Letos se chystám na svoji šedesátou Zlatou přilbu. Viděl všechny závody o Zlatou přilbu, které se za mého života jely.
Narodil jsem se v roce 1939, kdy poslední, předválečný 9. ročník byl odjetý v roce 1938. Po válce se konala jubilejní 10. ZP v roce 1947, tehdy na travnatém dostihovém závodišti. Bylo to první neděli v září, ve Svítkově jsme měli posvícení a já jako osmiletý kluk jsem byl s otcem na své první přilbě. Kolem dráhy nebyly mantinely, jen betonové sloupky, do kterých byly nasunuty dřevěné hranoly. Jako ostatní děti jsem seděl na zemi pod zábradlím a kousek od nás se proháněli závodníci. Bezpečnost diváků i závodníků se tehdy neřešila. Doplatil na to smrtelnou havárií místní závodník Jaroslava Němeček. Němečkovi měli v tu dobu střelnici na svítkovském posvícení. O závod byl obrovský zájem a vítěz závodu, ing. Hugo Rosák, byl tehdy velmi populární. Rosák jel na motocyklu JAP, byly zde k vidění i další značky jako Ogar, Walter, nebo Husqvarna.
Vítězství Fritze Dirtla v 11. ZP, která se konala po dvou letech, jsme brali jako nespravedlivé. Dirtl využil systém handicapů a přihlásil se do dvou objemových tříd. Zatímco v rozjížďce silnější třídy nasadil pekelné tempo, ve slabší naopak čelo závodu brzdil. Získal tak velký handicap pro slabší třídu a v té nastoupil do finale a vyhrál. Finalový závod, kdy jely všechny kategorie dohromady byl pro diváky dost nepřehledný. Plošináři s bílými povlaky přileb, kterým jsme fandili, vyjížděli oproti nejslabší třídě více než o kolo zpět a museli je tedy dvakrát předjet.
O další dva roky (1951) se jela 12. ZP s malou zahraniční konkurencí. Nám to nevadilo, byli jsme rádi, že vyhrát náš jezdec Jan Lucák.
Dalšího ročníku ZP jsem se dočkal až za 10 let. Měl jsem už po vojně, bydlel v Pardubicích, takže nebyl problém se zúčastnit jako divák své čtvrté ZP, jinak v pořadí třinácté. Pověra o nešťastné třináctce se zde vyplnila: Zahynul jezdec se startovním číslem 13 Erich Stieglmeier a s ním pardubický jezdec Libor Dušánek. Na pardubickém hřbitově je Dušánkův hrob blízko hrobu Jaroslava Němečka. Čeští plošináři jeli na strojích ESO z Divišova. Opakovala se situlace z 11. ZP – ačkoliv nebyli nejrychlejší, stanuli na stupních vítězů díky handicapu motokrosaři a nejvýše Oldřich Klaudinger. Pro další ročníky byly handicapy omezeny a tak už vyhrávali plošináři na pětistovkách. Ve 14. ZP to byl německý závodník Josef Seidl a v posledním ročníku na závodišti Antonín Kasper. Samozřejmě jsem si ani tyto závody nenechal ujít. Už z těchto závodů mám schované programy a tam se lze dočíst, že vítěz kromě zlaté trofeje vyhrál celých 4 000 Kč.
Lidem se moc nelíbilo, že se závody přesunuly na nově vybudovaný klasický plochodrážní ovál do Svítkova, ale je však nutno objektivně přiznat, že zahraniční konkurence byla slabá a že trať byla velmi nebezpečná. Na rovinkách dlouhých půl kilometru se závodníci mohli rozjet velkou rychlostí a terén byl nerovný.
Potom začala éra Zlatých přileb na svítkovském stadionu. Během následujících let jsme měli možnost vidět téměř všechny závodníky ze světové špičky. Z odjetých 53 závodů si pamatuji především úspěchy našich závodníků. V prvních letech se dostali na stupně vítězů Antonín Kasper, Stanislav Kubíček, František Ledecký a Míla Verner. Až v roce 1973 jsme se radovali z krásného vítězství Milana Špinky, který jízdou na vnitřní straně oválu porazil mistry světa Ole Olsena a Ivana Maugera. Rok nato začala zlatá éra Jiřího Štancla, který byl desetkrát na stupních vítězů, z toho pětkrát na stupni nejvyšším. Ve stejné době byl také třikrát na stupních vítězů Aleš Dryml. V roce 1991 Antonín Kasper ml. rozšířil rodinnou sbírku o další Zlatou přilbu. Tonda byl navíc ještě dvakrát na druhém místě a jednou na třetím. V letech 1988 a 1989 se umístil na druhém místě Roman Matoušek. Posledním Čechem, který vyhrál Zlatou přilbu, byl Tomáš Topinka v roce 1996. Od té doby byli na stupních vítězů ještě Jiří Jirout a Aleš Dryml ml.
Dlouhých 21 let čekáme na vítězství českého závodníka, kterého bych rád byl svědkem. Určitě bychom to přáli Václavu Milíkovi.
