Praha – 1. července
Když v listopadu 2005 odjížděl k rodině své manželky do Argentiny, měl jasné plány. Chtěl rehabilitovat nohu zraněnou při zranění z předešlé sezony a trénovat na nadcházející rok, aby dokázal co nejúspěšněji reprezentovat svůj mateřský oddíl PSK Olymp Praha v extraligových závodech a byl schopný úspěšně bojovat o titul mistra světa na dlouhé ploché dráze. Do těchto plánů zapadala i jeho účast v mezinárodním argentinském mistrovství. Na prosbu pořadatelů a médií v něm nastoupil až ve třetím kole v Bahia Blanca. Leč mítink skončil tragédií. Po hromadné kolizi prolétl špatně zabezpečenými vraty, která se silou nárazu sama otevřela, a v plné rychlosti trefil dřevěný sloup, který v bezpečnostní zóně neměl co dělat. Utrpěl zlomeninu nosu, vyražené a uvolněné zuby, rozřízlý ret a prasklou čelní kost a poškození mozku, v jehož důsledku byl na vozíku v plenkách a zůstal nadosmrti částečně ochrnutým a jinak hendikepovaným. Na jaře se vrátil domů. Vidina comebacku na ovály urychlovala jeho rekonvalescenci neuvěřitelným tempem. Nicméně letos v květnu musel připustit, že už nebude schopen závodit. Magazín speedwayA-Z o tomhle všem hovořil s Antonínem Švábem v exkluzivním rozhovoru.

speedwayA-Z: „V listopadu 2005 jsem ti při našem rozhovoru položil otázku, proč tě štěstí nemá rádo. Měl jsem tehdy na mysli skutečnost, že jsi měl hodně titulů na dosah, ale pokaždé skončil v uvozovkách jen druhý. O pouhé dva měsíce později však tato otázka nabrala zcela jiný rozměr.“
Antonín Šváb: „To je otázka! Jestli mě štěstí nemá rádo, odpovím ti, že se doktoři shodli, že je zázrak, že vůbec žiju. Pro mě je štěstí, že i částečně ochrnutej‘ dokážu žít jakejž takejž život. Otázka je, jak se s tím vyrovnám. Pro mě osobně je to možná neštěstí, že jsem přežil. Kdybych se tam zabil, bylo by to jednodušší, ale kvůli dceři a manželce to nemůžu říkat. Ale už nemůžu dělat, co jsem měl rád a pro co jsem žil.“

speedwayA-Z: „Hovoříme-li už o štěstí, jak velký podíl je ho potřeba? Ty jsi závodníkem širší světové špičky a zranění se ti nevyhýbala, naopak jsi jich v posledních letech měl velkou šňůru, nicméně vesměs cizím zaviněním…“
Antonín Šváb: „To je právě to. Doktoři říkaj‘, že je zázrak, že jsem se dokázal dostat do týhle kondice. Neříkám, že bych na motorce nedokázal jet pomalu sám kolem dokola, ale rozhodně nejsem schopný závodit nebo jet rychle.. Ještě před šesti měsíci to byl můj cíl. Ale je problém, že s tebou na dráze budou tři další. Stane se jedna chyba a je konec. To se v mým případě stalo pokaždý, když jsem byl zraněnej‘ a já si nemohu dovolit podstoupit riziko utrpění dalšího otřesu mozku, které by mě buď poslalo zpátky na vozík nebo zabilo, a ohrozit i další jezdce. Plochá dráha je víc kontaktní než před dvaceti lety. Dráhy jsou většinou co nejtvrdší a takový, aby byl co největší kontakt. Stačí jedna chyba závodníka vpředu a ten druhej‘ vzadu nemusí včas reagovat a spadnou. Co se týče jezdců, většina chce získat motocykl rychlej‘ a výkonnej‘. V otázce rychlosti je na krátký dráze asi devadesát kilometrů a může bejt překonaná o dva kilometry. Mezi nejrychlejším a nejpomalejším časem je minimální rozdíl. Není to opravdu o rychlosti, chce to správný reakce. Je to o schopnosti jezdce přenýst výkon motoru, kterýho je až až, na zadní kolo a dráhu. Aby se to neprotáčelo a jelo dopředu. Dráhy jsou rozdílný, musíš najít nejrychlejší stopu, využít materiálu, jestli tam je. Jsou dobrý mechanici a ladiči, ale jsou to hlavně jezdci, aby dokázali výkon využít. Mezi vítězem a posledním nebude takovej‘ časovej‘ rozdíl.“

speedwayA-Z: „V argentinském Bahia Blanca se v lednu 2006 proti tobě spikly všechny okolnosti. Vzpomínáš na svůj pád?“
Antonín Šváb: „Pech, pech… Je v tom i štěstí, jak vidíš. Závodníci za mnou reagovali, jak reagovali. Nezvládli motocykly a spadli. Pustili motorky, ty mě sebraly a šly se mnou do prken. Je to otázka, ale v Grand Prix by třeba ty špičkoví závodníci dokázali udržet motocykly u sebe. Je to ale to třeba. Tady se navíc otevřela vrata a já trefil sloupek. Dráha byla blbě zabezpečená. Kdybych takhle narazil třeba u nás, brána by se neotevřela. Měl bych zlomenou ruku, otřes mozku, ale to člověk nikdy neví. Není to individuální sport, nejsi tam sám. Tady nás bylo šest.“

speedwayA-Z: „Zprávy, které z Argentiny přicházely, byly zpočátku děsivé. V červnu ses však objevil v Mariánských Lázních a na mikrofon Miloslava Čmejly prohlásil, že za rok tady budeš závodit. Byla vidina comebacku silným motorem při tvé rekonvalescenci?“
Antonín Šváb: „Určitě. To byl na začátku můj sen sednout si zpátky na motorku. A závodit. A jsem dělal jakýkoliv cvičení, motivovalo mě to. Nic jsem neflákal. Jak říká známej‘, co má manželku handicapovanou jako já, musíš mít cíl. Ani v jedný chvíli jsem si nepřipouštěl, že bych skončil se závoděním. Manželka, rodiče, doktoři, psychiatr se mě snažili říct, že už nebudu závodit. Trvalo to dlouho, než jsem se s tím dokázal vyrovnat. Pan Ondrašík byl ohleduplnej‘, že sám věděl, že jsem už skončil, ale čekal, až se s tím vypořádám sám a dokážu si to přiznat. Jenže bohužel, to je ta situace, že já s tím pořád vyrovnanej‘ nejsem. Kdybych neměl ženu a dceru, sednu si na to. A kdybych se zabil, tak se radši zabiju. Když jsem to byl ochotnej‘ v Mariánkách to přiznat veřejně na dráze s Mílou Čmejlou a Egonem Müllerem, rozbrečel jsem se tam jako malej‘ kluk. Vzteky!“

speedwayA-Z: „Nyní ses rozhodl, že se na ovály už nevrátíš. Je toto bezesporu těžké rozhodnutí už nezvratné?“
Antonín Šváb: „Bohužel ano. Říkám, ono se to tak nějak, co se týče zdravotního stavu, zlepšovalo. Teď dokážu levou nohou dělat, co dřív ne. Měl jsem za to, že je to vše otázka času. Že se vše vrátí do normálu, když na sobě budu tvrdě pracovat. Byl jsem ochotnej‘ podstoupit to riziko. Ale zastavilo se to. A teď to šest měsíců klesá a klesá a vrací se zpátky. Zhoršuje se to. Jediný, co můžu říct, že mi hlava myslí. Dokážu pochopit rozhodnutí, co jsem udělal a kdo těch rozhodnutí dokázal férově využít. A dokážu přemejšlet. Mám problém se stabilitou. Procházím bytem a narážím do věcí. Doktorka mi řekla, že je to částečná invalidita. Konečně mně po dvou a půl letech došlo, že přes veškerou snahu zůstanu do konce života částečně ochrnutej‘, nikdy se to již nezlepší a budu se s tím muset vyrovnat, že ze mě bude mrzák nadosmrti. Nad vodou mě drží kryocentrum v Modřanech (www.kryocentrum.cz), to mě fyzicky a psychicky pomáhá. Teď si musím najít něco, do čeho bych dával tu energii, v čem bych měl úspěch a co by mohlo fungovat. Změnit svůj životní cíl.“

speedwayA-Z: „Pokud profesionální sportovec skončí s aktivní činností, musí si najít další zdroj obživy. Jaké plány máš v tomto směru ty?“
Antonín Šváb: „Co se týče zajištění, to nemám. Lidi maj‘ představu, že si člověk plochou dráhou vydělá do konce života, ale to tak není. Člověk to dělá, protože ho to baví, chce výsledky a něco dokázat, ale až do penze to nejde. Budu si muset najít něco, v čem bych viděl náplň. Je těžký, že mám jen učební obor automechanik, protože jsem chtěl závodit a nechtěl jít na školu. Jenže dnes je to o dvacet let dál a auta jsou samá elektronika. To bych se člověk musel vyučit znova. Nemám představu. V srpnu jdu do rehabilitačního ústavu do Kladrub. Budu tam sám a budu makat, abych moh‘ žít relativně líp než teď. Budu tam mít sezení s psychologem a budu mít čas na přemejšlení. A v září budu muset něco dělat. Finančně jsem na mizině a není už kam sáhnout.“

speedwayA-Z: „Býváš často na závodech, v jejichž zákulisí se pohybuješ prakticky celý svůj život. Kam se dle tvého soudu tento sport ubírá?“
Antonín Šváb: „To nemůžu úplně říct. Vidím to jen zvenku. Jako závodník mám přehled o cenách a vidím, kolik kluků jezdí. Plochá dráha je nejenom u nás na úpadku. Když jsme začínali tady na Markétě na Simsonech, bylo nás tady třicet, padesát. Pět se nás střídalo na jedný motorce. Na půllitru jsme přijeli z dráhy, dolili metyl a hned šli stát frontu na kopec, abychom se zase svezli. Dneska musí trenéři kluky na dráhu honit a jim se to kolikrát nelíbí, že je to mokrý. Dnešní doba je taková. Nevím proč, ale zájem kluků není takovej‘ jako v osmdesátejch letech. Je pravda, my jsme na začátku dostali kombinézu, boty, starej‘ motocykl a měli základ. Jak je to dneska, mi není přesně jasný. Největší problém jsou finance, co se do toho musí vložit, to je hrozně moc velká zátěž. Díky EU všechno stojí jako venku, ale platy jsou třetinový. Když tady pojedou kluci závody, za body nedokážou pokrýt ani náklady. To není pro obživu, ale pro nebezpečnou zábavu. Je to rozdíl proti fotbalu, kde stačí koupit kopačky a někde se zapsat do klubu, abych se naučil kopat. Říkám ironicky, že Evropská unie u nás zabíjí plochou dráhu. A nejenom u nás.“

speedwayA-Z: „Kdyby šel vrátit čas a tys byl opět čtrnáctiletý kluk, zvolil bys opět plochou dráhu jako svůj sport?“
Antonín Šváb: „Těžko říct. Vzhledem k tomu, že jsem měl motorku od tří let a vyrůstal u plochý dráhy, tak by to snad ani jinak nešlo. Kdybych měl šanci, sed‘ bych na to znova. A věř tomu, že kdybych byl teď v pořádku, nikdy bych se nevzdal. I za cenu rizika bych závodil. Rozhodně toho nelituju. S plochou dráhou jsem zažil utrpení i hezké chvíle. Poznal jsem spoustu přátel. I svou ženu znám z plochý dráhy. Kdyby ta šance byla, nic bych nevracel, ale věnoval se tomu dál. Vytáhlo mě to z toho marastu a fyzicky i psychicky jsem se dostal tam, kde jsem, díky víře ve svůj návrat na plochodrážní ovál. Bohužel mi nezbývá než konstatovat, že jezdit už nepůjde. Budu se proto muset věnovat něčemu jinýmu.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach