Praha – 12. ledna
Dlouhá sezona s bezmála devadesáti závody mu přinesla vzestupy a pády. Nejprve se nedostal do sestavy Oxfordu kvůli average. A když se vše pohnulo k lepšímu, klub zkrachoval. Získal nové angažmá v Arena Essex a pak přišel černý víkend s finále mistrovství republiky a finále juniorského mistrovství světa. Na pozadí svých výsledků se mu nechtělo týden na to na challenge do Vojensu. A ejhle, Speedway Grand Prix 2008 mu v rozjezdu s Bjarne Pedersenem unikla jen o pár centimetrů. Luboš Tomíček se v exkluzivním rozhovoru pro magazín speedwayA-Z svěřil, že by podobné výkyvy chtěl v letošní sezoně odstranit. A to tím spíše, že v osmém roce své kariéry opouští juniorský věk.

speedwayA-Z: „Z mizérie bývá mnohdy kousek k euforii, i když pak třeba i po ní přijde vystřízlivění. Tebe něco podobného potkalo v září. Slaný, Ostrow totální dno. Na extraligu v Praze tě Radomír Semela raději ani nenahlašoval. Zvažoval jsi dokonce konec kariéry. Pak ale přišel Vojens a v cíli rozjezdu ses radoval z postupu do Grand Prix. Pak jsi však zjistil, že jsi druhý, v tomhle případě bohužel až druhý. Jak se na tohle psychicky náročné období díváš?“
Luboš Tomíček: „Víš co, když jsem řek‘, že končím kariéru, bylo to unáhlený. Razím teorii, že chci bejt profesionální závodník. A ten by se takhle neměl chovat. Ne vždycky se daří, přijde období, co jsem zažil. Měl bych se s tím umět vypořádat líp. To mě mrzí, že jsem se přes to nepřenes‘ a moc si to bral. Nezdá se to, ale sezona je dlouhá. Trénoval jsem už od února a měl skoro devadesát závodů. Přišlo údobí problémů s technikou a začal jsem bejt taky unavenej. A to zrovna na důležitej závod. I když jsem se do finále dostal z kvalifikace, finále se počítaj‘. Tady jsem selhal a asi si to moc vzal k srdci. Když pak člověk vidí, co se v životě stává, je tohle prkotina. Ale v září jsem to bral jinak. Finále mistrovství světa juniorů měl bejt vrchol prvního období mý kariéry, jak jsem si to naplánoval. V tu dobu jsem byl psychicky špatnej. Hlavní zlom nastal už při extralize ve Mšeně. Zaznamenal jsem tolik defektů, že ani kdybych chtěl, ani si to nedokážu vymyslet. Staly se věci, co nikdy jindy. A psychika šla dolů. Pak přišlo finále mistrovství republiky. Hnedka první jízda se mi nepovedla a přišel další defekt. Nezacvak‘ jsem si chcípák a vytrh‘ si ho. Měl jsem nulu po dvou jízdách a vzdal závod. A tím se všechno začalo nabalovat jako velká sněhová koule. Myšlenkama jsem už byl v Ostrowě. Když už jsem tam jel, kdo mě dobře zná, věděl, že žádný úspěch to nebude. Před důležitým závodem chceš a potřebuješ být ve formě. Když jedeš v týdnu dvě ligy a o víkendu světový finále, musíš se chytit už o tý lize. Potřebuješ stabilní výkony. Už v tom tejdnu dělat deset bodů. Pak si věříš. A mě v září forma opustila. V Ostrowě bylo hodně lidí z český plochý dráhy. Zvažoval jsem, že bych skončil sezonu. Měl jsem chu dát si pauzu. A řek‘ jsem to na místech, kde jsem neměl. Rychle se to rozkřiklo. Nepohodl jsem se taky s hodně lidma a oni za to nemohli. Hledal jsem vinu na jinejch než sám na sobě. Tejden mezi Ostrowem a Vojensem jsem zašel k šéfovi Petru Ondrašíkovi. Říkal jsem mu, když jsem neuspěl v juniorech, jak můžu postoupit do Grand Prix. Ale on a Milan Špinka mě v tu chvíli podrželi. A se jedu bavit a vychutnat si závod. Že mi o nic nejde. Ve Vojensu všechno klaplo. V pátek zrušili trénink a nikoho nepustili na dráhu. Všechno bylo připravený pro Dány. Byl tam se mnou mechanik Míra Mihule a Honza Hlačina. Zašli jsme na pizzu a nebrali nic stresově. Na první jízdu jsem vzal motor z Ostrowa beze změn. Odstartoval jsem o motorku a půl nad Lindgrenem, Dobruckim a Jonssonem. Dojel jsem první a cejtil, že by to mohlo jít. Neměnil jsem nic a celej závod se bavil. Mrzelo mě, že v poslední jízdě, kdy jsem musel přivýzt dva body, upadl Kyle Legault. Já se v tu chvíli pohyboval na druhým místě. V opakovačce jsem závodil s Jonasem Davidssonem. Myslím, že on mě stál Grand Prix. Rozjezd s Bjarnem Pedersenem jsem zrovna teďka viděl na videu. Vyhrál jsem start, ale moc jsem vyjel ven. On mě podjel, já mu to vrátil. Dvakrát jsme se prohodili, bohužel v můj neprospěch. Musím říct, že ten den na to bylo.“

speedwayA-Z: „Když už jsme se dotkli fungování lidské psýchy, zdá se, že v závodech, kde ti o nic nejde, býváš mnohem lepší. To nebyl případ pouze challenge ve Vojensu, ale třeba také Zlaté přilby na tvém nemilovaném pardubickém letišti…“
Luboš Tomíček: „Snažil jsem se zamyslet nad tím, že speciálně v roce 2007 mi závody, kde jsem nebyl pokládán za favorita, vyšly líp. Jestli to tak je nebo je to náhoda, těžko říct. Nechci snižovat Zlatou přilbu, ale pole bylo slabší než v předchozích letech. Předloni mi chyběl bod na semifinále, loni to byl krok dopředu, jeden bod mi chyběl na velký finále. Možná to bude psychikou. Hraje velkou roli. Když mozek řekne ne, nic s tím neuděláš. Je dobrý mít sérii dobrejch výsledků před tím, než přijde důležitej závod. Potřebuješ být ve formě. Určitě se ti líp závodí, když nejsi favorit, ale překvapení večera. To jsou dvě sportovní role, vždycky je favorit a outsider. Mně by loni seděl víc ten outsider. Ale jestli chceš bejt profík, musíš přijímat roli profesionála. Když budeš v týmu jednička, nemůžeš říct, chci bejt rezervista. Musím na sebe převzít tu roli odpovědnosti. Na to se chci v sezoně 2008 zaměřit. Měřítka stoupaj‘ o krok vejš. Chtěl bych sám sobě dokázat, že můžu vést klub a bojovat o vítězství i v posledních jízdách.“

speedwayA-Z: „Loni jsi nějak víc laboroval s technikou. Čím to? Proslýchalo se, že v Divišově začali vyrábět nové písty, které si s tvými motory nějak nerozuměly.“
Luboš Tomíček: „V první půlce sezony jsem neměl žádnej problém. Byl jsem spokojenej a našel nastavení motoru na anglický závody i na evropský. Kámen úrazu byl možná Oxford. Jel jsem pro něj jedenáct závodů, měl sedmdesát bodů a nedostal zaplacenej ani jeden. Nakonec mi dali osmdesát procent až na konci sezony. Jinak se utrácí, když je přísun. A najednou nebyl. Začal jsem jezdit speciální vačky. Díky tomu, že měly větší zdvih, pružiny přestaly stíhat. Spoustu závodů jsem prodělal, že pružina agresivní vačku nestíhala. Občas mi to i ten motor rozbilo. Větší laborace v období před mšenskou extraligou nebyly. Měl jsem spíše nedostatek financí než přehnané laborace. Velkej dík patří JRM. Když jsem měl tyto problémy, vyšli mi vstříc. Pomohli mi dát všechno dohromady a mohl jsem dokončit sezonu. Žádné problémy s písty v JRM nebyly, jejich motory jsou v současnosti na špičkové úrovni. Teď já i táta máme v hlavě, jak by motor měl na určitý dráze fungovat. Je to o zkušenostech. Tyhle průsery tě něco naučej‘. Laboruju rád už odmalička a rád se dozvídám nové věci. Ne pokaždý mi to je k užitku, ale laborace, to jsem já (smích).“

speedwayA-Z: „Speedway Grand Prix 2008 ti uniklo tím nejmenším možným způsobem. V létě ses však přesto do společnosti elitních závodníků podíval. A už podruhé v kariéře. Předloni jsi byl v Praze náhradník, loni divoká karta. Co se v tom mezičase ve světě velkých cen změnilo?“
Luboš Tomíček: „Grand Prix se mění rok co rok. Díky financím. Není to už práce jednoho člověka, ale týmu. Je to hodně o penězích a sponzorech. Závodník, dva mechanici, manažer, ladič. Už to není jen záležitost závodníka. Myslím, že do budoucna budou jen stálí jezdci Grand Prix, co budou jezdit jen tohle. Žádnou ligu, nic. Bude se závodit i v zemích jako je Malajsie. A celoročně i tam, kde bude léto, když je tady zima. To je ale záležitost tak deseti let a víc. Ale tak to na mě působí. Dalo se to pozorovat i během toho jednoho roku. V Grand Prix probíhá výměna generací. Tony Rickardsson skončil, na vrchol přicházejí Leigh Adams, Jason Crump, Nicki Pedersen. Naskočili tam i Hans Andersen a Chris Harris. Za ten další rok zase někdo skončí a někdo novej tam zase skočí. Když se díváš na moje starty, po bodový stránce byl úspěšnější rok 2006. Ale loni jsem byl po Grand Prix spokojenej. Když přijde českej fanoušek do Prahy, chce vidět Čechy bojovat o první místo, ale světová špička je stále někde jinde. Jak po jezdecký, tak po finanční stránce. I ten celkovej systém plochý dráhy je v Anglii, Švédsku, Dánsku a Polsku jinačí než u nás. Člověk si musí uvědomit, že je těžký lidi z Grand Prix porážet. I když neříkám, že je nejde porazit. Závodník světový třídy je na sto procent připravenej, a je to liga nebo velká cena. Dráha na Markétě měla novej materiál a spadlo hodně vody. Byla hodně náročná a docela nebezpečná. Grand Prix se ale jede za každejch podmínek a nehraje se na to, jestli je na dráze díra nebo ne. Jsem rád, že jsem dostal šanci to jet. To pomůže po jezdecký stránce i po sebevědomí a taky v kariéře. Kdybys udělal výsledek, je to lepší, ale i to, že jsi byl vybranej, pomáhá. Za to Praze strašně děkuju.“

speedwayA-Z: „O tvém účinkování v mistrovstvích světa jednotlivců a juniorů jsme se už bavili. Skvělý úspěch ovšem přišel ve světovém šampionátu juniorských družstev. Jak vzpomínáš na tu slunečnou zářijovou neděli v Abensbergu?“
Luboš Tomíček: „Obecně byl rok v reprezentaci úspěšnej. Když se zamyslím nad mistrovstvím světa jednotlivců, byl to pavouk. Ze čtvrtfinále přes semifinále do finále. To samý bylo v juniorech. Od Goričanu do Daugavpilsu a Ostrowa. Těšilo mě, že jsem postoupil všude. Jen ne v mistrovství Evropy. Mrzelo mě, že jsem postoupil z Togliatti, ale vypad‘ z Goričanu o jedinej bod. Jinak mohly bejt všechny finále. Mezi postupy patří i tohle mistrovství světa juniorskejch družstev. V Debrecenu jsme měli těžkou skupinu. Počítalo se, že postoupěj‘ Švédové a Angličani a z druhý skupiny Poláci a Dánové. A my jsme vyřadili Švédsko a Dánsko. Semifinále bylo hodně důležitý. Přálo štěstí, že jsme měli lepší skóre než Dánové. Tady byl počátek, že jsme si začali věřit. V Debrecenu se mi dařilo. Byl jsem kapitán a v tomhle duchu bych si přál, aby to bylo i letos. Když na tobě bude zodpovědnost, abys to v závodě potvrdil. Šest bodů v Abensbergu mě proto mrzelo, měl jsem jich vyválčit aspoň deset. Trošku jsem selhal. Ty body chyběly na druhý místo. Ale myslím, že třetí místo je pro českou plochou dráhu velkej úspěch. Trošku by to tomuhle sportu mohlo pomoct. Ale myslím, že moc ven se to nedostalo a moc lidí to ani neví. Zájem o plošinu klesá a každej takovejhle úspěch by se měl víc prodat. Dráha v Abensbergu moc na předjíždění nebyla. Tvrdá, malinko rozbitá, ale hodně úzká. Záleželo na startech. Poláci byli hodně suverénní, na ně bychom neměli. Maj‘ silný individuality. Koho by šlo porazit, byli Angličani.“

speedwayA-Z: „Ve finále evropského poháru klubových družstev v Miskolci jsi hájil barvy chorvatského Goričanu. Jak k vaší spolupráci došlo? A nebylo ti líto termínové kolize se Zlatou stuhou? Ta se poměrně často vyhrává právě v jednadvaceti a navíc ti po domácím juniorském šampionátu unikla další možnost vyrovnat se svému otci.“
Luboš Tomíček: „Určitě nesnižuju vítězství ve Zlatý stuze. Bral bych ho a vážil si ho. Ale jet dva závody v Pardubicích za sebou je hrozně náročný na techniku. Musíš udělat motor a taky, co se týče pneumatik, to stojí hodně peněz. A z Goričanu přišla nabídka. Jedinej důvod, proč jsem tomu dal přednost, byl finanční. Měl jsem to spočítaný, že se stihnu vrátit na Zlatou přilbu. K Pavlicovi jezdím trénovat už od mlada. Vidím se s těma lidma dost často. Když postoupili do finále, chtěli se ho zúčastnit. Nešlo jim o to porazit Togliatti, ale neudělat ostudu. Nechtěli zvát světovou třídu, spíš takovou střední. Oslovili mě, tak jsem přijel. Kolikrát si rád vybírám závody, co jsou dobře obsazený, když vím, že na nich tolik nevydělám. Pořád mám ambice. Když závodíš s lepšíma, dá ti to víc. Viz Anglie nebo Švédsko, kde jsem ve vyšší lize. Proto jsem možná dal přednost Miskolci, i když nechci snižovat úroveň Zlatý stuhy. Ale prostě tak to je. Tuhle teorii budu razit i tento rok. Škoda jen, že Jurica Pavlic vypad‘ už v první jízdě. Myslím, že byl stejně myšlenkama už na play off v Polsku.“

speedwayA-Z: „Loni touhle dobou ses těšil na cestu za kanál La Manche. Čekal tě druhý rok v Elite League v barvách Oxfordu. Jenže všechno vzalo nečekaný obrat a Oxford z ligy vycouval. Jak velkou spásou bylo angažmá v Arena Essex?“
Luboš Tomíček: „V lednu jsem byl nachystanej, že podepíšu. Ale oni podepsali Piotra Protasiewicze. Měl větší average a já se už do týmu nevešel. Dostal jsem se na čekací listinu. To mi řekli v půlce února, týmy už byly plný. Stavěl jsem čtyři motorky a najednou veškerá investice byla pryč. A nic. Celej březen a duben jsem strávil trénováním. Přišlo pár závodů v Polsku, ale bylo toho o hodně míň. Veškerej trénink stojí peníze a to byla rána pod pás. Koncem dubna, začátkem května udělal Oxford radikální změny. A do týmu jsem se vešel i já. Odzávodil jsem jedenáct závodů a můj average byl k sedmi bodům. Bylo to jedno z nejlepších období, co jsem tam zažil. Když jsem měl pocit, že jsem na dráze v Oxfordu jako doma, přišla další rána. Klub zkrachoval a končí! Byl červen a já neměl zatím ani korunu. Protože zbankrotovali, museli vyplatit jen určitý procenta a já se jich dočkal až koncem roku. Ukončil jsem Anglii po měsíci a půl a čekal, až se bude měnit average. Dostal jsem dvě nabídky z Belle Vue a Areny Essex. V Areně je promoterem Jon Cook, který byl dřív v Eastbourne. Měl o mě zájem už v úplných začátcích, proto jsem považoval za fér mu kývnout nyní. Má to v hlavě srovnaný a pod jeho vedením může tým dosáhnout úspěchů. Oxford byla mafie, nedalo se jim věřit a nakonec slavnej klub, kde jezdil Hans Nielsen, dovedli k zániku. V Areně byl problém, že je to nejmenší dráha v Anglii. Mám pocit, že tam začínám zase od nuly. Předchozí roky v Anglii jsou fuč a člověk se pere se záludnostma týhle dráhy. Koncem sezony jsem tam už moc nestartoval, aby se mi nezvýšil average. A pro letošek tak začínám se stejným jako na začátku sezony 2006. Tři a něco, je to ještě z Newcastle z roku 2005 děleno dvěma. Když půjde všechno podle plánu, měl bych ho zdvojnásobit. Co se týče mojí anglický historie, měl jsem na promotéry smůlu. Teď mám pocit, že se to zlomilo. Přístup týmu je skvělej. Dostatek peněz a vysoký ambice. Z mé stránky mám skvělé zázemí v Oxfordu, dílnu, transport a bydlení. Letos se v Anglii kompletně snížil average, aby se každej tým musel omezit na jednoho jezdce z Grand Prix. Je náročný sestavit tým a je náročný sehnat dobrý závodníky s malým average. Plán s mým bodovým průměrem jsme s Jonem měli už od loňskýho srpna.“

speedwayA-Z: „Klubové barvy jsi změnil také v Polsku. Místo Lublinu jsi jezdil v Ostrowě, celku nabitém ambicemi na postup do extraligy. A co letos? Bude dost ligového závodění v Anglii, Švédsku a Dánsku a do polských soutěží nemíříš?“
Luboš Tomíček: „Loňský rok byl v Polsku zklamání. První sezonu s Lublinem jsem měl super. Z rezervisty jsem se stal na konci sezony jedničkou a dělal body. Po sezoně jsem měl nepřeberný množství nabídek, a extraliga, první liga nebo druhá. Převíjelo se to po finanční stránce. Veškerý svý cíle jsem směřoval k finále mistrovství světa juniorů. Věděl jsem, že to bude v Ostrowě. Proto jsem podepsal tam, i když to nebylo ekonomicky nejsilnější. Ale body nebyly. Oproti Lublinu to vypadalo jako jít do jiný ligy. Tady se bojovalo o postup. První dvě jízdy jsem jel s Karlssonem, druhý dvě s Maxem, takže taky s Karlssonem (smích). To se dalo srovnat s extraligou. Zklamal jsem tam. Čekalo se ode mě osm bodů na závod. Měřítka z roku 2006 byly větší a já je nepotvrzoval. Jak to v Polsku je, byl jsem pod tlakem. A na závěr se dokonce říkalo, že jim Tomíček prohrál extraligu. Poznal jsem tu stinnou stránku. První rok tě klub miluje, druhej ti to dávaj‘ strašně sežrat. Za dva roky jsem si v Polsku vybral všechno. Závěrem mi nevyšlo ani to finále mistrovství světa juniorů a to byla poslední kapka. Teď jsem upřednostnil Anglii a Švédsko. Na občasný hostování jsem podepsal i Dánsko. Po psychický stránce je dobrý, že vím, že mám práci. V Polsku stále jednám, ale v současnosti nemohu říct, jestli tam vůbec vystartuji. Mám trochu strach, abych to po logistický stránce stihnul. I po fyzický stránce, abych si nedal víc, co bych nestačil uřídit.“

speedwayA-Z: „Domácí sezona ti přinesla titul ve dvojicích. Jak se ti a Adrianem Rymelem spolupracovalo?“
Luboš Tomíček: „Už umím moravsky. Ve všech pádech (smích)! Jelo se to den po Grand Prix a bylo dobrý, že se spousta fanoušků přesunula do Divišova. Úroveň závodu nebyla asi nejlepší. Ale přijeli lidi a naplnilo se to. Jsem rád, že se nám s Aďou povedlo vyhrát. Je to titul a jsem rád, že jsem ho pro Olymp vyjel. Dráha samotná byla zezačátku náročnější. Nakonec se to poddalo, a jak se závod jel, zlepšovala se. Když nebude kolize termínů, slíbil jsem, že bych jel i letos. Určitě bych chtěl obhajovat, ale s kým to ještě nevím.“

speedwayA-Z: „Je tady ještě jedna ošemetná otázka, na kterou pražští závodníci nedokáží už čtvrtou sezonu odpovědět. A sice, proč Olymp nemůže dostát své pověsti favorita v extralize?“
Luboš Tomíček: „Řek‘ bych to stejně jako, když se mě nedávno ptali v klubu. Myslím, že chybí zahraniční posila. Jeden závodník, co bude dělat přesně deset bodů. Když vynechám tragický závody jako Mšeno, prohrávali jsme až v posledních rozjížďkách. Kdyby bylo o jednoho silnějšího závodníka víc, vypadalo by to jinak. Měli bychom osm, deset bodů jistejch a nerozhodovalo by se to v posledních jízdách. Já jsem zklamal ve Mšeně. Bylo hodně technickejch problémů a po třetí sérii jsem to vzdal. Byla to chyba. V ten moment jsem byl v týmu za tahouna a měl ho podržet. Jenže nepodržel. Lituju toho, ale je to už historie. Chci to odstranit, jak jsem už říkal. Myslím, že jeden jedinej závod není ten problém klubu. Chtělo by to toho jednoho zahraničního závodníka, co by byl členem týmu a jezdil za nás pravidelně. Pro nás všechny na Markétě je extraliga takovou nejvyšší soutěží. A opravdu se nám nedaří, přál bych si, aby to vycházelo a měl jsem míň těch nahoru a dolů. Ne, že jeden závod budu mít fantastickej a druhej skončím jako třeba ve Mšeně. Nemyslím, že by to někdo z nás, když jedeme extraligu, bojkotoval, ale fakt jeden dobrej závodník chybí.“

speedwayA-Z: „Závěr sezony sis zpestřil cestou do USA, výletem a dvěma závody. To ti muselo přinést spoustu nových zážitků. Nepodělíš se o ně s našimi čtenáři?“
Luboš Tomíček: „Určitě. Září jsem protrpěl a přišla únava. Kolem Zlatý přilby se to zase přelomilo. Cestu do USA jsem plánoval dva roky, jet závod USA proti zbytku světa byl můj sen. Rok předtím mě nechtěli a místo na mě zbylo až loni. Přijal jsem ho, dostal včas víza a rozhodl se jet. Byl to neskutečnej zážitek. Dělá se to jako show. Když řekneš malá dráha, lidi u nás si představujou Divišov. Ten by ale v Americe byl long track! Většinou se jezdí na stadionech pro rodeo. Daj‘ tam mantinely a po závodech tam zase skáčou bejci. Závodníci choděj‘ do práce, jdou závodit jen o víkendu, musej‘ za to zaplatit a nakonec dostanou grilovaný prase. Oba závody jsem spojil s dovolenou. Bylo dobře, že jsem jel úplně sám. Lidi se chovaj‘ úplně jinak. Poznal jsem mnoho rodin, strávil pár chvil s kalifornskejma hvězdama jako Bobby Schwartz, John Cook, Moranové a tak. Viděl jsem, jak žijou po svých kariérách. Druhý závod jsem jel v jižní Kalifornii, takže jsem se podíval na místa jako Hollywood v LA, na severu jsem zase byl v Sacramentu a San Francisku. Člověk toho viděl doopravdy dost a poznal nový lidi. V letošním roce plánuji cestu znova. Přislíbil jsem promotérovi, že mu pomohu s výběrem závodníku do ,,zbytku světa“. Chtěl bych v USA strávit více času a cestovat. Ale to uvidíme po letošní sezoně. Následující cesta už bude jednodušší, když už tam máš kamarády. Díky internetu a telefonům jsme neustále v kontaktu. To je jedna z nádherných věcí, co mi náš sport umožňuje… Poznávat nové lidi a životy.“

speedwayA-Z: „Po sedmi letech závodění vstupuješ do další sezony, která pro tebe bude zlomová. Ve dvaadvaceti už nejsi juniorem. S jakými plány a ambicemi do ní vstupuješ?“
Luboš Tomíček: „Letošní rok bude takovej zvrat. Nebudu junior a přestup bude asi náročnej. Oproti loňskýmu roku by mi měly přibýt závody. Mělo by jich být okolo stovky. Chystám se na anglickou ligu, českou extraligu a švédskou ligu. Když bude čas, pojedu pár závodů v Dánsku. Jinak se samozřejmě plánuju připravit na českej mistrák a kvalifikaci o Grand Prix 2009. Na domácí scéně bych byl rád, kdyby se něco povedlo s tou extraligou a dařilo se od prvních závodů. Docela bych si přál dostat se s Arenou Essex do play off. Všichni pracujeme těžce, aby to vyšlo. Je to novej klub, bylo by dobrý, kdybychom poráželi ostatní tradiční týmy. Ve svém prvním roce bych se chtěl uvést dobře ve švédský lize. Nebude to lehký, ale jsem rád, že kapitánem je Greg Hancock. Ten se hodně svěří ohledně techniky a taktiky. Mohlo by mi to hodně pomoct. V Polsku nevím, jak vše dopadne. Teď stavím šest novejch motorek a vše směřuju na přípravu na sezonu, abych do konce února měl všechno připravený a nenastal problém, že by logistika nefungovala. Když jedeš na závody a nevíš, jestli se tam dostaneš, ovlivňuje to výkon. Byl bych rád, aby tohle klapalo. Při tomhle množství závodů je tohle to nejdůležitější. A aby se technika udržela po celou sezonu na dobrý úrovni. Co se týče technický i fyzický stránky, jsem připravenej. Nevidím problém, do týmu jsem nyní přibral i Oldu Šmahela na britskou ligu. Mirek Mihule bude pracovat v Evropě, ve Švédsku bude klubový mechanik. Motory JRM stále bude ladit a připravovat můj otec. Jedinou radikální změnou pro tuhle sezonu je přechod ze spojek NEB na LZ, a tím i spolupráce s Alanem Zubrem. Hlavní priorita pro mě je reprezentace, kde bych si přál, abychom se po roce zase dostali do světového poháru družstev.“

Luboš Tomíček děkuje:
„Letos děkuji jako už tradičně pražské Markétě, Fuchs Oil Silkolene, tátovi a Mírovi Mihulemu. Velké díky JRM Divišov a hlavně klukům z vývojového oddělení Jawy za jejich trpělivost. Kterou se mnou určitě potřebují (smích).“

Luboš Tomíček zve k návštěvě svých internetových stránek:
www.lubostomicek.com

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II) a archív Luboše Tomíčka

Praha – 5. ledna
Loni zjara se vytratil ze světa plochých drah. Není zrovna extrovertní osobností, a tak se všichni mohli jen dohadovat proč. Navíc se vyrojily zvěsti o jeho angažmá v motokrosových týmech, nebo dokonce o diabetickém onemocnění. Přišlo však léto a Jan Jaroš byl rázem zpátky. Ještě na divišovských dvojicích byl s manželkou jen jako divák, aby o pouhých šest dnů později v úvodních dvou extraligových skóroval ve svých dvou úvodních rozjížďkách pěti body. Magazín speedwayA-Z získal exkluzivní rozhovor, v němž pražský borec otevřeně hovoří o svých osudech v předcházejících dvou letech.

speedwayA-Z: „Na začátku sezony 2006 vypadalo všechno skvěle. Odjel jsi do Anglie s kontraktem na Elite League v Ipswichi. Nakonec ses však vrátil domů předčasně. Proč?“
Jan Jaroš: „Došlo k tomu tak, že jsem si při pádu se Scottem Nichollsem zlomil ruku. Závod jsem dojel. Ten den jsme jeli ještě v Areně Essex. Dělal jsem body, což je na Arenu slušný. A se zlomenou rukou! Jenže jsem se ráno vzbudil a ruka byla úplně oteklá. Zavolal jsem oběma Louisům, že ji mám zlomenou. A že pojedu Čech na vyšetření a dám vědět. Tady doktor zjistil zlomený kůstky v zápěstí a musím na dva měsíce přestat závodit. To ale bylo nepřípustný. Plochou dráhou jsem se živil a potřeboval peníze. Tak jsem telefonoval do Anglie, že je to OK. A že si to nechám oledovat a za čtrnáct dnů přijedu. Vrátil jsem se tam a začal kolotoč neúspěšnejch závodů. Nebylo to ono. Ruka bolela, nestartoval jsem. Psychika šla dolů. Jednoho dne mi promotéři volali, a jedu domů, dokud to nebude v pohodě. Prý se ozvou, když budou potřebovat. Blížil se ale konec sezony, cíl byl dostat se do play off. Zbejvalo jen pár závodů a já se s tou rukou mordoval dlouho. Takhle skončila sezona 2006 v Anglii.“

speedwayA-Z: „Bez britského angažmá jsi začal uvažovat o konci kariéry. Nakonec jsi zůstal a závodil v Čechách. Patřil jsi k favoritům finále v Březolupech, pomáhal Mšenu vyhrát baráž. To jsi bez ploché dráhy nemohl žít?“
Jan Jaroš: „Kolem motorek jsem se motal odmalička. Táta mě bral s sebou na závody a snažil se ze mě vychovat závodníka. Prostě to máš v krvi a máš to v sobě. Ale přijdou takový chvilkový zkraty. Vyhodili mě z Anglie, vše se seběhlo rychle a člověk ztratil chu. Začal jsem s plochou dráhou, abych byl v Anglii a dostal se tam do Elite League. A najednou jsem o to všechno přišel. Zřícenej svět. Asi jsem se zapšknul. Chyběla taková ta chu. Takový to jít znovu a závodit. Bavit se tím a mít z toho osobní přínos. Tohle bylo najednou pryč. Ale i v Čechách byly skvělý zážitky. Třeba baráž byla prima. Perfektní atmosféra. Jenže v závodění nestačí jen to příjemný. Potřebuješ složit skládačku, všechny kousíčky do puzzle. A tohle tam nebylo. Nenaplnilo by tě to. Proč se plácat o zabitou vránu? Pralo se to ve mně. A ještě finance a tak. Dnes už dávám za pravdu panu Špinkovi, že jsem do Anglie šel brzo.“

speedwayA-Z: „Právě před rokem se o tobě začaly rojit různé zvěsti. Prý pojedeš motokros místo ploché dráhy, spekulovalo se o zdravotních potížích. Mohl bys to uvést na pravou míru?“
Jan Jaroš: „Při banální prohlídce (ve Stromovce jsem šlapal na kole) jsem se zmínil, že vypiju hrozně moc vody. Začali mít podezření na cukrovku a tím, že jsem prodělal hodně otřesů mozku, jsem musel podstupovat spoustu vyšetření. Najednou žiješ v nejistotě, doktoři mlžej‘ a tebe napadaj‘ různý věci. Snažil jsem se vyřešit problém zdraví. To máš jen jedno. A pokud chceš podávat stoprocentní výsledky, musíš bejt připravenej. S tím motokrosem to vzniklo, když jsem nastoupil do práce v Uhříněvsi. Můj zaměstnavatel začal podporovat Jirku Bitnera. Slovo dalo slovo, řek‘ jsem, že jsem motokros taky jezdil. Jejich plány byly velkorysý, že bude tým. Začal jsem se připravovat. Jenže do toho přišla ta kontrola a všechno jsem utnul. Říkal jsem si, že musím dát nejdřív všechno do pořádku. Tímhle způsobem z toho sešlo. Byla by otázka rozhodnout se dělat motokros, nebo plochou dráhu. Dohromady to nejde. Chtěl bych se věnovat jednomu nebo druhýmu. Co by vyhrálo, nevím. A jsem rád, že to teď nemusím řešit.“

speedwayA-Z: „Loňská sezona však nakonec začala bez tebe. Co za tím vězelo? A jaké páky tě v létě pohnuly k návratu?“
Jan Jaroš: „Bylo to kvůli tomu všemu, co jsem ti už řek‘. Zdravotní problémy. Celkově se to vyvrbilo, že když jsem stoprocentně věděl, že jsem fit, byla půlka sezony pryč. Přestal jsem chodit na závody. Člověku to vadí, tak se snaží zapomenout a žít normální život. Manželka se ale ptala, jestli se nepůjdeme podívat na Grand Prix v Praze. Nakonec jsem se koukali v televizi. Druhej den se jely v Divišově dvojice a tam jsme jeli. Bylo to skvělý potkat zase všechny ty lidi. Chyt‘ mě tam pan Kasper. A že nemaj‘ závodníky a počítaj‘ se mnou. Ve Mšeně cejtíš, že je to takový rodinný a příjemný prostředí. Slíbil jsem, že o tom budu přemejšlet. Udělal jsem si plán s tím, že jestli všechny jeho body splním, pojedu. První věc byla, jestli vůbec zahnu. To určitě, ale spíš si to zase osahat a na všechno se připravit. Body jsem nakonec splnil. Byla miliarda překážek, ale tak je to i v životě. Nicméně jsem v sobotu odjel extraligu za Mšeno. Bylo to jak ruská ruleta. Teď ukaž, co umíš. Jsem rád, že to dopadlo takhle a nezranil jsem se. Ve svým věku si uvědomuju, že zranění je krok zpátky. A že tě to zastaví. Nebyl to špatnej závod na to, že jsem skoro rok nezávodil. Udělal jsem, co jsem v danou chvíli měl. A kolotoč se rozjel úplně nanovo. Zase jsem začal závodit.“

speedwayA-Z: „Bylo těžké začít zase závodit? Nebo je to jako s jízdou na kole, která se také nedá zapomenout? Soudě dle pěti bodů z úvodních dvou jízd první extraligy po devítiměsíční pauze či hladkém postupu do českého finále to byla hračka…“
Jan Jaroš: „Hele, nevím, jak to má kdo jinej. Když jsem já přišel do plochý dráhy, neuměl jsem ani zatočit, ale čelil jsem soupeřům, by papírově lepším. Jseš závodník, jseš dravec, jdeš na pásku s tím, že vyhraješ. Mám to odmalička, táta mě k tomu ved‘ a hodně mi dala i Anglie. Bylo to prostě o obrovský chuti závodit. A ta byla. Ale úplně jinak než předtím. Když jsem to rozebíral se Zdenčou, i ona tvrdila, že tam vedle chuti byla i snaha víc přemejšlet. Tohle si hrozně cením. Pauza ti k tomu přemejšlení pomůže. Nejde o to se zmrzačit, ale musíš myslet, že druhej den ráno vstaneš a jdeš do práce.“

speedwayA-Z: „O finále mistrovství republiky ve Slaném se však asi ani bavit nebudeme, že? Tři defekty v řadě…“
Jan Jaroš: „To finále osobně považuju za nejhorší závod v kariéře. Nechtěl bych ho ani komentovat. Byl to jedním slovem propadák. Špatná příprava na závody. Ve všech směrech. Jako když se atlet připravuje na olympiádu, nedostane se na ni a sám dobře ví proč. Není co okecávat. Tečka.“

speedwayA-Z: „Tvůj comeback se stal spásou pro Mšeno, jemuž se tak do proděravělé sestavy dostal další muž. Jak bys své účinkování vystihl? A bude vaše spolupráce pokračovat také letos?“
Jan Jaroš: „Hlavně jsem moc závodů neodjel. Všehovšudy tři. Jeden byl povedenej, zbytek už ne tak úplně. Je to znovu o tom, že líp se ti závodí z pozice, kdy ti o nic nejde. Snažil jsem se fakt připravit, abych nebyl za nějakýho blba. Člověk závodí s hroznou chutí a ten první závod jsem si fakt užil. Mohlo to bejt lepší, ale i horší. V dalších extraligách zklamala technika. Letos jsem domluvenej jak s panem Greplem, tak panem Ondrašíkem s tím, že je to ještě o doladění další spolupráce. Ale věřím, že extraligu za Mšeno pojedu. Aspoň takhle mi to pan Ondrašík přislíbil a jsme na hubu domluvený. Lidi ve Mšeně jsou parádní. Počínaje panem Greplem přes všechny, co se tam pohybujou. Měli jsme moc fajn rozlučku a bylo to příjemný.“

speedwayA-Z: „Milan Špinka po tobě také dychtivě sáhl pro pražský tým ve druhé polské lize. Jak se ti tam závodilo?“
Jan Jaroš: „Moc jsem toho neodjel, asi jen čtyři závody a nejvíc doma. Měl jsem půjčenej motor od klubu. Řek‘ jsem, když za ně pojedu druhou polskou ligu, chtěl bych motor. Ne vždycky to bylo to pravý ořechový, ale na poslední chvíli jsme aspoň jednou vyhráli. Já to pojal jako trénink. Potřeboval jsem se rozjezdit. A každou sekundu na motorce, abych najezdil metry a ovály a dostal ji do ruky. Takhle jsem to celý pojal. Závody byly dobrý, ale dobrý to je vlastně za tři. Možná někdy i za čtyři. Ale říkám, věděl jsem, že potřebuju jezdit, a s tím jsem do toho šel. Nedělal jsem si ani těžkou hlavu, kolik přivezu bodů. Cílem bylo svýzt se. A jakejkoliv závod je lepší než trénink.“

speedwayA-Z: „Pro letošní sezonu jsi podepsal v Krosnu. Jak se to seběhlo a jaké máš další záměry pro sezonu 2008?“
Jan Jaroš: „S Krosnem jsem vyjednával už dřív. Předloni a loni byly náznaky. Věděli o mně a letos to dopadlo. Chci jezdit tady. Přišly nabídky z Anglie, ale letos tam nechci. Třeba se tam svezu jen na hostování. Chtěl bych se tam ukázat, odjet si pár závodů a to není nemožný. Extraligu budu jezdit za Mšeno, ale záleží, jak se výše postavení domluví a bude to fungovat v sezoně. Trojky nevím, volal jsem panu Špinkovi, abych se s ním sešel a doladil to, ale jsou na horách. Cíle si nechám sám pro sebe. Hlavně se chci vrátit zpátky k plochý dráze. Otázka je, jak to půjde. Aby se tím člověk živil a nechodil do práce. K tomu se snažím vytvořit si nejlepší podmínky.“

speedwayA-Z: „Předloni jsi byl přihlášen do mistrovství republiky na dlouhé dráze. Proč z tvého startu tehdy sešlo? Už tě to neláká? Ani ledy, kde ses chtěl také kdysi svézt?“
Jan Jaroš: „Nedopadlo to, protože se kryly závody v Anglii. Nestih‘ jsem se na to připravit a neměl natrénováno. Na ledech jsem se svez‘ nedávno se známým s panem Havlíkem na jeho motorce a klukama z Kunratic. Ale spíš to byla sranda. Jezdí už tři roky svůj seriál. Udělali si ze stopětadvacítky čezety pololeďáky a dělaj‘ takový velkolepý závody. Svez‘ jsem se, bylo to super. Dlouho jsem se tak nezasmál. Dlouhá dráha mě už delší dobu láká. A letos jsem se rozhod‘, že začnu. Mám nasmlouvaný nějaký závody hlavně přes Káču Kadlece. Chci se připravit na českej mistrák nejen na krátký, ale i na dlouhý. Nebo takhle, v Mariánkách uvidíme, jak jsem natrénoval (smích)!“

Jan Jaroš děkuje:
„Chtěl bych poděkovat své manželce Zdeňce a rodině.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon D Mark II), Antonín Škach a archív závodníka