AKTUALIZOVÁNO – FOTO

Freital – 20. listopadu
Německý plochodrážník Ronny Weis je se svým týmem z MSC Míšeň schopný uspořádat kvalitní podívanou prakticky kdekoliv. Při dnešní premiéře šroubků na zakrytém kluzišti ve Freitalu se však musel jako závodník sklánět před dvojící slánských juniorů, i když zcela opanoval základní část. ve finále se však dostal do čela Eduard Krčmář. Po nárazu Romana Čejky ovšem oba skončili na zemi a pro mladšího Slaňáka dokonce zamířili zdravotníci s nosítky. Jenže Eduard Krčmář se oklepal jako kočka a v repete zvítězil stylem start – cíl.

Freital se představuje
Freital se jako dějiště saských šroubků objevil vůbec poprvé. A tak některé neznalé místních poměrů zaskočila skutečnost, že se nejedná o halu, nýbrž o zastřešené kluziště na konci víceúčelového sportovního areálu Hains. Podezíravě zkoumali své oblečení, zda jím nepronikne večerní chlad.

Závodníci dorazili mnohem dříve. Depo bylo klasicky spartánské, jelikož architekt s motocyklovým závoděním nemohl kalkulovat ani náhodou, je přivítal i rušný řev fotbalového kotle. Drážďany hrály ligový zápas a mnoho místních obyvatel si ho přišlo vychutnat na velkoplošné televizní obrazovce. Někteří dokonce v plavkách přes prosklenou stěnu vedlejšího plaveckého bazénu.

Čas se však nezadržitelně posunoval kupředu a výběrčí vstupného začali přítomné diváky kroužkovat žlutými páskami výměnou za sedm euro. Kolem mantinelů se lidé tísnili až ve dvou, třech řadách a spořivější dokonce zůstali za plotem. Ve výhledu jim zacláněla nejen budova zázemí, ale čas od času i projíždějící parní lokomotiva s historickými vagóny stoupající či klesající po místní úzkorozchodné ozubnicové železnici. Na druhou stranu ovšem měli dění na plácku depa jako na dlani.

Místo dvojice Holanďanů, kteří do dějiště saských šroubků nedorazili už takřka standardně, byl narychlo povolán Heiko Raum. Zdeněk Holub, jehož trápilo nachlazení, zase povýšil z pozice náhradníka na startovní číslo tři devítičlenného startovního pole. Naproti tomu Maik Pilz, který zkraje roku absolvoval ještě Geising i Drážďany, se dnes chystal za volant jednoho z rallyekrosových automobilů, které mítink tradičně zpestřili. Po zkušenostech z Drážďan, kdy byl jeden vůz vystrčen svým soupeřem přes bariéru, se nyní konaly pouze stíhací jízdy.

Trénink se neobešel bez problémů. Zkracovaly se příliš dlouhé šroubky, ladily se převody na extrémně krátký ovál a hledalo se nastavení na umělý led. Ján Halabrín upadl kvůli tupějším šroubkům a záhy ho následoval také Heiko Raum. Zdeněk Holub si zase na chvilku odložil plechovou botu.

V režii Ronnyho Weise
Ronny Weis nerad prodává svou kůži zadarmo a v domácím prostředí se právem cítil v roli favorita. Do akce se poprvé dostal v rozjížďce s číslem dvě. S kamerou připevněnou na své přilbě odstartoval na Romana Čejku. Slánský junior se snažil dostat dopředu stejně urputně jako marně. Z vnější strany to nešlo a pod sebe ho Ronny Weis nepustil.

Kromě pořádajícího závodníka se v první půli utkání na dvanáct jízd z vítězství radovali jen Češi. Zdeněk Holub právem láteřil na své pomalé starty, o čemž přesvědčil hned v rozjížďce s číslem jedna. Avšak v úvodní zatáčce se přetočil Ján Halabrín, který vzápětí zajel na střed kluziště. Pražský junior atakoval vedoucího Heiko Rauma, dokud se mu ho ve druhé zatáčce druhého kola nepodařilo podjet.

Ve třetí jízdě se prosadil Eduard Krčmář, když přivedl do cíle permanentně útočícího Sergeje Malyševa. Z ideální stopy neuhnul ani vzápětí, zatímco bojující útočník Fritz Wallner porazil na vnitřní straně pouze červené praporky lemující ovál. V rozjížďce s číslem pět svůj druhý triumf zaznamenal také Ronny Weis, zatímco hned po něm se mezi vítěze zapsal i Roman Čejka. „Start a jseš tam,“ svěřoval se se svým receptem na úspěch.

V půlce základní části pořadatelský tým posunul vnitřní okraje zatáček ještě víc dovnitř, přičemž největší problém nastal s přimrzlými sloupy červených světel, které uvnitř trati nahradily klasické praporkáře.

S výjimkou rozjížděk s čísly osm a dvanáct, v nichž se prosadil Fritz Wallner, vozili dva body za vítězství pravidelně jen Ronny Weis a Roman Čejka. Ten v deváté jízdě odvedl svého klubového kolegu Eduarda Krčmáře, jehož ovšem více mrzela nula z rozjížďky s číslem jedenáct. V ní mu ujel Ronny Weis, jemuž rozpis na souboje se slánskými juniory pokaždé přiřknul nejvýhodnější červenou pozici na startovním roštu. Na začátku posledního kola ho podjel i Zdeněk Holub a Eduard Krčmář mu nemohl zapomenout fyzický kontakt. „Drobet jsem do něj uknul, když se zrovna přetočil,“ hájil se však Zdeněk Holub.

Finálové drama
Rozpis vytištěný v programu původně nepočítal s finálovou nadstavbou. Pokud by mítink skutečně vyvrcholil rozjížďkou s číslem dvanáct, nemohl by dostat lepší tečku. Fritz Wallner sice nedal ani stín pochybností o tom, že vyhraje stylem start – cíl. Ján Halabrín se však dostal do křížku se Sergejem Malyševem. V Německu žijící Rus ho musel ve druhé zatáčce předposledního kola tvrdě vytlačit, aby se dostal k poslednímu bodu. Jenže slovenský borec si něco podobného nenechal líbit. Vrátil se okamžitě zpět, avšak v cíli byl Sergej Malyšev přece jen dřív.

Nakonec však padl verdikt o dvojici finálových jízd. V malém finále pokračoval Fritz Wallner ve svém vítězném tažení z druhé poloviny základní části. Zdeněk Holub za ním dokázal uhlídat druhou příčku před dotěrným Sergejem Malyševem.

Před velkým finále nabral mítink další mírné zpoždění, dokud pořadatelé neuvolnili krásné poháry, které přimrzly k ledové ploše. Obrovský tučňák, maskot sportovního střediska Hains, si mezitím potřásl rukou s každým divákem za mantinelem.

Konečně bylo odstartováno! Eduard Krčmář se rozhodl nebrat vnější dráhu na startovním roštu jako nevýhodu a briskně vypálil do čela. Roman Čejka a Ronny Weis hned za ním. Jenže druhý Slaňák chtěl ve výjezdu dopředu, ale zezadu vrazil do svého klubového kolegy a oba upadli.

Zatímco Roman Čejka okamžitě vyskočil, Eduardu Krčmářovi se na nohy příliš nechtělo. Nakonec pro něho zamířili zdravotníci s nosítky, avšak Slaňák nakonec naštěstí obživl. Do depa šel podél mantinelu a třásl si rukama s diváky. „Jedem‘, jedem‘,“ volal na své mechaniky Jakuba Fencla a Jakuba Růžičku.

Opakovaný start dopadl stejně jako ten předchozí. S tím rozdílem, že Roman Čejka byl o poznání hodnější. Ronny Weis ho dokonce podjel, avšak s tím se český závodník nechtěl smířit. A ve druhé zatáčce domácího matadora objel a druhým místem podtrhnul dnešní fenomenální účinkování české šroubkařské školy.

Hlasy z depa
„Zezačátku na hovno,“ svěřoval se Eduard Krčmář. „Ale dali jsme jinou trysku a bylo to lepší. Ve finále mě sundali. Motorka zvinglovaná, páčka v hajzlu, sedačka zlomená, já otřesenej‘ a pobouchanej‘. Bolí mě noha, přejel mě drobek šroubkama. Při opakovačce, jak jsem byl trošku praštěnej‘, jsem už jenom jel.“

„Jelo se tady hezky,“ pochvaloval si Roman Čejka. „Super atmosféra. Jen tak dál! Chtěl jsem bejt‘ první já, tak jsem do Edy trošku strčil. Podruhý jsem si to už rozmyslel. Aspoň druhý místo, chtěl jsem ale samozřejmě to první. Mám hrozně zmrzlý ruce a už se těším domů.“

„Dobrý,“ nevybočil ze série superlativů ani Zdeněk Holub. „Na to, že mi nebylo ráno dobře a byl jsem nachlazenej‘. S Edou to bylo čistý, přetočil se a zrovna jsem do něj drobet uknul. Pěkný závody, akorát od startu mi to moc nešlo…“

„Pohoda,“ netrápil se Michal Dudek svým vyřazením skutečností, že se obě finále musela obejít bez něho. „Zezačátku jsem měl padesát devítku. Hrozně těžkej‘ převod. Dal jsem dvaašedesátku, ale zase jsem se přetáčel. Šroubky jsou jako speedway, ale stejně je to něco jinýho. Musíš si na to zvyknout.“

Foto: Eva Palánová