Archiv autora: Antonín Škach

MS Na ledě

Tandem českých rutinérů postup nepřivezl

Luchovice – 28. ledna
Z trojice dnešních semifinálových podniků světového šampionátu na ledové dráze měl ten v Luchovici pořadové číslo tři, avšak vzhledem k časovému pásmu se premiéra staronového rozpisu se semifinálovými a finálovými jízdami konala právě zde. Na první čtyři příčky se dostali výhradně domácí. Dvojice českých reprezentantů tu nastoupila ke svému prvnímu závodu letošní sezóny. Jan Pecina skončil desátý, Radek Hutla, který se po pátečním tréninku svěřoval magazínu speedwayA-Z, že v Rusku mrzne jako kráva, zaknihoval čtrnáctou příčku.

1. Eduard Krysov, RUS 2 2 3 2 3 3 3 18
2. Sergej Makarov, RUS 3 3 3 3 2 2 2 18
3. Sergej Karačincev, RUS 3 3 3 3 3 2 1 18
4. Igor Kononov, RUS 3 3 3 3 1 3 0 16
5. Antti Aakko, FIN 2 3 2 1 3 1 12
6. Stefan Svensson, S 2 0 2 2 2 1 9
7. Max Niedermeier, D 1 2 2 3 1 0 9
8. Joakim Söderström, S 3 2 E 2 0 0 7
9. Josef Kreuzberger, A 1 2 2 1 1 7
10. Jan Pecina, CZ 0 1 1 2 2 6
11. Jegor Kazenin, RUS 1 1 0 M 3 5
12. Franz Mayerbüchler, D E 0 1 1 2 4
13. Jussi Nyrönen, FIN 2 0 1 0 0 3
14. Radek Hutla, CZ 0 1 1 1 0 3
15. Gerrit Schukken, NL 1 1 0 0 E 2
16. Ilja Uljanov, RUS 0 0 0 0 X 0
Historie

Zdeněk Holub se po letech vrátil do známého prostředí

Na počátku devadesátých let bylo v české ploché dráze doslova přeholubováno. Vedle Jana a Libora, synů slavného budějovického Jana Holuba, na oválech závodil rovněž Zdeněk Holub. Ten ovšem kromě příjmení nemá s jihočeským plochodrážním klanem pranic společného. Abyste se o kariéře otce juniora pražské Markéty dozvěděli něco více, musíte se vypravit na sever Čech do Ústí nad Labem.
Dlouhé čekání na premiéru
„Můj bratranec Vondráček dělal s Láďou Šifaldou ve Stavbách silnic,“ otáčí se Zdeněk Holub zpátky, aby odhalil okolnosti, které ho přivedly do sedla plochodrážního motocyklu. „Jeho synové potom jezdili plochou dráhu taky. Jako kluci z vesnice jsme jezdili na pionýrech a bratranec vyprávěl, že na plochý dráze jde závodit, aniž by sis něco musel pořídit za svý peníze.“

Nabídka závodit, přičemž veškeré vybavení poskytne klub, zněla samozřejmě velice lákavě. „Začátky byly krutý,“ sundává Zdeněk Holub růžové brýle. „Začínalo nás dvacet a tři jsme se střídaly na jedný motorce. Po roce jsem zjistil, že jsem zůstal sám. Za rok zase to samý. A když se to sečetlo, zůstal jsem já a Martin Morávek. A pak už dlouho nic.“

Přesto nelitoval počátečních obtíží. „Člověka to bavilo,“ připouští. „Poznal jsem lidi, co smýšleli stejně jako já a měli stejný zájmy. A od mladýho věku ses učil samostatnosti. Musel ses učit dělat dospělou práci. Jezdili jsme s traktorem a s další technikou. To prospívalo klubu i nám samotným. Tehdy ten sport nebyl tak individuální jako teď, bylo to víc klubový. Měl jsi mraky zážitků, který by člověk za normálních okolností nezažil. Každej‘ víkend se jelo na závody společně autobusem. I ti, co nezávodili, jeli taky a pomáhali.“

První polovina osmdesátých let zastihla Chabařovice v první lize, která tehdy byla druhou ze tří československých ligových soutěží. Zdeněk Holub se v ní poprvé objevil v pátek 14. září 1984, kdy bylo na programu předposlední kolo v Liberci. S náhradnickou dvacítkou sice do bojů bezprostředně nezasáhl, avšak spolu s bratry Milanem a Bohuslavem Polákovými, Ladislavem Šifaldou, Karlem Voborníkem a Martinem Morávkem si přišel pro zlatý věnec.

V Liberci se tehdy přenocovalo do soboty, kdy už Zdeněk Holub v chabařovické sestavě nefiguroval. V závodní akci se poprvé svezl počátkem října v Pardubicích. Do Svítkova zamířilo celkem třiačtyřicet plochodrážníků, aby ve dvou dnech mezi sebou zápolili o dvacet volných míst v semifinálových skupinách juniorského mistrovství republiky. Zdeňku Holubovi utekl v sobotu postup do nedělního kola o jediný bod.

„Na první závod se nepamatuju,“ zkouší si Zdeněk Holub po více než čtvrtstoletí marně vybavit podrobnosti z Liberce a Pardubic. „Dlouhou dobu člověk jen trénoval, aspoň v Chabařovicích ses učil třeba rok sám zatáčet. Pak tě někam nominovali, třeba do předkvalifikace juniorů, kde jsi neuspěl. Bylo hodně závodníků, ale tím pádem i velká úmrtnost mezi nimi. Když tě nebavilo nezávodit, tak jsi od toho odešel.“

Tehdejší liga se jezdila systémem čtyřutkání čtyřčlenných družstev, která měla náhradníka a juniora, jenž startoval pouze ve dvou zvláštních rozjížďkách proti svým vrstevníkům ve vestách protivníků. „Bylo to komplikovaný,“ vybavuje si Zdeněk Holub své možnosti. „V Chabařovicích jsme měli silnýho juniora Martina Morávka. Ten měl to místo předplacený a zasloužený. Výkonnost ostatních nebyla srovnatelná.“

Rovnou do extraligové pohádky
Zdeněk Holub se však nevzdal. Ve druhé polovině pětaosmdesátého jezdil juniorské jízdy v první lize. V říjnu se kvalifikoval do juniorského šampionátu, avšak dva vynechané semifinálové podniky jej do finálových bojů nepustily. A tak se jeho hlavním závodnickým chlebem stala opět první liga, kde mu byly po celou sezónu souzeny dvě juniorské rozjížďky v každém z osmi závodů.

Jenže se blížila povinná dvouletá vojenská služba. Zatímco pro mnohé nadějné sportovce znamenalo 730 dnů v zeleném sukně v nejlepším případě zkomplikování kariéry, Zdeněk Holub měl štěstí. Na povolávacím rozkaze měl pardubickou posádku s určením pro plochodrážní klub VTJ Racek.

„Do Racku jsem se dostal přičiněním našich funkcionářů,“ vysvětluje. „To bylo zlomový. Začal jsem dělat plochou dráhu odlišně než doposud. Technika, dostatek času a příprava závodníků. Důležitý bylo, že vedle profesionálních vojáků nás vedl Evžen Erban. Učil nás profesionální přístup, že aby to závodníkovi šlo, musí mít kondici. Tam se z poloamatérskejch‘ jezdců stali opravdoví závodníci.“

Zdeněk Holub se v pardubickém vojenském klubu nemohl objevit ve vhodnější dobu. Racek v sezóně 1986 udělal svým počínáním na tehdejší plochodrážní generalitu takový dojem, že ho při reorganizaci československé ligové soutěže poslala rovnou do extraligy.

„Byl jsem juniorem Racku a střídal se o juniorský místo se Standou Holým,“ vzpomíná Zdeněk Holub na svou první extraligovou sezónu. „Z nejistýho místa v první lize v Chabařovicích jsem byl rovnou v extraligovejch‘ závodech.“

Skvělé pardubické zázemí, kde byl Racek třetím klubem vedle domácí Zlaté přilby a prestižního Střediska vrcholového sportu, jenž bylo jakýmsi svazarmovským protipólem Rudé hvězdy pod jurisdikcí ministerstva vnitra, se stalo správným katalyzátorem sportovního růstu. Ale vrame raději slovo Zdeňku Holubovi.

„Bez nějaký změny jsi najednou začal stíhat velkejm‘ závodníkům,“ líčí. „Měl jsi techniku z vrcholu, ne sice nejlepší, ale velice dobrou. Zimní příprava byla na vysoký úrovni. A na jaře jsi začal jezdit nedaleko od velkejch‘ profesionálních závodníků.“

Konečně nastal také průlom do finále juniorského šampionátu. Podzimní předkvalifikace byla už jen pouhou rutinou. Celková klasifikace po třech semifinálových kláních v Březolupech, Kopřivnici a Svitavách zastihla Zdeňka Holuba na šestém místě. Do finále, vzhledem k věku posledním v životě, ale zasáhnout nemohl.

„Zlomil jsem si při extralize na Markétě obratel,“ vysvětluje. „Jel jsem s Danielem Boháčem. Poslal mě do prken a já asi tejden chodil s prasklým obratlem. Ještě jsem s tím jel jedny závody. Ale pobolívalo mě to, šel jsem do nemocnice a tam mi to dali na dva měsíce do krunýře.“

Návrat ve správnou chvíli
V extralize 1987 nakonec dělilo Racek od čtvrtého Slaného pouhých čtyřiatřicet bodů. Zatímco ostatní extraligové celky čekaly na výsledky prvoligových týmů, aby se s nimi střetly v prolínacím semifinále a později finále mistrovství republiky družstev, pardubičtí vojáci se mohli jen dívat. Navíc je čekal pád do první ligy 1988. Avšak v ní zase prokázali svou sílu.

„V osmdesátým osmým to bylo zase obráceně,“ uvědomuje si Zdeněk Holub dolní úvra ligového kyvadla. „Jeli jsme s Rackem první ligu a vyhráli ji.“ Pro něho samotného byl důležitý třetí ze čtveřice finálových mítinků v Chabařovicích, kde na konto Racku přispěl dvanácti body.

„Byla to pro mě satisfakce,“ nezastírá. „Vrátil jsem se po dvou letech domů. Neměl jsem nejvíc bodů (klubový kolega Gašpar Forgáč měl třináct – pozn. redakce), ale byl jsem druhej‘ nejlepší. A druhej‘ den jsme v Liberci ligu vyhráli!“

Účinkování Racku skončilo až ve finále mistrovství republiky družstev v Kopřivnici, kde na neutrální dráze v souboji se třemi extraligovými týmy obsadil čtvrté místo. „Byl to úspěšnej‘ rok pro Racek,“ bilancuje Zdeněk Holub. „Do extraligy nás dosadili, ale po roce jsme si to vybojovali zpátky. Kluci po nás jeli zase extraligu.“

Vojenská služba Zdeňka Holuba sice skončila, ale on v Pardubicích zůstal. „Byl jsem v SVS,“ vzpomíná. „Bylo to obrovský štěstí, že si mě Venca Verner s panem Laštovkou ve vedení vytipovali. Bylo to super, že člověk měl profesionální podmínky jak v létě, tak v zimě. Nechali mě hostovat v Racku, byla smůla, že ne v Chabařovicích, ale v Racku v první lize.“

Přitom Chabařovice šly zrovna nahoru. V prvoligové skupině A jim sice po čtyřech závodech chybělo jen sedm bodů na vítězný Líberec. Ten však vypadl ve finále, které Chabařovice vyhrály. Jejich cesta se zastavila až v semifinále mistrovství republiky družstev, v němž by se jim závodník formátu Zdeňka Holuba náramně hodil. Ten naproti tomu sice exceloval v barvách Racku, avšak bez výraznější podpory svých kolegů, skončil celek až čtvrtý. Vítězství v malém finále první ligy bylo jen příliš slabou náplastí.

Nicméně Zdeněk Holub byl severočeský klub stejně souzený. Revoluce z listopadu 1989 přinesla rozpad starých struktur, mezi něž patřil i Svazarm se svými středisky vrcholového sportu. Úsporná opatření se nevyhnula ani Rudé hvězdě, takže spousta závodníků rázem mířila zpátky do svých mateřských klubů.

Okolnosti pro začátek chabařovické zlaté éry nemohly být nastaveny lépe. Kouč Karel Voborník mohl rázem počítat nejen se Zdeňkem Holubem, ale i Pavlem Kotenem či Karlem Průšou. Později využil hostování Roberta Ráliše a na severu Čech načas zakotvil i Jaroslav Pták a po odchodu z pražského Olympu i Jan Holub. Měnila se i liga. Ve čtyřkách se naposledy jela v sezóně 1990, aby léta 1991 patřila znovu dvojutkáním.

„V Chabařovicích se sešlo dost dobrejch‘ závodníků, co jinde nebyli perspektivní,“ vypráví Zdeněk Holub. „Podařilo se nám třeba remízovat s Pardubicemi a vyhrát doma nad Prahou. Ukázalo se, že domácí dráha byla výhoda. Taky Karel Voborník využíval taktický možnosti. Dával Karla Průšu na náhradníka a posílal ho do jízd, kde mohl dovézt body. Díky jeho taktice se vyhrálo pár závodů. A pak se to od něj začali učit i ostatní.“

Skutečně závěrečná Závěrečná
Bronz Chabařovic z jednadevadesátého nebyl jediným cenným kovem z české ligové soutěže, který zůstal na severu Čech. Už v jednašedesátém skončilo severočeské družstvo druhé v prvoligové soutěži, jenž se tehdy odbývala na bázi krajských reprezentací. Po renesanci ligy v sezóně 1968 zaznamenali ústečtí plochodrážníci stříbro (1968) a bronz (1969 a 1971). Avšak prozatím jde o medaili poslední.

Zdeněk Holub však v první půli devadesátých let nezávodil jenom v české extralize. Kupříkladu v sezóně 1990 mu patřila osmá příčka v Poháru Světa motorů, což tehdy byla soutěž nejlepších extraligových individualit.

„Když jsem se vrátil do Chabařovic, měl jsem štěstí, že jsem měl kontakty po Německu a Polsku, takže jsme jezdili tam,“ svěřuje se. „O co to tady bylo horší, bylo to lepší tam. Ze spolupráce s Wolfslake a Gnieznem, kdy se jezdila trojutkání Karel Super Cup, vyšlo, že Poláci angažovali mě, Pavla Kotena a Karla Průšu na ten jeden rok do svý ligy. Člověk se po vojně dostal do normální rodiny, byl doma, ale o víkendech jezdil do Polska a v týdnu na závody u nás.“

Léta 1991 a 1992 byla vrcholem nejen Chabařovic, ale i Zdeňka Holuba. „Byly to jedinečný dvě sezóny, co se vyvedly,“ souhlasí. „Začalo se všechno privatizovat. A tady to klub jako první postavil na bázi, kde si jezdíš na svým a co si vyzávodíš, máš. Rozprodaly se motorky, kdo chtěl, koupil si svoji. Postavili to na bází progresivního bodovného. Ale byli schopni sehnat závodníkům i mraky dalších závodů, který jim samozřejmě pomáhaly. Luboš Hrstka, co to ved‘, byl schopnej‘ sehnat hodně financí a materiální podpory. Byla tam i silná osobnost Karla Voborníka jako kouče v závodech. Všechno muselo hrát dohromady, bylo tam mraky jinejch‘ lidí, co tam pracovali, ale hlavní podíl na tom výsledku byli oni dva a Martin Morávek.“

Chabařovická pohádka ovšem neměla dlouhého trvání. Roku 1994 prožil severočeský celek poměrně tristní sezónu. Na úvod sice porazil Plzeň, shodou okolností pozdějšího šampióna, ale další a poslední bod do tabulky přibyl až v červenci za domácí remízu s Březolupy.

„Když vypadneš z toho profesionálního sportu, je zákonitý, že jít dolů musíš,“ komentuje Zdeněk Holub toto ožehavé téma ze svého úhlu pohledu. „Všechno jsem to financoval ze svýho a čas hrál proti. Chodil jsem do práce, odpoledne věnoval čas na přípravu, trénování a závodění. To muselo jít jednoznačně dolů.“

A jednoho dne se každý postaví na startovní čáru naposledy. Zdeněk Holub v sezóně 1995 účinně pomáhal Chabařovicím v první lize k extraligovému návratu. Prim sice v soutěži hráli junioři pražské Markéty, ale reglementy neumožňovaly postup klubu, který už měl jiný tým v extralize. A zatímco na svůj první závod si Zdeněk Holub už nedokáže vzpomenout, ten poslední se mu vryl do paměti.

„Můj poslední závod bylo, když mě Jarda Zobal starší srazil z motorky při jízdě doprava,“ povzdechne si nad vzpomínkou na Závěrečnou v říjnu 1995. „Přehlídnul mě a zlomil mi pažní kost. To bylo naposledy, kdy jsem závodil.“

Za svou jezdeckou kariérou se Zdeněk Holub může ohlížet s uspokojením. „Výsledky bych ani nehodnotil,“ říká. „Není to v tuhle chvíli důležitý. Důležitý je, že člověk poznal spousta zajímavejch‘, fantastickejch‘ lidí. A bylo skvělý se v tom prostředí pohybovat.“

V závodnickém kolotoči v nové roli
Z plochodrážního prostředí však Zdeněk Holub neodešel. Po skončení kariéry se čas od času mihnul hledištěm či depem. Až přišel 15. duben roku 2010 a on dorazil do Prahy se svým synem Zdeňkem, který se v prvním díle tehdejšího Markéta Cupu vydal v sedle stopětadvacítky vstříc své vlastní závodnické kariéře.

Otcovy zkušenosti a konexe mu samozřejmě přišly náramně vhod. „Teď mám výhodu, že se nějakou formou v tom umím pohybovat,“ souhlasí Zdeněk Holub, jemuž motorističtí historii musí od předloňského jara přidávat za jméno přídomek starší. „Technika utekla jinam, ale pořád je lepší ten systém modifikovat, než začínat od nuly. Lituju rodičů, kteří začínají, protože jim bude trvat roky, než to rozpracujou.“

První rok své vlastní kariéry strávil Zdeněk Holub mladší v sedle stopětadvacítky, loni střídal kolibříka s pětistovkou, aby se od letoška soustředil výhradně na klasickou kubaturu. „Co se týče možností, který syn má, relativně se mu daří,“ hodnotí hrdina našeho vyprávění. „Není to ale jen jeho úspěch. Svůj podíl na něm má i Zdeněk Schneiderwind. Dal mu šanci, že mohl u nich v klubu začít a závodit. Větší dík za synovo závodění patří AK Markéta a jemu. Bez něho by ten mládežnickej‘ sport asi takhle nevzkvétal.“

Účinkování Zdeňka Holuba v českých ligách:

1984 Chabařovice 1. liga – 3. místo
 
1985 Chabařovice 1. liga – 3. místo
 
1986 Chabařovice 1. liga – 2. místo
 
1987 VTJ Racek Pardubice extraliga – 5. místo
 
1988 VTJ Racek Pardubice 1. liga skupina B – 1. místo
    1. liga finále – 1. místo
    finále MR družstev – 4. místo
 
1989 VTJ Racek Pardubice B 1. liga skupina B – 4. místo
    1. liga malé finále – 1. místo
 
1990 Chabařovice extraliga – 3. místo
    semifinále MR družstev – 3. místo
 
1991 Chabařovice extraliga – 3. místo
 
1992 Chabařovice extraliga – 5. místo
 
1993 Chabařovice extraliga – 5. místo
 
1994 Chabařovice extraliga – 6. místo
 
1995 Chabařovice 1. liga – 2. místo

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Lubomír Hrstka, Jan Janů, Jiřina Šifaldová a archív autora

MČR Na ledové dráze

Příští víkend se pojedou ledy také u nás

Pardubice – 27. ledna
Dosavadní průběh zimy nebyl příliš nakloněný pořádání ledové ploché dráhy. Tento týden k nám však konečně dorazily mrazy. S největší pravděpodobností proto o příštím víkendu odstartuje mistrovství republiky družstev, by o lokalitách bude rozhodnuto nejpozději v pondělí.

Petr Moravec, předseda VV SPD, dnes dopoledne konzultoval stav rybníku Pařezitý. Ten je příznivý, takže je už prakticky potvrzeno, že se příští týden pojede v Růžené. Otázkou ovšem zůstává, zda v sobotu či v neděli.

Sobotní termín je v kalendáři vyhrazen pro Mělice. Jestli se ve zdejším písníku pojede, bude známo v pondělí. Pakliže ano, mítink v Růžené se uskuteční v neděli, jelikož závody v Kopřivnici nejsou příliš pravděpodobné.

„Vladimír Kovář včera příliš nevěřil situaci na přehradě,“ vysvětlil Petr Moravec. „A navrhl, že pokud některý z pořadatelů bude mít led, oni na svém termínu netrvají.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Rozhovory

Andrej Diviš: „Tuhle sezónu jsem vypustil!“

Nepomuk – 21. ledna
Loni se ozdobil titulem mistra republiky, aby jen o pouhý týden později přidal další zlatou medaili po porážce Jana Peciny v rozjezdu závěrečného kola českého šampionátu ledařských družstev. V Berlíně zaskočil za zraněného Jana Klatovského a český národní tým se po dvaceti letech vracel domů opět se světovým bronzem. Jenže nešastný srpnový pád z motokrosového stroje ho naprosto vyřadil z letošní sezóny. Andrej Diviš však chce být za rok zpátky, jak se svěřil v exkluzivním rozhovoru s magazínem speedwayA-Z.

speedwayA-Z: „Než ses pustil do ledové ploché dráhy, závodil jsi v motokrosu. Co tě vůbec přivedlo k závodění na motocyklu?“
Andrej Diviš: „Měl jsem rád fotbal, ale pak mě to už nebavilo. Koupil jsem si motorku, slabou Yamahu a od tý doby to začalo. Starší brácha jezdil enduro a já začal s ním. Docela mi to šlo. Nejel jsem sice republiky, ale ten Red Bull maratón v Dobřanech jsem i vyhrál. Jezdil jsem i hobby motokros a pohár tři sta minut endura, to byl seriál na celej! Rok. V něm jsem byl jednou první a jednou druhej‘ celkově. Jezdil ho i Pepa Šiška. Dost jsme se skamarádili a on jezdil ledy. Naved‘ mě do toho. Koupil jsem si od něho motorku. Ne, že bych závodil, ale protože jsem ji chtěl. Pepa mě pak seznámil s Klatovskejma na schůzi od ledů. A tenkrát neměli nikoho třetího do Ruska a Klatováci chtěli, a jedu s nima já.“

speedwayA-Z: „Ledová plochá dráha se do Čech vrátila v letech 2005 a 2006, avšak předtím byla obrovská pořadatelská pauza. Proč ses rozhodl věnovat se této disciplíně, když počasí u nás bývá hodně vrtkavé?“
Andrej Diviš: „Mám servis a krám s motorkama, akorát jsem s tím začínal. Přes léto jsem na závody už neměl čas, byl jsem pořád v dílně. V zimě toho bylo míň na práci, takže jsem neměl, co dělat. Lyžovat mě moc nebaví, bruslit taky ne a ledy byla taková alternativa. Poprvé jsem ale seděl na leďáku až v Sanoku v Polsku a nevěděl, jestli na něm budu moc zahnout nebo ne. Tam jsem byl s Klatovskejma a rozhodovalo se, jestli s nima do toho Ruska pojedu nebo ne. Už ani radši nevím, jaký to bylo. Předchozí zkušenosti z endura přišly vhod a taky jsem byl jednou na ledech v Budějovicích. Viděl jsem, jak se to jezdí a Pepa Šiška mi sliboval, že mi to tam po závodech půjčí. Že se na tom svezu a rozhodnu se, jestli to koupím nebo ne. Ale odešla mu cívka nebo něco v elektrice a nedojel to.“

speedwayA-Z: „A klasická plochá dráha tě neoslovila? Údajně proběhly i nějaké tréninky v Plzni…“
Andrej Diviš: „Možná, že jo. Ale nezvládal jsem to, protože jsem neměl čas. V tu dobu jsem vozil motorky z Anglie. Párkrát jsem měl bejt‘ v Plzni ve středu na tréninku, ale byl jsem pryč a nezvládal to časově. Asi by mě to bavilo, ale práce je pořád hodně.“

speedwayA-Z: „Zima na přelomu let 2006/2007, kdy jsi s ledy začínal, byla u nás mírná a všechny české ledy padly. Kvůli debutu jsi tím pádem musel do ciziny. Po Sanoku jsi zamířil rovnou na mistrovství světa do Saransku. Jak jsi ho tehdy prožíval?“
Andrej Diviš: „V Sanoku jsem se to ještě moc nenaučil. To až v tom Rusku. A teprve po něm byl Assen, tam jsem ve volným závodě už trošku jel. V Rusku jsem měl předtím ještě tři závody. Jak to bylo v tom Saransku, už ani nevím. Přišel jsem ledům na chu, akorát ta druhá sezóna byla horší. Na začátku jsem si zlomil klíční kost, takže tahle sezóna byla ještě horší než ta, co jsem začínal. Rusko samo o sobě je dobrej‘ zážitek. Nejlepší bylo asi předloni, když mě v Ufě padnul motor v Transitu. Dolil jsem čtyřicet litrů oleje a padesát Fridexu. Olej z motoru se míchal s vodou a zasral mi topení. V kabině mrzlo, nic jsem neviděl, katastrofa. Asi mrazem praskla hlava, nevím proč. Bylo tam tak pětatřicet stupňů mrazu a já domů dojel na tři válce.“

speedwayA-Z: „Závodění doma ses dočkal až předloni. Tehdy jsi také na louce v Osečné vyhrál svůj první závod v sedle ohřebovaného speciálu. Jaký to byl pocit? A byl oním motivačním faktorem, aby ses sám stal organizátorem závodů v Chocenicích a nyní v Nepomuku?“
Andrej Diviš: „Na to si ještě vzpomínám, bylo to na starý motorce po Šiškovi. Dráha byla zajímavá, byl to spíš takovej‘ motokros. Hrabalo to, ale dobrý. První místo jsem bral v klidu. Závody doma se vymejšlely nejdřív se starým Klatovským. Jednou jsem udělal v Chocenicích trénink. Přijeli Tonda, Honza a Fiňák Antti Aakko. A jen na ten trénink se přišlo podívat hodně lidí. Starej‘ Tonda říkal, že by bylo dobrý tady udělat závody. Nikdy to tu nebylo, nikdo to tu nezná a já jsem tady jedinej‘, co to jezdí. Jenže bylo blbý počasí. Tady je ještě teplejc‘ než v Liberci. Loni jsme u nás měli roztáto a v Hamru byl krásnej‘ led. Zejtra měl bejt‘ Nepomuk. Není tady větší mráz než v Chocenicích, ale přišel za mnou pan Polívka z nepomuckýho autoklubu, že by mi pomoh‘ a zaštítit to, že by to bylo profesionálnější. Oni tady v Kramolíně pořádaj‘ sajdy, takže se v tom vyznaj‘ více. Ale zase je blbá zima, ale slyšel jsem, že hlásili, že má přijít nová doba ledová…“

speedwayA-Z: „Dosavadním vrcholem tvé kariéry se stal loňský rok. Triumfoval jsi hned v úvodním podniku mistrovství republiky v Růžené a ze stupňů nesestoupil ani v dalších dvou kolech v Hamru na Jezeře. S přehledem jsi vyhrál mistrovský titul. Jak na něho vzpomínáš?“
Andrej Diviš: „Bylo hodně práce a příprava vůbec nebyla. Seděl jsem na tom poprvý v Růžený, předtím jsem na leďáku ani nejel. Sedlo mi to tam. V Hamru jsem nechal převod z Růžený, z malýho oválu. Ujeli mi na rychlost a až asi na třetí jízdu jsem dal novou rozetu. Třetí závod vyhrál Honza Klatovskej‘. Získal jsem titul. Byly trochu oslavy, ale to už je dávno, ale určitě jsem byl spokojenej‘. Moc.“

speedwayA-Z: „Druhá zlatá medaile přišla hned vzápětí v českém šampionátu dvojic, když jsi odvedl Jana Pecinu v dodatkové jízdě. Jak ses dal dohromady s Petrem Klauzem a jak jsi svůj boj s Janem Pecinou a Lukášem Volejníkem prožíval?“
Andrej Diviš: „Měl jsem jet s Pepou Šiškou, ale chyběla nám jedna převodovka. Nesehnali jsme ji a nestihli dodělat druhou motorku. A on do toho ještě čekal rodinu a řek‘, že nepojede. Neměl jsem, s kým jet. Potom Tonda Klatovský starší řek‘, a jedu s tím Klauzíkem a dal nás dohromady. Nebylo to špatný rozhodnutí. Boje byly pěkný, aspoň to bylo trochu napínavější. Rozjezd si vybavím, ten nezapomenu. V Růžený jsem neměl zrovna moc den, nešlo mi to, ani jsem to nečekal. Pecka neodstartoval, to bylo jediný štěstí. Kdyby odjel, nevím, nevím, byl by asi problém.“

speedwayA-Z: „V národním týmu ses objevil už při své první sezóně 2007 a nechyběl v něm ani ve třech předcházejících letech. Loni jsi s ním byl u fantastického bronzu, který tě musel těšit o to víc, že jsi na něm měl po zranění Jana Klatovského také svůj aktivní podíl.“
Andrej Diviš: „To jo, kdybych nejel, bylo by to takový nezasloužený. Takhle jsem byl aktivním členem týmu. Bylo to rychlý, v sobotu jsem se nesvez‘ vůbec, akorát v pátek trénink. Honzovi se to stalo hned v první jízdě a já jel celej‘ závod. Byl na mě docela tlak. Kluci to měli rozjetý docela dobře a já jim to nechtěl zkazit. A vyšlo to. Medaile je doma, je to hezký. Snad jich bude víc.“

speedwayA-Z: „Jenže letošní sezóna je přesným opakem té minulé. Zranění z motokrosového tréninku v Kramolíně tě donutilo rezignovat na mistrovství světa a rovněž start v domácím šampionátu, kdyby nebyl odvolán, by byl ohrožen…“
Andrej Diviš: „Skočil jsem lavici a pak asi trefil nějakej‘ kámen nebo výmol. Zadní kolo ustřelilo do boku. Letěl jsem rovnou na rameno a zarazil si ho až do žeber. A zlomil jsem si ruku, ale nejhorší jsou přetrhaný nervy. Všechno bylo při vědomí, odvezli mě autem, ne sanitkou. Rameno mi vypadávalo předtím pořád, když jsem zvedal těžký věci. Vždycky jsem si ho nahodil, ale teď mi to nešlo. Myslel jsem, že mi to v Plzni v nemocnici daj‘ zase zpátky. A byl jsem tam tejden‘. Že je to zlomený, jsem vůbec nevěděl. Stalo se mi to v srpnu, ale vůbec jsem si nepřipouštěl, že to ohrozí ledařskou sezónu. Bohužel, teď je konec ledna a já s rukou nehnu. Nebo už hnu, ale jen trošku.“

speedwayA-Z: „Je to sice slabá útěcha, když nemůžeš závodit kvůli zranění, ostatním brání zase teplá zima. Nicméně za rok začnou zase boje na ledových zrcadlech nanovo. Jak se na ně chystáš?“
Andrej Diviš: „Tuhle sezónu jsem vypustil. Starou motorku mám postavenou a stavím celou novou. Zase budu mít připravený všechno na další sezónu jako první. A budu mít jednou něco včas (smích). Přes léto jsem připravoval auto, obytňáka na závody. Dokonce mám i volant vlevo, protože je to auto přivezený z Anglie. Nalakovali jsme to u Klatovskejch‘, starej‘ Tonda to stříkal. Mám to bílo zelený, motorky taky budou zelenobílý. A tak si jednu sezónu odpočnu a za rok zase začnu. Spousta peněz mám ušetřeno (smích). A krosku asi v létě vynechám. Hned, jak jsem přijel z nemocnice, jsem ji dal do krámu a prodal ji.“

Andrej Diviš děkuje:
„Mechanikovi, sponzorům a všem, komu se líbí ledy.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

MS Na ledě

Antonín Klatovský věří v návrat ještě v této sezóně

Milevsko – 26. ledna
Letošní zimní sezóna zatím přinášela jen samé negativní zprávy. Jakoby nestačilo počasí, které místo mrazivého ledna prozatím připomínalo spíše nádherné březnové předjaří. Andrej Diviš si při srpnovém tréninku na motokrosovém motocyklu v Kramolíně polámal ruku tak nešastně, že pro něho sezóna skončila. V prosinci se z tréninkového kempu v Arjeplogu předčasně vrátil Antonín Klatovský. Fraktura jeho klíční kosti se nehojila dle představ, takže poprvé od roku 2001 ve finálové sérii mistrovství světa chybět. Jenže náš ledař číslo jedna se magazínu speedwayA-Z svěřil, že letošní sezónu rozhodně nepokládá za uzavřenou.

„Byl do první trénink,“ vrací se Antonín Klatovský do předvánočních dnů, kdy se svým týmem dorazil do švédského Arjeplogu. „Tak jsem se čtyřikrát svez‘. Pak jsme dali start a první vingl jsem dostal hajsajdra. Vylít‘ jsem z motorky, pád na hlavu a zůstal jsem ležet. Tak mě vzbudili a když jsem si sundával kombinézu, přišel jsem na to, že mám zlomenou kličku. Tak hned na letadlo domů k doktorovi a na operaci.“

Po návratu domů konzultoval s Filipem Šiterou možnost svaření zlomené kosti laserem v Anglii, ale nakonec se rozhodl pro klasickou léčbu. „Příště,“ krčí rameny. „Měl jsem. Ale nechal jsem si to sešroubovat a není to tak rychlý, jak jsme doufali.“

A tak nezbylo, než rezignovat na sobotní semifinále mistrovství světa v Sanoku. „Po třinácti letech nebudu ve finále,“ uvědomuje si. „Ale jedu se podívat na bráchu a fandit…“ Nicméně flintu do žita ještě rozhodně nehází. „Sere mě to, ale radši si dám ještě měsíc pauzu a na družstva už budu fit. A pak Evropa a tak dále…“

Je opravdu plán comebacku ještě v této sezóně reálný? „Reálný by to bylo i teď v Sanoku,“ říká Antonín Klatovský jednoznačně. „Ale stačil by jeden pád a všechno je v tahu. Není to ještě na sto procent. Za čtrnáct dnů začínám rehabilitaci. A pak musím taky potrénovat. Nic jsem letos nenajezdil…“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Polsko

Jan Holub se stal závodníkem Tarnowa

Lišov – 26. ledna
Jan Holub debutoval v polských ligách před pěti lety v barvách pražské Markéty. Poté byl na soupisce Opole, kde se mu však nedostalo prakticky žádné příležitosti. Loni se objevil jen ve dvou utkáních. Včera dopoledne však podepsal kontrakt s Tarnowem, od něhož si slibuje zlepšení. Otec plzeňského závodníka, který mu k angažmá pomáhal, je rovněž plný optimismu.

„Jéňa si stěžoval na Opole,“ říká Jan Holub prostřední. „Já za ně jezdil rok a jednání nic moc už tenkrát. A tak jsme probírali kontakty a hledali konexe. Tarnow má v extralize nejmlasší soupisku. Zájem byl oboustranný. Kontrakt se mi líbí, vypadá to nádherně, mám z toho obrovskou radost. Dál se uvidí podle prvních tréninků na jaře.“

Foto: Wojta Zavřel