Žatec – 26. listopadu
Letošní česká sezóna stopětadvacítek v jeho podání se té loňské podobala jako vejce vejci. Pravda, seriál PRO-TEC Speedway Mini Cup se pořádně nerozjel, aby byl skrečován. Oba mistrovské seriály proběhly prakticky dle plánů. Skončily se stejným výsledkem. Karel Průša se ale v nejslabší české plochodrážní kubatuře radoval z titulů naposledy.
Faktor hmotnosti má svou váhu
„Sezónu hodnotím suprově,“ rozjasní se Karel Průša při zmínce o jeho titulech na krátkých i klasických oválech. „Závody mi sedly, dráhy sedly. Trošku mě štve, že zrušili Mini Cup. Měl bych tři tituly. Mám dva, to mi stačí (smích).“
Karel Průša vyhrál oba mistrovské tituly ve stopětadvacítkách | foto Antonie Škachová
Vážně bylo všechno tak jednoduché? „Chabařovice se mi nepovedly,“ vrací se k tropické neděli na konci června. „Dělal jsem hodiny. Na velký dráze mě letos zlobil Kuba Hejkal. Na malý Kuba, Matěj Tůma, Marek Ziman. Ten jel pěkně. Vyrostli mi soupeři. V Praze jsem se na posledním závodě bál, že mě Marek porazí, ale nakonec ne. Porazil mě ve Slaným na velký.“
Předloni se mu v Pardubicích na krku houpala bronzová medaile z evropského poháru, první a zároveň poslední. „Bylo to proto, že další rok jsem byl na stopětadvacítku těžkej,“ vysvětluje. „Poláci maj‘ o třicet kilo míň než já. Těm to letí, mě stopětadvacítka neuvezla. Ptal jsem se jich, kolik vážej. Říkali jednatřicet kilo a to jim je třináct.“
Za dva roky se toho změnilo hodně. „V Pardubicích jsem byl tehdy jako oni,“ potvrzuje slánský závodník. „Vážil jsem podobně a oni to ještě moc neuměli. Mezitím se plochou dráhu naučili. Já ztěžknul a už to šlo dolů.“
Zkušenosti v SGP4
Takže víme důvod, proč se Karel Průša se svým otcem rozhodl, že stopětadvacítky leží už jednou provždy v jeho závodnické minulosti. „Jo, jo,“ zní z jeho úst ještě jedno potvrzení. „Myslím, že už to nemá cenu, budu ještě těžší. Tak už jenom dvě pade.“
Čtvrtlitry ostatně přináší jedinou možnost. „Pětistovky nemůžu,“ krčí Karel Průša rameny. „Až za dva roky, když mi bude patnáct. Zkoušel jsem to. Ale to byla tátova stará motorka. A ještě utlumená takže to bylo slabší.“
Karel Průša a Štěpánka Nyklová se zúčastnili SGP Academy | foto Petra Zahradníčková
Vyzkoušel také motocykl specifikace SGP4. „Přirovnal bych ho spíše ke krosce,“ líčí. „Když jsem ubral, rychle to brzdilo. Motor neměl setrvačnost. Hlavně motorka byla na malejch kolech. Jelo se mi na ní dobře, ale bylo to jako na éčku. Musel jsi pořád držet a nesměl jsi vrkat.“
Nicméně ve světovém poháru SGP4 na tom nikdo ze soupeřů nebyl jinak. „Bylo to pro každýho stejný,“ souhlasí Karel Průša. „Rozhodovalo se v jezdeckých možnostech. Do motoru jsi nesměl šáhnout, byly zaplombovaný. Jedině jsi moh‘ měnit převod, sedačku a řidítka.“
Kategorie SGP4 ale nemá prozatím u nás budoucnost. „Kdyby tady byl mistrák, asi bych jel,“ reaguje slánský závodník. „Jsem Čech, tak bych ho měl jet.“
Jedině dvěstěpadesátka
Za daných okolností dvěstěpadesátka přináší jedinou možnost. „Je tam rozdíl,“ porovnává ji Karel Průša se stopětadvacítkou. „Ale ne extrémně velkej. Spíš v rychlosti, na startu v sílem motoru. Dvěstěpadesátka se líp ovládá, je rychlejší a plynulejší.“
Karel Průša (modrá) vede před Jakubem Hejkalem (červená) a Štěpánkou Nyklovou (bílá) | foto Karel Herman
Skákat z jednoho motocyklu na druhý mu nepřinášelo potíže. „Ani žádnej velkej problém nebyl,“ přitakává. „Moje zkušenosti ze stopětadvacítky jsou znát. Jak bych to zapomněl, když jezdím na plochý dráze sedm let?! Nebyl problém to střídat, motalo se mi to ale v hlavě, myslím, že sezóna 2025 bude lepší.“
Ve čtvrtlitrové kubatuře jezdil letos nejen český šampionát, v jehož klasifikaci skončil druhý. Reprezentoval v mistrovství světa a Evropy. A pokud to šlo, zasáhnul i do přeboru či juniorky.
„Hodnotím to hodně dobře,“ nemusí být Karel Průša skromný. „Dostal jsem se do finále mistrovství světa, to jsem byl šťastnej, ne Evropě jsem se nekvalifikoval až z rozjezdu. Ve dvojicích se mi první závod podařil, Krško a Praha byly horší. Buď jsem nejel já nebo motorka, těžko říct. Určitě je co zlepšit do příští sezóny.“
Budou Vánoce
Roku 2025 uvidíme Karla Průšu za řidítky motocyklu s čtvrtlitrovým motorem, ale jak bude sezóna vypadat? „Ještě nevím,“ odtuší. „Nechám se překvapit. Zatím není kompletní kalendář, nemůžu přesně nic říct. Určitě budou závody, tréninky taky. Bude to nabitý.“
Karel Průša v plném tempu | foto Antonie Škachová
S dvěstěpadesátkou může i do českých závodů pětistovek. „Jedu v nich s těma silnějšíma,“ spatřuje přínos takové konfrontace. „Mám se koho držet, to je nejlepší trénink. Když bude čas, určitě pojedu. Někdy se dá půllitrům stíhat, když jsou slabší jezdci, dokážu je i předjet. Ale Bubbu jsem nepředjel (smích).“
Do jara ale zbývá ještě dost času. „Závodní přestávku trávím dobře,“ usmívá se. „Těším se na Vánoce. Fyzická příprava musí bejt. Cvičím, běhám, dělám ještě atletiku a kickbox. Když jsem ve škole, na motorkách pracuje taťka. Teď má hodně aut v servisu. Když mám čas, s motorkama mu pomáhám.“
Divišov – 25. listopadu
Předminulý pátek se už zešeřilo. Okna klubovny na divišovském stadiónu však měla ještě dlouho svítit do nadcházející tmy. Členská schůze měla opravdu, co bilancovat. Především účast týmu v první lize. Při vyhlašování vítězů jej postavila na druhý stupínek kopřivnického pódia, ale nakonec mu dala bronzové medaile. Ale především chuť zopakovat si ligové dobrodružství také napřesrok.
Slovo dalo slovo
Robert Král jako aktivní závodník v roce 1995 | foto Petr Makušv
V roli kouče debutoval Robert Král. Divišovský odchovanec, který většinu své kariéry prožil ve Slaném či v Březolupech, pověsil kombinézu na hřebík před dvaceti lety. Od roku 2004 nebyl na oválech příliš často k zastižení, nicméně v dobře známém prostředí se cítil jako ryba ve vodě.
„Dvacet let nezávodím, ale plochou dráhu pořád sleduju,“ usmívá se, aby přidal k dobru, jak se myšlenka na vstup do první ligy rodila. „Všechno dal dohromady Vašek Hromas. Když ten nápad vznikl, oslovil našeho tradičního sponzora, společnost BAKKER. Dali mu o trošičku víc peněz. A Městys Divišov taky.“
Druzí, první, třetí a čtvrtí
Divišov uvedl na soupisku své odchovance, Daniela Klímu, Matouše Kameníka a Jana Hlačinu. Po zranění Matouše Kameníka při srpnové juniorce na Markétě si pomohl Adamem Nejezchlebou, jenž v průběhu sezóny debutoval za řidítky pětistovky.
Jediný divišovský triumf přišel na domácím ovále | foto Karel Herman
„Celkově se mi ten koncept první ligy líbil,“ chválí Robert Král. „V Praze jsme překvapivě skončili druzí. Doma jsme vyhráli, tam se dařilo našim oporám. V Pardubicích nejel Matouš, ale Čenda vyhrál všechno kromě finálové jízdy. Byli jsme třetí, nakonec v Kopřivnici čtvrtí, to Matouš jel druhej závod po úraze.
Bronz po vyhraném rozjezdu o stříbro
V Divišově se bude první liga zřejmě jezdit také napřesrok | foto Karel Herman
Nováčci tedy ve čtyřech závodech vystřídali všechna čtyři umístění. Stejnou bilanci zaznamenala rovněž Kopřivnice, která ovšem při rovnosti velkých bodů dal do kupy skóre lepší o pouhé čtyři body. Informační šum vedl v Kopřivnici k vypsání rozjezdu o stříbro, v němž Daniel Klíma porazil Marka Levišina. Divišovští borci si druhé místo užili jen při vyhlášení na stadiónu, protože sportovní komise musela ctít řády. Post druhého celku proto připadl Kopřivnici.
„Čenda vyjel stříbro, dostal za to zvláštní prémii a nakonec ten rozjezd zrušili,“ zůstává Robert Král nad věcí, aby dostal otázku na pokračování v první lize také roku 2025. „Asi jo. Radíme se, co bude. Snad to dopadne.“
Divišov v Kopřivnici: zleva Adam Nejezchleba, Matouš Kameník, Jan Hlačina, Daniel Klíma a Robert Král | foto Karel Herman
Jako teenager si v severočské Bílině žijete jako v bavlnce. Váš tatínek býval plochodrážníkem. Plochodrážníkem s velkým pé. Byť se ke sportu levých zatáček dostal kvůli válce poměrně pozdě, v historii vyryl hlubokou brázdu. Jo, stát na prahu světového finále jednotlivců jako první Čechoslovák vůbec se čtyřmi křížky na krku… Navíc věří ve spravedlnost beztřídní společnosti a je politicky vidět. Díky tomu vám i vašemu mladšímu bráškovi Jirkovi procházejí různé prohřešky. Pochopitelně za řidítky motocyklů, protože jablko nikdy nepadá daleko od stromu. Jenže přichází srpen osmašedesátého roku. Leonid Brežněv, vůdce sovětského impéria, dává jasně najevo, co si myslí o reformách a socialismu s lidskou tváří. Okupace je moc i na aktivního komunistu a normalizace už příliš. Otec se zachová jako čestný muž. Zbavuje se rudé knížky, což se na začátku sedmdesátek neodpouští. A vy stanete při odvodu tváří tvář vypasené gumě. Ty máš jít na sportovní rotu Rudé hvězdy? Ale hovno, velké hovno, soudruhu branče. Stanislav Svoboda mladší si přesto užil několikaletou plochodrážní kariéru.
O Svobodovic rodině si přečtete více i na stránkách magazínu speedwayA-Z. Mladší Stanislavův bratr vyprávěl o své kariéře před sedmi lety zde. O tatínkovi Stanislavovi najdete bližší informace zde.
Motocyklové dětství
„S bráchou jsme hodně s tátou jezdili po závodech, on nás dotáh‘ k motorkám“ vybaví si Stanislav Svoboda své dětství. „Máma jednou s námi jela na závody na Slovensko. Táta spadnul, měl sádru. Od té doby na ploché dráze nebyla. Když se nám s bráchou potom při závodech něco stalo, poslal nás domů. Sám přišel v noci, když už byl klid.“
Stanislav Svoboda mladší kráčel v otcových stopách | foto Antonín Škach
Stávaly se různé příhody. „Ve Slaným mě brácha jednou sundal,“ přisadí si hrdina našeho vyprávění. „Vyletěl jsem od lajny až k prknům. Já si udělal rameno, on kotník. Odvezli nás do nemocnice. Jirka šel první. Svoboda, řekl své jméno. Já druhej, taky Svoboda. Doktor vykulil oči. Vy jste z nějaké svatby, kde jste se poprali?“
Dnes víme, že se bratři Stanislav a Jiří Svobodovi vydali v plochodrážních šlépějích svého tatínka, ale jak se všechno seběhlo, si můžeme prozatím jen domýšlet. „Začali jsme fichtlama,“ dozvídáme se o přínosu legendárních padesátek. „A taky jsme měli raritu, maneta.“
Samozřejmě vyjížďky mladých mužů nešly ruku v ruce s vyhláškou o silničním provozu, ale otcovo příjmení mělo svou váhu. „Jezdili jsme na černo,“ nepřekvapí nás věta z úst Stanislava Svobody. „Kdykoliv to šlo. Bílinští policajti nás nesnášeli. Jednoho jsem málem přejel. Jak se jmenuješ? Řval na mě. Svoboda. Tak si to sbal a jdi!“
Čert vzal plot
Dráždit esenbáky v bílinských ulicích byla jedna věc, ale stoupnout si k pásce regulérního plochodrážního závodu druhá. „Bylo mi sedmnáct, když jsme s tátou byli u pana Volfa,“ pokládá Stanislav Svoboda rovnítko mezi oba předpoklady. „Sehnali jsme díly, narovnali a posvařovali rámy. I když se to nesmělo, začali jsme trénovat.“
Píše se rok 1975 a oba synové Stanislava Svobody již závodí na ploché dráze ve vestách AMK Ústí nad Labem – starší Stanislav klečí před motocyklem s Miloslavem Čmejlou, mladší JIří je úplně vpravo vedle Jaroslava Zobala a Petra Podholy | foto archív Stanislava Svobody
A také závodit. „Můj první závod byl v Břeclavi,“ dozvídáme se. „Vedla tam jedna kolej. Kdo odstartoval, vyhrál. Byla to hodně technická dráha. Petr Ondrašík přijel se dvěma motorkami, já stál vedle něj s tou svojí historickou (smích).“
Premiéra mohla každopádně dopadnout mnohem lépe. „Při prvním startu jsem utrhnul klínek,“ povzdechne si. „Byl na kuželu. Pak jsem měnil spojku a stihnul jsem až poslední jízdu.“
Dobrodružství pokračovalo cestou domů do Bíliny. „V noci jsme urvali osu od vlečňáku,“ usmívá se. „Vzali jsme štípačky a ulomili kus plotu u jednoho domu kolem. Tahali jsme drát. Trvalo hrozně dlouho. Než to skončilo, měli jsme ho snad sto metrů.“
Tlustej Dědek boří plány
Plochodrážní budoucnost Stanislava Svobody byla krásně nalajnovaná. „Měl jsem domluvenou vojnu v Rudý hvězdě,“ odhaluje. „Jenže táta praštil rudou knížkou, když byly normalizační prověrky. A já dostal povolávací rozkaz do Žiliny.“
Byl by v tom čert, nejet takovou nespravedlnost reklamovat na okresní vojenskou správu. „Nasranej jsem přijel do Teplic,“ pokračuje náš příběh. „Major Dědek se mi tlemil do ksichtu. Budete rád, že zůstanete jen v té Žilině. Dodnes ho vidím. Lampasák tlustej jako sviňa.“
Historický snímek, když Chabařovice byly ještě jedním velkým provizoriem – Stanislav Svoboda má zlomený palec a vedle něho jsou na snímku jeho otec, bratr, Petr Podhola a Miloslav Čmejla | foto archív Stanislava Svobody
Dva roky v zeleném utekly, navíc Stanislav Svoboda v závěru vojenské služby mohl skočit za řidítka plochodrážního motocyklu. „Druhým rokem jsem sloužil v Bílině, byli tam pétépáci,“ vysvětluje. „Trénovalo se na takovým plácku na začátku kasáren, dneska je tam bikros. Kolo měřilo asi dvě stě metrů. Dokonce se uvažovalo, že by tam byl stadión při Domu armády.“
Po vojně začal Stanislav Svoboda závodit naplno. Ústí nad Labem se v první lize opíralo o Jaroslava Volfa. Prvního československého finalistu mistrovství světa jednotlivců doplňovali Miroslav Hubáček, Petr Podhola a Jaroslav Smoček. Hrdina našeho vyprávění byl zprvu v této partě náhradníkem.
Celek ve skupině A první ligy bojoval proti Plzni, Liberci a Viktorii Praha, která ale jezdila již v Čakovicích. Na Borech byli Severočeši třetí, ale nakonec ve své skupiny obsadili poslední příčku. Čekala je skupina D. Kromě Viktorie v ní potkali horší z áčka, tedy Břeclav a Bratislavu. Jako to tehdy skončilo, nevíme.
Každopádně víme, že se Stanislav Svoboda vyšvihl z postu náhradníka do hlavní čtyřky. Kromě toho se objevil i v prvním juniorském předzávodě slavné Zlaté přilby, byť mu bylo skoro dvaadvacet. A v Ceně Podřipska.
Závodění i stavba stadiónu
Po sezóně 1973 byl plochodrážní příběh Stanislava Svobody teprve na svém počátku. „Vrátil jsem se z vojny a až do jednatřiceti jezdil plochou dráhu,“ vyznává se dnes. „Většinou to byla liga. Řek‘ jsem, že skončím, až se mi narodí kluk. Syna jsem měl v osmdesátým, tak jsem to trošku přetáh‘.“
Chabařovice cestou na Slovensko – Stanislav Svoboda v kloboučku spolu s dalšími závodníky Josefem Fišerem, Jaroslavem Zobalem, Miloslavem Čmejlou a Milanem Toběrným | foto archív Stanislava Svobody
V lize se změnila jedna věc. Polepy zmizely z plochodrážní mapy se zákazem asfaltových tratí. Na mokřadu poblíž Chabařovic však vznikal nový ovál za účinné brigádnické pomoci samotných ústeckých plochodrážníků. Ti chodili z práce na brigádu. A pak také závodili.
„Bourali jsme v Ústí plynojem, abychom měli na náhradní díly,“ vypráví Stanislav Svoboda. „Byla to jednotka, kde se plynovalo uhlí. Byli jsme jako uzenáči, ale nakonec jsme postavili zábradlí. Dopravní podnik nám výhodně prodal er-té-óčko. Dali jsme tam rychlej zadek, pak jsme měli eš-emku a hranatý karosy.“
Autobus se pro cesty na závody náramně hodil. „Na soustředění mladejch v Čakovicích jsem jel ještě vejtřaskou,“ souhlasí Stanislav Svoboda. „Byla svazarmovská, ale tenkrát se neřešilo, čí byla. Prostě bylo auto a tak se jelo. Ale nejlepší časy byly s linkovým autobusem. Přes Prahu byl zákaz vjezdu kromě autobusů. A lidi na refýži si mysli, že už jim to jede, ale my jsme jen projeli kolem.“
Při cestách na závody se zažilo mnohé. „Jeli jsme Avií až na Slovensko,“ dozvídáme se. „Soutěžili jsme, kdo se z korby vyčůrá za jízdy. V Brně jsme jednou hledali hotel. Jarda Zobal v prvním autě zatočil do jednosměrky. A už ho stavěli policajti. Jeho zastavil, ale mně ukázali až jedu. V Bratislavě jsme jindy zašli do hotelu Děvín. Ani jsme se nepřevlíkali z montérek, Jarda vlez‘ do vany. Ráno z ní vylez‘ a jelo se dál. A takovej drahej hotel to byl.“
Skvělá doba
Není divu, že Chabařovice v sezóně 1976 spadly do druhé ligy, jejíž tabulku v následující sezóně uzavřely. Stanislav Svoboda byl spolu s bratry Bohuslavem a Milanem Polákovi pomyslnou dvojkou za Miloslavem Čmejlou.
Před závodem první ligy v Chabařovicích leží před motocyklem Bohuslav Polák, nad ním jsou zleva Stanislav Svoboda, Miloslav Čmejla, kouč Toběrný a Ladislav Šifalda | foto archív Stanislava Svobody
Mladší bráška se nakonec do Rudé hvězdy na vojnu dostal. Využil nadstandardních podmínek, aby se vyšvihl mezi užší špičku. Stanislav Svoboda mezitím stále vozil vestu Chabařovic. A s většími či menšími přestávkami pomáhal klubu dostat se nazpět do první ligy. A ve své podstatě i k extraligovým medailím, jež přišly v první půli devadesátek.
„Bavilo nás to, prostě jsme si plochou dráhu užili,“ shrnuje Stanislav Svoboda. „Jel jsem třeba na závody do Pardubic. Dostal jsem stovku jako cesťák, tehdy to byly jiné peníze. Stačilo nám to i s mechanikem na jídlo.“
Plochodrážní kariéra Stanislava Svobody (*1.12.1951) v kostce:
1973
Ústí nad Labem 4. v 1. lize skupiny A (detaily nejsou známy), postup do 1. ligy skupiny D (detaily nejsou známy); národní kvalifikace ČSR – postup z prvního kola v Polepech, ve druhém kole v Březolupech DNR; juniorský předzávod Zlaté přilby v Pardubicích 14., říjnová Cena Podřipska v Polepech (náhradník, nahradil v závodě Jiřího Jirouta, umístění?)
1974
Ústí nad Labem účastníkem 1. ligy skupiny A (detaily nejsou známé); národní kvalifikace ČSR ?; říjnová Cena Podpřipska v Polepech dle vyplněné startovní listiny v programu náhradník
1975
Chabařovice 5. v 1. lize (Stanislav Svoboda pád ve své první jízdě v Žarnovici, pak 2xDNR = 0 bodů ze 111 bodů klubu celkem); národní kvalifikace ČSR – vyřazen v prvním kole v Březolupech
1976
Chabařovice 5. v 1. lize (Stanislav Svoboda 7 bodů z 96 bodů klubu celkem); MR jednotlivců – semifinálová skupina B Stanislav Svoboda dráhový náhradník v Chabařovicích – 12.; květnová Cena Chabařovic 14., červencový volný závod v Liberci 9.
1977
Chabařovice 5. ve 2. lize (Stanislav Svoboda 31 bodů ze 170 bodů klubu celkem); květnová Cena Chabařovic 15.
1978
Chabařovice 2. ve 2. lize, 3. v kvalifikaci o 1. ligu 1979 (Stanislav Svoboda nebyl v sestavě); přebor ČSR – nominován do skupiny B, ale nestartoval
1980
Chabařovice 1. ve 2. lize (Stanislav Svoboda jako náhradník minimálně jeden závod v Čakovicích), v kvalifikaci o 1. ligu 1981 2. (Stanislav Svoboda jako náhradník 3 body ze 125 bodů klubu celkem)
S věncem po vítězném závodě v Chabařovicích | foto archív Stanislava Svibody
Mít smůlu jako Jan Kvěch v mistrovství republiky. Tato věta by se mohla stát okřídleným úslovím, jímž bychom označovali pořádného smolaře. Kolikrát měl zlatou medaili na dohled. Ale dočkal se až letos v Plzni. Po osmi letech.
Jan Kvěch stojí na nejvyšším pódiu českého šampionátu s Janem Mackem a Jaroslavem Vaníčkem | foto Pavel Fišer
Jan Kvěch se konečně dočkal českého titulu | foto Karel Herman
Ne, že by jej paní Smůla letos nechala na pokoji. V srpnu v Kopřivnici postupně porazil Václava Milíka i Adama Bubbu Bednáře. Užuž třímal ve svých rukou patnáctibodové maximum. Když jej povolený spojkový koš v rozjížďce s číslem sedmnáct sestřelil až na třetí příčku.
Jenže jeho nejbližší protivníci měli pech ještě větší než on sám, což už je co říct. Václav Milík se před Plzní zranil v polské lize, Adam Bubba Bednář ze závodu odstoupil kvůli zápalu průdušek. Letošek se tak stal rokem Jana Kvěcha.
„Konečně jsem to prolomil a jsem tam zapsanej,“ říká s úsměvem. „Vyhrál jsem mistra a celou sezónu přežil ve zdraví. Nic jsem si nezlomil. Celá sezóna byla dobrá, mám velkou radost z titulu, ve Speedway Grand Prix a polské extralize jsem nasbíral spoustu zkušeností. Snad se to zúročí a ta příští sezóna bude ještě lepší než letos.“
Účinkování Jana Kvěcha v mistrovství republiky jednotlivců:
2017:
Mistrovství republiky jednotlivců se prvně konalo bez semifinále a kvalifikační proceduru vůbec prvně převzal přebor. Jenže jeho první podnik v dubnu v Pardubicích padl na vrub deště a nominace pro první finále v Praze musela proběhnout od zeleného stolu. Šestnáctiletý Jan Kvěch byl do pražského podniku delegován jako náhradník. Na ovále se objevil třikrát, bral jeden bod.
V osmnáctém roce absolvoval Jan Kvěch již celý seriál, kam se dostával z přeborových podniků. V Březolupech se blýsknul čtvrtým místem. Ale ani doposud životní výsledek jej nedostal do top osmičky.
V dubnu v Praze stojí Jan Kvěch prvně na pódiu misrovského závodu. Je třetí, o pět měsíců později v Plzni druhý. Dostal se na pozici muže číslo dvě, pět bodů za leaderem Václavem Milíkem, o tři před Eduardem Krčmářem a čtyři před Zdeňkem Simotou. Přišly ale Březolupy. Jan Kvěch dal s vypětím sil do kupy motory, ale kompromis byl kompromis. Skončil osmý, ale na bronz c závěrečné klasifikaci to vyšlo.
Covidová opatření drasticky redukovala sezónu. První finále ve Svitavách odpadlo bez náhrady. Plochodrážní komise směřovala hlavní dění na září, v němž se pořádalo jediné finále českého šampionátu v Plzni. Jan Kvěch pozdě přesedne na druhý motocykl, který by byl lepší. Navíc jednou spadl a žertoval, že zajíce nechytil, ale vrací se domů se zdravou kůží.
Zraněná ruka při pádu z finále juniorského mistra světa ve Stralsundu vyřadila Jana Kvěcha z mistrovství republiky jednotlivců. Do jeho historie se zapsal vlastně jen tím, že o tréninku v Březolupech svému staršímu bratrovi Václavovi nedolil metyl.
2022:
Jan Kvěch dostal divokou kartu a v dubnu ve Slaném skončil druhý. Porotže Plzeň se vinou deště neuspořádala ani napotřetí, zůstalo mu stejné místo také v závěrečné klasifikaci
Jan Kvěch v srpnovém finále v Kopřivnici mířil za patnáctibodovým maximem, ale v sedmnácté jízdě zůstal stát kvůli povolenému spojkovému koši. Václav Mílik jej přeskočil o bod, Adam Bubba Bednář o dva. Jenže Pardubičan se zranil v polské lize a pražský junior ve druhém finále v Plzni odstoupil pro nemoc. Jan Kvěch vyhrál s patnácti body a konečně dobyl český titul také mezi jednotlivci.
Opava – 22. listopadu
Jeden z důvodů, proč Jaroslav Simandl svého času umístil svou nástrojárnu do Divišova, byl vládní záměr vést v okolí dálnici. Logistické důvody nyní vedou současného vlastníka společnost Hagemann a.s. přesunout výrobu do Opavy. Značka ESO ovšem nezaniká, byť se divišovská továrna definitivně uzavře poslední listopadový den letošního roku.
Plochodrážní trh je dnes především v Polsku, takže historická Opava se nabízí nejen, protože v ní Hagemann a.s. působí. Výroba rámů zde probíhá od zimy, značka nabízí rovněž nový typ vidlice a nový motor ESO 991 trápí na brzdě.
Neshody s týneckou Jawou řešili již bývalí majitelé, kteří užívali název JRM. Hagemann a.s. ale našel společnou řeč s potomky Jaroslava Simandla s užíváním legendární značky ESO. Obchodně se společnosti daří a její produkty užívají špičkoví závodníci jako Daniel Bewley, Fredrik Lindgren, Mikkel Michelsen, Jason Doyle či Anders Thomsen.
V Divišově nezůstává technické vybavení. Některým zaměstnancům byla nabídnuta po prvním prosinci spolupráce v jejích domácích podmínkách.
V Divišově se továrna uzavírá k poslednímu listopadu
Žarnovica – 21. listopadu
Celkem pětkrát se v posledních čtyřiceti letech objevil žarnovický tým v extralize. Účast slovenského týmu letos pomohla soutěži k vyšší dramatičnosti. Na druhou stranu z extraligy profitovali také na Tekove. Klub dostal do kalendáře excelentní závod na samý konec sezóny. Vidina dramatického boje domácích o titul přilákala do ochozů Městského stadiónu záplavu fanoušků, což se hodí do kasy před rekonstrukcí areálu, jenž by mohl hostit Speedway Grand Prix. Spokojený byl rovněž Marián Šebian, jež se zařadil mezi hrstku koučů, která dokázala získat zlaté medaile na první pokus.
Marián Šebian zkraje osmdesátých let v Žarnovici
Mezi závodníky, jimž historická rubrika magazínu speedwayA-Z, zmapovala kariéru, patří i Marián Šebian. Příběh slovenského plochodrážního Robinsona čtěte zde.
Zrození projektu
„Z Čech přišla nabídka, jestli nechceme jezdit extraligu,“ vrací se manažer extraligových mistrů k loňskému podzimu do období hledání čtvrtého družstva místo Liberce. „Volali jsme Maťovi, to byl hlavní iniciátor, že tým musí být poskládaný, abychom vyhráli.“
Marián Šebian v Praze s Martinem Vaculíkem, Sebastianem Kösslerem, Jakubem Valkovičem a Artjomem Lagutou | foto Pavel Fišer
Ano, soupiska Žarnovice byla vskutku nabitá. „Počítalo se, že pojede Martin a Kuba Valkovič,“ pokračuje Marián Šebian. „Potřebovali jsme sehnat sponzora. Přišel Dynamax, vyrábí motorové oleje a podporuje i Martina.“
Další úkol slovenského esa zněl jasně. „Martin sháněl jezdce,“ dozvídáme se. „Měli být z Gorzowa. Szymon Wozniak, Oskar Fajfer, Anders Thomsen. Ten za nás už jel, lidi ho v Žarnovici mají rádi. Martin oslovil Artjoma Lagutu. Toho jsme vzali na všechny závody. To bylo gro našeho týmu.“
Otázku nezbytného juniora vyřešila výjimka. „Povolili nám Sebastiana Kösslera,“ kvituje Marián Šebian. „Nebyl brán jako zahraniční jezdce. Naši mladí ještě neměli věk a výkonnost. Ale za rok počítáme, že pojedou.“
Takže v sezóně 2025 bude Žarnovica svůj extraligový titul obhajovat? „Je to v jednání,“ reaguje slovenský kouč. „Jednáme s Martinem. Ale vypadá to, že všechno je na dobré cestě. Že pojedeme.“
Pražská zkušenost, pardubický zážitek
Ale pojďme k extraligové kampani 2024, která startovala v dubnu na studené Markétě. „V Praze naši hlavní tahouni ztratili body,“ zdůvodňuje Marián Šebian druhé místo za Pardubicemi. „Martin tři, stěžoval si na tvrdou dráhu, neuměl to přilepit na ovál, Artjom dva. Sebastian porazil Bubbu v juniorské jízdě, ale pak byl vláčný, Jakub si pojezdil, co měl.“
Artjom Laguta absolvoval za Žarnovicu všechny čtyři závody | foto Karel Herman
Ouvertura přinesla poznání, že zlato v české extralize nevisí zrovna nízko. „Když tým je dobře, Andrzej Lebeděvs udělal patnáct bodů,“ zůstáváme v našem vyprávění stále na Markétě. „Byly to zajímavé závody, krásné jízdy, škoda, že divácká kulisa byla slabší. Krásné závody, ale lidi tam nechodí.“
V Pardubicích ale ano a v jejich Svítkově se Žarnovici podařil husarský kousek. „Zajeli jsme krásně,“ rozzáří se Marián Šebian při připomínce květnového triumfu. „Všechno vyšlo, všichni makali. Sebastian udělal body, Kuba jel krásně, to bylo pěkné, hezky zajel. Martin patnáct, Artjom prohrál jednu jízdu. Dokázali jsme Pardubice porazit u nich doma. To byl zážitek!“
Slunečná obloha se zatahuje temnými mraky
V půlce vedly soutěž Pardubice, ale při stejném počtu tabulkových bodů se Žarnovicou je postu leadera udržely jen tři bodíky skóre. Jenže přišly o Václava Milíka a ve Slaném se na konci srpna konečně naplnily vize Tomáše Topinky o silné a konzistentní Praze. Žarnovica ji nedokázala předčit, na druhou stranu nechala za svými deflektory východočeské družstvo.
Ve Slaném byl Speedway Club druhý, ale opanoval čelo tabulky | foto Karel Herman
„Ve Slaným jsem byl zklamaný ze Sebastiana,“ povzdechne si Marián Šebian. „Nevím, jestli má depku z těchto drah… Kuba taky neudělal moc bodů, to bylo slabší. Martin neprohrál, Artjom jednou. Pardubice jsme nechali za sebou, to bylo klíčové. Praha měla výhodu, že Bubba zajel dobře, hezky jel i Honza. Klíma šest, Macek tři. To pak hned naskáče.“
Skočila i Žarnovica, rovnou do čela tabulky. Život Mariána Šebiana se na sklonku léta zdál báječný. Na říjnový vrchol soutěže na svém ovále měl posílit o Anderse Thomsena. Ale ani Žarnovica neměla na růžích ustláno. Vypadl Martin Vaculík.
„Anders šel v pondělí po našem závodě na operaci ve Španělsku,“ zachmuří se Marián Šebian. „Postavili jsme našeho juniora, Filipa Kasana. A do toho se zranil Martin. Sháněli jsme na poslední chvíli jezdce. Většina odmítla, že je konec sezóny. Sehnali jsme Bartka Kowalskeho.“
Extraligový titul pro Speedway Grand Prix?
Právě nad výkonem Bartlomieje Kowalskeho visel otazník. „Přijel a zajel parádně,“ vysekne Marián Šebian poklonu polskému borci. „Předběžně jsme se dohodli, že za nás pojede extraligu také příští rok, když bude mít čas.“
Nástup v Žarnovici: zleva Sebastian Kössler, Artjom Laguta, Bartlomiej Kowalski, Filip Kasan, Martin Vaculík, Jakub Valkovič a Marián Šebian | foto Karel Herman
V boji o titul v Žarnovici tak za delší konec provazu tahali domácí. „Pardubicím nepřijel Lebeděvs, měli Flinta,“ připomíná další rozhodující faktor. „U nás Bartek vyhrál všechny jízdy, Artjom jednou prohrál. Jakub si svoje body udělal, Sebastian byl druhý v juniorské jízdě, pak přišly nuly. Ale zajeli všichni.“
Úspěch byl dokonalý. „Lidí přišlo hodně,“ pochlubí se Marián Šebian. „Škoda toho deště. Kdyby jel Martin, přišlo by jich o tisíc víc, takové máme zkušenosti ze slovenského šampionátu. Musím zaklepat, u nás diváci chodí, Martin Vaculík má pěkné výsledky.“
Nabité ochozy mají pochopitelně pozitivní vliv na klubovou kasu. „Snad se povede rekonstrukce dráhy,“ doufá Marián Šebian. „Chceme dělat osvětlení, mají se měnit mantinely. Doufáme, že vyjde dotace. Naštěstí máme Martina a jeho možnosti. Chtěli bychom Speedway Grand Prix v Žarnovici. Podmínka je, že musí být odpružené prvky. Na tribuně u depa by se měly měnit lavičky, na druhé straně sedačky.“
Žarnovica pro extraligu, extraliga pro Žarnovicu
Žarnovica měla k extraligovému titulu hodně blízko již před pěti lety coby SC INTERTEAM v koalici s Vladimírem Vopatem. „Martin tehdy nejel poslední dva závody, to bylo rozhodující,“ vzpomíná Marián Šebian. „My jsme tehdy měli svoje mladé, kteří se chtěli vytáhnout. Jenže přišla zranění, tak jsme se z extraligy stáhli. Bylo to i o financích.“
Žarnovica nezapomíná na Jána Daniela | foto Pavel Fišer
Ale letos zlato cinklo, Žarnovica dobyla extraligový titul vůbec poprvé. „Mám to na nejvyšší příčce,“ neskrývá. „Za svou jezdeckou kariéru jsem takový výsledek neměl. A jako manažer ano.“
Vyhrál extraligu na první pokus. „Výhru jsem věnoval Jančimu Danielovi,“ vyznává se. „Škoda, že se toho nedožil, to mě hodně mrzelo. Já se manažerem stal díky tomu, předtím jsem měl první ligu. Jsem strašně rád, mám to na nejvyšší příčce.“
Traduje se, že obhajoba bývá mnohem těžší. „Jak jsem říkal, vypadá to, že pojedeme,“ reaguje Marián Šebian. „Projekt se dotahuje, shání se sponzor, všechno v je v jednání. Oslovili jsme Martina, ten je pro. S jezdci jsme dohodnutí. Mělo by to vyjít.“
Zraněný Martin Vaculík radí v depu Jakubu Valkovičovi | foto Karel Herman
Ostatně nebýt v extralize by byla škoda i pro samotnou Žarnovicu. „Mělo by být víc závodů,“ zamýšlí se vítězný kouč. „Je to ale o financích. Obdivuju Prahu. Neměli žádného cizince a dokázali míchat karty. Nám pomáhají peníze ze vstupenek. Chodí nám lidi, dělá se propagace. A mám štěstí, že Martin má výsledky a je populární. V STV budou zase příští rok dávat Speedway Grand Prix. Proto každý závod jako extraliga je pro klub přínos, lidé přijdou a chválí nás.“
Navíc pokud prožili takovou podívanou se šťastným koncem jako v půlce října. „Bylo to dramatické,“ prožívá ji Marián Šebian znovu. „V tu neděli se mohlo stát všechno. Jedno zaváhání, jedna rozjížďka a bylo to vyrovnané. Kdyby byl Lebeděvs. Kdyby byl Martin. Ale měli jsme adekvátního náhradníka v Bartkovi. Líbilo se mi, že z odměny dál pět set euro, tedy půlku na sbírku pro Jančiho Mihálika. Rozdávalo se i divákům, já třeba nemám ani vítěznou šálu.“
Pět let působení Žarnovice v extralize:
sezóna:
tým:
celkové umístění:
závody:
1985
AMK Preglejka Žarnovica
4.
Pardubice 4., Praha 4., Plzeň 4., Žarnovica 3., Žarnovica závod zrušen, Pardubice 4., Praha 4., Plzeň 4.
2017
SC Žarnovica
4.
Pardubice 3., Praha 4., Žarnovica 3., Slaný 3., Žarnovica 4., Slaný 4., Pardubice 4., Praha 4.
