Archiv autora: Antonín Škach

Markéta Cup 125 ccm

Michal Škurla strašil soupeře svým příjezdem a piruetou sám sebe

Chabařovice – 7. srpna
Na malé dráze v Chabařovicích včera pokračoval Speedway Mini Cup stopětadvacítek. Opět se stal jednoznačnou záležitostí Michala Škurly, který vystoupil na nejvyšší stupínek pódia po boku dalších neporažených Rafala Karczmarskeho a Zdeňka Holuba. Ze stupňů vítězů nesestoupil ani při vyhlašování nejlepších borce ze všech čtyř chabařovických zastávek seriálu.


Michal Škurla nás napínal do poslední chvíle, ale nakonec přijel. Jen svojí přítomností vystrašil polského juniora Kamila Nowackého a ten se pak po dvoudenním trénování do závodu nepřihlásil. Startovní čísla si celkem vylosovalo dvanáct závodníků a v jedenáct hodin se první motocykly začaly řadit na malý ovál. Chyběla dvě žhavá jména Michaela Krupičková a Patrik Mikel.

Nejprve stávkovalo startovací zařízení,ale posléze mu startmaršál David Gacksch domluvil a mohlo se závodit. Závod měl několik překvapivých momentů. Hned v rozjížďce číslo jedna pro závadu na novém motoru musel odstoupit z prvního místa Chabařovičák Jakub Ondroušek. Sladkou smetanu v podobě třech bodů tak mohl ochutnat chabařovický závodník Zdeněk Halasz a dva body potěšily i Františka Kliera ze Mšena.

Další zajímavá jízda byla s číslem čtyři, kde se na startovní rošt postavil jasný favorit této jízdy Michal Škurla spolu s Filipem Hájkem a benjamínkem Filipem Šifaldou. Páska letí nahoru, Michal vyrazil jako řízena střela pro jisté tři body, ale hned v prvním kole ve druhé zatáčce přetočil svůj motocykl o 360 stupňů.

Svojí piruetou která většinou končí pádem, Michal Škurla přesvědčil všechny přítomné o oprávněném titulu mistra republiky, jelikož tato otočka pádem neskončila. Michal Škurla se rychle zorientoval a pokračoval v jízdě, kde jako první soupeř lehce podlehl Filip Hájek. Následovalo jedno kolo, kde se jen tak bez boje nechtěl vzdát malý Filip Šifalda. Možná by vydržel ještě déle, ale neunesl nápor a upadl před Michalem Škurlou, který si tak nakonec ty tři jisté body musel trochu vybojovat.

V jízdě číslo šest upadl Lukáš Kovařík a ve finále D i Roman Herzina, který svojí dravostí přišel dvakrát o body kvůli vyjetí dráhy, když se snažil venkem své soupeře předjet a to pak stačilo pouze na dvanácté místo.

Před finálovými jízdami jsme mohli vidět jeden rozjezd a to právě Lukáše Kovaříka a Igora Kopeckeho o finále C. Zvítězil Igor Kopecki, což pro Lukáše Kovaříka znamenalo pro dnešek účast pouze ve finále D, které ovšem vyhrál a obsadil tak desátou příčku.

Překvapením dnešního dne byl dvanáctiletý Rafal Karczmarz, který obsadil druhé místo na motocyklu o obsahu 80ccm. A také chabařovický Zdeněk Halasz, pro něhož je dnešní závod tím nejlepším výsledkem. Skončil totiž pátý.

A smolařem závodu by se dnes mohl stát Jakub Ondroušek, který se dnes musel smířit pouze s devátou příčkou, ale jeho otec a mechanik Vládimír Pospíšil by zasloužil velikou pochvalu, protože motor, který Jakuba zradil v první rozjížďce stihl vymontovat a do rámu vsadit jiný motor za velmi krátkou dobu. Kuba absolvoval jednu rozjížďku na zapůjčeném motocyklu a získal dva body, ale další jízdu už osedlal svoji motorku a opět získal dva body. Nakonec to stačilo, jak už bylo zmíněno, pouze na deváté místo.

Malé závodníky dokonce přijel podpořit Jaroslav Šůs ze Shupy a věnoval pneumatiky a řídítka, touto cestou mu děkujeme. Vyhlášení vítězů zkomplikoval silný d隝, ale dnes byl poslední Speedway Mini Cup v Chabařovicích a tak jsme měli připravené hodnotné ceny pro tři nejlepší závodníky Chabařovických Mini Cupů – Michal Škurla, Jakub Ondroušek a Zdeněk Holub.

Kluci byli spokojeni, jako první si vybíral Michal Škurla a vybral si DVD přehrávač
Jakub Ondroušek chtěl mini věž v KTM stylu a digitální fotoaparát popadl Zdenda Holub. Ale i pro ostatní měli organizátoři připravené malé dárky. Pak už jsme se rozloučili s delegací z Polska a těšíme se na další závody tentokráte na jiném oválu.

    D C B A TOT
1. Michal Škurla, Praha 3 3 3 3       6 18
2. Rafal Karczmarek, PL 3 3 3 3       4 16
3. Zdeněk Holub, Praha 3 3 3 3       2 14
4. Marcel Studzinski, PL 2 2 3 3     3   13
5. Zdeněk Halasz, Chabařovice 3 2 1 1     2   9
6. František Klier, Mšeno 2 1 2 2     1   8
7. Filip Šifalda, Chabařovice F 1 1 2   3     9
8. Igor Kopecki, PL 2 2 – 1   2     7
9. Jakub Ondroušek, Chabařovice E 2 2 2   1     7
10. Lukáš Kovařík, Praha 1 F 2 2 3       8
11. Filip Hájek, Praha F 1 1 2 2       6
12. Roman Herzina, Chabařovice 1 1 ex ex F       2

Poznámka: Roman Herzina v rozjížďkách s čísly dvanáct a čtrnáct vyjel z dráhy. O finále C rozhodl rozjezd: Igor Kopecki, Lukáš Kovařík

Průběžné pořadí seriálu:

  PHA CHA CHA PHA CHA CHA DIV CHA TOT
  7.4. 14.5. 14.5. 30.6. 5.7. 6.7. 17.7. 7.8.  
1. Michal Škurla 17 12 18 18 18 12 15 18 128
2. Jakub Ondroušek 12 14 11 13 15 14 13 7 99
3. Zdeněk Holub 10 11 10 15 NS 16 17 14 93
4. Filip Šifalda 10 9 9 9 11 11 9 9 77
5. Lukáš Kovařík 10 10 9 8 12 13 NS 8 70
6. Michaela Krupičková 16 18 16 NS NS NS 12 NS 62
7. František Klier 8 8 8 NS 10 6 8 8 56
8. Filip Hájek NS 6 8 9 10 7 8 6 54
9. Zdeněk Halasz 8 7 6 NS 8 7 7 9 52
10. Patrik Mikel 14 10 10 12 NS NS NS NS 46
11. Roman Herzina NS 6 3 NS 4 6 NS 2 21
12. Felix Wittiber NS 10 11 NS NS NS NS NS 21
13. Rafal Karczmarek NS NS NS NS NS NS NS 16 16
14. Marcel Studzinski NS NS NS NS NS NS NS 13 13
15. Igor Kopecki NS NS NS NS NS NS NS 7 7
16. Miroslav Drahota 7 NS NS NS NS NS NS NS 7

Foto: Jiřina Šifaldová a Zdeněk Holub st.

ME Juniorů do 19 let

Češi skončili druzí bez postupu

Červenograd – 7. srpna
Po rezignaci Poláků se v semifinále evrospkého šampionátu juniorských drustev objevili pouze ruští, ukrajinští a v náhradním týmu, který jel mimo soutěž, i lotyšští závodníci. Zvítězili Rusové, oslabení Češi byli druzí, avšak kvůli nízkému počtu bodů do finále nepostupují. Tam se v sobotu v Eskilstuně dostali Dánové a Švédové.

1. Rusko   48
Vladimir Borodulin 2 3 2 3 3 13
Vitalij Bjelousov 2 3 3 1 3 12
Maksim Lobzenko 3 2 2 2 1 10
Ilja Čalov 2 2 3 3 3 13
Viktor Kulakov   DNR
 
2. Česká republika   29
Roman Čejka 2 1 1 1 2 2 9
Ondřej Veverka 0 0 E 3 2 0 5
Václav Milík 3 3 2 3 2 2 15
 
3. Ukrajina   20
Vladimir Tejgel 1 1 0 1 – 3
Stanislav Mjelničuk T 1 2 0 1 4
Pavlo Kondratjuk 0 0 0 0 0 0
Aleksander Loktajev 3 3 2 2 3 X 13
 
NC náhradní tým   22
Ivan Plešakov 1 1 1 0 1 4
Andrzej Lebděv 1 3 3 3 F 10
Andrej Čindilov 0 0 0 1 0 1
Dmitrij Lemza 1 2 1 1 2 7
Historie

Před 40 lety: deset bodů stačilo na vítězství, devět bylo málo na postup

Slaný – 26. června 1971
Už od dob, kdy pro postup do dalšího kola bylo potřeba uspět v kvalifikaci o patro níže, se plochodrážníci přesvědčují o důležitosti každého bodu. Historie všech světových, evropských a konec konců i národních šampionátů je lemována borci, jimž onen rozhodující bodík kdesi unikl. Absolutním extrémem se ovšem stalo kontinentální finále mistrovství světa jednotlivců ve Slaném 1971. Henryk Glücklich si na krk pověsil zlatý věnec, zatímco jeho krajan Pawel Waloszek postoupil jen jako náhradník, by měl jen o jeden bod méně. Magazín speedwayA-Z na závod zavzpomíná s jeho účastníkem Janem Holubem nejstarším.

Europatrotter
Po Antonínu Kasperovi byl Jan Holub druhým českým plochodrážníkem, který se dokázal uchytit v náročném kolotoči britské ligy. Sezóny 1969 a 1970 strávil s vestou Sokolů z Exeteru. Britské angažmá tehdy sedmadvacetiletému borci hodně pomohlo. „Ztratil jsem nervozitu a bral plochou dráhu jako zaměstnání,“ říká Jan Holub dnes, kdy ho pravidelně můžete potkat oblečeného v montérkách, kterak pracuje na motocyklech svého vnuka.

Závodění za kanálem La Manche ovšem nenarušilo jeho program na kontinentu. „Mistrák se jel jako seriál závodů,“ vzpomíná. „Vracel jsem se i na mistrovství světa jednotlivců, družstev a dvojic. Měl jsem dobrou smlouvu s Exeterem a platili mi cesty. Autem by se to nedalo stíhat a lítal jsem. Díky divišovský fabrice jsem měl svoje motorky v Anglii a na tyhle závody mě dávali jejich.“

Přesto na svých cestách Evropou rozdělenou železnou oponou prožil bezpočet dobrodružství. Jeho biografie z pera jihočeského novináře Jana Kubce, která pod názvem Ovál plný smyků vyšla roku 1983, je toho velice čtivým dokladem. Poslužme jedním příkladem za všechny.

V roce 1970 cestoval za volantem svého Fordu Taunus na druhé kolo mistrovství světa do německé Míšně. Kvůli mlze se nemohl přeplavit přes La Manche a když se nakonec na maličké lodi dostal na francouzské břehy, hraniční policie ho poslala zpátky, protože neměl francouzská víza. Náhradní alternativa přes Nizozemí klapla, a přestože čas pracoval proti němu, v míšeňském depu se přece jen objevil včas.

Avšak vynořil se další problém. „Byl jsem po držkopádu v Anglii,“ říká Jan Holub dnes. „Pozdní příjezd se ukecal tím, že jsem po zranění. Rusové ale protestovali a já musel na prohlídku k doktorovi. Ruka mě bolela, ale já ho oblbnul. Schválně jsem se držel za tu zdravou. On mě s ní mlel a nakonec to bylo v pohodě.“

Závod skončil triumfem Jana Holuba, což mu shodou okolností zkomplikovalo život na zpáteční cestě při překračování hranice obou tehdy rozdělených německých zemí. „Do Anglie jsem si vez‘ pohár a věnec,“ vypráví Jan Holub. „A východní Němci hledali peníze za výhru. Ty měl ale u sebe vedoucí výpravy Boháč ze Svitav. Musel jsem sundat tapecírunk i ze dveří, než zjistili, že nic nemám a pustili mě.“

Sokol chycený za železnou oponou
V sezóně 1970 ovšem Jan Holub závodil za Exeter naposledy, nicméně důvodem nebylo, že by Falcons ztratili o jihočeského závodníka zájem. Ba právě naopak, Jan Holub v sezóně 1969 v jejich barvách absolvoval jednatřicet utkání a dosáhl average 8,120 na závod. Napřesrok odjel o tři závody méně a bodový průměr se zastavil na hodnotě 6,807. V obou případech byl lepší jen Martin Ashby, v sedmdesátém ještě Novozélanďan Bruce Cribb, který ovšem odjel jen polovinu mítinků.

„Znelíbil jsem se soudruhům,“ uvádí Jan Holub všechno na správnou míru. „Odmítnul jsem spolupráci s StB. Říkalo se tomu dlouhodobý pobyt a musel to schválit ústřední výbor partaje, ale estébáci byli proti. Říkal jsem jim, že nemůžu být agent, protože mám problémy domluvit se sám se sebou. Oni, že si to prý ještě rozmyslím, ale já ne.“

Na Britských ostrovech mezitím vypukla ligová kampaň. A v Exeteru čekali na Jana Holuba stejně marně jako v londýnském Hackney na Miloslava Vernera, jehož měl čekat debut s vestou tamního klubu. Týdeník Motor Cycle News na začátku třetí dubnové dekády psal o české záhadě. Při čtení jeho článečku je i s odstupem čtyř desítek let patrná neznalost poměrů na druhé straně železné opony v dobách počínající normalizace.

„Kluci z Exeteru třeba dělali zimní zájezd na ledy do Inzellu,“ vzpomíná Jan Holub. „Volali mi, a přijedu také, protože to mám jen sto padesát kilometrů. Jenže nemohli pochopit, že 15. Listopadu mi končí doložka v pasu. Chtěl jsem zajít na pasovku, ale varovali mě: ‚Honzo, nechoď tam, zajímaly by se o tebe jiný bezpečnostní složky‘, což bylo StB. A tak jsem Angličanům musel říct, že mám nemocné děti.“

Nepodepsaný redaktor Motor Cycle News informoval, že Len SIlver, promotér Hackney, dokonce osobně intervenoval na československé ambasádě. Asi pochopil, kolik udeřilo, protože si promptně místo Miloslava Vernera zajistil služby nezkušeného Dána Prebena Rosenkildeho. Exeter deklaroval, že na svého jihočeského Sokola bude čekat. Bohužel se nedočkal a Jan Holub se na rozdíl od Miloslava Vernera nedostal ani do sestavy československého týmu, který tradičně rok co rok zajížděl o letních prázdninách k seriálu utkání na Britských ostrovech.

Stále na stupních vítězů
Jan Holub byl v jednasedmdesátém rázem bez podstatné části náplně své plochodrážní sezóny. Když nemohl za západní hranici, obrátil svou pozornost přesně opačným směrem. „Chtěl jsem do Ruska,“ svěřuje se. „Přišel bych si tam na stejný peníze jako v Anglii. Ale estébáci měli dlouhý prsty a na Motokovu zařídili, abych se tam nedostal.“

Tehdejší sportovní podkomise pro plochodrážní sport ÚAMK ČSSR mezitím rozhodla o nominaci pro světový šampionát jednotlivců. Jediné místečko, které Čechům bylo přiděleno v Miskolci, dostal právě Jan Holub. Čtrnáct bodů ho nasměrovalo neomylně na první místo před Vladimira Smirnova a Henryka Glücklicha.

„Byl jsem fabrickej‘ jezdec,“ je Jan Holub stále pyšný na svůj statut továrního závodníka divišovské Jawy. „Podpora fabriky byla, což pro mě bylo důležitý. Jsem pořád patriot Jawy. Můj výsledek záležel na ní. I když výkon motoru se s tím dnešním nedá srovnat. Teď jsou motory někde jinde výkonem, ale i výdrží. Tehdy jsem na spodku motoru odjel 56 závodů! Nemělo to ty teploty a výkony jako dneska, kdy se to musí dělat už po pěti závodech.“

Divišovští se za Janem Holubem vypravili také do maďarských lázní. „Akorát inženýr Červinka přijel až po závodech,“ usmívá se hrdina našeho vyprávění. „Myslel, že je to odpoledne, ale v Miskolci se závodilo už od deseti. Mechanici Standa Dvořák a Fanda Moulis byli ovšem na místě a všechno zaplapánbůh šlapalo.“

Z deseti československých reprezentantů se ve čtveřici prvních kvalifikačních kol světového šampionátu podařilo vyhrát pouze Janu Holubovi v Miskolci. Triumf měl na dohled i Jiří Štancl na pražské Markétě, ale po technických potížích ve své první jízdě skončil druhý za východním Němcem Hans-Jürgenem Fritzem.

Druhé kolo zastihlo Jana Holuba v Güstrowě. Opět z toho byl věnec, tentokrát zelený, když lépe skončili vítězný Hans-Jürgen Fritz, který tady byl doma, a Polák Henryk Glücklich. „Postup byl v pohodě,“ komentuje Jan Holub svůj výkon před čtyřmi desítkami let. „Je to kraounká dráha, takové jsem znal z Anglie. Závodilo se v pohodě, obě kola mistrovství světa jsem skončil na bedně. Začátek byl dobrej‘.“

Kalendář však dospěl k sobotě 26. června. Úderem osmé večerní se ve Slaném začalo odvíjet kontinentální finále, odkud pro osm nejlepších závodníků vedla cesta do evropského finále v legendárním Wembley, které v jednasedmdesátém otevíralo brány do světového finále ve švédském Göteborgu.

Do slánských ochozů se vypravilo pětadvacet tisícovek diváků, by televizní kamery zprostředkovávaly přímý přenos. Ti, kteří si za čtyři koruny chtěli zakoupit program, který na pětadvaceti stránkách vedle obligátní tabulky jízd obsahoval i texty a černobílé fotografie, si museli pospíšit. Pořadatelé jich vytiskli málo, a kdo přišel pozdě, mohl jedině litovat.

V šestnáctičlenném startovním poli byl z našich závodníků už jen Jiří Štancl, který rovněž postoupil z východoněmeckého Güstrowa. Ke slovu se však dostali také Miloslav Verner a Jan Klokočka. První postoupil šestým místem prvního kola v Abensbergu do druhého kola v Gorzowě, kde vypadl. Druhý šel dál z italského Udine jako náhradník, avšak v Gorzowě se mu šance naskočit do sedla nenaskytla.

Každopádně tu máme první záhadu. Proč pořadatelé poslali na ovál traové rezervy? Odpověď by mohla být jednoduchá, protože kvalifikovaní náhradníci nedorazili. Jenže jak Vladimir Smirnov se startovním číslem sedmnáct, tak Aleksander Pavlov s osmnáctkou se při slavnostním nástupu prezentovali.

Divákem v úžasném dramatu
Ale vrame se k Janu Holubovi. Povrch slánské dráhy zdobil asfalt až do počátku roku 1974, kdy FIM podobné dráhy zakázala. Netradiční prostředí bylo právem zmiňováno jako jedna ze zbraní československého národního týmu, který odsud dvakrát postoupil do světového finále mistrovství světa družstev ve Wembley.

„Celkem mi to nevadilo,“ svěřuje se Jan Holub. „Asfalt byl ve Slaném, Plzni, Březolupech, Břeclavi nebo Polepech a jeden rok se na něm jelo i na Strahově. Někde to bylo rychlý, někde byl povrch hrubozrnej‘ a když to nebylo mokrý, bylo to rychlý. Ale třeba v Břeclavi byl asfalt hladkej‘ a to bylo pomalejší. Riziko na těhle drahách bylo, když se navezlo moc škváry, protože se dělaly muldy.“

Dle Vladimíra Davida, který tehdy psal reportáž pro slovenský časopis Auto-Moto, slánská asfaltová dráha byla tehdy pokrytá škvárou o síle dva až tři centimetry. Na první pohled vypadala efektně, což ovšem vydrželo dvě nebo tři jízdy. Potom se škvára hlavně v zatáčkách vyházela až na asfalt a rychlý přechod z materiálu na hladký povrch měl mnohdy fatální vliv na stabilitu závodníka na motocyklu.

Jan Holub sice neupadl, avšak se sedmi body skončil až jedenáctý. „Jeden start jsem posral a bylo po postupu,“ říká na rovinu. „Byla smůla, soupeři byli lepší, co se dá dělat?!“ Čas svým během ulámal všechny ostny, ale vyřazení Jana Holuba tehdy viděl černě i Jaroslav Kraus, který na stránkách Světa motorů napsal: „Také Holub by si býval postup zasloužil. Téměř na každém startu však doplatil na svou poctivost a přílišnou disciplinovanost, kterou u tak zkušeného jezdce nelze nazvat jinak než netaktičností. Přesto, že byl ve třech jízdách druhý, nepostoupil.“

Byl to pech. Henryk Glücklich zvítězil, by měl u svého jména skóre deseti bodů. Stejný počet nasbírali také jeho krajané Jan Mucha a Jerzy Szczakiel a také Rus Gennadij Kurilenko, jenž si v devětašedesátém odvezl z Pardubic nablýskanou zlatou přilbu. Další ruská trojice Grigorij Chlynowskij, Viktor Trofimov a Vladimir Gordějev, Polák Pawel Waloszek a náš Jiří Štancl měli o jediný bod méně.

„Série nervózních jízd, kolizí, pádů a taktizování, aby to vyšlo co nejlépe jezdcům jednotlivých států,“ vnímal závod již citovaný Vladimír David. Oči pro pláč zbyly Pawlu Waloszkovi. I když měl méně bodů než vítěz, skončil v roli prvního náhradníka. Přitom tehdy na rozdíl od dneška nerozhodovaly rozjezdy. Že v dochovaném programu nejsou vyplněny, není samo o sobě důkazem, avšak před čtyřiceti lety se spíše preferovala pomocná kritéria. Napovědět ovšem může opět spolehlivý Vladimír David. Ve své reportáži píše, že diváci sice viděli více než dvacet obvyklých jízd, ale z toho důvodu, že pět z nich se muselo opakovat.

Nebýt nešastné nuly z rozjížďky s číslem deset, na brány evropského finále by zabušil i Jan Holub. „Ono neplatí to kdyby,“ má v tom dnes bývalý exeterský Sokol a dvojnásobný šampión republiky naprosto jasno. „Takovej‘ je život…“

Co dodat? Jiří Štancl se neztratil ani ve Wembley a díky porážce Tonyho Lomase v dodatkové jízdě postoupil do světového finále jako třetí Čechoslovák po Jaroslavu Volfovi a Luboši Tomíčkovi. Ve švédském Göteborgu obsadil třináctou příčku, avšak to lepší mělo teprve přijít. Pawla Waloszka neopustila smůla ani ve Wembley. Plnil roli náhradníka, kterou mu určil slánský závod, stejně jako čtyřnásobný mistr světa Barry Briggs, pro jehož postupové ambice se stal osudným pád v britsko – nordickém finále ve skotském Glasgow. Polák však měl vyjet na ovál v rozjížďce s číslem osm místo slánského vítěze Henryka Glücklicha, ale cestou ke startovnímu roštu ho zradil motocykl.

„Více programů, více světla do hlediště a více našich jezdců do vrcholných bojů o mistrovství světa,“ před čtyřiceti lety končil tradičně přehnaně kritický Jaroslav Kraus svou reportáž ze slánského kontinentálního finále pro Svět motorů. „Více motocyklů Jawa si přát nemůžeme – máme tam všechny, které se tam vejdou.“ Pod první část jeho závěru by se spousta fanoušků podepsala i dnes. Nad druhou větu zavzpomíná s nostalgií nejen patriot značky Jan Holub, jehož vnuk jezdí s divišovským motorem i dnes v převaze italských GM, ale i zaměstnanci továrny, kteří dostávají výplatu se zpožděním mnoha měsíců.

Kontinentální finále MS jednotlivců 1971 – Slaný:
1. Henryk Glücklich (PL) 10, 2. Jan Mucha (PL) 10, 3. Gennadij Kurilenko (SU) 10, 4. Jerzy Szczakiel (PL) 10, 5. Grigorij Chlynovskij (SU) 9, 6. Viktor Trofimov (SU), 7. Jiří Štancl (CS) 9, 8. Vladimir Gordějev (SU) 9, 9. Pawel Waloszek (PL) 9, 10. Anatolij Kuzmin (SU) 8, 11. Jan Holub (CS) 7, 12. Horst Krüger (DDR) 6, 13. Dieter Tetzlaff (DDR) 4, 14. Stanislaw Kasa (PL) 3, 15. Piotr Bruzda (PL) 1, 16. Hans – Jürgen Fritz (DDR) 1, traové rezervy Miloslav Verner (CS) 2 a Jan Klokočka (CS) 1.

MČR tříčlenných družstev

Michal Škurla prohrával jen v rozjezdech

AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Liberec – 6. srpna
Kromě třetího kola přeboru republiky absolvoval Michal Škurla rovněž doprovodný program mistrovských stopětadvacítek. By ani v jedné z devíti rozjížděk nepoznal hořkost porážky, pohled na stadión z nejvyššího stupně mu zůstal odepřen. Nejprve mu v kolibřících uletěl Patrik Mikel, aby posléze v nádherném souboji podlehl zkušenému rutinérovi Vladimíru Višváderovi až v poslední zatáčce.

Rutinér a junior na čele
Auta, která na průtahu Libercem, kreslila na asfaltu čáry do čerstvě napadané dešové vody, měla na hodinách na svých palubních deskách krátce po čtrnácté hodině. Pršelo nepříjemně, ale d隝 naštěstí zmizel stejně rychle, jako se zpoza Ještědu dokáže vynořit. Sprchlo sice ještě jednou, ale po většinu odpoledne se z oblohy smálo sluníčko.

Pořadatelům zkomplikoval život ještě krátký výpadek dodávky elektrického proudu. Paní rozhodčí se ovšem opožděným začátkem nenechala rozhodit. Před zraky diváků, jejichž počet výrazně převýšil červencový prvoligový mítink, volným tempem přecházela do depa. Lidé, kteří se se zakoupenými vstupenkami po kapsách marně těšili na nástup, museli čekat dalších deset minut, než skončí veledůležitá rozprava.

Nicméně na pohodlné tempo placených úředníků jsme si už vesměs zvykli i v běžném životě, by s častými dešti by byl spěch přece jen na místě. Škoda jen, že ta správná show v Pavlovicích zřejmě vzala za své s koncem závodní kariéry Věroslava Kollerta. Kdoví, kde je dnes černý pytel, s nímž na hlavě dokázal jet kolem dokola poslepu. Nicméně doufejme, že studnice nápadů v hlavě jeho otce nevyschla starostmi se stavbou nové budovy v depu.

A tak se i dnes šlo rovnou na start bez představování závodníků. Hned v rozjížďce s číslem jedna se letos vůbec poprvé představil divákům Vladimír Višváder. Sice se ještě nad ránem dobře bavil na vesnické zábavě, ale spánek nezanedbal a nyní skvěle odstartoval. V první zatáčce se okolo něho hnal Zdeněk Holub, ale ve výjezdu se přetočil a skončil na zemi.

„Nevím, co jsem tam dělal,“ kroutil nevěřícně hlavou. „Asi jsem si trochu přised‘…“ Z repete byl vyloučen, takže Vladimír Višváder měl o něco volnější cestu ke svým úvodním třem bodům, které získal ve stylu start – cíl. Obdobně si počínal rovněž v rozjížďce s číslem čtyři. František Irmiš toužil zopakovat své vítězství z druhé jízdy, které vydřel po skvělém souboji s Tomášem Jůzou a Stanislavem Pouznarem. Avšak Vladimír Višváder byl proti. První pozici svíral jako buldok a pro její uhájení neváhal používat svou obvyklou nataženou pravou nohu.

Na čele průběžné klasifikace mu stačil sekundovat výhradně Michal Škurla. Pražský junior, který se narodil v době, kdy pětadvacetiletý Vladimír Višváder urputně bojoval s březolupským týmem o extraligové zlato, opět skákal ze stopětadvacítky na půllitr. Krzyzstof Nowacki po páteční explozi svého třetího motoru nemohl dojet, takž úvodní rozjížďka Michala Škurly byla první, která se dnes odbývala jen ve třech.

Nejlépe odstartoval Michal Škurla. Avšak Pavol Pučko, který ještě dopoledne v Sosnové u České Lípy zkoušel motardy, se nechtěl vzdát jen tak bez boje. V nájezdu do druhého kola převzal vnějškem vedení, ale už v dalším kole se musel dívat na záda svého mladšího klubového kolegy.

Po přestávce se Michal Škurla radoval ze svého druhého vítězství v rozjížďce s číslem šest. Stanislav Pouznar, jemuž v první sérii sebral triumf přetržený primární řetěz, za jeho zády objel v prvním oblouku Tomáše Jůzu. Až do cíle proháněl vedoucího Pražana, ovšem ten jeho nápor ustál. V těch chvílích už Pavol Pučko, jenž předtím nedokázal překonat Zdeňka Holuba, balil.

„Bolí mě noha z flattracku z Mariánek,“ vysvětloval. „Bolí to a hnisá. Není to tak, že bych nemoh‘ chodit, ale tady nemá cenu něco hrotit. Každej‘ nájezd bolel jako hovado, lepší to zabalit, než jít na držku.“

Vyvrcholení až v rozjezdu
Vladimír Višváder ovšem potvrzoval pravdivost známého rčení, že život začíná až ve čtyřiceti. V osmé jízdě o tom přesvědčil Zdeňka Holuba. Odstartoval tak, že mladý Ústečák v pražských barvách neměl, koho stíhat už v prvním nájezdu. Ob jednu jízdu se ovšem Zdeněk Holub nenechal zaskočit.

Sám vystřihnul perfektní start a ujal se vedení. Vladimír Višváder se však nenechal rozhodit z konceptu. Udeřil na protilehlé rovince a o necelou minutu později už měl v programech diváků zaznamenané své čtvrté vítězství. Podobně si počínal i Michal Škurla. V deváté jízdě zmařil úvodní útok Stanislava Pouznara, jehož útočné ambice musel pacifikovat až do cíle.

Stanislav Pouznar dnes prožíval skvělé odpoledne, avšak smůla ho neopouštěla. Z rozjížďky s číslem deset se musel vrátit předčasně, když se dostal do křížku s páskou. „Jsem blbec,“ zpytoval své svědomí v depu. „Hlavně, že dělám jiný věci a na spojku zapomenu. Nešlo to udržet. A zrovna dneska, když mám takovej‘ den, že mi to jede! S Holoubkem jsem se chtěl utkat, abych věděl, jestli na něj už mám!“

A tak se jako první ze mšenských mladíků dočkal vítězství Michal Klein, když za sebou v jedenácté jízdě nechal Davida Štěrovského, jenž se probil před Zdeňka Růžičku. Vzápětí Michal Škurla prodloužil sérii své neporazitelnosti o další zářez. Bleskově však s otcem Tomášem musel připravit stopětadvacítku na rozjezd s Patrikem Mikelem. Stejný osud ho ovšem čekal také v pětistovkách.

V rozjížďce s číslem čtrnáct totiž vedl svůj kanárkově žlutý motocykl od mantinelů neomylně do čela. Svůj individuální účet podtrhl nad číslovkou patnáct. Na stejné skóre se nakonec dostal i Vladimír Višváder. V patnácté jízdě na něho čekal osamocený Jaromír Otruba, který si během dnešního zápolení nešastně pohnul se zády. Vladimír Višváder si při inkasu páté trojky mohl vyzkoušet stav oválu ve všech stopách, což se záhy ukázalo jako nesmírně důležité.

V netradičním rozpisu se Vladimír Višváder a Michal Škurla potkali teprve až na startovní čáře rozjezdu. Zpočátku měl vrch starší závodník, avšak Michal Škurla se po něm hnal vnějškem první zatáčky. Dostal se dopředu, avšak Vladimír Višváder stále zůstával ve střehu i v bitevní vzdálenosti. V nájezdu do třetího kola byl zpátky v čele.

Jenže v oblouku u depa ho kopla díra a Michal Škurla znovu převzal po vnitřní straně vedení. „Iděme se zabíjet,“ říkával Vladimír Višváder v nejlepších letech své více než dvacetileté kariéry. A jeho manévr v poslední zatáčce patřil do této kategorie. Vladimír Višváder dal do něho všechno, minul svého soka a protnul metu jako vítěz.

Rovněž o třetí místo se muselo rozjíždět, jelikož závěr klání se pořádně zamotal. František Irmiš po svém úvodním vítězství pouze dvakrát prohrál Vladimírem Višváderem a později s Tomášem Jůzou. V rozjížďce s číslem dvanáct jezdil druhý za Michalem Škurlou, avšak v závěru píchnul.

Svůj stroj tlačil po prázdném ráfku pro jediný bod prakticky tři čtvrtiny celého okruhu. „Sebralo mi to všechny síly, co jsem na dnešek měl,“ vydechl. Hned po přestávce nebodoval, což ho s konečnou platností stálo věnec. Po něm prahnul Zdeněk Holub, o jehož porážkách od Vladimíra Višvádera už byla řeč. Jenže ve třinácté jízdě se splnilo přání Stanislava Pouznara. Mšenský junior se přesvědčil, že na něho má, když mu ve druhé zatáčce sebral vedení.

Tomáš Jůza dojel vzápětí za Michalem Škurlou na druhém místě, kam se prodral první zatáčkou. V depu se už odstrojoval, když za ním přišel ředitel závodu Jiří Mizera, že se musí chystat na rozjezd se Zdeňkem Holubem. Ten také při vzájemné konfrontaci předvedl lepší start, avšak Pardubičan ho ve druhé zatáčce objel.

Hlavní závod jako přes kopírák
Už první série mistrovského klání stopětadvacítek naznačila dvojici favoritů. Patrik Mikel v rozjížďce s číslem jedna odvedl Michaelu Krupičkovou. Hned po něm hrál velké sólo Michal Škurla. V rozpisu jízd se neměli vůbec potkat, takže nezbývalo než doufat v nějaké překvapení.

Nic takového se nestalo. Ve třetí jízdě Michal Škurla ujel Michaele Krupičkové, zatímco Patriku Mikelovi nedokázal nikdo čelit v rozjížďce s číslem čtyři. Vzápětí se role otočily. Michaela Krupičková sice v páté jízdě perfektně odstartovala, jenže Patrik Mikel byl v prvním oblouku rychlejší. A Michal Škurla hrál první housle hned po něm.

Nakonec měl lehcí skupinu soupeřů Patrik Mikel a využil ji k zisku další trojky. Michaela Krupičková v závěrečné jízdě opět brilantně odstartovala, ale Michal Škurla na ní v zatáčce u depa přece jen našel recept.

Další dávečku adrenalinu přineslo losování. Jiří Mizera nechal oba závodníky, aby si střihli. Michal Škurla dal nůžky, které se mu ztupily o kámen Patrika Mikela. Ten si vzápětí vybral vnější pozici na startovním roštu. Jako chyba to vypadalo jen krátce po vylétnutí pásky, kdy se vedení ujal Michal Škurla. Lehčí hmotnost mladšího Moravana ovšem udělala své. V první zatáčce se dostal dopředu, aby o chvíli později slavil své druhé vítězství v mistrovském závodě.

Hlasy z depa
„Teď jsem musel zrušit noční projížďku na endurku,“ dokazoval Vladimír Višváder, že se dokáže radovat ze života i mimo plochodrážní stadióny. „Do půl třetí jsme byli na zábavě, tak jsem to radši odvolal. Dnes jsem se nejdřív rozhýbával, pak jsem přitvrdil, ale pořád jsem měl tři body. A rozjezd byl hodně dobrej‘. V poslední jízdě jsem si s Jardou Otrubou vyzkoušel venek a zjistil, že je tam hutnej‘ materiál. A tak jsem toho se Škurlíkem dvakrát využil. Jednou tam byla kolej. Po projetí cílem mi odešlo zápalko. Jak se to přehřeje, přestává to jet.“

„Rozjezdy jsou nejtěžší,“ filozofoval Michal Škurla na téma svých jediných proher. „Patrik byl moc lehkej‘, Vlado zase moc zkušenej‘. Dvě druhý místa jsou dobrý, myslím si, že výborný. Škoda těch rozjezdů. S Vladem to byla pěkná jízda, ale je zkušenější.“

„Zezačátku jsem tomu nevěřil, viděl jsi to,“ říkal Tomáš Jůza. „Byla to hrůza, jak jsem sbíral body, pak přišlo vítězství. V rozjezdu jsem to podržel na venku, uhlídal si to. Jak jsme se ve středu sundali s Ondrou Smetanou, jel jsem na Stuhácký rámovně a nešlo mi to do ruky. Dnes tady chyběli střelci, ale bylo to vyrovnaný.“

„Bylo to dobrý,“ svěřoval se Zdeněk Holub. „Ale kdybych nezkazil tu první jízdu, bylo by to ještě lepší. Rozjezd se mi líbil. Moh‘ jsem to vyhrát, snad příště. On jel líp.“

„Píchnul jsem,“ vrátil se František Irmiš k rozjížďce s číslem dvanáct, v níž musel svůj motocykl do cíle dotlačit. „Jak jsem tlačil, sebralo mi to všechny síly, co jsem na dnešek měl. Bylo hodně defektů. Ve třetí jízdě karburátor, pak ta guma, hodně jsme laborovali. Mohla bejt‘ bedna, ale když vyjde štěstěna, zklame technika. A na poslední jízdu už nebyla síla…“

„Dneska dobrý,“ zářil Stanislav Pouznar. „O tréninku mi svařili novou plechovou botu. Zklamalo mě, jak mi z prvního místa prasknul řetěz. Mám ale z těch závodů dobrej‘ pocit. Kamarád Honza Jaroš mi poradil ty venky. Věděl jsem, že když tam pojedu, moh‘ bych se tam srovnat.“

1. Vladimír Višváder, Liberec 3 3 3 3 3 15+3
2. Michal Škurla, Praha 3 3 3 3 3 15+2
3. Tomáš Jůza, Pardubice 2 1 3 1 2 9+3
4. Zdeněk Holub, Praha X 3 2 2 2 9+2
5. František Irmiš, Plzeň 3 2 2 1 0 8
6. Stanislav Pouznar, Mšeno E 2 2 T 3 7
7. Michal Klein, Mšeno 2 0 1 3 1 7
8. Jaromír Otruba, Pardubice 1 0 1 2 2 6
9. David Štěrovský, Pardubice 1 1 1 2 0 5
10. Pavol Pučko, Praha 2 2 – – – 4
11. Zdeněk Růžička, Mšeno 1 1 0 1 1 4

Průběžné pořadí šampionátu:

  PCE MŠE LIB TOT
  27.4. 1.5. 6.8.  
1. Michal Dudek, Slaný 25 18 NS 43
2. Jan Holub, Mšeno 16 22 NS 38
3. Václav Milík, Pardubice 22 16 NS 38
4. Eduard Krčmář, Slaný 18 14 NS 32
5. Vladimír Višváder, Liberec NS NS 25 25
6. Filip Šitera, Mšeno NS 25 NS 25
7. Tomáš Jůza, Praha (4) 6 18 24(28)
8. Michal Škurla, Praha NS NS 22 22
9. Zdeněk Vrba, Praha 10 12 NS 22
10. Zdeněk Holub, Praha (2) 4 16 20(22)
11. Pavol Pučko, Praha 14 NS 6 20
12. Ondřej Veverka, Praha 12 8 NS 20
13. František Irmiš, Plzeň 5 (2) 14 19(21)
14. Ondřej Smetana, Praha 7 10 NS 17
15. Stanislav Pouznar, Mšeno (0) 3 12 15
16. Jaromír Otruba, Pardubice (1) 5 8 13(14)
17. Jaroslav Hladký, Praha 6 7 NS 13
18. Michal Klein, Mšeno (0) 1 10 11
19. René Vidner, Pardubice 8 NS NS 8
20. David Štěrovský, Pardubice NS NS 7 7
21. Zdeněk Růžička, Mšeno NS NS 6 6
22. Karel Kadlec, Kadlec 3 NS NS 3
NC Dominik Hinner, Praha 0 0 NS 0

Poznámka: do celkové klasifikace se počítají dva nejlepší výsledky.

Mistrovství republiky 125 ccm:

1. Patrik Mikel, Praha 3 3 3 3 12+3
2. Michal Škurla, Praha 3 3 3 3 12+2
3. Michaela Krupičková, Liberec 2 2 2 2 8
4. Roman Mády, Plzeň 1 2 2 1 6
5. Jakub Ondroušek, Chabařovice 2 0 1 2 5
6. Filip Hájek, Praha 0 1 1 0 2
7. Lukáš Kovařík, Praha E 1 0 1 2
8. Felix Wittiber, D – Chabařovice 1 0 0 0 1

Průběžné pořadí seriálu:

  SLA PLZ SLA PHA PCE BŘE LIB TOT
  24.4. 4.5. 21.5. 14.6. 13.7. 23.7. 6.8.  
1. Michal Škurla 12 8 11 12 11 10 12 76
2. Michaela Krupičková 10 9 9 9 6 12 8 63
3. Patrik Mikel 10 3 NS 7 11 10 12 53
4. Richard Geyer NS 12 9 11 9 NS NS 41
5. Jakub Ondroušek 2 4 5 5 NS 6 5 27
6. Lukáš Kovařík 7 0 2 2 4 3 2 20
7. Roman Mády 1 NS 0 2 3 4 6 16
8. Felix Wittiber 5 NS NS NS 3 NS 1 9
9. Filip Hájek NS NS NS NS 1 3 2 6

Foto: Zdeněk Holub st.

ME Jednotlivců

Aleš Dryml má druhý finálový postup během týdne

Opole – 6. srpna
Záměr vyměnit si místo v červnovém semifinále v Plzni za dnešní v Opole vyšel Aleši Drymlovi dokonale. Po postupu do finále na travnaté dráze se díky šestému místu dnes dostal i do finále evropského šampionátu jednotlivců, kde obhajuje titul vicemistra. Stupně vítězů si pro sebe rozebrali domácí Tomasz Gapinski, Michal Mitko a Sebastian Ulamek.

1. Tomasz Gapinski, PL 3 3 3 3 2 14
2. Michal Mitko, PL 3 3 3 2 2 13
3. Sebastian Ulamek, PL 3 3 1 2 3 12+3
4. Aleksander Loktajev, UA 2 2 3 3 2 12+2
5. Andrej Karpov, UA 2 1 3 1 3 10
6. Aleš Dryml, CZ 3 3 0 0 3 9
7. Tobias Busch, D 1 2 0 2 3 8
8. Kenni Larsen, DK 0 2 2 3 E 7
9. Mathieu Tresarrieu, F 1 0 2 3 1 7
10. Marcin Sekula, D 2 2 1 0 2 7
11. Aleš Kraljič, SLO 1 0 2 2 0 5
12. Robin Aspegren, S 2 0 1 1 1 5
13. Samo Kukovica, SLO 0 1 2 1 0 4
14. Nicolas Covatti, I 1 1 X 1 1 4
15. Roland Benkö, H 0 0 1 0 1 2
16. Rafal Fleger, PL 0 1 E E – 1
17. Vladimir Dubinin, RUS (res) 0 0
Markéta Cup 125 ccm

Speedway Mini Cup pokračuje v Chabařovicích

Chabařovice – 6. srpna
Speedway Mini Cup pokračuje zítra svým osmým závodem. Po premiéře divišovského minioválu jsou na řadě Chabařovice, kde již od pátku trénuje několik Poláků. Zítra se začíná úderem jedenácté, když trénink začíná o půldruhé hodiny dříve.

Po ukončení závodu se body připočtou nejen do průběžné klasifikace seriálu, nýbrž se také sečtou za čtyři odjeté chabařovické závody. Pro nejlepší tři jsou připraveny ceny v podobě elektroniky, kterou zakoupil SC Chabařovice. Ale největší odměnou pro nás je radost dětí, že mohou vůbec závodit.

Zatím se přihlásili: Jakub Ondroušek, Filip Šifalda, Roman Herzina, Zdeněk Halasz, František Klier, Filip Hájek, Lukáš Kovařík, Zdeněk Holub a Felix Wittiber.
Otazníky jsou u Michala Škurly a Patrika Mikela, omluvila se Michaela Krupičková.