistapadesátku Husqvarnu. Když jsem měl volno, zajezdil jsem si. V Čechách tolik závodů na plochý dráze není.“

Přínos je patrný. „Abych pořád seděl na motorce,“ vysvětluje. „Vrací se to hlavně na fyzičce, finále se jezdí na dvanáct kol a flat trackerská motorka je mnohem větší. Nepomůže ti to ani tolik v technice, flat track a plochá dráha si nejsou podobný, ale ve fyzičce ano. A taky při nastavení hlavy. Zvykneš si na závodní režim.“

 

Přeboru nelituje, juniorky trošku

Během loňské sezóny začal chodit na pódia. Při přeboru ve Svitavách poprvé. A tak se mu tam zalíbilo, že celou soutěž takřka vyhrál. Jan Jeníček musel v divišovském závěru ze sebe vydat vskutku maximum. Adamu Nejezchlebovi chyběl k titulu kousek.

„Přebory jsou dobrý, že jich je hodně,“ dozvídáme se. „A já jel každej závod. Byly to dobrý závody. Teď si nemůžu vybírat závody, abych jel nebo nejel, mám jich málo.“

Triumf by v takovém případě musel být jedině bonus. „Přebory mi tu sezónu vyplňovaly hodně,“ přemítá. „Řek‘ bych, že to byla třetina sezóny, ale abych si nadával, že jsem nevyhrál, to ne. Jsem rád za druhý místo, ale že bych měl za cíl vyhrát přebor, to ne.“

V juniorce psal podobný příběh, v Pardubicích se chechtal na nejnižším stupínku vítězů, ale pak se dostáváme k té Plzni. „To je prostě moje priorita, juniorka v Čechách,“ říká Adam Nejezchleba. „Umístění mě mrzelo. A dost víc než ten přebor. V Plzni to byly šílený závody.“

Tropické vedro, program nahuštěný o stopětadvacítky a soumrak na krku. „Dvakrát jsme se s Brunem,“ vrací se na konec poslední čtvrtiny letních prázdnin. „Podruhý to bylo větší. Mně pro jistotu odvezli, jestli nemám nic zlomenýho. Extrémně mě bolely záda, za tři dny jsem jel přebor hodně v bolestech. Byl jsem rád, že to dopadlo takhle. A byl jsem rád, že jsem neměl žádný zranění. Až na ten bubínek, což jsem se dozvěděl později.“

Plzeň se mu škrtla coby nejhorší výsledek. Kdyby ovšem tuto výsadu nechal dubnovému Slanému, mohl by být výš než na šesté příčce. Vždyť při pražském závěru prohrál jen s Adamem Bubbou Bednářem. V české juniorce žádná rarita.

„V Praze se mi dařilo dobře,“ souhlasí. „Jak říkám, juniorka mě mrzí, protože jsem chtěl být minimálně v top pět, což se mi nepovedlo. Je to škoda, může za to můj pomalejší rozjezd na začátku sezóny. Doufám, že letos to bude lepší.“

 

Půjde-li se na led, nepůjde-li se na led

Na konci roku to přece jen padlo. První titul mistra republiky s pětistovkou. S Adamem Bubbou Bednářem a Jaroslavem Vaníčkem při juniorských družstvech. Ale bylo to poměrně složité, protože nikdo soudný nemohl čekat, že jako Pražané spráskají všechny jako sadistická domina.

„Tím, že s námi jel Bubba, jsme byli za favority,“ uznává Adam Nejezchleba. „S ním v týmu to jinak nejde. Já jsem pokazil jednu jízdu. Tu nejdůležitější, ale Jára s Bubbou to zachránili. Individuálně to neberu za nějakej dobrej výkon, moh‘ jsem jet líp. Ale jsem rád, že jsem v první sezóně s pětistovkou měl titul. I když je to dost zásluha Bubby a Jerryho. Ale závod jsem si užil, bylo to dobrý.“

Letošní rok si ještě nestačil zvyknout, že je tady s námi a Adam Nejezchleba už má za sebou premiéru, protože prý vůbec poprvé jezdil na běžkách… „Jo,“ řehtá se. „Na soustředění s Olympem jsem měl jet už loni, ale to jsem měl zápal plic. Teďka jsem neměl žádnou výmluvu a do Špindlu jsem jet musel. Asi to nebude můj neoblíbenější sport. Celý soustředění jsem v sobě hledal skrytej talent. Někdo tvrdí, že jsem ho nenašel, ale určitě jo. Oni mi jen záviděj.“

A tak plyne zimní přestávka. „Teď mám klidovej režim,“ připomíná Adam Nejezchleba svůj středeční zákrok v motolské nemocnici. „Měl by trvat tejden a půl. Už mě pustili. Doteďka jsem chodil cvičit na Olymp se Zdeňkem Schneiderwindem a běhat s Pavlem Pučkem. To jsou dva trenéři, co se o mě staraj přes zimu. Až se uzdravím, vrátím se do svýho režimu.“

Jeho režim nemůže postrádat motocykl. „Občas si zajedu motokros, rád bych i ledy,“ vyznává se. „Původně jsem měl mít operaci na termín mistráku, teď už ji mám za sebou. Jsem ale závislej, kdo mi půjčí motorku. Nechtěl bych mu ji rozbít. Krátkou dráhu beru jako svou prioritu, ale ledy bych si rád zajel. Nechtěl bych se jen vozit, potřeboval bych mít něco natrénovanýho, chtěl bych si bejt na leďáku jistej. Stejně není led, není kde trénovat, nechávám to otevřený.“

 

 

---

Adam Nejezchleba děkuje:

„Děkuju všem sponzorům. Speciální poděkování rodině Klatovských, která se o mě stará. Pavlovi Pučkovi, Filipu Šiterovi, vůbec celýmu týmu Honzy Kvěcha. Zdeňku Schneiderwindovi, panu Vopatovi, Andreji Divišovi, Štěpánu Ševčíkovi. Nejlepšímu mechanikovi Modusovi. A samozřejmě děkuju své rodině.“

---