Archiv autora: Antonín Škach

Minirozhovor

Ondřej Veverka není s letošními výsledky spokojený

Praha – 2. listopadu
Hynek Veverka je mužem mnoha dovedností. Na pražské Markétě má na starosti především strojový park stopětadvacítek. Přesto však zvládne mnohem víc. Jako školený zdravotník asistuje při trénincích se sanitkou, opraví startovací zařízení i další věci, plní roli kouče pražského týmu v nižších soutěžích. A samozřejmě se věnuje synovi Ondřejovi, kterého smyky učil na škvárové ploše nad malou dráhou, kde je dnes baseballové hřiště. Letos v červnu všechny informoval, jak výrazněse jeho potomek zlepšil. Z rukávu sypal jména zkušenějších borců, které při trénincích porazil. Skeptiky, kteří pochybovačně argumentovali dlouhým pobytem na přímém sluníčku, samotný Ondřej Veverka překvapil vzápětí, když v pražské zastávce přeboru jednotlivců/družstev neměl příliš daleko k pódiu. Přišly další povedené závody, zájem reprezentačního kouče Milana Špinky i cenné skalpy soupeřů. Ondřej Veverka se však přesto magazínu speedwayA-Z svěřil, že s výsledky druhé sezóny strávené v sedle pětistovky není spokojený.

Zmatený debut
Nicméně otočme tok našeho vyprávění o několik let zpátky a nechejme pražského juniora zavzpomínat na okolnosti, které ho přivedly do světa ploché dráhy. „Byl jsem se jednou podívat s kámošem na Markétě na Tomíčkův memoriál,“ vybavuje si. „Docela se mi to zalíbilo a tak jsem si řek‘, že to zkusím. Chtěl jsem dělat nějakej‘ motoristickej‘ sport, ale vše bylo nedostupný. A po tom, co jsem viděl plochou naživo, bylo rozhodnuto. Na motorce sice jezdím od šesti let, ale jen jako hobby a žádný závody jsem před plochou neměl.“

Logickým krokem mladého eléva plochodrážního řemesla se staly stopětadvacítky. Svůj ostrý debut prožil zjara 2007 při mistrovském klání kolibříků ve Slaném. „Jo, tak to si dobře vzpomínám,“ reaguje Ondřej Veverka okamžitě. „Jak jsem tam přijel brzo, nervózní a už oblečenej‘ v kombinéze. Nikdo mi neřek‘, jak to na závodech chodí, že je nějaká přejímka a tak. V depu pak za mnou přišel Roman Čejka a povídá mi, co blbnu, že už jsem přestrojenej‘. Jinak to pro mě byly celkem úspěšný závody. Sice jsem moc bodů domů nepřivez‘, ale byl jsem spokojenej‘.“

V sedle stopětadvacítky strávil dvě sezóny. Shodou okolností mu přinesla samá šestá místa v závěrečných klasifikacích mistrovství republiky i premiérového ročníku Markéta Cupu. „S plochou jsem bohužel začínal pozdě, až ve čtrnácti letech,“ uvědomuje si. „Začal jsem trénovat na jaře na malý dráze v Praze, kde mě trénoval pan Schneiderwind a taky Ivoš Strnad. První sezóna byla taková okukovací. Druhá ale tragická. Pořád jsem měl problémy s motorkou.“

Nebylo tedy divu, že se patnáctiletý teenager ohlížel po silnější kubatuře. „Ke konci sezóny 2008 jsem si pomalu začal zkoušet pětistovku,“ vypráví. „A s panem Schneiderwindem jsme se dohodli, že ještě příští rok budu jezdit Markéta Cup. Hodně lidí říkalo, že je to blbost. A jenom jezdím na pětikilu a na stopětadvacítku kašlu. Ale já si myslím, že mi to určitě něco dalo. Hlavní pro mě byla pětistovka, ale jednou do měsíce jsem jel Markéta Cup.“

V užším reprezentačním výběru
Rok 2010 přinesl Ondřeji Veverkovi prozatím nejlepší výsledky, z nichž vyčnívá desáté místo v celkové klasifikaci domácích jednadvacítek. „Letošní sezóna je zatím nejlepší,“ souhlasí pražský závodník. „Ale stejnak‘ nejsem spokojenej‘. Desátý místo v jednadvacítkách je špatný. První závod v Pardubicích jsem byl nemocnej‘, ale nechtěl jsem vynechat. Tak jsem jel, ale nestálo to za nic. Byl jsem totálně vyčichlej‘, bolela mě hlava a v krku. Plzeň a Liberec celkem šly. V Divišově jsem totálně vyhořel. Ve Mšeně se to celkem povedlo, ale nejvíc jsem bylo spokojenej‘ v Praze.“

Nebylo divu, čtyři kola vzdoroval útokům Michaela Hádka, který se jen nerad musel smiřovat, že na trůn zasedne jeho mladší plzeňský kolega Jan Holub. „V Praze jsem byl spokojenej‘ ne za výsledek, ale za výkon,“ upřesňuje Ondřej Veverka. „Porazil jsem Hada. Letos jsem už párkrát jel před ním, ale nikdy jsem to nedotáh‘ do konce, v Praze ale jo. Titul jsem víc přál Hadovi, ale pouštět se nedá. Byl naštvanej‘, ale bral to sportovně. Měl jsem radost, jenže jedna jízda nenapraví celej‘ rok. Letos výsledky v jednadvacítkách nebyly dobrý, ale s výkonama jsem celkem spokojenej‘.“

O devatenáctkách však tohle platit nebude? Desáté místo v Liberci rozhodně neodpovídalo představám Ondřeje Veverky. „Nezvládnul jsem to psychicky,“ nehledá žádné výmluvy. „Byl jsem na ten závod namotivovanej‘ dobře, ale nevyšlo to. V první jízdě jsem spad‘ před Pučkinem a už to bylo v háji. Bolelo mě koleno a byl jsem celej‘ rozhozenej‘. Byl to jeden z nejhorších závodů za tuhle sezónu.“

Přesto měl šanci zasáhnout s národním týmem do evropského finále na divišovském stadiónu. „Byli jsme o prázdninách na soustředění v Divišově,“ vzpomíná. „A tam nám bylo řečeno, že se na tu Evropu vybírá mezi mnou, Brummíkem, Pučkinem a Rozruchem. Na konci soustředění se řeklo, že se rozhodne na mistráku, co bude v Divišově. Těšil jsem se na něj, měli jsme to tam celkem najetý. Nastupoval jsem se zlomeným malíčkem, ale to byla potom ta část těla, co mě bolela nejmíň. Hned v první jízdě jsem dostal od Jéni Holuba a šel do nafukovaček. Když mě doktor v sanitce pustil, odjel jsem tu jízdu a po ní ještě jednu. Pak jsem nastoupil na rozjížďku s Vendou Milíkem. Nezvlád‘ jsem start a vzal ho s sebou do nafukovaček. Tím jsem mistrák v Divišově ukončil. Byl jsem zklamanej‘, že jsem takhle vyhořel a tím zahodil i svou šanci dostat se do reprezentace.“

S plány na lepší výsledky
Kromě juniorských mítinků se letos Ondřej Veverka představil i v dalších šampionátech. „Přebor mě bavil,“ říká na adresu nového přeboru jednotlivců/družstev. „S Pučkinem jsme skončili celkově třetí. Extraligu jsem jel jen jednou a to ani ne za Prahu, ale za Slaný. Ve svý první jízdě jsem odstartoval první, ale nakonec mě všichni předjeli. Se Samem (přezdívka Zdeňka Schneiderwinda mladšího – pozn. redakce) jsem dojel do cíle hodně natěsno. Při dobržďování jsem mu zkřížil cestu, hákli jsme se do sebe. A už to bylo. Šli jsme do nafukovaček. Oba jsme skončili docela pomlácený. Sam mě přejel i s motorkou a potom se odrazil od nafukovaček, takže se docela dobře proletěl.“

Mimo českých stadiónů se Ondřej Veverka vypravil i do zahraničí. „Závodů v cizině jsem moc neměl,“ hodnotí. „Byl jsem párkrát v Míšni, kde se mi to moc nepovedlo. Když se zranil Roman Čejka, dostal jsem nabídku jet místo něho na Zlatou přilbu do Belgie. Samozřejmě jsem jel. Dostal jsem se tam do finále, které se jelo v pěti. Nepovedlo se mi, ale i tak jsem byl spokojenej‘. A ještě jsem byl v Murecku.“

Avšak nechme minulost minulostí a zahleďme se do budoucna. „Plánů mám na příští rok hodně,“ přemýšlí Ondřej Veverka. „Hlavně zapracovat na sobě a na motorce. A cíle jsou rozhodně vyšší než desátý místa…“

Ondřej Veverka děkuje:
„Chtěl bych poděkovat panu Schneiderwindovi, panu Špinkovi, panu Tomíčkovi za motory, panu Strnadovi, firmám Titanium pro a STA. Taky mámě a všem, kdo mi pomáhali nebo mě vozili po závodech. Ale největší DÍK patří mému tátovi, bez kterýho by to nešlo.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach a Jiří Brummer

Servis

V Žarnovici sa besedovalo

Žarnovica – 1. novembra
Jednou z mnohých možností ako propagova plochú dráhu je dosta ju do škôl. To by malo by v záujme každého klubu, organizátora, aby organizoval rôzne stretnutia so žiakmi, demi, ktoré navštevujú školu, kde im cez besedy a podobnými cestami sprostredkuje kontakt s týmto športom, o ktorom mnohokrát nič netušia. Ešte lepšie, prekvapujúcejšie je, keď táto iniciatíva vyjde zo škôl.

Aj v prípade besedy Martina Vaculíka s demi v školskom klube Cirkevnej základnej školy Andreja Kmea v Žarnovici išlo o iniciatívu z tejto inštitúcie. Nápad, ktorý sa uskutočnil a mal úspech ziniciovala totiž Mgr. Silvia Cvangová, ktorá je vychovávate¾kou v spomínanom školskom klube. O priebehu a úspechu tejto akcie, ktorá sa uskutočnila v pondelok 25. októbra napísala:

„Kedy už príde?“

… pýtajú sa deti Školského klubu detí pri ZŠ A. Kmea v Žarnovici, keď netrpezlivo čakajú na hosa – Maa Vaculíka. Každá hračka a školská taška je v triede na svojom mieste. Stôl pre hosa je upravený a deti sediace v polkruhu na stoličkách striedavo vstávajú a nakúkajú spoza okien, kedy už príde…

„Hurá! Už je tu!“ Otriasa sa trieda výkrikmi, keď Mao vystupuje z auta. „Už je na chodbe! Ide sem!“ Nervózne sú stoličky pod demi, napätie sa dá krája. Len čo Mao vstupuje do triedy, detské očká sa rozjasnia radosou, ústa od úžasu sú pootvorené, dlane šteklia k potlesku. Chví¾ku trvá, pokia¾ spoločne so sestrou Heňou a mechanikom Denisom povyahujú z batožiny trofeje, čerstvú zlatú medailu získanú vo Švédsku, fotky zo súaží, športové oblečenie, chrániče, prilbu…

Po uvítacích slovách vychovávate¾ky Mao pútavo rozpráva o sebe, o športe, ktorému sa venuje už od malička, kto ho podporuje, ko¾ko odriekania a úsilia musí vynaloži, aby dosiahol čo najlepšie výsledky. Popri tom si deti prezerajú a skúšajú pretekársku prilbu, okuliare, rukavice, chrániče na nohy, chrbticu, lakte. Všeličo ich zaujíma a Mao trpezlivo odpovedá na ich zvedavé otázky. A dáva i radu do života: „Vaše sny sa splnia vtedy, keď budete veri a robi všetko pre to, aby sa splnili.“ Beseda sa chýli ku koncu. Deti dostávajú pekné šiltovky, tričká a kartičky s autogramom. No ani hos neodchádza naprázdno. Doma mu pribudne nieko¾ko výtvarných prác a pohár so strážnym anjelikom.

Spoločne ho vyprevádzame až pred budovu školy, spoločne zakývame a rozlúčkou ukončíme dnešný deň, ktorí sa zapísal do pamätnej knihy života všetkých besiedkujúcich.

A ako sa na túto akciu pozerá jej hlavný aktér Martin Vaculík? „Bolo to perfektné! Deti počúvali, slušne sa hlásili, ve¾a sa pýtali. Až som sa čudoval. Pamätám, že u nás, keď bývali besiedky, tak nikto nepočúval, zabávali sme sa, nesledovali to… No tu to bolo super. Zaujímalo ich všeličo. Pýtali sa na moje začiatky, úspechy, zranenia. Na to ako sa dosta k pretekaniu, či je to ažké jazdi plochú dráhu.. Zaujímalo to chlapcov, ale aj dievčatá. Všetci pozorne počúvali. Bola tam super atmosféra. Takýmto akciám sa určite nebudem do budúcna bráni. Rád ich absolvujem. Som tomu otvorený. Tieto akcie dostávajú deti bližšie k športu.“

Ostatní závody

Michaela Krupičková dostala českou trikolóru na nejvyšší stupeň

Chabařovice – 30. října
Rony Weis vyhrál v Chabařovicích Závěrečnou 2010. Německý závodník ve finálové jízdě tréninkového závodu za sebou nechal slánské duo Eduard Krčmář – Roman Čejka. Česká vlajka se tak na nejvyšší stupeň dostala díky Michaele Krupičkové. Liberecká závodnice, jenž se divákům představila rovněž v pětistovkách vyhrála kubaturu stopětadvacítek. Michal Škurla tentokrát zůstal před branami finále, avšak v jeho cíli byl jako první alespoň jeho motocykl. Přitom však nechybělo mnoho a vítěznou závodníci k šachovnicové vlajce dovezl plochodrážní motocykl netradičně s brzdou na zadním kole.

Triumf i bez brzd
Deset kolibříků bylo rozděleno do třech semifinálových skupin, v jejichž rámci po čtyřech sériích vzešel jeden finalista. Michaela Krupičková nepoznala přemožitele, když pokaždé ujela Jakubu Ondrouškovi a Dominiku Hinnerovi. Avšak rána, která se ozvala z jejího motoru, po posledním čtvrtém triumfu v žádném případě nevěstila nic dobrého.

Před finálovým vyvrcholením proto její pozornost zaujala stříbrná Shupa, kterou s sebou přivezl její tvůrce Jiří Benda a na ukázku vystavil v depu. Šlo o stroj používaný k testování motorů vybavený brzdou na zadním kole, aby ho šlo lépe ukrotit při zkouškách mimo plochodrážní ovály.

Jiří Benda ho Michaele Krupičkové ochotně zapůjčil, avšak Ladislav Šifalda se postavil proti s argumentem, že nebyl převzatý. Liberecká závodnice se proto musela obrátit na Michala Škurlu. Pražský závodník sice dvě jízdy své skupiny vyhrál, avšak ve dvou zbývajících ho porazil Richard Geyer sedlající novou Shupu s velkými ventily.

Při bodové rovnosti musel ke slovu přijít rozjezd, který poznamenalo stávkující startovací zařízení. Po druhém startu dojel jako první Michal Škurla, avšak Němci protestovali, že byly vyvěšeny červené vlajky kvůli zaseknuté pásce. Oba borci putovali na startovní rošt znovu. Startovalo se praporkem a Richard Geyer nyní králi českých stopětadvacítek unikl.

Žlutý motocykl Michala Škurly byl proto volný pro Michaelu Krupičkovou. Vedle ní a Richarda Geyera se do finále dostal ještě Filip Šifalda, který si ve své skupině počínal s rutinou suveréna a všechny své jízdy vyhrál s obrovským náskokem ve stylu start – cíl.

Finále se muselo opakovat, protože se Jaroslavu Zobalovi na věži rozhodčího zdálo, že se někdo ulil před mávnutím startovacího praporku. I na druhý pokus byla rychle v čele Michaela Krupičková. Richard Geyer jel těsně za ní, ale přítrž jeho nájezdům učinil pád v první zatáčce druhého kola. Na druhou příčku tudíž pronikl Filip Šifalda, který tak do své rodící se sbírky trofejí dostal pohár z rukou Jiřího Štancla.

Prohra až ve finále
Roman Čejka začal dnes dopoledne zadřeným motorem. Napilno měl i před rozjížďkou s číslem jedna. Se svým otcem a mechanikem Antonínem Polákem dlouho nemohli přimět druhý pohonný agregát, aby zahájil cyklus sání, stlačování, výbuch a výfuk, jak se učí děti ve fyzice už na základní škole.

„Nechtělo to chytit,“ líčil závodníkův otec Roman, jemuž po běhání za neposlušným motocyklem přišla náramně vhod sklenice zlatavého moku. „Měnili jsme zapalování, svíčku, až jsem chytil za kabely a motor naskočil.“

Roman Čejka na poslední chvíli stanul na roštu rozjížďky s číslem jedna. Po vylétnutí pásky se však usadil v čele. Jak kola ubíhala, nájezdy Eduarda Krčmáře se stávaly stále intenzivnější. V poslední zatáčce si to namířil před svého klubového kolegu, avšak dopředu se dostal až za cílovou čárou.

V rozjížďce s číslem čtyři Roman Čejka odvedl Ronnyho Weise, jenž rovněž zahájil dnešní závod vítězstvím. Nakonec byl jediným cizincem ve startovní listině, protože Krzysztof Nowacki se na poslední chvíli musel v předvečer závodu omluvit, protože mu v pátek umřel kmotr.

Roman Čejka vyhrál i své poslední vystoupení v základní části a postoupil do finále jako jediný neporažený. Rony Weis na něho ztrácel bod, Eduard Krčmář už dva. Sice se nepotkal s německým borcem, avšak v páté jízdě hůře odstartoval. Ve druhé zatáčce sice podjel Ondřeje Veverku, leč Zdeněk Vrba byl už daleko vpředu.

Pražský závodník rovněž dosáhl finále, by ve třetí sérii skončil až třetí za Romanem Čejkou a Ondřejem Veverkou. Avšak přesto měl o bod více než Ondřej Smetana, jehož úvodní nula odsoudila na pátou příčku.

Finále následovalo po rozjezdu stopětadvacítek, kdy už bylo jasné, že vyhořelé elektrické cívky startovacího zařízení nepůjde opravit. Na mávnutí startmaršálova praporku vypálil dopředu Rony Weis. Eduard Krčmář se usadil na druhé příčce a už nepustil Romana Čejku před sebe.

Hlasy z depa
„To druhý místo je fakt dobrý,“ pochvaloval si Eduard Krčmář. „Zezačátku to nejelo, mám asi něco s motorem. Jak to bylo v první jízdě s Romanem, nevím. Někdo říkal, že jsem ho porazil, někdo, že ne. Ve finále jsem jel už na Jawě, ta jela líp. GM nebylo ono. Od startu jsem byl druhej‘ a pohlídal si, abych skončil druhej‘ i celkově.“

„Měl jsem to vyhrát,“ posteskl si Roman Čejka. „Hezky jsem si zajezdil a všechny porazil v základní části. Pak přišlo finále a nefungovala páska. Jsem poctivej‘, jel jsem pozdě. Ale je to trénink, sereme na to a v dalších závodech jim ukážeme, že jsem lepší. Ale je to nespravedlivý!“

Kubatura 500 ccm:

      FIN
1. Ronny Weis, D 3 2 3 8 1.
2. Eduard Krčmář, Slaný 2 2 3 7 2.
3. Roman Čejka, Slaný 3 3 3 9 3.
4. Zdeněk Vrba, Praha 2 3 1 6 4.
5. Ondřej Smetana, Mšeno 0 3 2 5  
6. Zdeněk Holub, Chabařovice 2 – 2 4  
7. Ondřej Veverka, Praha 1 1 2 4  
8. Michaela Krupičková, Liberec 3 0 E 3  
9. Michal Klein, Mšeno F 2 E 2  
10. Stanislav Pouznar, Mšeno F/R – – 0  

Kubatura 125 ccm:

Semifinálová skupina 1    
1. Filip Šifalda, Chabařovice 3 3 3 3 12
2. Felix Wittiber, D 2 E 2 2 6
3. Zdeněk Halasz, Chabařovice 1 2 0 1 4
4. František Klír, Mšeno 0 1 1 0 2
 
Semifinálová skupina 2    
1. Richard Geyer, D 2 2 3 3 10+3
2. Michal Škurla, Praha 3 3 2 2 10+2
3. Zdeněk Holub, Chabařovice 1 1 1 1 4
 
Semifinálová skupina 3    
1. Michaela Krupičková, Liberec 3 3 3 3 12
2. Jakub Ondroušek, Chabařovice 2 2 1 1 6
3. Dominik Hinner, Praha 1 E 2 2 5
 
Finále    
1. Michaela Krupičková, Liberec    
2. Filip Šifalda, Chabařovice    
3. Richard Geyer, D    

Foto: Lubomír Hrstka

Ostatní závody

Na divišovském Methylcupu metyl nevoněl

Divišov – 23. října
Tak, jak bylo avizováno minulou sobotu na divišovském plochodrážním stadionu nezaburácely motocykly, ale příznivci ploché dráhy si oblékli fotbalové dresy a užili si kulatého míče, dobrého pití, jídla, muziky i srandy. Počasí bylo nádherné a tentokráte i tým ČESKÉ PLOCHODRÁŽNÍ SEBRANKY silný. Divišovští přizvali na rozlučku pražský HVĚZDNÝ PRACH, rakovnické borce z HOSPODY NA ŠPEJCHARU a divišovské STARÉ PÁNY.

Ve stanu se točilo pivo Ferdinand, grilovaly se masíčka a klobásky. Mnozí hráli kromě kopané i oblíbenou dětskou hru: cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum. Nicméně fotbalový turnaj to nijak kvalitativně neovlivnilo. Byl velmi bojovný a fotbalově kupodivu pohledný. A tak oko diváka se skutečně nenudilo. Na menším hřišti s menšími brankami se hrálo systémem 8+1 s hokejovým střídáním. Hrací doba dvakrát 30 minut, každý s každým.

Sebranka byla tentokráte hodně blízko prvním historickým bodům, na které však smolně nedosáhla a tak skončila na čestném čtvrtém místě hned za Starými pány, kteří snad jen o prsa korejské ženy zaostali za Hospodou na Špejcharu. Bez bodové ztráty tak zůstal jen Hvězdný prach který si vydřel vítězství.

V dresu České plochodrážní sebranky nastoupili Jan Neruda, Jiří Trojánek, Jan Trojánek, Barbora Pázlerová, Pavel Pučko, Jiří Brummer, Radek Fanta, Miroslav Mihule, Lukáš Pfeffer, Sam Wind, Roman Hájek, Jiří Georgiev, Tomáš Uher a Jakub Pastyřík. Někteří se prostě do sestavy nevešli a již díky své indispozici, věku či fotbalovému umění a tak na lavičce statovali například manželé Kasperovi, Hejtíkovi, Zdeněk Schneiderwind starší, Veverka i Brummer, který raději vozil lidi ve svém novém Ferrari tak rychle, že mnozí tiše po jízdě zvraceli.

Ale zase poznali, co obnáší jízda na sedadle spolujezdce v rudém voze se vzpínajícím se koněm ve znaku. Když se začalo stmívat mnozí dali přednost teplé hospůdce před chladnoucím stanem, kde za tónů countryových kytar zábava vesele pokračovala. Nejzdatnější jedinci uléhali ke spánku kolem třetí hodiny ranní a tak se divišovský rozlučkový dýchánek jistě vydařil. Snad příští rok bude dobře započatá tradice pokračovat pátým ročníkem.

Mně jen nezbývá všem zúčastněným poděkovat za účast a těm, co nepřijeli, posílám alespoň pár fotografií ze sportovního zápolení. Sportu ZDAR a PLOCHÉ DRÁZE zvl᚝ vážení sportovní diváci.

Foto: Jan Neruda

Markéta Cup 125 ccm

Dominovala žlutá barva Michala Škurly a zelená Zdeňka Holuba

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Praha – 28. října
Rekordních deset závodníků dorazilo na vyvrcholení letošního Markéta Cupu pod sponzorskou patronací fanouška Zbyňka Nejezchleba, Pavla Ondrašíka a firmy Imprimé. Nad všechny čněl opět Michal Škurla, který díky dalšímu dvanáctibodovému maximu podtrhnul svůj už dávno jasná titul. Mimořádně však na nejvyšší stupínek pódia vystoupil jen jednou. Traový rekord se stal kořistí Dominika Hinnera. Sponzorské jízdy ve stylu rozpisu pardubické Zlaté přilby vyhrál Zdeněk Holub, když Michal Škurla spadl z vedoucí příčky finálové rozjížďky.

Michal Škurla byl tentokrát jediný, kdo do finále A prošel bez sebemenšího zaváhání. Největší starosti měl hned na úvod s Michaelou Krupičkovou, která mu nedopřála klidu od startu až do cíle. A potom až v rozjížďce s číslem devatenáct, kdy na startovním roštu stanul po boku Ondřeje Smetany.

„Musím ho porazit,“ umínil si pražský závodník před startem. A jak řekl, tak i udělal, když svého mšenského soka vůbec nepustil ke slovu. Vedle chabařovického Zdeňka Halasze byl jediný, kdo měl po základní části jisté finále. Všichni ostatní museli absolvovat nějaký rozjezd, aby poznali své další směřování.

Výpadky se nevyhnuly ani okruhu favoritů. Ondřej Smetana, vítěz předchozího klání, kromě zmiňovaného duelu s Michalem Škurlou ztratil bod ještě ve dvanácté v jízdě. V ní sice odvedl Filipa Šifaldu, avšak pro poslední bod musel utíkat více než půldruhého kola. „Trénuju fyzičku,“ žertoval na téma svého nechtěného přespolního běhu. „Nezap‘ jsem si benzín.“

Zdeněk Holub nejprve porazil svého jmenovce a klubového kolegu Halasze, aby v rozjížďce s číslem jedenáct sebral vedení lepšícímu se Dominiku Hinnerovi už v nájezdu do druhého okruhu. Ob jednu rozjížďku později se znovu ocitnul v roli nájezdníka, když se před ním usadila Michaela Krupičková.

Ve druhé zatáčce se však přetočil a upadl. Téměř současně se poroučela k zemi také liberecká závodnice. Ta vyhrála nehodnocený, leč nesmírně důležitý vložený závod, kdo se vrátí rychleji do sedla. Zdeněk Holub jí už posléze nedokázal dostihnout. Nakonec se sice vypořádal s Jakubem Ondrouškem, ale senzační rozjezd s Filipem Šifaldou o finále A ho neminul.

S výrazně mladším závodníkem si dokázal poradit, jenže Michal Škurla byl v áčku soupeř z jiného těsta. By na něho odstartoval, Pražan se v prvním výjezdu posunul vnitřní stopou dopředu. Zdeněk Holub ve snaze kontrovat v dalším oblouku upadl.

Na třetí příčku se vyhoupl Dominik Hinner. Ještě než vyhrál finále B ve stylu start – cíl před Filipem Šifaldou, musel ve čtyřčlenném rozjezdu porazit Michaelu Krupičkovou, Ondřeje Smetanu a Patrika Mikela.

Protože bylo skvělé počasí a závodníci měli chu do závodění, dostaly sponzorské jízdy charakter Zlaté přilby. Michal Škurla zamířil přímo do finále, zatímco ostatní bojovali ve třech semifinálových skupinách. Ze třech vystoupení se jim škrtal jeden nejhorší výsledek.

První skupinu vyhrál Zdeněk Holub, by ho přibrzdila diskvalifikace za zavinění pádu Michaely Krupičkové. Ta s poničeným motocyklem a lehce ovázanou rukou už nepokračovala. Druhá skupina se stala kořistí Ondřejem Smetany, jenž dvakrát odvedl Dominika Hinnera. Dramatickou podívanou nabídla třetí skupina. Její druhá jízda otočila pořadí, takže posledním finalistou se měl stát vítěz třetí rozjížďky.

Nakonec se prosadil Jakub Ondroušek, který v sedle Shupy po Danielu Hádkovi nepustil před sebe permanentně útočícího Patrika Mikela. Ve finále směřoval k dalšímu triumfu Michal Škurla. Ve druhé zatáčce druhého kola ovšem upadl a Zdeněk Holub se mu už nestačil vyhnout. „Je tam kolej a oslnilo mě sluníčko,“ vysvětlil svůj pád buldozer stopětadvacítkových vítězství. Finále se už neopakovalo a vítězem byl vyhlášen Zdeněk Holub.

    E D C B A TOT
1. Michal Škurla, Praha 2 2 2 2         4 12
2. Zdeněk Holub, Chabařovice 2 2 1 2         2 9
3. Dominik Hinner, Praha 2 1 1 2       2   8
4. Filip Šifalda, Chabařovice 2 2 2 1       1   7
5. Michaela Krupičková, Liberec 1 1 2 2     2     8
6. Ondřej Smetana, Mšeno 2 2 1 1     1     7
7. Patrik Mikel, Březolupy 1 2 1 2   2       8
8. Jakub Ondroušek, Chabařovice 1 1 2 1   X       5
9. Zdeněk Halasz, Chabařovice 1 1 1 1 2         6
10. František Klír, Mšeno 1 1 2 1 1         6

Poznámka: o účastnících finálových jízd musely rozhodnout rozjezdy: o D – Jakub Ondroušek, František Klír, o B – Dominik Hinner, Michaela Krupičková, Ondřej Smetana, Patrik Mikel a o A – Zdeněk Holub, Filip Šifalda.

Konečné pořadí seriálu:

  15.4. 8.6. 29.6. 17.8. 5.10. 17.10. 19.10. 21.10. 28.10. TOT
1. Michal Škurla 9 12 12 12 12 12 12 9 12 102
2. Zdeněk Holub 7 7 5 7 10 8 9 7 9 69
3. Ondřej Smetana 12 9 9 9 – – – 12 7 58
4. David Štěrovský 7 8 9 10 8 9 7 – – 58
5. Michaela Krupičková 9 – 7 8 – 7 8 7 8 54
6. Dominik Hinner 3 5 6 6 – 10 7 6 8 51
7. Patrik Mikel – 8 – 6 5 7 5 7 8 46
8. Lukáš Kovařík 6 5 6 – 6 – – – – 23
9. Jakub Ondroušek – – – 5 – 6 – – 5 16
10. Filip Šifalda – – – – – 6 – – 8 14
11. Zdeněk Halasz – – – – – 5 – – 6 11
12. Zdeněk Schneiderwind ml. – – – – 2 – – 6 – 8
13. František Klír – – – – – – – – 6 6
14. Martin Váňa – – – 6 – – – – – 6
15. Richard Geyer – – – – – 4 – – – 4


Sponzorské jízdy:

1. semifinálová skupina    
1. Zdeněk Holub, Chabařovice 3 X 3 6
2. František Klír, Mšeno 1 3 2 5
3. Michaela Krupičková, Liberec 2 F/R – 2
 
2. semifinálová skupina    
1. Ondřej Smetana, Mšeno 3 3 2 6
2. Dominik Hinner, Praha 2 2 3 5
3. Zdeněk Halasz, Chabařovice 1 1 1 2
 
3. semifinálová skupina    
1. Jakub Ondroušek, Chabařovice 1 3 3 6
2. Filip Šifalda, Chabařovice 3 1 1 4
3. Patrik Mikel, Březolupy 2 2 2 4
 
Finále    
1. Zdeněk Holub, Chabařovice    
2. Ondřej Smetana, Mšeno    
3. Jakub Ondroušek, Chabařovice    
4. Michal Škurla, Praha   F

Poznámka: závodníci byli do semifinálových skupin nasazeni dle umístění v hlavním závodě. Michal Škurla byl dosazen přímo do finále. Finálová jízda se po pádu Michala Škurly a Zdeňka Holuba neopakovala a byly přiděleny technické body.

Traový rekord: Dominik Hinner (10,33), Zdeněk Holub (10,37), Patrik Mikel (10,71)

Foto: Eva Palánová

Ostatní závody

Memoriál Jana Bechera uzamknul pardubickou sezónu

Pardubice – 28. října
Říjnový čtvrteční sváteční den patřil na svítkovském stadionu letos naposledy plochodrážním motocyklům. Jezdci nejenom pardubického klubu, ale i jejich hosté a přátelé, a již ti současní nebo i ti, které mohli příznivci vídat na oválech v letech minulých se nejprve rozdělili do dvou týmů. Jejich kapitány byli Tomáš Suchánek a Hynek Štichauer a družstva se utkala v souboji na deset jízd.

K vidění byly nejenom tradiční jízdy na čtyři kola, ale rovněž souboje s výměnou kola během rozjížďky, jízda doprava, stihací závod s objížděním kuželů. A vše vyvrcholilo soubojem na dvacet kol, při kterém se jezdci nejenom střídali, ale také museli dolívat metyl.

Zcela vyrovnaný boj, ve kterém určitě nešlo o vítěze, vyhrál tým kolem Hynka Štichauera. O výsledku rozhodovala až závěrečná, trojnásobně bodovaná vytrvalostní disciplína. Ke smůle družstva Tomáše Suchánka rozhodl přetržený řetěz motocyklu jeho týmu.

Ve druhé části si pak plochodrážní stroje osedlali nejenom mechanici, ale jezdci na svých motocyklech povozili po dráze svítkovského oválu zájemce z řad nejmenších příznivců tohoto sportu. Svezení na stroji, jenž nemá brzdy, okusilo také několik křehkých dívek.

Mnoho příznivců potěšila možnost setkat se prakticky se všemi jezdci. V depu byli až na Lukáše a Aleše Drymlovy, kteří mají v těchto dnech své pracovní povinnosti ve Švédsku, respektive ve Velké Británii a museli se z akce omluvit, všichni jezdci klubu.

  01 02 03 04 05 06 07 08 09 10 TOT
1. Tým Hynka Štichauera                   9 36
Hynek Štichauer         3 3     3   9
Jaroslav Petrák     1 2       1     4
Tomáš Jůza   3               f 3
David Štěrovský         p           –
Roman Andrusiv     3       2       5
Eduard Krčmář 2     1       0     3(1)
Pavol Pučko 1                 f 1(1)
Radek Hutla           2         2(1)
 
2. Tým Tomáše Suchánka                   6 32
Tomáš Suchánek         2     3   f 5
Václav Milík 3       p   6* 2 2   13(1)
René Vidner 0         0         0
Gašpar Forgáč   2       1       f 3
Roman Čejka       3           f 3
Jaromír Otruba     0               0
Jakub Fencl       0           f 0
Josef Suchánek     2               2

Klíč k jednotlivým rozjížďkám: 01 – klasika, 02 – jízda kolem kužele, 03 – jízda doprava, 04 – klasika, 05 – dva na jednom motocyklu, 06 – jízda doprava, 07 – jízda s výměnou kola, 08 – klasika, 09 – jízda kolem kužele, 10 – jízda na dvacet kol.

p = pasažér při jízdě ve dvou na jednom motocyklu, f = účastník závěrečné jízdy.

Foto: Jiří Havlíček