Miramont – 16. června 1991
Pondělí 17. června byl škaredý den, který by si normální slunný červen za rámeček rozhodně dávat neměl. Na Markétě se chystala obnovená premiéra Velké ceny Prahy, která díky tučným finančním prémiím přilákala světová plochodrážní esa. Mnozí fandové však vzhůru k oboře Hvězda mířili už jen z povinnosti. Hustý déš nasadil pošmournému pondělku korunu a zavřené pokladny dávaly tušit neblahý osud velkého závodu. Na ty, kteří si ještě nestačili v předinternetové době přečíst noviny, čekala mnohem horší zpráva. Z mezinárodního mítinku na travnaté dráze ve francouzském Miramontu se nevrátil Jiří Hurych!
Rychlovýtah do horních pater kariéry
Jiří Hurych přesvědčil o svém talentu poprvé při juniorské předkvalifikaci na pražské Markétě v září roku 1987. Celkem čtyřiačtyřicet adeptů plochodrážního řemesla se vůbec pokoušelo proniknout do juniorského mistrovství republiky pro nadcházející sezónu.
Chabařovický odchovanec byl nominován do skupiny B, skončil v ní s deseti body pátý. A od té doby stoupal výtah jeho kariéry tempem zdviže amerického mrakodrapu. Konec semifinálové skupiny juniorského šampionátu ho po třetím místě v posledním podniku na domácí dráze zastihnul na pátém místě.
Ve finále mu patřila dvanáctá příčka. Kromě toho výrazně pomáhal Chabařovicím v první lize. Nadějný mladík však neušel pozornosti jiných klubů. V devětaosmdesátém hájil barvy pardubického SVS, aby o rok později zamířil do Prahy. Stal se leaderem prvoligové Markéty, avšak pravý koncert rozehrál v juniorce.
Triumfy v Kopřivnici, Žarnovici a ve Svitavách ho pevně usadily na čele. A tak v Pardubicích mohl jet prakticky na jistotu. I když jeho bezprostřední rival Martin Rybenský využil domácího oválu k inkasu patnáctibodového maxima, v konečném součtu mu na mistra Jiřího Hurycha jeden bod scházel.
Jiří Hurych pokračoval ve velkém stylu také v závěru sezóny 1990. Pronikl do finále šampionátu jednotlivců, které se však v Žarnovici utopilo v záplavách dešové vody. Druhý pokus se konal na Markétě a on skončil na skvělém osmém místě. Kromě toho skončil devátý v Poháru Světa motorů, čtyřdílném seriálu nejlepších ligových individualit.
Přes zimu si připravil ledařský speciál a v jeho sedle naskočil do mistrovství republiky na ledové dráze. Po dvou mítincích na svitavském Dolním rybníce a ve Svratouchu mu patřil bronz. Na dveře klepala škvára a on se stal pevnou součástí extraligového Olympu. Na počátku juniorského šampionátu zaváhal v Divišově.
O zlato se začali prát Jan Fejfar s Janem Hádkem. Jiří Hurych stačil postoupit do semifinále juniorského mistrovství světa a v odloženém posledním podniku domácího šampionátu mohutně dotahoval Jana Hádka. Nakonec vyrovnal jeho bodový zisk, aby mu nakonec vyfoukl stříbro v rozjezdu.
Svitavy se jely v sobotu 8. června. V úterý pomohl Olympu k domácímu vítězství nad moravskými Březolupy. A pak se společně se Zdeňkem Schneiderwindem začal chystat na dlouhou cestu na západ, na jejímž konci ležel Miramont.
Francie potažená černým suknem
„Dost jsme se kamarádili, byli jsme parta,“ vzpomíná Zdeněk Schneiderwind na dobu před dvaceti lety. „Jezdili jsme na závody autobusem. To byl přínos, hlavně pro cestování. Bylo to bez starostí a tehdy se nikam ještě tolik nespěchalo.“
Na dlouhé trase bylo o čem vyprávět. „Všichni jsme měli předělaný Volhy,“ vypráví. „Dávali jsme tam motory Peugeot a Hurda to zrovna předělával. Byl to normální bezvadnej‘ kluk, žádná hvězda. Měl plno plánů do života a takhle se to zkazí…“
O travnatých oválech u nás kolují mnohdy neuvěřitelné zkazky. „Dráha byla dobrá,“ vybavuje si Zdeněk Schneiderwind. „Předtím tam byly stromy, ale teď tam byl už jen břeh. Rozbil se tam Roman Matoušek, pak je vykáceli. Ale ty stromy za jeho pád nemohly. Pařezy zůstaly, Svoboďák si tam zlomil nohu. Já jsem tam jezdil docela rád.“
Pražané v Miramontu odtrénovali. „Říkal, že když si to o tréninku hodí za ucho, je potom dobrej‘ závod,“ vybavuje si Zdeněk Schneiderwind. „Tady se mu dařilo, tak je prej‘ zvědavej‘, jak to dopadne. Fakt mu to šlo a skončilo to takhle. To je snad osud.“
Fatální pád přišel záhy. „Stalo se to začátku,“ říká Zdeněk Schneiderwind. „Jestli v první jízdě, to bych kecal, je to už dlouho. Přijela sanitka, věděli jsme, že je to vážný už od samýho začátku.“
Zdrcující zpráva o tragickém skonu mladého závodníka zasáhla všechny. „Řekneš si, jestli to za to všechno stojí,“ přemítá Zdeněk Schneiderwind nad rubovou stranou mince plochodrážního řemesla. „Pak na to ale stejně zase skočíš. Hlodalo ve mně hodně, že přestanu jezdit. Nikdy jsem neved‘ žádný silný řeči. Když skončíš ve špitále, je jedno, jestli jsi tvrdej‘ nebo měkkej‘. To, že někdo říká, že je připravenej‘ úplně na všechno, jsou jenom kecy.“
V Chabařovicích nezapomněli
Okamžitě po posledním rozloučení s Jiřím Hurychem vznikla mezi jeho chabařovickými kamarády myšlenka na upořádání vzpomínkového závodu. Jeho první ročník se konal v sobotu 13. června 1992 jako volný pouák pro juniorské závodníky a triumf si odvezl začínající Jiří Štancl.
Ve stejném aranžmá se mítink konal i napřesrok. Od čtyřiadevadesátého se ovšem jeho podoba začala měnit. Konal se jako nadstavbové klání či vložené jízdy, před sedmi lety ho dokonce pořádali ve Mšeně jako podnik pro stopětadvacítky, aby se zase vrátil k podobě celého závodu. V červenci 1998 se Memoriálem Jiřího Hurycha stala rozjížďka s číslem dvacet extraligového závodu. Vítězství si odvedl Zdeněk Schneiderwind, bezprostřední svědek miramontské tragédie.
Vydržel i přes období, které pro chabařovický klub nebylo vůbec růžové. Letos v červnu jsme symbolický start s věncem, květinami a obrovskou fotografií Jiřího Hurycha na prázdném místě startovního roštu zažili už podvacáté.
Z českých volných závodů má delší tradici pouze pardubická Zlatá stuha, pražský Memoriál Luboše Tomíčka a logicky nejstarší plochodrážní závod světa vůbec Zlatá přilba.
Foto: Lubomír Hrstka
