Archiv autora: Antonín Škach

Petr Vandírek opouští post mšenského manažera

Rudná u Prahy – 5. prosince
Už během letošní extraligy se Petr Vandírek několikrát svěřil, že letošní sezóna bude jeho posledním ve funkci manažera extraligového Mšena. Jeho rozhodnutí nakonec nezvrátil ani fakt, že po stříbru z roku 2008 a loňském titulu zapsal Mšeno mezi extraligové šampióny už podruhé. Magazínu speedwayA-Z se svěřil, že se Mšenem bude spolupracovat i nadále, když celek povede František Liebezeit.

„Jsem unavený,“ říká muž, pod jehož taktovkou mšenský celek získal tři cenné extraligové kovy. „Ne, že by se mi koučovat Mšeno nelíbilo, ale jsou to přece tři roky. Když jsem Mšeno převzal, byli jsme poslední. A pak jsme dva a půl roku doma neprohráli.“

Petr Vandírek přestal pravidelně závodit v roce 2005. O rok později se však vrátil, aby obohatil startovní listinu prvního Memoriálu Antonína Kaspera. Zkusil i semifinále mistrovství republiky jednotlivců v Divišově a od postupu nebyl zas tak daleko. Poté se věnoval kariéře syna Adama, kterou však ukončil úraz. Ve stejném období koučoval Mšeno. A když na něho přišla personální bída, neváhal sám usednout za řidítka, aby inkasoval tři body ze čtyřech rozjížděk!

Petr Vandírek však ze světa levých zatáček rozhodně nezmizí. „Budu pracovat ve své firmě a chodit se dívat na závody,“ plánuje. „Ze Mšena neodcházím úplně. Budu jim shánět závodníky a pomáhat. A měl bych jim do toho pořád kecat ve VV SPD (smích)!“

Tři osobnosti v manažerském křesle Mšeno:

František Liebezeit (2000 – 2004) působil v roli jezdícího trenéra a kouče od vzniku mšenského družstva. Z první ligy atakoval postup do extraligy, který Mšenu unikl o vlásek. Brány vyšší soutěže se klubu nakonec otevřely samy od sebe. Po rezignaci Březolup na ročník 2001 dostalo Mšeno pozvánku od VV SPD doplnit počet účastníků na čtyři. Výzvy se zhostilo se ctí a už 1. května 2002 oslavilo před svým domácím publikem historicky první vítězství. Největším úspěchem manažerské kariéry Františka Liebezeita se ovšem stala sezóna 2004. Mšeno se až do poslední chvíle drželo na průběžném třetím místě, aby podlehlo Praze až v posledním extraligovém kole. K plzeňské výzvě k baráži se ovšem obrátilo zády, když spoléhalo na rozšíření extraligy na pět. To se však nestalo, takže klub spadl do 1. ligy. Při podzimních volbách nedostal František Liebezeit důvěru od členů, aby pracoval v klubovém výboru a rozhodl se odejít.
 
Antonín Kasper st. (2005 – 2007) převzal celek v nelehké situaci, kdy Rudolf Grepl nastoupil na pozici prezidenta klubu po problematickém odchodu Vladimíra Wasyliwa. Vybudoval silné prvoligové družstvo, avšak zlatých žní v první lize se dočkal až v sezóně 2006. Na podzim vyzval Pardubice k baráži. Díky skvělé strategii se zapůjčeným Sebastianem Ulamkem a silným Adrianem Rymelem na postu operativněji užívaného náhradníka dokázal východočeský klub bez bratří Drymlových porazit. Nález dopingové kontroly však výsledek baráže změnil na remízu. Extraliga 2007 se jela s pěti týmy, Mšeno přišlo o řadu závodníků prvoligové éry a hrálo druhé housle.
 
Petr Vandírek (2008 – 2010) zatímco František Liebezeit dostal Mšeno do extraligy a Antonín Kasper ho do ní vrátil, Petr Vandírek z něho vybudoval nepřemožitelnou extraligovou veličinu. V sezóně 2008 získal stříbrné medaile. O rok později celou soutěž vyhrál v nervy drásajícím posledním klání, když si na zlato brousily zuby Pardubice i Slaný. Zapsal se do historických tabulek jako jediný Čech, který vyhrál extraligu jako závodník i manažer a navíc se stal i individuálním šampiónem republiky. Letos v roli mšenského kouče loňský titul obhájil, přičemž se jelo dle úplně jiné formule.

Přehled manažerů vítězných extraligových celků za posledních deset let:

2001 Josef Laštovka, Pardubice
2002 Josef Laštovka, Pardubice
2003 Milan Špinka, Praha
2004 Josef Laštovka, Pardubice
2005 Milan Mach, Slaný
2006 Milan Mach, Slaný
2007 Bořivoj Hádek, Plzeň
2008 František Kalina, Pardubice
2009 Petr Vandírek, Mšeno
2010 Petr Vandírek, Mšeno

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Pavel Loužecký

Michael Hádek: „Díky dlouhý jsem se přeorientoval z lajny na venek!“

Chotíkov – 27. listopadu
Sám o sobě říká, že má povahu chtít všechno hned. I proto se s velkou vervou vrhnul ve svých dvaceti letech do závodění na dlouhých a travnatých oválech. Hned ve své první sezóně svými výsledky dal jasně najevo, že nešlo o šlápnutí vedle. Navíc dokázal najít přínos i pro krátkou dráhu, kterou rozhodně nehodlá opustit. Michael Hádek poskytl magazínu speedwayA-Z exkluzivní rozhovor, v němž vedle povídání o závodění v obou plochodrážních disciplínách prozradí také pozadí boje o juniorské tituly a vysvětlí, proč je po rezignaci Plzně na extraligu 2011 hostování ve Mšeně logickým krokem.

speedwayA-Z: „Loni ses celou zimu těšil na dlouhou dráhu, doslova jako malý kluk, jak jsi říkal. Po tréninkové zkušenosti z Mariánských Lázní jsi tvrdil, že dlouhá dráha je z pohledu závodníka záživnější a označoval ji jako super svezeníčko. Vydrželo ti to i nadále, když jsi poznal i jiné ovály?“
Michael Hádek: „Myslím, že mi to určitě vydrželo. Jel jsem i dva závody na trávě a to je ještě větší nářez než na dlouhý. Svezeníčko je to nádherný. Akorát jezdec potřebuje sílu a nesmí bejt‘ magor. Jinak by to nedopadlo dobře. Je to rychlý a takový… Nevím, nedokážu to popsat. Na krátký dráze je všechno takový, hrr, hrr, hrr, na dlouhý je to jiný. Dobrá parta lidí, je to kamarádštější, víc v klidu. Na krátký je to napjatější. Tady se závodník z Grand Prix baví i s takovým čudlou jako jsem já. Tráva je hlavně o síle. Poprvý jsem jel v Marmande a nemoh‘ na ruce. A to na krátký jsem v pohodě vydržel i sedm jízd. Dlouhá a tráva mi vyhovuje, mám radši ty dlouhý dráhy. I na krátký se mi líp jezdí ne velkejch‘ drahách než na prckách jako je Liberec. Někdo mi říká, že se tím zničím, ale hodně lidí zase, že to byl krok dopředu. Vašek Milík starší mi říkal, že mě dlouhán kop‘ dopředu. Nebojím se jít na venek a jinak na tom sedím. Je to o rychlosti, na krátký mi připadá, že se ploužím. A pak se jezdci jede jinak, když má tu jistotu. Určitě to bude pokračovat, uvidím, až skončím juniory, jestli o mě bude ještě zájem, když ne, budu se věnovat dlouhý a trávě. To jen tak nezavrhnu.“

speedwayA-Z: „Nyní však nechme stranou pocity a místo nich se podívejme na tvé účinkování na dlouhých a travnatých oválech v sezóně 2010 řečí výsledků. Efektní holubička z tréninku českého šampionátu tě dostala i do nástěnného kalendáře, páté místo zase do užšího povědomí soupeřů i reprezentace. Přišlo mistrovství světa ve Werlte, mistrovství Evropy v Truro, Grand Prix v Mariánských Lázních. Nečekal jsi za těchto okolností i pozvánku do národního týmu?“
Michael Hádek: „Když jsem v Mariánkách přijel z toho tréninku do depa, viděl jsem mechanika Péu Vysockého. Byl bílej‘ jako stěna a úplně orosenej‘. Ještě mi to táta předtím říkal. Když si v Mariánkách hodně kopneš, dopadne to takhle nebo jdeš na držku. Možná byla klika, že jsem neklapnul, jinak bych z toho vypad‘. Jak jsem říkal před závodem, doufal jsem v béčkový finále. Nakonec se stalo překvapení a já byl v áčku. Na startu jsem neodjel, ale Andy Appleton měl defekt a díky němu jsem byl pátej‘. Na dlouhý je hlavně ten start, pak až motor, záleží, jaká je dráha. Táta říká, že v Mariánkách se motor pozná od půlky rovinky. Na tisícovkách je motor znát, ale spíš je rozhodující ten start, protože cejcha tam dělá hodně velký divy. Werlte mi ani nepřipomínej. Oddělal jsem motor, udělal dva body a radši to zapomněl. Trénink super, i když dráha byla rozbitá. Druhej‘ den se už nedařilo, ale pak ve Willingu to bylo jiný kafe. Z outsidera jsem byl hned povýšenej‘ na hvězdu. Truro byla hodně velká škola. Dráha měla, řek‘ bych asi sedm set metrů. Posekaná louka, kravský hovna seškrábli a jelo se. Rozbitá dráha, první zátočina v pohodě, druhá už šla z kopce a ve výjezdu byl malej‘ skokánek. Takže škola k nezaplacení. Co mě víc vyškolilo, byla cesta z Francie. Šest hodin ve vlnách jako hovado. Pavel Ondrašík už při naloďování na trajekt říkal, že to nevypadá dobře, protože kurtujou i kamióny. Tak jsem si vzal tři kinedrily a usnul jsem. Vzbudil jsem se až v přístavu, když loď kotvila. Grand Prix v Mariánkách jsem byl jako náhradník, ale nakonec jsem se svez‘ dvě jízdy. Na špičku jsem neměl už od startu, ale s Wolfíkem a ostatníma jsem si pozávodil. Nehrotil jsem tuten závod, říkal si, že buď se svezu nebo ne. Je to mistrovství světa, ale naskakovat do rozjetýho vlaku je stejný. A jsem rád za dva body, co jsem tam udělal. O nároďáku je to taky otázka. Možná i čekal, ale to je na trenérovi, jakej‘ má pocit z mý jízdy. Do toho mu kecat nemůžu. Nebo můžu, ale výkonama na dráze. Mávnul jsem nad tím rukou. Byla to moje první sezóna. A bude jich snad víc.“

speedwayA-Z: „Obecně se traduje, že dlouhá a především travnatá dráha je zejména pro starší a zkušenější závodníky. Tys mi však během Zlaté přilby tvrdil, že mohou být také přínosem pro krátkou dráhu, protože ti už třeba nevadí, když pardubický povrch není betonový…“
Michael Hádek: „No, je to tak. Platí to i pro jiný dráhy. Nabral jsem z dlouhý dráhy sílu a roli hraje rychlost. Na rozbitý krátký dráze mi přijde, že jen poposkočím, protože dlouhý a travnatý dráhy jsou hodně rozbitý. Je to jen o psychice. Jak jsem jel v Březolupech, hodně lidí mi říkalo, že na tom sedím jako na dlouhý. Nájezd s nohou napřed, pak celou zátočinu zasedlej‘ vzadu. Možná je to v tom stylu, protože změna k lepšímu bude určitě v i tomhle. Dřív jsem jezdil všude lajnu, teď jsem se přeorientoval na venek, kde je materiál. Čím víc materiálu, tím líp pro mě. A ještě jeden přínos. Začal jsem jezdit to plexisklo na kšiltě. Nejdřív na mě koukali, ale vejrali, když jsem chytil cejchu a měl to čistý. Myslím si, že strhávačka je lepší než rolo. A neleze to do peněz. Při Stuze jsem měl strhávačku na kšilt, strhávačku na brejlích a ještě rolo.“

speedwayA-Z: „V Polsku ses rozhodl zůstat ve druhé lize a upřednostnil Lublin před nabídkou prvoligového Miskolce. Jaký to byl rok? A nebylo ti líto, že jsi kvůli tomu a kvůli dlouhým oválům musel oželet české závody? Vždy v přeboru jednotlivců/družstev jsi mohl mířit na samotný vrchol a v šampionátu jednotlivců minimálně do reprezentace.“
Michael Hádek: „Teďko se mi poved‘ akorát první závod. Pak jsem se pohyboval na dně tabulek jako v Krosně. Parta v Lublinu byla suprová, rozuměl jsem si se všema, akorát ty výkony se zašprajcly na bodu mrazu. Druhá liga je hodně, hodně našláplá. Když jsem jezdil za Prahu (2007 – pozn. redakce), jako sedmnáctiletej‘ junior jsem dělal sedm, osm bodů. Teď bych měl mít zkušenosti, ale je to horší. Určitě se tam ta výkonnost hodně, hodně stupňuje. Dráha v Lublinu mi vyhovovala, ale neuměl jsem odstartovat. Takovej‘ plastelínovej‘ prášek nebo písek. Bylo to hutnější, dělaly se koleje, ale bylo to o startech. Pak jsem byl rychlej‘, útočil na ně, ale jak jeli ideální stopu, nešlo je předjet. Příští rok Lublin, myslím si, nebude, maj‘ tam jiný juniory, možná za pár let… Těžko říct, musel bych mít jinou výkonnost. Musím jen doufat. Přebor mi přišel dobrej‘ jako tréninkový závod. Nejeli tam špatní jezdci, ne že by tam o nic nešlo, ale co je dneska přeborník?! Za pár let se zapomene i na mistra natož přeborníka. V tom přeboru šlo o nějakej‘ peníz, radost z ježdění a abych pomoh‘ Březolupům. To se nakonec povedlo, takže to dopadlo dobře. A mistrák, reprezentace? Jsou tam lepší jezdci než já, není šance, že bych se tam dostal. Je to sporný. A jak bych se nedostal do reprezentace, mistrák by byla ztráta peněz.“

speedwayA-Z: „V mistrovství republiky dvojic jste s Janem Holubem tentokrát skončili lépe než loni. zvládli jste nástrahy kvalifikace i semifinálové skupiny a dostali se do finálové části. V ní jste už počtvrté skončili čtvrtí. Poprvé to byla radostná euforie, podruhé hořké zklamání, letos se však zdálo, že jsi s umístěním těsně pod pódiem stoicky smířený.“
Michael Hádek: „Zvyknul jsem si z předminulýho roku. V semifinále jsme si na Filipa a Džej-džeje věřili. V základu jsme je porazili, ale teď to nevyšlo. Odstartovali a už nešlo předjet. To čtvrtý místo nám už asi nikdo neodpáře. Lidi si řeknou ‚Hádek, Holub‘ a hned si budou psát, že jsme čtvrtý. Co mě bavilo, byla kvalifikace. Bylo to dobrý rozježdění a hlavně ta druhá jízda. Když dojela jízda před ní, Milan Mach a táta byli u nás, že jeden musí vyhrát a druhej‘ bejt‘ poslední, a postoupíme do lehčí skupiny. Padlo to na mě, měl jsem si hlídat Gavendíka. Ale já si skutečně nepustil metyl a nechápu, proč mi to nikdo nevěří! Přišel jsem za Fandou Kalinou a ptám se, jestli jsou Pardubice druhý a on jen: ‚ty jsi takovej‘ hajzl‘ (smích). V Divišově se mi vždycky zadařilo. Jsem zvědavej‘, kolikrát ještě budeme čtvrtý. Říká se do třetice všeho dobrýho a zlýho. To už máme za sebou, tak teď už jedině vejš. Březolupy mi taky sedí, mohlo by to dopadnout dobře. Teda jestli to tam bude. Ale nemůžu si pomoct, nejlepší by to bylo v Pardubicích. To by byla bedna, ne-li titul, i když Jéňa tuhle dráhu neumí a vyhovuje mu pravej‘ opak co mně. Maličký dráha, takže bychom se museli doplňovat.“

speedwayA-Z: „Titul v juniorských družstvech se bral jaksi automaticky, protože soupeři nemohli postavit stejně vyrovnaný tandem. Shodou okolností jste se s Janem Holubem prali o zlato i na individuální bázi. Nepostrádal jsi ale v obou českých juniorských šampionátech trošku silnější konkurenci?“
Michael Hádek: „V jednotlivcích byla dost velká. Jéňa, Roman Čejka se rozjel, Milíček, Slawek Musielak se tam mihnul, Matěj jel poslední závod. Konkurenci bych proto tak neprožíval. Ani ve družstvech jsme nebyli úplně suverénní, sebrali nám body Slaňáci nebo Milíček, ale tam by se moh‘ nějakej‘ soupeř ještě přihodit. Ale ne moc velkej‘, aby nám zase ten titul nevzal (smích). Zajímavější by to bylo určitě, ale zas, aby to nebylo až moc zajímavý. Měl bys o čem psát, mnul by sis ruce, ale my se s Jéňou doma o ten titul klepali (smích). V jednotlivcích Jéňa bodoval víc než já, dokázal mě porážet. Kdybych nevynechal Divišov, možná bychom si to prohodili. Ale to je to kdyby. Mistrovství světa na dlouhý pro mě bylo přednější, teď toho ale někdy lituju. V Praze mě to po závodech žralo, ale jsou to závody a počítat se musí se vším. Ale co, Jéňa si ten titul taky zaslouží a příští rok ho budu mít já!“

speedwayA-Z: „Čeká tě poslední juniorská sezóna. Mnoho tvých předchůdců ji brali ve svých plánech jako stěžejní a plánovali využít rok svých jednadvacetin k útokům na nejvyšší mety šampionátů této věkové kategorie. Zvítězí v tvých prioritách vidina naposledy se zapsat do výsledkových análů mistrovství do jednadvaceti let nebo se budeš víc soustředit na dlouhé dráhy? A to tím spíše, pakliže jsi v juniorském mistrovství světa nepostoupil dál ani v jednotlivcích v Neustadtu, ani ve družstvech doma v Plzni?“
Michael Hádek: „V Mariánkách by mě titul na dlouhý vůbec nevadil. Ale jsem začátečník a můžu překvapit nebo propadnout. Jsem takovej‘, že chci všechno hned. Dlouhá není ani priorita, ale záleželo by mě na ní víc než na juniorským titulu. Ale křížit se to určitě nebude. Mohl by vyjít double, juniorský družstva i jednotlivci, musím to Jéňovi překazit. Plzeň letos nemá ani cenu komentovat! Byl to propadák celýho týmu, akorát překvapil Roman Čejka, co letěl jako utrženej‘ ze řetězu. Když se okolo tebe na rovince přeženou lidi, nemáš ani chu závodit. Na tuten závod bych chtěl zapomenout a vymazat ho z tabulek. Neřeším, jestli jedu doma nebo pryč, zamávám třeba pár lidem, ale jinak se soustředím na jízdu. Jelo se s jinejma vejfukama, to motoru moc nepřidá. Kluci z jinejch‘ zemí to měli jinak dopasovaný, jelo jim to líp. Startovali a nedalo se předjíždět. Strašně tvrdá dráha a nám se nezadařilo vůbec nic, na co jsme šáhli. A jednotlivci junioři, nevím, když jsem to jel prvně v Güstrowě, byl jsem sedmej‘, ale od tý doby se to zhoršuje. Byl to pokaždý Neustadt, paradox je, že si ho letos vyberu zase, protože je to velká dráha. Napotřetí to ale už musím zlomit. Beru závod jako závod, je mi jedno, jestli je to extraliga, juniorák nebo mistrovství světa. Bojuju všude, když to jde, je to dobře, když ne, člověk s tím nic nenadělá a může bejt‘ ještě horší.“

speedwayA-Z: „Extraliga z plzeňského úhlu pohledu byla hodně zajímavá. Trápili jste soupeře, prohrávali jen těsně. Na vítězství jste čekali dlouho, abyste nakonec po porážkách Pardubic a mistrovského Mšena skončili svou pou v semifinále. Jak bys tohle hodnotil?
Michael Hádek: „Extraliga byla hodně zajímaví, divoká a přinesla hodně zvratů. Překvapili jsme ve Mšeně, v Pardubicích, kde jsme prohráli o bod. Chybělo štěstí. Poláci byli jistota bodů, pak záleželo na mně a Jéňovi. Gavendíkovi sezóna nevyšla a když je mančaft závislej‘jen na třech, závodí se blbě. Výkonnostně jsme se nikdy nesešli. Nechci to hodnotit, ale možná by to vypadalo jinak, kdyby jeden z nás nebyl vždycky junior a jeden senior. Kdyby byl senior Brumík a my dva s Jéňou junioři, mohly bejt‘ lepší taktický možnosti, ale to už je věc manažerů. Teď už je po sezóně a nikdo už u stolu nic nevymyslí. Semifinále byl asi úspěch, ale za jakou cenu? Ukazuje se na nás, ‚to jsou ty Plzeňáci, co pomohli Mšenu k tomu a k tomu‘. Chodí lidi a ptaj‘ se, co jsem tam dělal v první jízdě. Táhla mi spojka a skočil jsem do pásky.“

speedwayA-Z: „V sezóně 2011 ovšem plzeňské vesty z extraligy zmizí. Jak tuto skutečnost vnímáš a neuvízl jsi ještě v síti jiného klubu?“
Michael Hádek: „Jsou to takový rozporuplný pocity. Jsem rád i ne. Budu mít možnost jezdit za jinej‘ klub a jiný peníze. To je asi jediný. V Plzni jsem vyrůstal, začínal a udělali jsme tu titul. Holt se budou muset bez tý extraligy obejít. Mám nabídku ze Mšena. To musí každýmu dojít, Praha má svý juniory, Pardubice taky a Slaný to nejede. Mšeno je hodně silnej‘ mančaft. Kde by se mi poštěstilo jezdit s Gregem Hancockem ve dvojici nebo v týmu. Přirovnal bych to, jak když za táty jezdil v Plzni Simon Wigg. Myslím si, že to už bude znát. Mám výhodu, že na juniora – předpokládám, že mě daj‘ na juniora – jich v Čechách moc není. Předpokládám, že bych se tam moh‘ uplatnit. Bejt‘ senior, bude to asi jiný. První ligu pojedu za Plzeň. Jsem Plzeňák, vždycky jsem byl a budu, ale jestli Plzeň jeden rok nejede extraligu, co mně zbejvá‘ než na ten rok odejít? Na první ligu se mnou počítaj‘, takže zas tak nic zásadního se nezmění.“

speedwayA-Z: „Tento týden dorazila do Čech zima a na svou závodní kampaň se chystají ledaři. Klasická speedway je v našich zeměpisných šířkách přece jen prozatím na druhé koleji. Nicméně jak se připravuješ na novou sezónu a co bys v ní rád dosáhl?“
Michael Hádek: „Už je za dveřma. Nechám se překvapit. Trénuju s hokejistama z Chotíkova. Jednou tejdně si zahraju, i když na tom sotva stojím, ale potřebuju shodit. S Káčou Kadlecem dvakrát tejdně posilovna, když bude sníh, tak běžky. Motorky na krátkou zůstanou stejný, kdyby se sehnaly finance, chtěl bych pořídit ještě jednoho dlouhána. Jet s jedním dlouhánem mistrovství světa nejde. Cíle, plány, ambice? Jezdit co nejlíp to jde a buď to dopadne nebo nedopadne. Vyhrát všechno, kam přijedu a v tom případě by úspěchy měly přijít samy.“

Michael Hádek děkuje:
„Mámě, tátovi, dědovi, že mi udělal motor a pomáhá mi při závodech. firmě PRAMAR, panu Poklopovi, firmě B.NETON, Honzovi Schináglů, PK Plzeň, PetruVysockému, Tyčkovi, firmě FUCHS OIL, tý moc moc děkuju, fimě Vodohospodářské stavby, Mírovi Musilovi za trénink, Káčovi za půjčení motorky ve Werlte, Radarovi, že jel se mnou do Lublinu.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach

Vzpomínat na Zdeňka Kudrnu je věcí cti

Štětí – 3. prosince
Člověk se s přibývajícím věkem i trochu mění. Mění se mu i myšlení, je více nostalgický, citlivý a také více vzpomíná. Určitě má každý na co, obzvláště když se v životě věnuje něčemu, co se z běžného života vymyká a navíc se u toho seznámí se spoustou lidí a to často velmi zajímavých po všech stránkách.


Já se v Polepech u Litoměřic, kde jsem se narodil, od svých pěti let motal u ploché dráhy a to díky mému otci Jaroslavovi, který tam dělal ve Svazarmu tajemníka a hlasatele a také to i zkoušel na dráze.

Poznal jsem tam a viděl jezdit takové borce jako byli Antonín Kasper, Jaroslav Volf, Antonín Šváb, Jan Holub, František Ledecký a také Luboše Tomíčka zvaného Kocour. Seděl u nás na kafi a čekal na televizní noviny. Bylo mi patnáct let a mám to v hlavě uložené navždy jako film.

Já bych se ale možná k Polepům vrátím někdy jindy, protože bych dnes chtěl vzpomenout někoho jiného. Stává se mi, obzvláště v poslední době, že víc vzpomínám. Skončí závod, položím mikrofon, jdu si dát kafe a říkám si: „To kafe by si v této chvíli určitě rádi dali i Tonda Kasper mladší, Emil Sova, Jirka Jirout, Honza Klokočka.“ Ti od nás odešli asi proto, že to tak život určil.

Ale pak jsou tady ti, kteří nechali svoje životy při výkonu sportu, který milovali. At‘ to bylo těch pět na pardubickém dostihovém závodišti nebo později na klasických drahách: Luboš Tomíček, Josef Troják , Ladislav Eliáš, Karel Červenka, Jaroslav Franc, Jiří Hurych a nebo Zdeněk Kudrna zvaný Démon, o kterém se chci dnes zmínit.

Trochu mě mrzelo, že se na stadionech o těchto lidech velmi málo nebo skoro vůbec nehovořilo a tak jsem si to vzal tak trochu za své, nebo´ si myslím, že to je nejen slušností, ale přímo profesní povinností. Ono totiž ta vzpomínka je často to jediné co nám po nich zbylo.

A proč dnes o Démonovi? Víte, pro mě je to takovej‘ českej‘ Hancock. Bývalý motokrosař, který přesedlal na plochou dráhu ,byl nesmírně skromný a velmi přátelský člověk, nic nehrál, byl upřímný a všechno řekl na rovinu. Podle mě by neudělal křivárnu a nebyl nikdy falešný. Z našich lidí okolo plošky byl pro mě absolutní jedničkou.

Hodně toho na ploché dráze dokázal, byl všestranný jezdec, který to uměl na ledě, na dlouhé dráze i na krátké a měl v tom také mnoho úspěchů. Já jsem se s ním a podotýkám, že to byla pro mě čest, utkával jak na ledě, tak na krátké i dlouhé dráze a přiznávám, že mě vždy porazil. Prostě proto, že byl lepší.


Vzpomínám si na jednu historku, když jsem ho jako kamarád požádal, aby mi poslal ze závodů mistrovství světa na ledě pohlednici. Setkali jsme se v Mariánských Lázních při mistrovství Československa na dlouhé dráze a já mu říkám: „Zdenku, ty si na mě zapomněl, vid‘,“ a on šáhl v autě do schránky na palubovce a podal mi pohlednici.

Myslím, že byla z Berlína a říkal: „Tady ji mám.“ Byla na ni známka a podpisy mnoha jezdců. „Tak si ji rovnou vem‘,“ řekl. Já mu odpověděl: „Zdenku, to by nebylo ono, až budeš mít možnost, tak ji hoď do schránky.“

„Tak dobře,“ odvětil a dal ji zpět do auta. Byl to ten nešastný rok 1982 a Démon mi už tu pohlednici nikdy neposlal. Mám s ním na památku fotku z Mariánek, kde se jeden čas jezdil na jeho počest memoriál, ale pak to nějak přestalo. To, že jsem o něm i o ostatních jezdcích mluvil do mikrofonu, se mi zdálo nějak málo a hledal jsem možnost, jak ho lépe připomenout a tak vznikla myšlenka věnovat pohár, který nese název Vzpomínka na Zdeňka Kudrnu.

Od roku 2009 ho věnuji nejlepšímu českému jezdci na dlouhé ploché dráze při mistrovství světa nebo republiky v Mariánských Lázních. Zatím ho vlastní Pavel Ondrašík a Josef Franc. Že to bylo správné rozhodnutí, mi potvrdilo poděkování dcery Zdeňka Kudrny letos v Mariánských Lázních při finále mistrovství světa. Slzy jsme měli v očích při setkání oba.


Myslím, že na kolegy, kteří nechali své životy na závodní dráze nikdy nezapomenu. U Démona jsem si naprosto jist a vždy bude pro mě ctí, že mohu na něho vzpomínat a dokonce na jeho počest věnovat pohár. Přiznávám, že tento článek dopisuji s vlhkým okem a nemáte tušení co bych dal zato, kdybych mohl všem těm, které jsem zmiňoval, položit do mikrofonu jednu jedinou otázku: „Jak jsi připraven na dnešní závod?“

Zdeněk Kudrna v encyklopedické kostce:
Narodil se 2. září 1946 v Čisovicích u Prahy a ploché dráze se začal věnovat počátkem sedmdesátých let. Celou svou kariéru strávil v barvách RH Praha, v letech 1979 a 1980 měl britské angažmá v Exeteru, resp. Birminghamu.

Jeho sedmé místo ze světového finále mistrovství světa jednotlivců z Chorzowa z roku 1979 zůstalo dlouho nepřekonaným umístěním českého závodníka. S českým nároďákem si z londýnského White City přivezl bronz ze světového šampionátu družstev. Další cenné kovy dovezl z ledových oválů – tři bronzové z mistrovství světa jednotlivců (Inzell 1977 a 1979 a Assen 1981) a čtyři stříbrné ze soutěže družstev (Kaliningrad 1979, Assen 1980, Inzell 1981 a Kaliningrad 1982). Vedle extraligových titulů byla jeho nejlepším domácím místem druhá místa v šampionátu jednotlivců (1977) a dvojic (1977 a 1980).

Zemřel na následky svého zranění při semifinále mistrovství Evropy na travnaté dráze v nizozemském Stadskanaalu 31. května 1982. Stalo se tak ve finálové jízdě, kdy už měl postup v kapse a její výsledek neměl v duchu tehdejších reglementů vliv na umístění v hlavním závodě.

Foto: archív autora, Antonín Škach a Karel Herman

Matěj Kůs má kontrakt v polské extralize

Praha – 2. prosince
Matěj Kůs se prozatím jediný český závodník, který podepsal kontrakt v polské extralize. Dnes dopoledne oficiálně zveřejnil svůj podpis pod smlouvou s Toruní, kam se vrací po roce stráveném v baltském Gdaňsku. Pražský závodník exkluzivně pro magazín speedwayA-Z sdělil své pocity a faktory, které ho k tomuto kroku motivovaly.

„Mám obrovskou radost, že se můžu vrátit zpět, kde jsem prožil nejlepší chvíle své závodní kariéry,“ svěřil se úřadující český šampión exkluzivně magazínu speedwayA-Z. „Je to pro mě velká výzva a motivace do práce. Své místo v sestavě si budu muset tvrdě vyjet, protože jsem na páté místo v týmu s Jensenem a nemám nic jistý.“

Co tedy Matěje Kůse vedlo k podpisu smlouvy? „ Podepsal jsem, protože jsem neměl dobrý rok v barvách Wybrzeze Gdaňsk,“ vysvětlil své motivy. „Potřeboval jsem změnu z mnoha důvodů. Atmosféra, kterou bych kazil mezi fanoušky, a proplacení v Gdaňsku bylo v půlce sezóny tragický. A ještě doteď mi dluží velkou část bodovného.“

Ovšem hlavní důvod je nasnadě. „Chci být extraligový závodník,“ řekl Matěj Kůs upřímně a na rovinu. „I přesto mi letošní rok opět něco naučil. Poznal jsem v Gdaňsku trenéra Stanislawa Chomskiho, který se podílí svojí měrou na úspěších, které jsem letos přes svou slabší sezónu v Polsku měl. Spolupráce s ním byla vždy na nejvyšší profesionální úrovni. Trénovat jsem mohl, kdy jsem chtěl, a čtyřikrát v sezóně mi rozsvítili stadión, když jsem chtěl trénovat v devět večer.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Stoprocentní ledař Lukáš Volejník plánuje jezdit, jezdit a jezdit

Osečná – 2. prosince
Na začátku loňské sezóny ho v plochodrážním světě neznal vůbec nikdo. V Růžené, kde se představil poprvé, většina přítomných přijala nálepku, kterou ho označil Jan Pecina. Kluk od nás z Osečné, co jezdí silnice. Letos to však bylo o něčem jiném a se svým sousedem se ozdobili titulem mistrů republiky. Lukáš Volejník se však u něho nehodlá zastavit, jak řekl magazínu speedwayA-Z.

„Ne, ne, už jsem jen ledař,“ odpovídá na otázku magazínu speedwayA-Z, zda si letní přestávku zpestřil silničními závody. „Silnice jsem už musel vypustit, obojí by to táhnout nešlo. Oni i ty silnice samotný se těžko táhly, na ně potřebuješ opravdu hromadu peněz. A myslím, že ani dohromady by to moc nešlo. Musel bych moc přemýšlet, hlídat se, jezdit tak na padesát procent, abych byl v pohodě zase pro to druhý. Takhle se budu věnovat jednomu a snad už naplno. A třeba snad někdy… No, uvidíme, teď začíná zima!“

Zima z úhlu pohledu ledařů začíná vskutku slibně. Krajina se přikrývá nadýchanou sněhovou duchnou a co je hlavní, rtu teploměru se nestydí za své poklesky pod bod mrazu. A v Osečné by rádi zase slavili a to nejen úspěšné uspořádání závodu na Hamerském rybníku v nedalekém Hamru na Jezeře.

„Loňský titul jsme určitě oslavili slušně,“ směje se Lukáš Volejník. „Vždy to byl náš první a doufám, že ne poslední! Hlavně si myslím, že bez mého výborného paráka bych na titul jen těžko dosáhl.“

A s jakými ambicemi severočeský ledař vstupuje do nové sezóny? „Další nebo vyšší plány určitě jsou,“ netají se. „Ale na ty si budu muset ještě počkat. Hlavně jezdit, jezdit, jezdit. To je ten největší plán a potom budu doufat, že to bude mít vzestupnou tendenci. Jo, a ještě se odnaučit padat, to je taky jeden z hlavních plánů.“

Lukáš Volejník se za naplněním svých plánů vydal už během letních měsíců. „Příprava určitě byla,“ tvrdí a hned se pouští do výčtu. „Motorka, kterou jsem už konečně koupil a tak už ji můžu přizpůsobit na sebe. A já sám, posilovna, běh, strava, prostě jsem se snažil udělat, co šlo. A v neposlední řadě hlavně money, money. Ty mi daly zabrat nejvíc (smích).“

Ledařská sezóna odstartovala v Rusku, během několika dnů se začne závodit také ve Švédsku. Proslýchá se, že parta z Osečné by se právě tady měla o vánočních svátcích představit v akci… „O Švédsku se mluví,“ připouští Lukáš Volejník. „Všechno ale záleží na Tondovi Klatovským. Příští čtvrtek máme v Pardubicích poradu, tak tam se to rozhodne.“

Ten pravý kolotoč se roztočí po Novém roce. „V lednu máme naplánovaný jednotlivce,“ říká na téma svých plánů. „To bude sranda, už se moc těším, tam teprve budou ty pořádný boje o postup. A protože se začínáme pěkně rozrůstat i o ty rychlejší, tak další z plánů je držet se v prvních pěti, aby byla šance na kvalifikaci Grand Prix. Né, že bych myslel hned na postup, ale povozit se s těmi nejrychlejšími je ta nejlepší škola. Něco hodně okoukat, zjistit a… Prostě je to velice dobrá zkušenost.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a Antonín Škach

Dráha v Prelogu je skutečně bývalá

Včera na stránkách magazínu speedwayA-Z chorvatský mladík Dino Kovačič v rozhovoru Martina Búriho vzpomněl nelichotivý a pro plochou dráhu v podstatě konečný stav stadionu v Prelogu. V návaznosti na jeho slova přidávám pár obrázků dnes už bývalé dráhy, která jsem pořídil letos v červenci cestou na evropské finále juniorů do 19 let v nedalekém Goričanu. Jen pro doplnění dodávám, že poslední závod se v Prelogu jel v roce 2008.

Foto: Zdeněk Flajšhanz