Mariánské Lázně – 10. května
Projekt pomoci české dlouhé dráze se prozatím náramně povedl, o čemž se na vlastní oči musel přesvědčit každý z návštěvníků včerejšího šampionátu republiky v Mariánských Lázních. Z dlouhodrážních nováčků se nejvíce blýsknul Martin Málek, který si sice domů vezl jen bramborovou medaili, ovšem zároveň tři pozvánky na reprezentační starty.

„Potvrdil svou kvalitu,“ hodnotil jeho výkon Milan Špinka. „Proto pojede Evropu v Bielefeldu, mančafty v Mühldorfu a mistrovství světa v Tayacu. Náhradníky pro Mariánky budou Hynek Štichauer a Roman Čejka.“

Manažer české reprezentace byl spokojen po všech stránkách. „Jsem hrozně rád, že máme nový závodníky,“ říkal včera v západočeských lázních. „Martin Málek, Štichi, Roman Čejka, Michal Dudek, Klatovští už jedou. Je dobře, že je z čeho vybírat do týmu na dlouhou. Klukům to chutná, musí je to bavit, dlouhá dráha je fofr, jedeš tam o kilo víc než na krátký. Je škoda, že jediná dráha u nás je tady a kluci se nesvezou. Budeme pro ně hledat závody v Německu.“

Foto: Mirek Horáček

Mariánské Lázně – 10. května
Přesně do roka a do dne započal Josef Franc obhajobu svého loňského domácího titulu v rozjížďce s číslem jedna. Skvěle prokormidloval úvodním nájezdem do čela a už na konci prvního kola vedl bratru o dvacet metrů před Richardem Wolffem, který se netajil přáním ve své zřejmě poslední závodní sezóně jej z trůnu sesadit. Na konci třetího okruhu ale Josef Franc evidentně zpomalil, protože dojížděl na prázdném ráfku předního kola. Nepříliš běžný defekt byl však poslední překážkou na cestě za zlatým hattrickem. Vyhrál všechny další rozjížďky včetně klíčového finále A, jehož start se bezmála o hodinu opozdil. Ve finále flat trackové kategorie FT1 totiž Jan Wilem Jansen nešťastně upadl. Přivodil si zranění na noze, byl odvezen do chbeské nemocnice a notnou část času zabrala oprava proraženého mantinelu. Vicemistrem se stal Nor Björn G. Hansen, bronz připadl Richardu Wolffovi. Z dlouhodrážních nováčků nejlépe uspěl Martin Málek. Ve finále B nejprve sebral postup Hynku Štichauerovi, aby nakonec skončil čtvrtý.

Skvělí nováčci z klasické speedway

Mariánskolázeňské depo si již v minulosti zvyklo na pořádný nápor, byť jeho prostory jsou skutečně úctyhodné. Dnes již byly pryč veteráni, ale přijali flattrackeři. Co však bylo hlavní početně ožila startovní listina šampionátu republiky a to především domácími účastníky. I když nedorazil Klaus Peter Gerdemann a o startu Francesco Barbetty po operaci nohou nemohlo být řeči, do boje o titul se pustila osmnáctka závodníků.

Po včerejším dešti, který zkomplikoval program veteránské série ELVS, nebylo ani památky. Byť se dopoledne Mariánské Lázně halily do mraků, mezi nimi začalo vykukovat sluníčko. Nástup na lázeňské tisícovce bývá tradičně okázalý, závodníci míří na ovál postupně podle svých startovních čísel.

Hynka Štichauera museli však volat opakovaně, protože po dopoledním odpočinku se ve své garáži objevil na poslední chvíli. „Spal jsem asi dvě hodiny,“ vysvětloval borec, který ještě včera večer závodil v Berwicku. „Letěl jsem z Edinburghu a let byl náročnej‘.“

Nicméně svůj debut v dlouhodrážním závodě v rozjížďce přece jen stihnul. A dojel čtvrtý mezi dalšími dvěma nováčky Romanem Čejkou a Michalem Dudkem. Na čele ovšem úřadoval Josef Franc, který si již na konci prvního ze tří okruhů vybudoval dvacetimetrový náskok.

Převaha se mu nakonec náramně hodila. V poslední zatáčce citelně zpomalil a Richard Wolff, jemuž po vylétnutí pásky nezbylo než se usadit na čele stíhajících svého klubového kolegu, se nebezpečně blížil. Pět bodů však nakonec uhájil.

Josef Franc vysvětluje své patálie na konci první jízdy:

„Píchnul jsem přední kolo, dojel jsem jen po ráfku.“

---

 

Další vystoupení Josefa France na západočeské tisícovce byla tak dramatických okolností prosta. Za svým druhým triumfem v rozjížďce s číslem čtyři vyrazil pěkně zostra. Markus Eibl sice na Pražana zkoušel uplatnit útok po rychlém vnějšku první zatáčky. Ve druhé jízdě byl úspěšný, předčil tudy výtečně odstartovavšího Michala Škurlu a položil základ svému triumfu. Avšak nyní musel kapitulovat před rychlostí úřadujícího českého šampióna.

Navíc se na jeho perimetru objevila nová hrozba. Martin Málek dopoledne ještě měnil spojkový koš své tovární Jawy, ale stejně nebyl spokojený se svými starty. Útočení zezadu si vyzkoušel již v rozjížďce s číslem tři, kdy v první zatáčce druhého okruhu podjel Paula Evittse. Dál už to nešlo, neboť Björn G. Hansen měl už v úvodním výjezdu bratru dvacetimetrový náskok.

Nyní začínal jako čtvrtý, ale ve druhém kole poslal za svá záda Hynka Štichauera. To však od ambiciózního dlouhodrážního nováčka nebylo ani zdaleka všechno. Martin Málek totiž dotáhl druhého Markuse Eibla. V posledním kole držel v první zatáčce vnitřní stopu, dostal se před Němce, avšak ve výjezdu se přetočil. Po protilehlé rovince však byl rychlejší a sebral Markusu Eiblovi čtyři body.

V rozjížďce s číslem pět dostal Josef Franc společníka na hrotu průběžné klasifikace. Björn G. Hansen předvedl opět pekelně rychlý start. Richard Wolff se tlačil do vnitřku úvodního oblouku, avšak stačil jen Rodneyho McDonalda, zatímco Nor se hnal za druhou pětkou.

Doktor Jekyll versus Mr. Hyde v české dlouhé dráze

Vedoucí duo mělo po dvou sériích za svými zády hned čtveřici osmibodových. O druhých příčkách Richarda Wolffa a Martina Málka již byla řeč stejně jako o Markusu Eiblovi. Osmi body se však mohl pyšnit rovněž Roman Čejka. Poprvé vyjel na ovál v rozjížďce s číslem jedna, kde se upasoval na třetím místě za oběma zkušenými Pražany.

Ryze česká jízda, do níž bez uzardění můžeme počítat i Holanďana Anne Spaana vládnoucí kromě licence AČR také naší mateřštinou slovem i písmem, přinesla Romanu Čejkovi skvělé okamžiky. Do čela pronikl současně s vylétnutím pásky. Odrazil Antonína Klatovského deroucího se vpřed vnější stranou první zatáčky a nakonec triumfoval s náskokem celé roviny. A ta je v Mariánských Lázních ještě delší než šichta v uranových dolech!

Za jeho zády to vřelo. Dave Hammond na počátku druhého okruhu ztrestal chybu Jana Klatovského a odsunul jej za sebe na poslední příčku. Anne Spaan zase na poslední chvíli pronikl na třetí příčku před Karla Kadlece. Plzeňský nezmar sice připouštěl úbytek sil, ale na druhou stranu si pochvaloval nejen své správné závodnické libido, ale i fungující projekt záchrany české dlouhé dráhy.

Samozřejmě vše je v počátcích a všechny závodníky čeká ještě dlouhá cesta a to nejen v otázce technického zázemí. Michal Dudek poznal, že smysl pro fair play funguje i tady, když mu bratři Klatovští půjčili spojku, aby vůbec mohl dnes závodit. Nicméně mistrovský podnik byl pro dlouhodrážní nováčky především sběrem nových zkušenosti. A poznání, že dlouhá dráha může mít odvrácenou tvář jako měl filantrop doktor Jekyll hrubiána Hydea.

Martin Málek v sedmé jízdě útočil na Rodneyho McDonalda, zatímco Josef Franc byl už dávno v ten tam. Jen samotný březolupský závodník ovšem věděl, že svádí boj sám se sebou. „Položil jsem nohu na zem,“ vysvětloval o chvilku později v depu své kulhání. „Byla tam díra a převrátil jsem si koleno. Nevěděl jsem, jestli mám pokračovat, ale rozhodl jsem se vydržet.“

Roman Čejka zase v rozjížďce s číslem jedenáct ochutnal nefalšovanou lázeňskou cejchu. A Michal Škurla zase zůstal stát ještě v první zatáčce deváté jízdy, protože mu prasknul primární řemen. U vidiny natřískané poslední rozjížďky základní části na díru do výsledkové listiny nemohl pomýšlet.

Roman Čejka popisuje své první setkání s odvrácenou dlouhodrážní tváří v jedenácté jízdě:

„Dostal jsem pěknou cejchu. Větší šutr mě trefil do kličky a hrozně to bolí. Pocit jak když to mám zlomený, to znám.“

---

 

Třetí série na hrotu průběžné klasifikace žádnou změnu nepřinesla. Josef Franc si v sedmé jízdě jel svou vlastní ligu a stále zůstával bez porážky. Stejně naložil hned vzápětí Richard Wolff s Björnem G. Hansenem, nicméně na Nora mu stále bod scházel.

Finále se soumrakem na krku

Hynek Štichauer se svého prvního dlouhodrážního vítězství dočkal v deváté jízdě. Po rychlém startu se usadil pevně v čele, aby si s obrovským náskokem dojel pro pět bodů před Romanem Čejkou. Jenže po přestávce měl také on poznat odvrácenou dlouhodrážní minci. Po diskvalifikaci Paula Evittse za najetí do pásky, vystřelil dopředu Markus Eibl. Byť startoval od vnitřního okraje dráhy, briskně se dostal na rychlý venek. Po vnitřní straně se dopředu dral i Hynek Štichauer, který ovšem záhy upadl.

Pád v rozjížďce s číslem deset očima Hynka Štichauera:

„Natáhla mě díra, zvedlo mě to. Němec mě přikrejval na lajnu. Já si o něj líznul a vystoupil jsem z toho.“

---

 

Repete zvládl nejlépe Markus Eibl, který při předchozí přestávce musel měnit zapalování. Se čtrnácti body mohl pomýšlet na finále A, jehož brány se však nezabouchly ani Hynku Štichauerovi. Dnešní mítink se totiž konal dle evropského vzoru, když z béčka vedla do klíčové jízdy cestička pro první dva v cíli.

Existenční starosti ovšem nemusel řešit ani Josef Franc. I když byl Björn G. Hansen nesmírně pohotový při startu jedenácté jízdy, úřadující mistr jej překonal velkorysým vnějším obloukem první zatáčky. Zato Richard Wolff zůstal trčet vzadu. Maximem jeho snahy se stal posun na čtvrté místo před Romana Čejku ve druhém okruhu. Rodney McDonald hned nato v rozjížďce s číslem dvanáct vyhrál stylem start – cíl. Čtvrté místo v áčku bylo jeho, zatímco Richard Wolff si své účinkování protáhle přes finále B.

K výběru finálových pozic nepřišel Paul Evitts, který se již převlékal, aby mu neujel trajekt. Dave Hammond, jehož problémy před cílem dvanácté jízdy připravily o vyvzdorovanou čtvrtou příčku na Karlu Kadlecovi, toužil zastoupit svého krajana. Avšak Petr Moravec v roli předsedy jury musel jeho nadšení zchladit citací reglementů.

Ve finále C si spravil chuť Michal Škurla. Finále byla vypsána na čtyři kola a pražský junior byl už v tom druhém asi čtyřicet metrů před Anne Spaanem. V béčku se poslední šance chopil za pačesy Richard Wolff, který si zkušeně budoval rozhodující náskok. Za sebou měl Hynka Štichauera, k němuž se ovšem vytrvale blížil Martin Málek.

„Změnili jsme převod, ale jak přišel start a já nemám zatím zkušenosti, byl jsem třetí,“ popisoval později březolupský závodník, který na Pardubičana udeřil ve třetím okruhu. Pokus o podjetí v první zatáčce nevyšel, tak to v následujícím oblouku zkusil zvenku. Byl rychlejší, pronikl na druhou příčku a tím pádem i do finále A.

Nešťastný pád při flat tracku časový harmonogram roztrhal na kousíčky. Po krátkém smykování bez kropení se konečně deset minut po osmnácté hodině rozběhl časový limit pro rozhodující jízdu. Ani tady Josef Franc nezaváhal a po dokonalém startu jen ukrajoval metr po metru z čtyřkilometrové vzdálenosti dělící jej od hattricku. Za jeho zády k žádné změně v pořadí nedošlo, vicemistrem je Björn G. Hansen, zatímco Richard Wolff se s šampionátem republiky loučil bronzem.

Hlasy z depa

„Lehký to nebylo,“ vyprávěl Josef Franc sotva se vrátil do depa coby už trojnásobný dlouhodrážní šampión naší země. „Musím pochválit celý organizační tým od A do Z. První jízdu byl malej‘ defekt, ale pak se už nic nesralo. Mám z toho radost, doufám, že jsem to dobře poladil na Grand Prix ve čtvrtek. Chtěl bych se pokusit o stejnej‘ výsledek.“

„Prášilo se jak sviňa,“ konstatoval Richard Wolff se zeleným věncem okolo krku. „Pepa byl bezkonkurenční. Na druhý místo bylo, dělali jsme změny. Jedna jízda byla tragická. Jednu jízdu to bylo mokrý, jednu suchý. Na finále to prášilo, lítaly kameny. Když je to namočený, nezvedá se to, na druhý místo bylo, ale Pepe zaslouží. Za rok myslím, že už nepojedu, na devadesát šest procent to bylo mý poslední mistrovství republiky.“

„Docela dobrý zkušenosti,“ svěřoval se Martin Málek, co mu dnešní den přinesl. „Nejslabší článek jsou starty. Hlavně spojka, před závodem jsem přehazoval koš. Ve třetí jízdě jsem položil nohu na zem. Byla tam díra, převrátil jsem si koleno. Stáhnul jsem si to obinadlem. Nevěděl jsem, jestli v jízdě pokračovat, rozhodl jsem se vydržet a bylo to bez problémů. Chce dopilovat starty. Musím si zvyknout, vím, kde jsem dělal chybičky, seděl jsem na té motorce potřetí v životě. V duchu jsem si přál, že by bedna mohla vyjít, ale zase to byl ten start, jinak tovární Jawa nejela špatně.“

„Dobrý svezení, škoda pádu,“ přemítal Hynek Štichauer. „Blbej‘ centrální tlumič, jak jsem vymet‘ díru, vyskočilo i zadní kolo. Kdyby mě Martin nepředjel, byl bych v áčku. Spal jsem asi dvě hodiny, letěl jsem z Edinburghu, let byl náročnej‘, nebylo magi. Dlouhá dráha se mi líbí, ale je to o tom, jestli máš prachy nebo ne.“

„Na to, že to bylo poprvý, to bylo docela dobrý,“ říkal Roman Čejka. „V jízdě před finále jsem dostal pěknou cejchu. Větší šutr mě trefil do kličky a hrozně to bolí. Pocit, jak když to mám zlomený, to znám, ale neodradilo mě to. Je to hezký, ale hezčí je, když se jezdí vpředu.“

„Dobrý, ale jsem unavenej‘,“ nechal se slyšet Antonín Klatovský. „Na Teterow to byla dobrá příprava. Máme naladíno, dál uvidím, jsem spokojenej‘. Ještě to nemá člověk ohmataný, nemám natrénovaný. Kdybych to jezdil víc, klukům bych stíhal, i když oproti ostatním motorkám je ta moje harapajda.“

„V pohodě,“ zastihl konec závodu Michala Dudka v dobré náladě. „Závody se mi líbily, pěkný. Napoprvý jsem se svez‘, dobrý to bylo. V béčku se mi nepoved‘ start, navíc se mi povolil tlumič předního kola, lítaly šrouby ze spojkovýho koše. Díky Klatovákům, že mi půjčili spojku, abych moh‘ vůbec závodit.“

„Ale jo, šlo to,“ opáčil Michal Škurla na otázku magazínu speedwayA-Z, jak se mu dnes jelo. „Na to, že to bylo poprvý, dobrý. Líbilo se mi to. Škoda, že mi prasknul primární řemen, to mě stálo dost bodů. Bavilo mě to, dlouhá se mně libí.“

„Jelo se mi líp,“ porovnával Jan Klatovský dnešní mítink s dubnovými dny otevřených dveří. „Každé svezení na dlouhý dráze je líp. Začíná se mi to líbit, ale já to beru jako zábavu. Hlavní jsou ledy. Přes léto nestíhám, táta teď pět tejdnů ležel v nemocnici. Tak jsem v práci šest dnů v tejdnu od sedmi do sedmi. Za čtrnáct dnů je Teterow. Dnes byla taková příprava, ale super. Líbí se mi to, neřeším svý třináctý místo, ale člověk se na tom začíná cejtit. Přijel jsem včera, kouknul se na veterány a s mechánem si prošel kolonádu. Tohle je zábava, jinak se to brát nedá.“

„Je to podivný, ale je mi lepší než včera,“ zamýšlel se Karel Kadlec. „To jsem měl blbej‘ den. Dneska se mi jelo dobře, nestačil jsem fyzicky. Bylo toho moc, práce, organizování tutěch závodů, dvacet mailů, čtyřicet telefonátů za den. Jsem rád, že to tak dopadlo, myslím, že všichni jsou spokojený. I Míra Musil jako organizátor a i to, co jsme dělali, ten nábor, přináší výsledky. Já se nikam necpu, do smrti jezdit nebudu, jsem rád, že to tak dopadlo.“

„Jel jsem ležák naposledy,“ svěřoval se Jan Boháč. „Motorka potřebuje investici a já budu spíš investovat do stojáka na veterány. Hezky jsem se svez‘, mně se to líbilo. Včera jsem předjel jednoho kluka, začal jsem se radovat. Nekoukal jsem na startmaršála a nevšim‘ si, že se jede ještě jedno kolo. U veterána mi odešla jednička, vypadávala a nedržela, tak jsem poslední dvě jízdy musel startovat na dvojku.“

Foto: Mirek Horáček a Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark IV)