Archiv autora: Antonín Škach

Ostatní závody

Přetržený řetěz pokazil skvělou práci Ronnyho Weise v tovární hale

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Grimma – 5. února
Z požární nádrže v Oberau se saská šroubkařská série Speedway-on-ice přesunula do Grimmy poblíž Lipska. Tady rozdělili opuštěnou tovární halu podélně a ještě příčně na čtyři dílky, takže připomíná tabulku čokolády. V jedné čtvrtině vzniklo hokejové hřiště, kde měla plochá dráha svou premiéru. Hlavní organizátor sám spěl k vítězství, avšak na začátku předposledního kola mu prasknul sekundární řetěz. Vítězství spadlo do klína Sergeji Malyševovi, jenž jako jediný dokázal Ronnyho Weise v sedmé jízdě porazit, avšak ve finále za ním jezdil jako stín. Nejlepší z trojice českých závodníků se stal Roman Čejka, jehož problémy Ronnyho Weis posunuly na druhou pozici.

Češi soupeří s Medúzou
Kdyby vám někdo ukázal, kde se dnes bude závodit, bezesporu byste pouze nevěřícně zakroutili hlavou. Nevzhledná hokejová hala v průmyslové části Grimmy, jakých jsou po celé Evropě tisíce, už dávno přestala sloužit svému původnímu účelu. Pouze portálový jeřáb ve své výšce pamatuje na dělníky, kteří tu vyráběli bůhvíco.

Nyní však shlíží na reliéf hlavy bájné Medúzy, jejíž výraz vůbec není optimistický, ale už jen její pouhá přítomnost dává najevo nové využití budovy. Zatímco u nás by se velkoryse bouralo a ještě velkoryseji stavělo, aby si firma každého posledního strejdy přišla na své, v Grimmě postavili regulérní hokejový stadión přímo do čtvrtiny tovární haly.

Prostor pro diváky je tu až spartánsky úsporný, lidé se prakticky musí postavit až k ochrannému plexisklu. Většího prostoru konec konců není ani třeba. Hokej se tu hraje amatérsky mezi týmy nadšenců čtyřikrát za sezónu. Zato se tu bruslí, pořádají se diskotéky na ledě a funguje klub krasobruslařek. A i když euro oproti české koruně mírně posílilo, v místním stánku vám nabídnou klobásy či hovězí steak levněji než na mnoha našich stadiónech.

Venku panoval krutý mráz, který dovnitř pronikal pouze otevřenými vraty kvůli ventilaci. Zatímco trojice automobilistů se dovnitř nevešla, plochodrážních rozbili své depo ve vyhřívané místnosti, která za normálních okolností slouží jako šatna. Motocykly se ovšem musely startovat vedle, v obrovské a ponuře temné tovární místnosti, odkud se teprve museli prakticky donést skrz otvor na ledovou plochu.

Po tréninku mohly některé české obličeje soupeřit s výrazem obří Medúzy. Ta ostatně jako jedna z mála viděla tréninkový pád Zdeňka Holuba. Závodník pražské Markéty ještě ověnčený druhým místem ze včerejšího Oberau, upadl hned v jednom ze svých prvních kol.

„Odstartoval jsem a nepřidal,“ líčil událost její aktér, který naštěstí vyvázl bez zranění. Horší to bylo s jeho pokrouceným motocyklem. Skupina domácích však ochotně nabídla svou pomoc. Zdeněk Holub starší sebral stroj svého syna a na hodinu s ním zmizel v jejich dílně, kde křivý rám porovnali heverem.

Potíže řešil rovněž tým Romana Čejky. Slánský závodník záhy zastavil a musel odtrénovat na stroji Michala Dudka. Ten mu splatil jeho pomoc ze včerejška, kdy v Oberau jeho pokus rozehřát ztuhlý olej skončil požárem. „Motor je starej‘, že pamatuje praotce Čecha,“ zachovával stoický klid Antonín Polák, mechanik a příležitostný tlumič emocí otce a syna Čejkových.

Patálie se ovšem nelepily pouze na české paty, i když Eduard Krčmář kvůli vysoké horečce musel svou účast odvolat. Ronny Weis v roli organizátora upozorňoval na nižší kvalitu a sílu ledu, takže všem zakázal hrabání a zbytečné ničení závodní dráhy. A když jsme u defektů, Fritz Wallner zůstal stát rovnou pří nástupu, který byl jako ostatně při všech podnicích saské Speedway-on-ice pojatý jako velkolepá show.

Verdikt předposledního okruhu
Počátek mítinku, jenž provázely záplavy nadrobno namleté ledové tříště připomínající drobné sněhové vločky, nedával příliš nadějí, že by si čeští závodníci vylepšili svou pochmurnou potréninkovou náladu. Hned rozjížďka s číslem jedna se musela opakovat kvůli pádu Zdeňka Holuba. Při repete sice Richard Geyer odjel Michalu Dudkovi, avšak Slaňák ho nekompromisně podjel hned v první zatáčce druhého kola.

V páté jízdě však Michal Dudek vyšel bodově naprázdno. O druhé místo ho ve druhém kole připravil Sergej Malyšev vnitřkem úvodního oblouku. Evidentně se přitom dostal až za kužely ohraničující dráhu, jeden z nich dokonce posunul bratru o půl metru, ale při show se na takové detaily nehraje. Ronny Weis mu přejetí vnitřní čáry vytknul až o dvě rozjížďky později,kdy ho obdobný manévr Němce ruského původu připravil o vítězství.

Zdeněk Holub v šesté jízdě triumfoval stylem start – cíl a nechal za sebou i Romana Čejku, který mítink rozehrál druhým místem za Sergejem Malyševem. V půlce závodu, kdy se tradičně posunovala vnitřní čára v obou zatáčkách na méně rozbitý led, měli český trojlístek shodně po dvou bodech. Nic však nebylo ztraceno, a to tím spíše, pakliže se vyšším ziskem mohli chlubit pouze Sergej Malyšev a Ronny Weis.

Na cestu do velkého finále záhy vykročil Roman Čejka. V osmé jízdě odvedl Zdeňka Holuba a v desáté Richarda Geyera a Dominika Weisse. Ambicím Michala Dudka se stala osudná rozjížďka s číslem devět. Při útoku na vedoucího Fritze Wallnera zvolil v prvním oblouku až příliš vzdálenou vnější stopu a Rakušan se slovenskou licencí mu zmizel z dohledu. Stejně jako Zdeněk Holub, jenž právem želel úvodní diskvalifikace, skončil v malém finále.

„Fünf,“ dával Ronny Weis před finálovými jízdami najevo, že kvalita ledu zůstala natolik dobrá, že se pojede na pět kol, zatímco základní rozjížďky končily průjezdem třetím okruhem. Volba červené dráhy se nakonec ukázala jako rozhodující. Fritz Wallner z ní vyhrál malé finále stylem start – cíl před dvojicí českých závodníků.

Ronny Weis před velkým finále ani dlouho neváhal a z rukou dívek u roštu zvedl červený deštník. Dostal se do čela, zatímco Sergej Malyšev a Roman Čejka se seřadili za něj. Kolo za kolem se šéf organizačního týmu blížil svému vítězství, které by mu dozajista zvedlo náladu po včerejším Oberau. Jenže nakonec mohl stejně jen nevěřícně kroutit hlavou, když na sklonku předposledního kola zůstal stát s přetrženým sekundárním řetězem.

Hlasy z depa
„Dneska jsem netušil, že se dostanu do finále,“ přiznával Roman Čejka. „Nemoh‘ jsem se s tím popasovat. Je to něco jinýho než na rybníce. Museli jsme to poladit, nakonec jsem se do finále dostal. Blbě se startovalo, soupeři to poladili. Ale měl jsem štěstí, že to Ronnymu přestalo jet.“

„Mohlo to bejt‘ lepší,“ připouštěl Zdeněk Holub. „Škoda tý první jízdy, že jsem spadnul. Včera v Oberau jsem to měl naladěný líp.“

„Dneska v pohodě, ale včera jsem měl problémy,“ rozhovořil se Michal Dudek. „V pátek jsem tam nechal olej. Mrzlo a tak zamrznul. Rozehřívali jsme to, je to ten starej‘ typ motoru. Nevšimli jsme si toho, dali tam misku s metylem a zapálili. Jenže shořela hadička a musel jsem jet na Romanový motorce. Dneska jsem nevěděl, poprvý jsem jezdil na malý dráze, ale v pohodě jsem to zvládnul. Tady nejde o to bejt‘ první nebo poslední, ale bejt‘ v tom i přes zimu. Je to dobrá příprava na sezónu a teď budeme drandit u nás v Ledcích.“

    TOT MF FIN
1. Sergej Malyšev, D 2 1 2 2 7   1.
2. Roman Čejka, Slaný 1 1 2 2 6   2.
3. Ronny Weis, D 2 2 1 2 7   E
4. Fritz Wallner, A (SMF) 0 2 2 0 4 1.  
5. Zdeněk Holub, CZ X 2 1 1 4 2.  
6. Michal Dudek, CZ 2 0 1 1 4 3.  
7. Richard Geyer, D 1 1 0 1 3    
8. Dominik Weiss, A 1 F 0 0 1    

Foto: Eva Palánová

MS Na ledě

Nikolaj Krasnikov vrátil běh ledařských věcí do starých kolejí

Krasnogorsk – 5. února
Pomineme-li logicky dvojici náhradníků, Rusové dokonale ovládli druhý finálový závod mistrovství světa v Krasnogorsku. Sedm domácích účastníků se seřadilo na prvních sedmi příčkách závěrečné klasifikace. Vítězství si odnesl ledařský dominátor Nikolaj Krasnikov, by před pokračováním v Ufě vede šampionát Danil Ivanov, tentokrát druhý před Sergejem Karačincevem.

1. Nikolaj Krasnikov, RUS 18
2. Danil Ivanov, RUS 20
3. Sergej Karačincev, RUS 14
4. Dmitrij Chomicevič, RUS 14
5. Dmitrij Kolakov, RUS 12
6. Eduard Krysov, RUS 11
7. Vitalij Chomicevič, RUS 11
8. Harald Simon, A 8
9. Antti Aakko, FIN 8
10. Franz Zorn, A 5
11. Jan Klatovský, CZ 4
12. Robert Hendersson, S 3
13. Grzegorz Knapp, PL 3
14. Mats Järf, FIN 3
15. Andrej Gavrilkin, RUS (res) 2
16. Rene Stellingwerf, NL 2
17. Max Niedermaier, D 0
18. Maksim Lužnikov, RUS DNR
MČR Na ledové dráze

Zmrzlé sluníčko sledovalo osečenské vítězství

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Růžená – 4. února
V úvodním podniku českého šampionátu ledařských družstev sdílely dva nejsilnější týmy podobný osud. Otec se synem Klauzovými a osečenský tandem Jan Pecina a Lukáš Volejník jasně dominovali svým semifinálovým skupinám. Severočechy potrápil Vladimír Višváder, jenž při svém ledařském debutu naznačil silné ambice, Klauz Team zase řešil zadřený motor syna Petra. V semifinále byla neporazitelnosti obou fenomenálních družstev učiněna přítrž, nicméně na na úkor finálového postupu. Ve finále však dominovali Jan Pecina s Lukášem Volejníkem, kteří tak mají na Klauzovy dva body k dobru před Mělicemi příští neděli. Tady by mohl šampionát vyvrcholit, jelikož Kopřivnice nebyla prozatím potvrzena a Jan Pecina se magazínu speedwayA-Z svěřil, že by v Hamru na Jezeře raději pořádal republikové mistrovství jednotlivců. Ukázkový závod šroubkařů se stal kořistí Jana Holuba.

Lekce létajícího Holuba
Ironií osudu se největší šroubkařská akce u nás po více než patnácti letech dostala do termínové kolize se saskou sérií Speedway-on-Ice v Oberau. Zde jsou hodně aktivní Roman Čejka, Eduard Krčmář, Michal Dudek a Zdeněk Holub, kteří Ronnymu Weisovi již dříve přislíbili svou účast.

V Růžené se dnes neobjevil ani Václav Milík, pro něhož jsou šroubky obvyklou formou zimní přípravy. Nakonec sešlo také z účasti Jana Jaroše, který vyrazil na rodinnou oslavu. A Jiří Němec, mechanik Vladimíra Višvádera, neměl k dispozici motocykl.

Za daných okolností nemohl Jan Holub nehrát roli suveréna. Poprvé ji potvrdil v úvodních dvou rozjížďkách, v nichž bojoval prakticky jen se štípajícím mrazem. Když se vrátil do depa, okamžitě si ohříval zkřehlé ruce o motor svého motocyklu. „Rukavice ze škváry nejsou na ledy moc vhodný,“ vysvětloval příčinu svých patálií.

Mezitím se na seznam vítězů dostala rovněž Michaela Krupičková, která se v rozjížďce s číslem dvě stala bezprostřední svědkyní triumfu Jana Holuba. Avšak té se ve třetí jízdě do cesty postavil Zdeněk Růžička. Mšenský junior si nakonec musel prohlížet zelený motocykl zezadu.

Čtvrtá jízda se znovu změnila v demonstraci umění Jana Holuba. Doplatil na ní Michal Klein, jehož plzeňský junior už podruhé předjel o kolo. Tentokrát mu definitivně zabouchl finálovou bránu před nosem. A bezděky nabídl příležitost Stanislavu Pouznarovi. Toho v úvodní jízdě vyřadil defekt, do druhé nenastoupil, ale přesto se poprvé ve své kariéře postavil na pódium určené pro tři nejlepší!

V rozjížďce s číslem pět sice vyhrála Michaela Krupičková stylem start – cíl, avšak Stanislav Pouznar dojel druhý před Zdeňkem Růžičkou. Dva body stačily na překonání kolegy Michala Kleina a postupu do finále.

V něm po brilantním startu neměl Jan Holub opět konkurenci. Za ním však odstartoval Stanislav Pouznar. Michaela Krupičková se ovšem s daným stavem nesmířila a ve druhém kole se probila na druhou příčku.

„Trošku mi mrzly ruce, nemohla jsem hejbat prstama,“ svěřovala se nad plastikovým talířkem s voňavým, ale hlavně teplým gulášem. „Ale jsem spokojená, Holubín byl lepší. V létě bych mu to chtěla vrátit.“

Liberecká závodnice, kterou si její sponzor František Liebezeit vzal s sebou na svou plzeňsko-divišovskou extraligovou expedici, se však na pódium nadřela nejvíc. „Ty starty,“ vystihla jádro pudla. „Měli jsme dát to druhý kolo. Ale nesvádím to na něj.“

Rodina na čele
Tvůrce startovní listiny se postaral, aby největší favorité se v obou skupinách setkali hned na úvod. Áčko tím pádem zahájil střet úřadujícího šampióna Petra Klauze, který se po nešastném zranění Andreje Diviše spojil se svým otcem Janem, a Hutla Teamu. Ani Přeloučané se nevyhnuli personálním změnám, když si otec Radek při středečním tréninku na Hamru na Jezeře pochroumal ruku.

Lukáš Hutla se tím pádem na nástupu objevil s Němcem Markusem Jellem, ale v rozjížďce s číslem jedna inkasovali maximální prohru. Petr Klauz vystřihl start jako z partesu. Posléze před sebe pustil svého otce, který měl za sebou kvůli noční směně bezesnou noc, aby si připsali sedm bodů.

Lukáš Hutla s Markusem Jellem se jejich příkladem řídili hned v rozjížďce s číslem pět. Angličany Roba Irvinga a Kevina Rowanda za sebou nechali již po startu. Avšak ani oba Klauzovi nechtěli uznávat žádné kompromisy a hromadili další a další sedmičky na své konto.

Alfou a omegou jejich dominance se staly povedené starty. „Nechtěl jsem to klukovi pokazit,“ vysvětloval později Jan Klauz. V sedmé jízdě tak ujeli Polákům Miroslawu Daniszewskemu a Piotru Hejnowskemu. V rozjížďce s číslem třináct získali cenný skalp Josefa Kreuzbergera a Franze Mayerbüchlera, aby své triumfální tažení skupinou zakončili porážkou dvojice Angličanů.

O druhou postupovou příčku si rázně řekl Hutla Team, jemuž ovšem v první půli výrazně šlapali na paty Josef Kreuzberger s Franzem Mayerbüchlerem. Jejich zisk však šel na úkor především slabších soupeřů. A navíc se Miroslawu Daniszewskemu v rozjížďce s číslem tři podařilo hned po startu vklínit mezi ně a obrat je o body.

Osud vyřazení se rakousko-německému tandemu začal záhy naplňovat. O prohře s Klauzovými již byla řeč. Lukáš Hutla a Markus Jell naproti tomu v jedenácté jízdě vůbec nepustili polskou dvojici ke slovu. Svůj postup měli potvrdit právě při vzájemném duelu s Josefem Kreuzbergerem a Franzem Mayerbüchlerem v rozjížďce s číslem sedmnáct.

Oba členové Hutla Teamu perfektně odstartovali, avšak Franz Mayerbüchler jim nechtěl zůstat vůbec nic dlužný. Už ve druhé zatáčce se málem prosmýkl pod Lukášem Hutlou na druhou pozici. Přeloučan ho ohlídal, avšak Němec neustále vyvíjel silný tlak. A v předposledním oblouku se vskutku dostal dopředu. Nicméně k postupu by s Josefem Kreuzbergerem potřebovali o čtyři další body víc.

Dva a půl týmu usiluje o postup
Ostrá úvodní jízda ve skupině B měla mnohem bouřlivější průběh než její sestřička v áčku. Jan Pecina rychle odstartoval, avšak duel mladšího Charly Ebnera s Lukášem Volejníkem skončil pádem osečenského borce. „Složili jsme to a on mě trefil,“ popisoval kolizi, zatímco jeho motocykl museli do jeho stanu odnést. „Kolo je vylámaný a hřebíky v hajzlu,“ dělal Lukáš Volejník rychlou inventuru.

Nezbývalo než usednout na rezervní stroj Jana Peciny. A doufat, že jeho první motocykl poskládaný za tři sta modrých papírků s portrétem Františka Palackého technickým mágem Alexandrem Kopeckým z Českého Dubu vydrží. Na poslední chvíli si pro druhý motocykl běžel do svého stanu také Charly Ebner mladší, avšak nic platno, Pavel Kubeš ho z repete vyloučil. V něm kralovali osečenští závodníci, zatímco otec Ebner neinkasoval ani dva body za třetí místo, když to druhé mu Lukáš Volejník drsně sebral už v první zatáčce. V cíli byl diskvalifikovaný kvůli vyjetí z dráhy.

Ebnerovic pohromám ještě nebyl ani zdaleka konec. Jen málokdo bral vážně, že přídomek nováček není u osoby Vladimíra Višvádera zrovna na místě. Dnes prokázal, že skvělé starty z klasické dráhy, jsou na ledech obrovskou devizou. V šesté jízdě mířil vstříc první zatáčce před oběma Ebnerovými. Syn ho sice vzápětí podjel, avšak otec zaostal vzadu.

Osečenští závodníci další ztráty svých největších soupeřů rozhodně neželeli. V osmé jízdě záhy zmizeli z dohledu Martinu Běhalovi s Robertem Růžičkou v barvách druhého týmu Osečné. Ti přitom mohli své dnešní účinkování rozehrát vítězstvím. Jenže v poslední zatáčce čtvrté jízdy jim ho sebral Martin Glarner svým podjetím Roberta Růžičky.

S nimi se první pár Osečné setkal při svém dalším výjezdu na ledový ovál v rozjížďce s číslem čtrnáct. Nikdo by nečekal, že švýcarský pár přivodí předloňským mistrům vážné problémy. A popravdě řečeno, si je způsobili sami. A tak či onak, ve třetím kole se náhle Markus Birn objevil mezi Lukášem Volejníkem a Janem Pecinou.

„Musíš trénovat všechno, i předjíždění na finále,“ smál se Jan Pecina, který okamžitě sjednal nápravu a odkázal Švýcara do patřičných mezí. „Viděl jsem Mazňu, nechal jsem ho jet, ale nečekal jsem, že tam bude ten Švýcar!“

O další překážku na cestě prvního osečenského páru se postaral Vladimír Višváder. Ten už svou druhou jízdu v sedle ohřebovaného speciálu proměnil ve vítězství. „Baví mě to,“ komentoval svůj triumf nad Švýcary v rozjížďce s číslem deset. „Mám dobrý starty a pak nějak jedu.“ Pokud se stylu týká, se svými cennými radami přispěchal Milan Špinka.

Vladimír Višváder se mu odvděčil dalším vítězstvím nad druhým párem Osečné. A na závěr předvedl, jak se má startovat přímo Janu Pecinovi s Lukášem Volejníkem. Ti si ovšem něco podobného nechali líbit jen jediné kolo. V první zatáčce toho druhého šel dopředu Jan Pecina, ve druhé ho následoval Lukáš Volejník. Osečná tím pádem šla do semifinále bez ztráty květinky, avšak kdyby Vladimír Višváder neměl po svém boku skutečného nováčka Martina Knížeho,kdo ví?

Druhým postupujícím se stali otec a syn Ebnerovi. Poučeni kouskem, který jim přichystal Vladimír Višváder, inkasovali již jen samá sedmibodová maxima. Nejprve na úkor Martina Běhala s Robertem Růžičkou, posléze přišel na řadu Markus Birn, jehož kolega se již se závodem rozloučil.

Bez monopolu na neporazitelnost
Celá řada promrzlých diváků zamířila z hráze rybníku Pařezitý domů poněkud předčasně. Udělali chybu, na vyvrcholení dnešního mítinku dorazilo i sluníčko. I když svým zjevem připomínalo spíše žlutý golfový míček namočený ve sklenici s mlékem, trošku tepla přece jenom poskytlo.

Oba fenoméni základní části se první porážky dočkali až na semifinálové úrovni. Petr Klauz v sedle vypůjčeného motocyklu, jímž nahradil svůj vlastní se zadřeným motorem, dominoval v rodinném souboji s Ebnerovými od startu až do cíle. Svého otce měl po startu za zády, avšak mladší Charly Ebner se v prvním výjezdu druhého kola dostal vnitřní stranou před něho. Útočil i nadále, ale cestičku k dalšímu předjetí už nenašel. Jan Klauz udržel třetí místo, což bylo pro finálový postup rozhodující.

Ve druhé semifinálové rozjížďce se vedení ujali Jan Pecina s Lukášem Volejníkem. Markus Jell a Lukáš Hutla jim ovšem byli neustále v patách. Jízda dospěla do své poloviny a oni stále byli vedoucím osečenským závodníkům nepříjemnými soupeři. Na sklonku druhého kola už byl Markus Jell téměř druhý, avšak Lukáš Volejník jeho atak odrazil.

Než by ovšem člověk stačil říct švec, převzal iniciativu Lukáš Hutla. Vmžiku byl před svým kolegou, aby se v závěru závěrečného okruhu ladně přenesl přes Lukáše Volejníka a Jana Pecinu k triumfu. Jenže v tomto rozpise nevyhrává jednotlivec, ale tým. Markus Jell vyšel bodově naprázdno a první tým Osečné byl finálovým soupeřem obou Klauzů.

Série umisovacích jízd začala premiérově rozjížďkou o páté místo, která měla jediný smysl zvýšit počet rozjížděk alespoň další čtveřici závodníků. Na start však přijeli jen tři, jelikož Martin Glarner se už jen díval. Josef Kreuzberger a Franz Mayerbüchler jednoznačně deklasovali Markuse Birna, aby přihlížející navnadili na závěrečné boje.

Charly Ebner mladší neskrýval svou radost, když si z rukou Petra Moravce vylosoval vnitřní dráhy. Avšak úsměv mu pod přilbou musel dozajista ztuhnout a to nejen mrazem. Dopředu vystřelili Markus Jell a Lukáš Hutla. Mladý Rakušan je po vnitřní stopě v prvním oblouku rozdělil, ale to byl v zásadě vrchol jeho počínání.

Za těchto okolností by třetí příčka připadla Hutla Teamu. Otec Charly Ebner si dobře spočítal, která bije. Ve třetím kole zkusil zaútočit v prvním nájezdu. Dostal se pod Lukáše Hutlu, ale podsekl ho a oba skončili na zemi. Repete se konalo pochopitelně bez vyloučeného Rakušana. Jeho syn sice dominoval, ale Markus Jell s Lukášem Hutlou ho bodově převýšili.

Ve finále nešlo jen o vítězství, ale především o dva body tabulkové převahy, s nimiž vítěz přijede příští neděli do Mělic. Dopředu se dostal Jan Pecina. Klauzovi byli hned za ním, ale v první zatáčce jeli vnější stopu a Lukáš Volejník se zleva dostal před ně.

„Odstartoval jsem,“ vyprávěl později Jan Pecina. „Pak jsem viděl Lukáše a už jsem si to jenom hlídal.“ Jan Pecina na vnitřní čáře, Lukáš Volejník po jeho pravé ruce. Tak oba borci směřovali za svým triumfem. Petr Klauz útočil, ale ve výjezdu z první zatáčky předposledního kola se mu motocykl zvednul na zadní. Bylo definitivně rozhodnuto.

Hlasy z depa:
„Moc jsem to nečekal,“ komentoval Jan Pecina vítězství nad Klauzovými. „Bylo to rozbitý a hodně tříště. Šmudlal jsem lajnu a spoléhal na Lukáše, že pojede venek. Odstartoval jsem, viděl Lukáše a už jsem si to jen hlídal.“

„Super dojmy na to, že to byly půjčená motorka od Pecky a taky na ty problémy na začátku,“ rozpovídal se Lukáš Volejník. „Myslím, že je to super. Z finále jsem měl zpočátku obavy, to se přiznám. Nervy to byly pěkný, navíc s tou půjčenou motorkou jsem z toho byl přepadlej‘. Ale poved‘ se start a to byl základ, Honzovi to taky nešlo, jak tam byly díry. Sedlo mi to, měl jsem chu. Řek‘ jsem si buď a nebo, a jel ten prostředek.“

„Klek‘ mi motor,“ krčil rameny Petr Klauz. „A dvě jízdy jsem jel na cizí motorce. Na tu bídu to druhý místo jde, ale první je první, co si budeme povídat. Musíme dát udělat motor, abychom mohli jet příští tejden v Mělicích. Jeli jsme super, táta držel.“

„Super,“ svěřoval se Jan Klauz. „Až na tu zimu. Byl jsem dneska na noční a nespal jsem. Nechtěl jsem to klukovi pokazit a snaha se vyplatila. Akorát mě mrzí ta finálovka. Kluci jsou víc rozjetí, jeli mistrovství světa, ale doufám, že jim to vrátíme v Mělicích.“

„Dobrý, na to jaký byly komplikace,“ bilancoval Lukáš Hutla. „Zkouším tlumiče. Tátova motorka je dobrá. Měl jsem akorát problémy se spojkou, ta moje od začátku klouzala. Teď se dá trénovat a doštelovat to do Mělic. A spravit to vypletený kolo.“

„Zamotalo se to,“ kroutil hlavou Martin Běhal. „Jsme poslední ve skupině, ale mohli jsme bejt‘ třetí. Měl jsem jet v první jízdě takticky. Musel jsem ale podjet Růžana a on to už neudržel. Ale to je sport. Ještě se musím naučit startovat, ale jede se mi dobře.“

  semifinálová skupina A:      
1. Petr Klauz 3 4 4 4 15(1) 28
  Jan Klauz 4 3 3 3 13(3)  
 
2. Markus Jell, D 0 3 4 4 11(1) 22
  Radek Hutla 2 4 3 2 11(1)  
 
3. Josef Kreuzberger, A 2 3 2 0 7(1) 18
  Franz Mayerbüchler, D 4 4 0 3 11  
 
4. Miroslaw Daniszewski, PL 3 2 2 4 11 13
  Piotr Hejnowski, PL 0 0 0 2 2  
 
5. Rob Irving, GB 2 2 3 2 9 9
  Kevin Rowand, GB 0 X 0 R 0  
 
 
  semifinálová skupina B:      
1. Jan Pecina 4 4 3 4 15(1) 28
  Lukáš Volejník 3 3 4 3 13(3)  
 
2. Charly Ebner, A L 2 3 3 8(2) 20
  Charly Ebner ml., A U 4 4 4 12  
 
3. Markus Birn, CH 4 3 2 2 11 15
  Martin Glarner, CH 2 2 0 – 4  
 
4. Vladimír Višváder 3 4 4 2 13 13
  Martin Kníže 0 – 0 – 0  
 
5. Martin Běhal 3 2 2 3 10 12
  Robert Růžička 0 0 0 2 2  

Finálové skupiny:

    SF1 SF2 o 5.m MF FIN
1. Jan Pecina   3     3
  Lukáš Volejník   2     4
 
2. Petr Klauz 4       2
  Jan Klauz 2       0
 
3. Markus Jell, D   0   2  
  Lukáš Hutla   4   3  
 
4. Charly Ebner, A 0     X  
  Charly Ebner ml., A 3     4  
 
5. Josef Kreuzberger, A     4    
  Franz Mayerbüchler, D     3    
 
6. Markus Birn, CH     2    
  Martin Glarner, CH     –    

Průběžné pořadí seriálu:

  Růžená TOT
  4.2.  
1. SK Osečná: Jan Pecina, Lukáš Volejník 12 12
2. Ream Klauz: Petr Klauz, Jan Klauz 10 10
3. Team Hutla: Markus Jell, Lukáš Hutla 8 8
4. Team Ebner: Charly Ebner, Charly Ebner ml. 7 7
5. Josef Kreuzberger, Franz Mayerbüchler 6 6
6. Markus Birn, Martin Glarner 5 5
7. Grepl PDK Mšeno: Vladimír Višváder, Martin Kníže 4 4
8. Miroslaw Daniszewski, Piotr Hejnowski 3 3
9. SK Osečná II: Martin Běhal, Robert Růžička 2 2
10. Rob Irving, Kevin Rovand 1 1

Závod na šroubcích:

    TOT FIN
1. Jan Holub, Plzeň 3 3 3 9 1.
2. Michaela Krupičková, Divišov 2 3 3 8 2.
3. Stanislav Pouznar, Mšeno E – 2 2 3.
4. Zdeněk Růžička, Mšeno ex 2 1 3 4.
5. Michal Klein, Mšeno ex 1 ex 1  

Poznámka: všechna vyloučení šla na vrub předjetí o kolo

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Ostatní závody

Na požární nádrži se přepisovaly dějiny saských šroubků

AKTUALIZOVÁNO – FOTO + KOMPLETNÍ VÝSLEDKY

Oberau – 4. února
Na zamrzlé požární nádrži v saském Oberau se konal další ze šroubkařských mítinků v pořadatelské režii Ronnyho Weise, který přinesl nečekané výsledky. Zvítězil Rakušan Fritz Wallner startující se slovenskou licencí před Zdeňkem Holubem. Ten se nebál netradičního nastavení a nechal za sebou slánskou ekipu i hlavního pořadatele. Další podnik je na programu dnes ve sportovní hale v Grimmě poblíž Lipska.

    TOT MF FIN
1. Fritz Wallner, A (SMF) 2 2 2 1 9   1.
2. Zdeněk Holub, CZ 2 1 0 2 5   2.
3. Eduard Krčmář, CZ 2 1 1 1 5   3.
4. Roman Čejka, CZ 0 2 2 2 6   4.
5. Sergej Malyšev, D 1 0 1 0 2 1.  
6. Ronny Weis, D 1 1 2 0 4 2.  
7. Michal Dudek, CZ 0 2 1 2 5 3.  
8. Richard Geyer, D 1 0 0 1 2 4.  
9. Dominik Weiss, A 0 0 0 0 0    

Foto: Anke Geyer

MS Na ledě

Rusové si nenechali vládnout

Krasnogorsk – 4. února
By byla síla ruské ledové ploché dráhy omezena národnostním limitem postupujících ze semifinálových závodů, Rusové stejně hráli prim v úvodním finálovém mítinku v Krasnogorsku. Mezi osm domácích závodníků se dokázal vklínit pouze Harald Simon, jemuž šly k duhu závody absolvované v Rusku. Zvítězil Danil Ivanov, jemuž na stupních vítězů dělali společnost Dmitrij Chomicevič a Nikolaj Krasnikov. Jan Klatovský začal čtrnáctým místem.

1. Danil Ivanov, RUS 21
2. Dmitrij Chomicevič,RUS 15
3. Nikolaj Krasnikov, RUS 18
4. Dmitrij Koltakov, RUS 15
5. Vitalij Chomicevič, RUS 12
6. Eduard Krysov, RUS 11
7. Harald Simon, A 9
8. Sergej Karačincev, RUS 9
9. Antti Aakko, FIN 7
10. Robert Hendersson, S 6
11. Grzegorz Knapp, PL 4
12. Franz Zorn, A 3
13. Mats Järf, FIN 2
14. Jan Klatovský, CZ 2
15. Max Niedermeier, D 2
16. René Stellingwerf, D 1
res Andrej Gavrilkin, RUS DNR
res Andrej Gavrilkin, RUS DNR
res Maksim Lužnikov, RUS DNR
Historie

O plochodrážního mistra světa se závodí téměř osmdesát let

Sobotu 30. června mají ve svých diářích červeně zakroužkovanou všichni příznivci ploché dráhy. V Divišově se totiž uskuteční race-off světového šampionátu jednotlivců alias semifinále kvalifikace o Grand Prix 2013. Plochodrážní mistrovství světa je přitom vůbec nejstarším šampionátem světa v motoristickém sportu vůbec, jehož historii není od věci si připomenout.
Starší než MotoGP
Před druhou světovou válkou se vrcholem silničních motocyklů i vozů tehdejší formule 1 stalo mistrovství Evropy. Proto překvapí informace, že v ploché dráze byl název světový šampionát zaveden už roku 1931. Jednalo se o rozjížďkový závod mezi dvěma jezdci, avšak silně ambiciózní pojmenování na hony vzdálené realitě bylo rychle změněn na mnohem realističtější British Individual Championship.

Velká Británie hrála v předválečném plochodrážním světě jednoznačný prim. Motorističtí historikové se už léta přou, kde je vlastně kolébka ploché dráhy. Podobné pátrání je svým způsobem pošetilé, protože archívy neustále vydávají svědectví o stále starších pokusech závodit s motocykly na stadiónech kolem dokola. A tak či onak, je jasné, že Angličané plochou dráhu nevymysleli, avšak dokázali jí dát řád už na počátku třicátých let.

Jenže liga jim záhy začala být málo. Promotéři klubů tudíž ochotně přijali nabídku londýnského večerníku The Star, jehož majitelé jako první z masmédií pochopili reklamní možnosti rozvíjejícího se sportu. Věnovali pěkný pohár pro vítěze a finanční prémii 250 liber, což tehdy byly vcelku slušné peníze.

Soutěž jednotlivců byla na světě. Kalendář ukazoval 22. červen, kdy se v Southamptonu proti sobě postavili první dva závodníci. Pohár Staru se měl čile k světu. Už v dalším roce se začalo bojovat v rozjížďkách po třech jezdcích a kvalifikační proces vyvrcholil velkým finále v legendárním londýnském Wembley.

Léta plynula a Pohár Staru se stal velkou událostí britské plochodrážní sezóny. Ročník 1935 však přinesl revoluční změnu. Poprvé byl použit rozpis pro šestnáct závodníků, kteří se po čtyřech utkali stylem každý s každým ve dvaceti rozjížďkách. Ten se jen s mírnými obměnami používá dodnes, kdy jen málokoho napadne, že důvěrně známým tabulkám s čísly už táhne na osmdesátku.

Finále ve Wembley vyhrál Frank Charles a když se desítky tisíc diváků rozcházely do svých domovů, nikdo z nich nemohl tušit, že se Pohár Staru konal naposledy. Čas totiž dozrál pro vypsání oficiálního mistrovství světa pod dohledem FICM, předchůdce dnešní FIM. Podle britských předpisů a výhradně na britských drahách. Dvoukolová kvalifikace vyvrcholila finále ve Wembley.

Organizátoři obdrželi přihlášky z domova i ze zahraničí. Počet přijatých závodníků činil 63. Kromě početného kontingentu Angličanů tu bylo 11 Australanů, 3 Američané, 2 Švédové, 3 Dánové, 2 Španělé, 2 Němci, Kanaďan, Jihoafričan a Novozélanďan. Dva přihlášení Rumuni se nakonec na druhé straně kanálu La Manche nevylodili.

Většina zahraničních závodníků, za něž byli v duchu tehdejší doby pokládáni všichni, kdo ve svém rodišti neměli Velkou Británii nebo některou z jejích kolonií, neprošla už prvním kvalifikačním kolem. Výjimkou se stali dánští bratři Morian a Baltzair Hansenovi. Baltzairovi se finálové brány definitivně uzavřely ve druhém kole, Morian stanul mezi šestnácti finalisty. Ovšem bez zkušeností z ligového Hackney by na podobný úspěch nemohl pomýšlet.

Čtvrtek 10. září 1936 zažil korunovaci prvního oficiálního plochodrážního mistra světa vůbec. Epochální thriller vidělo asi 65 tisíc diváků a ceny byly úměrné lesku šampionátu. Vítěz si odnesl repliku okřídleného kola pro vítěze a šek na 500 liber, další tři v pořadí medaile a adekvátně nižší finanční prémie. Vítězem byl Australan Lionel van Praag, když v rozjezdu porazil Angličana Erica Langtona a z rukou automobilového závodníka Malcolma Campbella převzal ty nejlákavější ceny.

Československé premiéry
Britové si v mistrovství světa udržovali pořadatelský prim i v dalších letech. Ve Wembley se konalo finále i nadále, když ročník 1939 přerušil až Adolf Hitler rozpoutáním bleskové války proti Polsku. Na Britských ostrovech se však plochá dráha v omezené podobě udržela i během nejničivějšího konfliktu historie. Nebylo divu, že už v šestačtyřicátém se v intencích předválečného mistrovství světa uskutečnil britský šampionát.

Po dvou jeho reprízách se o mistra světa válčilo opět v sezóně 1949. Zatímco se mezi šampióny zapsal domácí Tommy Price, britské ministerstvo zahraničí řešilo diplomatický problém. Norská ambasáda si totiž stěžovala, že dvojice jejich závodníků nebyla k soutěži přizvána. To byl ovšem jen začátek kontinentální emancipace, jenže Britové se své hegemonie vzdávali jen pomalu a velice neradi.

Až v sezóně 1952 se konala kvalifikační kola jinde než v zemi mladičké královny Alžběty II., která se právě tehdy ujala vlády. Nicméně postupující ze švédského Falköpingu stejně museli do druhého kola britské kvalifikace. Až o tři roky později postoupili čtyři závodníci z evropského finále přímo do Wembley. Legendární stadión stále zůstával dějištěm finálových bojů.

Jeho monopol zlomili až Švédové v sezóně 1961, kdy se světové finále konalo ve Wembley. Až od roku 1964 však dokázali ve FIM prosadit, aby se v pořadatelství rozhodujícího závodu pravidelně střídali s Angličany. Mezi ně se počátkem sedmdesátých let podařilo dostal ještě Polákům, ale na první finále mimo Anglii, Švédsko či Polsko jsme si museli počkat až do roku 1982!

V našem vyprávění doposud nebyla řeč o československých závodnících. Před válkou se v mistrovství světa žádný z Čechů neobjevil. Tady je ovšem nutno dodat, v oficiálním mistrovství světa za kanálem La Manche, protože konkurenční klání o mistra světa na pařížském stadiónu Bufalo české závodníky tu a tam mělo, nicméně jeho výsledky jsou uznávány jako neoficiální.

Po komunistickém puči nebyla plochá dráha ve vývěsním štítu motoristické exekutivy, dvakrát bylo její pořádání dokonce zakázáno. Psalo se o ní jako o úpadkovém sportu cirkusového charakteru, jímž by se poctivě pracující soudruzi budující světlé zítřky neměli vůbec zaobírat. Jenže diváci měli jiný názor, profit z tisícovek prodaných vstupenek a v neposlední řadě plochodrážní boom v Sovětském svazu otočily kormidlem dějin.

Také v Polsku plochá dráha v padesátých letech vzkvétala. Poláci si dokázali v roce 1956 prosadit právo uspořádat ve své metropoli jedno ze dvou prvních kvalifikačních kol mistrovství světa jednotlivců. Mítink s datem 29. dubna byl určen pro závodníky z komunistického bloku, ale v praxi šlo pouze o Poláky a Čechy. Šestnáct míst ve startovní listině si rozdělili rovným dílem.

Tím ovšem dělení půl na půl skončilo. Cestu do druhého kola našel pouze Hugo Rosák, který z deseti body skončil šestý. Josef Kysilka, Richard Janíček, Rudolf Havelka, Miloslav Špinka, Karel Polák, Jaroslav Machač a Alois Jarolím se ovšem seřadili od desátého místa níže. Ani fenomenální Hugo Rosák se ovšem neprobojoval do evropského finále. V Oberhausenu, kde zahynul Rakušan Fritz Dirtl, skončil až desátý.

Příčina neúspěchu se našla v nevhodných pneumatikách. A vskutku o rok později už bylo lépe. Do druhého kola postoupili už tři čeští závodníci a pardubický Rudolf Havelka dokonce ve Varšavě mával ze druhého místa stupňů vítězů. V osmapadesátém vstoupili do hry i naši pořadatelé. V neděli 20. dubna se ve Slaném konalo první kolo, kde Luboš Tomíček skončil druhý a dále se dostali rovněž Libor Dušánek, Jaroslav Volf starší a František Richter. Svět motorů nadšeně referoval, že motocykly ESO a pneumatiky Barum předčily konkurenční produkty JAP a Dunlop.

Zlatá přilba místo Wembley
Luboš Tomíček se v osmapadesátém na své cestě světovým šampionátem nezastavil ve druhém kole, ale až v evropském finále ve Varšavě. O rok později se poslední kvalifikační předstupeň konal ve švédském Göteborgu a naše plochá dráha tady měla hned trojnásobné zastoupení v osobách Luboše Tomíčka, Miloslava Špinky a Bohumíra Bartoňka.

Nejblíže postupu do světového finále měl ovšem Stanislav Svoboda v sezóně 1960. V evropském finále ve Wroclawi se rozjížděl s Mieczyslawem Polukardem o místo náhradníka, ale upadl. Následovala dvě hubená léta, v evropském finále v Prátru nejel z našich nikdo a v dvaašedesátém Luboš Tomíček v norském Oslo skončil až jako třináctý.

V třiašedesátém ovšem začala stoupat hvězda Antonína Kaspera. Ten po vojně startoval v motocyklových soutěžích. Na splátky si pořídil stopadesátku čezetu a hned svou první soutěž dokončil na stříbrnou medaili. Vyjezdil si první výkonnostní třídu, jenže v sedmapadesátém potkal plochou dráhu. Stalo se na začátku Středočeské soutěže, jejíž přejímka probíhala na spořilovském stadióně na pozadí tréninku prvoligového týmu KAMK Praha. Slovo dalo slovo a Jaromír Baďura půjčil Kasperovi svůj plochodrážní speciál. Křest nedopadl špatně a Antonín Kasper zakotvil u popelářů, jak se v motoristické hantýrce plochodrážníkům přezdívalo.

Stálý výkonnostní růst Antonína Kaspera kulminoval právě v třiašedesátém. Z boje o titul mistra republiky vypadl jen kvůli zahraničnímu výjezdu v termínu žarnovického vyvrcholení. S nároďákem získal světové stříbro ve Vídni a prosadil se také v individuálním mistrovství světa.

V prvním kole na pražském Strahově dokonce porazil i pozdějšího dvojnásobného vicemistra světa Igora Plechanova. Když však jednou skončil za pískovým náspem, jenž tu býval místo klasických mantinelů, byl celkově druhý. Přes druhé kolo ve Lvově postoupil do kontinentálního finále. Tady dvanáct bodů stačilo na druhé místo, ale osm znamenalo vyřazení. On se však vyvaroval veškerých chyb a dovezl zelený věnec.

Elita kontinentu svedla bitvu o světové finále se Seveřany v evropském finále Göteborgu. Pršelo, pršelo a pršelo. Kvůli přívalům vody z oblohy musel být zrušen trénink. Z bahna rozmočené dráhy vydoloval osm bodů a stal se náhradníkem pro Wembley. Jenže to následovalo tři týdny po Göteborgu. A ve stejném termínu jako Zlatá přilba. Tehdy se československý kalendář světovými termíny neřídil, jelikož nikdo nepředpokládal postup nějakého našeho borce až mezi nejlepší šestnáctku.

Vidina náhradníka zasáhnout do bojů ve Wembley byla prakticky nulová, o čemž se ostatně přesvědčili Ron Mountford a Tadeusz Teodorowicz, když se divákům světového finále představili pouze při nástupu. Navíc se psal rok 1963 a k cestě za západní hranici nestačilo vzít si jen občasný průkaz jako dnes. A tak se Antonín Kasper místo v hlavním městě Velké Británie již počátkem týdne objevil v Pardubicích. Doladil stroj, který ho v neděli dovezl až k triumfu ve Zlaté přilbě.

Stal se posledním vítězem legendárního závodu pořádaného na travnaté dráze dostihového závodiště. A prvním Čechoslovákem, který se do světového finále nejen dostal, ale také v něm startoval, byl Jaroslav Volf mladší. To už ale je jiný příběh.