První březnovou sobotu stál v Hamru na Jezeře na nejvyšším stupínku se stříbrnou přilbou na hlavě. A za uplynulou ledařskou sezónu se rozhodně nemusel stydět. V domácím šampionátu družstev sice nakonec s Lukášem Volejníkem neobhájil titul, ale v jednotlivcích skončil třetí. A kromě toho právě vyhrál poslední mítink příznivé zimy a parta, kterou dal dohromady, měla na svém kontě čtvrtý uspořádaný závod. Dnes není žádný fanoušek, který by neznal Jana Pecinu. Jaké byly jeho počátky se právě nyní dočtete v prvním dílu vyprávění zaměřeného na jeho osobu.
Z mechanika závodníkem
„Joska Rybářů pochází z Druchcova,“ odhaluje Jan Pecina řízení osudu, kterým se dostal do sedla plochodrážního motocyklu. „To je od nás z Osečné asi pět kiláků. Znali se s tátou a on říkal, a mě někdy přivede. Poprvý jsme jeli do Březolup. Byl tam Memoriál Josefa Trojáka a on tam skončil třetí.“
Nástěnné kalendáře byly otočené na list se zářím roku 1978 a březolupský mítink zanechal v tehdy patnáctiletém teenagerovi velký dojem. „Upaď mu vejfuk a Zdeněk Kudrna mu půjčoval motorku,“ vybavuje si. Výjezd na Moravu byl navíc pro libereckého závodníka úspěšný. Zatímco Zdeněk Kudrna vyhrál ve všech svých rozjížďkách, on musel do rozjezdu o stříbro, v němž podlehl Polákovi Pawlu Waloszkovi.
Jan Pecina objížděl s Josefem Rybářem plochodrážní stadióny jako mechanik. A sám začal pošilhávat po sedle závodního speciálu. Pro nastartování kariéry se jevil jako nejlogičtější Liberec, kam to bylo z Osečné okolo stříbřitého Ještědu, co by kamenem dohodil. „Bylo to nejblíž a Rybka se tam vrátil,“ říká Jan Pecina.
A záhy odmotává klubíčko s nití svých vzpomínek. „Měl jsem doma pincka, jednoprda,“ vypráví. „Babička mi dala dvě stovky, tak jsem si ho koupil a jezdil na něm do lesa. Když jsi měl tenkrát pincka, to už bylo něco!“ Dalším motocyklem, který Jan Pecina osedlal, byl ovšem plochodrážní půllitr.
„Asi dva roky jsem dělal mechanika Rybkovi,“ líčí. „Saša Kopecký jednou říká: ‚Nech ho svýzt“. Rybka mu odpověděl“ ‚Až se naučí pořádně mejt‘ motorku, tak ho nechám‘. A já jezdil za ním do Druchcova po každým jeho závodě. Rozebral jsem mu motorku, vyčistil a zase ji sestavil.“
Josef Rybář dodržel slovo. A protože se sedmnáctiny Jana Peciny blížily, mohl se v duchu tehdejších reglementů chystat na svou závodní premiéru. Leč nastal zádrhel. „O víkendu jsem měl jet první závody,“ přibližuje. „A neudělal jsem řidičák. V pátek jsem složil opravky, ale oni mi ho ještě nevystavili.“
V nouzi nejvyšší pomohl opět Alexandr Kopecký. Tehdejší šéf liberecké Mototechny měl správné konexe a mohl si také ledacos dovolit. „Říkám Sašovi, že mi nevystavili řidičák,“ vypráví Jan Pecina. „On zavolal na dopravku, zjebal je a řekl mi, a skočím na autobus a jedu si do Liberce pro řidičák. Policajt zašel za roh a já slyšel jak se ptá kolegy: ‚Co je to zač ten Pecina?‘ Podškráb‘ jsem mu to a měl řidičák.“
Útěk ze sanitky
Z dochovaných výsledků vyplývá, že Jan Pecina jel svůj první závod v pátek 3. října 1980, kdy Liberec bojoval na svém ovále v kvalifikaci o postup ze druhé do první ligy. Sám hrdina našeho vyprávění si však svůj debut s odstupem více než třech desítek let nevybaví. „To bych musel hodně přemejšlet, kdyby mi to někdo připomenul,“ krčí rameny.
Vzpomínky slily zážitky z jednotlivých závodů do jednolitého bloku. „Jel jsem něco na Markétě a zlomil si ruku,“ vybavuje si. „Dojel jsem to, druhej‘ den se mělo jet ve Slaným. A tam už jsem nejel, měl jsem zlomenou navikulárku. Tejden jsem měl sádru, pak ji rozstřihnul a závodilo se dál. Srůstalo to půl roku.“
Už tehdy se okolo Jana Peciny pohybovali lidé, které v jeho blízkosti můžete spatřit i dnes na ledech. Vedle zmiňovaných Alexandra Kopeckého, mechanického boha a pozdějšího tvůrce motorů BM, a Josefa Rybáře, to byl i Luboš Pytloun. „Měl jsem Pytlase za mechanika,“ říká hrdina našeho vyprávění. „On je takovej‘ obětavej‘ kluk. Když jsem začínal, přišel Rybka. Já dělal polosmyk a on, že musím podržet pod plynem. Já podržel a byl v prknech. Prkna se rozlítly, ale to bylo poprvý, pak už mi to šlo. Saša mi zezačátku pomoh‘ hodně moc, vozil mě, dokonce jsme spolu udělali vozejk‘ za auto, motorku mi dával dohromady.“
Hlavním závodnickým chlebem mladého závodníka byla ligová zápolení. Liberec počátkem osmdesátých let jezdil 2. ligu, tehdy třetí soutěž, a usiloval o postup výše. To se mu povedlo ve čtyřiaosmdesátém.
„Měli jsme dobrou partu, když jsme jeli ligu já, Káča Kadlec, Rybka nebo Pavel Mrňa,“ vrací se Jan Pecina zpátky do oné doby. „Byla u toho sranda. Měli jsme autobus, jezdilo se pohromadě. Bylo to něco jinýho než dnes, když se odzávodí a všechno se rozuteče. Nikdo si nevyzávodil velký peníze. Bylo deset korun za bod. Když jsi zatáh‘, dostal’s sto dvacet a zaplatil mechanikovi oběd. Motorky byly gratis, ale kde jinde jsi měl sto dvacet korun čistej‘ zisk za pět minut.“
Jan Pecina se prosadil také v juniorském šampionátu. Jeho nejlepším výsledkem je sedmá příčka ze čtyřiaosmdesátého. Jenže o rok předtím jeho vzestup přibrzdila fraktura pánve. „Na tréninku v Liberci se mi to z výjezdu postavilo na zadní a já šel do prken,“ líčí. „Tyč, jak drží ohrazení, jsem napálil na pánev a ta byla vejpůl.“
Těžké zranění však osečenského borce od závodění neodradilo. „Dva měsíce jsem ležel natáhlej‘ v kolíbce,“ popisuje odvrácenou tvář sportu. „A po třech měsících jsem seděl na motorce. V Liberci se jel závod a s Pavlem Mrňou jsem šel na držku, že jsem přelít‘ startovací zařízení. Měl jsem neschopenku, naložili mě do sanitky a já utek‘ a schoval se za depem.“
O nemocenské dávky jste totiž mohli před čtvrtstoletím přijít stejně rychle jako dnes. „Pak jsem byl nějaký závody na bedně,“ svěřuje se Jan Pecina, že se průšvihu stejně nevyhnul. „Marodil jsem a ten člověk, co dělal účetního, si čte noviny a vidí, že Pecina je na bedně. Hned průser, nemocenská dolů, ale Saša zase hned všechno zařídil.“
Zlaté časy ve středisku, mrazivé v Rusku
V půlce osmdesátých let se Jan Pecina objevil v hledáčku pardubického Střediska vrcholového sportu, tedy svazarmovského protipólu pražské Rudé hvězdy. „Vybrali si mě jako talenta,“ vysvětluje své zařazení. „Byly to zlatý časy. Celej‘ rok na refundaci z práce, diety osmdesát korun na den. Zaplacenej‘ hotel, jídlo, všechny věci jsme nafasovali. Jenom se trénovalo a závodilo. Byl tam Aleš Dryml, Káča Kadlec, Bochan (přezdívka Pavla Karnase – pozn. redakce), Haďas, Standa Urban, Emil Sovů, přišel Jirka Šmídů. To byla squadra, chrápali jsme ve Zlatý štice a měli tam nejlepší apartmány.“
O polehávání na hotelech však pardubické působení plochodrážníků rozhodně nebylo. „S Káčou jsme jednou jeli rozjížďku v Chabařovicích,“ vytahuje Jan Pecina jednu z bezpočtu závodnických historek. „Poprvý se na mě přišla podívat máma. Říká: ‚Honzo, opatrně.‘ Poslal jsem ji na tribunu. Jeli jsme s Káčou, on přišel, a tam neděláme kraviny. Odfrkli jsme, předjížděl jsem ho po venku a on mě přibil. Rána a vyloučili mě. Ale hlásili, a jdu na start. A zase, dal jsem si pozor, uklap‘ mu, ale stejně mě vyloučili, že jsem tam neměl co dělat. To mě Káča nasral, byli jsme největší kámoši. Kdybychom se nedomluvili před startem, nevěřil bych mu, ale on předtím tvrdil, že pojedeme opatrně.“
Jan Pecina stále závodil za prvoligový Liberec a spolupráce s technickým mágem Alexandrem Kopeckým zdárně pokračovala. „Jednou jsem jel Zlatou stuhu,“ vypráví. „V Jawě zrovna udělali čtyřventil s centrálním sáním, předtím bylo do boku. Měli to jen Ruďáci. Saša ale rozdělal starej‘ motor a udělal ten centrál taky. Ostatní nechápali, jak je možný, že nějakej‘ Liberečák tuhle novinku může mít taky! V tý éře jeli Stuhu samí střelci a myslím, že tenkrát vyhrál Franta Ledecký.“
A právě za časů svého působení v SVS Pardubice potkal Jan Pecina poprvé ledy. „Standa Dyk a Klaák měli ve Vrcholu motory a přitáhli je tam,“ líčí Jan Pecina okolnosti, které ho zavedly do sedla ledařského speciálu, jenž se pro něj v posledních letech stal tolik charakteristický. „Čuměl jsem na ně a pan Havelka povídá: ‚Pecko, nechceš to zkusit?‘. Řek‘ jsem, že jo a za tejden na to přišel a: ‚Sbal si věci, jedeš trénovat do Novosibirsku‘.“
Vedle zkušených borců Jana Vernera, Jiřího Svobody, Stanislava Dyka a Antonína Klatovského letěli na podzim 1984 na Sibiř pod vedením Milana Špinky také dva nováčci. Vedle Jana Peciny to byl další Liberečák Ivan Pacák.
„Přilítli jsme tam a bylo padesát čtyři stupňů pod nulou,“ kroutí Jan Pecina hlavou ještě dnes. „Vylezli jsme z letadla a byli oblíklí jako tady. Milan Špinka po úraze nohy měl polobotky. Rusáci si klepali na hlavu, že tam zmrzneme. Přijel autobus a byl jako mrazící box. Kluci hned tahali rum a vodku. Byl tam s námi i pan Karnas starší jako mechanik. Vsadil se, že se půjde podívat ze sauny jen v trenkách, jak trénujou Rusáci. A vyhrál.“
Plochodrážníci si sibiřských mrazů užili rovněž, když vyjeli na ovál. „Jéňa Verner měl natrhlou kombinézu na tříslech,“ vypráví Jan Pecina. „Přijel a křičel, že mu upadnou vejce. Z toho mrazu tam měl flek jak spálenej‘ žehličkou. Pak jel Standa s natrhlou rukavicí a vrátil se s úplně černým malíčkem. Tondovi foukalo do helmy a vypadal taky, jako když ho spálíš žehličkou.“
Konečně přišla řada na Jana Pecinu. „Pak jsme jeli já a Ivan,“ vzpomíná. „Zamrzly mi brejle, hovno jsem viděl, tak jsem je strh‘ jako na škváře. A zamrzly mně oči! Hned volali doktora, mazali nás rybím tukem, abychom nebyli omrzlí a pak už jsme si na mrazy zvykli.“
Dva postupy z Leningradu
Vánoční svátky se rychle překulily, na kalendářích se objevil letopočet 1985 a Jan Pecina mířil do tehdejšího Sovětského svazu znovu. Společně s Antonínem Klatovským je v Leningradě čekalo kvalifikační kolo mistrovství světa. „Matně si pamatuju, že se mi srala motorka,“ nevybaví si už mnoho detailů. „Tonda mi půjčil svoji, ale klouzala mu spojka.“
Navzdory problémům skončil Jan Pecina při svém debutu v šampionátu světových ledařů na desátém místě a postoupil do semifinále ve švédském Stockholmu. První cesta za tehdy obtížně prostupnou železnou oponu v něm zanechala více vzpomínek. „Starej Hnidák (Josef Hnidák, mechanik pražské RH – pozn. redakce) nám povídá: ‚Tady máte pasy a jestli se nevrátíte, přitáhnu vás zpátky,“ připomíná obavy vedoucího z emigrace. „Na západě byl z toho člověk vyjukanej‘.“
Zážitků bylo opravdu spousta. „Ve Stockholmu nám vykradli autobus,“ vypráví. „Přišli jsme ráno a zjistili, že se ztratil jen vaák a nějaká taška. Asi to byli nějaký bezdomovci. Přišli jsme do hospody, ale byla tam prohibice. Tak jsme dali na stůl svoji kořalku a oni nám ji sebrali. Vrátili nám ji při odchodu, tak jsme šli popíjet na pokoj.“
Závodům předcházelo přijetí na stockholmské radnici. „Čuměl jsem jak roura,“ spadla tehdy Janu Pecinovi čelist. „Sál sto metrů dlouhej‘ v mozaice, ale ze zlata. Stoly plný jídla. Ani jsem nevěděl, co je kiwi. Kluci, a si to dám, já na to zelený chlupatý vejce koukal a říkal si, že si dělaj‘ prdel. Připil jsem si se starostou dvojkou vína. Rupnul jsem ji tam, za dvě hodiny byly závody a já šel hned dejchat‘. Ale byl jsem čistej‘.“
Jan Pecina ze Stockholmu nepostoupil a do mistrovství světa se kvůli nástupu na vojenskou službu vrátil po dvou letech. V sedmaosmdesátém na něho vyšlo kvalifikační kolo opět v Leningradě. „Pršelo a na dráze byla spousta vody,“ líčí podmínky. „Já hovno startoval. Přišel za mnou Míla Verner, jestli nezatáhnu, už mě nikam nevezme.“
Druhý den se naštěstí všechno v dobré obrátilo. „Přimrzlo a bylo to lepší,“ komentuje Jan Pecina. „V první jízdě jsem jel se Standou. Míla určil, že on bude první a já druhej‘. Moh‘ jsem ho předjet, ale nesměl jsem. Poslední jízdu jsem jel se třema Rusama. A Míla, že musím vyhrát. Pořád jsem se jich držel až do posledního vinglu. V něm jsem to prd‘ pod ně. Rusové se rozlítli a já vyhrál. Byl jsem šastnej‘, že mám postup. Přišel Míla, že jsem to nemusel, ale že jsem tak pomoh‘ Standovi, aby se rozjížděl o postup.“
Ligové působení Jana Peciny:
| 1980 |
kvalifikace o 1.ligu 1981 |
Liberec |
4. |
| 1981 |
2.liga |
Liberec |
4. |
| 1982 |
2.liga |
Liberec |
4. |
| 1983 |
2.liga |
Liberec |
3. |
| 1984 |
1.liga |
Liberec |
4. |
| 1985 |
1.liga |
Liberec |
5. |
| 1986 |
2.liga skupina A |
VTJ Racek |
2. |
| |
2.liga finále |
VTJ Racek |
1. |
| 1987 |
extraliga |
VTJ Racek |
5. |
| 1988 |
1.liga skupina A |
Liberec |
1. |
| |
1.liga finále |
Liberec |
3. |
| 1990 |
1.liga skupina A |
Liberec |
1. |
Umístění Jana Peciny v šampionátech republiky na ledové dráze:
| |
jednotlivci |
družstva |
| 1985 |
8. |
|
| 1987 |
9. |
|
| 1989 |
11. |
|
| 2005 |
4. |
|
| 2006 |
5. |
|
| 2009 |
13. |
3. (+ Max Niedermaier, Lukáš Volejník) |
| 2010 |
neuskutečněno |
1. (+ Lukáš Volejník) |
| 2011 |
3. |
2. (+ Lukáš Volejník) |
Poznámka: mistrovství republiky na ledové dráze se koná s přestávkami od roku 1972, šampionát družstev bez přestváky od sezóny 2009.
Foto: Pavel Fišer (digitální aparát Canon EOS D Mark II), Antonín Škach, Lubomír Hrstka a archív Jana Peciny
