Právě dnes se dožívá osmdesáti sedmi let patrně nejstarší žijící plochodrážní závodník v České republice, pan Alois Jarolím.

Historie plochodrážních závodů v České republice čítá mnoho míst, která už dnešní příznivce levých zatáček ani nenapadne se svým oblíbeným sportem spojovat. Jedním z příkladů může být Brno, které léta stojí zcela mimo plochodrážní dění. Přesto byli závodníci z moravské metropole především v počátcích ligových soutěží jejími pravidelnými účastníky a obávanými soupeři. Stadion v Králově Poli pak zase svědkem návštěv, o kterých si jejich dnešní následovníci mohou nechat jen zdát.

Asi nejznámějším brněnským jezdcem a tahounem týmu býval v padesátých létech Alois Jarolím. Jeden z našich nejstarších plochodrážníků dnes žije nedaleko centra Brna a rád se pro čtenáře magazínu speedwayA-Z podělil o své vzpomínky.

Rodák z Líšně začal svoji sportovní kariéru sice za řidítky, ovšem těmi cyklistickými, stejně jako tomu bylo třeba u Antonína Švába staršího. Dotáhl to až na mistra Moravy, po vojně ale kolo prodal a na konci čtyřicátých let nechal se přesvědčit brněnským závodníkem ing. Volavým, aby zkusil plochou dráhu.

Premiérový pokus na dnes už nestojícím zimním stadionu nedaleko dráhy Na rybníčku dopadl na výbornou a plochá dráha Aloise Jarolíma zcela dostala. V poválečné době byly ale starosti se sháněním vhodného náčiní. První závody absolvoval na vypůjčené technice či na střídačku se strojem svého kamaráda Františka Volavého, ale bylo jasné, že jde jen o krátkodobé řešení. Zručný zámečník si poradil sám, do upraveného rámu dosadil motor, který v podstatě okopíroval podle anglického JAPu.

Na nákup padla novomanželská půjčka určená původně na nábytek, což potvrzuje i jeho manželka. „Odešel s tím, že jde objednat nábytek, ale jakmile se vrátil domů, pochopila jsem z jeho výrazu, že je zle a peníze skončily v motorce,“ vzpomíná dnes už s úsměvem paní Jarolímová, která pak objížděla s mužem závody v roli mechanika.

Začátky byly všelijaké. „Když jsem se šel na Velké ploché dráze na Strahově zeptat Lucáka na nastavení, odbyl mi, a mezi ně nelezu, když na to nemám,“ vzpomíná pan Jarolím. Později se ale vztahy napravily a brněnského závodníka začali brát vážně i uznávaní mistři sportu.

V únoru 1951 zbrzdilo nadějně se rozvíjející kariéru těžké zranění z libereckých ledů. Když se Alois Jarolím se probral po dvou dnech z bezvědomí, dozvěděl jsem, že má mj. osm zlomených žeber, zraněnou ledvinu a propíchnuté plíce. „Milé bylo, že se za mnou do nemocnice v Liberci přišla spousta lidí. Když jsem tam později znovu startoval, chtěl jsem pochopitelně zajet co nejlépe, ale by jsem měl stroj připravený snad jako nikdy, ve čtyřech rozjížďkách se mi zadrhl a teprve v páté jsem vyhrál. Ale dlouho jsem bez závodění nevydržel, už v po pár měsících od liberecké havárie jsem jel v Chrudimi a byl druhý v Chlumci nad Cidlinou. To bylo na trávě, myslím, že tam vyhrál Antonín Švarc“.

Alois Jarolím svedl v brněnských ligových barvách řadu bitev hostoval i za Pardubice. V roce 1956 byl pátý v mistrovství republiky jednotlivců a dostal se až do kontinentálního semifinále ve Varšavě. Rád vzpomíná i závody na ledech v Moskvě v roce 1959, kam z brněnských jezdců odletěl spolu s Volavým na pozvání ruské strany.

Předcházelo tomu turné sovětských jezdců u nás o rok dříve, při němž se jeden ze závodů odehrál v Brně Pisárkách. Dráhu patřící armádě bylo potřeba hodně upravit, ruku k dílu dali výrazně i samotní jezdci, což nebývalo tehdy nic neobvyklého. Alois Jarolím si ale dobrovolně přidal ještě jednu brigádu, když přes noc před závody vyrobil železné plochodrážní „pantofle“ pro své soupeře. Od nich zato dostal zadní kolo a později také pozvánku na vzpomínané závody v příštím roce.

Spolu s ním se v Moskvě představili i Špinka, Janíček, Vidrma a Machač. Třetí místo Aloise Jarolíma za dvěma domácími borci (vyhrál pozdější legendární trenér Sergej Starych) bylo obrovským úspěchem brněnského reprezentanta.

Nezapomenutelným zážitkem byla i účast na mezinárodních závodech v Záhřebu v říjnu 1956. „Jeli jsme tam přes Vídeň a pak přejížděli Alpy, všechno na korbě nákladního auta. Pomalu se hlásil podzim a takovou zimu jsem snad nikdy nezažil. Když jsme potom dorazili na místo, na stadion Utrke v centru města, teprve to tam na závody chystali.“ Útrapy ale stály za to, odměnou bylo pro Aloise Jarolíma třetí místo vybojované v silné konkurenci.

Alois Jarolím zakončil svoji kariéru počátkem šedesátých let. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let se pak ještě vrátil, aby pomohl nastartovat kariéru syna. Ta ale neměla příliš dlouhého trvání a když po svatbě v roce 1971 Karel Jarolím skončil, pověsil v Moravských Budějovicích definitivně koženou kombinézu na hřebík i jeho otec.

Popřejme hrdinovi našeho vyprávění do dalších let hodně sil a zdraví a jeho následovníkům alespoň část nadšení a entuziasmu se nimiž se před více než půl stoletím vrhali do bojů tehdejší rytíři plochodrážních oválů.

Foto: Zdeněk Flajšhanz a archív Aloise Jarolíma