Srch – 20. prosince
Plochou dráhu už hltal jako malý kluk a dokonce psal do šuplíku reportáže. Jak jen mohl, skočil do sedla plochodrážního motocyklu. Jenže mu nebylo ještě patnáct a ve Svítkově ho nechtěli nechat trénovat. Zamířil tedy do Mšena a když v jeho barvách debutoval v sezóně 2002 naostro, nenechal o svém talentu nikoho na pochybách. Jeho kariéra šla vzhůru. Roku 2003 se střídal s Věroslavem Kollertem na postu mšenského juniora v extralize a bojovali o vavříny v juniorských družstvech. Leč dubnové zranění mu vzalo celý následující rok. Vrátil se po dvanácti měsících, aby se rázně zařadil opět mezi juniorskou špičku. Ovšem v červnu 2005 přišel další osudový pád. Když se přidaly finanční problémy, zdálo se, že jeho kariéra je u konce. Letos v létě se ale opět stal součástí závodnického kolotoče. Matyáš Hlaváček vysvětlil magazínu speedwayA-Z důvody, které stály u jeho nečekaného druhého comebacku.

Živanická psychická páka na nehybnou horu
Po posledním zranění při tréninku na juniorský šampionát v Chabařovicích se Matyáš Hlaváček objevoval na motocyklech už jen sporadicky pří svítkovských trénincích. Brousil také ledové plochy rybníků v Opatovicích, Mělicích, Živanicích či dokonce v Zohoru na slovenském Záhorí. Sezónu 2006 však strávil jako mechanik Tomáše Suchánka ve Velké Británii. Avšak plochodrážní bacil se nedá zničit žádnými antibiotiky. Čas od času se dokonce objevovaly zprávy o jeho plánech vyzkoušet amatérskou Conference League.

„Po pádu v Chabařovicích jsem šel na operaci, kde mi sešili rameno,“ vrací se Matyáš Hlaváček k létu roku 2005. „Překvapivě dobře se to léčilo. Pečlivě jsem cvičil na rehabilitacích, plaval a brzo jsem také skočil do dodávky a řídil, aby se rameno hýbalo při kroucení volantu. Nechtěl jsem to odfláknout, ale zároveň jsem spěchal, abych mohl pracovat a vydělat nějaké korunky na jídlo a motorky na příští rok. Jenže přišla zima, rámoviny byly postavené, ale co motory? Nebyla šance na další pomoc od taky v tomto směru, ani od nikoho jiného. Říkal jsem si, co teď, nemůžu tady zůstat a chodit se koukat na kluky, jak závodí. Zašel jsem za Tomášem, že potřebuju jet pryč daleko a zeptal se, jestli nechce pomoct v Anglii. Souhlasil a tak jsme se domluvili a vyrazili, za což jsem mu moc vděčnej. Odkud proběhlo to s Conference League, nevím. Spíš to byla trochu kachna. Byly nějaké myšlenky okolo toho, ale stejně by to ztroskotalo zase na financích. Svezl jsem se jednou ve Scunthorpe, což mně udělalo velikou radost.“

Práce u Tomáše Suchánka byla bezesporu dobrou zkušeností. „To určitě byla,“ souhlasí Matyáš Hlaváček. „Někdy to nebylo jednoduchý. Když jsem byl menší a četl, jak je Anglie tvrdá škola, teď jsem to poznal na vlastní kůži. Ale byl jsem Tomášovi vděčnej, že mě vytáhl z Čech a chtěl jsem se mu odvděčit co nejlepší prací. Myslím, že se to povedlo. Když se podívám zpátky a hodnotím to, jsem se svou prací spokojenej. Základem byly dobře připravené motorky od Tomášova táty. Potom údržba přes sezónu byla vcelku snadná. Při závodech to šlapalo jako na drátku. A jestli si dobře vzpomínám, defekty bych spočítal na prstech jedné ruky a prsty by ještě zbyly.“

Nicméně jejich spolupráce už letos nepokračovala. „Žádná nebyla v plánu,“ vysvětluje mšenský závodník. „Byla to roční vzájemná výpomoc. Dostal jsem se z Čech a Tom měl kvalitně připravené motorky. A navíc jeho mladší brácha Marcel se začal učit jak dělat motorky a všechno okolo toho. Až skončí školu, odhaduju, že on bude hlavním prvkem v přípravě motorek v příštích Tomkových sezónách.“

Během letošní sezóny pobýval Matyáš Hlaváček převážně v Čechách. A najednou blesk z čistého nebe. Zpráva, že honí licenci, aby mohl na poslední chvíli naskočit do šampionátu dvojic. To už nešlo svrbění dlaní vydržet?

„Přesně tak,“ souhlasí a pouští se do líčení, jaké páky pohnuly horou, aby přišla k Mohamedovi a on opět naskočil do závodního kolotoče. „Po marném pokusu dostat se s dodávkou zpět do Anglie na konci roku 2006 jsem musel změnit plány na celý rok 2007. To znamenalo začít montovat regály ve frankofonních zemích. Jenže to vůbec nebylo pro mě. Až na peníze všechno špatně. Krok dozadu. A když k tomu připočtu, že jsem se vnitřně nesmířil se skončením s plochou dráhou, což mě pronásledovalo celý minulý rok a zimu, výsledkem se stalo psychický dno. Řekl jsem si dost s regálama! Užiju si super léto v Čechách a hodím konečně všechno za hlavu. Vtom přišel telefonát ze Živanic od Vláda Višvádera, a přijedu na kulečník a pivko. A to byla jedna ze sil, co pohla horou k rozhodnutí vrátit se zpět k závodům! Jinak by to skončilo asi jen občasným trénováním ve Svítkově. Posílám velké díky do Živanic Vladovi a jeho přítelkyni Daně. Z tohohle směru přišla psychická podpora, za což jsem vděčnej. Stalo se, co jsem si přál, užil jsem si skvělý speedway léto!“

Místo studeného mrazáku blyštivé bedny
Hned na začátku svého druhého comebacku Matyáš Hlaváček rychle podal pádný důkaz o velikosti svého jezdeckého potenciálu. V první rozjížďce mistrovství republiky dvojic za sebou nechal svého paráka Vladimíra Višvádera, ale především konkurenční pár Sjoerd Rozenberg – Jaromír Otruba. Jenže vzápětí v duelu s Adrianem Rymelem skončil jeho motocykl na mantinelu druhé zatáčky. Diváci se naštěstí rozutekli, avšak pokroucenému kovovému oři nebylo na místě pomoci.

„No, buďme trochu sebekritičtí,“ říká Matyáš Hlaváček. „Ta první jízda byla překvapující, ale já si tam pro ty čtyři body šel. Každopádně to bylo pěkný vyhrát první rozjížďku v závodě po dvou letech pauzy. Ale kdybych v tý další nešel na držku a potáhl si Aďu, to by teprve bylo super! Jenže už je to jenom a jenom to staré kdyby, kdyby… Tlama to byla pěkná, divákům se nic nestalo, tak dobrý. Spokojenost (smích).“

Jeho comeback se stal spásou pro Grepl PDK Mšeno. Klub při problémech s jezdeckou základnou a vleklou personální krizí české ploché dráhy využíval jeho služby, co to šlo. Matyáš Hlaváček si tím pádem extraligu mohl pořádně užít.

„Extraliga?,“ zamýšlí se nad otázkou. „Nepopsatelný! Moc těžký a v mý situaci skoro nemožný vyrobit bod, když máš napravo Sama Simotu, nalevo Matěje Kůse s Filipem Šiterou. Kluci udělali obrovský skok, jsou to profesionálové už teď, ale já tam byl pořád jako začátečník. K bodu bylo kousek jenom v Pardubicích, kdy jsem ukazoval záda Tomáši Suchánkovi. A v Plzni dvě zatáčky Hynkovi Štichauerovi. Ale každopádně jsem to nedokázal proměnit v ten jeden bod v cíli, což mě mrzí. Byl to ale dobrý rejs s klukama. Zároveň mě těšilo závodit opět za Mšeno, kde jsem s takou začínal a spolupráce s panem Greplem. Ten člověk je fér. Má nadhled. Zavolá ti jen tak uprostřed neděle, co děláš, jak se máš. Určitě bych si dokázal představit nějakou další spolupráci s ním. Jen mám trochu výčitky, že jsem nenastoupil ve Svitavách v juniorských dvojicích. A nezakončil, co Adam Vandírek s Matějem Kůsem vydřeli, titulem. Musel jsem to Anglie kvůli domluvení jobu pro rok 2008. To vydělá na chleba, titul bohužel ne. Vím, titul si nekoupíš, ale nešlo to.“

Předtím Matyáš Hlaváček startoval v extralize v sezóně 2003, kdy byl začínajícím juniorem. Jakým směrem se soutěž dle jeho soudu ubírá? „Jo, letí to,“ zamýšlí se. „Už je to nějaký rok dozadu. Nemůžu na to reagovat a říct ti zdravý názor. Pravidla extraligy na příští rok jsem četl jen letmo. Nevím o tom nic. Ani dřív jsem to nestudoval, dostal jsem program s rozjížďkama a to bylo pro mě důležitý. Takže opravdu nevím. Jediný, co jsem pocítil jako krok dopředu, je televize. Přímý přenos je fantastická věc. Před dvěma třema lety absolutně nemyslitelná. Kdo se o to zasloužil, pomohl ploché dráze v Čechách hodně moc.“

Kromě extraligy jsme Matyáše Hlaváčka mohli vidět i ve tříčlenných družstvech za Pardubice, posledním kole juniorky v Plzni a také při Zlaté stuze. „Super, je to všechno nepopsatelný,“ uvažuje Matyáš Hlaváček. „V zimě jsem ve Francii byl zavřený dvanáct hodin denně v mrazáku a nasranej. A najednou jsem měl na sobě vestu s koníkem. No, nesnažil by ses vyjet bednu? Taky bylo super, že mi ve Svitavách v depu pomohl Macek Suchánek. Byl jsem v klidu a užili jsme si pěkný den. A bedna ho posvětila. Plzeň dopadla, jak jsem čekal. Velká ostuda, žádný body k pochlubení, prasklý řetěz a možná i zadřeno nebo něco. Ale dobrý, byl jsem tam a snažil se. A Zlatá stuha? Takový malý velký top pro mě. Určitě to byl největší závod, co jsem jel. Doteď mám výčitky za umístění na konci startovního pole. Ale když se na to podíváš z druhý strany, dali měl vědět den dva předem, příprava absolutně na nic, motorka, co couve místo, aby kopala dopředu. Navíc nebýt známých z Anglie, nemám ani mechanika, byl bych tam úplně sám. Ale bojoval jsem a posílám díky panu Erbanovi a Františku Kalinovi. Kdybych měl to půlsezónní ježdění shrnout, teprve po Zlaté stuze a družstvech v Liberci jsem to zase začínal dostávat do ruky a hlavy. Začínal jsem se na motorce cítit přirozeně. Jenže to už je zase konce se vším.“

Matyáš Hlaváček naznačuje, že jeho kariéra nebude v roce 2008 pokračovat. „Naznačuju a stojím si v tenhle moment za tím,“ říká rezolutně. „Už jsem se vyrovnal s tím, že nikdy nebudu ten sportovec, co jsem chtěl od mala být. A potom, co jsem si zazávodil tenhle rok, už ani není ten vnitřní pocit takový, co byl minulý rok, že plochá dráha je top v mým žebříčku. Prostě je to tak. Známý, co jsme se spřátelili minulý rok v Anglii, zrovna v pondělí prodal spediční firmu. Chce začít nový život a koncentrovat se jen na nemovitosti a rekonstrukce baráků. Začínáme spolu pracovat a moje priorita teď je vydělat v budoucnu velký peníze. Půjdu si za tím a chci to dokázat. Je to jenom vina peněz, že jsem se nikdy nemohl dostat k ploché dráze takovým stylem, jakým bych chtěl. A tak teď chci ty peníze dostat.“

Takže nehrozí, že by Matyáš Hlaváček někdy v červenci 2008 začal bombardovat sekretariát AČR s urgentní záležitostí o vystavení licence, protože za tři dny jede závody? „Motorka je zamčená s vybavením v garáži,“ odpovídá. „Minulou sobotu jsem se byl podívat na tréninku v Redcaru. Snažím se pomoct, kde můžu a komu můžu. Roztlačit motorku, naštelovat kolo. Každá taková malá pomoc je zároveň velká pomoc. Dobře to znám.“

Matyáš Hlaváček děkuje:
„Určitě chci ještě jednou poslat dík Višváderovým do Živanic. Potom Oldovi Řezníčkovi za jeho trpělivost se mnou. Potom každému, kdo mi nějakým stylem pomohl kdekoliv v depu. Radkovi Votavovi, klukům na stadiónu v Pardubicích, Františku Kalinovi, tomu díky moc, Mackovi a Robinovi Suchánkovi a kámošovi Jiřímu Černíkovi. Určitě také posílám veliké díky takovi a mamce. Zdravím všechny, co mi drželi palce při comebacku, a už tom prvním nebo druhým. A těm, co se mi smáli, jenom jedno – fuck off!“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a Antonín Škach