Praha – 7. října
Černočervený motocykl stojí v nejkrajnějším boxu vzdálenější řady depa pražské Markéty. Pracují na něm tři muži. Filip Šitera. Adrian Rymel. Petr Dvořák. Jeho pilot v oranžové kombinéze sedí opodál. Vezme notebook. Připojí se na box svého motocyklu. Set up na finále musí být dokonalý. Memoriál Luboše Tomíčka uzavírá náročnou šňůru třech prestižních mítinků. Po triumfu v Pardubicích má Jan Kvěch na dosah málo vídanou dvojkombinaci s vítězným pražským mítinkem. Doposud neprohrál. Ale ve finále jej předčí Andrzej Lebeděvs. Pohádka má přesto šťastný konec, jak už to chodí. Český šampión se nevzdá. Vedení mu užuž říká pane. Nakonec je druhý s rekordem pěti po sobě jdoucích umístění na pódiu. Lidé jdou domů nadšení, jeho sousedy z Prkošína nevyjímaje. A navíc jeho tatínek Václav přece jen najde ztracené klíčky od motocyklu, v jehož sedle se do Břevnova přijel podívat.

 

Jan Kvěch vs. Andrzej Lebeděvs potřetí

Finálová jízda. Drama vrcholí. Mechanismy upravují konečnou i frizúru povrchu pražské Markéty. Koncert v boxu Jana Kvěcha zaujme také Jiřího Svobodu. Bývalý československý reprezentant, který sám jel sedm Memoriálů Luboše Tomíčka, pořizuje na svůj chytrý telefon jednu fotku za druhou.

Přichází Luboš Kvasnička s konví metylu. A také Andrzej Lebeděvs. Po celý předlouhý víkend závodní společník Jana Kvěcha. Proti sobě jeli v pátek. Čech mu sebral v rozjížďce poslední šance postup do finálové jízdy, po níž se nakonec na stupně vítězů sám nepodíval.

Neděle. Zlatá přilba města Pardubice. Jan Kvěch útočil zezadu. Andrzej Lebeděvs byl ve frontě na holení jeho ostrou břitvou posledním pánem. Loni jej o trofej, jejíž lesk konkuruje i samotnému sluníčku, připravil defekt pneumatiky. Letos manévr českého mistra, nad nímž on sám kroutil hlavou. A připustil, že se k pravdě dobere až po jeho několikátém zhlédnutí televizních záběrů. Ostatně pondělní mítink mu měl nabídnout další video trhák.

Zase ten Lotyš. Ani stín nevraživosti, když spolu kolem třetí odpoledne pojedí ve skvělé restauraci hned vedle výstupu z metra. Jan Kvěch si nasadí svůj slamáček. Čeká jej autogramiáda. Nástup. A vlastní závod. Vyhrává v něm všechny své rozjížďky. Na šestou jízdu osadí menší trysku a nechá za sebou i Andrzeje Lebeděvse. Už s letem pásky.

 

Skulinka se nenajde

Vítěz základní části má právo první volby dráhy na finálovém startovním roštu. Ten je ale třeba nejprve prozkoumat. Filip Šitera ví své. Bere do rukou tři přilby. Červenou, bílou a modrou. S ní mu nakonec pomůže Jan Kvěch. A nakonec zvedne terč odpovídající její barvě, když si předtím důkladně prohlédl všechna startovní místa.

Moderátor Václav Procházka zatím zataví bouřlivou mexickou vlnu, kterou předtím rozpoutal. Nechává stadión skandovat jméno neporaženého borce. Honza Kvěch, Honza Kvěch, ozývá se nejen z reproduktorů, ale také z hrdel stovek přítomných. Umlčí je až řev pětice startujících motocyklů. Dopředu jde Andrzej Lebeděvs.

„Měl lepší start,“ uzná svého soupeře na tiskové konferenci. „Mně se buď nepoved‘ nebo jsem si blbě vybral pozici. Těžko říct, ale Andrzej umí startovat. Nestalo se nic, jen prostě on ve finále líp odjel.“

Toho bohdá nebude, aby z boje utíkal český král, natož pak český plochodrážní šampión! Nedává šanci Luke Beckerovi za svými zády, aby se stal ještě větším překvapením pondělního večera. Útočí na lotyšského borce před sebou. Jednou mu to vyjde. Ale nakonec se do seznamu vítězů slavného pražského závodu zapisuje nové jméno. Andrzej Lebeděvs.

„Člověk je víc veselejší, když se daří,“ vypráví Jan Kvěch novinářům. „Dali jsme tomu maximum. Vlastně mi dneska nevyšel jen jeden start a jedno předjetí. Z šesti jízd se mi nepovedla jen jedna. Těžko říct, co by bylo kdyby, kdyby… Poučím se z toho, chybama se člověk učí. Včera v Pardubicích se skulinka na předjetí Andrzeje našla, dneska ne. V tu danou chvíli jsem udělal to nejlepší, co jsem moh‘. Bohužel to nevyšlo, další zkušenost… Budu se na to muset kouknout v televizi.“

 

Empatický profík

Adrenalin v těle českého plochodrážníka stále pracuje, od pátku do pondělka prožil vskutku emotivní dny. „Únava se musela projevit i na mechanicích, když jsem ji cejtil také já,“ prohlásí. „Neměl jsem problám s fyzičkou, bojuju s únavou a regenerací. A vyčerpáním, což je spojený s psychickým tlakem spojeným s úrovní závodů. V pátek SEC, Zlatá přilba, každej ví, co je to za závod, a dnes Tomíčkův memoriál.“

Takový je rub úspěchu. „Jsem hodně unavenej,“ pousměje se. „Včera jsem odjel deset jízd, jedl jsem dopoledne, pak až v sedm večer, když jsem sem dostal k autu. Dneska jsem se necejtil komfortně, v noci jsem moc nespal, byl jsem vyždímanej. Děkuju celýmu svýmu týmu. Všichni toho máme plný kecky, přistupujeme k plochý dráze profesionálně. A já mám klid na duši.“

Říjen už netočí kolotočem mítinků jako zběsilý světský, nicméně stále se závodí. „Ráno v devět čtyřicet pět odlet do Anglie,“ svěřuje se. „Soustředím se na svou práci na ovále. Zlatá přilba, Tomíčkův memoriál… Myslím, že mi to všechno dojde až v pátek, až v autě pojedeme do Grudziadze.“

Sobota přinese finále evropských dvojic v Grudziadzi, neděle vrchol české extraligy, jejímž leaderem je Praha. „Do víkendu je ještě dlouhá doba,“ usměje se Jan Kvěch. „Chci se zregenerovat a vyspat. Soustředím se na úterní britskou ligu. V Anglii je o hodinu míň, ale já bych raději tu hodku strávil v posteli.“

Hnědé oči se dívají zpříma na tazatele, jejichž spektrum otázek se vyčerpalo. Tisková konference končí. Jan Kvěch vychází z hlavní budovy Markéty na hodně svěží vzduch pozdního pondělního večera. Dá si jedno pivko se svými sousedy z Prkošína. Neodmítne jedinou prosbu o autogram, jedinou žádost o selfíčko. Copak tohle není happy end?