Slaný – 17. ledna
Kdyby se v české ploché dráze udělovala cena pro smolaře roku, patřil by bezesporu k nejžhavějším kandidátům. Když totiž jeho dlouhé čekání na patnácté narozeniny skončilo, hned při svém prvním závodě v sedle pětistovky si zlomil ruku. Přitom nešlo o jeho chybu, jelikož se incident stal při úhybném manévru před soupeřem padajícím před ním. Veškeré plány na sezóny se v tom okamžiky zhroutily jako domeček z karet a s jeho dvěstěpadesátkou odjel do Švédska Michal Škurla. Slánský závodník Michal Průcha se ovšem magazínu speedwayA-Z svěřil, že je dlouhá rekonvalescence konečně za ním, a že se stejně jako loni nemůže dočkat nové sezóny.

Přesně před rokem se hrozně těšil na svou první sezónu v sedle plnoobjemového motocyklu. A vůbec se netajil, že ho svrbí ruce po řidítkách. Přišlo jaro, objevil se na trénincích. Nastoupil v pražském test matchi Aligátorů se Lvy, jehož status tréninkového mítinku mu umožnil závodit ještě před patnáctými narozeninami.

„Jo, na půllitry jsem se fakt těšil,“ vrací se Michal Průcha o 365 dnů zpátky, aby vzápětí posunul tok svého vyprávění do jarních dnů. „Jezdil jsem často na tréninky do Chabařovic a také trénoval ve Slaným. Jel jsem ten test match na Markétě, to byl můj první závod na půllitru. Moc se mi nevydařil, ale neměl jsem ještě moc naježděno. No, a pak jsem jen čekal a čekal do svých narozenin.“

Konečně přišel první letní den a on sfouknul patnáct svíček na narozeninovém dortu. „To čekání bylo hrozně dlouhý,“ netají se slánský závodník. „Nebavilo mě jen koukat, jak kluci závodí, ale aspoň jsem do tý doby trénoval.“

Jedinou možností, jak se svézt v závodním tempu, mohla být stopětadvacítka. Nestálo za to si na ni občas odskočit? „No, tak na stopětadvácu už ne,“ odmítá Michal Průcha rozhodně. „Už by mě to ani nebavilo, opravdu jsem se těšil na půllitry.“

Oslavil patnáctiny a začátku půllitrářské kariéry nestálo nic v cestě. Kromě toho se připravoval na švédský Norrköpingu na svůj druhý start ve zlatém poháru dvěstěpadesátek. Jeho diář se zaplňoval rovněž domácími mítinky. Ten první byl Memoriál Jiřího Hurycha poslední červnovou neděli v Chabařovicích.

„Do Chabařovic jsem jel už den předem, abych si zatrénoval,“ vypráví Michal Průcha. „Přijel jsem tam a zjistil, že Štěrováka odvezli do nemocnice. Tak jsem vyložil motorky a šel trénovat. Druhej‘ den jsem byl fakt moc natěšenej‘ na závody. No, a jak začaly, tak rychle skončily (smích).“

V rozjížďce s číslem sedm upadl Daniel Hádek, on se mu snažil vyhnout a upadl také. „Ten okamžik si vybavím,“ říká Michal Průcha. „Chtěl jsem se Haďasovi vyhnout a vodsral jsem to já.“ Sanitka s ním mířila do ústecké nemocnice, kde mu operovali fraktury loketní a zápěstní kosti. Bylo vymalováno, slánský mladík se mohl na závody opět chodit jen dívat.

„No, vymalováno bylo, ale všechno špatný bylo k něčemu dobrý,“ dokáže na své situaci najít i pozitivní stránku. „Jezdil jsem jako mechanik s Lubošem Tomíčkem, u kterého jsem se spoustu věcí naučil. A poznal i druhou stránku ploché dráhy, za což bych chtěl Lubošovi poděkovat. Taky jsem se snažil pomáhat ostatním klukům, když potřebovali. Byla to slabá náplast za to, že jsem nemohl jezdit, ale určitě se mi z toho spousta zkušeností hodí.“

Nyní je ovšem Michal Průcha na prahu nové sezóny. „Ruka je takřka na cajku,“ svěřuje se. „Drát je venku. Pojedu dvěstěpadesátky a připravuju se na pětistovky. Snad nebude sezóna 2012 tak smolná jako ta předešlá…“

Michal Průcha děkuje:
„Chtěl bych poděkovat lidem, bez kterých bych tento sport nemohl dělat. Za prvé je to táta Karel Průcha! Manažerovi Milanu Machovi, panu Moulisovi, panu Vlastimilu Tlustému. Jiřímu Michálkovi a Albínu Suchému, firmě Keller, panu Bonkovi, Jiřímu Čermákovi a firmě Saforen-Petr Burian za jejich finanční pomoc, Fandovi Moulisovi za cenné rady a jeho servisu, který je mi v plné míře k dispozici. Také Honzíkovi Hlačinovi a samozřejmě bych chtěl také poděkovat AK Slaný, SCM Slaný a manželům Šifaldovým z Chabařovic za umožnění tréninků. A závěrem i všem, co mi fandili.“

Internetové stránky Michala Průchy.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach