Pardubice – 17. ledna
Po dvou letech se v Telfordu opět uskuteční halový mítink na šroubcích v britském Telfordu. Ve startovní listině nechybí ani dva čeští závodníci, kteří promotéra Grahama Druryho oslovili, když viděl na internetu šoty z tréninku na rybnících v okolí Pardubic. Zatímco Matyáš Hlaváček se v Telfordu už představil, Hynek Štichauer bude mít premiéru.

„Do Telfordu se moc těším,“ neskrývá Hynek Štichauer, aby se pustil do vyprávění, jak se dostal do startovní listiny. „Začalo to tím, že Matýsek měl kontakt, tak jsme poslali pár e-mailů a ruka byla v rukávě. Domluvili jsme se, že pojedeme jedním autem, aby se zaplatila cesta. Já už si do Anglie odvezu rovnou celé vybavení na sezónu a bude to takové veselejší, že nebudu muset jet v březnu do Anglie autem sám.“

Pro pardubického závodníka půjde o telfordskou premiéru. „Byl jsem za Máriem,“ prozrazuje, kde byl načerpat rady. „Pomáhal mi nakreslit nové kombinézy a dečky, tak jsem dostal i nějaké rady, co se týče Telfordu, protože on to tam dvakrát vyhrál.“ A co praktické zkušenosti? „Na šroubkách jsem byl s Rendou asi dvakrát, ale prej‘ to s těma z Telfordu nemá nic společnýho.“

Příprava by naznačovala vysoké ambice. „Nevím, jak Matys, ale u mě je to priorita, že to bude hlavně sranda, takže na prvním místě si to chci užít a zůstat zdráv,“ říká Hynek Štichauer. „I když vítěz má slíbenou účast na Ben Fund Bonanza, což je hodně dobře obsazenej‘ závod ve Scunthorpe, ale my máme ve stejný den Press and Practise Day v Berwicku, takže bych to stejně asi nemohl jet. Ale láká to…“

Ilustrační foto: Pavel Loužecký

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Geising – 16. ledna
Předčasné jaro vtrhlo i na saskou stranu Krušných hor. Malé městečko Geising se už dávno vzpamatovalo z nevídané sněhové kalamity, kterou připomínaly už jen zbytky vysokých závějí v jeho křivolakých uličkách. Na místní sjezdovce hrála prim zelená tráva, nicméně lidé se chytali na ledovou plochou dráhu. Míšeňský klub totiž na místním zimním stadiónu uspořádal už druhý ročník halových šroubků. Na nejvyšší stupínek pódia vystoupil opět místní matador Ronny Weis, ovšem stejně jako před týdnem mu největšími soupeři byli slánští mladíci Eduard Krčmář a Roman Čejka.

Liberecký záchranář
Budova zimního stadiónu architektonicky ladí s historickou zástavbou malebného městečka. Uvnitř skrývá hlavně ledovou plochu s úsporně řešeným hledištěm, která pamatuje kupříkladu juniorské mistrovství v curlingu 2000. Ale také přátelské utkání hokejistů z nedalekého Litvínova s berlínským Dynamem na jaře 1960. Plochodrážní motory tady poprvé zaburácely loni v lednu. Repríza se měla konat před Vánoci, avšak nevídaná kalamita doslova odřízla Geising od zbytku světa.

Týden po šroubkařském mítinku v Oberau se stejná šestice sešla na dalším podobném klání, by tentokrát pod střechou. Konečná podoba startovní listiny se ovšem stala dílem improvizace. Organizátorům odřekli svou účast Poláci Piotr Rembas a Marcin Kozdras. Heiko Raum se tím pádem povznesl z postu náhradníka do hlavní části startovní listiny. Kde ale vzít šestého muže?

Všechno vyřešil telefonát do Liberce, kde na druhém konci byl Miroslav Vondráček. „Volali mi asi v jednu, jel jsem se sem jen podívat,“ líčil bývalý chabařovický závodník, jehož dnes vídáme v mítincích šroubkařů. „Mám motorku u rodičů v Ústí, tak jsem ji naložil a dorazil.“ V improvizovaném minidepu se zjevil, až když ostatní měli po prvním tréninku. A do bojů se vydal oblečený v hokejovém dresu a lyžařských oteplovačkách, na nichž si ovšem v průběhu odpoledně udělal obrovskou díru.

Její veličenstvo show
Eduard Krčmář věděl o své účasti už předem a na místo dění dorazil včas. Přesto měl před nástupem napilno. A tam, kam i císařpán chodil pěšky, vyrazil sprintem. Spěch však nebyl dobrý rádce. K hale stále mířili lidé a slavnostní začátek se tudíž stále odkládal.

Až o čtvrthodiny později byla rocková muzika přerušena odbíjením zvonu. Vzápětí po explozi dělbuchu odstartovala podívaná, kterou jsou čeští organizátoři našim fanouškům už hodně dlouho dlužni. Ohnivou branou mířili závodníci na nástup. Pěkně po jednom, aby je hlasatel mohl představit. A oni si dopřáli půldruhého čestného kolečka, a už v sedle motocyklu, na palubě sajdkáry či za volantem rallyekrosového automobilu.

Zakrytá hala poskytla publiku správný akustický doprovod. Kdeže nové tlumiče na 115dB. Vždy motocykl Miroslava Vondráčka, jediná Jawa se stojatým pohonným agregátem, by měl se svým výfukem problémy i na technické přejímce současného oficiálního závodu. Inu, na zasedáních FIM se legendární flák Show Must Go On bohužel nehraje.

Guma v závitech, vlaječky ve vzduchu
Startovní pole bylo v otázce ambicí rozděleno přesně na dvě poloviny. Ronny Weis byl favoritem číslem jedna. Navíc prohrává jen nerad a to tím spíše, jede-li doma. Avšak oba slánští mladíci o to více prahli po jeho skalpu. V základní části se však nikdy nestřetli najednou.

Nejprve se Ronny Weis dvakrát úspěšně vypořádal s Romanem Čejkou, přičemž svou roli dozajista sehrála i skutečnost, že český závodník vždy stál na roštu po jeho pravici. „Podívej se na jeho kolo,“ vysvětloval své porážky Roman Čejka. Eduard Krčmář mezitím vyhrál své dvě rozjížďky ve stylu start – cíl.

V páté jízdě startoval Ronny Weis už podruhé s červeným povlakem na přilbě, který byl dnes samozřejmě jen pomyslný. Rychle se ujal vedení, by ho Eduard Krčmář tvrdě atakoval. Jenže na dráze za roh se zvnějšku útočí jen těžko. V depu navíc se svým otcem a mechanikem Jakubem Růžičkou museli ze závitů šroubků v kolech odstraňovat zbytky startovací gumy, kterou slánský borec přejel při startovním manévru.

Podruhé se Ronny Weis s Eduardem Krčmářem střetli v rozjížďce s číslem sedm. Němec brnkal na nervy popojížděním a couváním z roštu. Eduard Krčmář však zůstal klidný a tentokrát to byl on, kdo zatáčel do úvodního oblouku jako první. Ronny Weis ovšem prahnul po vítězství. Ve druhé zatáčce šel po vnitřní straně dopředu, až reklamní vlaječky na kolu lemující vnitřní okraj dráhy létaly vysoko do vzduchu.

Drama v podání třech herců velkých rolí
Diváci konečně viděli předjetí i v kategorii sólo motocyklů. Do té doby jim ho dopřáli pouze sajdkáristé Stefan Radtke a Christoph Schwass, když honili konkurenční pár Torsten Sell – Christian Engermaier. A nebo Enrico Weis za volantem bílého Suzuki stíhající žlutou Hondu Uwe Neumanna.

Způsob, jakým se Ronny Weis dostal před Eduarda Krčmáře, vzbudil diskuzi, avšak nakonec se nad ním mávlo v rámci zábavy velkoryse rukou. Jak on, tak Eduard Krčmář, jenž v inkriminované jízdě protnul metu ve spektakulárních hodinách, měli jisté finále A. společnost jim měl dělat ještě Roman Čejka, který ve druhé půli základní části nezaváhal a proměnil oba své starty ve vítězství.

Před rozhodující jízdou se dostali ke slovu zbývající tři účastníci ve finále B, v němž účinkoval i Miroslav Vondráček. „Přetočilo se to a chcípla mi motorka,“ vysvětloval příčiny, proč ve dvou případech neviděl cíl. „Bylo to narychlo, jsem nepřipravenej‘, nemám ani rozety s sebou. Jedu to jak v Chabařovicích, vepředu sedmnáct, vzadu šedesát…“ By záhy odstoupil, béčko se opakovalo kvůli pádu Maika Pilze. A protože pravidla se nedodržovala v rámci show zase až tak striktně, při repete dostali šanci všichni tři. Vedoucí Heiko Raum ve druhém kole odpadl a tak se Miroslav Vondráček vrátil domů s pátým místem.

Před finále A Ronny Weis prodloužil dráhu posunutím vlaječek o dobrý metr dále. Jako vítěz základní části si volil postavení jako první. A byl by blázen, aby si nevybral vnitřní dráhu. Když zmizela startovací guma, usadil se na čele. Slaňáci na něho doráželi jako zdivočelí sršni, zasypávali diváky cejchami ledové tříště, ale saský trůn nedobyli.

Hlasy z depa
„Tréninkovej‘ závod je to dobrej‘,“ liboval si Eduard Krčmář. „Souboj s Ronnym byl skvělej‘. Ale má dobrý kola, když odfárá, nejde předjet. On už to jezdí nějakej‘ pátek, my dělali kola narychlo. Jinak dobrý, spokojenost.“

„Super zážitek, super závody, vlastně bodovanej‘ trénink, super fanoušci,“ v žádném případě se Roman Čejka nebál opakování superlativů. „Šroubky jsou o zadních kolech, pak se vyhrává. Ale vážně hezký odpoledne.“

„Užil jsem si to v rámci možností,“ svěřoval se Miroslav Vondráček. Bylo to dnes docela složitý, když jsem zjistil, že v závodě jedu, až cestou z Liberce. Bylo to celkově dost na rychlo. Navíc se mi přidírala motorka.“

Foto: Antonín Polák

Rusko, Polsko, Rakousko, Švédsko
Již začátkem listopadu vyjeli bratři Klatovští do tisíce kilometrů vzdáleného ruského města Blagověšensku, kde se zúčastnili dvou dvoudenních závodů otevřeného šampionátu Amurské oblasti. První kolo se uskutečnilo 14. a 16. listopadu a přineslo ve vynikající konkurenci Antonínu Klatovskému deváté místo, když si připsal třináct bodů, mladší bratr Jan za tři body obsadil šestnáctou příčku.

Druhý mítink se odjel ve dnech 20. a 21. listopadu a Antonín byl opět devátý za čtrnáct bodů a Jan byl klasifikován na místě třináctém se sedmi body.

Celkovým vítězem šampionátu se stal ruský třináctinásobný mistr světa Nikolaj Krasnikov, který vyhrál všech svých dvacet rozjížděk, Antonín Klatovský byl celkově devátý a bratr Jan skončil čtrnáctý.

Mezi vánoci a Silvestrem již tradičně ve Švédsku uspořádali ledařský Santa Cup, po několikáté se zúčastnili i bratři Klatovští.

Seriál začal 26. prosince v Ornskoldsviku a nezačal moc dobře pro naše borce, vinou počasí a sněhové bouře nestihli začátek mítinku a odjeli jen poslední dvě série. Antonín obě vyhrál a získal osmé místo, Jan měl jeden bod.

Druhý závod Santa Cupu se uskutečnil v Avestě, Antonín vyhrál základní část s plným počtem patnácti bodů, až ve finále podlehl domácímu střelci Stefanu Svenssonovi, Jan Klatovský se umístil osmý za osm bodů.

Poslední mítink se odjel 29. prosince v Gavle, po základní části byl Antonín druhý za třináct bodů a ve finále podlehl opět Svenssonovi, který celý seriál vyhrál před našim jezdcem, Jan byl opět osmý za šest bodů a celkově skončil na místě osmém.

Po čtyřiceti letech se v Polsku uskutečnil závod na přírodní dráze a to v Gniezně na jezeře Winiary, a jelo se o Pohár prezidenta města Gniezna. Závod opanoval domácí hvězda Grzegorz Knapp s plným bodovým ziskem, na třetí stupínek vystoupal Radek Hutla po zisku dvanácti bodů. Jan Pecina byl pátý, Lukáš Volejník sedmý, Lukáš Hutla desátý
a Martin Běhal dvanáctý.

Tříkrálový závod v rakouském Weissenbachu byl pro mnohé příprava před kvalifikačními koly MS, a proto na volný závod byla dobrá konkurence. Vítězství si připsal favorizovaný Frank Zorn, společnost na stupních mu dělali bratři Klatovští Antonín byl druhý se ziskem čtrnácti body a Jan se rozjížděl o třetí místo s Johnnym Tuinstrou a vyhrál, když měli oba
jedenáct bodů, stejně bodů měl i Gunther Bauer, ale nenastoupil do rozjezdu.

Bratrské duo se vydalo místo domácího šampionátů do Švédska, kde začala týmová Elitserien. První závod se odjel 8. ledna v Ornskoldsviku a zvítězil tým Hammarby IF, jehož vestu oblékají bratři Klatovští. Antonín byl strůjcem výhry po zisku sedmnácti bodů, Jan přidal sedm bodů, dalšími členy týmu byli Fredrik Johansson a Robert Henderson.

Na druhý den se jelo druhé kolo ve Stromsundu a celek Hammarby opět vyhrál, tentokrát Antonín vyjel třináct bodů a Jan pět bodíků.

V Avestě 11.ledna pokračovala Elitserien třetím kolem, tým Hammarby až poslední jízdou ztratil hattrick, když Antonína Klatovského zradila motorka a výhru přenechalo celku Ornskoldsviku o jediný bod. V závodě Antonín získal devět bodů a Jan vyjel bodů osm.