Archiv autora: Antonín Škach

Historie

Před 20 lety: Vladimír Višváder o sobě dal vědět pódiem při Zlaté stuze

Pardubice – 28. září 1991
Česká plochá dráha by bez Vladimíra Višvádera přišla o hodně. O tom by mohl vyprávět každý, kdo se s ním během jeho předlouhé kariéry alespoň letmo setkal. Nicméně před dvaceti lety se teprve dral na výsluní. Právě v jednadevadesátém dal o sobě pořádně vědět, když narukoval do pardubického Racku. Famózní sezónu zakončil třetím místem při Zlaté stuze v Pardubicích, která zrovna dostala mezinárodní rámec. Že to nebylo vůbec jednoduché, vyplývá z vyprávění samotného závodníka, jemuž ani po dvou desítkách let nevymizela z paměti jediná rozjížďka.

Otevřete oči, přicházím
Vladimír Višváder v osmnácti odešel z rodného domu v Zohoru v rázovitém Záhorie, což je kraj na západním Slovensku rozprostírající se od Malých Karpat k dolnímu toku řeky Moravy. V Žarnovici jezdil plochou dráhu pod dohledem esa tamní Preglejky Zdeno Vaculíka. A zatímco povinná vojenská služba bývala noční můrou většiny mladých mužů, kterým na dlouhé dva roky změnila drastickým způsobem jejich život, on rukoval poměrně rád.

Na vojenské správě si totiž vyzvedl povolávací rozkaz, který mu ukládal hlásit se v pardubické posádce. Stal se členem VTJ Racek Pardubice, který pod vedením Lubomíra Vozára formoval další kariéru talentovaných plochodrážníků. Kvalitní podmínky a nevídané zázemí měly pozitivní dopad také na Vladimíra Višvádera. Poněkud divokého závodníka záhy museli začít respektovat soupeři v extralize i juniorském šampionátu.

V dubnu se bez větších problémů kvalifikoval do finále. Jeho čtyři mítinky byly naplánovány pramálo koncepčně do prvních jedenácti dnů měsíce května. V Divišově, který tehdy ještě voněl novotou. Skončil šestý, ale důležitý byl především zisk deseti bodů. O týden později v Pardubicích přidal dvanáct dalších. Vyskočil na nejnižší stupínek pódia a rázem se společně s Antonínem Švábem dělil o druhou příčku průběžné klasifikace.

Hned druhý den na pražské Markétě se ovšem všechno pořádně zamotalo. Vladimír Višváder rozehrál své účinkování jedním bodem, avšak v rozjížďce s číslem pět upadl. „Chtěl jsem předjet Hádka,“ vzpomíná Vladimír Višváder dnes. „Ale přetočil jsem se a Šovas to do mě napral. Měl jsem zlomený kotník a pravou klíční kost.“

Jeho první myšlenky vůbec nepředpokládaly, že by mítink vzdal. „V depu jsem se smál, že pojedu,“ vypráví. „Až Evžen Erban mě přesvědčil, že to fakt mám zlomený. Vezli mě autobusem, v Přelouči jsme zastavili v hotelu Fortuna. Dovezli mě dovnitř na vozíku na limonády. Volal jsem domů do Zohoru maminku, že mám jen zlomenou nohu a ruku. A v telefonu bylo pět minut ticho.“

Čtvrteční večer se brzy přehoupnul v páteční ráno. A v sobotu odpoledne měla československá juniorka vyvrcholit na ovále ve Svitavách. Samozřejmě bez Vladimíra Višvádera, jenž našel azyl na posádkové ošetřovně. Jenže ve čtvrtém finálovém závodě stihli pořadatelé jen čtyři jízdy. Víc jim nedovolil d隝. Nezbylo než mítink přerušit a najít nový termín zkraje června.

„Po tejdnu jsem utek‘ z ošetřovny na rotu,“ líčí Vladimír Višváder další průběh své rekonvalescence. „Tejden jsem pil pivo a ve Svitavách jsem jel. Před jízdou jsem si musel dávat ruku na řidítka. Jel jsem na tý dráze poprvé a Gažo Forgáč mi prorokoval, že se tam zabiju, že je to za roh. Svitavy jsou o koncentraci, nesmíš tam udělat chybu a musíš jet. A já první jízdu vyhrál.“

Vzápětí se ani on nevyhnul pádu, celkově nasbíral devět bodů a v celkové klasifikaci vyrovnal Pražany Martina Patáka a Daniela Pflégera. Ve hře byla semifinálová místa v mistrovství Československa jednotlivců, takže se konala dodatková jízda. „Rozjížděli jsme se o šestý a osmý místo. A já ten rozjezd vyhrál a byl šestej‘ v republice. Fandila mi i maminka, přijela se podívat.“

Svět ploché dráhy bral na vědomí, že borce hovořícího zvláštním typem slovenštiny jen tak něco nerozhodí. „Brácha Roman mi po závodě koupi rum, záhoráckýho decáka,“ vybavuje si Vladimír Višváder. „Jak jsem se chtěl napít, jen jsem zařval bolestí a musel si ho přendat do levý ruky.“

Alenka na pódiu
Na sklonku září dýchaly Pardubice a široké okolí tradiční Zlatou přilbou, tehdy ještě Československa. Už posedmnácté měl legendárnímu klání předcházet juniorská Zlatá stuha. Poprvé v historii však pořadatelé přizvali k bojům nejlepších našich mladíků rovněž zahraniční konkurenci.

Ve startovní listině nemohl chybět ani Vladimír Višváder, jenž prožíval vskutku kromobyčejnou sezónu. Atmosféra Zlaté přilby mu ovšem nebyla cizí, protože své bratry Romana a Dušana do Pardubic doprovázel už od dětství. „Poprvý jsem byl na Přilbě někdy v roce 1979 nebo 1980,“ vybavuje si. „Vím, že tam startovali Ivan Mauger a Ole Olsen. Bráška Roman jel Zlatou stuhu a praskly mu tam oba dva řetězy. Zlatá stuha byla meta, velký závody.“

Nyní ji měl jet on sám. „Když jsem se dostal do VTJ Racek pod pana Vozára, připadal jsem si jako Alenka v říši divů,“ zní z jeho hlasu uznání ještě po dvou desítkách let. „Dělali jsme to systematicky. Pondělí, středa tréninky a víkendy závody. A čtyři dny před Stuhou vytáh‘ pan Vozár fungl novou motorku ze skladu. Poprvé a zatím naposledy jsem dostal úplně novou motorku! Ve středu jsem to zajížděl, ale motor mi neseděl a šel jsem na hubu. Moc to točilo, charakteristika motoru mi neseděla. Malinko jsem si to doladil a vlít‘ do toho.“

První velký závod vesměs nevymizí z paměti. „Atmosféra byla úžasná, hlavní tribuna narvaná,“ vypráví Vladimír Višváder. „První jízdu jsem nemoh‘ ani vyvolat smyk. Motorka mi neseděla. Chtěl jsem skočit na druhou, na sedmička, ta byla ještě s magnetem. Šel jsem do toho fest, na doraz, ale neměl jsem z motorky dobrej‘ pocit.“

Mítink rozehrál třetím místem, by do dlouho vypadalo na nulu. „Koch mě cejchoval,“ popisuje svůj boj o jediný bod v rozjížďce s číslem dvě. „Myslel jsem, že vypadnu z řidítek, ale v poslední zatáčce jsem to šoup‘ pod něho a vydřel bod. Pak jsem vyhrál, porazil Švába a Hádka, což nebylo lehký.“

Ve třetí sérii měl na dohled další vítězství. „Tři kola jsem vodil Topinku,“ říká. „Ale chytil jsem brutální kolej u depa a šel málem na držku.“ Dva body však uhájil, vzápětí přidal tři, aby ho na začátku poslední pětiny porazil klubový kolega Rostislav Bureš. Finále měl Vladimír Višváder v kapse.

Kromě něho se do něho kvalifikovali Rostislav Bureš, Tomáš Topinka a Polák Zbigniew Lech, tehdy díky svému angažmá v prvoligovém GRS Liberec častý host našich oválů. Chyběli medailisté mistrovství republiky. Mistr Jan Fejfar byl osmý, vicemistr Jiří Hurych se zabil v červnu ve francouzském Miramontu a bronzový Jan Hádek devátý.

„Pořád jsem neměl z motorky dobrej‘ pocit,“ připouští Vladimír Višváder své dilema před finálovým startem. „Chtěl jsem si vzít tu sedmičku. Radek Semela mi dělal kouče, byl se mnou na vojně jako špagát (přezdívka pro absolventa vojenské katedry vysoké školy, který měl vojenskou službu zkrácenou na jeden rok – pozn. redakce). Už jsem si ohřejval‘ tu sedmičku a Radek mi říká ‚neblázni, neblázni, jeď na tý osmičce‘.“

Vladimír Višváder radu zkušenějšího leadera extraligového Racku poslechl a nelitoval. Avšak dejme při líčení finálové rozjížďky 17. Zlaté stuhy slovo přímo jemu. „Od startu jsem jel úplně rovně a vyvez‘ Topase a Lecha na manák,“ prožívá začátek čtyř klíčových okruhů ještě jednou. „Rosa se mezitím dostal dopředu.“

Dramatické okamžiky měly teprve přijít. „Pral jsem se s motorkou, nemoh‘ jsem to udržet,“ odhaluje Vladimír Višváder skutečnost, že cesta na stupně vítězů nebyla vůbec lehká. „Předjel mě Topas. Do posledního nájezdu se to zatáhlo. Vymáčk‘ jsem spojku a dojel setrvačností na třetím místě. Po dojetí jsem zůstal stát na protilehlý rovince a musel pěšky na stupně vítězů.“

Dozvuky
Hlasatel mezitím ohlásil, že vítězem sedmnáctého ročníku Zlaté přilby se stal Rostislav Bureš a na stupně vítězů ho doprovodí další českoslovenští závodníci Tomáš Topinka a Vladimír Višváder. „Byl to nádherný pocit,“ vzpomíná Vladimír Višváder. „A já si poslech‘ československou hymnu na počest kámoše Rosti Bureše. I pro pana Vozára to byl úspěch, že ve finále byli dva závodníci z VTJ Racek a taky skončili na bedně.“

Druhý den vyhrál Antonín Kasper zlatou přilbu a zlé jazyky tvrdily, že způsobil finanční problémy sázkové kanceláři Fortuna. Ta se objevila přímo ve svítkovském areálu a Antonína Kaspera při stanovení kurzu řádně podcenila, k čemuž pomohl i jeho slabší výkon v úvodní sobotní vylučovací jízdě. Nicméně fanoušci sázeli na jeho jméno a pokladníci nakonec nestačili vyplácet šastné sázkaře. A tak či onak, dotyčná společnost se už na ploché dráze nikdy neobjevila. Sázet se začalo zase až při extralize 2003, což by ovšem byl jiný příběh. Neméně zajímavý a zábavný, uvážíme-li, že si pražští závodníci v jednom případě nechali vsadit sami na sebe a pak před zraky domácího publika vyhořeli…

Každopádně dvojitý triumf našich závodníků během pardubického víkendu dal pádný důvod k oslavám. „Večer jsme se šli bavit do OK baru na Dukle,“ vypráví Vladimír Višváder. „Toník se svým mechanikem Martinem Kurzem (ano, s mužem, který dnes působí jako manažer Matěje Kůse – pozn. redakce) tam přitáhli plochodrážku. A já na ní jezdil o půlnoci kolem baru. Do rána jsem spal na stadiónu na tribuně a pak jel do Prahy na Tomíčkův memoriál. Měl jsem na sobě už trojdenní ponožky, tak jsem je raději hodil do keříčku. Ale byla brutální zima, tak jsem si je šel najít.“

Pršelo a Simon Wigg mohl vyrazit na nejvyšší stupínek už po dvanácti jízdách. „Pan Laštovka mě nad ránem vyhodil u kasáren,“ uzavírá Vladimír Višváder vyprávění o hektických posledních dnech měsíce září roku 1991. „Zimnicí jsem ani nemoh‘ dojít na ubikaci a okamžitě usnul.“ Na dlouhý pobyt v říši snů však nebyl čas. Odpoledne už v Chabařovicích čekali pardubický Racek k předposlednímu extraligovému klání sezóny. Hosty čekal debakl 66:24 a Vladimír Višváder byl s deseti body nejlepším mužem svého celku.

Rozdílné osudy
Dvacet let je už pořádně dlouhá doba. „Z celý startovky jezdíme už jen tři,“ vypočítává Vladimír Višváder. „Tomáš Topinka, já a Jarda Petrák.“ Sudičky přisoudily nejlepší trojici Zlaté stuhy 1991 zbrusu odlišné osudy. Jako první přestal závodit Rostislav Bureš. Vážné zranění při kontrolním závodě reprezentantů, který tehdy určoval majitele vest pro mistrovství světa, ho vyřadilo ze sezóny 1992 hned v samotném úvodu. Na oválech se ještě krátce mihnul v třiadevadesátém, ale pak pověsil kombinézu na hřebík.

Tomáš Topinka nastartoval svou kariéru k nejvyšším metám. V dvaadevadesátém se stal juniorským mistrem republiky a v dalším roce debutoval v King’s Lynn, jehož barvy hájí dodnes. Vybojoval Zlatou přilbu, mistrovské tituly v jednotlivcích, dvojicích a extralize, atakoval přímý postup mezi elitu Grand Prix, v níž jako náhradník dokázal skončit šestý.

Je s podivem, že se stejným směrem neubíraly kroky Vladimíra Višvádera. Když skončil s juniorským věkem, hledal urputně každou příležitost k závodění. Poměrně málo se ví, že vyzkoušel i dlouhý ovál v Mariánských Lázních a zasáhl i do evropského šampionátu na travnaté dráze. Narodit se v Polsku či v Anglii či potkat správné lidi ve správném čase, kdo ví, čeho by mohl v plochodrážním světě dosáhnout. I se čtyřicítkou na krku však zůstává nezaměnitelnou ikonou plochodrážních dep, které by bez jeho přítomnosti o mnohé přišly.

Zlatá stuha 1991:
Finále: 1. Rostislav Bureš (Racek) 13, 2. Tomáš Topinka (Markéta) 13, 3. Vladimír Višváder (Racek) 11, 4. Zbigniew Lech (PL) 10; další pořadí: 5. Antonín Šváb (Markéta) 10, 6. Jiří Šovíček (ZP) 9, 7. Darren Spacer (GB) 9, 8. Jan Fejfar (Markéta) 9, 9. Jan Hádek (Plzeň) 8, 10. Heiko Müller (D) 6, 11. Christian Görtz (D) 5, 12. Jaroslav Petrák (ZP) 5, 13. Josef Laštovka (ZP) 5, 14. Mathias Koch (D) 3, 15. Mauro Castiglione (I) 2, 16. Jan Štěpánek (Markéta) 0; náhradníci Drahomír Sauer (Svitavy) 1, Martin Paták (Markéta) a Tomáš Rambousek (ZP) DNR.

Foto: Lubomír Hrstka, Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II) a archív autora

Ostatní závody

Matyáš Hlaváček má zlomenou lopatku

Srch – 11. března
Nepříjemně skončil víkend pro Matyáše Hlaváčka. Někdejší slibný junior Mšena a Pardubic startoval minulý měsíc na šroubcích v britském Telfordu. A stejnou disciplínu si chtěl vyzkoušet na velké dráze v saských Drážďanech. Jenže vinou trucujícího zapalování nenastartoval svůj motocykl. Na stroji vypůjčeném od Vladimíra Višvádera vyrazil do tréninku, ale vrátil se v doprovodu lékaře. Bolestivá grimasa nesvědčila o ničem dobrém, stejně tak ruka zavěšená na improvizované pásce.

Původní podezření na poraněné vazy v rameni se nepotvrdilo. „Mám zlomenou lopatku,“ svěřil se Matyáš Hlaváček magazínu speedwayA-Z. „Žádný vazy, kloubní rameno, nic. Stejně ještě půjdu ke specialistovi na ramena, abych měl jistotu. Ale takhle je to jen kost, takže super.“

Za všechny čtenáře magazínu speedwayA-Z přejeme rychlé uzdravení!

Foto: Eva Palánová

Ostatní závody

Chabařovice jsou první

Chabařovice – 10. března
Plochodrážní motory v letošní sezóně u nás poprvé oficiálně zaburácejí na severu Čech. Manželé Jiřina a Ladislav Šifaldovi a agilní Speedway Club Chabařovice pořádají zítra od 14 hodin a v sobotu dopoledne od 9 hodin soustředění pro české závodníky. Jejich dráha vypadá jako sametový kobereček a zájem vyzkoušet ji projevili Jan Jaroš, Filip Šitera, Pavol Pučko, Ondřej Veverka, Michaela Krupičková, Michal Škurla, Ondřej Smetana, Zdeněk Holub, Luboš Tomíček, Jan Holub, Eduard Krčmář, František Klír a pochopitelně i domácí Filip Šifalda a Jakub Ondroušek.

Foto: Lubomír Hrstka

Rozhovory

Vladimír Višváder: „Čo bolo, bolo, iděme dalej!“

Živanice – 27. února
Loni řádil na šroubcích a do sezóny vstoupil pořádně natěšený s vidinou, že se oproti toku 2009 posune ještě dál. Ale ouha, nakonec musel naprosto nečekaně řešit akutní nedostatek závodů. Mšeno, jemuž urputně pomáhal k prvnímu titulu, mu ve své extraligové kampani přisoudilo jeden závod. Vyhrál jedinou rozjížďku, s average 3,00 je nejlepší individualitou soutěže, ale kvůli zraněnému zápěstí už nemohl pokračovat. Sezónu nakonec ani nedokončil, nicméně na prahu té další má znovu správnou chu naskočit do závodního kolotoče. Vladimír Višváder o tom všem hovořil v exkluzivním rozhovoru s magazínem speedwayA-Z.

speedwayA-Z: „Extraligové časy se poněkud změnily. V Praze v říjnu 2009 jsi v klíčovém závodě za sebou vodil Matěje Kůse a nakonec po defektu motoru běžel pro bod, loni jsi neměl šanci předvést své nasazení. Absolvoval jsi jedinou rozjížďku, vyhrál, ale kvůli zranění ruky jel ve finále Aleš Dryml. Co dodat?“
Vladimír Višváder: „To jde úplně kolem mě. Nemám s tím nic společnýho. Řekli mi ‚Vlado, vyhraj první jízdu!‘. Já jim řek‘, že to nebude prdel. Pak mi řekli, že už nejedu. Ani jsem tomu nechtěl rozumět. Mšenu o nic nešlo a já si moh‘ vyjet body. Ještě před závodem jsem skákal přes švihadlo a chtěl si to vyjet. A pak, že za mě jel Aleš, to už je díra v řádech. Co k tomu říct? Jednou jsem ještě v extralize dělal náhradníka. Takže z mýho pohledu takový o ničem. To je sport, jednou jsi nahoře, jednou dole. Buďme upřímní, s kým můžu soupeřit? Sám se sebou. Tréninků je míň a já se chytám až poslední jízdu, když se uvolním. A když mě do ní nepustí, co můžu předvýst?! Mně by se líbilo, kdyby se ta liga jela jako dva závody za den jako jednou tříčlenný družstva ve Slaným. Na jednu cestovný bychom si zajezdili dopoledne a odpoledne. Určitě by s tím kolegové závodníci souhlasili. Celkově ta sezóna byla divná. Ke konci jsem nejezdil, bolela mě ruka. Přišel jsem o čtyři, pět závodů a to už bylo o ničem. Čo bolo, bolo, iděme dalej!“

speedwayA-Z: „Pro letošní rok ovšem nefiguruješ na žádné soupisce, ani v extralize, ani v první lize, ani v přeboru. Co se děje?“
Vladimír Višváder: „Už mě nikdo nechce, už mě chtěj‘ jenom Slováci. Na tu ligu mongolskou nebo jak se to jmenuje. Asi pro mě nejsou závody. Jsem moc slabej‘ na extraligu a moc silnej‘ na jiný závody. Ale začne sezóna a někdo se ozve. Zatím mám jistých šest nebo sedm závodů. Šest za to Slovensko a Zlatou přilbu. Loni jsem jel devět závodů. Šílený, děs a hrůza! Motorky mám připravený na další sezónu po těch loňských generálkách. Nic nebyl špatenka. Když se přihlásím na přebor, postoupím do semifinále a finále mistrovství republiky budu mít nějaký další závody. Licenci mám potvrzenou od doktorky, jen to musím poslat do Prahy. Po předloňský suprový sezóně, kdy člověk má motivaci a vrazí penízky do motorek, to přišlo vniveč.“

speedwayA-Z: „A v jakém stadiu je tvé koketování s ledovými ovály? Letošní zima byla kromobyčejně příznivá a při prvním závodě v Růžené tě bylo vidět jako mechanika u týmu Hutlových…“
Vladimír Višváder: „Motám se kolem těch svejch‘ šroubků, abych neseděl doma. Chtěl jsem postavit speciál na ledovou dráhu. Motor mám už doma pod ponkem a rámovinu si vyzvednu u pana Klatovskýho, až budou peníze. Budou, až mi je přinesou sponzoři nebo Ježíšek. Láká mě jezdit, vůně metylu, motorky. Když mám málo závodů na škváře, abych jich měl aspoň patnáct za sezónu. Uvidíme, je to otevřené, co dál. Necháme to náhodě. Chtěli bych se s kamarádem Fifem letos objevit na flat tracku. Přes Pavla Pučka jsme se zkontaktovali s promotérem. Máme připravenou motorku, upravenýho Transapla. Jezdili jsme s ním i šroubky. Flat track je taky plochá dráha, americká. Takže takovýhle bláznivý myšlenky nám choděj‘ po hlavách.“

speedwayA-Z: „Začátek loňské sezóny tě zastihl hodně natěšeného na závody. A bylo to vidět hlavně v přeboru jednotlivců/družstev. Jak se ti tyto závody zamlouvaly?“
Vladimír Višváder: „Bylo to super, pozávodil jsem si s mladejma klukama, což mě vyhecuje vždycky v výkonům. Byly to pěkný závody, perfektní z mýho hlediska. Zjara jsem byl rozjetej‘ ze šroubků a skočil do toho rovnejma nohama. V létě mám pauzu a to je znát. A pak jsem to musel zapíchnout kvůli tomu dlouhodobě zraněnýmu zápěstí. A to už mám chronický. Jestli se závody jmenujou přebor nebo pohár starosty Otrokovic nebo čeho, je jedno, hlavně aby závody byly.pro nás neprofíky, kdyby byly závody každej‘ víkend od dubna do září, bude jich dost.“

speedwayA-Z: „V červnu jsi ale vyzkoušel něco úplně jiného, extrémní závod v terénu Erzberg Rodeo. Jaké to bylo?“
Vladimír Višváder: „Ten kámoš, Jirka Němec alias Fif mě tam přihlásil za docela vysoký startovný, že jsem mu pomáhal v práci. Tak jsme tam šli čtyři dny blbnout. Byla to mega akce. Já byl v kategorii dvouválců. Erzberg je lom na železnou rudu, jede se dvanáctikilometrovej‘ úsek na kopec. Nahoře byl cíl. První den jsem po kamenitých cestách prolít čtyřicítkou rovinky, kde se dalo jet přes sto, protože jsem musel jet na zdechlou trojku, když mi vynechal jeden válec. Motorka nechtěla jet, dva, co jsem předjel, mě zase předjeli zpátky. Dostal jsem do elektriky vodu, když jsem předtím prolít‘ louži, kde bylo vody po nádrž. Po přelouskání výsledkových listin tohohle prologu jsem se asi ze sta závodníků objevil na jedenáctým místě. Druhej‘ den ta samá tra, druhej‘ pokus. Na kamenech jsem píchnul přední kolo. V milisekundách mi hlavou prolítla myšlenka, jestli mám zastavit. V žádným případě! Jenže asi v osmdesáti jsem z toho vystoupil a ulomil řidítka. Stejně jsem dorazil do cíle, ale to už uklidili rampu, protože chystali exhibici Kimiho Raikkönena a Tadeusze Blazusiaka. To je mistr světa v extrémním enduru a Kimiho znaj‘ všichni. Celkově jsem tak skončil devatenáctej‘. Byl tam šílenej‘ ruch fanoušků a lidí. Mega akce, kolem našeho kempu projalo nahoru a dolů tisíc motorek. Dočet‘ jsem se, že za prodlouženej‘ víkend tam bylo třicet tisíc lidí. Celou noc jsem pálil pneumatiky, dělal ohně a pilkou na železo řezal dříví. Rakouský ochranáři ze mě museli mít radost (smích). V neděli se jezdí extrémní hill climb, to je brutalita. Rovnou nahoru přes skály. Z pěti set jezdců tam vyjede třeba jen dvacet lidí. Bylo vedro a já ten svůj pád absolvoval jen v páteřáku a motokrosovým tričku. Při prvním pálení v ruce jsem se překulil na záda a jel asi čtyřicet metrů, až jsem se zastavil o svýho Transalpa. Večír jsem potkal Jaromíra Bartoše z Plzně a dali jsme si tam nějaký pivka. Ještě jsem se účastnil gumování, pálení pneumatik. Zapřel jsem si přední kolo o lavičku z posilovny a držel to asi pět minut. Transalp je nezničitelná motorka a ani já ji nedokážu zničit (smích). Tak jsem si pro jistotu koupil ještě jednoho, na kterým jsem letos měl udělaný šroubky. Přihlásil jsem se i na letošní ročník, ale pořadatel se omluvil, že má hodně jezdců. Dostali se do oficiálního mistrovství světa extrémního endura a tím je to daný. Stejně se tam chceme jet podívat.“

speedwayA-Z: „S endurem či motokrosem jsi experimentoval už dříve. Dokázaly by ti tyto disciplíny uspokojit tvůj apetit po závodění?“
Vladimír Višváder: „Určitě asi jo. Sedneš, chytneš řidítka, uvolníš se a vyčistíš si hlavu od starostí. Chlapi sobě. Motorky jsou hodně o odreagování a uvolnění. Buď si ten čas uděláš a vyrazíš nebo neuděláš a sedíš doma. Plochá dráha je super, že máš aspoň nějaký cesáky a jseš aspoň na motorce. Tyhlety zábavy a aktivity už stojej‘ jen penízky. Plochá dráha je pořád priorita, to je taková rutina. Ještě jsem pořád jednonásobnej‘ junior, bude mi teprve čtyřicet (smích).“

speedwayA-Z: „Absolvoval jsi kvalifikační kolo mistrovství Evropy jednotlivců ve Lvově, kam ses dostal na poslední chvíli. Jak na něj vzpomínáš?“
Vladimír Višváder: „Byl jsem rád, že jsem nejel sám. Tomáše Suchánka jsem vyzvedával na letišti v Rzeszowě a dělal mu takovýho závozníka. Závody byly o ničem. Filip mi půjčil novej‘ vejfuk, hodil jsem ho tam. On mi hodně pomáhá, dává mi po sezóně věci, za což mu takhle mediálně děkuji. Je to hodně udušený a já jsem trošičku těžší, nemám šedesát kilo. S tímhle výfukem to bylo hodně špatný. Čtyři jízdy jsem jel bez zájmu, až tu poslední s nasazením. Dvě kola jsem jezdil za Martinem, ve třetím mi to vylítlo z ruky. špatný, špatný.nemůžu ten vejfuk posuzovat z jednoho závodu, ale zvažoval jsem, že bych skončil, kdyby se na nich jezdilo. Proto mě potěšil Martin Búri, že se ten mongolskej‘ cup pojede na starejch‘. Novej‘ si pořizovat zatím nebudu. Nenamontoval bych ho ani na civilní motorku. Má to hnusnej‘ zvuk. Takže Ukrajina se mi líbila, párkrát jsem tu už byl. Strašně se mi ta země libí, ale závody byly o ničem, nesedlo mi to. Jako vždy jsem ale rád za každej‘ závod. Ale to tak bejvá, že se někdy vracíš spokojenej‘ a jindy naštvanej‘.“

speedwayA-Z: „Tvá závodnická dlouhověkost přináší rekord v počtu startů na ZP SNP v Žarnovici. Loni jsi opět posunul laku, když jsi v tomto závodě startoval už po jednadvacáté. Budeš tuto hodnotu ještě zvyšovat?“
Vladimír Višváder: „Dokud mi fungujou údy a budu mít chu,myslím, že to tam budu pořád přihazovat. Víš, jak to je v plochý dráze. Stane se ti něco nepříjemnýho a je po závodění. Zrovna večer jsem popíjel kafe s Lukášem Drymlem a on říkal to samý o český Zlatý přilbě. Že je tady přemotivovanej‘ a dráha mu nesedí. A to je se mnou to samý. Už se ani nepřemotivovávám a dráha v Žarnovici mi nesedí. Je to moc široký, potřebuju mantinely blíž. Nemůžu se soustředit, potřebuju spíš Kopřivnici, to mě baví víc. A teď poslední dva roky tam byl obzvl᚝ divoký povrch.“

speedwayA-Z: „Nová sezóna se blíží stále rychlejším tempem. Jak se na ní připravuješ a s jakými záměry do ní vstoupíš?“
Vladimír Višváder: „Motorky mám zgenerálkovaný z minulý sezóny. Jezdím šroubky, tělocvična letos nebyla. Zlatá přilba nic nedělala, nedomluvili jsme se, takže individuálně. Lítal jsem na enduru, dokud to šlo. Teď je dlouhá zima, takže ty šroubky. Doma na prdeli nesedím. Cílem je, že bych chtěl postoupit do finále ZP SNP. To je jeden jistej‘ závod, že ho pojedu.“

Vladimír Višváder děkuje:
„Děkuju všem, kdo mě maj‘ rádi a kdo mi fandí. Jmenovitě Jakub Hejral, mám od něj dva motory, který mu už tři roky ojíždím.“

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Jiří Havlíček, Milan Mach a Jiří Brummer st.

Servis

Pražské motocyklové výstavy ukázaly rovněž plochou dráhu

Praha – 9. března
Po neshodách mezi pořadateli Motocyklu v Holešovicích a Motosalonu v Letňanech se konaly dvě velmi podobné výstavy stejného ražení – motocyklů všeho druhu ve stejném termínu od 3. do 6. března. Co nás z plochodrážnické stránky zajímá je to, že na holešovické výstavě v pavilonu B vlevo zhora hned vedle fontány byl stánek s propagací ploché dráhy.

Byly tam vystaveny motocykly od nejmenšího obsahu, až po ledaře. Shupa, pětistovka Pavla Pučka a stroj Jana Klatovského, jemuž díky zranění v Berlíně skončila sezona a mohl se zúčastnit své autogramiády s kartičkami zhotovenými Renatou Fišerovou v rekordně krátkém čase do druhého dne.

Tento pavilon měl v kompetenci Petr Kotek, také bývalý plochodrážník, který se též stará o zařizování organizace závodů v Mariánských Lázních a pomáhá Miroslavu Musilovi. Na velkém procentu plochy pavilonu B se také představily účastníci letošního Dakaru v Americe.

Poté jsem se z časových důvodů přemístil také do Letňan, abych okoukl konkurenci. Po shlédnutí veškerých strojů a pořízení snímku Karla Abrahama jsem se přesunul opět ke stánku s motorkami jezdícími pouze doleva.

Zde jsem se v první chvíli setkal s Petrem Ondrašíkem, šéfem Markéty v Praze, a hned po té i s Matějem Kůsem, který těsně po podpisu plakátů pro účastníky výstavy odešel na oběd. Na cestě k plochodrážnímu stánku šlo potkat Ondřeje Veverku s Pavlem Pučkem, kteří nabízeli letáčky na květnovou Grand Prix všem průchozím návštěvníkům výstavy.

V tomto velice rozměrném stánku ploché dráhy se mimo jiné nabízely všechny kubatury – dvěstěpadesátka Ondřeje Smetany, pětistovka Matěje Kůse a dlouhán Zdeňka Schneiderwinda. Radek Hutla měl svěho ledáka na jiném místě k propagaci motoparty ve Stružné u Jíčína.

Ve svém stánku Petr Ondrašík velmi propagoval svoji jubijejní patnáctou Grand Prix 28. května. Promítaly se tam na plazmě již odjeté velké ceny z let 2008, 2009 a 2010. Hlavním sponsorem je firma Mitas, která již teď zve všechny fanoušky na velký svátek ploché dráhy.

Dodat musím, že kdo se nezúčastnil obou výstav, přišel o krásné pohledy lepých děvčat, o něž nebyli ochuzeni mladíci z Markéty, a o pikantní občerstvení, které bylo na obou výstavách zhruba stejné.

Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II)

Ostatní závody

SCM odstartovalo sezonu 2011 ve Slaném

Slaný – 5. března
K prvnímu letošnímu soustředění Sportovního centra mládeže při AK v AČR Slaný se sjeli z jednotlivých klubů téměř všichni mladí plochodrážníci, aby zahájili nadcházející sezonu. V příjemném prostředí sálu restaurace Na Skalkách, který pro tyto účely propůjčil dlouholetý člen AK, pan František Moulis, sice ještě neburácely motory plochodrážních motocyklů, ale přesto již bylo cítit napětí a touha každého co nejdříve vzít za řídítka a vyrazit do první zatáčky.

Realizační tým SCM ale dnes ještě neměl v plánu přípravu na dráze. Základním posláním a cílem úvodního soustředění byla potřeba zařazení jednotlivých jezdců do kategorií ( M1,M2), převzetí potřebných dokumentů, seznámení s plánovanou činností SCM a především úvodní teoretická příprava jezdců před nadcházející sezonou. Té se ujal mezinárodní rozhodčí a člen realizačního týmu SCM Pavel Váňa a ve třech na sebe navazujících blocích provedl podrobné proškolení jezdců z řádů a pravidel pro plochou dráhu.

Následně pak vedoucí SCM Petr Křikava nastínil všem, jakým směrem se bude letošní činnost SCM ubírat. Zdůraznil na prvním místě nutnost efektivního využívání přidělených prostředků pro činnost SCM na letošní rok, se kterými bude Centrum hospodařit. Mimo plánovaná jednotlivá soustředění na domácích drahách půjde především o zajištění startu jezdců na mistrovských závodech UEM a FIM třídy 125 ccm ve Francii a 250 ccm ve Švédsku.V další části pak seznámil Petr Křikava přítomné s organizací jednotlivých soutěží M ČR pro rok 2011.

Celý realizační tým SCM se pak podrobně věnoval především výběru a začlenění jednotlivých jezdců do kategorií a systému organizace plánovaných soustředění. Podstatnou změnou bude skutečnost, že se plánovaná soustředění v letošním roce uskuteční vždy pouze v jednom dnu, což přinese významnou úsporu prostředků za pronájem a údržbu drah, úsporu energií, nákladů na zdravotní zabezpečení atd. Projednáván byl rovněž způsob tréninků a případných bodovacích tréninkových závodů.

K projednávaným otázkám byla ze strany přítomných vedena poměrně velká diskuse. V té bylo nejvíce dotazů pochopitelně směrováno k probíraným otázkám sportovních řádů a k zajištění sezony. Mladí jezdci rovněž hodně času věnovali neformálnímu besedování mezi sebou, protože se vlastně po celé zimní přestávce mohli poprvé setkat a společně si pohovořit o přípravě jak své vlastní, tak i techniky na nadcházející sezonu i o svých zimních zážitcích. V rámci diskuse bylo rovněž projednáno s jezdci Zdeňkem Schneiderwindem zajištění a příprava soutěže Markéta Cupu a Mistrovství ČR na malých drahách.

Pokud to počasí a stav dráhy dovolí, budou moci motory strojů poprvé společně zaburácet již 26. března na dráze v německé Míšni, kam dostalo SCM pozvání a na ně by měla navázat soustředění 9. dubna ve Slaném a následně 16. dubna v Plzni.

Realizační tým pro rok 2011 do SCM zařadil následující jezdce:
V kategorii M1(125 ccm) jsou zařazeni: František Klír – PDK Mšeno, Dominik Hinner, Zdeněk Holub, Lukáš Kovařík, Patrik Mikel a Michal Škurla – AK Markéta Praha, Jakub Ondroušek a Filip Šifalda – AK Chabařovice, Dominik Drbal – AK Slaný, Michaela Krupičková – GRS Liberec a Matěj Vondrák – AK Divišov.

V kategorii M2 ( 250 a 500 ccm) jsou zařazeni : Michael Hádek, Daniel Hádek a Jan Holub – PK Plzeň, René Vidner a David Štěrovský – ZP Pardubice, Stanislav Pouznar, Milan Čermák a Michal Klein – PDK Mšeno, Jaroslav Hladký, Dominik Hinner, Zdeněk Holub, Ondřej Smetana a Michal Škurla – AK Markéta Praha, Roman Čejka, Michal Dudek, Eduard Krčmář a Michal Průcha – AK Slaný.

Nominaci zařazených jezdců však realizační tým SCM nepovažuje za konečnou. Do SCM mohou být jeho rozhodnutím dodatečně zařazeni další jezdci na základě dosahovaných výsledků, ale zároveň z něho mohou být vyřazeni jezdci, pokud se dopustí závažného porušení pravidel v SCM, nebo nebudou dostatečně jezdecky způsobilí.